Interbrigadistická přísaha : “Jsem zde, protože jsem dobrovolník a jsem připraven bojovat do poslední kapky krve za záchranu svobody Španělska a svobody celého světa !”
Ponechám pouze nutný úvod, jelikož považuji příspěvky o španělské občanské válce MICHANA za vyčerpávající, nechci nosit “dříví do lesa”. Pro pochopení situace a orientaci v jednotlivých bitvách a místech bojů je doporučuji nejprve prostudovat. Proto zde také neuvádím celou chronologii fází války a jednotlivých bitev. Je popsána pouze bojová cesta konkrétních československých jednotek. Dále očekávám názor Davida Majtenyi ( promiň, nevím, jak tvé jméno skloňovat ), který se na španělskou občanskou válku specializuje, jeho články v rozsahu desítek stran v HaV 1, 2/2008 o letci Férákovi jsou prostě fenomenální.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2579
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2604
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2586
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2557
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2544
Omlouvám se za málo fotek, ale kdo má zájem, našel jsem dobrý odkaz zde : http://www.facebook.com/group.php?gid=1 ... 344&v=wall
Španělskou občanskou válku zahájila 18. července před sedmdesáti roky vzpoura vojenské junty heslem, vysílaném z rozhlasu v Ceutě na jihu země, "Nad celým Španělskem je nebe bez mračen". Vůdcové povstání byli generálové Francisco Franco, Emilio Mola, a José Sanjurjo. Sanjurjo byl nepochybný vůdce vzpoury, ale byl zabit v letecké havárii 20. července 1936, když letěl do Španělska převzít kontrolu . Franco, celkový velitel španělské armády a už známý pro-fašista, letěl z Kanárských ostrovů ke španělským koloniím v Maroku a převzal tam velení. Po celé tři roky války byl velitelem všech nacionalistů.. Generál Franco byl guvernérem Kanárských ostrovů a o rok dříve krvavým vítězem nad povstáním asturských horníků, proti legální madridské vládě. Ta stála za dva a tři čtvrtě roku téměř 700 tisíc lidských životů, víc zmasakrovaných civilistů než padlých vojáků. Základnou pro puč bylo Španělské Maroko.
Československá vláda se v srpnu 1936 připojila k politice neintervence. Československo hned na počátku občanské války paradoxně poskytlo v lázních Sedmihorky azyl nejen několika desítkám monarchistů, ale načas i španělskému králi Alfonsu XIII.
Politické strany a organizace http://spanelska-obcanska-valka.navajo.cz/
Názorová nejednotnost v republikánském táboře
Jak vypadala celkově situace na straně republikánů? Po vypuknutí povstání se do čela vlády dostal José Giral. Jeho jediným významným krokem bylo otevření armádních skladů v Madridu dělníkům. Po vypuknutí revolučního chaosu neměl fakticky žádnou moc (stejně jako prezident Azaňa), zůstali na počátku války na svých postech hlavně proto, aby byla zachována kontinuita a zdání buržoazně-demokratické republiky, které by mohlo spíš přesvědčit Francii a Anglii o dodání zbraní a podpoře republiky. A tím se dostáváme k stanoviskům nejrůznějších politických stran na obou stranách. Nejdříve tedy stoupenci republiky. Nejvýznamnější byli socialisté (Partido Socialista Obrero Espanol - PSOE - Španělská socialistická dělnická strana), se kterými byly spojeny socialistické odbory (Union General de Trabajadores - UGT - Všeodborový svaz pracujících). Podporovali kolektivizace, milice UGT sehrály v první fázi velkou roli, ale později se jejich role změnila podle regionu - v Katalánsku, kde došlo ke sjednocení socialistů a komunistů (Partido Socialista Unificado de Cataluna - PSUC - Katalánská sjednocená socialistická strana), se později postavili proti anarchistům. Na centrální úrovni k podobné situaci nedošlo - komunisté chtěli spojit svou stranu se socialisty, aby získali větší moc, ale dosáhli jen názorového rozdělení socialistů. Levé křídlo bylo neustále zatlačováno a (v květnu 1937) se stal premiérem Negrín, pravicový socialista s přímou vazbou na komunisty. Komunisté (Partido Communista de Espana - PCE - Komunistická strana Španělska) založili svou stranu v roce 1921 a dlouho neměli nijak velký počet členů, v době vypuknutí povstání čítali asi 40 tisíc lidí. Ale už v březnu 1937 počet členů přesáhl 250 tisíc. Byla to reakce na politiku komunistů, kterou můžeme shrnout heslem: „Dokud nevyhrajeme válku, nedá se mluvit o revoluci.“ (14) To vyhovovalo středním vrstvám, které byly sice proti Francovi, ale nechtěly revoluci, nesouhlasily s anarchisty a radikálními socialisty. Republikánské hnutí bylo již za svým zenitem a komunisté získali obrovskou prestiž sovětskou podporou, kázní a výbornými výsledky Interbrigád zejména na madridské frontě. Můžeme tedy jasně prohlásit, že v republikánském táboře tvořila komunistická strana pravici. Proč tomu tak bylo si vysvětlíme později, zároveň s politikou SSSR, teď se ještě vraťme k oponentům komunistů. První později komunistickými perzekucemi postižená strana byla POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxist - Sjednocená marxistická dělnická strana), která vznikla sloučením některých trockistických, anti-stalinistických a socialistických skupin v roce 1935, měla svůj vliv pouze v Katalánsku (10 - 50 tisíc lidí). Řídila se heslem, že revoluce a válka jsou jedno a to samé. Musí být udržen vliv dělníků, protože demokracie a fašismus jsou jen různou transformací kapitalismu, proti němuž stojí za to bojovat. Daleko silnější byli anarchisté, kteří (zejména v Katalánsku) měli se svými milicemi vynikající úspěchy a anarchistické odbory (Confederacion Nacional de Trabajo - CNT - Národní konference práce) kolektivizovaly jak na venkově, tak ve městech (Barcelona, Valencie). V politice byli anarchisté reprezentováni FAI (Federacion Anarquista Iberica - Iberská anarchistická federace). Poté, co vstoupili do vlády (což bylo dáno nutností vojenské efektivity), nejprve do katalánské a později centrální, čímž se vlastně zpronevěřili svým zásadám, nastalo oddělení špiček od členské základny, která byla daleko radikálnější a např. se naprosto nehodlala připravit o zbraně, které získala v prvních dnech války. Nevýhodou pro „revoluční“ stranu byla vzájemná nevraživost mezi UGT a CNT, která byla dlouhodobá (fakticky od jejich založení) a když se později snažili předáci CNT spojit s UGT a vytvořit tak nejsilnější blok (v některých oblastech tato koalice dobře fungovala!), narazili na odpor ve vlastních řadách. Proti anarchistům byli v Katalánsku nacionalisté (Esquerra), kteří chtěli větší vliv. Spojencem komunistů byla i buržoazní levice, tedy starší republikánské strany (Republikánský svaz, Republikánská levice). Své zastoupení ve vládě měli i katoličtí Baskové (v Baskicku byla republika podporována kvůli přislíbené autonomii, nikoliv kvůli revoluci a už vůbec ne kvůli antiklerikalismu, protože Baskové se chovali k církevním představitelům solidně). Tolik k politickým silám na počátku války v republikánském táboře.
Politická situace na straně nacionalistů
Nejednotnost byla i na opačné straně. Na počátku bylo povstání řízeno vojenským výborem, kterému předsedal generál Cabanellas. Později byl mezi generály vybrán Franco, který byl 1. října jmenován generalissimem vojsk a v jeho rukou se začala koncentrovat moc. V roce 1937 došlo ke sloučení karlistických tradicionalistů a Falangy (s ní splynuly již dříve pravicoví syndikalisté JONS (Juntas de Ofensiva nacional-Sindicalista) v jedno „Hnutí“, které vedl samozřejmě Franco. Získává také příznačný titul „Caudillo“, tedy Vůdce. Ačkoliv se to může zdát překvapivé, Franco byl (jasně se to ukázalo až po skončení povstání - tedy po vítězství) ve své absolutní moci limitován méně než Hitler a Mussolini. Hitler byl (alespoň částečně) kontrolován NSDAP a nucen uskutečňovat své plány z Mein Kampf. Mussoliniho moc byla pod kontrolou Velké fašistické rady (ta ho v době krize také odstavila). Zato Franco se později stal absolutním a jediným držitelem moci.
