IX. díl. Velká Británie 1940. Č 40.

[michan]

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 40.

Od 6.října do 31. října 1940.




To, že se Hitlerovi a jeho Luftwaffe, nepodařilo zničit v měsících červenci, srpnu, září a počátku října 1940 sílu britského stíhacího letectva, a tak získat leteckou nadvládu, aby mohl uskutečnit „Seelöwe“( 12. října 1940 jí odložil – na později – vlastně neurčito, viz Č 39:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4127
neznamenalo, že by konflikt mezi Velkou Británií a Německem končil.
Ne!
To určitě ne!
Již minule jsme si říkali, že začala brutální část konfliktu – bombardování i civilních cílů – a to na obou nepřátelských stranách.
Že neprobíhal jen tento letecký boj nad Británií a částečně jako odveta i nad Evropou, tak o tom svědčí i boje nad některými dalšími částmi Evropy, moři a oceány světa. Řekněme si o některých konfliktech a přípravách na budoucí konflikty, aby bylo patrné, že i v měsících září, říjnu 1940 se skutečně také dalo říci, že se jedná o válku „Světovou“.

V třetí dekádě září 1940 Royal Navy, pod vedením viceadmirála Johna Cunninghama, spouští operaci „Menace“ s cílem zmocnit se přístavu Dakar, což měl být předběžný krok na cestě k pozdějšímu získání celé Francouzské západní Afriky pro věc Svobodných Francouzů,
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=132
generála Charlese de Gaulla.
Operaci „Menace“, viz zde od Norada - v článku - Tragédie francouzského loďstva – 3 část:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1770
včetně toho jak byla operace „Menace“ neúspěšná.
Vichistická Francie na to reagovala prakticky největším leteckým bojovým vystoupením Francie ve 2. světové válce – bombardováním Gibraltaru. Viz krátké pojednání od kolegy Tunac:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1530

V třetí dekádě měsíce září 1940 bombardovali Němci i Britové hlavní město svého protivníka téměř každou noc.

V posledním zářijovém týdnu 1940 došlo na Dálném východě k dalšímu prohloubení roztržky mezi USA a Japonskem ( pomalá příprava dalšího konfliktu v „ 2. Světové válce“).
Oni totiž představitelé USA dne 25. září 1940 oznámili, že poskytli další půjčku Číně a tak jasně řekli (i když ne oficiálním vyhlášením), že hodlají nadále podporovat generála Čankajška v boji proti Japonsku. A dne 26. září 1940 USA rozšířilo licenční systém, jemuž podléhal vývoz zboží do Japonska - o ocel a železný šrot všeho druhu.
Následující den, tedy 27. září 1940, uzavřely Německo, Itálie a Japonsko tzv. „Pakt tří“, čímž byla „Osa“ Řím – Berlín rozšířena o Tokio – včetně zavedení „Nového pořádku v Evropě i Asii“. Hovořilo se tam o tom, že si smluvní strany poskytnou vzájemnou pomoc v případě, že jedna z nich bude napadena velmocí, jež se nezúčastní války v Evropě – to byly jasně Spojené státy. Nyní byl tento pakt rozšířen i na Dálný východ.
Reakce Velké Británie 8. října byla taková, že pro USA a případné spojence otevřela tzv. „Barmskou cestu“, po které byly dopravovány dodávky všeho druhu do Číny.

K 30. září 1940 se váže jedna špionážní historie.
Toho dne vystoupili na skotském pobřeží u jedné malé rybářské vesnice, jménem Buckie – 3 němečtí špioni – 2 muži a 1 žena.
Ale netrvalo ani 24 hodin a Britové německé špiony pochytali a postavili před soud.
Oba muži – Karl Drugge a Robert Petter – byli oběšeni.

Britské těžkosti se projevily na mořích. V říjnu 1940 12 německých ponorek, které operovaly jako „vlčí smečky“, z obsazeného Atlantického pobřeží Francie a nebyly už nuceny projíždět uličkou v oblasti Severního moře a La Manche (pluly nyní volně do Atlantiku západní cestou) - potopilo 32 spojeneckých obchodních lodí (Němci ono léto nazývali s odstupem času – „Tučné léto“).

