Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadisté

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadisté

Příspěvek od komisař »

ŘÍKALO SE JIM "ŠPANĚLÁCI"

Obrázek

Interbrigadistická přísaha : “Jsem zde, protože jsem dobrovolník a jsem připraven bojovat do poslední kapky krve za záchranu svobody Španělska a svobody celého světa !”

Ponechám pouze nutný úvod, jelikož považuji příspěvky o španělské občanské válce MICHANA za vyčerpávající, nechci nosit “dříví do lesa”. Pro pochopení situace a orientaci v jednotlivých bitvách a místech bojů je doporučuji nejprve prostudovat. Proto zde také neuvádím celou chronologii fází války a jednotlivých bitev. Je popsána pouze bojová cesta konkrétních československých jednotek. Dále očekávám názor Davida Majtenyi ( promiň, nevím, jak tvé jméno skloňovat ), který se na španělskou občanskou válku specializuje, jeho články v rozsahu desítek stran v HaV 1, 2/2008 o letci Férákovi jsou prostě fenomenální.

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2579
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2604
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2586
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2557
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2544

Omlouvám se za málo fotek, ale kdo má zájem, našel jsem dobrý odkaz zde : http://www.facebook.com/group.php?gid=1 ... 344&v=wall
Španělskou občanskou válku zahájila 18. července před sedmdesáti roky vzpoura vojenské junty heslem, vysílaném z rozhlasu v Ceutě na jihu země, "Nad celým Španělskem je nebe bez mračen". Vůdcové povstání byli generálové Francisco Franco, Emilio Mola, a José Sanjurjo. Sanjurjo byl nepochybný vůdce vzpoury, ale byl zabit v letecké havárii 20. července 1936, když letěl do Španělska převzít kontrolu . Franco, celkový velitel španělské armády a už známý pro-fašista, letěl z Kanárských ostrovů ke španělským koloniím v Maroku a převzal tam velení. Po celé tři roky války byl velitelem všech nacionalistů.. Generál Franco byl guvernérem Kanárských ostrovů a o rok dříve krvavým vítězem nad povstáním asturských horníků, proti legální madridské vládě. Ta stála za dva a tři čtvrtě roku téměř 700 tisíc lidských životů, víc zmasakrovaných civilistů než padlých vojáků. Základnou pro puč bylo Španělské Maroko.
Československá vláda se v srpnu 1936 připojila k politice neintervence. Československo hned na počátku občanské války paradoxně poskytlo v lázních Sedmihorky azyl nejen několika desítkám monarchistů, ale načas i španělskému králi Alfonsu XIII.

Politické strany a organizace http://spanelska-obcanska-valka.navajo.cz/

Názorová nejednotnost v republikánském táboře

Jak vypadala celkově situace na straně republikánů? Po vypuknutí povstání se do čela vlády dostal José Giral. Jeho jediným významným krokem bylo otevření armádních skladů v Madridu dělníkům. Po vypuknutí revolučního chaosu neměl fakticky žádnou moc (stejně jako prezident Azaňa), zůstali na počátku války na svých postech hlavně proto, aby byla zachována kontinuita a zdání buržoazně-demokratické republiky, které by mohlo spíš přesvědčit Francii a Anglii o dodání zbraní a podpoře republiky. A tím se dostáváme k stanoviskům nejrůznějších politických stran na obou stranách. Nejdříve tedy stoupenci republiky. Nejvýznamnější byli socialisté (Partido Socialista Obrero Espanol - PSOE - Španělská socialistická dělnická strana), se kterými byly spojeny socialistické odbory (Union General de Trabajadores - UGT - Všeodborový svaz pracujících). Podporovali kolektivizace, milice UGT sehrály v první fázi velkou roli, ale později se jejich role změnila podle regionu - v Katalánsku, kde došlo ke sjednocení socialistů a komunistů (Partido Socialista Unificado de Cataluna - PSUC - Katalánská sjednocená socialistická strana), se později postavili proti anarchistům. Na centrální úrovni k podobné situaci nedošlo - komunisté chtěli spojit svou stranu se socialisty, aby získali větší moc, ale dosáhli jen názorového rozdělení socialistů. Levé křídlo bylo neustále zatlačováno a (v květnu 1937) se stal premiérem Negrín, pravicový socialista s přímou vazbou na komunisty. Komunisté (Partido Communista de Espana - PCE - Komunistická strana Španělska) založili svou stranu v roce 1921 a dlouho neměli nijak velký počet členů, v době vypuknutí povstání čítali asi 40 tisíc lidí. Ale už v březnu 1937 počet členů přesáhl 250 tisíc. Byla to reakce na politiku komunistů, kterou můžeme shrnout heslem: „Dokud nevyhrajeme válku, nedá se mluvit o revoluci.“ (14) To vyhovovalo středním vrstvám, které byly sice proti Francovi, ale nechtěly revoluci, nesouhlasily s anarchisty a radikálními socialisty. Republikánské hnutí bylo již za svým zenitem a komunisté získali obrovskou prestiž sovětskou podporou, kázní a výbornými výsledky Interbrigád zejména na madridské frontě. Můžeme tedy jasně prohlásit, že v republikánském táboře tvořila komunistická strana pravici. Proč tomu tak bylo si vysvětlíme později, zároveň s politikou SSSR, teď se ještě vraťme k oponentům komunistů. První později komunistickými perzekucemi postižená strana byla POUM (Partido Obrero de Unificacion Marxist - Sjednocená marxistická dělnická strana), která vznikla sloučením některých trockistických, anti-stalinistických a socialistických skupin v roce 1935, měla svůj vliv pouze v Katalánsku (10 - 50 tisíc lidí). Řídila se heslem, že revoluce a válka jsou jedno a to samé. Musí být udržen vliv dělníků, protože demokracie a fašismus jsou jen různou transformací kapitalismu, proti němuž stojí za to bojovat. Daleko silnější byli anarchisté, kteří (zejména v Katalánsku) měli se svými milicemi vynikající úspěchy a anarchistické odbory (Confederacion Nacional de Trabajo - CNT - Národní konference práce) kolektivizovaly jak na venkově, tak ve městech (Barcelona, Valencie). V politice byli anarchisté reprezentováni FAI (Federacion Anarquista Iberica - Iberská anarchistická federace). Poté, co vstoupili do vlády (což bylo dáno nutností vojenské efektivity), nejprve do katalánské a později centrální, čímž se vlastně zpronevěřili svým zásadám, nastalo oddělení špiček od členské základny, která byla daleko radikálnější a např. se naprosto nehodlala připravit o zbraně, které získala v prvních dnech války. Nevýhodou pro „revoluční“ stranu byla vzájemná nevraživost mezi UGT a CNT, která byla dlouhodobá (fakticky od jejich založení) a když se později snažili předáci CNT spojit s UGT a vytvořit tak nejsilnější blok (v některých oblastech tato koalice dobře fungovala!), narazili na odpor ve vlastních řadách. Proti anarchistům byli v Katalánsku nacionalisté (Esquerra), kteří chtěli větší vliv. Spojencem komunistů byla i buržoazní levice, tedy starší republikánské strany (Republikánský svaz, Republikánská levice). Své zastoupení ve vládě měli i katoličtí Baskové (v Baskicku byla republika podporována kvůli přislíbené autonomii, nikoliv kvůli revoluci a už vůbec ne kvůli antiklerikalismu, protože Baskové se chovali k církevním představitelům solidně). Tolik k politickým silám na počátku války v republikánském táboře.

Politická situace na straně nacionalistů

Nejednotnost byla i na opačné straně. Na počátku bylo povstání řízeno vojenským výborem, kterému předsedal generál Cabanellas. Později byl mezi generály vybrán Franco, který byl 1. října jmenován generalissimem vojsk a v jeho rukou se začala koncentrovat moc. V roce 1937 došlo ke sloučení karlistických tradicionalistů a Falangy (s ní splynuly již dříve pravicoví syndikalisté JONS (Juntas de Ofensiva nacional-Sindicalista) v jedno „Hnutí“, které vedl samozřejmě Franco. Získává také příznačný titul „Caudillo“, tedy Vůdce. Ačkoliv se to může zdát překvapivé, Franco byl (jasně se to ukázalo až po skončení povstání - tedy po vítězství) ve své absolutní moci limitován méně než Hitler a Mussolini. Hitler byl (alespoň částečně) kontrolován NSDAP a nucen uskutečňovat své plány z Mein Kampf. Mussoliniho moc byla pod kontrolou Velké fašistické rady (ta ho v době krize také odstavila). Zato Franco se později stal absolutním a jediným držitelem moci.

Role SSSR

Největší roli měl ovšem na republikánské straně Sovětský Svaz. Kromě Mexika (které svými omezenými možnostmi představovalo ponejvíc morální vzpruhu) to byla jediná země, která byla ochotná dodávat republice zbraně. Není ovšem pravda, že by tak činila od počátku války. Dodávky započaly až ke konci října a nebyly zadarmo - bylo za ně placeno zlatými rezervami španělské centrální banky (z celkových reserv v hodnotě asi 225 miliónů liber bylo 175 miliónů odesláno do SSSR, který si mohl diktovat ceny a také usměrňovat pomoc). Sověti přistoupili na dodávky až poté, kdy bylo všem jasné, že Itálie a Německo silně podporují „svou“ stranu v konfliktu a hrozilo akutní nebezpečí dobytí Madridu. Velký vliv komunistů v Interbrigádách (i když většina členů nebyla komunisty), sovětské zbraně, které přerozdělovala komunistická strana, i velký úspěch právě v Madridu umožnil Rusům velmi účinně zasahovat do politiky a ovlivňovat směřovaní republiky. Jaké byly cíle Stalina v občanské válce? Prameny nacionalistů tvrdí, že šlo o pokus udělat ve Španělsku sovětskou revoluci, satelit ovládaný moskevským vedením, znárodnění podniků, atd. Tedy něco, co se povedlo v zemích osvobozených Rudou armádou ve 2. sv. válce. Částečně to je i pravda. Alespoň v tom ohledu, že se Sověti pokusili zem ovládnout a udělat z ní sovětský satelit. Rozdíly oproti budoucím „socialistickým“ (19) republikám byly ovšem zásadní. Komunisté svou podporu získali od středních tříd, když de facto zabránili skutečné revoluci, kterou prosazovala POUM a anarchisté. Pokoušeli se zachovat zdání buržoazně demokratické republiky a boje za demokracii - tím mělo být dosaženo toho, aby Francie a Anglie odstoupily od politiky nevměšování a podpořily republiku. Stalin vždy podporoval myšlenku „socialismu v jedné zemi“, kterou také uplatňoval v praxi. Bylo tedy nutné zájmy státní (SSSR) nadřadit celosvětovým zájmům dělníků. A z toho už lehce vyplývá, že pokud SSSR uzavře spojenectví s Francií, bude potřebovat silnou Francii (k čemu by byl slabý spojenec?). Komunisté ve Francii tudíž musí slevit ze svých revolučních zájmů, odhodit internacionalismus a spoluúčasnit se na vládě. Spojenectví s Francií bylo dáno obavami z Německa. Stalin se nejvíc (a oprávněně) bál představy, která dlouho vyhovovala těm, kdo Hitlera dostali k moci, totiž průmyslníkům a kapitalistům, kteří doufali, že Německo bude dostatečnou hrází komunismu (kvůli tomu byli dlouho ochotni tolerovat ledaco). Stalin mohl hodně získat spojenectvím s Francií. Proto ta musela být ubezpečena, že jí ze strany španělské republiky nehrozí žádné nebezpečí. Druhá varianta je, že maskou demokratického boje se komunisté pokoušeli přesvědčit Anglii a Francii, aby intervenovaly ve prospěch loajalistů a byli přesvědčeni, že to vyvolá celoevropský konflikt. Kdyby došlo ke 2. sv. válce o tři roky dřív, SSSR by buď zůstal zcela neutrální (a získal všeobecnou destabilizací ze všech stran nejvíc, bez ohledu na vítěze), nebo by přímo došlo k rozdělení východní Evropy na sféry vlivu, jak se později stalo a Stalin by relativně lehce nabyl značná území. Osobně si myslím, že první varianta je pravděpodobnější, protože na intervenci ze strany Anglie či Francie se dalo jen těžko spoléhat, ovšem druhou variantu také nemůžeme vyloučit. Mimo to je možné, že zahraniční politika SSSR nebyla tak rafinovaná, jak jsme ji nyní vylíčili, ale tvořila spíše výsledek mocenského boje uvnitř KSSS, různých osobních ambicí a protikladných motivů. Dobrými prostředky se pokaždé stali političtí komisaři, tajná policie, udavačství a atmosféra strachu. Ani Španělsko nebylo výjimkou, lišilo se jen jiným zdrojem původní podpory, s pomocí které se komunisté dostali k moci.
Dodával stovky letadel, tanků, statisíce pušek, munici, pohonné hmoty, suroviny. Ze SSSR proudilo také množství vojenských poradců a jiných odborníků. V průběhu války dodal podle Vladimíra Nálevky Sovětský svaz 650 bojových letadel, 347 tanků, 60 obrněných aut, 1186 děl, přes 20 000 kulometů a téměř půl milionu pušek. Sovětská pomoc byla tedy mohutná, Stalin si ji ovšem nechal také pořádně zaplatit. Dodávky byly z velké části financovány ze španělského zlatého pokladu, který byl už na podzim 1936 převezen do Moskvy. Odvrácenou stranou mince byl také masivní přísun agentů NKVD.

XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX

Interbrigadisté

Zde uvádím dva krajní názory nejen na účast interbrigadistů. Domnívám se, že to pro ukázku složitosti této problematiky plně postačuje.

http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050613

Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2009 - Nástup mezinárodního zločinu totality, autor MUDr. Jaroslav Lhotka. Citace - “Co tuto sebranku levice stmelovalo byl boj proti katolické Církvi a věřícím, kam se shromáždila veškerá světová pakáž nepřátel míru. Bůh však byl nanejvýš spravedlivý k obráncům katolicismu, této bašty v Evropě, čelící přesile nepřátel.” Upozorňuji, že toto jsem zde dal pouze proto, abych uvedl, jak protichůdné byly reakce na účast interbrigadistů, nejen československých. Toto tedy není můj názor !!!! Bez komentáře !!!!!

Nejvýznamější pomocí byl příchod interbrigadistů, zejména v prvním období války, kdy ještě nebyla zformována pravidelná republikánská armáda. První dobrovolníci ze zahraničí bojovali po boku španělských dělníků již na počátku revoluce, ale k vytvoření Interbrigád došlo až 12. října, 80 dní po vypuknutí revoluce, v Albacete. První z nich dorazili na španělskou půdu 14. října 1936, kdy do přístavu Albacete na jihovýchodě země dorazilo prvních 650 dobrovolníků. Koncem měsíce se jejich počty rozrostly už na 3500. Během války se pak v řadách interbrigadistů vystřídalo ( podle různých zdrojů ) :

---asi 60 000 dobrovolníků z 54 zemí. V boji padlo asi 10 000 z nich. Téměř 8000 jich bylo zajato či dezertovalo.

---60 000 http://webcache.googleusercontent.com/s ... .google.cz

---asi 40 000 : http://misspaja.sblog.cz/zajimavosti/o15

---40 000, celkové ztráty 10,000, více než 50 národností - http://mezinarodni-brigady.navajo.cz/

---35 000 až 40 000 : http://www.fronta.cz/sekce/dotazy-a-odpovedi?list=81

---30 000 až 40.000 : http://www.ct24.cz/textove-prepisy/hist ... spanelaci/

---35 000 dobrovolníků z 54 zemí. V boji padlo asi 5 000 z nich. : zdroj - Když mlčí kastaněty

---35 000 ze 17 zemí : http://picasso.divoce.cz/spanelske-obca ... lky-25882/

---asi 32.000 lidí - 53 národností
http://www.jaime.cz/node/81
http://wikipedia.infostar.cz/i/in/inter ... igade.html

---32 000 : http://neviditelnypes.lidovky.cz
/diskuse.asp?iddiskuse=A080709_215955_p_spolecnost_wag&vlakno=25335687

---30 000, padlo nebo zůstalo nezvěstných 4 000 : http://www.denik.cz/ze_sveta/interbriga ... 81031.html


V průběhu války sloužilo v interbrigádách celkem 35000 vojáků, ovšem početní stavy v žádném období nikdy nepřekročily 18000 vojáků. V mezinárodních brigádách (interbrigádách) španělské republikánské armády (mezinárodní byly 11., 12., 13., 14., 15. a 129. brigáda, zahraniční dobrovolníci byli i v 16., 50. a 86. brigádě) bojovalo v letech 1936-1939 asi 35-40 tisíc zahraničních dobrovolníků, z nich bylo 2168 hlásících se k československému původu (z nich asi 800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie, Belgie, Rakouska apod.). Od října 1936 do zač. 1938 jich vzniklo celkem 7, sdružujících téměř 35 000 antifašistů různých politických směrů (zejména komunistů a socialistů) z 54 zemí. Do září 1938 zůstalo v interbrigádách méně než 10000 cizinců, přičemž početní stavy jednotlivých brigád byly přizpůsobeny síle španělských praporů. Ale již 23. září odcházejí z bitvy u řeky Ebra, na začátku října opouští i Madrid a frontu v Levantě. Na konci roku zbývalo 12637 interbrigadistů, z nichž k 15. lednu 1939 odešla ze Španělska třetina.

1. Mezinárodní brigádu vytvořily 22. října německý prapor ‘Thaelmann’, francouzský prapor ’Pařížské komuny’ a italský prapor ’Garibaldi’, k nimž se brzy připojil polský prapor ’Dombrowski’ (kažfý asi po 800-850 mužích). Přicházeli stále další dobrovolníci a tak 1. Brigáda (později známá jako XI.) mohla 4. listopadu zaujmout pozice na madridské frontě. Madridský výbor řízený majorem (později generálem) Rojem se kromě Interbrigád opíral zejména o udatný 5. pluk tvořený komunisty a ovšem i o srdnatě bojující civilní obyvatelstvo. Taková byla tedy vojenská situace na konci roku 1936.

Pomoc republikánům poskytla i Komunistická internacionála. Impuls vyšel od Sovětského svazu, V září 1936 navrhl šéf propagandy Kominterny v západní Evropě, aby Moskva postavila řadu mezinárodních brigád pro válku ve Španělsku. Myšlenka se zrodila v hlavě Maurice Thoreze z Parti Communiste Francais, který si vzpomněl na „Mezinárodní legii Rudé armády“, která bojovala v ruské občanské válce. O vytvoření interbrigád bylo rozhodnuto v září 1936 v Moskvě na sjezdu Kominterny a začaly se formovat od října 1936 ve Španělsku v Albacete. S jejich organizací se začalo v září roku 1936, kdy byly jednotlivé komunistické strany pověřeny verbováním dobrovolníků ve svých zemích. I když brigády byly považovány za spontánní akci dobrovolníků, od začátku plně podřízeny komunistickému hnutí. Nepodléhali řádnému velení španělské republikánské armády, všechny jejich vyšší velitele a politické šéfy jmenovala komunistická hnutí a všichni nováčci byli prověřeni sovětskými agenty. Jejich hlavními hesly bylo: „Španělsko - hrob evropského fašismu“, No pasarán /Neprojdou/ a Adelante /Kupředu/.

Československé zbraně

Do Španělska byly také dodány československé kulomety, které byly nakoupené soukromníky. Kromě letců se války ve Španělsku účastnila i letadla čs. původu. Obrany Madridu se účastnilo 16 strojů Aero Ab-101. Dále bylo do Španělska různými cestami dodáno 23 strojů Letov Š-231, tři Letovy Š-331 a tři dopravní Avie Av-51. Dvacet dva Letovů Š-231 ovšem padlo při dopravě lodí do rukou frankistů. V srpnu 1936 také probíhalo jednání o dodávce třiceti letadel, 50000 bomb a větší, neurčené množství děl, přičemž celá zakázka měla dosáhnout částky asi 30 miliónů peset. Obchod se neuskutečnil z důvodu neutrální politiky Československé republiky.

Ale dodávky se dostávaly i na druhou stranu. Například v září 1937 našli republikáni v dobytých pozicích u Belchite zbraně a munici československého původu. Nedaleko odtud československá baterie sestřelila povstaleckou stihačku značky Škoda.

Českoslovenští dobrovolníci

V říjnu byl založen z iniciativy KSČ Výbor pro pomoc demokratickému Španělsku, sdružující 50 spolků. KSČ také organizovala i nábor dobrovolníků. Razila heslo “U bran Madridu se bojuje také za Prahu”. Zároveň zdůrazňovala, že pouhé projevy sympatií nestačí, že je potřeba se soustředit na především materiální pomoc. Již v červenci 1936 dodala zdravotnický materiál a finanční prostředky. Klement Gottwald prohlásil, že “Věc španělské demokracie je i naší věcí”. Její představitelé bojovali také proti neutrálnímu postoji československých vládních orgánů v otázce dodávání výzbroje a zbraní do Španělska.Rudým právem byl vyslán redaktor Sinkule. Také byla vyslána delegace čs. kulturních pracovníků : Zdeněk Nejedlý, I. Sekanina, Marie Majerová a František Halas. Mezi dobrovolníky mířily i nadále různé delegace, které měly podpořit morálku, z Československa to byl např. novinář E. E. Kisch, v srpnu 1937 delegace KSČ ve složení J. Šverma, J. Vodička, G. Beuer a další.

Nábor prováděly sekretariáty Komunistické strany Československa. Ty vybavovaly jednotlivé zájemce jednak doklady, jednak je peněžně jistily na cestu. Trasy byly v podstatě dvě - přes Německo a přes Rakousko. Prvním záchytným bodem byla Paříž, kde fungovala v utajení, kancelář Kominterny. Mimochodem jedním ze šéfů kanceláře byl Josip Broz, který za druhé světové války bude maršálem Titem. Tato kancelář potom vypravovala už početnější transporty přes Pyreneje do Španělska. Říkalo se jim Španěláci.

Nebyli v nich jen členové komunistických stran, ale široké spektrum, které by se dalo pojmenovat jako antifašistické. Působili tam také českoslovenští interbrigadisté z USA, kde byl poměr komunistů mnohem větší. Podle oficiálních statistik interbrigád bylo mezi československými interbrigadisty zpočátku pouze 20 % členů komunistické strany. To číslo v průběhu války samozřejmě rostlo, ale komunisté nikdy nedosáhli většinového počtu. Například slovenský interbrigadista Jožo Majek, který padl, byl příslušníkem Hlinkovy ľudové strany.

Odchod z ČSR a vstup do interbrigád nebyl úplně jednoduchou záležitostí, protože Československo se oficiálně hlásilo k zásadě nevměšování se do španělské občanské války a vstup do cizího vojska byl navíc zákonem zakázán. Hlavním organizátorem náboru dobrovolníků do mezinárodních brigád byla v ČSR komunistická strana - pro tuto činnost byla vyšetřována policií (14. prosince 1936 byla prohledána budova ÚV KSČ, zatčeno bylo asi 150 funkcionářů strany, kteří se na náboru podíleli). Mezi dobrovolníky bylo v počáteční fázi války asi 20% a ke konci války již 50% členů KSČ. Naprostá většina československých dobrovolníků byli bývalí vojáci základní prezenční služby v hodnostech vojínů, mnohem méně poddůstojníků. Důstojníků, zpravidla záložních, bylo jen několik. V průběhu služby ve Španělsku dosáhla řada dobrovolníků důstojnických hodností : 8 major, 34 kapitán, 134 poručík.

Počty čechoslováků podle jednotlivých zdrojů :

Komunisté tvořili menšinu ( 20 % ), později však značně početně zesílili ( až na 50 % ). Údaje o počtu padlých se také značně liší, a to od 400 až do 1600 vojáků. Domnívám se, že v některých zdrojích uvádějících vysoké počty padlých se jedná ve skutečnosti celkové ztráty ( ranění, nezvěstní atd. ).

---3400, padlých 419 : http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050613

---3000, padlých 2000 :
BP 7/1986,
kniha Boj bez slávy, Krajské nakladatelství Brno, 1962, Vincenc Kocman

---3000 :
http://www.filabrno.net/namety/interbrigady.htm
http://www.euportal.cz/Articles/820-fra ... valka.aspx
http://webcache.googleusercontent.com/s ... .google.cz

---3000, skoro polovina padla : Krvavá předehra, Roman Cílek, ISBN 978-80-86328-57-0

---2500 ( jiné zdroje uvádějí od 2200 až do 3000 ), československých dobrovolníků - antifašistů, z nichž dvě třetiny zde padlo.

---2500 : Z časopisu Svědomí/Conscience 11/2009 - Nástup mezinárodního zločinu totality, autor MUDr. Jaroslav Lhotka.

---2200 : HOBBY HISTORIE 6/2010

---2200, z toho 8 letců : http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=2642.0

---kolem 2200 : http://www.radio.cz/cz/rubrika/zpravy/zpravy-2006-05-05

---2168 : Když mlčí kastaněty, Josef Hotmar, Naše vojsko Praha 1986

---2168, z nich asi 800 byli českoslovenští krajané z USA, Kanady, Francie, Belgie, Rakouska apod. : http://www.fronta.cz/sekce/dotazy-a-odpovedi?list=81

---2100 ( z toho asi 800 ze zahraničí, většinou z USA a Francie) : http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=2642.0

---Něco přes 2000 : http://www.ct24.cz/textove-prepisy/26595-spanelaci/ http://www.ct24.cz/textove-prepisy/hist ... spanelaci/
kterých tam bojovalo na 2.500. Co tuto sebranku levice stmelovalo byl boj proti katolické Církvi a věřícím, kam se shromáždila veškerá světová pakáž nepřátel míru. Bůh však byl nanejvýš spravedlivý k obráncům katolicismu, této bašty v Evropě, čelící přesile nepřátel.

---1800 : http://cz.altermedia.info/historie/span ... _2130.html

---1500 :
http://neviditelnypes.lidovky.cz/diskus ... o=25335687
http://www.jaime.cz/node/81
Španělská občanská válka 1936 – 1939, Antony Beevor, ISBN 978-80-7306-141-4
http://cs.wikipedia.org/wiki/Interbrig%C3%A1da
http://cs.wikipedia.org/wiki/Interbrig%C3%A1dy

---asi 1000 : http://www.denik.cz/ze_sveta/interbriga ... 81031.html

---K 30. dubnu 1938 byly počty československých dobrovolníků :
Celkem : 1046
Raněno a navráceno do republiky : 142
Mrtví a nezvěstní v boji : 133


Seznam československých interbrigadistů se nachází v knihovně VHU : NEKVASILOVÁ, K. , D 4394 - Seznam československých interbrigadistů (1936-1939). /Praha, ČSPB 1996. 182 listů - váz./ : Nepodařilo se mi ji sehnat, tak alespoň takto. Mohl by snad kolega David Majtenyi pomoci, například prostřednictvím Jiřího Railicha ?

Zpočátku bojovali rozptýleně v malých skupinách ve španělských dělnických lidových milicích a později ve smíšených oddílech mezinárodních brigád. Později utvořili samostatné oddíly a bojovali dokonce i v letectvu. Na konci války působili také v partyzánských oddílech. Jejich odsun započal v polovině října 1938, ale většina se jich vrátila ještě jednou k obraně Madridu.