Role SSSR
Největší roli měl ovšem na republikánské straně Sovětský Svaz. Kromě Mexika (které svými omezenými možnostmi představovalo ponejvíc morální vzpruhu) to byla jediná země, která byla ochotná dodávat republice zbraně. Není ovšem pravda, že by tak činila od počátku války. Dodávky započaly až ke konci října a nebyly zadarmo - bylo za ně placeno zlatými rezervami španělské centrální banky (z celkových reserv v hodnotě asi 225 miliónů liber bylo 175 miliónů odesláno do SSSR, který si mohl diktovat ceny a také usměrňovat pomoc). Sověti přistoupili na dodávky až poté, kdy bylo všem jasné, že Itálie a Německo silně podporují „svou“ stranu v konfliktu a hrozilo akutní nebezpečí dobytí Madridu. Velký vliv komunistů v Interbrigádách (i když většina členů nebyla komunisty), sovětské zbraně, které přerozdělovala komunistická strana, i velký úspěch právě v Madridu umožnil Rusům velmi účinně zasahovat do politiky a ovlivňovat směřovaní republiky. Jaké byly cíle Stalina v občanské válce? Prameny nacionalistů tvrdí, že šlo o pokus udělat ve Španělsku sovětskou revoluci, satelit ovládaný moskevským vedením, znárodnění podniků, atd. Tedy něco, co se povedlo v zemích osvobozených Rudou armádou ve 2. sv. válce. Částečně to je i pravda. Alespoň v tom ohledu, že se Sověti pokusili zem ovládnout a udělat z ní sovětský satelit. Rozdíly oproti budoucím „socialistickým“ (19) republikám byly ovšem zásadní. Komunisté svou podporu získali od středních tříd, když de facto zabránili skutečné revoluci, kterou prosazovala POUM a anarchisté. Pokoušeli se zachovat zdání buržoazně demokratické republiky a boje za demokracii - tím mělo být dosaženo toho, aby Francie a Anglie odstoupily od politiky nevměšování a podpořily republiku. Stalin vždy podporoval myšlenku „socialismu v jedné zemi“, kterou také uplatňoval v praxi. Bylo tedy nutné zájmy státní (SSSR) nadřadit celosvětovým zájmům dělníků. A z toho už lehce vyplývá, že pokud SSSR uzavře spojenectví s Francií, bude potřebovat silnou Francii (k čemu by byl slabý spojenec?). Komunisté ve Francii tudíž musí slevit ze svých revolučních zájmů, odhodit internacionalismus a spoluúčasnit se na vládě. Spojenectví s Francií bylo dáno obavami z Německa. Stalin se nejvíc (a oprávněně) bál představy, která dlouho vyhovovala těm, kdo Hitlera dostali k moci, totiž průmyslníkům a kapitalistům, kteří doufali, že Německo bude dostatečnou hrází komunismu (kvůli tomu byli dlouho ochotni tolerovat ledaco). Stalin mohl hodně získat spojenectvím s Francií. Proto ta musela být ubezpečena, že jí ze strany španělské republiky nehrozí žádné nebezpečí. Druhá varianta je, že maskou demokratického boje se komunisté pokoušeli přesvědčit Anglii a Francii, aby intervenovaly ve prospěch loajalistů a byli přesvědčeni, že to vyvolá celoevropský konflikt. Kdyby došlo ke 2. sv. válce o tři roky dřív, SSSR by buď zůstal zcela neutrální (a získal všeobecnou destabilizací ze všech stran nejvíc, bez ohledu na vítěze), nebo by přímo došlo k rozdělení východní Evropy na sféry vlivu, jak se později stalo a Stalin by relativně lehce nabyl značná území. Osobně si myslím, že první varianta je pravděpodobnější, protože na intervenci ze strany Anglie či Francie se dalo jen těžko spoléhat, ovšem druhou variantu také nemůžeme vyloučit. Mimo to je možné, že zahraniční politika SSSR nebyla tak rafinovaná, jak jsme ji nyní vylíčili, ale tvořila spíše výsledek mocenského boje uvnitř KSSS, různých osobních ambicí a protikladných motivů. Dobrými prostředky se pokaždé stali političtí komisaři, tajná policie, udavačství a atmosféra strachu. Ani Španělsko nebylo výjimkou, lišilo se jen jiným zdrojem původní podpory, s pomocí které se komunisté dostali k moci.
Dodával stovky letadel, tanků, statisíce pušek, munici, pohonné hmoty, suroviny. Ze SSSR proudilo také množství vojenských poradců a jiných odborníků. V průběhu války dodal podle Vladimíra Nálevky Sovětský svaz 650 bojových letadel, 347 tanků, 60 obrněných aut, 1186 děl, přes 20 000 kulometů a téměř půl milionu pušek. Sovětská pomoc byla tedy mohutná, Stalin si ji ovšem nechal také pořádně zaplatit. Dodávky byly z velké části financovány ze španělského zlatého pokladu, který byl už na podzim 1936 převezen do Moskvy. Odvrácenou stranou mince byl také masivní přísun agentů NKVD.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Interbrigadisté
Zde uvádím dva krajní názory nejen na účast interbrigadistů. Domnívám se, že to pro ukázku složitosti této problematiky plně postačuje.
http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050613
Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2009 - Nástup mezinárodního zločinu totality, autor MUDr. Jaroslav Lhotka. Citace - “Co tuto sebranku levice stmelovalo byl boj proti katolické Církvi a věřícím, kam se shromáždila veškerá světová pakáž nepřátel míru. Bůh však byl nanejvýš spravedlivý k obráncům katolicismu, této bašty v Evropě, čelící přesile nepřátel.” Upozorňuji, že toto jsem zde dal pouze proto, abych uvedl, jak protichůdné byly reakce na účast interbrigadistů, nejen československých. Toto tedy není můj názor !!!! Bez komentáře !!!!!
Nejvýznamější pomocí byl příchod interbrigadistů, zejména v prvním období války, kdy ještě nebyla zformována pravidelná republikánská armáda. První dobrovolníci ze zahraničí bojovali po boku španělských dělníků již na počátku revoluce, ale k vytvoření Interbrigád došlo až 12. října, 80 dní po vypuknutí revoluce, v Albacete. První z nich dorazili na španělskou půdu 14. října 1936, kdy do přístavu Albacete na jihovýchodě země dorazilo prvních 650 dobrovolníků. Koncem měsíce se jejich počty rozrostly už na 3500. Během války se pak v řadách interbrigadistů vystřídalo ( podle různých zdrojů ) :
---asi 60 000 dobrovolníků z 54 zemí. V boji padlo asi 10 000 z nich. Téměř 8000 jich bylo zajato či dezertovalo.
---60 000 http://webcache.googleusercontent.com/s ... .google.cz
---asi 40 000 : http://misspaja.sblog.cz/zajimavosti/o15
---40 000, celkové ztráty 10,000, více než 50 národností - http://mezinarodni-brigady.navajo.cz/
---35 000 až 40 000 : http://www.fronta.cz/sekce/dotazy-a-odpovedi?list=81
---30 000 až 40.000 : http://www.ct24.cz/textove-prepisy/hist ... spanelaci/
---35 000 dobrovolníků z 54 zemí. V boji padlo asi 5 000 z nich. : zdroj - Když mlčí kastaněty
---35 000 ze 17 zemí : http://picasso.divoce.cz/spanelske-obca ... lky-25882/
---asi 32.000 lidí - 53 národností
http://www.jaime.cz/node/81
http://wikipedia.infostar.cz/i/in/inter ... igade.html
---32 000 : http://neviditelnypes.lidovky.cz
/diskuse.asp?iddiskuse=A080709_215955_p_spolecnost_wag&vlakno=25335687
---30 000, padlo nebo zůstalo nezvěstných 4 000 : http://www.denik.cz/ze_sveta/interbriga ... 81031.html
V průběhu války sloužilo v interbrigádách celkem 35000 vojáků, ovšem početní stavy v žádném období nikdy nepřekročily 18000 vojáků. V mezinárodních brigádách (interbrigádách) španělské republikánské armády (mezinárodní byly 11., 12., 13., 14., 15. a 129. brigáda, zahraniční dobrovolníci byli i v 16., 50. a 86. brigádě) bojovalo v letech 1936-1939 asi 35-40 tisíc zahraničních dobrovolníků, z nich bylo 2168 hlásících se k československému původu (z nich asi 800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie, Belgie, Rakouska apod.). Od října 1936 do zač. 1938 jich vzniklo celkem 7, sdružujících téměř 35 000 antifašistů různých politických směrů (zejména komunistů a socialistů) z 54 zemí. Do září 1938 zůstalo v interbrigádách méně než 10000 cizinců, přičemž početní stavy jednotlivých brigád byly přizpůsobeny síle španělských praporů. Ale již 23. září odcházejí z bitvy u řeky Ebra, na začátku října opouští i Madrid a frontu v Levantě. Na konci roku zbývalo 12637 interbrigadistů, z nichž k 15. lednu 1939 odešla ze Španělska třetina.
1. Mezinárodní brigádu vytvořily 22. října německý prapor ‘Thaelmann’, francouzský prapor ’Pařížské komuny’ a italský prapor ’Garibaldi’, k nimž se brzy připojil polský prapor ’Dombrowski’ (kažfý asi po 800-850 mužích). Přicházeli stále další dobrovolníci a tak 1. Brigáda (později známá jako XI.) mohla 4. listopadu zaujmout pozice na madridské frontě. Madridský výbor řízený majorem (později generálem) Rojem se kromě Interbrigád opíral zejména o udatný 5. pluk tvořený komunisty a ovšem i o srdnatě bojující civilní obyvatelstvo. Taková byla tedy vojenská situace na konci roku 1936.
