Kdysi dávno v „pravěku“ mého působení na Palbě jsem psal něco o německých vzducholodích v době první světové války. Zmínil jsem se tam krátce o misi vzducholodě L.59 (tovární označení L.Z.104). Ta se zúčastnila velmi zajímavé akce, která ve své době neměla obdoby, v letošním roce je tomu právě devadesát let od jejího uskutečnění.
Německé císařství mělo v Africe již před válkou několik kolonií, ty se však staly po rozpoutání války díky blokádě dohodových sil nedostupnými pro zásobovací lodě německého námořnictva. Německé kolonie byly roztroušeny po celé Africe (viz mapa), největší problémy však dohodovým silám způsoboval sbor v Německé východní Africe pod velením generála Paula von Lettow-Vorbecka. Ten měl sice k dispozici jen zlomek zdrojů a sil, ale dokázal na sebe vázat silné oddíly sil dohody (udává se až 100 000), nicméně jeho sbor trpěl nedostatkem střeliva a léků. V roce 1916 byl do Německa repatriován profesor Zupitza, bývalý šéflékař německých sborů v Německé jihozápadní Africe. Ten dobře znal poměry panující v Africe, dokázal přesvědčit nadřízené orgány o vyslání vzdušné expedice na pomoc oddílům bojujícím v Africe. Jediná možná cesta byl vzduchem, Německo v té době disponoval relativně velkou flotilou vzducholodí.
generál von Lettow-Vorbeck Plán profesora Zupitzy se mohl opřít o pokusnou plavbu vzducholodi L.Z.120 nad Baltem, v červenci 1917 dokázala tato vzducholoď plout 101 hodin bez mezipřistání. To postačovalo jako důkaz o schopnosti vzducholodí překonat vzdálenost, proto byla mezi Ministerstvem pro kolonie a Admiralitou uzavřena dohoda o zapůjčení vhodné vzducholodi. Ta zapůjčila k letu vzducholoď L.57 (L.Z.102) pod velením kapitána Bockholta, která při pokusných letech dokázala překonat vzdálenost 8500 km průměrnou rychlostí 87 km/h.
L.57Jako výchozí bod letu byl vybrán bulharský Jambol, několik dní před odletem však došlo při manipulaci na základně Jüteborg k explozi vzducholodi L.57. Podle všeho někdo z pozemního personálu prostřelil ve snaze zbavit vzducholoď nosného plynu plynový oddíl a kulka asi zasáhla kovovou část konstrukce a došlo k přeskočení jiskry. Celá vzducholoď byla požárem zničena.
Ihned po této nehodě bylo rozhodnuto o přidělení nové vzducholodi. Stala se jí nová L.Z.104, v námořnictvu označená jako L.59. Ta byla ve Staakenu upravena, původní délka byla prodloužena z 196 metrů na 226 metrů. Další speciální úpravy se týkaly použitých materiálů, vzducholoď se neměla vracet domů a její části se měly využít v Africe. Část obalu byla z mušelínu, ten měl být použit na obvazy, další části měly být využity k výrobě stanů a ošacení. Nepromokavé plynové oddíly měly být použity například pro výrobu spacích pytlů.
Německé kolonie v AfriceLoď byla oficiálně předána do služby 25.10.1917, 3. listopadu se vydala ze Staakenu na cestu do bulharského Jambolu, kde za 28 hodin přistála. Zde byl do vzducholodi nakládán materiál pro africkou armádu, jeho celková hmotnost byla 50 021 kg. Posádku tvořilo 22 mužů. Do vzducholodi bylo naloženo toto:
- 11 900 nábojů
- 230 nábojových pásů do kulometů (57 500 nábojů)
- 54 beden munice pro kulomety (13 500 nábojů)
- 9 náhradních hlavní pro kulomety
- 4 pušku s 5000 náboji
- 61 vaků s obvazy a léky
- 3 vaky s materiálem na šití
- 21 790 kg benzínu
- 1 525 kg oleje
- 700 kg proviantu + proviant pro posádku
- 426 kg pitné vody
13.11.1917 byl podniknut první pokus o přelet do Afriky, počasí však letu nepřálo a vzducholoď se musela vrátit. Další pokus se uskutečnil 16.listopadu, v 8:10 byl dán pokyn pozemnímu personálu k puštění lan. Z obavy před spojeneckými letouny v oblasti Egejského moře zvolil kapitán cestu přes Burgas a Smyrnu. Problémem bylo utajení této mise, na vzducholoď střílelo bulharské protiletadlové dělostřelectvo a chystal se útok bulharských letadel. Neštěstí došlo k rozpoznání výsostného označení vzducholodě, to se totiž skládalo z německých, tureckých a bulharských znaků. To však byl jen začátek problematické cesty, L.59 se dostala do silné bouře a byla donucena se vrátit do Jambolu jen s lehkým poškozením. I tak stihla ve velmi špatném počasí uletět za 32 hodin 1 434 km.
L.59
posádka L.59 16.11. došlo k dalšímu pokusu o dosažení Německé východní Afriky, po startu zamířila k Adrianopolu a poté začala sledovat trasu Maloasijské železnice. Další nebezpečná část cesty vedla přes Středozemní moře kde opět vzducholoď narazila na špatné počasí, dokonce prolétala skrz bouřku. Ráno přeletěla loď pobřeží Afriky a plula nad Libyjskou pouští na jih směrem k Nilu. V noci se loď dostala na území Súdánu a bylo jasné, že cíl expedice, pohoří Makonde, je již nedaleko. Z Admirality však přišla po půlnoci zpráva o kapitulaci Nevaly, posledního opěrného bodu německé armády v pohoří Makonde. Vzducholodi byl nařízen návrat na základnu Jambol. Loď se nacházela na 16°30' severní šířky a 30°0¨východní délky, tzn. Asi 100 km západně od Chartúmu. Kapitán tedy vydal rozkaz k návratu a již večer bylo z vzducholodi opět vidět pobřeží Středozemního moře. Ráno je zastihlo u tureckého pobřeží a ráno 25. listopadu již L.59 bezpečně přistála v Jambolu po 95 hodinách a pěti minutách letu. Za tuto dobu loď urazila 6 757 km, v nádržích měla palivo ještě na dalších 64 hodin letu. Přílet však vyvolal na základně údiv, o rozkazu k návratu nikdo nevěděl. Později se zjistilo, že za informací o kapitulaci Německé východní Afriky stojí protivník, německé jednotky kapitulovaly až po odvolání vzdušné expedice.
trasa letu L.59 L.59 zůstala po návratu v Bulharsku, operovala v součinnosti s „tureckými“ křižníky Yavuz Sultan Selin a Midilli nad Černým mořem. Podnikla dva nálety na Neapol, pokusila se bombardovat Port Said a nakonec z neznámých příčin explodovala ve vzduchu 17.4.1918 při náletu na Maltu.
Tolik o letu L.59, snad vás to příliš nenudilo...
technická data L.59 (L.Z.104):
délka – 226,5 m
maximální průměr – 23,93 m
objem – 68 500 m3
výkon motoru – 5x240 HP
Použité zdroje:
Novák, Jan – Smrt vzdušných obrů
Marben, Rolf – Zeppeliny útočí