První Čechoslováci bojující na straně republiky se ve Španělsku objevili už v létě 1936 (E. Štrof, J. Dula, R. Kropš, M. Brožek, M. Sedlák). Španělská vláda 22. října 1936 oficiálně rozhodla, že přijme pomoc zahraničních dobrovolníků - ti se začali přihlašovat na základně v Albacete a byli zařazováni do mezinárodních brigád. První malé skupinky Čechoslováků byly zařazeny v praporu Edgar André (11. mezinárodní brigáda) a v kulometné rotě praporu Thälmann (12., později 11. mezinárodní brigáda, příslušníky roty byli např. J. Petročko, O. Šimo, J. Májek).

http://www.facebook.com/group.php?gid=104539989609344
http://www.facebook.com/photo.php?fbid= ... 1240813817

Obrázek

Republikánské prapory, ve kterých bojovali českoslovenští interbrigadisté

---Checo-Balcánico prapor: Čechoslováci a balkánské národy.
---Dimitrov prapor: Řekové, jugoslávci, bulhaři, Čechoslováci, maďaři a rumuni.
---Dombrowski prapor: většinou polský a maďarský. Také Čechoslováci, Ukrajinci, bulhaři a palestinští Židé.
---Palafox prapor: Jugoslávci, poláci, Čechoslováci, maďaři a francouzi.
---Rakosi prapor: hlavně maďaři, také Čechoslováci, Ukrajinci, Poláci, Číňané, Mongolové a palestinští Židé.
T. G. Masaryk prapor: většinou Čechoslováci.
---Čapájev prapor: Ukrajinci, poláci, Čechoslováci, bulhaři, jugoslávci, turci, Italové, Němci, Rakušani, finové, švédové, norové, dánové, Belgičani, francouzi, Řekové, Albánci, holanďané, švýcaři a baltické národy.
---Vaillant-prapor : Francouzi, Belgičani, Čechoslováci, bulhaři, švédové, norové a dánové.

V kulometné rotě praporu Thälmann -12., později 11. mezinárodní brigáda,

Byla zřízena již v roce 1936, první působení na frontě prodělala v listopadu 1936 u Madridu. Velitelem roty byl němec, který si říkal z důvodu utajení HANS, zástupcem byl Jožo Májek. Dalšími příslušníky roty byli např. J. Petročko, O. Šimo.

Josef Májek

23. listopadu se snažili ubránit objekt, kterému se říkalo Bílý dům. Okolo čtvrté hodiny v noci dostal Májek rozkaz přesunout dva maximy do předních pozic. Za ranního rozednívání začali fašisté útočit, ale křížová palba těchto kulometů již odpočátku působila velké ztráty. Avšak brzy se dostali do přímého ohrožení. Májek viděl, že Luis u druhého kulometu padl a ostatní jsou zraněni, sám se chopil tohoto kulometu a pokračoval v palbě. Nepřítel nakonec ustoupil, ale u kulometu zůstali dva padlí. Byl jedním z prvních padlých čechoslováků.

Pěší četa Klementa Gottwalda

Byla první skutečně československou jednotkou. Byla vytvořena 2. prosince ze skupiny československých dobrovolníků soustředěné ve španělském městě Tarazoně u Albacety. Tvořilo ji 40 československých a 3 polští dobrovolníci. Z nich bylo 14 komunistů, 2 sociální demokraté, zbytek politicky neorganizovaní antifašisté. Byla zařazena v rotě Adam Mickiewicz, prapor Čapajev - 8. prapor, 13. mezinárodní brigáda, která vznikla v prosinci 1936. Velitelem byl L. Lajdl. Účastnila se bojů u Teruelu v prosinci 1936, v ofenzívě u Brunete v červenci 1937.

Vendelín Opatrný, známý pod přezdívkou Camille

Byl politickým pracovníkem do Španělska odejel 30. listopadu 1936. Vendelín Opatrný byl dle zdroje Bojová příprava 6/1972 i obsluhou těžkého kulometu a účastnil se bojů u Teruelu a Madridu. Zachovaly se jeho záznamy bojů v roce 1936 u Teruelu. “19. prosince nastupujeme do kamionu a jedeme a nevíme kam. Přibližně pět kilometrů před frontou vystupujeme z kamionu. Gottwaldova četa z Čapajevova praporu dorazila v zimě, bylo dvacet stupňů pod nulou. 27. prosince útočíme podruhé na předměstí Teruelu. Při tomto útoku jsme ztratili našeho velitele, soudruha Lorence Lajdla, který byl smrtelně zraněn a zemřel cestou na obvaziště. 29. večer jsme znovu zaútočili na opevněný pahorek fašistů a na jednom místě se nám podařilo vniknout do jejich pozic. Kozderka okamžitě vztyčil vlajku naší čety nad první linií, bohužel jsme nemohli tuto pozici dlouho udržet. Asi po jedné hodině jsme se museli stáhnout zpět . V tomto boji jsme ztratili druhého kamaráda, soudruha Sobotku. Byl sice jen lehce raněn, ale nezůstal klidně ležet a chtěl si hned zranění sám obvázat. To bylo pro něj osudné, neboť ho zpozoroval fašistický kulometník. Našli jsme ho pak mrtvého, provrtaného mnoha střelami. Byl i členem úderek – brigád „de choque“, které prováděly diverzní činnost v týlu nepřítele. Do republiky se vrátil v červenci 1938 v hodnosti poručíka interbrigády ( teniente de la brigáda internacional ).

129. mezinárodní brigáda

Většina československých dobrovolníků byla po reorganizaci 11.-15. mezinárodní brigády na začátku roku 1938 soustředěna v rámci 129. mezinárodní brigády ( ve které byl zástupcem politického komisaře člen ÚV KSČ A. Bubeníček )- především v Dimitrovově praporu a později i Masarykově praporu. V Dimitrovově praporu to byla např. československá kulometná rota Jana Žižky z Trocnova (velitel Polák K. Gerde, politický komisař J. Tichý). Veliteli čet této roty byli A. Kobylák, J. Kalaš a maďarský spisovatel M. Zalka, politickými pracovníky A. Kymlička, J. Hošek a Š. Fábry. Rota se vyznamenala zejména v bojích na Jaramě v únoru 1937 a v srpnu 1937 v Quintu a Belchite.

Leopold Pokorný

Leopold Pokorný byl jedním ze tří synů obuvnického dělníka Josefa Pokorného. Ten se svou rodinou přišel do Třebíče v roce 1916. Zabydleli se v třebíčských Židech. Leopold měl zájem o skauting a tělovýchovu, práci s mladými. V roce 1923 vstoupil do Komunistické strany Československa. Příští rok byl jedním z hlavních organizátorů celostátního srazu Spartakových skautů práce v Třebíči. Pro své politické přesvědčení a formy jeho projevu míval konflikty s četnictvem. Během své krátké profesní kariéry několikrát změnil zaměstnání (obuvnická dílna v Chotěboři, třebíčská obuvnická společnost Busi, stavební firma Kosík-Herzán, společnost Baťa v Třebíči-Borovině, firma All Right na Stařečce); v roce 1936 přišel o práci. Ještě téhož roku si požádal o vystavení pasu do ciziny. Dne 4. ledna 1937 na druhý pokus opustil území republiky a odjel do Španělska. Zúčastnil se bojů na řece Jaramě a Tajuně; na frontě při posléze uvedené řece padl při provádění odvážného výpadu. Pohřben byl ve městě Morata de Tajuña.

Dochované svědectví spolubojovníků :

4. dubna 1937 byl polský prapor Dombrowski a americký prapor vystaven soustředěné palbě ze strany fašistů. Soudruh Grebezarov, velitel Dimitrova praporu, aby pomohl Polákům a Američanům, rozhodl se vyvolat protiútok. Akce byla velmi riskantní, proto se jí zúčastnili pouze dobrovolníci. Leopold Pokorný se přihlásil mezi prvními. Dobrovolníci vyběhli z bezpečných zákopů a hned na sebe upoutali pozornost. Od fašistických pozic je dělilo 80–100 m. Všichni až na jednoho padli. Akce však byla úspěšná, polský i americký prapor byly zachráněny.

Hrdinná smrt celé skupiny si získala obdiv jak mezi ostatními jednotkami interbrigád, tak doma v Československu. Dne 14. září 1946 se Leopold Pokorný dočkal pamětní desky na třebíčském Dělnickém domě. Jeho jméno po válce získala jedna ze dvou hlavních ulic v třebíčské židovské čtvrti, bývalá ulice Dolní, a nese je dodnes.

Ladislav Hotař, rodák z Holešova

O ústupu u Belchite v březnu 1938 : Tři vysunutá kulometná hnízda ( dva maximy a jeden kulomet hotchkis ) zadržovala nápor fašistů, kteří za podpory stihaček a italských tančíků neustále postupovali na pozice čechoslováků. Velel jsem druhému kulometu ( hotchkis ). Kryl palbou evakuaci polního obvaziště, kde se nacházelo mnoho raněných. Na odvoz však bylo málo automobilů. U kulometu zůstala posléze jako obsluha pouze dva vojáci. Po vystřílení posledního náboje byli fašisté vzdáleni jen několik metrů. Hotař a německý antifašista Rudolf Heintze zvedají ruce. Poté co byli obklíčeni, ozývá se dvojí exploze. V rukou měli totiž odjištěné granáty.

prapor T. G. Masaryk

Vznikl 5. prosince 1937 z československých vojáků praporu Dimitrov, stal se součástí 129. mezinárodní brigády, která byla ze značné části složena z dobrovolníků ze slovanských zemí. Velitelem praporu byl Miloš Nekvasil. Na jaře 1938 v něm bojoval i Adolf Vodička.

Miloš NEKVASIL : 1910–1998

Miloš Nekvasil se ve 30. letech dostal jako tzv. mladý kádr do Sovětského svazu. Během jeho pobytu v SSSR vypukla občanská válka ve Španělsku. Společně s dalšími dobrovolníky nastoupil na důstojnickou školu, Frunzeho vojenskou akademii. Do Španělska se dostal s pomocí falešných dokumentů a díky síti kontaktů, která vedla přes Skandinávii a Francii. Přechod hranic byl ilegální i pro dobrovolníky, kteří se zdržovali na území Československa, protože český voják nemohl bojovat v cizí armádě.
Ve Španělsku byl Miloš Nekvasil velitelem praporu TGM. Během bojů byl jednou raněn, ale jelikož se jednalo o čistý průstřel, neměl později vážnější zdravotní komplikace. Podle slov svého syna byl celý život hrdý na to, že interbrigadisté, jako jediná složka čs. armády, nikdy nepřijali rozhodnutí Mnichovské konference. Až do rozpuštění mezinárodních brigád se totiž dobrovolníci považovali za součást čs. vojenských struktur.

Antonín Knot

Obrázek

Začátek protifašistického odboje většiny československých zahraničních vojáků se datuje od roku 1939 nebo 1940. Stovky československých interbrigadistů však zasáhly do boje s fašisty již v letech 1936 – 1939 ve Španělsku. Jedním z nich byl i Antonín Knot z Ledečska.

Antonín Knot se narodil 1. června 1911 v chudé dělnické rodině v Broumově Lhotě. Knotovi bydleli v jedné místnosti obecní pastoušky, která stávala u rybníčka při silnici směrem na Závidkovice. Životem se probíjeli velmi těžce. Uživit sedm dětí nebylo lehké. Vše se zhoršilo, když zemřel otec – živitel rodiny. Hlad byl neodbytným hostem a děti prožily trpké dětství. Děvčata hned po vyjití školy šla do služby, většinou k sedlákům. Toník se vyučil kameníkem a i jeho jako mnoho dalších postihla nezaměstnanost.

V roce 1933 byl odveden k Pěšímu pluku 21 maršála Foche, kde vykonal v následujícím roce dvanáctinedělní vojenský výcvik. Další, tentokrát měsíční cvičení, absolvoval v červnu 1936. Oživení vojenských dovedností se vojínu Knotovi docela hodilo. Ve Španělsku začala občanská válka a Antonín neváhal ještě v tomto roce odejít bojovat se zbraní v ruce proti fašismu. Byl přidělen ke 129. mezinárodní brigádě do praporu T. G. Masaryka, později bojoval v praporu Divizionário. Jako interbrigadista překonal celou kalvárii, kterou museli po porážce španělské republiky projít spolubojovníci z mezinárodních brigád.

Začátkem února 1939 přešli českoslovenští dobrovolníci spolu s ostatními interbrigadisty přes zasněžené Pyreneje do Francie, kde byli internováni v táborech Argeles a Gurs. Po propuštění z tábora v Gurs vstoupil Antonín Knot v Agde do vznikající československé vojenské zahraniční jednotky ve Francii. Odtud vedla jeho cesta po pádu Francie do Anglie, kde se stal příslušníkem 1. československé smíšené brigády,

protiletadlová baterie Klementa Gottwalda

ObrázekObrázek

Byli do ní zařazeni českoslovenští dělostřelci v počtu 50 vojáků. Bojovali v ní i Jugoslávci, Holanďané, Němci, Maďaři a jiní.Vznikla v lednu 1937 v Albacetě ( jiný zdroj hovoří o levantské Almacetě – “Když mlčí kastaněty” ), velitel Bohuslav Laštovička (redaktor Rudého práva, bývalý aktivní důstojník dělostřelectva čs. armády, propuštěného pro komunistickou činnost ), od roku 1938 L. Holdoš. Další zjištěný příslušník : František Švrček

Alois Kapl

Obrázek

24. 10. 1908 Postřelmov, † 18. 2. 1994 Šumperk. Interbrigadista, účastník zahraničního odboje, vedoucí kin okr. Šumperk. Pocházel z dělnické rodiny. V r. 1937 se stal ve Španělsku velitelem děla v protiletecké dělostřelecké baterii. Bojoval o Madrid a na řece Ebro, kde byl raněn. Vrátil se do republiky, po 15. březnu 1939 byl zatčen a krátce vězněn. V r. 1939 emigroval do Polska a následně do SSSR. Vstoupil do 1. československé samostatné jednotky v Buzuluku, ale pro následky zranění byl dán do její zálohy. Po válce se stal národním správcem a vedoucím kina Praděd, nyní kino OKO, později okresním vedoucím kin. Obdržel vyznamenání „Za zásluhy“ a „Řád Rudé hvězdy“.