Pomoc republikánům poskytla i Komunistická internacionála. Impuls vyšel od Sovětského svazu, V září 1936 navrhl šéf propagandy Kominterny v západní Evropě, aby Moskva postavila řadu mezinárodních brigád pro válku ve Španělsku. Myšlenka se zrodila v hlavě Maurice Thoreze z Parti Communiste Francais, který si vzpomněl na „Mezinárodní legii Rudé armády“, která bojovala v ruské občanské válce. O vytvoření interbrigád bylo rozhodnuto v září 1936 v Moskvě na sjezdu Kominterny a začaly se formovat od října 1936 ve Španělsku v Albacete. S jejich organizací se začalo v září roku 1936, kdy byly jednotlivé komunistické strany pověřeny verbováním dobrovolníků ve svých zemích. I když brigády byly považovány za spontánní akci dobrovolníků, od začátku plně podřízeny komunistickému hnutí. Nepodléhali řádnému velení španělské republikánské armády, všechny jejich vyšší velitele a politické šéfy jmenovala komunistická hnutí a všichni nováčci byli prověřeni sovětskými agenty. Jejich hlavními hesly bylo: „Španělsko - hrob evropského fašismu“, No pasarán /Neprojdou/ a Adelante /Kupředu/.
Československé zbraně
Do Španělska byly také dodány československé kulomety, které byly nakoupené soukromníky. Kromě letců se války ve Španělsku účastnila i letadla čs. původu. Obrany Madridu se účastnilo 16 strojů Aero Ab-101. Dále bylo do Španělska různými cestami dodáno 23 strojů Letov Š-231, tři Letovy Š-331 a tři dopravní Avie Av-51. Dvacet dva Letovů Š-231 ovšem padlo při dopravě lodí do rukou frankistů. V srpnu 1936 také probíhalo jednání o dodávce třiceti letadel, 50000 bomb a větší, neurčené množství děl, přičemž celá zakázka měla dosáhnout částky asi 30 miliónů peset. Obchod se neuskutečnil z důvodu neutrální politiky Československé republiky.
Ale dodávky se dostávaly i na druhou stranu. Například v září 1937 našli republikáni v dobytých pozicích u Belchite zbraně a munici československého původu. Nedaleko odtud československá baterie sestřelila povstaleckou stihačku značky Škoda.
Českoslovenští dobrovolníci
V říjnu byl založen z iniciativy KSČ Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, sdružující 50 spolků. KSČ také organizovala i nábor dobrovolníků. Razila heslo “U bran Madridu se bojuje také za Prahu”. Zároveň zdůrazňovala, že pouhé projevy sympatií nestačí, že je potřeba se soustředit na především materiální pomoc. Již v červenci 1936 dodala zdravotnický materiál a finanční prostředky. Klement Gottwald prohlásil, že “Věc španělské demokracie je i naší věcí”. Její představitelé bojovali také proti neutrálnímu postoji československých vládních orgánů v otázce dodávání výzbroje a zbraní do Španělska.Rudým právem byl vyslán redaktor Sinkule. Také byla vyslána delegace čs. kulturních pracovníků : Zdeněk Nejedlý, I. Sekanina, Marie Majerová a František Halas. Mezi dobrovolníky mířily i nadále různé delegace, které měly podpořit morálku, z Československa to byl např. novinář E. E. Kisch, v srpnu 1937 delegace KSČ ve složení J. Šverma, J. Vodička, G. Beuer a další.
Nábor prováděly sekretariáty Komunistické strany Československa. Ty vybavovaly jednotlivé zájemce jednak doklady, jednak je peněžně jistily na cestu. Trasy byly v podstatě dvě - přes Německo a přes Rakousko. Prvním záchytným bodem byla Paříž, kde fungovala v utajení, kancelář Kominterny. Mimochodem jedním ze šéfů kanceláře byl Josip Broz, který za druhé světové války bude maršálem Titem. Tato kancelář potom vypravovala už početnější transporty přes Pyreneje do Španělska. Říkalo se jim Španěláci.
Nebyli v nich jen členové komunistických stran, ale široké spektrum, které by se dalo pojmenovat jako antifašistické. Působili tam také českoslovenští interbrigadisté z USA, kde byl poměr komunistů mnohem větší. Podle oficiálních statistik interbrigád bylo mezi československými interbrigadisty zpočátku pouze 20 % členů komunistické strany. To číslo v průběhu války samozřejmě rostlo, ale komunisté nikdy nedosáhli většinového počtu. Například slovenský interbrigadista Jožo Majek, který padl, byl příslušníkem Hlinkovy ľudové strany.
Odchod z ČSR a vstup do interbrigád nebyl úplně jednoduchou záležitostí, protože Československo se oficiálně hlásilo k zásadě nevměšování se do španělské občanské války a vstup do cizího vojska byl navíc zákonem zakázán. Hlavním organizátorem náboru dobrovolníků do mezinárodních brigád byla v ČSR komunistická strana - pro tuto činnost byla vyšetřována policií (14. prosince 1936 byla prohledána budova ÚV KSČ, zatčeno bylo asi 150 funkcionářů strany, kteří se na náboru podíleli). Mezi dobrovolníky bylo v počáteční fázi války asi 20% a ke konci války již 50% členů KSČ. Naprostá většina československých dobrovolníků byli bývalí vojáci základní prezenční služby v hodnostech vojínů, mnohem méně poddůstojníků. Důstojníků, zpravidla záložních, bylo jen několik. V průběhu služby ve Španělsku dosáhla řada dobrovolníků důstojnických hodností : 8 major, 34 kapitán, 134 poručík.
Počty čechoslováků podle jednotlivých zdrojů :
Komunisté tvořili menšinu ( 20 % ), později však značně početně zesílili ( až na 50 % ). Údaje o počtu padlých se také značně liší, a to od 400 až do 1600 vojáků. Domnívám se, že v některých zdrojích uvádějících vysoké počty padlých se jedná ve skutečnosti celkové ztráty ( ranění, nezvěstní atd. ).
---3400, padlých 419 : http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050613
---3000, padlých 2000 :
BP 7/1986,
kniha Boj bez slávy, Krajské nakladatelství Brno, 1962, Vincenc Kocman
---3000 :
http://www.filabrno.net/namety/interbrigady.htm
http://www.euportal.cz/Articles/820-fra ... valka.aspx
http://webcache.googleusercontent.com/s ... .google.cz
---3000, skoro polovina padla : Krvavá předehra, Roman Cílek, ISBN 978-80-86328-57-0
---2500 ( jiné zdroje uvádějí od 2200 až do 3000 ), československých dobrovolníků - antifašistů, z nichž dvě třetiny zde padlo.
---2500 : Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2009 - Nástup mezinárodního zločinu totality, autor MUDr. Jaroslav Lhotka.
---2200 : HOBBY HISTORIE 6/2010
---2200, z toho 8 letců : http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=2642.0
---kolem 2200 : http://www.radio.cz/cz/rubrika/zpravy/zpravy-2006-05-05
---2168 : Když mlčí kastaněty, Josef Hotmar, Naše vojsko Praha 1986
---2168, z nich asi 800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie, Belgie, Rakouska apod. : http://www.fronta.cz/sekce/dotazy-a-odpovedi?list=81
---2100 ( z toho asi 800 ze zahraničí, většinou z USA a Francie) : http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=2642.0
---Něco přes 2000 : http://www.ct24.cz/textove-prepisy/26595-spanelaci/ http://www.ct24.cz/textove-prepisy/hist ... spanelaci/
kterých tam bojovalo na 2.500. Co tuto sebranku levice stmelovalo byl boj proti katolické Církvi a věřícím, kam se shromáždila veškerá světová pakáž nepřátel míru. Bůh však byl nanejvýš spravedlivý k obráncům katolicismu, této bašty v Evropě, čelící přesile nepřátel.
---1800 : http://cz.altermedia.info/historie/span ... _2130.html
---1500 :
http://neviditelnypes.lidovky.cz/diskus ... o=25335687
http://www.jaime.cz/node/81
Španělská občanská válka 1936 – 1939, Antony Beevor, ISBN 978-80-7306-141-4
http://cs.wikipedia.org/wiki/Interbrig%C3%A1da
http://cs.wikipedia.org/wiki/Interbrig%C3%A1dy
---asi 1000 : http://www.denik.cz/ze_sveta/interbriga ... 81031.html
---K 30. dubnu 1938 byly počty československých dobrovolníků :
Celkem : 1046
Raněno a navráceno do republiky : 142
Mrtví a nezvěstní v boji : 133
Seznam československých interbrigadistů se nachází v knihovně VHU : NEKVASILOVÁ, K. , D 4394 - Seznam československých interbrigadistů (1936-1939). /Praha, ČSPB 1996. 182 listů - váz./ : Nepodařilo se mi ji sehnat, tak alespoň takto. Mohl by snad kolega David Majtenyi pomoci, například prostřednictvím Jiřího Railicha ?
