KRÁTKÉ SHRNUTÍ RUSKÝCH DĚJIN: VZESTUP A PÁD RURIKOVSKÉ DYNASTIE
Dynastie započatá Rurikovým jménem vládla od roku 862 n. l., zažívala úspěch a slávu v dobách Kyjevské Rusi, přečkala nájezdy mongolsko – tatarských kočovníků a po opětovném sjednocení Ruska v čele s Velikým knížectvím moskevským si našla cestičku k samoděržavnému trůnu ruských carů. Krev bájného severského knížete kolovala v žilách prvnímu a údajně nejstrašnějšímu vládci celičké Rusi ( bráno pouze do pádu romanovského rodu, éra SSSR je již součástí jiných dějin ) – Ivanu IV. Hroznému a jeho synům, ale s úspěchem jde vždy ruku v ruce i prohra. Po caru Fjodoru I. nezůstali žádní potomci a šťastná hvězda mocného rodu vládnoucího po 700 let náhle a navždy pohasla. Uvolnila místo po několikaletém období bojů o moc (zvanému Smuta) a dvouletém interregnu další dynastii – Romanovcům, kteří se chopili trůnu roku 1613 a nevzdali se ho do onoho osudného roku 1918..
Abychom se dostali k dobám Smuty, projdeme si v rychlosti nejdůležitější sled událostí ruských dějin od dávné minulosti legendárních severských válečníků po dobu neotřesitelných moskevských carů, neboť mnohé z těchto věcí měly na přelom 16. a 17.století velký dopad a je dobré je znát, abychom mohli podle nich pochopit současnost, všechno má svůj prazáklad v dobách dávno minulých a dějiny Ruska nejsou výjimkou….
"Naše zem je hojná a bohatá, ale schází nám řád. Přijďte nám vládnout.."
Těmito slovy se slovanské kmeny žijící na území dnešního Ruska a Ukrajiny sužované neustálými sváry obrátily na bojovná varjažská knížata. Varjagové, potomci větve švédských Vikingů, znamenití obchodníci a kolonizátoři, nemohli nesouhlasit a vyslali se slovanskými posly tři bratry: Rurika, Sinea a Truvora se svými družinami. Rurik byl z nich nejstarší a když oba jeho mladší sourozenci velmi záhy zemřeli, připadlo mu nedozírné území hustých lesů a četných jezer..
Po jeho smrti se trůnu chopil další Varjag - kníže Oleg, jehož považujeme za stvořitele prvního státu na území Ruska a Ukrajiny – Kyjevské Rusi, když v roce 882 spojil dvě nejmocnější města oblasti: Kyjev ( na jihu) a Novgorod ( na severu). Po těchto dvou legendárních panovnících
( někteří historici jejich existenci dodnes popírají a odkazují na to, že jediné dochované zmínky o Rurikovi a Olegovi můžeme nalézt jen v nejstarší rusko - ukrajinské kronice, letopisu mnicha Nestora nazvaném Pověsti dávných (vremenných) let, a tato kniha byla napsána až ve 12. století ) se na trůnu vystřídalo přes dvacet knížat, z nichž nejvýznamnějšími byli:
Vladimir I. ( doba vlády: 978 – 1015 n.l.): Za jeho vlády se Kyjevská Rus stala mocným a pevným feudálním státem, přispěl k tomu i sám kníže, když přijal křesťanství. Prvního kněze nového náboženství nechal zavolat až z daleké Byzantské říše.
Jaroslav Moudrý ( doba vlády: 1019 – 1054 n.l.): Jaroslav byl Vladimirovým synem, nechal sestavit nejstarší ruský zákoník Ruská pravda, významně se podílel na rozvoji kultury – vystavil chrám sv. Sofie v Kyjevě a upevnil po bojích s polskými a litevskými kmeny hranice svého knížectví.
Vladimir II. Monomach ( doba vlády: 1113 –1125 n.l.): Období jeho vládnutí tvoří naprostý vrchol rozkvětu Kyjevské Rusi, Vladimir byl velmi vzdělaný, napsal několik spisů ( např. Naučení dětem, v němž se nabádá své syny k odvaze a vzdělání) a zasadil se o první významný počin ruské literatury, když za jeho života napsal mnich Nestor svoji kroniku.