Ještě jedna důležitá akce vznikala dnem 1. října 1940. To totiž německá armáda zahájila "Operaci „Otto“.
"Operace „Otto“ spuštěná již 1. října 1940 byl komplexní program výstavby a zlepšování všech silnic a železnic, které vedly k sovětským hranicím. Celé budování znamenalo, že na západním břehu řeky Bug byli nuceně nasazeni Poláci a to především Židé, kteří tam takto vybudovali i tzv. „Ottovu linii“.
Na stavbu „Ottovy linie“ byli shromážděni Židé nejen z několika polských velkých měst včetně Varšavy, Radomi a Czenztochowe, ale i z některých měst na Slovensku. Jeden z velkých táborů, který sloužil jako základna pro práce na této stavbě byl vybudován v polské vesnici Belzec u východní hranice Velkoněmecké říše.

Na setkání dvou diktátorů Evropy, Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho, v Brenerském průsmyku dne 5. října 1940, prohlásil Adolf Hitler, cituji:

„Válka je vyhraná. Britové byli vystaveni nelidskému vypětí a ve válce se drží pouze naději v pomoc Ameriky a Ruska.“

Dne 7. října 1940 vstoupil Wehrmacht do Rumunska, což byl další krok k vybudování souvislé frontové linie, která se připravovala, díky Hitlerovu plánu, pro útok na Východ.

Někdy mezi 12. až 15. říjnem 1940 začali britští váleční zajatci, zadržovaní ve Francii, zkoumat - jak by mohli uskutečňovat útěky z německých zajateckých táborů.
Velký podíl na pozdější cestě, kterou se dostalo mnoho pilotů zpět do Anglie, měl jeden britský voják – Jimmy Langley, který byl zajat u Dunkerque poté, co utrpěl vážná zranění paže a hlavy, a jemuž musela být roztříštěná končetina amputována a rána mu ještě v říjnu 1940 mokvala.
Tak tento Jimmy Langley utekl z nemocnice v Lille. Ukryla ho francouzská rodina, která bydlela 1,5 km od nemocnice. Několik týdnů poté se Langley dostal do Marseille ve vichistické části Francie a poté se vrátil do Anglie.
Ve Velké Británii pak Langley sehrál rozhodující roli při řízení nebezpečné činnosti spojené s útěky, úniky a návraty mnoha stovek zajatých vojáků, z nichž velká část byli piloti, kteří se tak dostávali zpět do Velké Británie. Tato činnost se neomezovala na pouhou záchranu.
Každý voják, námořník, nebo letec s sebou totiž přinesl neocenitelné poznatky a zpravodajské informace, které se týkaly armády, námořnictva a letectva Třetí říše. Stejně tak jako pro britské zpravodajce důležité informace o civilním životě v Německu a okupovaných zemích (mnohdy profesionální zprávy, (doplňovaly i informace z Enigmy – do ULTRA) důležité do mozaiky zpravodajce k závěrečnému vyhodnocení).

Říjen 1940 je také spojen se vznikem speciální léčebny popálenin v East Grinsteadu. Pro letce, kteří byli sestřeleni v leteckých soubojích nad Velkou Británií a byli těžce popáleni, tak vzniklo v East Grinsteadu centrum ( centrum podobně znetvořených, podobně postižených lidí – z psychologického hlediska později velice ceněno) - speciální léčebna popálenin, kterou řídil plastický chirurg Archibald McIndoe, narozený na Novém Zélandu. Zde díky obětavosti a bádání Archibalda McIndoe, byl zachráněn nejen život pilota, ale pilot začínal pomalý, bolestný proces od úplného znetvoření až k nějakému přijatelnému vzhledu. Pilot se začal připravovat postupně na těžký život. To vše by nebylo možné bez obětavosti, obratnosti celého týmu lékařů a pomocného personálu řízeného Dr. McIndoe.
Jen pro představu – za 5,5 roku bylo v East Grinsteadu léčeno 4 500 pilotů, z nichž 200 pilotů potřebovalo úplnou rekonstrukci obličeje a rukou.