Zpočátku bojovali rozptýleně v malých skupinách ve španělských dělnických lidových milicích a později ve smíšených oddílech mezinárodních brigád. Později utvořili samostatné oddíly a bojovali dokonce i v letectvu. Na konci války působili také v partyzánských oddílech. Jejich odsun započal v polovině října 1938, ale většina se jich vrátila ještě jednou k obraně Madridu.
První Čechoslováci bojující na straně republiky se ve Španělsku objevili už v létě 1936 (E. Štrof, J. Dula, R. Kropš, M. Brožek, M. Sedlák). Španělská vláda 22. října 1936 oficiálně rozhodla, že přijme pomoc zahraničních dobrovolníků - ti se začali přihlašovat na základně v Albacete a byli zařazováni do mezinárodních brigád. První malé skupinky Čechoslováků byly zařazeny v praporu Edgar André (11. mezinárodní brigáda) a v kulometné rotě praporu Thälmann (12., později 11. mezinárodní brigáda, příslušníky roty byli např. J. Petročko, O. Šimo, J. Májek).
http://www.facebook.com/group.php?gid=104539989609344
http://www.facebook.com/photo.php?fbid= ... 1240813817
Republikánské prapory, ve kterých bojovali českoslovenští interbrigadisté
---Checo-Balcánico prapor: Čechoslováci a balkánské národy.
---Dimitrov prapor: Řekové, jugoslávci, bulhaři, Čechoslováci, maďaři a rumuni.
---Dombrowski prapor: většinou polský a maďarský. Také Čechoslováci, Ukrajinci, bulhaři a palestinští Židé.
---Palafox prapor: Jugoslávci, poláci, Čechoslováci, maďaři a francouzi.
---Rakosi prapor: hlavně maďaři, také Čechoslováci, Ukrajinci, Poláci, Číňané, Mongolové a palestinští Židé.
T. G. Masaryk prapor: většinou Čechoslováci.
---Čapájev prapor: Ukrajinci, poláci, Čechoslováci, bulhaři, jugoslávci, turci, Italové, Němci, Rakušani, finové, švédové, norové, dánové, Belgičani, francouzi, Řekové, Albánci, holanďané, švýcaři a baltické národy.
---Vaillant-prapor : Francouzi, Belgičani, Čechoslováci, bulhaři, švédové, norové a dánové.
V kulometné rotě praporu Thälmann -12., později 11. mezinárodní brigáda,
Byla zřízena již v roce 1936, první působení na frontě prodělala v listopadu 1936 u Madridu. Velitelem roty byl němec, který si říkal z důvodu utajení HANS, zástupcem byl Jožo Májek. Dalšími příslušníky roty byli např. J. Petročko, O. Šimo.
Josef Májek
23. listopadu se snažili ubránit objekt, kterému se říkalo Bílý dům. Okolo čtvrté hodiny v noci dostal Májek rozkaz přesunout dva maximy do předních pozic. Za ranního rozednívání začali fašisté útočit, ale křížová palba těchto kulometů již odpočátku působila velké ztráty. Avšak brzy se dostali do přímého ohrožení. Májek viděl, že Luis u druhého kulometu padl a ostatní jsou zraněni, sám se chopil tohoto kulometu a pokračoval v palbě. Nepřítel nakonec ustoupil, ale u kulometu zůstali dva padlí. Byl jedním z prvních padlých čechoslováků.
Pěší četa Klementa Gottwalda
Byla první skutečně československou jednotkou. Byla vytvořena 2. prosince ze skupiny československých dobrovolníků soustředěné ve španělském městě Tarazoně u Albacety. Tvořilo ji 40 československých a 3 polští dobrovolníci. Z nich bylo 14 komunistů, 2 sociální demokraté, zbytek politicky neorganizovaní antifašisté. Byla zařazena v rotě Adam Mickiewicz, prapor Čapajev - 8. prapor, 13. mezinárodní brigáda, která vznikla v prosinci 1936. Velitelem byl L. Lajdl. Účastnila se bojů u Teruelu v prosinci 1936, v ofenzívě u Brunete v červenci 1937.
Vendelín Opatrný, známý pod přezdívkou Camille
Byl politickým pracovníkem do Španělska odejel 30. listopadu 1936. Vendelín Opatrný byl dle zdroje Bojová příprava 6/1972 i obsluhou těžkého kulometu a účastnil se bojů u Teruelu a Madridu. Zachovaly se jeho záznamy bojů v roce 1936 u Teruelu. “19. prosince nastupujeme do kamionu a jedeme a nevíme kam. Přibližně pět kilometrů před frontou vystupujeme z kamionu. Gottwaldova četa z Čapajevova praporu dorazila v zimě, bylo dvacet stupňů pod nulou. 27. prosince útočíme podruhé na předměstí Teruelu. Při tomto útoku jsme ztratili našeho velitele, soudruha Lorence Lajdla, který byl smrtelně zraněn a zemřel cestou na obvaziště. 29. večer jsme znovu zaútočili na opevněný pahorek fašistů a na jednom místě se nám podařilo vniknout do jejich pozic. Kozderka okamžitě vztyčil vlajku naší čety nad první linií, bohužel jsme nemohli tuto pozici dlouho udržet. Asi po jedné hodině jsme se museli stáhnout zpět . V tomto boji jsme ztratili druhého kamaráda, soudruha Sobotku. Byl sice jen lehce raněn, ale nezůstal klidně ležet a chtěl si hned zranění sám obvázat. To bylo pro něj osudné, neboť ho zpozoroval fašistický kulometník. Našli jsme ho pak mrtvého, provrtaného mnoha střelami. Byl i členem úderek – brigád „de choque“, které prováděly diverzní činnost v týlu nepřítele. Do republiky se vrátil v červenci 1938 v hodnosti poručíka interbrigády ( teniente de la brigáda internacional ).
129. mezinárodní brigáda
Většina československých dobrovolníků byla po reorganizaci 11.-15. mezinárodní brigády na začátku roku 1938 soustředěna v rámci 129. mezinárodní brigády ( ve které byl zástupcem politického komisaře člen ÚV KSČ A. Bubeníček )- především v Dimitrovově praporu a později i Masarykově praporu. V Dimitrovově praporu to byla např. československá kulometná rota Jana Žižky z Trocnova (velitel Polák K. Gerde, politický komisař J. Tichý). Veliteli čet této roty byli A. Kobylák, J. Kalaš a maďarský spisovatel M. Zalka, politickými pracovníky A. Kymlička, J. Hošek a Š. Fábry. Rota se vyznamenala zejména v bojích na Jaramě v únoru 1937 a v srpnu 1937 v Quintu a Belchite.
Leopold Pokorný
Leopold Pokorný byl jedním ze tří synů obuvnického dělníka Josefa Pokorného. Ten se svou rodinou přišel do Třebíče v roce 1916. Zabydleli se v třebíčských Židech. Leopold měl zájem o skauting a tělovýchovu, práci s mladými. V roce 1923 vstoupil do Komunistické strany Československa. Příští rok byl jedním z hlavních organizátorů celostátního srazu Spartakových skautů práce v Třebíči. Pro své politické přesvědčení a formy jeho projevu míval konflikty s četnictvem. Během své krátké profesní kariéry několikrát změnil zaměstnání (obuvnická dílna v Chotěboři, třebíčská obuvnická společnost Busi, stavební firma Kosík-Herzán, společnost Baťa v Třebíči-Borovině, firma All Right na Stařečce); v roce 1936 přišel o práci. Ještě téhož roku si požádal o vystavení pasu do ciziny. Dne 4. ledna 1937 na druhý pokus opustil území republiky a odjel do Španělska. Zúčastnil se bojů na řece Jaramě a Tajuně; na frontě při posléze uvedené řece padl při provádění odvážného výpadu. Pohřben byl ve městě Morata de Tajuña.
Dochované svědectví spolubojovníků :
4. dubna 1937 byl polský prapor Dombrowski a americký prapor vystaven soustředěné palbě ze strany fašistů. Soudruh Grebezarov, velitel Dimitrova praporu, aby pomohl Polákům a Američanům, rozhodl se vyvolat protiútok. Akce byla velmi riskantní, proto se jí zúčastnili pouze dobrovolníci. Leopold Pokorný se přihlásil mezi prvními. Dobrovolníci vyběhli z bezpečných zákopů a hned na sebe upoutali pozornost. Od fašistických pozic je dělilo 80–100 m. Všichni až na jednoho padli. Akce však byla úspěšná, polský i americký prapor byly zachráněny.
“
Hrdinná smrt celé skupiny si získala obdiv jak mezi ostatními jednotkami interbrigád, tak doma v Československu. Dne 14. září 1946 se Leopold Pokorný dočkal pamětní desky na třebíčském Dělnickém domě. Jeho jméno po válce získala jedna ze dvou hlavních ulic v třebíčské židovské čtvrti, bývalá ulice Dolní, a nese je dodnes.
