...zakladatel slepé ulice...
Po Velké válce (dnes jí říkáme první světová) dochází k mnoha změnám, diktovaným novým uspořádáním světa (a tím nemyslím ledové kry na moři) a ekonomickými možnostmi. Vítězové nejprve oslavili vítězství (patrně „Pyrhy“), potom spočítali náklady na vedení války a mimo USA jim spadl úsměv do pudinku... Poražení jsou zčásti rozkulačeni mezi malé bezzemky (Rakousko – Uhersko), u hlavního „viníka“ dochází k rozsáhlým společenským změnám (německý císař se stal řadovým občanem a odjel na „dovolenou“ do Holandska). Do toho ještě přimíchejme nějaký ten nacionalismus a komunismus a máme obrázek Evropy jak vyšitý.
Ohromné lidské ztráty nutí již během války konzervativní (no spíše zabedněné) armádní velitele otestovat nějaké novinky na bitevním poli. Paradoxně nejdále dojdou konzervativní ostrované, jejich pojízdná nádrž (tank) znamená velký převrat v dějinách (a to nejen těch válečných). Problémem je ale zpočátku malé množství nasazených tanků, o spolehlivosti asi nemá cenu ani psát. Tank byl sice velké monstrum (ty britské určitě), ale trpěl řadou dětských nemocí. Britské tanky z období WW1 vypadají velmi podobně, pásy po obvodu vozidla vypadají z dnešního pohledu velmi zvláštně, stejně tak výzbroj v bočních sponzonech. I když z dnešního pohledu bychom podle hmotnosti řadili tyto tanky někde mezi lehké nebo střední tanky, šlo v tehdejších reáliích o tanky těžké.
Konec války a začátek vratkého míru znamenal radiální škrty, peníze tehdy ještě nešlo tak jednoduše tisknout jako dnes (a tím nemyslím pokrok v tiskařské technice). Armádu ostrovního impéria opět ovládají kavaleristé, ti se snaží vytěsnit tank do propadliště dějin, podle nich šlo pouze o rozmar, vyvolaný okolnostmi zákopové války. Paradoxně ale jiní ostrované, J.F.C. Fuller a Lidden Hard, patří mezi největší advokáty moderní tankové války, jejich tvorba však spíše dopadá na cizí úrodnou půdu.
I tato doba asi nebyla zrovna ideální pro rozvoj tanků, začíná na ostrovech vývoj moderní obrněné techniky. Na svět tak přicházejí tančíky, lehké, střední i těžké tanky, testují se plouvoucí tanky, tahače tanků a obrněné transportéry, zkoušejí se nové organizační schémata od obrněného praporu až po brigádu. Výsledky na sebe nenechávají dlouho čekat, od Britů začínaná nakupovat tanky či licence skoro každá velmoc i podvelmoc. A když už nešlo o licenci, stačilo, že nákupní komise viděla nějaký produkt a po návratu nutila domácí průmysl k produkci něčeho podobného (dnes bychom to nazvali „čínskou cestou“).
Koncem roku 1922 odstartuje britský zbrojní úřad (War Office) vývoj těžkého tanku, který stojí na počátku skoro dvacetileté slepé ulice ve vývoji tanků. 19.12.1922 je totiž odeslán Vickersu dopis, který vyzývá tuto firmu k vývoji nového, moderního těžkého tanku, vyzbrojeného tříliberním (3-pdr neboli ráže 47 mm) kanonem a dvěma kulomety ráže 7,62 mm (tady se zdroje rozcházejí, není to obvyklá .303 British). Tank měl být schopen pojíždět rychlostí cca 7 mph, měl překonat 30° stoupání a zákop široký 3 metry.
Vickers již v březnu následujícího roku předvedl projekt nového tanku. Tank byl poněkud dlouhý, co ale vzbudilo hlavní pozornost, bylo osazení kanonu a čtyř kulometů. Každá zbraň dostala svoji věž, osádka tak mohla vést kulometnou palbu všemi směry. Věže jsou soustředěny kolem věže s kanonem, celá tato sestava se osazena v přední polovině vozidla. Tovární označení projektu je A1E1.
Nový těžký tank již neměl „klasický“ pásový podvozek z doby WW1 jako tanky Mark I až IX, podvozek tvořilo osm pojezdových kol o průměru 15“ s gumovým obložením, ty doplňuje z každé strany větší 24“ kolo, dále tu máme zadní hnací a přední napínací kolo a šest (sedm?) nosných kladek. Po stranách byl podvozek chráněn bočním pancéřováním. Pohon měl původně zajišťovat upravený letecký motor o výkonu 120 HP, tento výkon byl však záhy shledám jako nedostatečný. Je proto vybrán nový motor, vzduchem chlazený benzínový dvanáctiválec do V Armstrong Siddeley o zdvihovém objemu 35.800 ccm, tento motor již disponuje výkonem 350 (370) HP. Konstruktérem tohoto motoru byl Walter Gordon Wilson, což je jméno, které se posléze objevuje u mnoha tanků a vozidel. Motor měl ale jednu obrovskou vadu – stál £ 27.500, což je na svoji dobu obrovská částka.