Bojové nasazení

Na přelomu ledna a února 1937 obdržela moderní sovětskou dělostřeleckou výzbroj, a to čtyři 7,62 mm PL kanóny vz. 1931, s rokem výroby 1935. Rychlost palby činila 22 ran / min, později zvýšená až na 30.

---První nasazení bylo u Madridu, kde palebné postavení bylo umístěno u obce Morata de Tajuňa u řeky Jarama. 15. února 1937 poprvé zasáhla do boje proti německým bombardérům Junkers letící ve stometrové ( jiný zdroj uvádí 500 metrů ) výšce, zatím bez potřebných přístrojů pro výpočet prvků pro navádění palby, avšak přesto dokázala narušit přesnost bombardování. Zjistili totiž, že elektrocentrála není v potřebném postavení a bez proudu nešlo tyto přístroje použít. Ještě tentýž den, již plně připravena, dokázala sestřelit čtyři bombardéry letící v “bezpečné” kilometrové výšce. Několik dní se nad jimi bráněným prostorem neukázalo žádné nepřátelské letadlo. Baterie se tudíž zaměřila na pozemní cíle a ničila hlavně kulometná hnízda. Působila poté jako mobilní baterie a skoro každou noc měnila postavení.

---Dalším z nasazení byla bitva u Teruelu na přelomu 1936 / 1937. Ten byl republikánskými vojsky dobyt 7. ledna 1937. Z počtu třiceti sestřelených nepřátelských letounů měli podíl sedm strojů.

---Na jaře 1938 plnila úkoly v Levantských horách. 1. května se zakopává u města Sagunta s úkolem chránit hutnický závod. Nejprve ukončila denní bombardování hydroplány, přilétávajícími z Mallorky. Následovalo zahnání letců z Legie Condor a dokázali, že závod nemusel být evakuován a zůstával v provozu i během náletů. Například 26. května hned po ránu zaútočilo několik desítek bombardérů. Z první vlny sestřelili tři stroje S-86, avšak ostatní dále nalétávali. Nakonec se bomby trhaly přímo nad baterií a střílí se přímým zacílením na pouhý jeden kilometr. Ještě tentýž den zaútočilo na patnáct třímotorových JU-52. Ani tyto neprošly. Byly donuceny účinnou palbou změnit směr a shodit náklad pum do sadů. Od tohoto dne začala i Legie Condor operovat pouze v noci. Během května sestřelila patnáct letadel. Dne 20. června jim místní ženy předaly bojový prapor. Tento je nyní v pražském Vojenském muzeu ( pozn. : rok 1986 ).

---Během druhé bitvy u Teruelu v zimě 1937 / 1938 : Palebné postavení jsme zaujali na náhorní planině vpravo od města. Budování postavení ve zmrzlé půdě bylo velice náročné, jako i příprava přístrojů a děl v tomto mrazu. Skoro nikdo z nás neměl rukavice a ruce nám přimrzaly ke kovu. Jednoho dne se nad frontou objevily dvě stihačky nového, dosud neznámého typu, podle výpočtů mnohem rychlejších než běžně používané. Oproti zásadě nestřílet na stihačky a šetřit si munici na bombardéry, dělovod nejlepší obsluhy se vydal za velitelem a uprosil ho, aby alespoň jedním dělem mohl proti nim zasáhnout. Naměřená výška byla 3750 metrů. Podle hlášení pozorovatele první střela přeletěla několik dílců nad letadlem. Následovala oprava prvků palby a další již zasáhla cíl. Pilot se stačil vzpamatovat a nouzově přistál, ovšem na republikánském území. Jednalo se o Messerschmitt 109. Zneškodněný letoun byl předán sovětským odborníkům. V následujících dnech se fašisté za tento čin pokoušeli naši baterii zničit. Po prolomení republikánské linie se dostala do přímé palby kulometů z nedaleké výšiny. Odplížili jsme se do týlu. Rozhodli jsme se, že po setmění si pro ně dojdeme za každou cenu. Na děla jsme přivázali lana a stodvacet mužů tahalo osmitunové děla jedno po druhém do bezpečí. Ráno jsme již stáli připraveni v novém postavení. Nakonec jsme museli působit i jako polní baterie. Na vzdálenost 14 – 16 kilometrů jsme ničili přisunované zálohy nepřítele, jelikož z našeho postavení byl vynikající výhled hluboko do jeho týlu. O něco později jsme kryli východně o města kryli ústup po jediné horské cestě.

---V březnu 1938 se zúčastnila obranných bojů na řece Ebro a u Belchite, kde byla nasazována i k přehrazení průlomů a ničila pozemní cíle. Baterie se často ocitla před předními liniemi pěchoty a bez spojení. V průběhu ústupu u Beltite byla vytvořena skupina ve velikosti čety pod velením Doubravy s úkolem krýt ústup jako pěchota.
Vyznamenala se také za bojů v únoru 1937 u Madridu, v srpnu 1937 při obraně přístavu Rogas, v říjnu 1937 na aragonské frontě.

2. dělostřelecká baterie Joža Májka

Byla nazvaná podle padlého slovenského dobrovolníka Joži Majka, zařazeného do mezinárodního oddílu “E. Thallmann”. Padl v bojích o Madrid 23. listopadu 1936

Složena byla převážně z Čechoslováků, vzniká v červnu 1937 (boje u Brunete apod.). Bylo v ní 70 československých dobrovolníků, kteří byly doplněni španělskými republikánskými vojáky. Velitem byl por. Jaroslav Douda. Byla v podřízenosti I. slovanského oddílu dělostřelectva, kterému velel ppor. dělostřelectva v záloze Ferdinand Otto Miksche, ve španělsku povýšený do hodnosti majora.

dělostřelecká baterie Karla Liebknechta

40 čs. dobrovolníků bylo zařazeno v české četě německé dělostřelecké baterie Karla Liebknechta, založené v prosinci 1936 německými antifašisty (v roce 1937 bojovala u Teruelu a na aragonské frontě).

Československá kulometná rota Jana Žižky z Trocnova v počtu asi 100 vojáků

Zformována byla v Mahoře, nedaleko Albacete během ledna 1937. Byla podřízena Dimitrovovu praporu 15. interbrigády (velitel K. Gerde, politický komisař J. Tichý, Jan Černý). Veliteli čet této roty byli Antonín Kobylák, J. Kalaš a maďarský spisovatel M. Zalka, politickými pracovníky A. Kymlička, J. Hošek a Š. Fábry. Dalším zjištěným příslušníkem byl Josef Šlaj. Rota se vyznamenala zejména v bojích na Jaramě v únoru 1937, kdy čtrnáct dnů odrážela útoky povstalců a čelila i italským tankům, které ničila přesnou palbou kulometů do průzorů a poté jim ničila palbou i pásy. Bojoval zde i slovák Ján Javorčík, který přišel z Francie, kde dělal nádeníka. Kolovaly o něm pověst, že se mu kulky vyhýbají. Také, že má smlouvu s čertem, proto vedl záškodnický oddíl, který za jarní ofenzívy u Brunete pronikl do štábu generála Varely. Stal se známý i tím, že vyrýval svoje jméno na všech místech, kudy prošel.V srpnu 1937 se účastnil bojů v Quintu a Belchite. Při obléhání a dobývání Belchite se tam dne 6. září 1937 rota účastní dobývání kostela svatého Miguela stojícího na kopečku, chráněného dvěma těžkými kulomety. Útok vede poručík Josef Štefek, který v pět hodin odpoledne zavelí ke zteči, podpůrná dělostřelecká palba však vyřadila pouze jeden z kulometů a druhý ho vzápětí zasáhne a usmrtí. Do kostela vběhne první poručík Josef Šejc, rodák z Prahy. S jediným granátem se pokusil zneškodnit kulomet, byl však zabit. Tento zlikviduje vzápětí Ján Javorčík. Zanechá také zde na stěně napravo od hlavního oltáře vyryté své jméno, které bylo možno spatřit i po čtyřiceti letech.

Bojovala i u Brunete v červenci 1937, kde 6. července zaujalo postavení jejích šest kulometů. Již tento den byl zraněn velitel čety Antonín Kobylák a velení převzal komisař Kagan. Ostřelovala opevnění u obce Villanueva de la Canada a upoutávala tak pozornost nepřítele, zatímco na levém křídle postupovaly oddíly 13. brigády. Po třetí hodině se celý prapor stáhl a přesunul na silnici do Brunete. Po celou dobu rota kryla tento přesun. Za soumraku prapor zaútočil a obsadil Villanuevu. Během dobývání Brunete, kdy ve městě nemohli být využity těžké kulomety, příslušníci roty bojovali jako pěchota.

”divize” DIVISIONARIO a dělostřelecký oddíl Rosa Luxemburgová

Nově vzniklé jednotky ve druhé polovině roku 1938. Bylo v nich zařazeno i mnoho čechoslováků, tři z nich ve funkci velitele roty. Bohužel jména se mi nepodařilo dohledat, kromě dále uvedeného Adolfa Vodičky ve druhém útočném praporu. V bitvě na řece Ebro padl 23. září Gustav Lohn, kdy prapor DIVISIONARO ztratil téměř tři čtvrtiny svého stavu při bodákovém útoku Marokánců, kteří měli pětinásobnou převahu. Tyto boje připomínaly nejhrůznější operace 1. světové války.

Polní lazaret J. A. Komenského

http://forum.valka.cz/viewtopic.php/tit ... ku/t/40874

Měl plně československý personál (velitel dr. Karel Holubec, od srpna 1937 dr. Bedřich Kisch, lékaři Pavel Bullaty – padl na aragonské frontě v březnu 1938, Maxim Laufer, Pavel Elik, Dora Kleinová, Soňa Kalná, medik Otto Šling, PhMr. Josefa Chmelová , V. Veselá, D. Tallenberg, H. Petránková, později i Marie Kališová a Olga Vaněčková, PhMr. Josefa Chmelová, a další).

V létě 1937 byla přestěhována do lázní Benicasim u Valencie, kde sídlilo zdravotní středisko interbrigád. Lazaret měl tehdy kapacitu 500 lůžek a byl umístěn ve čtyřech velkých vilách a klášteře. Ředitelem komplexu se stal československý lékař Desider Tallenberg, který padl u řeky Ebro. Po něm nastoupil vídeňský lékař F. Jensen, narozený v Praze jako F. A. Jerusalem. V dubnu 1938 byla v důsledku přímého ohrožení odříznutím spojení se severem Španělska přemístěna do městečka Mataró u Barcelony. Poslední naši zdravotníci opustili Španělsko v únoru 1939.

Do Španělska byl vyslán v březnu 1937. Otevřen byl v květnu s kapacitou 1200 lůžek v budově kláštera v Guadalajaře. V červenci 1937 byla skupina československých chirurgů během ofenzívy v Brunete odeslána na frontu a působila v polní nemocnici v Escorialu.

Karel Holubec

Absolvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí. Poté započal v Praze studovat filozofickou fakultu Karlovy univerzity, kde necelé tři semestry studoval orientální jazyky. Na nátlak rodiny sice přešel na lékařskou fakultu a v roce 1930 ji absolvoval, ale zájem o cizí jazyky a touha po poznávání kultur jiných národů ho po celý život neopustily. Naučil se ovládat slovem i písmem čtrnáct cizích jazyků.

Svou lékařskou praxi započal v nemocnici v Uherském Hradišti, v roce 1936 přestoupil do nemocnice v Třebíči. Nepracoval tam dlouho, hned v roce 1937 za sebe zjednal náhradu a odjel i se svou ženou Marií do Španělska sužovaného občanskou válkou[1]. Tam pracoval jako šéflékař v 1. československém polním lazaretu Jana Amose Komenského, součásti kontingentu interbrigád. Jeho žena si za několik měsíců osvojila práci operační sestry – instrumentářky.Po roce působení ve Španělsku se vrátili manželé Holubcovi do třebíčské nemocnice, protože Dr. Holubcovi končila roční dovolená, na kterou byl uvolněn.

Po návratu do vlasti se manželé Holubcovi skrývali před fašisty mezi personálem pražské Vinohradské nemocnice. V roce 1945 se vrátili zpět do Třebíče, kde MUDr. Holubec získal konkurzem obsazované místo primáře chirurgického oddělení. Později se stal ředitelem nemocnice. Místo primáře zastával až do roku 1967. Po smrti doc. Holubce bylo jeho ženě Marii a dalším interbrigadistům uděleno čestné španělské občanství a Marie Holubcová obdržela v Madridu v r. 1996 z rukou Španělského krále titul Señora doña.

PhMr. Josefa Chmelová

Účastnila se velmi aktivně politického a veřejného života. Jako zdravotník prodělala křest pokrokového bojovníka v Interbrigádě ve španělské občanské válce, kde získala zkušenosti pro další zahraniční boj ve Francii, Anglii a SSSR, odkud se vrátila do osvobozené vlasti.
---Dále mimo tento lazaret působily v nemocnici v Murcii lékařky Rosa Bergerová a Adéla Bohunická. V zdravotní službě působil i medik Jindřich Hecht a MUDr. František Kriegel, známý z roku 1968, který se začátkem roku 1937 stal šéflékařem 11. interbrigády a od června velitelem zdravotní služby 45. smíšené divize.