Monomachova "čapka"
Kyjevská Rus se rozpadla v roce 1169 na řadu samostatných knížectví, jejím posledním panovníkem byl Izjaslav II., jehož vláda skončila roku 1149. Snadné zranitelnosti maličkých států hbitě využili mongolsko- tatarští nájezdníci, když pod vedením samotného Čingischána ( známého i pod svým vlastním jménem Temüdžin) porazili ruská vojska v roce 1223 na řece Kalce. Když se dostal do jejich čela Čingischánův vnuk Batú, dobyli v roce 1240 Kyjev a definitivně zlomili veškerý odpor. Ruská města se musela chtě nechtě podřídit novým vítězům.
Samostatnost si uchoval pouze Novgorod, ale ten musel čelit útokům ze západu. Ve stejném roce, kdy padl Kyjev, porazil kníže Alexander Něvský během bitvy na řece Něvě Švédy a o dva roky později vyhrál bitvu na Čudském jezeře proti německým křižákům, když se pod nimi prolomil led.
Následujících několik desetiletí bylo zbývající území pustošeno nájezdy tatarských kočovníků, kteří vytvořili novou říši – Zlatou hordu – zahrnující území dnešního Kazachstánu, Turkmenistánu, Uzbekistánu, dále část východní Ukrajiny i s poloostrovem Krym a rozsáhlé oblasti stepí jižního Ruska. Města bývalé Kyjevské Rusi musela odvádět daně, docházelo k postupnému zaostávání. Novým centrem rozvoje řemesel a kultury se stalo Moskevské knížectví, které navázalo na bývalou slávu Kyjevské Rusi a šířilo myšlenky k opětovnému sjednocení. Pocházel odtud i kníže Ivan Kalita (1325-1341), jehož jméno Kalita znamenalo měšec. Shromažďoval vybrané daně, které následně odváděl Zlaté hordě, čímž zamezil dalšímu možnému drancování a z části peněz, jež si ponechal, budoval novou armádu.
K pádu Zlaté hordy přispělo nejprve několik morových ran a poté, roku 1380, byli Tataři poprvé poraženi ruskými vojsky pod vedením Dmitrije Donského na Kulikovském poli při řece Don. Cesta ke svobodě se zdála otevřená, ale Tataři dobyli roku 1382 Moskvu a veškeré poplatky byly zase obnoveny. Tamerlán ( jinak také Timur Lenk, válečník a dobyvatel, vládce říše ve Střední Asii) opět přiblížil Rusko ke svobodě, když roku 1395 dobil většinu mocných měst rozpadající se říše. V 15. století se Zlatá horda vlivem vnitřních mocenských nepokojů „rozdrobila“ na jednotlivé chanáty – Astrachaňský, Kazaňský, Krymský, Sibiřský a nástupnickou Velkou Hordu.
Z tohoto území se podařilo moskevskému knížeti Ivanu III. Vasilijeviči ( pocházel z rodu Rurikovců) obsadit a připojit k Velikému knížectví moskevskému Jaroslavl' ( r.1463), Novgorod (r. 1478), Tver (r. 1485) a Vjatku (r.1489). Ivan III. svrhl tatarskou nadvládu roku 1480 a položil základy k jednotnému ruskému státu. Za jeho vlády byl sestaven zákoník, postaveno mnoho chrámů (mezi nimi i moskevský Kreml) a byla posílena prestiž nového Ruska navázáním diplomatických vztahů s některými dalšími zeměmi v Evropě. Rovněž podporoval další rozvoj literatury a vyspělosti jazyka.
Po jeho smrti v roce 1505 nastoupil Vasilij III. Ivanovič, který vládl do roku 1533. Novým následníkem se měl stát jeho syn Ivan, ale protože mu byly teprve tři roky, vládla za něj jako regentka jeho matka Jelena Vasilijevna Glinská. Zemřela roku 1538, podle některých pověstí byla otrávena bojary – vysokou ruskou šlechtou, která se pak zmocnila vlády. Vedl ji všemi uznávaný a mocný rod Šujských. Ivan se ve věku 17 let prohlásil za cara a samovládce vší Rusi a vstoupil do dějin jménem Ivan IV. Vasiljevič, přezdívaný Ivan Hrozný..
