To, že v Sovětském svazu vznikly první protiletadlové raketové komplexy S-25 a S-75 sme si popsaly, Taktéž ve Spojených státech v letech 1950 -1955 vznikaly také první systémy. Nike Ajax a Nike Herkules. Jejími přijetími se zdál být vyřešen problém zachycení cílů letících na vysokých výškách vysokou rychlostí, dalo by se říci proti strategickým cílům. Jenže díky dosahu těchto systémů z počátku od 3000m výš bylo nutné systém doplnit systémem specielně určený k zasahování nízkoletících cílů, především taktických letadel. Ve Spojených státech byl od roku 1954 vyvíjen systém MIM-23 Hawk. Jeho vývoj byl dokončen v roce 1959 a od roku 1960 byl v základní verzi zaveden k jednotkám.
V Sovětském svazu došli celkem pochopitelně k témuž úsudku a proto byl na podzim roku 1955 zahájen vývoj protiletadlového systému proti nízkoletícím cílům. Jeho vývojem bylo pověřeno Raspetinovo KB-1 (O něm jsme si povídaly v souvislosti s S-25). Zadání znělo: postřelování cílů o rychlosti 1500km/h na výškách 100-5000m s dálkovým dosahem 12km. Systém měl být mobilní a způsob sledování cíle a navádění ŘS byl vybrán systém použitý u S-25, respektive S-75. U nového systému musel být vyřešen odraz od povrchu země , jelikož měly být sledovány cíle těsně nad horizontem. Z toho důvodu musela být použita radiolokační souprava na nižší délce nosné vlny. Byly zvoleny 3cm a musel proběhnout nový vývoj především elektronek zdroje. Ještě jedna věc byly od počátku nová. Bylo jím automatické odpálení ŘS. Systém měl zasahovat cíle letící blízko, čili byl malý čas na reakci obsluhy. Start rakety nastával automaticky jakmile se sledovaný cíl dostal do efektivního dosahu ŘS, respektive, jakmile se bod střetu dostal do tohoto dosahu. Podle počtu naváděných střel pak následoval další odpal v co nejkratším čase.
Oficiální příkaz k vývoji systému dal Sovět ministrů SSSR 8.května 1956 a systém dostal označení S-125. Hlavním konstruktérem byl jmenován J.N.Figurovskij.
Vývoj rakety dostalo úkolem OKB závodu č. 82. byl to první úkol nového kolektivu pod vedení M.G.Olla vzniklého teprve 13.července 1956. Raketa dostala označení V-625. Výkony ŘS měly být následující: Aktivní dolet 12km, Sřední rychlost 550-600m/s, hmotnost 700-750kg, hmotnost bojové náplně 45kg a max přetížení 10-12G.
Zvolená koncepce ŘS V-625 byla dvoustupňová s oběma stupni na TPH. V prvních verzích ŘS ale nebyly požadované výkony splněny. Jednak minimální výška dosáhla pouze 500m a hmotnost ŘS byla 900kg při délce 8,23m (5,1m druhý stupeň)
Původní raketa: V-625
Stejně jako u S-75 odpalovací zařízení konstruovali v Leningradě v CKB-34 a přepravně nabíjecí přepravník PR-14 na podvozku ZILu-157 v GSKB pod vedením V.Petrova. Motor pro druhý stupeň byl vyvíjen v VVÚ-1 pod vedením N.P.Gorbačeva a startovací motor prvního stupně pak ve vlastním KB-2 pod vedením I.I.Kartukova. V podstatě co bylo výrazně nové byl motor na TPH letového stupně, jinak se vycházelo ze zkušeností při vývoji S-75. Tyto systémy se vyvíjeli v podstatě společně, ale S-75měl náskok a co fungovalo bylo možné použít pro S-125. Na jaře roku 1958 byl hotov prototyp naváděcí stanice SNR-125 a v létě spolu s odpalovacím zařízením CM-78 (pro dvě ŘS) a základními prostředky pro řízení V-625 putovaly systémy na nám známý polygon Kapustám Jar. Vedením letových testů byl jmenován Alexandr Vasilevič Potopalov. Tohle je také zajímavé jméno Sovětské konstrukční školy Pracoval v oboru od roku 1933, v roce 1939 pracoval pro N.N.Polikarpova od roku 1955 pak u námi popisovaných projektů raket pro S-25…… Účastnil se projektu T-4 u P.O.Suchoje kde se zabýval zpracováním ocelových a titanových voštin no a krom jiného byl od roku 1976 až do své smrti v roce 1986 náměstkem generálního ředitele a hlavní konstruktér NPO Molnija kde dělal mimo jiné na konstrukci kosmoplánu Buran…. Pestrá práce.
