… jak vyzrát na zákopovou válku bez tanků ...
Při psaní článku o prvním německém samopalu MP 18 jsem se zmínil o speciálních oddílech, vycvičených k pronikání do nepřátelských postavení a schopných ničit slabší opěrné body nepřítele. Proto neuškodí se trochu blíže podívat na historii těchto oddílů, v jejichž řadách bojovala i elita českých vojáků, oblečených v šedivých uniformách císařské a královské armády.
Nejprve (než se do mě pustí legionářští příznivci) se podívejme na situaci na frontách. Po počátečním německém vpádu do Belgie a Francie se západní fronta stabilizuje a vojska se zakopávají. Od prosince 1914 tvoří frontu souvislá linie zákopu od Ostende až ke švýcarským hranicím. Válka se změnila v jatka, pánem nad zákopy se stal kulomet a dělostřelectvo. Armády útočí na předem připravené pozice a tato taktika se ukazuje jako z dnešního pohledu úplně nesmyslná. Na východní frontě je situace poněkud jiná, díky špatné infrastruktuře (mizerná železniční a silniční síť) se zde ještě vede (na určitých místech) mobilní válka.
Po počátečním vystřízlivění (a také se vzrůstajícím nedostatkem vojáků) se pozvolna začíná měnit i přístup doposud zkostnatělého velení k vedení útočných operací. Na scéně se objevují tanky, nad zákopy se převalují oblaka otravných plynů ale ani tyto nové prostředky prozatím nestačí na prolomení stále dokonalejší obranné linie. Přitom již od počátku války má Německo na východní frontě speciální ženijní (sapérské) jednotky, schopné vyčistit zemi nikoho a připravit tak cestu pro hlavní útočící jednotky. Podobné jednotky, určené zpočátku k obraně, se posléze objevují i u ostatních útvarů. Tvoří je ti nejlepší vojáci, schopní vyhledávat bojem slabší lokální místa odporu, procházet jimi a izolovat silnější palebná ohniska nepřítele. Tyto malé útočné oddíly nesou označení Sturmabteilungen, Sturmtruppen či Stoßtruppen.
Spojenecké jednotky podobné jednotky nemají, přitom otcem tzv. infiltrační taktiky je asi francouzský kapitán André Laffargue. Ten v roce 1915 doporučuje ve své publikaci „Studie o útoku“ (L´Ettude sut l´attaque) použít namísto zbytečného masového čelního útoku průnik jednotek přes slabší místo obrany a po překonání obrany obrátit směr útoku o 90° a vyčistit tak prostor u zákopů. Pro tento účel dále navrhuje zřídit speciální mobilní jednotky palebné podpory, vybavené zákopovými kanony a mobilními automatickými zbraněmi. Tyto jednotky mají nasledovat pěchotu při útoku a likvidovat ohniska odporu nepřítele. Čelo útoku mají tvořit speciální jednotky, vybavené lehkými automatickými zbraněmi, schopné z boku likvidovat kulometné hnízda a opěrné body.
Jak již to tak většino ubývá, doma bývá málokdo prorokem. Problém nevyl ve vybavení a výcviku těchto jednotek (k tomu se dostanu později), spojenečtí velitelé odmítli tuto taktiku asi kvůli tomu, že od velení jsou tu oni. Útočné jednotky totiž museli mít poměrně variabilní velení, očekávala se od nich vysoká taktická vyspělost a schopnost velení v poli. Je otázkou, proč spojenci tuto variantu zavrhli, zda jim chyběli odpovídající vojáci (což je asi blbost, vojáci se dají vycvičit) nebo se jim prostě nechtělo zavádět něco nového. Západní spojenci tak stále používají pouze taktiku masových útoků s přesně vymezeným cílem útoku.
Jak už to tak bývá, k publikaci se dostávají Němci a zjišťují, že její obsah se schoduje s jejich zkušenostmi z východní fronty. Zde je asi poprvé infiltrační taktika použita v květnu 1915 při ofenzívě mezi Gorlicí a Tarnovem. Rozkazy nestanovují jako dříve denní cíle, čelo útoku mělo zůstat v pohybu i za cenu nevyrovnaného postupu. Autorem rozkazu byl pozdější nejvyšší představitel Reichswehru, generál Hans von Seeckt, v té době působí na východní frontě coby náčelník štábu Mackensenovy armády. Sice ještě nedochází k oficiálnímu použití infiltrační taktiky, ta ještě není zavedena coby oficiální taktika pro útok, nicméně na určitých částech fronty došlo k jejímu využití.