František Kriegel

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/f ... temid=3141
http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/kriegel.pdf

Od prvního prosince 1936 je Kriegel frontovým lékařem na madridské frontě, v roce 1937 je šéflékařem 45. divize interbrigády. "Mezinárodní dobrodruh a major americké armády Kriegel", řekl v roce 1977 na tiskové konferenci ve Stockholmu náměstek čs. ministra zahraničí Spáčil a podobně o něm již dříve psalo Rudé právo a další plátky. Tisíckrát opakovaná lež se nestává pravdou. Kriegel sice měl hodnost majora-lékaře, ale ne americké armády. František Kriegel bojoval ve Španělsku v mezinárodních brigádách v hodnosti majora-lékaře, v obraně svobod a výsad Národa Španělského, a jako takový bojovník náležel k 45. divizi brigády.

Zůstává ve Španělsku až do února 1939 - opouští je jako komisař jedné z posledních jednotek interbrigády. Na španělsko-francouzské hranici předává Kriegel prapor interbrigád do rukou španělských partyzánů.
Byl to jediný člověk z reformní garnitury v roce 1968, který nepodepsal moskevské protokoly. Myslíte si, že i tento jeho postoj, jediný hrdý, vlastenecký postoj, může mít kořeny v tom, že se účastnil vlastně všech válek od roku 1936?

JN: Několik let během druhé světové války dokonce působil jako lékař v Barmě. Takže tyto těžké zkušenosti potom možná ovlivnily to, že byl odolnější než ostatní.

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/f ... temid=3141

Od prvního prosince 1936 je Kriegel frontovým lékařem na madridské frontě, v roce 1937 je šéflékařem 45. divize interbrigády. "Mezinárodní dobrodruh a major americké armády Kriegel", řekl v roce 1977 na tiskové konferenci ve Stockholmu náměstek čs. ministra zahraničí Spáčil a podobně o něm již dříve psalo Rudé právo a další plátky. Tisíckrát opakovaná lež se nestává pravdou. Kriegel sice měl hodnost majora-lékaře, ale ne americké armády. František Kriegel bojoval ve Španělsku v mezinárodních brigádách v hodnosti majora-lékaře, v obraně svobod a výsad Národa Španělského, a jako takový bojovník náležel k 45. divizi brigády.

Zůstává ve Španělsku až do února 1939 - opouští je jako komisař jedné z posledních jednotek interbrigády. Na španělsko-francouzské hranici předává Kriegel prapor interbrigád do rukou španělských partyzánů.

Četa Rákosi u 13. brigády, složená z Maďarů z Československa

Četa ( rota ? ) nazvaná Široký, kde byli také slovenští příslušníci u 15. brigády

Navíc českoslovenští specialisté bojovali jak v tankovém vojsku, tak v letectvu a dělostřelectvu, protože republikánskou armádou byly využívány technické znalosti většiny dobrovolníků.

V partyzánských jednotkách Alois Samec, Miloslav Knesl (zajat a popraven 15. srpna 1938), J. Opatrný a další.

Alois Samec

Jeho ilegální jméno bylo Luis Caballero Bravo. Byl také účastníkem slavné osvobozovací akce, kdy 21 partyzánů osvobodilo na 300 zajatců v na několik hodin obsazené pevnosti Corchuna nedaleko Motrila na pobřeží Pacifiku. Strážných bylo přitom 157. Navrhl zaútočit přesně na hodinu, kdy v Moskvě začíná přehlídka na Rudém náměstí. To znamenalo brzy ráno, kdy většina strážných byla na snídani. Ještě se tam stačili s osvobozenými naobědvat.

Miloslav Knesl

“Tentiete Cecho”, to bylo jeho označení. Do Španělska dorazil někdy během října 1936 přes Francii na falešný pas. Zažádal o zařazení k letectvu, protože byl výborný pilot, ale nepovede se mu to. Do bojů zasáhl poprvé na počátku listopadu 1936 při obraně Madridu jako pěšák. V roce 1937 se podílel u Esmeradury na výcviku místních ozbrojených skupin. Vštěpuje jim základní zásady jednoho velitele a součinnosti více oddílů. Po zahájení republikánské ofenzívy 20. července 1938 do Esstremadury, vyrazil s několika desítkami svých partyzánů na jih do Sevilly, srdce nepřátelského generála Queipo de Llany. Byl však zrazen, jeho skupina padla do léčky a byla postřílena, on sám byl zajat při schůzce s informátorem ( zřejmě britským agentem ) v prvních dnech srpna 1938. Popraven byl na Den Nanebevzetí Panny Marie v Seville garrotě – středověkém španělském škrtidle v podvečer 15. srpna 1938.

Artur London

V roce 1937 se jako interbrigadista zúčastnil občanské války ve Španělsku. Sloužil zde jako důstojník tajné republikánské policie. Po porážce republikánů uprchl do Francie. Tam poznal svou francouzskou manželku, měl silné vazby na Francii. Za války byl v roce 1942 zatčen, a odeslán do koncentračního tábora Mauthausen. Po válce se s rodinou vrátil do ČSR.

Po převzetí moci komunisty v roce 1948 se stal v roce 1949 náměstkem ministra zahraničních věcí ČSR. V roce 1951 byl zatčen a uvězněn. Nejprve měl být patrně hlavním obviněným nějaké protistátní skupiny, ale později se stal spoluobviněným v procesu s Rudolfem Slánským (listopad 1952, 11 rozsudků smrti). Byl vyšetřován například i „referentem“ Doubkem. Nebyl ale popraven a v roce 1955 byl propuštěn a v roce 1956 rehabilitován.

V roce 1963 odešel do Francie, kde podle svých zážitků sepsal knihu L'Aveu (Doznání).

Karel Bartošek jej v publikaci Les Aveux des archives obvinil ze špionáže proti Francii ve prospěch SSSR.
Jeho žena, Lise London (* 1916, Lise Ricol), byla také interbrigadistkou za občanské války ve Španělsku, za okupace Francie kapitánkou francouzského odboje (La Résistance) a jako taková deportována do koncentračního tábora Ravensbrücku. Po válce vyznamenána jako Rytíř Řádu čestné legie (Chevalier de la Légion d'Honneur).

V republikánské milici

Milda Brožek, Roman Krobž a Miloš Sedlák

V tankových jednotkách

Sloužili např. J. Hruška, O. Haken, R. Šimáček., Ján Mrkva ze Žiliny, který padl v lednu 1938 v bitvě o Teruel.

V republikánském letectvu

Jan Ferák, Zdeněk Talaš ( ve Španělsku zahynul), R. Balfík ( Bolfík ? ), Karol Kříž – Gabula / Gubula ? (+), Karel Král (+), Karel Vejvoda, a Rudolf John , Andrej Beleš, Jan Dokládal, Josef Lupták, Josef Tecl, František Tůma, Jaroslav Ouředníček a Jaroslav Kovanda

Karel Vejvoda výňatek z článku a obrázek : David Majtenyi, FRONTA.CZ

Obrázek


Byl pro kázeňský přestupek v roce 1925 převelen od letectva k pěchotě, měl ve Španělsku možnost opět sloužit u letectva, od října 1936 u 15. letecké skupiny a létal na strojích R-5, R-Z, Potez atd. a zúčastnil se bojů u Madridu a Toleda a nalétal přibližně 200 hodin. Karel Vejvoda se později během WW2 proslavil jako příslušník našich pozemních jednotek v SSSR.

Rudolf John výňatek z článku a obrázek : autor David Majtenyi, FRONTA.CZ

Obrázek

Další u koho možnost kázeňského přestupku mohla hrát roli, byl Rudolf John, bývalý letec příslušník stíhací letky 36 Leteckého pluku 2 v Olomouci, který byl ve Španělsku těžce raněn, přišel o oko, ale i přes tento handicap mu bylo povoleno setrvat u letectva. Tyto příklady byly spíše míněny jako jedna z možných věcí ovlivňující odchody k republikánům a nerad bych, aby jakkoli snižovala nebo rozmělňovala jejich zásluhy.

Ján Ferák - pilot : HaV č. 1, 2/2008

Článek o Jánu Ferákovi, vynikající počin, spoluautorem je zde přispívající David Majtenyi ( David M ), tímto mu blahopřeji, je to totiž 56 stránek textu plného faktů i různých názorů o něm s jedinečnými obrázky. Doporučuji. Je k dispozici k zapůjčení v každé krajské knihovně, já jsem tam strávil celý den a to mě museli před zavřením doslova vyhodit. Tak jsem tam byl ještě dvakrát.

Rudolf Bolfík

Byl jedním ze tří interbrigadistů a utajovaných členů KSČ u perutě, možná i v celém Královském letectvu, v němž pro členy komunistických stran samozřejmě nebylo místo, neboť moskevské centrum Kominterny označovalo v té době válku za „spravedlivý boj německého lidu proti francouzsko-anglickým imperialistům“.

Do armády vstoupil v roce 1931 coby absolvent školy leteckého dorostu v Prostějově. V hodnosti četaře sloužil pak jako letecký specialista u 5. bombardovacího pluku. Na matčino naléhání přešel v roce 1935 do zálohy a nastoupil do četnické školy v Brně, kterou však záhy bez omluvy opustil. Vzápětí po vypuknutí občanské války ve ·panělsku se pokusil o ilegální přechod hranice, dostal se však jenom do ·výcarska, kde byl zadržen a poslán zpět. Za nedovolený přechod hranice mu byl vyměřen dvouměsíční trest vězení. V Plzni na Borech se seznámil s několika komunisty, které postihl stejný osud. Společně s nimi se později vydal do ·panělska znovu, tentokrát se jim přechod zdařil. Nedlouho po vstupu do 129. interbrigády byl raněn poprvé, u Madridu podruhé a při obraně Barcelony potřetí. Na konci osmatřicátého roku bojoval v řadách slavné Modestovy armády, která kryla ústup republikánských armád přes Pyreneje. V té době byl opět těžce raněn.

Ve francouzském sběrném táboře Argelés sur Mer zůstal internován bez lékařské pomoci až do května 1939, kdy jej přeřadili do tábora v Toursu, odkud byl mezi prvními přijat do nově vznikající čs. zahraniční armády. Jakýmsi nepochopitelným omylem unikl pozornosti zpravodajských důstojníků, kteří jinak pečlivě prověřovali každého interbrigadistu, který se hlásil do čs. zahraniční armády. Podařilo se mu utajit nejen to, že je od roku 1938 členem komunistické strany, ale dokonce i skutečnost, že zběhl z četnické přípravky v Brně.

Jaroslav Kovanda

Narodil se 22.1.1913 v Bohušovicích. Vyučil se elektromontérem. Na vojně absolvoval vojenskou poddůstojnickou školu v Čáslavi. V prosinci 1936 odešel jako dobrovolník do Španělska podpořit vlastenecké Španěly v boji proti povstalcům generála Franca.
Třeba u dalšího letce-dobrovolníka Karla Vejvody (byl pro kázeňský přestupek v roce 1925 převelen od letectva k pěchotě), který měl ve Španělsku možnost opět sloužit u letectva, od října 1936 u 15. letecké skupiny a létal na strojích R-5, R-Z, Potez atd. a zúčastnil se bojů u Madridu a Toleda a nalétal přibližně 200 hodin. Karel Vejvoda se později během WW2 proslavil jako příslušník našich pozemních jednotek v SSSR.

Další u koho možnost kázeňského přestupku mohla hrát roli, byl Rudolf John, bývalý letec příslušník stíhací letky 36 Leteckého pluku 2 v Olomouci, který byl ve Španělsku těžce raněn, přišel o oko, ale i přes tento handicap mu bylo povoleno setrvat u letectva. Tyto příklady byly spíše míněny jako jedna z možných věcí ovlivňující odchody k republikánům a nerad bych, aby jakkoli snižovala nebo rozmělňovala jejich zásluhy.

Byl zařazen do 11. Interbrigády „Thälmann“, se kterou bojoval u Madridu, na řece Jaramě a u města Teruel v Aragonii ve východním Šanělsku.. V květnu 1937 byl převelen k dělostřelecké baterii slovenského antifašisty Jožky Májka, se kterou pak bojoval na jižní frontě. Později se stal příslušníkem čs. protiletadlové baterie „Klement Gottwald“ . V závěru bojů byl fašisty zajat a internován v táboře Miranda. Odtud se mu podařilo dík šťastné náhodě otéci a přejít přes Pyreneje do Francie. Po porážce Francie německou armádou v červnu 1940 se dostal lodí do Anglie, kde byl přijat do dobrovolnické zálohy britského královského letectva VR RAF (Volunter Rezerve Royal Air Force).

Po ukončení výcviku na palubního střelce (Air Gunner) byl zařazen k k No. 96 Night Fighter Squadron RAF – noční stíhací peruti – v hodnosti Sergeant. U této stíhací perutě působil v období 23. 5.– 4. 7. 1941 jako střelec na jednomotorové stíhačce Boulton-Paul Defiant Mk. I, která měla v prostoru za pilotem otočnou střeleckou věž se čtyřmi kulomety Browning 303 (ráže 7,7 mm). Peruť měla základnu v Cranage v hrabství Cheshire, velel jí Squadron Leader R. J. Burns. Letouny perutě používaly trupové označení písmeny ZJ. Noční stíhací letouny RAF byly určeny k obraně proti německým bombardérům útočícím v noci na anglická města. Jejich dalším úkolem bylo napadání zjištěných německých letišť, skladů a jiných strategických cílů ve Francii, Belgii a Holandsku, později i v německu.