Ale zpátky na zem, letové testy začaly 14.května 1958 kdy došlo k prvnímu balistickému letu za použití prvního stupně, úspěšně, jenže hned druhý pokus dopadl hůř. Důvodem byl šlendrián při výrobě, taktéž čtvrtý, při pátém startu prohořel po 18s motor druhého stupně a osmý start měl za následek ohňostroj místo zapálení letového motoru. No, kdo nic nedělá, nic nezkazí, že? 17.prosince přišly na řadu testy s lety s autopilotem…opět byla výsledkem řada neúspěchů. Do července 1959 bylo z 23 letových testů úspěšných 7, což nebylo moc. Zkrátka nefungovalo to a když něco nefunguje, je potřeba to nahradit. V Sovětském svazu prakticky všechny projekty probíhaly v konkurenčním postupu, buď do úrovně projektu, nebo do závěrečných zkoušek. To platilo v postatě vždy a S-125 nebyl výjimkou. Souběžně s vývojem V-625 probíhal vývoj ŘS V-600, ta byla prioritní pro námořní protiletadlový systém M-1 a vývoj běžel u KB-1 pod vedením I.A.Ignatěva. Parametry V-600 byly v podstatě stejné jako u V-625?: průměrná rychlost 600-700 m/s, postřelování cílů ve vzdálenosti 2-15km ve výškách 100-5000m při hmotnosti 800kg. A právě tento projekt byl považován za záložní. Raketa měla také velmi zajímavě řešenu změnu profilu stabilizačních ploch v úvodní části letu, čili to co dělalo u V-625 potíže především. Stabilizátory byly obdélníkové a po startu došlo k jejich rozložení otočením okolo závěsného bodu v zadní části a z podélného postavení se dostaly do příčného.
Prvního startu se raketa dočkala 25.dubna 1958, 18.července proběhl již devátý ale i tady byly potíže. Ono koneckonců proč by mělo všechno probíhat bez problémů. Pak došlo k rozhodnutí střelu použít pro S-125 a bylo vyrobeno provizorní odpalovací zařízení a zkoušky započaly na Kapustám Jar souběžně s V-625. 17. prosince byly úspěšně ukončeny lety po naprogramované trase. Než ovšem mohlo dojít k vyhlášení výnosu o tom, že pro systém S-125 bude použita ŘS V-600, k čemuž došlo 4.července 1959 muselo dojít k úpravě ŘS, jejímu přizpůsobení pro SNR-125 a i vyřešení osobních sporů mezi Ollem a Grušinem. Střela pro S-125 dostala označení V-600P (5V24). Tímto byl ukončen projekt V-625.
Raketa V-600P byla poháněna TPH v obou stupních, druhý (letový) stupeň by řízen aerodynamickými plochami s konfigurací kachny, kdy hlavní manévrování měly nestarosti příďové plochy. Bylo to v podstatě nutné z důvodu požadavku zasahovat proti manévrujícím cílům.
Vzhledem k tomu, že už existovalo odpalovací zařízení CM-78 a přepravně nabíjecí vozidlo PR-14, muselo dojít k jejich upravení na V-600P. Upravené OZ a vozidlo nesly označení CM-78A a PR-14A. Střelecké zkoušky pokračovaly v režimu řízených letů od 10.července 1959. Problémy ale pokračovaly tentokrát se systémem řízení, navádění raket, autopilotam a radiozapalovačem. Z 30ti odpálení jich 12 bylo neúspěšných. Neslavně také skončila předvaděčka před N.S.Chruščovem v červenci 1960. Na dopracování radiovybavení byla v testech udělána přestávka od září 1960.