Jedním z důležitých momentů 2. světové války byl projev prezidenta USA Roosevelta dne 12. října 1940 v Daltonu ve státě Ohio.
Tehdy mimo jiné Roosevelt řekl, cituji:

„Naše směřování je jasné. Rozhodnutí bylo učiněno. Budeme posilovat svou obranu a hromadit výzbroj. Budeme nadále poskytovat pomoc těm, kdo čelí agresi a kdo teď zadržují útočníky daleko od našich břehů.“

Mimo jiné pak ještě v souvislosti s „Blitzem“ (bombardováním Londýna a civilních cílů v UK) Roosevelt ve svém projevu řekl, cituji:

„Britské ženy a britští mužové ukázali světu, jak svobodní lidé brání co považují za správné. Jejich hrdinská obrana bude navždy zapsána v análech. Stane se trvalým důkazem, že demokracie, je-li vystavena zkoušce může předvést z jakého materiálu je stvořena.“

[michan]

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 41.

Jestliže americký prezident Roosevelt dne 12. října 1940 ve svém projevu chválí Brity, jak snáší „Blitz“ (viz předchozí článek na konci), Adolf Hitler má jiný názor. Dne 14. října 1940 je u něho na oficiální návštěvě italský ministr zahraničí hrabě Ciano a Hitler mu řekne, cituji:

„Uvidíme jak bude Londýn vypadat za 2, nebo 3 měsíce. Když už k nim nemohu vtrhnout, mohu jim alespoň zničit celý průmysl.“

Ale takový lidumil Adolf Hitler nebyl – jen průmysl.
Ne, ne.
Už v té noci ze 14. na 15. října 1940 se Luftwaffe povede opět pořádně zasáhnout civilisty v Londýně.
V Londýně té noci vypuklo po bombardování celkem 900 požárů a byly zasaženy desítky protileteckých krytů.
Tady si na vysvětlenou nejprve řekněme, že britské státní orgány nedoporučovaly civilistům, aby využívali málo hluboké stanice metra, a zvláště ne takové stanice metra, u kterých je v blízkosti pod povrchem spleť plynových, vodovodních, kanalizačních trubek a elektrických kabelů ( takovéto stanice byli samozřejmě označeny ).
Bohužel.
Lidé jsou lidé a co si oblíbí a co mají poblíž, to využijí.
Tak tomu bylo i se stanicí metra Balhalm




, která byla umístěna pouze 13 metrů pod zemí a kde právě byla pod povrchem ona spleť plynových, vodovodních, kanalizačních trubek a elektrických kabelů.
No a právě oné noci ze 14. na 15. října 1940 ( našel jsem v podkladech i to, že tobyla noc z 15. na 16. října 1940) dopadly pumy z bombardérů Luftwaffe těsně vedle stanice metra Balhalm a zničily všechna potrubí a kabely.
V té době se na nástupišti stanice metra Balhalm ukrývalo 600 civilistů (v tomto čísle 600 se všechny prameny shodují).
Když bomby dopadly, samozřejmě osvětlení zhaslo, ale co bylo horší, do stanice metra se začaly valit proudy vody a splašky z kanalizace. Do toho unikal plyn. Ve tmě plné hrozného hluku propukla mezi lidmi panika. A nyní berme čísla s rezervou – jsou v různých historických pramenech různá.
Co se vlastně stalo je ( z několika historických podkladů), že pracovníci metra ze stanice Balhalm s baterkami, vyvedli ven, vodou sahající až po ramena, celkem 350 osob.
Bohužel – zřejmě 250 osob utonulo (z nichž velké množství zde mělo hromadný hrob).
Jiný historický pramen říká, že zahynulo 64 lidí ( také jsem nalezl 68 a v dalších podkladech 69), kteří zůstali zaživa pohřbeni pod hromadou trosek a bahna, jež stékalo na nástupiště.

Balhalm – kráter.