Jaroslav byl potom přeložen na výcvik radarových operátorů – Radar Operator – a po jeho absolvování zařazen k No. 255 Night Fighter Squadron RAF jako obsluha palubního radaru na nočním stíhacím dvoumotorovém letounu Bristol Beaufighter Mk. II F. Působil zde od 12.8. do 15.9.1941. Peruť používala identifikační kód YD, měla základnu Hibaldstore v hrabství Lincolnshire a velel jí Squadron Leader C. M. Windsor. 16.9.1941 byl převelen ve stejném zařazení k No. 68 Night Fighter Squadron RAF, kde sloužila i řada dalších Čechoslováků. Od 20.1.1942 byla jeho letka (Flight B) této perutě složena jenom z Čechoslováků a označena jako 1. čs. noční stíhací letka B. Zde také dosáhl hodnosti Flight Sergeant ( což odpovídá hodnosti rotmistra). Peruť s kódovým označením W.M., jejímž velitelem byl Wing Commander (podplukovník) John W. M. M“Max“ Aitken, DSO, DFC, skutečné stíhací eso se 14 sestřely nepřátelských letadel, měla základnu High Ercall v hrabství Shropshire, od 8.3.1942 v Coltishall v hrabství Norfolk. „Max“ zemřel 1.5.1985. Velitelem letky byl Čech, Squadron Leader (major) Vlastimil Veselý DFC, ročník 1913. Perutní erb měl jako ústřední motiv české heslo „Vždy připraven!“

5.9.1942 krátce po startu k noční hlídce začal Kovandův letoun Beaufighter Mk. IF, seriové číslo X 7842 s kódem WM-P, který byl zakoupen ze sbírky města Birmingham, hořet a ve 23,40 na to havaroval u Frattenhamu poblíž letiště Colrishall. Oba letci – pilot Warant Officer (praporčík) Karel Richter (nar. 17.10.1902 v Hlinsku) a radarový operátor Jaroslav Kovanda - zahynuli. Byli pohřbeni vedle sebe na hřbitově v Scottow (Norfolk) do hrobů číslo 280 (Jaroslav) a 281 (Karel).
Zprávu o Jaroslavově smrti předalo v Bohušovicích Ministerstvo národní obrany v roce 1945 matce a sourozencům Marii a Josefovi.
1.6.1991 povýšil ministr národní obrany ČSFR Jaroslava Kovandu do hodnosti Podplukovníka in memoriam.
DSO – Distinguished Service Order – Řád za význačné služby
DFC – Distingshed Flying Cross – Letecký záslužný kříž

Zdeněk Taláš - palubní střelec
† 31.května 1937
31.května 1937 sestřelen s Potezem 540, při náletu na Malorcu, nouzové přistání na moři nepřežil. Člen Ferákovo posádky.

Josef Souček - palubní střelec
† 31.května 1937
31.května 1937 sestřelen s Potezem 540, při náletu n
Naposledy upravil(a) komisař dne 16/5/2011, 17:32, celkem upraveno 1 x.
Obrázek
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Asi jsem překročil maximální rozsah, tak pokračování je zde : Nevím, proč se mi některé obrázky zobrazují pouze jako "IMAGE". Poraďte.

Naši letci létali ve Španělsku převážně na sovětských SB-2 a I-16, na francouzských Dewoitine D-510.

Účast v československé jednotce ve Francii

Na podzim roku 1939 se přihlásili do československé armády i bývalí českoslovenští interbrigadisté ze španělské občanské války. Přihlášky do armády jim otevřely brány internačního tábora, kde žili za ubohých materiálních a zdravotních podmínek. Z necelých 550 československých interbrigadistů se přihlásili v táboře Gurs 463 a z 46 invalidů 41. Přihlášku pak závazně podepsalo 444 mužů, kteří přišli do Agde v lednu 1940. Byli to výborní a zkušení vojáci. Podle československých zákonů a předpisů však 36 důstojníkům a 30 poddůstojníkům nemohla být uznána nová vojenská hodnost získaná v cizí armádě. Interbrigadisté byli většinou přijati v jednotkách dobře a pokud se zapojili aktivně do budování armády, získali brzy autoritu. Přesto někteří ilegálně pokračovali v politické práci, protože ve Francii byla zakázána komunistická strana. Jejich politický cíl byl dobýt svobodu státu a pak jej budovat na podkladě komunismu.U 2. baterie dělostřeleckého pluku jsme měli 27 interbrigadistů. Bylo to 13 Němců, 8 Čechů, 5 Maďarů a 1 Slovák. Interbrigadista četař Josef Mrázek byl ustanoven výkonným rotmistrem a četaři Karel Krek a František Šmíd dělovody. Na druhé straně však byli odsouzeni francouzským soudem pro zakázanou protistátní politickou činnost vojíni Dominik Uljaky, Jaroslav Beck, Vasil Kuruc a Josef Toth k trestům na svobodě v trvání 24 měsíců.

Zdroje :

---Bojová příprava č. 7/1986 : Internacionální pomoc KSČ španělskému lidu před 50 roky
---Vojenské dějiny Československa, III. díl, strana 358 až 372.
---Historie a vojenství : č. 4/1955, str. 413-443; č. 1/1961, str. 111-141, č. 4/2000, str. 806-827
---sborník Politické elity v Československu 1918-1948 str. 147-170, vydaný Ústavem pro soudobé dějiny v roce 1994.
---Bojová příprava 6/1972 : Vendelín Opatrný
---HaV č. 1, 2/2008 : Ján Ferák, autoři David Majtenyi, Jiří Railich
---HOBBY HISTORIE 6/2010
---Podíl čs.dobrovolníků na boji mezinárodního proletariátu proti nastupujícímu fašismu ve Španělsku v letech 1936-1939
autorský kolektiv: M. Kolář a další, Praha : Magnet, 1975, 99 stran

---Dobrovolníci svobody : O boji československých dobrovolníků proti fašismu ve Španělsku v letech 1936-1939
odpovědný redaktor Jaromír Hořec, vydáno v roce 1956
---Krvavá předehra, Španělsko, 1936 – 1939 : občanská válka a zahraniční intervence, Roman Cílek, EPOCHA 2004, ISBN 978-80-86328-57-0
---Když mlčí kastaněty, Josef Hotmar, Naše vojsko Praha 1986
---Španělská občanská válka 1936 – 1939, Antony Beevor, ISBN 978-80-7306-141-4
---Magazín Historie.cs : Moderátor pořadu Vladimír Kučera si o Španělácích povídal s historiky Vladimírem Nálevkou (VN) z Ústavu světových dějin FFUK, Jiřím Nedvědem (JN) z Ústavu českých dějin FFUK a Vítězslavem Sommerem (VS) z Ústavu pro studium totalitních režimů.
---Španělská občanská válka : Dějepisná práce v rámci Středoškolské odborné činnosti, autor Adam Zbiejczuk, škola Gymnázium Vídeňská, Brno
---http://www.ct24.cz/textove-prepisy/26595-spanelaci/
---http://www.jaime.cz/node/81
---http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=2642.0
---http://web.meulovo.cz/dnesek/2005/0510_06.html : Jaroslav Kovanda
---Fronta.cz
---http://www.army.cz/acr/raf/cast/003.htm
---http://www.volny.cz/ipro/stripky/clanky/divize.htm
---http://www.usd.cas.cz/UserFiles/File/kriegel.pdf

Následovat bude pokračování, kde uvedu podrobnější vzpomínky některých interbrigadistů.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Poměrně komplexní pohled na bojovou činnost Jana Feráka je v knize Českslovenští letci v boji proti fašizmu. Ostatním pilotům je zde věnováno poměrně málo. Ale Ferák je podrobný. Mě na jeho osobnosti zaujalo hlavně to, že prokázal překvapivou univerzálnost.

Létal na stíhačkách a přešel na bitevní lety a nakonec skončil na bombardérech. Měl i závěr života jako z románu - tento pilot španělské republiky byl zabit dne 15. května 1942 německou leteckou pumou na palubě britského křižníku Trinidad, když se ze Sovětského svazu plavil do Velké Británie.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 2/3/2011, 19:55, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 8397
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Příspěvek od Zemakt »

Ba ba, jinými slovy byl to "borec". Je skutečností, že jeho "podrobnější" kariéru jsem zaznamenal již za "minulého režimu" a přesto se v současné době řadí v mém pomyslném žebříčku letců čs. republiky bojujících na správné straně hodně vysoko.

K článku mohu říct pouze jedno "klišé": toto, je jedno z mnoha období za která se nemusíme vůbec stydět (a tím nemyslím zbrojařský bussines) a víceméně o tom ví každej "hovno", dík komisaři.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Tak tady je pokračování, se vzpomínkami některých interbrigadistů. Pro zachování autetičnosti jsem provedl pouze minimální korektury. Tak to tak berte.

Osudy některých jsou uvedeny zde :

http://www.pametnaroda.cz/category/deta ... cale=cs_CZ

Čestí trampové ve španělské občanské válce
http://www.musicopen.cz/index.php/tramp ... ej-vandr-i

http://www.musicopen.cz/index.php/tramp ... j-vandr-ii

http://www.musicopen.cz/index.php/tramp ... -vandr-iii


Karel Fukan – partyzán guerilleros

Vzpomíná rodák z Velkého Meziříčí, bývalý tramp, student filozofie a tehdy jednadvacetiletý "guerillero" Karel Fukan: "U partyzánů jsem byl od léta 1937 až do prosince 1937, kdy jsem byl odvolán a určen jako instruktor a velitel čety nově formovaného praporu T.G. Masaryk.
Při přidělení ke guerilleros jsem neprodělal žádný speciální výcvik. Vše se odbylo krátkou instruktáží sovětnika a služebně starších partyzánů. Výcvik spočíval jen v kladení nálože pod kolejnice a uvolnění dvojité pojistky, což se předvedlo v několika hodinách. Naše základna byla ve vesničce Las Herencias. Bylo zde spolu se mnou šest Čechoslováků, dva Jugoslávci a několik Španělů, jejichž počet se měnil.
Měli jsme jediný samopal Thompson, několik pistolí Mauser a Astra, bednu ručních granátů a pár ruských vintovek. Výbušniny "tol" dodávali k akcím sovětnici. Akce jsme podnikali proti trati a silnici Talavera de la Reina - Toledo. V červenci zde došlo při přípravě náloží k výbuchu, který zaplatilo životem několik guerilleros. Zraněn byl i Josef Bartoš. Opustil oddíl a krátce po něm i Vendelín Opatrný. Alois Samec potom přešel k jinému oddílu v Malpice, kde později působil až do odvolání interbrigadistů z fronty jako jeho velitel.
Já byl říjnu 1937 potom s částí skupiny přesunut na frontu Teruel-Alfambra. V úseku Pancrudo jsme minovali přímo za linií fašistů silnici a most. Také jsme minovali železniční trať u Calamochi."


Josef Trlica

http://profile.ak.fbcdn.net/hprofile-ak ... 0029_n.jpg

http://www.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_...

Interbrigadista Josef Trlica se narodil 1.8.1908 v Ústí u Vsetína jako nemanželský syn 41-leté Františky Trlicové. Měl ještě staršího, rovněž nemanželského bratra Karla Trlicu. Dětství prožil na Vsetíně v otřesných sociálních podmínkách. Matka ani poručník na jeho výchovu nestačili, takže v letech 1920-1923 prošel polepšovnou v Uherském Hradišti. Rodnému Ústí a Vsetínu dal vale a v Novém Jičíně se vyučil v letech 1925-1928 pekařem. Od roku 1932 byl nezaměstnaný a živil se jako dělník na nouzových pracích. Na začátku prosince 1936 odjel do Spanělska, jako vycvičený dělostřelec bojoval v dělostřelecké baterii Karla Liebknechta a pak v 45. div. praporu TGM. Na začátku září 1938 se vrátil do republiky, prodělal mobilizaci a na chvíli získal zaměstnání jako pekařský pomocník ve Zlíně. O tom, že život bral vážně, svědčí to, že se 16.4.1939 před tváří Boží v evangelickém kostele v Růžďce oženil s Amálií Švábkovou, kterou znal z evangelického sboru v Novém Jičíně, kde spolu oba zpívali. Od jara 1940 se ukrýval ve Valašském Meziříčí a o rok později se přesunul na Velkou Lhotu. Tiskl protinacistické letáky a po přepadení SSSR začal organizovat sabotáže (5.7. u Semetína, 10.8.1941 mezi Ústím a Vsetínem, 30.8.1941 mezi Vsetínem a Jablůnkou). Gestapo se mu však dostalo na stopu. 7.10.1941 byl na Velké Lhotě za vydatné pomoci protektorátních četníků zatčen a 7.11.1941 v Brně popraven.

Hartman Jaroslav

Nar. 4. 2. 1913, bytem Dobruška, Jiráskova 451. Nejprve španělský interbrigadista, pak příslušník čs. jednotky ve Francii a později příslušník 310. čs. stíhací peruti RAF ve Velké Británii. Zemřel 13. 7. 1964 v Brně.

Přibyl Karel

Nar. 17. 10. 1913, bytem Dobruška, Jiráskova 549. Od r. 1937 španělský interbrigadista, od r. 1940 příslušník čs. vojenské jednotky ve Velké Británii. Zemřel 13. 12. 1981 v Praze.

Tojnar Jaroslav

Nar. 25. 1. 1915. Bytem Dobruška, Pulická 162. Nejprve španělský interbrigadista, pak příslušník čs. jednotky ve Francii a Velké Británii. Zemřel v Austrálii 9. 8. 1968.