Na svou dobu byl tank poměrně solidně chráněn, čelní pancéřování dosahovalo síly 28 (29) mm, ostatní pancíř měl sílu 0,5“ (12,7 mm). Tank byl postaven tehdejší klasickou technologií, na svařovaný rám z ocelových úhelníků jsou nanýtovány pancéřové plechy. Zajímavý je polokulovitý tvar hlavní věže, podobný tvar bychom čekali u odlévaných věží, zde se však jedná opět o plechy a nýty.
Nyní něco málo k výzbroji tohoto těžkého tanku. Firma Vickers dodržela zadání zbrojního úřadu a hlavní (centrální) věži byl lafetován tříliberní kanon Ordnance QF 3 pounder gun, v normální terminologii šlo o 47 mm kanon, používající náboj 47x351R. Palebný průměr je 200 nábojů pro kanon a 7000 nábojů pro kulomety. Ve věži má své stanoviště trojice mužů, jedná se patrně o velitele, střelce a nabíječe. Okolo hlavní věže jsou rozmístěny čtyři menší věže, dvě jsou vpředu a dvě vzadu. V každé z nich ke umístěn těžký kulomet, obsluhuje ho vždy jeden muž. Dle všech obrázků jsou ve věžích lafetovány vodou chlazené kulomety Vickers raže .303 British, narazil jsem ale i na použití vzduchem chlazených leteckých kulometů ráže 7,62 mm. Když pominu to, že šlo pro ostrovany o poněkud nezvyklou ráži, nikde jinde se o těchto kulometech nikdo nezmiňuje. Ale v té době bylo možné všechno, šlo o test a kulomet chlazený vzduchem by byl rozhodně krokem tím správným směrem. Ale realita je jiná, dnešní museální tank má kulomety chlazené vodou (alespoň to tak podle obrázků vypadá). Zadní věže mají mít schopnost střelby na nízko létající cíle. Řidič tohoto kolosu měl své stanoviště mezi předními kulometnými věžemi.
Stavba prototypu začíná v roce 1924, vojáci uvolňují na vývoj a stavbu £ 40.000, vozidlo je dokončeno koncem listopadu 1926. Tank dostává označení „Independent“, jeho testy probíhají až do roku 1933. Během této doby se mění a testuje na vozidle spousta nových komponentů, nejde ale zdaleka o nějaký záměrný a postupný vývoj. Na vině jsou technické problémy a opotřebení, problém způsobuje hlavně podvozek (řízení, brzdy, odpružení), během doby navíc tank zastarává. A k tomu musíme připočítat asi největší kladivo co zatlouklo hřebíky do rakve tohoho projektu – peníze. Jediný stroj přišel na £ 150.000, to jsou na tu dobu obrovské peníze. Jen pro porovnání, cena Spitfire se pohybovala někde okolo £ 15.000. Na něco podobného nemohl v té době nikdo přistoupit, to by bylo drahé i pro takové „vataře“ jako byl Sovětský svaz.
Praotec vícevěžových tanků tak zůstal osamocen, zasel ale semínko do mysli mnoha tankových konstruktérů. Záhy se na světě vyrojilo několik dalších vícevěžových konstrukcí, u všech ale nakonec „zákazník“ dochází ke stejnému závěru – tato koncepce je krokem vedle. Ale ne všechno se povede, je potřeba i neúspěchů k odhalení té správné cesty vývoje. A tou se ukázala jedna věž na kratším podvozku...
Na prototyp tanku Independent se v dnešní době můžeme zajet podívat do musea v Bovingtonu. Pokud tam někdo zavítáte, zkuste prosím změřit rozměry tohoto tanku. Jako obvykle narazíte na několik variant...
Technické údaje tanku Vickers A1E1
délka – 24 ft 11 in (7,6 m)
šířka – 8 ft 9 in (2,7 m)
výška – 8 ft 11 in (2,7 m)
hmotnost – 32 (33) t
výkon motoru – 350 (370) HP
zásoba PHM – 180 galonů
maximální rychlost – 32 km/h
osádka – 8
Použité zdroje:
Ivo Pejčoch – Těžké tanky (Svět křídel 2010)
http://wikipedia.org
http://www.oocities.com/gpmatthews/a1.html