Další zásah se Luftwaffe povedl v okolí stanice metra Bethnal Green. Tady se projevil zase jiný fenomén. Při útěku lidí do krytů zakopla jedna žena a upadla na schodech. Ti, kteří stáli vzadu, padli na ni a zbytek se dal na útěk.
V tuto noc ze 14. na 15. října 1940 ( Také jsem nalezl, že to byla noc z 15. na 16 října 1940) bylo skoro 200 osob ušlapáno.

Faktem však zůstane, že ani takovéto katastrofy neodradili lidi, civilisty, aby přestali používat metro. Ne, ne.
Britské orgány jen musely méně bezpečné stanice metra postupně zabezpečovat proti zalití odpadními vodami, nebo zalití vodou z řeky Temže.
Prostě stanice metra Londýňané využívali jako protiletecké kryty až do konce 2. světové války.

Týden, který končil 16. říjnem 1940 znamenal, že ve Velké Británii bylo zabito německým bombardováním celkem 1 567 civilistů, z toho 1 388 v samotném Londýně.

Podle jednoho z historických pramenů byl celkový počet civilistů zabitých bombardováním Luftwaffe v UK, jen za měsíc říjen 1940 vyjádřen číslem 6 334.

Další noc z 15. na 16. října 1940 zaútočily britské bombardovací letouny na německou námořní základnu v Kielu.
Ten samý den schválil britský válečný kabinet rozkaz, podle kterého měly britské bombardéry v případě, že jim nepříznivé povětrnostní podmínky znemožní bombardovat konkrétní naplánované cíle, shodit své pumy na velká města – jako příklad byl uveden Berlín. Zároveň britský kabinet přijal rozhodnutí, že o tomto novém postupu nebude informovat veřejnost, poněvadž lidé by mohli být znepokojeni, že vlastně jediná britská ofenzivní zbraň, kterou v té době bylo vlastně mířené bombardování, je – jak se ukázalo – mnohem méně účinná, než si Britové představovali.

Důležitá událost pro 2. světovou válku proběhla dne 16. října 1940 v USA.
Přes americký „IZOLACIONALISMUS“, byla ten den provedena první registrace podle „amerického zákona o výběrovém výcviku“.
Překvapivě se ten den 16. října 1940 k výcviku přihlásilo – považme – 16 000 000 Američanů.

Tehdy v rozhlasovém projevu prezident Roosevelt prohlásil, cituji:

„Mobilizujeme své obyvatelstvo, poněvadž vyzýváme muže a ženy i majetek a peníze, aby se připojili k zajištění účinnosti naší obrany.“

Ten samý den 16. října 1940 byl v Bostonu zatčen britský námořník obchodního loďstva Georgie Armstrong, který v Bostonu zběhl ze své lodi, odjel do New Yorku, kde navázal kontakt s tamním německým konzulátem a potom se vrátil zpět do Bostonu, kde měl za úkol shromažďovat informace o atlantických konvojích, které USA odesílalo do Velké Británie.
Některé zprávy již odeslal, ale přesto byl zatčen dřív, než mohl způsobit škody velké.
Georgie Armstrong byl deportován do Velké Británie, kde se stal prvním Britem, který byl od začátku 2. světové války souzen pro špionáž.
Britský soud jej shledal vinným a odsoudil jej k smrti oběšením. Rozsudek byl následně vykonán.

Zamýšlená činnost Armstronga upozornila obě zpravodajské centrály – USA i Velké Británie – na nebezpečí, která mohou obchodní lodě potkat při přeplouvání Atlantiku.
A skutečně již den po zatčení Armstronga, tedy 17. října 1940, zaútočilo 6 německých ponorek, jako „vlčí smečka“ na konvoj 35 lodí, které dopravovaly z Kanady do Británie válečný materiál.
Konvoj byl označen krycím názvem „SC 7“ (slow convoy – pomalý konvoj).
Celkem 20 lodí z 35 bylo potopeno.
Další den, 18. října 1940, 6 německých ponorek zaútočilo na další konvoj – „HX 79“, který vyplul z Halifaxu – a z jeho 49 lodí bylo 12 potopeno. Tedy za 2 dny bylo zničeno 152 000 BRT.
Nájezdů na britské a kanadské lodě se v těchto dnech účastnila i německá ponorková esa. Byl tam Günther Prien, který předtím potopil ve Scapa Flow britskou bitevní loď „Royal Oak“
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=992
Mezi těmito ponorkáři byl také Heinrich Bleichrode, který torpédy ze své ponorky zasáhl osobní loď „City of Benares“.
Když se tyto vítězné ponorky vracely na svou základnu v Lorientu na Atlantickém pobřeží Francie, prováděly právě bombardéry Luftwaffe již dvoustý nálet na přístav v Liverpoolu, který byl jedním z hlavních přístavů kam připlouvaly britské, kanadské a americké lodě, které vozily náklady přes Atlantik.