Gustav Šimovič

Je rodákem z hlohoveckého kraje. Tvrdí se, že do Španělska se přihlásil po zprávě o smrti Jozefa Májka. Pravděpodobně v té době ještě nebyl komunista. Sloužil mezi Lísterovci, bojoval v Guadalajaře, Zaragoze a Brunete. K Teruelu dorazil na počátku roku 1938 v rámci 11. republikánské divizi a stal se legendou teruelské operace. Je velitelem praporu a již členem komunistické strany. Jeho vojáci mu přezdívají “El Valiente”, udatný mezi udatnými. Při útoku vstává vždy první a s revolverem v ruce běží vpřed. Leden 1938 byl nebývale mrazivý. Rozkaz k útoku na předměstí Teruelu obdržel od plukovníka Rodrígeze, který převzal od Lístera velení divize. Promrzlý prapor byl na konci sil, každý, kdo zrovna odešel do nemocnice, toho čekala amputace. Takže útok znamenal vlastně osvobození od ztuhlé země, z nepříliš hlubokých zákopů, navíc stále postřelovaných a bombardovaných. Většina vojáků včetně jeho má na sobě letní kombinézu . Útok je veden po dlouhé ulici, která vede až ke katedrále. V posledním přískoku před domem vypálil několik kulek do okna před sebou. Avšak vzápětí se proti němu vztyčila postava a zasáhla ho do prsou.

Josef Pavel

* 18. 9. 1908 Novosedly u Českých Budějovic, + 1973) - český komunistický funkcionář a československý politik
Od svých 21 let pracoval J. Pavel v československém Komsomolu, roku 1932 vstoupil do KSČ. V letech 1935-37 studoval na kominternovské Mezinárodní leninské škole v Moskvě. V letech 1937-39 byl interbrigadistou ve Španělsku (nejprve velitel praporu Dimitrov, později - na frontě u Barcelony - velitel brigády). V letech 1939-43 byl internován v táborech ve Francii a v Anglii; v letech 1943-45 bojoval v čs. bojových jednotkách na Západě.

Roku 1945 začal pracovat v aparátu KSČ - začínal jako organizační tajemník krajského výboru v Ústí nad Labem, od roku 1946 byl vedoucím tajemníkem krajského výboru v Plzni. Roku 1947 byl povolán do Prahy a stal se vedoucím branně bezpečnostního oddělení sekretariátu ÚV KSČ. Odtud usiloval o upevnění a další rozšiřování pozic komunistů ve Sboru národní bezpečnosti (SNB). Ve dnech únorového převratu byl náčelníkem hlavního štábu Lidových milicí.

Na přelomu 40. a 50. let byl náměstkem ministra vnitra, generálem SNB a krátký čas i velitelem Pohraniční stráže. Jako jeden z hlavních organizátorů komunistické Státní bezpečnosti (StB) se podstatným způsobem podílel jak na vytváření totalitního režimu, tak na jeho brutálních perzekučních akcích. Například už v březnu 1949 vydal rozkaz najít nějaký tábor pro těžší nebezpečné chovance. Stalo se. Už v dubnu byl zřízen svými krutými podmínkami proslulý tábor nucených prací Mírov, kam Svobodovo ministerstvo národní obrany posílalo politicky nepohodlné důstojníky (roku 1952 byli propuštěni se sdělením, že do TNP byli zařazeni neoprávněně).

Na počátku února 1951 se Pavel sám stal obětí systému, který spoluvytvářel. Byl zatčen a po krutých výsleších, kterým jako jeden z mála - zřejmě poučený, o co jde - nepodlehl, byl vězněn v Leopoldově. Ani tam jej neopustila jeho bezmezná fanatická víra a nutkání pomáhat komunistické straně. Podle tvrzení jeho spoluvězně vydal, jako jakýsi neformální vedoucí vězeňských komunistů, následující pokyn: Nemáme se za žádných okolností spojovat s nepřáteli, se kterými jsme společně zavřeni. Strana nás odsoudila jako trockisty a frakční nepřátelskou skupinu a my jsme povinni před druhými politickými vězni tuto politickou linii dodržovat a nevyvracet. V říjnu 1955 byl Pavel "občansky i stranicky" rehabilitován.
Na politickou scénu se na krátký čas vrátil v průběhu "pražského jara". Po odvolaném ministru Josefu Kudrnovi byl jmenován 8. dubna 1968 ministrem vnitra. Pokusil se o reformu resortu včetně práce rozvědky, a především kontrarozvědky. Ta se měla, místo pronásledování "vnitřního nepřítele", zaměřit především na skutečnou kontrarozvědnou činnost. Provedl také některé personální změny a svou důvěrnou znalostí resortu byl nebezpečný mnoha pracovníkům StB. Řadou kroků vyvolal krajní nedůvěru sovětských představitelů vůči své osobě - podobně jako v armádě generál Prchlík. Jeho postavení bylo ztíženo také tím, že mu stranické vedení vnutilo jako náměstka Dubčekova kamaráda V. Šalgoviče, o kterém bylo všeobecně známé, že je agentem sovětské tajné policie KGB.

V srpnu 1968 Pavel odmítl sovětskou okupaci a jeho odvolání z funkce bylo jednou z hlavních podmínek "normalizace" nadiktovaných sovětskou stranou při srpnových čs.-sovětských jednáních v Moskvě. Již 30. srpna 1968 byl nucen podat demisi a ministrem vnitra byl jmenován Jan Pelnář.

http://www.libri.cz/databaze/kdo20/list ... 1&count=20

Mnou otřásla léta 1932 a 1933, kdy u nás byla jedna třetina nezaměstnaných živitelů rodin. Jako mladí lidé jsme to těžce nesli a chtěli jsme proto něco dělat. Tak jsme psali hesla, chodili po schůzích. Po nástupu Hitlera přišlo válečné nebezpečí. Tak jsme chtěli budit lid, aby si lidé uvědomili, co nás čeká. V těchto zápasech také začala i moje cesta do Španělska.

VS: Interbrigády byly jeden z mála příkladů fungujícího a velmi opěvovaného proletářského internacionalismu. Na stranu interbrigád se totiž nepřidávali jen členové komunistických stran, ale široká fronta, která by se dala pojmenovat jako antifašistická. Takže tam například bojovali rakouští emigranti, původně sociálně demokratičtí příslušníci Schutzbundu. Ti povstali v Rakousku v roce 1934, ale pak museli odejít do exilu. Lidé z Československa nebyli všichni vyloženě členy komunistické strany. Působili tam také interbrigadisté z USA, kde ovšem byl počet komunistů velký.
Spíše však šlo o jeden z příkladů, kdy se na podporu Španělské republiky dokázali sjednotit příslušníci levice, demokratického středu na základě antifašistického boje.
Byli jsme odvoláni Spojenými národy ze španělské vojny a soustředili jsme se na francouzské hranice, abychom odjeli domů. Když jsme byli připraveni na cestu, přišla zpráva, že Barcelona je ohrožena zejména italskými fašistickými vojsky. Byli jsme proto požádáni španělskou vládou o pomoc.
Pamatuji se na shromáždění lidí ve dvoře velkostatku, kteří měli za sebou téměř tři roky války a už se těšili na domov. Řekl jsem jim, že bychom měli jít, jak nám velí poslání interbrigád. Pak jsem řekl, že ti, kteří půjdou, ať jdou na levou stranou, a ti, kteří nepůjdou, na pravou. Dodnes vidím jak se trousili na levou stranu a jak tam zůstalo jen pár lidí. A zařadili se a zase jsme pochodovali k Barceloně. To je jeden nezapomenutelný moment z mého života.
Jinak z dalších významných postav Bezpečnosti po roce 1946 to byl třeba Josef Pavel, který byl únoru 1948 jedním z velitelů lidových milicí.
Pavel byl důstojník, který měl za sebou sovětské vojenské učiliště. Do Španělska tedy odešel už jako sovětský důstojník a velel složkám československých interbrigadistů. Vrátil se se západními jednotkami.
U Pavla bychom se mohli zastavit, protože jeho osud je do jisté míry charakteristický. Pavel se v 50. letech dostane do kolotoče výslechů a procesů. Dlouhou dobu je mučen. Podle toho, co se psalo o 50. letech, je Josef Pavel vydáván jako příklad člověka, kterého se vyšetřovatelům nepodařilo zlomit. Takoví byli dva nebo tři. Španělská zkušenost i zkušenost druhé světové války hrála určitě svou roli v tom, že byl natolik tvrdý. V roce 1968 se stal ministrem vnitra.

Přepis úryvku z dokumentu Ministr Pavel (režie Ladislav Kohout, 1968):
Hovoří Josef Pavel (interbrigadista a ministr vnitra v roce 1968): Někteří říkají, že se přiznali pod vlivem drog, jiný zase říká, že ho nakonec přesvědčili, že je to v zájmu strany. Všechno jsem to prožil a jsem toho názoru, že to závisí nejen od morálního fondu, ale také od fyzického fondu člověka.
Při vyšetřování je hranice. Když se vyčerpají všechny fyzické a duševní síly, člověk se stává loutkou těch, kteří ty věci inscenovali. Jsem voják. Velmi mnoho jsem prožil. Snad to byly moje tvrdé zkušenosti z války, které na jedné straně ze mě dělaly humanistu a na druhé straně tvrdého bojovníka proti zlu.

JN: Víceméně všichni interbrigadisté, kteří byli postiženi v 50. letech, se potom vraceli do veřejného života v 60. letech na reformním křídle komunistické strany. Ať už to byl Pavel nebo František Kriegel a další.
Osvald Závodský ( Záborský ?? )
Čihošťský zázrak
Nepovedený monsterproces s církví v roce 1950 se stal zcela jistě nejznámější akcí StB. Motiv akce snad není třeba vysvětlovat. Jednoduše řečeno strana potřebovala před veřejností zostudit církev. Původně se uvažovalo o vymyšlení kriminálního deliktu, pak se do toho ovšem zapojil „vytříbený komunistický smysl pro třídní boj“ a z lehkého kriminálního deliktu se „vyklubala imperialistická velezrada“ čihošťského pátera P. Josefa Toufara. Čím, že se to Toufar provinil ...? Byl to kněz a mezi obyvateli své vsi navíc velmi oblíbený ...
StB potřebovala pro svůj „zázrak s křížkem“ kostel, který by byl na takovém místě, aby k němu byl snadný - težce zjistitelný přístup. Čihoťský kostel tuto pomínku splňoval (stál na kopci mimo ves).
StB ovládala, pravděpodobně pomocí vysílačky, křížek na oltáři čihošťského kostela a nakláněla jej při Toufarově kázání směrem na západ - poprvé 11. 12 1949. Lidé si toho postupně začli všímat a 28.1. 1950 si Toufara StB odvedla. Velitel StB Závodský, který vedl tuto akci, nařídil vyšetřovatelům J. Čechovi a L. Máchovi vynutit přiznání za každou cenu. Toufar zpočátku samozřejmě ani nevěděl k čemu se má přiznat. Při „rekonstrukci“ případu měl z kazatelny tahat za provázky napojené na křížek a pohybovat jím tak, jak „to dělal předtím“. „Rekonstrukce“ byla filmována pro účely propagandy. Toufar však byl tak zmlácen, že nedokázal ani stát na vlastních nohou a pro film byl naprosto nepotřebný. Zastoupil ho jemu podobný estébák. Film se pak promítal v kinech jako úvodník; s vyjímkou okolí Čihoště (aby nebyl odhalen dvojník). Toufar se nepřiznal, zemřel na následky mučení. Byl z toho poprask, avšak né ze strany veřejnosti (té bylo sděleno, že Toufar podlehl zápalu plic), ale ze strany Strany - připravovanému procesu chyběl totiž obžalovaný ... 
Stal se poslední obětí perzekucí, v roce 1954 je na příkaz soudu popraven. Osvald Závodský byl na jaře 1968 rehabilitován a vyznamenán Řádem republiky in memoriam.

Adolf Vodička

http://www.svobodnyhlas.cz/archiv/2006/hlas23_5.pdf
Z Francie jsme jeli autobusy do Pyrenejí. Tam nás upozornili na to, že je to do výšky 2.000 metrů a posledních 500 metrů bude sníh. Takže když jsme se necítili dost silní, měli jsme zůstat dole, odkud pojedeme rybářskými loděmi. Rybáři nás po dvou, po třech měli převézt do Španělska.

Řekl jsem, že jdu přes Pyreneje a dokázal jsem to. Ve Španělsku jsme potom najednou sjeli do malého městečka, kde byla velikánská hospoda. Tam už nás bylo asi dvě stě ze všech možných zemí.
Hovoří interbrigadista Adolf Vodička (přepis doplňujícího rozhovoru):
Šli jsme na okraj Barcelony, kudy jsme ustupovali. Tam začali akorát střílet fašisti. Půjčili jsme si flintu a kulomet a ještě jsme si zabojovali. Už jsme ale věděli, že půjdeme do Francie.

Interbrigadisté byli postupně odesíláni z front do týlu a potom někteří odjížděli do svých zemí. Nakonec při rychlém postupu frankistických vojsk byli někteří interbrigadisté znovu mobilizováni a zapojili se do ústupových bojů. Třeba Čechoslováci v okolí Barcelony kryli postup uprchlíků. S proudem španělských uprchlíků, kterých bylo obrovské množství a kteří zaplavili jižní Francii, byli později interbrigadisté soustředěni v internačních táborech na jihu Francie.

http://www.pametnaroda.cz/category/detail/id/45

Narodil se 26. ledna 1913. Vyrůstal ve vesničce Libočany, nedaleko Žatce. Na území silně osídleném tzv. sudetskými Němci. Českých rodin zde bylo málo.