První testy V-600 na střelnici Kapustin Jar
Jednak přestávka projektu prospěla a jednotlivý konstruktéři měli čas systémy doladit a jednak v říjnu 1959 proběhl v USA test, při němž B-58 absolvoval let o délce 2300km ve výšce 100-150m při střední rychlosti 1100km/h. Bylo jasné, že Sovětský svaz nemá prostředky k zachycení takového cíle. To všechno umožnilo zahájit státní zkoušky systému a systém byl přijat do výzbroje výnosem rady ministrů 21.června 1961. Jeden požadavek ale nebyl splněn a to minimální výška postřelovaných nadzvukových cílů 100m s tím, že to bude v průběhu výroby odstraněno. Výsledky systému ale i tak byly dobré. Zachycení cílů o rychlosti 1500-2000km/h ve výškách 200-1000m na vzdálenost 6-10km, Při manévru 4G pak ve výškách 5000-7000m a cíl o rychlosti zvuku s manévrem až 9G.
Všechny problémy se ale vyřešit zcela nepodařilo, takže souběžně s najížděním sériové výroby se ještě upravovalo. Jednak se pracovalo na radiozapalovači, zkoušky provozu za nízkých teplot a zkoušky ovlivnění systémů S-75 a S-125 v případě souběžné práce 5-6km od sebe. Na přelomu let 1961 a 1962 přicházely první systémy k jednotkám PVOS a PVO PV. U jednotek pozemních vojsk systém zpočátku sloužil podobně jako S-75 do příchodu samohybných systémů 2K11 Krug a
2K12 Kub.(Právě problémy s Kubem byly důvodem k úvahám o tom vyvinout S-125 na samohybném podvozku). Výroba raket běží v Kirovu (původně výroba střelecké letecké výzbroje, spolu s ŘS V-601 pro námořní systém M-1) první systémy jsou v bojové pohotovosti začátkem roku 1961 v Moskevském okruhu PVO. Postupně jsou přidělovány jednotkám již vybavenými S-75 a později S-200 a příchodem systému společného velení ASURK-1 je zajištěna spolupráce systémů.
Jak jsme si řekli k přijetí do výzbroje systému S-125 Něva došlo 21.června 1961, systém byl jednokanálový, tj. mohl postřelovat součastně jeden cíl a to dvěma ŘS součastně. Navádění ŘS může probíhat zcela automaticky, nebo poloautonaticky (po horizontále nebo vertikále), případně ručně. Systém navádění, taktiky a použití systému odpovídal v mnoha směrech, jako jsme si ho popsaly u S-75. Prioritně byl také určen k pokrytí mrtvých prostorů S-75 a od počátku byl konstruován s tím, že s S-75 bude spolupracovat. Palebná baterie je tvořena radiolokátorem sledování navedení ŘS SRN-125. Anténní systém je umístněn na podvozku taženém za jakýmkoli vlečným vozidlem, ale na rozdíl od S-75 není na střeše kabiny, ale na samostatném podvozku. Tato varianta umožnila jednodušší uvedení do bojové polohy. Jednotlivé pracoviště jsou podobně jako u S-75 v kabinách které se s anténním systémem propojují kabely. Taktéž jako u S-75 je palebná baterie tvořena odpalovacími zařízeními které se rozmistňují kolem naváděcího RL. Odpalovací zařízení CM-78A nesou po dvou ŘS a v baterii jsou čtyři, takže baterie má 8 ŘS v palebném postavení. ŘS jsou do OZ nabíjeny pomocí vozidla PR-14A na němž se dopravují dvě ŘS (normovaný čas přebití byl 45 sekund). Stejně jako u S-75 baterii přináleží velitelský oddíl v němž je umístněn přehledový RL většinou P-12 nebo P-15 (u něj často s stožárem Unra o výšce 50m, který umožňuje sledování nízkoletících cílů v členitém terénu), radiovýškoměr RPV-10 a systém přenosu dat na SRN-125.
Samotná ŘS je dvoustupňová. V prvním stupni je to urychlovací motor na TPH PRD-36. Obsahuje 280-281kg paliva. Doba hoření motoru jsou 4s. Na prvním stupni jsou obdélníkové stabilizátory delší stranou k tělu stupně. V okamžiku startu se otočí kolem zadního vrcholu obdélníku a rozvinou se s tím, že k tělesu motoru přilehnou svou kratší stranou. Tento postup nejen zaručuje jednodušší manipulaci s ŘS, ale i postupné dynamické zatížení při startu ŘS.