Jeden úspěch zaznamenali Britové 4 dny po zdecimování konvojů „SC 7“ a „HX 79“, když přinutili německou ponorku „U 32“ hlubinnými náložemi k vynoření na hladinu.
Velitel německé ponorky „U 32“, ponorkové eso Hans Jenisch se stal prvním německým ponorkovým esem, které padlo do britského zajetí.
A proč tuto příhodu vytahuji?
Protože historici přinesli zajímavý zápis, který o výslechu posádky „U 32“ provedl britský zpravodajský důstojník.
Co napsal?
Tak to cituji:

„Všichni ti zajatci byli fanatičtí nacisté a projevovali značnou dávku nenávisti vůči Britům, což v předcházejících případech nebylo tolik patrné. Jsou stoupenci neomezené ponorkové války a jsou ochotni přistoupit na veškeré zuřivé násilí, na krutost, na porušování smluv i na další zločiny, poněvadž je považují za nezbytné v zájmu ovládnutí Evropy německou rasou.“

Vyšetřovatel ještě v zápise dodal, že úspěchy, kterých Němci dosáhli v roce 1940 v Evropě, pro tyto mladé lidi znamenaly, a teď znovu cituji:

„Zřejmě způsobily, že v duchu považují Hitlera nejen za Boha, ale za svého jediného Boha.“
…………..

[michan]

IX.díl. Velká Británie 1940. Č 42.

Winston Churchill, ministerský předseda Velké Británie, pronesl dne 21. října 1940 rozhlasový projev, ve kterém se obrátil na Francouze. V projevu, mimo jiné řekl, cituji:

„Snažíme se ze všech sil vyrazit život a duši z Hitlera a z hitlerismu. Pouze to a neustále. Až dokonce. Od žádného národa nečekáme nic jiného než úctu.“

Svůj projev ukončil slovy, o kterých se jeden z Francouzů, který projev vyslechl, vyjádřil, že mu to připadalo jako když ministerský předseda nechává z Francouzů odkapávat krev při transfuzi. Ta slova zněla, cituji:

„Tak tedy dobrou noc – spěte a nabírejte sílu na ráno. Poněvadž ráno přijde. Bude jasně zářit na statečné a věrné, laskavě na všechny, kdo trpí za svou věc, nádherně na hroby hrdinů.
Tak bude zářit svítání.“

Méně známé jsou námluvy Hitlera s příznivě Německu nakloněnými vládami (s Francem, Lavalem a Petainem) v třetím říjnovém týdnu.
Adolf Hitler odjel ve třetím říjnovém týdnu roku 1940 svým zvláštním vlakem (mimochodem jmenoval se Amerika) z Německa do Francie. Nejprve v Montoire na francouzském okupovaném území, došlo k setkání s místopředsedou Vichistické vlády Pierem Lavalem. Hitlerovi velmi záleželo na tom, aby Laval souhlasil s aktivnějším postupem vlády ve Vichy proti Velké Británii, jejíž porážka, jak se Hitler vyjádřil, byla nevyhnutelná. No a Laval Adolfa Hitlera ujistil, že si přeje porážku Velké Británie – země, která pošpinila čest Francie u Mers el-Kebíru a Dakaru.
Druhý den, tedy 23. října 1940 Adolf Hitler pokračoval v cestě vlakem směrem na jih až na francouzské hranice do Hendaye, kde se setkal s generálem Franciscem Franco – diktátorem Španělska.
Pro Hitlera bylo překvapivé, že Francisco Franco přes naléhání Hitlera odmítl uzavřít spojenectví s Německem.
Nejen to.
Franco ani Německu nepovolil, aby jeho jednotky v lednu 1941 ( útok se měl uskutečnit 10. ledna 1941) zaútočily přes španělské území na Gibraltar, který chtěl Hitler obsadit a pak předat do rukou Španělů. Ani tato nabídka Franca v devítihodinovém rozhovoru nezlákala.
Prostě Francisco Franco nechtěl spojit osud Španělska s osudem nacistické Třetí říše.
Později se o tomto 9 hodin trvajícím rozhovoru, Adolf Hitler, když hovořil se svým kamarádem Mussolinim vyjádřil takto, cituji:

