VYPOUŠTĚNÍ DO MATEŘSKÉ ŠKOLKY
Program probíhá hladce, jedinec se zařadil mezi ostatní. Blíží se osmá ranní a migrace kulminuje. Ještě, že jsme přišli o půl hodiny dříve.
*
Přípravy začaly den předtím. Byli jsme třeba koupit kytičku pro tříletou Viki, aby ji donesla učitelkám. Nevím ani, jestli se to dělá, ale vypadala by s ní hezky. Měl jsem představu jí koupit takový ten kornoutek fialek nebo sněženek, ale prodavačka v květinářství říkala, že ty se teď v září opravdu těžko shání. Tak jsem se zeptal, jestli by dokázali udělat kytičku z voskovek. To už mi květinářka odsekla, že ty se dávají na hrob a ne učitelkám ve školce. Zamumlal jsem, že stejně jich moc nepřežije, protože jde do školky moje dcera. Prodavačka koukla na Viki, která se zálibně dívala na její koutek s masožravkama, jako by si je chtěla dát k svačině a řekla jen: “Aha.”
Učitelky ovšem nedostávaly květiny. Většinou jim rodiče nosily bonboniéru a další sladkosti, což byl příspěvek do fondu školky, který se rozdával dětem při hrách a soutěžích jako odměna. Naštěstí byl hned naproti obchod, tak jsem skočil jednu koupit. Byl jsem si celkem jistý, že jsem vybral tu nejlepší, i když ředitelka se divila, když jí Viki s kytičkou podávala i krabičku:
“Co to je?”
“Bonboniéra pro učitelky.” - řekl jsem vážně.
“Ataralgin… Při bolestech hlavy…” - četla ředitelka, udiveně se na mne podívala, ale pak se učitelka hned vedle začala hrozně smát, sebrala krabičku ředitelce a volala: “Beru si celé plato!”
Bonboniéra měla velký úspěch a putovala po všech patrech. Nejen, že se po ní netloustne, ale také prodlužuje život. Asi tak o tři hodiny, které denně zbývají do konce pracovní doby, i když já bych si to hodil už po pět a čtyřiceti minutách, mít na starost dvacet tříletých prcků.
První úkol, který na Viki čekal bylo vybrat si obrázek, co bude označovat její skříňku a ručníček v koupelně. Jak jsem si všiml, některé skříňky v převlékárně měly nejen obrázek, ale rodiče tam přidaly ještě fotku svého dítěte, aby se poznalo. To byl sice dobrý nápad, ale celkově to v šatně vypadalo jako na oddělení pohřešovaných. Možná tam také něco Viki dáme, ačkoli nejspolehjlivější způsob, jak by svou skříňku našla by byl přilepit jí na dvířka suchý rohlík. Nejdřív mne napadla kobliha, ale to by mohla dvířka ukousnout.
Drobounká, blonďatá holčička stále běhala s pláčem za tatínkem, který měl určitě před dva metry. Nechápal jsem, jak takový kus chlapa může mít tak malé dítě. Přišel jsem k Viki, která okamžitě utekla k hračkám, mne si ani nevšimla a opatrně jí sdělil, že odcházím a bude tu sama. Ať poslouchá, je hodná a takové ty rodičovské řeči, co znám z filmu. Ještě jednou jsem zdůraznil, že tu bude sama, chtěl jsem jí dát příležitost, kdyby se chtěla projevit jako ta holčička a třeba se jí začne stýskat. Nezačalo. Řekla jen: “Dobze.” Myslím, že to jen drží uvnitř. Všechnu tu bolest odloučení, útrpnou fázi vzdalování od milovaných rodičů. Tatínka a maminky.
Poslední, co jsem viděl, když jsem odcházel bylo, jak vběhla do třídy a ječela: “JUPÍÍÍÍÍ!!!”
...Někde hluboko, hluboko uvnitř...
http://www.databook.cz/muj-pes-superhrd ... cara-2541
(se svolením autora)