Druhý , letový stupeň je poháněn také motorem na TPH o hmotnosti náplně 125kg. Jeho délka je 3865mm. V zadní části je motor, dále je bojová nálož. Má tvar komolého kužele o výšce 462mm a průměru 265/309mm. Obsahuje 32-33kg výbušniny a explozí se vytvoří 3560-3570 střepin o hmotnosti 5,4g. Přední část tvoří řídící aparatura. Maximální doba letu ŘS je 26s, na tuto dobu je nastavena samolikvidace ŘS. Celková délka ŘS je 6,09m a startovací hmotnost 912kg, průměr 1.stupně 0,55m a 2.stupně 0,375m.
V průběhu výroby systému docházelo k postupnému modernizování systému, především elektronické výbavy.
Řekli jsme si, že byly věci, které nesplňovaly požadavky zcela. Na jejich nápravě se pracovalo již v době zahájení výroby, respektive ještě před přijetím do výzbroje, 31.března 1961 vzniklo zadání modernizace. V návrzích bylo mimo jiné zvýšení rychlosti ŘS na 630m/s, zvýšit počet ŘS v palebné hotovosti…. Nová střela dostala označení V-601P (V-601 bylo označení střely námořní verze systému). Práce na nové střele začaly oficiálně 21.června 1961 příkaze RM SSSR. Výškový dosah se měl zvednout na 14km, dálkový dosah na 20km a hotovo mělo být do konce roku 1963. 15. srpna 1962 začaly střelecké zkoušky. Jako obvykle jedna věc je plán a druhá skutečnost, ale 29. května 1964 byla raketa přijata do výzbroje. Cíle o rychlosti 1500-2000km/h bylo možno postřelovat do vzdálenosti 17km ve výškách 200-14000m a na výškách 100-200m do vzdálenosti 10km. Podzvukové cíle do 22km dálky. Zároveň se zvedla max rychlost cíle na 2500km/h.
Co se vlastně změnilo? No jednak výkon motorů, respektive použité palivo, nová byly bojová část, vážila 72kg a vytvářela 4500střepin o hmotnosti 4,75g. Doby chodu letového motoru byla 20sekund a navádět střelu bylo možné i na pasivní části letu. Samolikvidace se natáhla na 49s. Manévrovat mohla s přetížením 6G a použitelná byla v teplotách -40/+50 stupňů. Raket bylo víc variant, podobně jako u S-75.
Objevily se modernizované přepravní nabíjecí vozidla na bázi podvozku ZILu-131 PR-14M, vzniklo nové odpalovací zařízení SM-106 na kterém byly v hotovosti 4ŘS, takže u palebné baterie bylo v OZ 16ŘS. Modernizována byla radiolokační stanice SRN-125M I když byl systém přijat do výzbroje pod označením S-125M Něva M až 27.září 1970, byly rakety V-601P ve výzbroji od roku 1964 a některé úpravy pak v mezidobí. Postupně byly modernizovány již vyrobené baterie. Je proto možné vidět baterii s výbavou nových raket i vybavení s původními odpalovacími zařízeními a tp.
Na začátku 70tých let probíhaly další modernizace. Úprava elektronických systémů ve směru zvýšení odolnosti proti aktivnímu rušení. Byl přidán optický kanál navedení raket s kamerou Karat2 podobně jako na S-75M3. Přišla nová verze ŘS u které se zvýšila rychlost, ale za cenu zvýšené hmotnosti na 980kg. To je důvod proč na odpalovacím zařízení mohou být jen tři ŘS tohoto typu. Podobně jako u S-75 bylo umožněno přiřazení systémů do automatizovaného systému velení a řízení modernějších verzí. Označení verze bylo S-125M1 Něva-M1 a byla přijata do výzbroje 3.května 1978, i když některé úpravy probíhaly postupně již dříve. Tato verze se poté stala standardní verzí PVOS SSSR.
Systém byl také exportován. První země kam byl exportován začátkem roku 1970 byl Egypt. Systém byl poměrně pečlivě utajován a z toho důvodu nebyl export tak žhavý jako u S-75. Navíc v počátečním období byl obsluhován sovětskými obsluhami a byl umístněn jen v oblasti Suezského kanálu. Exportní označení systému bylo S-125 Pečora a systému i když odpovídal S-125 Něva, ale opět byly trochu „upraveny“, především v elektronické výbavě. Nebylo žádoucí profláknout frekvence systému a jeho vlastnosti. Do států Varšavské smlouvy byl ale vyvážen systém S-125Něva, později S-125M v podobě odpovídající sovětským verzím i když to bylo trochu později. Na rozdíl od Vietnamu vyvážené S-75 Dvina, na S-125 neměl nárok. Přes to, že sice některé prameny uvádí jejich nasazení, tak se jeví správně to, že S-125 Pečora dodané do Vietnamu v roce 1972 do bojů nezasáhly a než byly bojově použitelné válka skončila. Celkem bylo vyvezeno 523 komplexů do celkem 35 zemí světa.
