Lampy byly napájeny vlastními motorovými generátory. Těžké flaky se poté zaměřily na svaz a dokázaly napáchat velké škody. Celý systém byl vcelku efektivní. O něco později se začaly používat k lokalizaci radary, nebo mobilní baterie těžkých flaků přepravované po železnici na potřebná místa.
V roce 1944 bylo k dispozici celkem 10 600 těžkých flaků (většinou 88mm, ale také 128mm), dále 19 360 lehkých flaků (nejvíce 20mm, ale také 37mm a 50mm), a okolo 7 500 světel.
Organizace protivzdušné obrany byla na svou dobu extrémně flexibilní, promptně do ní byly zaváděny nové vědecké objevy a poznatky z praxe. Každá jednotka měla standardní organizaci, vedení, výcvik a vybavení a tvořila tak samostatnou organickou entitu. Ovšem taková jednotka byla složena z různého vybavení, proto toto vybavení bylo dále členěno do samostatných praporů (lehkých, nebo těžkých flaků, vyhledávacích světel, apod.). Tak bylo například možné vyčlenit samostatnou skupinu lehkých flaků a odeslat ji na výpomoc na jiné místo.
Poté co se Hitler pustil do dobrodružného tažení na Východě byla ze Západu odvolána také většina sil Luftwaffe. Vůdce doufal v rychlé vítězství nad Ruskem, která se však nakonec stalo utopií. Mezitím RAF zahájila masivní výrobní program zaměřený na vybudování silného bombardovacího letectva a započala s akcemi v Evropě. Britové nejdříve zkoušeli bombardovat říši ve dne, neboť denní bombardování je přesnější a efektivnější, ovšem záhy zjistili, že i přes oslabení Luftwaffe dokáží její piloti uštědřovat britským bombardérům velké ztráty. RAF proto záhy přešla na noční bombardování, díky její rostoucí síle přestalo mít tyto akce pouze rušivý element, ale začaly způsobovat Němcům i těžké ztráty.
Za této situace byl pověřen generál Josef Kammhuber úkolem vybudovat protivzdušnou obranu, která by chránila říši i v noci, a tak začal organizovat obranu, známou jako Kammhuberova linie. Ta se skládala množství maskovaných radarových stanic, které byly uspořádány ve třech liniích od Dánska až po střední Francii. Každá linie pokrývala zhruba prostor o délce 32 km a šířce 20 km. Každá měla svoje centrální řídící a kontrolní centrum známé jako Himmelbett zone. Do působnosti zóny patřily jak radary Freya s dosahem okolo 100 km, tak mnoho lamp uspořádaných v buňkách, ale také jednotky nočních stíhačů. Později obsahoval Himmelbett také dva radary Würzburg s dosahem 30 km. Radary Freya nebo Würzburg plnily své specifické úkoly. Radary Freya plnily funkci včasného varování, zatímco radary Würzburg byly přesnější naváděcí radary.
Aby Britové odhalili těžiště a slabiny v Kammhuberově linii, vycházeli mimo špionážních informací také z analýzy ztrát bombardérů způsobených německými nočními stíhači. K tomu používali operační výzkum. Touto metodou se snažili minimalizovat možné střety.
flak_baterie_schema.
german_flak_defense.
flak_baterie.