Poprvé se s infiltrační taktikou coby oficiální taktikou setkáme u Rusů v roce 1916. Generál Brusilov si pro svou ofenzívu (červen – říjen 1916) vybral tuto taktiku, čelní jednotky jeho armády byly důkladně vycvičeny v infiltrační taktice a jako slabé místo fronty byl vybrán sektor s R-U vojsky. Ofenzívě nepředcházela cílená dělostřelecká příprava, ta by upoutala pozornost na tento sektor a nepřítel by tak přisunul posily. Ofenzíva dokázala schopnost nové taktiky, šlo však asi o poslední ofenzivní záchvěv carské armády. Německá armáda po vyhodnocení ruské ofenzívy přijala infiltrační taktiku, byla vydána oficiální taktická příručka a armáda začala s výcvikem speciálních jednotek (ten probíhal i před oficiálním přijetím taktiky). Výcvik probíhal ve výcvikovém prostoru v Beuville, do konce války bylo vycvičeno 17 praporů. Asi první větší akcí bylo dobytí Rigy (začátek září 1917) během dvou dní, akci provedla vojska pod vedení Oskara von Hutiera.
Infiltrační taktika byla na západní frontě použita při německé ofenzívě na jaře 1918, útočné oddíly byly podporovány také dělostřelectvem, to oproti minulosti používalo techniku nepřímého zastřelování. Průkopníkem a novátorem mezi německými dělostřelci byl plukovník Bruchmüller. Dělostřelectvo navíc mělo držet krok s postupující pěchotou. Místo dlouhé dělostřelecké přípravy byla jen krátce a intenzivně ostřelována klíčová postavení nepřítele směsí tříštivých a plynových granátů. Při prolomení fronty se opět ukázalo, že i bojiště přesycené palebnými prostředky lze překonat vhodnou volbou použité taktiky. Císařskému Německu však už ani tento úspěch nepomohl, šlo o poslední záchvěv před vyčerpáním lidských a materiálních zdrojů.
Speciální jednotky by měly samozřejmě používat speciální zbraně. Kratší pušky (karabiny) Mauser asi nelze počítat mezi speciální zbraně, navíc pro průnik nebylo třeba zbraně schopné střílet přesně na delší vzdálenosti. Boj probíhal na krátkou vzdálenost a proto přicházejí ke slovu pistole. Ty však mají jednu velkou nevýhodu, mají malou zásobu střeliva. Proto je k pistoli P.08 dodáván velkokapacitní zásobník, označovaná jako Trommelmagazine. Pistole P.08, respektive její dělostřelecká varianta LP.08 umožňovala použít dřevěné pouzdro pistole jako pažbu, vzniká tak krátká samonabíjecí karabina. Stejně systém je použit u velmi oblíbené pistole Mauser C96. Ale ani tyto pistole neřeší problém palebné podpory úročných oddílů, německá armáda navíc nedisponuje lehkým kulometem jako její protivníci (Lewis, Madsen, Chauchat). Německý odlehčený kulomet Maxim 08/15 je těžký, proto na scénu nastupuje nový fenomén – samopal MP 18. Mimo střelné zbraně jsou u útočných jednotek masivně používány ruční granáty, na fotografiích lze vcelku jednoduše poznat Sturmtruppe díky velkým vakům na granáty.
P.08 s dlouhou hlavní 
zásobník k pistoli P.08 
samopal M.P. 18Útočné oddíly používala i R-U armáda, první důstojníci (je jich 15) jsou vycvičeni v Beuville na podzim 1916, dalších 120 důstojníku a 300 poddůstojníku je vycvičeno ve třech kurzech (jsou určeny jen pro R-U oddíly) do ledna 1917. Speciální oddíly nesly název Sturmpatrouillen (úderné hlídky), původně měl mít každý pěší pluk alespoň jedno takovéto družstvo (poddůstojník + 8 vojáků), postupem doby měla každá divize svůj útočný prapor. Poprvé se speciální jednotky dostanou do boje během desáté bitvy na řece Soči, při dvanácté bitvě, známé jako bitva u Capporeta.
R-U jednotku mají obdobnou výzbroj jako německé, jedná se o karabinu Mannlicher, ruční granáty, útočný nůž a bodák. Ve výzbroji se také objevují kořistní zbraně, vojáci se s nimi setkávají při výcviku a jsou proto schopní je po ukořistění používat.
Tolik něco málo psaného textu k útočným oddílům. Jistě na internetu najdete daleko víc údajů, toto je jen krátký přehled.
Použité zdroje:
www.austro-hungarian-army.co.uk/sturmtruppen.html
www.wikipedia.org
Liddell Hart - Historie první světové války
Ian Westwelll - První světová válka den po dni
Martin Helebrand - samopal M.P. 38 a MP 40
Peter Jung - Rakousko-uherská armáda za první světové války