S-125 ve společnosti S-75
Systém se dočkal ještě několika modernizací, především exportních variant. Prvních z nich byla S-125M Pečora M. Byla představena v roce 1995 a jednalo se o modernizaci minimálně na úroveň S-125M1 z výzbroje Ruska. Modernizace radioelektronické výbavy, digitalizace, lehké zvýšení dosahů systému.
Druhá je zajímavější. Jde o verzi S-125M Pečora 2. Byla nabídnuta v roce 1999 a byla specielně určena pro modernizaci egyptských Pečor. Modernizace nabízí jednak modernizaci na úroveň Pečora M a jednak umístnění jak naváděcího RL tak odpalovacích zařízení na podvozek nákladních automobilů. Tím se komplex stal zcela mobilní a de facto tak překonal jednu z mála vad co měl. Dosah se zvýšil na 28km. Jako podvozek byl zvolen nákladní automobil z výroby Běloruského Minska MZKT-6525.
Podobnou cestou šli Poláci a vyvinuli verzi nazvanou S-125 Něva-SC. Radar a jeho kabiny umístnili na podvozek nákladního automobilu a odpalovací zařízení na podvozek v Polsku vyřazovaných tanků T-55.
K nám byly první systémy S-125 dodány v roce 1973. Postupně počet baterií S-125 dosáhl podobného počtu jako S-75 a v jednotlivých okruzích PVOS doplnil S-75. Ve výzbroji byly jak verze S-125 Něva, tak verze S-125M. Předpokládám, že byly postupně modernizovány. Definitivně vyřazeny byly v roce 2001.
Bojové nasazení systému bylo intenzivní především v Egyptě, kdy protivníky bylo letectvo Izraele. Všeobecně byly považovány za efektivnější než S-75 a to především v roce 1970 se Sovětskými obsluhami. Z jiných konfliktů jde jmenovat jejich nasazení v Libyi kde si připsaly podle některých údajů jednu ze ztracených F-111 a S-125 je všeobecně považován za zodpovědného za ztrátu F-117 ve válce o Kosovo v roce 1999. Opět lze díky rozdílným interpretacím těžko posoudit jaká byla jeho efektivita a skutečný počet zasažených cílů.
TTD systému S-125
Verze………………………………….S-125 Něva/S-125M Něva M /S-125M1 Něva M1
Rok zavedení do výzbroje:………..….1961/1970/1978
Maximální výškový dosah:………….... 10/14/16km
Minimální výškový dosah:………………0,2/0,1/0,05km
Max dálkový dosah:……………………10/20/22km
Min dálkový dosah:……………………6/3,5/3km
Maximální rychlost cíle:……………….2000/2500km/h
Množství postřelovaných cílů:…………..1/1/1
Množství Střel naváděných součastně……2/2/2
Délka ŘS:…………………………..5947-6090 m podle verze
Startová hmotnost…………………..912 - 980 kg
Max rychlost ŘS:………………………..650- 750 m/s
Systém byl od počátku vyvinut jako doplněk systému středního dosahu S-75 a tak taky pracoval a pracoval dobře. Ve spoustě států slouží dodnes. Na druhé straně byl jeho ekvivalent systém MIM-23 Hawk. Ten ale nikdy podobného rozšíření nedosáhl, což je ale dáno jinou doktrínou. Postupně byl systém nahrazován systémem S-300P a ten v součastné době také v armádě Ruska S-125 nahradil.
V kodu NATO systém dostal označení SA-3 Goa
redboy
V popředí PL SRN-125M, za ním odpalovací zařízení SM-106 a ještě dál přepravní a nabíjecí vozidlo PR-14M
Původní odpalovací zařízení CM-78A
A tohle je OZ SM-106 systému S-125M
Odpalovací zařízení modernizované verze Pečora 2
Odpalovací zařízení Polské verze S-125 Něva-SC na podvozku T-55. Všiměte si překlápění stabilizátorů 1. stupně v době startu
Radiolokátor verze S-125 Něva-SC