Ladislav Hotař, rodák z Holešova
O ústupu u Belchite v březnu 1938 : Tři vysunutá kulometná hnízda ( dva maximy a jeden kulomet hotchkis ) zadržovala nápor fašistů, kteří za podpory stihaček a italských tančíků neustále postupovali na pozice čechoslováků. Velel jsem druhému kulometu ( hotchkis ). Kryl palbou evakuaci polního obvaziště, kde se nacházelo mnoho raněných. Na odvoz však bylo málo automobilů. U kulometu zůstala posléze jako obsluha pouze dva vojáci. Po vystřílení posledního náboje byli fašisté vzdáleni jen několik metrů. Hotař a německý antifašista Rudolf Heintze zvedají ruce. Poté co byli obklíčeni, ozývá se dvojí exploze. V rukou měli totiž odjištěné granáty.
prapor T. G. Masaryk
Vznikl 5. prosince 1937 z československých vojáků praporu Dimitrov, stal se součástí 129. mezinárodní brigády, která byla ze značné části složena z dobrovolníků ze slovanských zemí. Velitelem praporu byl Miloš Nekvasil. Na jaře 1938 v něm bojoval i Adolf Vodička.
Miloš NEKVASIL : 1910–1998
Miloš Nekvasil se ve 30. letech dostal jako tzv. mladý kádr do Sovětského svazu. Během jeho pobytu v SSSR vypukla občanská válka ve Španělsku. Společně s dalšími dobrovolníky nastoupil na důstojnickou školu, Frunzeho vojenskou akademii. Do Španělska se dostal s pomocí falešných dokumentů a díky síti kontaktů, která vedla přes Skandinávii a Francii. Přechod hranic byl ilegální i pro dobrovolníky, kteří se zdržovali na území Československa, protože český voják nemohl bojovat v cizí armádě.
Ve Španělsku byl Miloš Nekvasil velitelem praporu TGM. Během bojů byl jednou raněn, ale jelikož se jednalo o čistý průstřel, neměl později vážnější zdravotní komplikace. Podle slov svého syna byl celý život hrdý na to, že interbrigadisté, jako jediná složka čs. armády, nikdy nepřijali rozhodnutí Mnichovské konference. Až do rozpuštění mezinárodních brigád se totiž dobrovolníci považovali za součást čs. vojenských struktur.
Antonín Knot
Začátek protifašistického odboje většiny československých zahraničních vojáků se datuje od roku 1939 nebo 1940. Stovky československých interbrigadistů však zasáhly do boje s fašisty již v letech 1936 – 1939 ve Španělsku. Jedním z nich byl i Antonín Knot z Ledečska.
Antonín Knot se narodil 1. června 1911 v chudé dělnické rodině v Broumově Lhotě. Knotovi bydleli v jedné místnosti obecní pastoušky, která stávala u rybníčka při silnici směrem na Závidkovice. Životem se probíjeli velmi těžce. Uživit sedm dětí nebylo lehké. Vše se zhoršilo, když zemřel otec – živitel rodiny. Hlad byl neodbytným hostem a děti prožily trpké dětství. Děvčata hned po vyjití školy šla do služby, většinou k sedlákům. Toník se vyučil kameníkem a i jeho jako mnoho dalších postihla nezaměstnanost.
V roce 1933 byl odveden k Pěšímu pluku 21 maršála Foche, kde vykonal v následujícím roce dvanáctinedělní vojenský výcvik. Další, tentokrát měsíční cvičení, absolvoval v červnu 1936. Oživení vojenských dovedností se vojínu Knotovi docela hodilo. Ve Španělsku začala občanská válka a Antonín neváhal ještě v tomto roce odejít bojovat se zbraní v ruce proti fašismu. Byl přidělen ke 129. mezinárodní brigádě do praporu T. G. Masaryka, později bojoval v praporu Divizionário. Jako interbrigadista překonal celou kalvárii, kterou museli po porážce španělské republiky projít spolubojovníci z mezinárodních brigád.
Začátkem února 1939 přešli českoslovenští dobrovolníci spolu s ostatními interbrigadisty přes zasněžené Pyreneje do Francie, kde byli internováni v táborech Argeles a Gurs. Po propuštění z tábora v Gurs vstoupil Antonín Knot v Agde do vznikající československé vojenské zahraniční jednotky ve Francii. Odtud vedla jeho cesta po pádu Francie do Anglie, kde se stal příslušníkem 1. československé smíšené brigády,
protiletadlová baterie Klementa Gottwalda
Byli do ní zařazeni českoslovenští dělostřelci v počtu 50 vojáků. Bojovali v ní i Jugoslávci, Holanďané, Němci, Maďaři a jiní.Vznikla v lednu 1937 v Albacetě ( jiný zdroj hovoří o levantské Almacetě – “Když mlčí kastaněty” ), velitel Bohuslav Laštovička (redaktor Rudého práva, bývalý aktivní důstojník dělostřelectva čs. armády, propuštěného pro komunistickou činnost ), od roku 1938 L. Holdoš. Další zjištěný příslušník : František Švrček
Alois Kapl
24. 10. 1908 Postřelmov, † 18. 2. 1994 Šumperk. Interbrigadista, účastník zahraničního odboje, vedoucí kin okr. Šumperk. Pocházel z dělnické rodiny. V r. 1937 se stal ve Španělsku velitelem děla v protiletecké dělostřelecké baterii. Bojoval o Madrid a na řece Ebro, kde byl raněn. Vrátil se do republiky, po 15. březnu 1939 byl zatčen a krátce vězněn. V r. 1939 emigroval do Polska a následně do SSSR. Vstoupil do 1. československé samostatné jednotky v Buzuluku, ale pro následky zranění byl dán do její zálohy. Po válce se stal národním správcem a vedoucím kina Praděd, nyní kino OKO, později okresním vedoucím kin. Obdržel vyznamenání „Za zásluhy“ a „Řád Rudé hvězdy“.
Bojové nasazení
Na přelomu ledna a února 1937 obdržela moderní sovětskou dělostřeleckou výzbroj, a to čtyři 7,62 mm PL kanóny vz. 1931, s rokem výroby 1935. Rychlost palby činila 22 ran / min, později zvýšená až na 30.
---První nasazení bylo u Madridu, kde palebné postavení bylo umístěno u obce Morata de Tajuňa u řeky Jarama. 15. února 1937 poprvé zasáhla do boje proti německým bombardérům Junkers letící ve stometrové ( jiný zdroj uvádí 500 metrů ) výšce, zatím bez potřebných přístrojů pro výpočet prvků pro navádění palby, avšak přesto dokázala narušit přesnost bombardování. Zjistili totiž, že elektrocentrála není v potřebném postavení a bez proudu nešlo tyto přístroje použít. Ještě tentýž den, již plně připravena, dokázala sestřelit čtyři bombardéry letící v “bezpečné” kilometrové výšce. Několik dní se nad jimi bráněným prostorem neukázalo žádné nepřátelské letadlo. Baterie se tudíž zaměřila na pozemní cíle a ničila hlavně kulometná hnízda. Působila poté jako mobilní baterie a skoro každou noc měnila postavení.
---Dalším z nasazení byla bitva u Teruelu na přelomu 1936 / 1937. Ten byl republikánskými vojsky dobyt 7. ledna 1937. Z počtu třiceti sestřelených nepřátelských letounů měli podíl sedm strojů.
---Na jaře 1938 plnila úkoly v Levantských horách. 1. května se zakopává u města Sagunta s úkolem chránit hutnický závod. Nejprve ukončila denní bombardování hydroplány, přilétávajícími z Mallorky. Následovalo zahnání letců z Legie Condor a dokázali, že závod nemusel být evakuován a zůstával v provozu i během náletů. Například 26. května hned po ránu zaútočilo několik desítek bombardérů. Z první vlny sestřelili tři stroje S-86, avšak ostatní dále nalétávali. Nakonec se bomby trhaly přímo nad baterií a střílí se přímým zacílením na pouhý jeden kilometr. Ještě tentýž den zaútočilo na patnáct třímotorových JU-52. Ani tyto neprošly. Byly donuceny účinnou palbou změnit směr a shodit náklad pum do sadů. Od tohoto dne začala i Legie Condor operovat pouze v noci. Během května sestřelila patnáct letadel. Dne 20. června jim místní ženy předaly bojový prapor. Tento je nyní v pražském Vojenském muzeu ( pozn. : rok 1986 ).