„Raději bych si dal vytrhnout 3, nebo 4 zuby, než zažít totéž znovu..“

Franco se po rozhovorech vrátil do Madridu a Adolf Hitler odjel zpět do Montoire.

Hitler – Franco.




Byl velice rozzuřen, že se Franco nechce připojit k „Ose“ a zároveň mu znemožnil zaútočit na Gibraltar.
V Montoire se pak diktátor Adolf Hitler setkal s představitelem vichistické Francie – maršálem Pétainem




, kterému také začal vnucovat nutnost bližší spolupráce mezi Francií a Německem, to prý proto, aby bylo možné „v budoucnosti co možná nejúčinněji bojovat proti Britům“.
A Hitler opět narazil.
Maršál Pétain, podobně jako Franco, se vyjadřoval vyhýbavě.
Pétain měl však štěstí ( zatím – a to v roce 1940, kdy se Hitler cítil silný – později to štěstí neměl), neboť maršála si Hitler více vážil ( než Franca) a považoval ho za důstojnější osobnost. To proto, že prý se Pétainovi dostává od Francouzů větší chvály a že maršál „chce pro svou zemi jenom to nejlepší“.
Vždyť prý maršál, kdyby s Hitlerem souhlasil a připojil úsilí vichistické Francie plně k Německu, mohl tak zajistit propuštění 1 500 000 francouzských válečných zajatců. Přes tuto vidinu maršál Pétain odmítl vstoupit do války proti Británii a na Hitlerovu žádost, aby vichistická Francie podnikla útok, který by směřoval k vyhnání vojsk věrných Charlesi de Gaulle a proti silám Svobodných Francouzů, tak také na to Pétain odpověděl vyhýbavým tónem.

A byly to právě tyto oblasti Francouzské rovníkové Afriky, ze kterých dne 27. října 1940 oznamuje generál Charles de Gaulle jménem hnutí Svobodných Francouzů, ustavení „Rady obrany impéria“.
Generál de Gaulle se ve výrazné výzvě (tzv. Brazzavillská deklarace) obrátil na Francouze žijící po celém světě, když ve své výzvě prohlásil, cituji:

„Vyzývám k válce, to znamená k boji nebo k přinášení obětí, všechny muže a všechny ženy z francouzských území, jež přešla pod můj prapor. Ta část národního dědictví, jež se ocitla v rukou Svobodných Francouzů bude v těsném spojení se spojenci Francie bráněna a na jiných místech bude naším úkolem útočit na nepřítele všude, kde to bude možné, zmobilizovat veškeré naše vojenské, hospodářské a morální zdroje, udržovat veřejný pořádek a prosadit vládu spravedlnosti.“

Na Winstona Churchilla tato „Brazzavillská deklarace“ udělala veliký dojem a Anthonu Edenovi, tehdejšímu ministru zahraničí, se vyjádřil tak, že řekl, že za to de Gaulla chválí.
Asi 14 dní poté Churchill vyslal směrem k vichistickým představitelům slova, že kdyby se vichistická vláda ještě jednou náhodou odhodlala k bombardování Gibraltaru, nebo k zahájení nějaké jiné agresivní akce, cituji:

„budeme bombardovat Vichy a pronásledovat vichistickou vládu všude na každém kroku, jaký podnikne.“

Tohle byly většinou jen verbální projevy.
Praktické provedení další eskalace 2. světové války provedl někdo jiný.
Byl to Benito Mussolini.
Italská armáda, která již před rokem a půl dobyla Albánii (skutečně dobyla – obsadila - neboť k bojům takřka nedošlo viz Č 32:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2491
), vpadla dne 28. října 1940 do Řecka.

