I když jsem avizoval, že díl o P-47 bude poslední v minisérii o „letadlech z dovozu“, pár lidí mě přece jen ukecalo k „sesmolení“ dalšího, asi definitivně posledního, dílu této série. Dnes to nebude o stíhačce, krátce se zmíním o lehkém bombardéru/bitevníku/nočním stíhači (stále je řeč o jednom letounu), který snad bojoval na všech bojištích WW2. Dnes to tedy bude krátký článek o dovozu letounu Douglas DB-7/A-20
Ač se do nezdá, Sovětský svaz nakoupil „na leasing“ poměrně značné množství tohoto víceúčelového letounu. Přitom před začátkem války měl ve výzbroji značné množství lehkých bombardérů SB-2 a během války běžela hromadná výroba bombardéru Pe-2. Doslova hrůzné nasazování bombardovacích letounů na počátku války způsobilo velkou „čistku“ mezi bombardovacími jednotkami VVS, možnost nákupu moderních bombardérů v USA se ukázala být solidní možností srovnání letecké techniky a použitých technologií.
První letouny DB-7 verzí A a B dorazili do Sovětského svazu v červenci 1942 severní cestou, jednalo se o letouny původně určené pro Francii, Holandsko, Velkou Británii a Jižní Afriku. Jejich výzbroj odpovídala zadání od původních „majitelů“, byla tedy poměrně různorodá. Jejich první nasazení na frontě bylo během Stalingradské bitvy v zimě 1942/1943. Bostony byly zpočátku hlavně využívány k průzkumu, až později jsou použity u bombardovacích pluků. Zajímavá je výměna 55 letounů určených pro VVS za stejný počet Supermarine Spitfire F.Mk.V.B, uskutečněná v roce 1942 v Íránu na letišti Abadan. Britové tyto letouny nutně potřebovali a sověti jim touto výměnou vyšli vstříc.
Sověti v průběhu války některé letouny přezbrojili, na strojích lze potom najít místo US kulometů Browning ráže 7,62 a 12,7 mm sovětské kulomety ŠKAS a UB. Je taky vyměněno zadní střeliště, místo původního se objevují sovětské VUB-1 s kulometem ŠKAS, později MV-5 s kulometem UB ráže 12,7 mm. Podobná situace byla i s pumovými závěsy, na originální nelze zavěsit sovětské pumy FAB-250 a FAB-100, jsou proto vyměněny za sovětské Дер-19 a КД-2-439, případně kazety КБМ-Су-2. Letoun mohl nést až 4xFAB-250 nebo 8xFAB-100. Byl vyměněn i pumový zaměřovač a elektrický systém pro odhoz pum. Letouny byly do Sovětského svazu dodávány bez radiokompasu.
Do Sovětského svazu byla v největším počtu dodána verze A-20G, ta však již byla spíše bitevníkem než bombardérem. Sověti však tuto verzi po úpravách provozovali coby bombardér, místo kulometů v přídi se zde objevuje stanoviště bombometčíka. Boční kulomety na přídi zůstávají zachovány.
A-20G s původní přídí
A-20G s upravenou přídíLetoun samozřejmě využívalo námořní letectvo, jednak jako klasický bombardér, druhou verzí byl letoun schopný nosit torpédo. Část letounů byla takto upravena přímo v sovětském svazu, šlo o možnost nosit sovětská torpéda. Verze G mohla nést pumu FAB-1000 nebo torpédo o hmotnosti 900 kg. Do několika málo letounů byl zabudován sovětský palubní protilodní radar Гнейс-2m, jeho antény byly umístěny v křídlech.
S letounem A-20 je svázán i vývoj sovětského palubního radaru Гнейс (Gnejs), na první verzi začal pracovat NII VVS někdy v roce 1940. Problémem byla váha kompletu (500 kg), byl proto vybrán dvoumotorový Pe-2 coby nosič tohoto radaru. Po přepadení Sovětského svazu byl tento projekt načas dán kvůli evakuaci k ledu, ale v roce 1943 je již na světě verze Гнейс-2, zkušebně namontovaná do letounu Pe-2. Ten však měl coby noční stíhač slabou výzbroj. Proto byl vybrán coby noční stíhač osvědčený A-20, antény radaru byly v přídi a v křídlech. Letoun měl samozřejmě spolupracovat s pozemním naváděcím střediskem, nicméně provoz radary vyžadoval velmi dobře vyškolenou obsluhu. Testování probíhalo celou první polovinu roku 1943, v červenci 1943 vydal samotný báťuška Stalin rozkaz o vytvoření letecké divize nočních stíhačů, šlo o 51. IAD. Jako základ byla vybrána verze A-20G-1, vyzbrojená čtyřmi kanony M-1 ráže 20 mm a dvěma kulomety M-2 ráže 12,7 mm. V pumovnici byla umístěna další nádrž o objemu 1036 litrů, letoun tak měl mít výdrž 7-8 hodin letu.
palubní radar Gnejs-2
Gnejs-2 se nakonec ukázal jako složitý a nespolehlivý palubní radar, situaci nakonec vyřešil nákup pozemních radarových stanic z Velké Británie a USA. Bojově byly letouny, vybavené palubním radarem, využity v roce 1945 při pokusu o přerušení dodávek do obklíčeného města Breslau. Podle všeho došlo k sestřelení asi pěti letounů, z toho dvou He-111, ve zbylých případech šlo asi o kluzáky...
Letouny A-20 sloužily u VVS celkem u devíti leteckých pluků – 1. GMTAP, 51. MTAP, 5. GMTAP, 36. MTAP, 13. GBAP, 9. GMTAB, 30. ORAP, 15. ORAP a 116. ORAP. Pro vysvětlení – MTAP je mino-torpédový pluk, BAP je bombardovací pluk a OPAP průzkumný pluk. Písmeno G je označení gardového pluku.
A-20G-15-DO
cvičný UA-20JA tomto letounu by se toho dalo napsat daleko víc, horší je to z luštěním azbuky. Sovětský svaz měl „koupit“ v USA 3125 letounů, do svazu se podle všeho dostalo 2908 strojů. Padesátka strojů je zničena ještě v USA, při přeletech to bylo dalších 150 a devět zmizelo bez udání příčin. Piloti VVS oceňovali na letounu hlavně velkou, prostornou kabinu s velmi dobrou výbavou a dobré letové vlastnosti bez nějakých záludností při letu.
A-20G-35-DO 51.MTAP Toto je opravdu poslední dál série o dovozových letounech v sojuzu, o B-25 může klidně napsat někdo jiný...
Použité zdroje:
Fleischer, Ryś – Monografie Lotnicze 41
http://www.airwar.ru
http://wp.scn.ru/ru