---Během druhé bitvy u Teruelu v zimě 1937 / 1938 : Palebné postavení jsme zaujali na náhorní planině vpravo od města. Budování postavení ve zmrzlé půdě bylo velice náročné, jako i příprava přístrojů a děl v tomto mrazu. Skoro nikdo z nás neměl rukavice a ruce nám přimrzaly ke kovu. Jednoho dne se nad frontou objevily dvě stihačky nového, dosud neznámého typu, podle výpočtů mnohem rychlejších než běžně používané. Oproti zásadě nestřílet na stihačky a šetřit si munici na bombardéry, dělovod nejlepší obsluhy se vydal za velitelem a uprosil ho, aby alespoň jedním dělem mohl proti nim zasáhnout. Naměřená výška byla 3750 metrů. Podle hlášení pozorovatele první střela přeletěla několik dílců nad letadlem. Následovala oprava prvků palby a další již zasáhla cíl. Pilot se stačil vzpamatovat a nouzově přistál, ovšem na republikánském území. Jednalo se o Messerschmitt 109. Zneškodněný letoun byl předán sovětským odborníkům. V následujících dnech se fašisté za tento čin pokoušeli naši baterii zničit. Po prolomení republikánské linie se dostala do přímé palby kulometů z nedaleké výšiny. Odplížili jsme se do týlu. Rozhodli jsme se, že po setmění si pro ně dojdeme za každou cenu. Na děla jsme přivázali lana a stodvacet mužů tahalo osmitunové děla jedno po druhém do bezpečí. Ráno jsme již stáli připraveni v novém postavení. Nakonec jsme museli působit i jako polní baterie. Na vzdálenost 14 – 16 kilometrů jsme ničili přisunované zálohy nepřítele, jelikož z našeho postavení byl vynikající výhled hluboko do jeho týlu. O něco později jsme kryli východně o města kryli ústup po jediné horské cestě.
---V březnu 1938 se zúčastnila obranných bojů na řece Ebro a u Belchite, kde byla nasazována i k přehrazení průlomů a ničila pozemní cíle. Baterie se často ocitla před předními liniemi pěchoty a bez spojení. V průběhu ústupu u Beltite byla vytvořena skupina ve velikosti čety pod velením Doubravy s úkolem krýt ústup jako pěchota.
Vyznamenala se také za bojů v únoru 1937 u Madridu, v srpnu 1937 při obraně přístavu Rogas, v říjnu 1937 na aragonské frontě.
2. dělostřelecká baterie Joža Májka
Byla nazvaná podle padlého slovenského dobrovolníka Joži Majka, zařazeného do mezinárodního oddílu “E. Thallmann”. Padl v bojích o Madrid 23. listopadu 1936
Složena byla převážně z Čechoslováků, vzniká v červnu 1937 (boje u Brunete apod.). Bylo v ní 70 československých dobrovolníků, kteří byly doplněni španělskými republikánskými vojáky. Velitem byl por. Jaroslav Douda. Byla v podřízenosti I. slovanského oddílu dělostřelectva, kterému velel ppor. dělostřelectva v záloze Ferdinand Otto Miksche, ve španělsku povýšený do hodnosti majora.
dělostřelecká baterie Karla Liebknechta
40 čs. dobrovolníků bylo zařazeno v české četě německé dělostřelecké baterie Karla Liebknechta, založené v prosinci 1936 německými antifašisty (v roce 1937 bojovala u Teruelu a na aragonské frontě).
Československá kulometná rota Jana Žižky z Trocnova v počtu asi 100 vojáků
Zformována byla v Mahoře, nedaleko Albacete během ledna 1937. Byla podřízena Dimitrovovu praporu 15. interbrigády (velitel K. Gerde, politický komisař J. Tichý, Jan Černý). Veliteli čet této roty byli Antonín Kobylák, J. Kalaš a maďarský spisovatel M. Zalka, politickými pracovníky A. Kymlička, J. Hošek a Š. Fábry. Dalším zjištěným příslušníkem byl Josef Šlaj. Rota se vyznamenala zejména v bojích na Jaramě v únoru 1937, kdy čtrnáct dnů odrážela útoky povstalců a čelila i italským tankům, které ničila přesnou palbou kulometů do průzorů a poté jim ničila palbou i pásy. Bojoval zde i slovák Ján Javorčík, který přišel z Francie, kde dělal nádeníka. Kolovaly o něm pověst, že se mu kulky vyhýbají. Také, že má smlouvu s čertem, proto vedl záškodnický oddíl, který za jarní ofenzívy u Brunete pronikl do štábu generála Varely. Stal se známý i tím, že vyrýval svoje jméno na všech místech, kudy prošel.V srpnu 1937 se účastnil bojů v Quintu a Belchite. Při obléhání a dobývání Belchite se tam dne 6. září 1937 rota účastní dobývání kostela svatého Miguela stojícího na kopečku, chráněného dvěma těžkými kulomety. Útok vede poručík Josef Štefek, který v pět hodin odpoledne zavelí ke zteči, podpůrná dělostřelecká palba však vyřadila pouze jeden z kulometů a druhý ho vzápětí zasáhne a usmrtí. Do kostela vběhne první poručík Josef Šejc, rodák z Prahy. S jediným granátem se pokusil zneškodnit kulomet, byl však zabit. Tento zlikviduje vzápětí Ján Javorčík. Zanechá také zde na stěně napravo od hlavního oltáře vyryté své jméno, které bylo možno spatřit i po čtyřiceti letech.
Bojovala i u Brunete v červenci 1937, kde 6. července zaujalo postavení jejích šest kulometů. Již tento den byl zraněn velitel čety Antonín Kobylák a velení převzal komisař Kagan. Ostřelovala opevnění u obce Villanueva de la Canada a upoutávala tak pozornost nepřítele, zatímco na levém křídle postupovaly oddíly 13. brigády. Po třetí hodině se celý prapor stáhl a přesunul na silnici do Brunete. Po celou dobu rota kryla tento přesun. Za soumraku prapor zaútočil a obsadil Villanuevu. Během dobývání Brunete, kdy ve městě nemohli být využity těžké kulomety, příslušníci roty bojovali jako pěchota.
”divize” DIVISIONARIO a dělostřelecký oddíl Rosa Luxemburgová
Nově vzniklé jednotky ve druhé polovině roku 1938. Bylo v nich zařazeno i mnoho čechoslováků, tři z nich ve funkci velitele roty. Bohužel jména se mi nepodařilo dohledat, kromě dále uvedeného Adolfa Vodičky ve druhém útočném praporu. V bitvě na řece Ebro padl 23. září Gustav Lohn, kdy prapor DIVISIONARO ztratil téměř tři čtvrtiny svého stavu při bodákovém útoku Marokánců, kteří měli pětinásobnou převahu. Tyto boje připomínaly nejhrůznější operace 1. světové války.
Polní lazaret J. A. Komenského
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/tit ... ku/t/40874
Měl plně československý personál (velitel dr. Karel Holubec, od srpna 1937 dr. Bedřich Kisch, lékaři Pavel Bullaty – padl na aragonské frontě v březnu 1938, Maxim Laufer, Pavel Elik, Dora Kleinová, Soňa Kalná, medik Otto Šling, PhMr. Josefa Chmelová , V. Veselá, D. Tallenberg, H. Petránková, později i Marie Kališová a Olga Vaněčková, PhMr. Josefa Chmelová, a další).
V létě 1937 byla přestěhována do lázní Benicasim u Valencie, kde sídlilo zdravotní středisko interbrigád. Lazaret měl tehdy kapacitu 500 lůžek a byl umístěn ve čtyřech velkých vilách a klášteře. Ředitelem komplexu se stal československý lékař Desider Tallenberg, který padl u řeky Ebro. Po něm nastoupil vídeňský lékař F. Jensen, narozený v Praze jako F. A. Jerusalem. V dubnu 1938 byla v důsledku přímého ohrožení odříznutím spojení se severem Španělska přemístěna do městečka Mataró u Barcelony. Poslední naši zdravotníci opustili Španělsko v únoru 1939.
Do Španělska byl vyslán v březnu 1937. Otevřen byl v květnu s kapacitou 1200 lůžek v budově kláštera v Guadalajaře. V červenci 1937 byla skupina československých chirurgů během ofenzívy v Brunete odeslána na frontu a působila v polní nemocnici v Escorialu.
Karel Holubec
Absolvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. Poté započal v Praze studovat filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde necelé tři semestry studoval orientální jazyky. Na nátlak rodiny sice přešel na lékařskou fakultu a v roce 1930 ji absolvoval, ale zájem o cizí jazyky a touha po poznávání kultur jiných národů ho po celý život neopustily. Naučil se ovládat slovem i písmem čtrnáct cizích jazyků.
Svou lékařskou praxi započal v nemocnici v Uherském Hradišti, v roce 1936 přestoupil do nemocnice v Třebíči. Nepracoval tam dlouho, hned v roce 1937 za sebe zjednal náhradu a odjel i se svou ženou Marií do Španělska sužovaného občanskou válkou[1]. Tam pracoval jako šéflékař v 1. československém polním lazaretu Jana Amose Komenského, součásti kontingentu interbrigád. Jeho žena si za několik měsíců osvojila práci operační sestry – instrumentářky.Po roce působení ve Španělsku se vrátili manželé Holubcovi do třebíčské nemocnice, protože Dr. Holubcovi končila roční dovolená, na kterou byl uvolněn.