První roky vlády Ivana IV. přinesly zemi nebývalý rozkvět – dobyl další z chanátů bývalé Zlaté hordy, Kazaňský ( v roce 1552) a Astrachaňský ( roku 1555). Kvůli neshodám se svými bojary zavádí Ivan opričninu. Opričninou je myšleno rozdělení říše a všech jejích orgánů do dvou částí. Tou první byla tzv. zemština, kterou svěřil sněmům a šlechtě a tou druhou vlastní opričnina, jež držel pevně v rukou on sám. Zároveň vytvořil speciální vojsko, jakousi carskou stráž čítající několik tisíc mužů, kterým za dobrou službu ( jejich hlavním úkolem byl dohled nad carovými nepřáteli a pokud se nějak provinili, mohli je ztrestat) přiděloval malá území ze své opričniny a finanční podporu.
Carova touha po získání přístupu k Baltskému moři, jež by významně přispěla k rozvoji obchodování, postupně zdecimovala státní pokladnu. Car zatáhl svou zemi do Livonské války trvající mezi lety 1558 až 1583. Válčil s Polskem, Litevským velkoknížectvím, Švédskem a řádem livonských rytířů (roku 1237 splynuli s řádem německých rytířů, žili podle pravidel Johanitů). 60. a 70. léta se nesla ve znamení úspěchů, ale neutěšitelná situace Ruska zapříčiněná opričninou, bojarským vzpourám proti tomuto „režimu“ a táhlými boji donutila přejít Ivanova vojska do defenzívy. Pracně dobyté území kolem estonské Narvy roku 1581 ztratil, po uzavření míru s Polskem přišel o državy v Livonsku a Polocku. Když bylo uzavřeno příměří se Švédskem, musel se vzdát Estonska i pobřeží Finského zálivu. Naděje na plánované přístavy se mu rozplynuly před očima..
Situace v Rusku se rychle zhoršovala, hospodářství upadalo, lidé prchali ze země. Ivanův plán na rozdělenou říši selhal a musel být zrušen, i když se car několikrát neúspěšně pokusil o jeho obnovu..
Ivan IV.
Navzdory nezdarům na válečném poli se Ivan IV. snažil být dobrým panovníkem. Po úspěšném připojení dvou z bývalých chanátů Zlaté hordy expandoval na východ a získal pro svou zemi první zisky z rozlehlých končin sibiřské tajgy. Věděl, jaké nebezpečí hrozí, kdyby stoupla už tak vysoká moc šlechty, za což byl milován chudými poddanými. Pokoušel se navázat pevnější styky s vyspělejšími evropskými zeměmi a nechal roku 1553 zřídit v Moskvě první knihtiskárnu. Zemřel v březnu roku 1584, opět se v několika legendách vyskytuje verze, že byl otráven, ale nikdy se podobná věc nepodařila prokázat..
Uvolněný pozlacený trůn očekával příchod nového vládce, cara Fjodora I. Ivanoviče.. V době nástupu mu bylo osmadvacet let. Nebyl zrozen pro vládnutí, novým carem se měl stát jeho nejstarší bratr Dmitrij, ale ten zemřel ve věku pouhého jednoho roku – 1543. Druhým nejstarším byl Ivan, toho však v hádce zabil vlastní otec. Ivan Hrozný měl ještě jednoho syna, rovněž jménem Dmitrij, se svou sedmou manželkou Marjou Fjodorovnou, ale ruská církev toto manželství neuznala. Chlapec poté za nevyjasněných okolností umírá. Tudíž jedině on, Fjodor, mohl usednout na trůn.
Fjodor I.
Kromě jediné dcery, která zemřela velmi mladá, neměl žádné děti.. Po jeho smrti v roce 1598 se krev Rurika a bájných Varjagů ovládajících po tolik staletí ruský stát vsákla do země pod kremelským chrámem v Moskvě..
V této chvíli končí dějiny Rurikovců a přichází doba zmatků, převratů a palácových spiknutí.. Smuta..
Konec I. části