Tady si řekněme, že prakticky za necelých 14 měsíců, bez předchozího varování, bylo napadeno 9 zemí – Polsko, Finsko, Dánsko, Norsko, Holandsko, Belgie, Lucembursko, Francie a ta devátá je teď zmiňované Řecko.

Evropa 1940.





Samozřejmě i zde, v Řecku, byly bez předchozího varování vystaveni vojáci i civilisté leteckému bombardování.
Adolfa Hitlera zastihla zpráva o vpádu Itálie na území Řecka v době, kdy cestoval svým zvláštním vlakem z Mnichova do Florencie, kde ho Mussolini uvítal větou, cituji:

„Vůdce, jsme na pochodu.“

Adolf Hitler zuřil – útok na Řecko totiž považoval za velkou strategickou chybu.
Mussolini a italská armáda měli mnohem razantněji postupovat v oblasti Středomoří – viz Italská ofenzíva Č 1 a 2 a vytvoření 7 opevněných táborů:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1098
, tedy postupovat mnohem hlouběji do egyptského území a zmocnit se britské námořní základny v Alexandrii. A nebo alespoň obsadit Krétu.
Ne, to ne.
Itálie se raději zaplete do bojů v hornatém terénu Řecka, kde jí očekával houževnatě se bránící řecký voják. Jo a to ještě prakticky v Africe, jak vyplývá z odkazu, Italská ofenzíva Č 1 a 2, vystavila italská armáda své nebezpečné libyjské křídlo možnému britskému útoku (a ten britský útok za pár měsíců – v prosinci 1940, jak víme, přijde, viz Britská ofenzíva 1940 – 41, Č 1, 2 a 3 v č 2 je začátek „Operace Compass“ – 7. prosince 1940 :
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1111
).

Přes některé vstřícné kroky pro Velkou Británii – možnost dovozu válečného materiálu – to bylo USA – země, která se v podzimu, tedy ani v říjnu 1940, nechtěla nechat zavléci do přímé účasti na vojenských operacích v Evropě.
Ještě 2 dny po útoku Itálie na Řecko – 30. října 1940 – prohlásil prezident Roosevelt, který v té době absolvoval volební kampaň, v níž usiloval o znovuzvolení americkým prezidentem – ke svým voličům na předvolebním shromáždění v Bostonu, cituji:

„Už jsem to sice říkal předtím, ale budu to znovu a znovu opakovat: Vaši chlapci nebudou rozhodně vyzváni do žádných ´cizích válek´.“

I ta „cizí válka“ – zahájení útoku na Řecko – ukázala neschopnost samostatného válčení Mussoliniho Itálie. Itálie byla v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek v Středomoří nucena upustit i od připraveného plánu na vylodění na ostrově Korfu.

Čtyři dny před vpádem Italů do Řecka – tedy 24. října 1940 – uzavřela Velká Británie se Spojenými státy tajnou dohodu, ve které se hovořilo o tom, že v roce 1942 USA a Velká Británie provede zvrat ve vývoji 2. světové války – „Invazi“ – jejímž cílem bude Německo a jeho sateliti.
Americká vláda se zavázala, že bude - mimo již uzavřené závazky ( přibližně 40 divizí) - kompletně vyzbrojovat a zásobovat ještě dalších 10 britských divizí, k čemuž využije zbraně, které se právě vyráběly a těmto deseti divizím dodá výzbroj včas, aby mohly být „připraveny na tažení právě v roce 1942“.

„Blitz“ pokračoval i 28. října 1940, kdy napadlo jižní část Velké Británie a v ní strategické cíle 450 německých letadel. Nejpravděpodobnější skóre bylo 28 : 7.


Použité materiály:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940.
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Průběžně tématické články: www.Palba.cz
A
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskusi prosím směřujte na tento odkaz.:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3980&start=40