Po návratu do vlasti se manželé Holubcovi skrývali před fašisty mezi personálem pražské Vinohradské nemocnice. V roce 1945 se vrátili zpět do Třebíče, kde MUDr. Holubec získal konkurzem obsazované místo primáře chirurgického oddělení. Později se stal ředitelem nemocnice. Místo primáře zastával až do roku 1967. Po smrti doc. Holubce bylo jeho ženě Marii a dalším interbrigadistům uděleno čestné španělské občanství a Marie Holubcová obdržela v Madridu v r. 1996 z rukou Španělského krále titul Señora doña.
PhMr. Josefa Chmelová
Účastnila se velmi aktivně politického a veřejného života. Jako zdravotník prodělala křest pokrokového bojovníka v Interbrigádě ve španělské občanské válce, kde získala zkušenosti pro další zahraniční boj ve Francii, Anglii a SSSR, odkud se vrátila do osvobozené vlasti.
---Dále mimo tento lazaret působily v nemocnici v Murcii lékařky Rosa Bergerová a Adéla Bohunická. V zdravotní službě působil i medik Jindřich Hecht a MUDr. František Kriegel, známý z roku 1968, který se začátkem roku 1937 stal šéflékařem 11. interbrigády a od června velitelem zdravotní služby 45. smíšené divize.
František Kriegel
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/f ... temid=3141
http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/kriegel.pdf
Od prvního prosince 1936 je Kriegel frontovým lékařem na madridské frontě, v roce 1937 je šéflékařem 45. divize interbrigády. "Mezinárodní dobrodruh a major americké armády Kriegel", řekl v roce 1977 na tiskové konferenci ve Stockholmu náměstek čs. ministra zahraničí Spáčil a podobně o něm již dříve psalo Rudé právo a další plátky. Tisíckrát opakovaná lež se nestává pravdou. Kriegel sice měl hodnost majora-lékaře, ale ne americké armády. František Kriegel bojoval ve Španělsku v mezinárodních brigádách v hodnosti majora-lékaře, v obraně svobod a výsad Národa Španělského, a jako takový bojovník náležel k 45. divizi brigády.
Zůstává ve Španělsku až do února 1939 - opouští je jako komisař jedné z posledních jednotek interbrigády. Na španělsko-francouzské hranici předává Kriegel prapor interbrigád do rukou španělských partyzánů.
Byl to jediný člověk z reformní garnitury v roce 1968, který nepodepsal moskevské protokoly. Myslíte si, že i tento jeho postoj, jediný hrdý, vlastenecký postoj, může mít kořeny v tom, že se účastnil vlastně všech válek od roku 1936?
JN: Několik let během druhé světové války dokonce působil jako lékař v Barmě. Takže tyto těžké zkušenosti potom možná ovlivnily to, že byl odolnější než ostatní.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/f ... temid=3141
Od prvního prosince 1936 je Kriegel frontovým lékařem na madridské frontě, v roce 1937 je šéflékařem 45. divize interbrigády. "Mezinárodní dobrodruh a major americké armády Kriegel", řekl v roce 1977 na tiskové konferenci ve Stockholmu náměstek čs. ministra zahraničí Spáčil a podobně o něm již dříve psalo Rudé právo a další plátky. Tisíckrát opakovaná lež se nestává pravdou. Kriegel sice měl hodnost majora-lékaře, ale ne americké armády. František Kriegel bojoval ve Španělsku v mezinárodních brigádách v hodnosti majora-lékaře, v obraně svobod a výsad Národa Španělského, a jako takový bojovník náležel k 45. divizi brigády.
Zůstává ve Španělsku až do února 1939 - opouští je jako komisař jedné z posledních jednotek interbrigády. Na španělsko-francouzské hranici předává Kriegel prapor interbrigád do rukou španělských partyzánů.
Četa Rákosi u 13. brigády, složená z Maďarů z Československa
Četa ( rota ? ) nazvaná Široký, kde byli také slovenští příslušníci u 15. brigády
Navíc českoslovenští specialisté bojovali jak v tankovém vojsku, tak v letectvu a dělostřelectvu, protože republikánskou armádou byly využívány technické znalosti většiny dobrovolníků.
V partyzánských jednotkách Alois Samec, Miloslav Knesl (zajat a popraven 15. srpna 1938), J. Opatrný a další.
Alois Samec
Jeho ilegální jméno bylo Luis Caballero Bravo. Byl také účastníkem slavné osvobozovací akce, kdy 21 partyzánů osvobodilo na 300 zajatců v na několik hodin obsazené pevnosti Corchuna nedaleko Motrila na pobřeží Pacifiku. Strážných bylo přitom 157. Navrhl zaútočit přesně na hodinu, kdy v Moskvě začíná přehlídka na Rudém náměstí. To znamenalo brzy ráno, kdy většina strážných byla na snídani. Ještě se tam stačili s osvobozenými naobědvat.
Miloslav Knesl
“Tentiete Cecho”, to bylo jeho označení. Do Španělska dorazil někdy během října 1936 přes Francii na falešný pas. Zažádal o zařazení k letectvu, protože byl výborný pilot, ale nepovede se mu to. Do bojů zasáhl poprvé na počátku listopadu 1936 při obraně Madridu jako pěšák. V roce 1937 se podílel u Esmeradury na výcviku místních ozbrojených skupin. Vštěpuje jim základní zásady jednoho velitele a součinnosti více oddílů. Po zahájení republikánské ofenzívy 20. července 1938 do Esstremadury, vyrazil s několika desítkami svých partyzánů na jih do Sevilly, srdce nepřátelského generála Queipo de Llany. Byl však zrazen, jeho skupina padla do léčky a byla postřílena, on sám byl zajat při schůzce s informátorem ( zřejmě britským agentem ) v prvních dnech srpna 1938. Popraven byl na Den Nanebevzetí Panny Marie v Seville garrotě – středověkém španělském škrtidle v podvečer 15. srpna 1938.
Artur London
V roce 1937 se jako interbrigadista zúčastnil občanské války ve Španělsku. Sloužil zde jako důstojník tajné republikánské policie. Po porážce republikánů uprchl do Francie. Tam poznal svou francouzskou manželku, měl silné vazby na Francii. Za války byl v roce 1942 zatčen, a odeslán do koncentračního tábora Mauthausen. Po válce se s rodinou vrátil do ČSR.
Po převzetí moci komunisty v roce 1948 se stal v roce 1949 náměstkem ministra zahraničních věcí ČSR. V roce 1951 byl zatčen a uvězněn. Nejprve měl být patrně hlavním obviněným nějaké protistátní skupiny, ale později se stal spoluobviněným v procesu s Rudolfem Slánským (listopad 1952, 11 rozsudků smrti). Byl vyšetřován například i „referentem“ Doubkem. Nebyl ale popraven a v roce 1955 byl propuštěn a v roce 1956 rehabilitován.
V roce 1963 odešel do Francie, kde podle svých zážitků sepsal knihu L'Aveu (Doznání).
Karel Bartošek jej v publikaci Les Aveux des archives obvinil ze špionáže proti Francii ve prospěch SSSR.
Jeho žena, Lise London (* 1916, Lise Ricol), byla také interbrigadistkou za občanské války ve Španělsku, za okupace Francie kapitánkou francouzského odboje (La Résistance) a jako taková deportována do koncentračního tábora Ravensbrücku. Po válce vyznamenána jako Rytíř Řádu čestné legie (Chevalier de la Légion d'Honneur).
V republikánské milici
Milda Brožek, Roman Krobž a Miloš Sedlák
V tankových jednotkách
Sloužili např. J. Hruška, O. Haken, R. Šimáček., Ján Mrkva ze Žiliny, který padl v lednu 1938 v bitvě o Teruel.
V republikánském letectvu
Jan Ferák, Zdeněk Talaš ( ve Španělsku zahynul), R. Balfík ( Bolfík ? ), Karol Kříž – Gabula / Gubula ? (+), Karel Král (+), Karel Vejvoda, a Rudolf John , Andrej Beleš, Jan Dokládal, Josef Lupták, Josef Tecl, František Tůma, Jaroslav Ouředníček a Jaroslav Kovanda
Karel Vejvoda výňatek z článku a obrázek : David Majtenyi, FRONTA.CZ
Byl pro kázeňský přestupek v roce 1925 převelen od letectva k pěchotě, měl ve Španělsku možnost opět sloužit u letectva, od října 1936 u 15. letecké skupiny a létal na strojích R-5, R-Z, Potez atd. a zúčastnil se bojů u Madridu a Toleda a nalétal přibližně 200 hodin. Karel Vejvoda se později během WW2 proslavil jako příslušník našich pozemních jednotek v SSSR.
