Ač je to pro mladou generaci téměř k nevíře, první použitelný těžký bombardér schopný nést větší pumovou zátěž nevznikl v západní evropě či USA, ale u našich bývalých východních sousedů – v carském Rusku.
Za vývojem těchto na tu dobu obřích letadel hledejme velmi známou osobnost – byl jím IGOR SIKORSKY, jehož jméno je nerozlučně spjato s vývojem a výrobou vrtulníků.
Musíme si uvědomit, že v roce 1914 vznikla v Rusku „eskadra vzdušných korábů“, což byla letka vyzbrojena bombardéry „Ilja Muromec“. Na západní frontě se proháněly křehké dvojplošníky s motorem do 100 HP, na východě bombardéry utočily s pumami o váze několika desítek či stovek kg!
Základna jednotky byla na letišti Jablonna u Varšavy, později letiště u Pskova. Počátkem roku 1915 měla eskadra k dispozici 5 strojů, na podzim 1916 dvacet bojeschopných letounů.
Prvním náletem byla akce proti Přemyšlu 18.11.1914, kdu dva stroje svrhli 27 pum o celkové váze 354 kg. Akce probíhaly ve dvojcích, více letounů se objevovalo málokdy. Nejvíce letounů se objevilo 15.6.1917 při náletu na Baranoviči. Celkem uskutečnila eskadra od ledna 1915 do listopadu 1917 422 náletů, svrhla při nich 2000 pum a byl sestřelen pouze jeden letoun (12.6.1916), při tomto boji však sestřelil tento IM tři letouny.
Stroje „Ilja Muromec“ měli výrobní označení IM, za nímž se udávalo písmeno ruské abecedy. Po první serii IM-B z léta 1914 přešla výroba před koncem roku na verzi IM-V vyrobenou v serii 30 ks. Měla odhlehčenou konstrukci a čtyřčlennou posádku v plně krytých prostorách trupu.
Problémem všech IM byly vždy motory – v Rusku bylo málo motorů o výkonu 150 HP a více. U prvních IM se montovaly 2 x Argus 125 HP a 2 x 145 HP, mnoho z nich létalo se Salmasony 135 HP a 200 HP. Postupně se objevují motory Sumbeam, Fiat, Renalt a ruské RBZ – to dokazuje závislost rusů na zahraničních motorech.
Stroje serie IM-V nosily až 500 kg pum, většina vážila 5, 10 a 33 kg. Na podzim 1915 svrhl IM-V experimantální pumu ráže 25 pudů – 410 kg. Největší pumyměly ráži 245 kg, pokusně byla postavena puma ráže 660 kg, ta se však do vzduchu nedostala.
Obranou výzbroj tvořily dva kulomety nad trupem ve výřezu horního křídla – opět ruzné typy – Maxim, Vickers nebo Madsen. Palivové nádrže byly opatřeny pancéřováním!
V prosinci 1915 se objevuje serie IM-G s podvariantami G-1 až G-4. Většina strojů má motory RZB-6. Serie G-2 nese 5 kulometů a 170 kg pum, G-3 šest kulometů a 190 kg pum. Pumový naklad klesá, postupně se zdokonaluje a zpevňuje konstrukce draku, zvyšuje počet kulometů a členů posádky.
V lednu 1916 je zálétána verze IM-D – má zmenšené rozpětí křídel a motory uspořádané do tandemu. Je zdokonalen trup a zjednodušen podvozek.
Poslední serií byla IM-Je. Měla čtyři motory Renault, 8 kulometů a nesla 300 kg pum.
V průběhu války koncepce letadel IM zastarala, měly příliš velké rozpětí a nosnou plochu, malé plošné zatížení a byly to spíše motorizované kluzáky. Měli velkou VOP rovnající se 30% nosné plochy křídel, nepříjemné letové vlastnosti a chování při vzletu a přistání. I kduž ustnuly ve vývoji, měly ohromný význam technický i prestižní a to nejen pro ruské letectvo, ale i jako inspirace pro letectva jiných států
Technické paranetry:
IM-V:
rozpětí – 29,8 m
délka – 17,5 m
vzletová hmotnost – 5000 kg
max. rychlost – 120 km/h
vytrvalost – 5 h
dostup – 3000 m
max 417 kg pum
IM-G-1:
rozpětí – 30,9 m
délka – 17,1 m
vzletová hmotnost – 5400 kg
max. rychlost – 135 km/h
vytrvalost – 4 h
dostup – 4000 m
max 500 kg pum
IM-Je-1:
rozpětí – 31,4 m
délka – 18,2 m
vzletová hmotnost – 7000 kg
max. rychlost – 130 km/h
vytrvalost – 4,4 h
dostup – 2000 m
max 500 kg pum
IM vystavený v ruském Moninu, jedná se určitě o repliku