Rudolf John výňatek z článku a obrázek : autor David Majtenyi, FRONTA.CZ
Další u koho možnost kázeňského přestupku mohla hrát roli, byl Rudolf John, bývalý letec příslušník stíhací letky 36 Leteckého pluku 2 v Olomouci, který byl ve Španělsku těžce raněn, přišel o oko, ale i přes tento handicap mu bylo povoleno setrvat u letectva. Tyto příklady byly spíše míněny jako jedna z možných věcí ovlivňující odchody k republikánům a nerad bych, aby jakkoli snižovala nebo rozmělňovala jejich zásluhy.
Ján Ferák - pilot : HaV č. 1, 2/2008
Článek o Jánu Ferákovi, vynikající počin, spoluautorem je zde přispívající David Majtenyi ( David M ), tímto mu blahopřeji, je to totiž 56 stránek textu plného faktů i různých názorů o něm s jedinečnými obrázky. Doporučuji. Je k dispozici k zapůjčení v každé krajské knihovně, já jsem tam strávil celý den a to mě museli před zavřením doslova vyhodit. Tak jsem tam byl ještě dvakrát.
Rudolf Bolfík
Byl jedním ze tří interbrigadistů a utajovaných členů KSČ u perutě, možná i v celém Královském letectvu, v němž pro členy komunistických stran samozřejmě nebylo místo, neboť moskevské centrum Kominterny označovalo v té době válku za „spravedlivý boj německého lidu proti francouzsko-anglickým imperialistům“.
Do armády vstoupil v roce 1931 coby absolvent školy leteckého dorostu v Prostějově. V hodnosti četaře sloužil pak jako letecký specialista u 5. bombardovacího pluku. Na matčino naléhání přešel v roce 1935 do zálohy a nastoupil do četnické školy v Brně, kterou však záhy bez omluvy opustil. Vzápětí po vypuknutí občanské války ve ·panělsku se pokusil o ilegální přechod hranice, dostal se však jenom do ·výcarska, kde byl zadržen a poslán zpět. Za nedovolený přechod hranice mu byl vyměřen dvouměsíční trest vězení. V Plzni na Borech se seznámil s několika komunisty, které postihl stejný osud. Společně s nimi se později vydal do ·panělska znovu, tentokrát se jim přechod zdařil. Nedlouho po vstupu do 129. interbrigády byl raněn poprvé, u Madridu podruhé a při obraně Barcelony potřetí. Na konci osmatřicátého roku bojoval v řadách slavné Modestovy armády, která kryla ústup republikánských armád přes Pyreneje. V té době byl opět těžce raněn.
Ve francouzském sběrném táboře Argelés sur Mer zůstal internován bez lékařské pomoci až do května 1939, kdy jej přeřadili do tábora v Toursu, odkud byl mezi prvními přijat do nově vznikající čs. zahraniční armády. Jakýmsi nepochopitelným omylem unikl pozornosti zpravodajských důstojníků, kteří jinak pečlivě prověřovali každého interbrigadistu, který se hlásil do čs. zahraniční armády. Podařilo se mu utajit nejen to, že je od roku 1938 členem komunistické strany, ale dokonce i skutečnost, že zběhl z četnické přípravky v Brně.
Jaroslav Kovanda
Narodil se 22.1.1913 v Bohušovicích. Vyučil se elektromontérem. Na vojně absolvoval vojenskou poddůstojnickou školu v Čáslavi. V prosinci 1936 odešel jako dobrovolník do Španělska podpořit vlastenecké Španěly v boji proti povstalcům generála Franca.
Třeba u dalšího letce-dobrovolníka Karla Vejvody (byl pro kázeňský přestupek v roce 1925 převelen od letectva k pěchotě), který měl ve Španělsku možnost opět sloužit u letectva, od října 1936 u 15. letecké skupiny a létal na strojích R-5, R-Z, Potez atd. a zúčastnil se bojů u Madridu a Toleda a nalétal přibližně 200 hodin. Karel Vejvoda se později během WW2 proslavil jako příslušník našich pozemních jednotek v SSSR.
Další u koho možnost kázeňského přestupku mohla hrát roli, byl Rudolf John, bývalý letec příslušník stíhací letky 36 Leteckého pluku 2 v Olomouci, který byl ve Španělsku těžce raněn, přišel o oko, ale i přes tento handicap mu bylo povoleno setrvat u letectva. Tyto příklady byly spíše míněny jako jedna z možných věcí ovlivňující odchody k republikánům a nerad bych, aby jakkoli snižovala nebo rozmělňovala jejich zásluhy.
Byl zařazen do 11. Interbrigády „Thälmann“, se kterou bojoval u Madridu, na řece Jaramě a u města Teruel v Aragonii ve východním Šanělsku.. V květnu 1937 byl převelen k dělostřelecké baterii slovenského antifašisty Jožky Májka, se kterou pak bojoval na jižní frontě. Později se stal příslušníkem čs. protiletadlové baterie „Klement Gottwald“ . V závěru bojů byl fašisty zajat a internován v táboře Miranda. Odtud se mu podařilo dík šťastné náhodě otéci a přejít přes Pyreneje do Francie. Po porážce Francie německou armádou v červnu 1940 se dostal lodí do Anglie, kde byl přijat do dobrovolnické zálohy britského královského letectva VR RAF (Volunter Rezerve Royal Air Force).
Po ukončení výcviku na palubního střelce (Air Gunner) byl zařazen k k No. 96 Night Fighter Squadron RAF – noční stíhací peruti – v hodnosti Sergeant. U této stíhací perutě působil v období 23. 5.– 4. 7. 1941 jako střelec na jednomotorové stíhačce Boulton-Paul Defiant Mk. I, která měla v prostoru za pilotem otočnou střeleckou věž se čtyřmi kulomety Browning 303 (ráže 7,7 mm). Peruť měla základnu v Cranage v hrabství Cheshire, velel jí Squadron Leader R. J. Burns. Letouny perutě používaly trupové označení písmeny ZJ. Noční stíhací letouny RAF byly určeny k obraně proti německým bombardérům útočícím v noci na anglická města. Jejich dalším úkolem bylo napadání zjištěných německých letišť, skladů a jiných strategických cílů ve Francii, Belgii a Holandsku, později i v německu.
Jaroslav byl potom přeložen na výcvik radarových operátorů – Radar Operator – a po jeho absolvování zařazen k No. 255 Night Fighter Squadron RAF jako obsluha palubního radaru na nočním stíhacím dvoumotorovém letounu Bristol Beaufighter Mk. II F. Působil zde od 12.8. do 15.9.1941. Peruť používala identifikační kód YD, měla základnu Hibaldstore v hrabství Lincolnshire a velel jí Squadron Leader C. M. Windsor. 16.9.1941 byl převelen ve stejném zařazení k No. 68 Night Fighter Squadron RAF, kde sloužila i řada dalších Čechoslováků. Od 20.1.1942 byla jeho letka (Flight B) této perutě složena jenom z Čechoslováků a označena jako 1. čs. noční stíhací letka B. Zde také dosáhl hodnosti Flight Sergeant ( což odpovídá hodnosti rotmistra). Peruť s kódovým označením W.M., jejímž velitelem byl Wing Commander (podplukovník) John W. M. M“Max“ Aitken, DSO, DFC, skutečné stíhací eso se 14 sestřely nepřátelských letadel, měla základnu High Ercall v hrabství Shropshire, od 8.3.1942 v Coltishall v hrabství Norfolk. „Max“ zemřel 1.5.1985. Velitelem letky byl Čech, Squadron Leader (major) Vlastimil Veselý DFC, ročník 1913. Perutní erb měl jako ústřední motiv české heslo „Vždy připraven!“
5.9.1942 krátce po startu k noční hlídce začal Kovandův letoun Beaufighter Mk. IF, seriové číslo X 7842 s kódem WM-P, který byl zakoupen ze sbírky města Birmingham, hořet a ve 23,40 na to havaroval u Frattenhamu poblíž letiště Colrishall. Oba letci – pilot Warant Officer (praporčík) Karel Richter (nar. 17.10.1902 v Hlinsku) a radarový operátor Jaroslav Kovanda - zahynuli. Byli pohřbeni vedle sebe na hřbitově v Scottow (Norfolk) do hrobů číslo 280 (Jaroslav) a 281 (Karel).
Zprávu o Jaroslavově smrti předalo v Bohušovicích Ministerstvo národní obrany v roce 1945 matce a sourozencům Marii a Josefovi.
1.6.1991 povýšil ministr národní obrany ČSFR Jaroslava Kovandu do hodnosti Podplukovníka in memoriam.
DSO – Distinguished Service Order – Řád za význačné služby
DFC – Distingshed Flying Cross – Letecký záslužný kříž
Zdeněk Taláš - palubní střelec
† 31.května 1937
31.května 1937 sestřelen s Potezem 540, při náletu na Malorcu, nouzové přistání na moři nepřežil. Člen Ferákovo posádky.
Josef Souček - palubní střelec
† 31.května 1937
31.května 1937 sestřelen s Potezem 540, při náletu n