V roce 1918 přišli do regionu legionáři udržovat pořádek. Jeden z nich zůstal v Žatci jako starosta a založil českou školu. Na první setkání s fašismem vzpomíná Adolf Vodička už někdy v roce 1929. Tehdy svým vrstevníkům – Němcům - vytýkal, že když jsou v Čechách, mohli by se naučit trochu česky. Sklidil nevoli a navrch mu pohrozili, ať se nebojí, že za chviličku to tady nebude český, „my jsme tady většina a tak odsud potáhnete“.
Další podobné setkání zažil v Žatci ve dvoutřídní Obchodní škole. Zúčastnil se přednášky, kde německý profesor Frieding mluvil o severočeském území jako o prapůvodně Německém. Vodička se přihlásil a vyvrátil jeho lživá slova na příkladu slovanských názvů obcí: „Máte v němčině nějaké Žabokliky?“
„Sbal si věci, okamžitě vypadni a jsi vyloučen ze školy,“ odpověděl Frieding. Vodičky se naštěstí zastal ředitel školy, jenž později zahynul v koncentračním táboře.
Jednou Vodičkův tatínek slyšel Friedinga hovořit z fašistického rozhlasu z Lipska, kde se vyjádřil, že se do Žatce vrátí, že tam má několik případů, se kterými si to vyřídí.


Konflikt ve Španělsku začal 17. 7. 1936. Adolf Vodička se z rozhlasu dověděl, co se děje, a že se tam na pomoc republikánské vládě sjíždějí dobrovolníci z celého světa. V Československu sice do armády odveden nebyl, ale rozhodl se, že také pojede pomáhat. V rozhodnutí ho utvrdilo štvavé nacistické vysílání, ze kterého pochopil, že tady diplomacie nezmůže nic, jen boj.
Tehdejší československá vláda nějakému vměšování se do zahraničních věcí nepřála. Logicky pro ni nebylo žádoucí, aby naši občané za hranice odcházeli, a tak se snažila jejich odchodům zabránit.
První pokus se Adolfu Vodičkovi nezdařil. V Chebu byl vysazen z vlaku, musel se vrátit a třikrát týdně se hlásit četnictvu. Nepomohla ani výmluva, že měl namířeno na světovou výstavu v Paříži. Nevzdal se. Četníkovi namluvil, že má holku v Budějovicích (byla to kamarádka), která neví, že do Španělska neodjel, a poprosil ho, zda by se za ní nemohl vypravit. Četník jej varoval před dalším pokusem o útěk: „I kdyby se ti to povedlo, ty, takovej mrňous,  jim sotva pomůžeš.“
 „Můžu dělat v kuchyni, v kanceláři, můžu dělat cokoli, nemusím přímo bojovat.“
„Ty neuneseš ani flintu.“
„Nemusím mít flintu, můžu mít tank, a ten mě uveze.“
„Víš co? Počkej si tady, tady budeš bojovat. Nechápeš, co tady Němci chystaj? Ještě k tomu jsi ze Žatce, z poněmčeného území… A vrať se.“
To Adolf Vodička slíbil, ale zapomněl dodat kdy.
Tentokrát se mu utéct podařilo. Psal se březen 1937. S několika dalšími dobrovolníky nastoupil dobře organizovanou cestu přes Rakousko, Švýcarsko, Francii až do Španělska.
Po cestě počet dobrovolníků narůstal, snad ze všech koutů světa. Vodička vzpomíná, že potkali i Japonce, hlásící se do interbrigád.
Dobrovolníci měli zákaz mluvit o tom, že jedou do Španělska, jenže mnozí stejně věděli, o koho jde a vyjadřovali jim sympatie. Třeba v podobě buchet, koláčů, ovoce…  V jednom městě jim starosta v projevu, který pronesl čtyřjazyčně řekl, ať bojujícímu španělskému lidu vyřídí pozdravy. V Paříži je taxíky odvážely na místo určení, aniž by řidičům řekli, kam mají jet. Ti dokonce nebrali ani obnos, který dobrovolníci měli na zaplacení.

Nejtěžší etapa vedla z městečka Perpignanu v podhůří Pyrenejí, kdy pěšky přešli horu vysokou 2000 m n. m. Sužoval je mráz a obtížný terén. Z vrcholku se před nimi otevřelo údolí zalité sluncem, byli ve Španělsku. Zde je čekali lidé, kteří je zavedli do pevnosti Figueras. Nastalo srdečné vítání, následovalo víno, jídlo… Pokračovali do dalšího městečka, odtamtud do Barcelony a dál na jih do Valencie, odkud je nákladní auta odvezla do střediska interbrigád, do pevnosti Alba cete. Byli zařazováni do jednotek podle zbraní. Adolf Vodička nebyl sám, kdo nebyl na vojně. Takových dobrovolníků byla asi třetina. Když jej viděl důstojník Bedřich Biheler, prohlásil, že se diví, že ho sem vůbec pustili. „Neurážej, jsem malej, ale sportovec, lyžař, něco vydržím.“
„Nechtěl jsem tě urazit, tak se nezlob,“ opáčil důstojník. Omluvu Vodička vzal, ale někdo z dalších dobrovolníků prohodil: „Ty vole, co se mu omlouváš, vždyť on má kliku, do něj se nestrefí.“


Už po dvou měsících na frontě mu pro jeho schopnost učit se rychle cizím jazykům, byla udělena hodnost tajemníka roty (secretario de la compania).
První Vodičkovou frontou byly Aragon, Caspe, Al Caníz. Byl zařazen ke kulometné rotě. Bohužel, neměli těžké zbraně, a tak je fašisté neustále tlačili. Ustupovali, ale i absence těchto zbraní byla výhodou. Mohli ustupovat terénem, zatímco fašisté jen po silnicích. U řeky Ebro Adolf Vodička prožil zajímavé setkání. Potkali skupinku Španělů, kteří na nosítkách nesli raněného. Nabídli jim pomoc, nesli ho ani ne padesát metrů, když narazili na civilisty, zahraniční novináře s auty. Jeden z nich se za nimi vydal, optal se, koho nesou, zda je to mrtvý. „Ne není, je těžce raněnej,“ odpověděli. Vedle Vodičky stál „udělanej chlap“. Ten ihned k odvozu raněného nabídl džíp. Někdo z jeho skupiny protestoval, ale „udělanej“ ho seřval, jestli prý chce, aby raněný umřel?! Onen americký„udělanej“ byl spisovatel Ernest Hemingway. Adolf Vodička už některá jeho literární díla znal. Šel za ním a zeptal se: „Mluvíte německy?“
„Jo, ale nerad.“
„Já taky, ale moc vám děkuju. My s vámi půjdem pěšky.“ „Ne, namačkáme se do dalších dvou aut.“
Za čtyři hodiny dorazili na místo, kam byl raněný odvezen. Z nejhoršího byl venku a přežil.
I Vodička byl po dopadu dělostřeleckého granátu před jejich zákopy zraněn. Dodnes si pamatuje jména těch, kteří byli zraněni s ním - Vraný, Vláčil, František Cener (jeho nejlepší kamarád). Doktor mu řekl: „Hele, máš kliku, dvanáct střepin.“ Ukázalo se, že jich „vlastní“ šestnáct. V lazaretním vlaku, který je odvážel do zázemí, jim vařili. Františku Cenerovi výbuch granátu očesal všechny nehty na rukou. Měl problém udržet lžíci a nemohl se najíst. Adolf Vodička ho nakrmil. Cenerova reakce byla: „Ty, Ádo, to je strašný, já ti budu říkat mámo.“
U jejich batalionu byl lékařem Laufer, otec našeho populárního zpěváka Josefa Laufera. Když ho nedávno Adolf Vodička kontaktoval, zda by se s ním nechtěl setkat, že by mu o jeho otci vyprávěl, byl zpěvákem odmítnut s tím, že jeho otec měl mnoho známých, a příhody si prý Vodička mohl vymyslet, nebo je od někoho slyšet. Vodička se odbýt nenechal, zeptal se ho, proč je tak odměřený. Myslel si, že ho bude povídání o jeho otci zajímat. „Nechci s tím nic mít,“ položil Josef Laufer telefon. Podobně dopadl Vodička u Mira Žbirky, jehož otec v interbrigádách sloužil také. S tím ani nemluvil, byl odkázán na nějakou sekretářku. Takhle si synové váží hrdinství svých otců!
Na okraj - ještě na obvazišti se Vodička zvedl a vydal se na místa, kde před chvílí mohl přijít o život. Hledal brýle a našel je. Laufer mu vynadal, že je vůl a blbec:. „Vždyť jsi mohl vykrvácet!“ Když se pak dlouho po válce v Praze potkávali, nezapomněl se Laufer na brýle zeptat, jestli ty, co má na očích, jsou ony z fronty. Nebyly, jsou uschovány na památku v krabičce.
Spolu s ostatními se léčil v klášteře Mataro. Dlouho po válce se na ono místo dostal se zájezdem. Zaklepal. Otevřít přišel farář, jehož se zeptal na nemocnici. Odtušil, že tady žádná dávno není, ale že příchozí v ní určitě byl, když ví, že to byl dříve lazaret. Vodička se „přiznal“. Farář se mu poklonil, že je pyšný na setkání s člověkem, jenž bojoval za jeho národ. Pozval jej dál na kávu i s partou, která s Adolfem Vodičkou byla na cestách. A musel vyprávět. Když odcházeli, Vodička faráře poprosil, aby se nezlobil, že je bezvěrec. „To pro mě není rozhodující. Mne zajímá, že jste jako Čech bojoval za Španělsko a smekám před vámi.“


Karel Dufek
Impulsem k odchodu do Španělska pro Karla Dufka bylo, že: „…už od podzimu třicátého šestého roku byly zprávy, že z celýho světa se tam hlásí dobrovolníci, a dokonce že v listopadu tam začaly vznikat mezinárodní brigády.“ Ze slov K. D. vyplývá, že lidé byli dostatečně informováni o tom, co se ve Španělsku děje. Charakter zpráv byl ovšem různý: „Ve Velkém Meziříčí byly dva biografy, jeden sokolskej v sokolovně a jeden katolickej v tzv. Charitě. Zatímco v tom sokolským kinu, tam jako žurnály dávali americký žurnály Paramountu o dění ze Španělska přímo z fronty, o postupu frankistický cizinecký legie atd., v tom druhým, katolickým kině dávaly žurnály UFA, nacistický, německý, jak hrdinně bojují Francovi fašisti! Španělský povstání mělo prakticky podporu především, vedle interventů nacistickejch a fašistickejch italskejch, Vatikánu a katolický církve! Katolická církev byla jedním z hlavních podporovatelů Francova hnutí. Franco sám byl bigotní katolík. To jsme viděli ve filmech, co se tam děje na frontě.“
V Československu vznikl bezprostředně po vypuknutí války Výbor na pomoc demokratickému Španělsku. Když se Karel Dufek rozhodl odejít, spojil se právě s touto organizací: „Tak jsem kontaktoval právě je, kteří dávali ponaučení [kudy jít], protože přes nacistický Německo se dobře nedalo chodit, protože nacisti každýho Čechoslováka, kterej i s legálním pasem šel přes Německo, zatkli, podezírali ho, že jde do Španělska [a vraceli ho zpět].“ Policie sledovala sekretariáty politických stran, protože nábor dobrovolníků pro Španělsko byl trestným činem. Sloužit v armádě cizího státu se rovná vlastizradě. K. D. se se svým odchodem netajil, své úmysly svěřil rodičům a některým přátelům z vysoké školy. V lednu roku 1937 se vydal přes Rakousko do Itálie, hranici překročil v Brenneru. Celní kontrola byla pouze formální. Pokračoval dále do Milána, kde si koupil jízdenku do Lyonu: „Z Lyonu jsem jel do Marseille, kde byla celá řada dobrovolníků, kteří přijížděli z celýho světa. Tam jsem střetl nejmíň třicet italskejch antifašistů, to byli emigranti, potom nějaký Němce, Američany atd. Ujaly se nás francouzské organizace pro pomoc Španělsku, to nebyla jen komunistická, ale levicový francouzský organizace. Udělaly s náma tam v jednom sále veřejnej mítink, stáli jsme na podiu a byli tam řečníci... Celej sál byl plnej lidí, když to skončilo, to bylo už pozdě večer, po desátý hodině, tak polovička těch lidí s náma šla přes ulice a doprovázela nás na nádraží, kde stály autobusy, který nás legálně vezly na španělskou hranici, a dokonce v té době, v lednu 1937, ta hranice nebyla zavřená. Ty francouzský pohraniční stráže nás zdravili zaťatou pěstí.“

Střediskem dobrovolníků bylo příhraniční městečko Figueras, kam dorazil i K. D. V té době tam bylo již několik tisíc mužů: „Byl to babylon všech možnejch jazyků. V životě jsem už nic takového nezažil – obrovský sbratření lidí všech možnejch národností. Čekalo se samozřejmě, že se pojede dál do jižního Španělska do Albacete, kde bylo středisko mezinárodních brigád, kde nás rozdělovali k jednotlivejm jednotkám.“ K. D. měl tu výhodu, že byl výborně jazykově vybavený, hovořil francouzsky, německy, anglicky a trochu rusky, brzy si osvojil i španělštinu: „Já jako vysokoškolák jsem byl zařazenej k technickejm věcem, ne k pěchotě, ale byl jsem přidělen k protiletecký baterii. Ty baterie, to bylo poslední slovo techniky, to byly sovětský protiletecký baterie.“ Po zaškolení od sovětských technických inženýrů se dostal na frontu na Jaramě: „…kde byly obrovský boje, kde se fašisti snažili prorazit k Madridu, tam strašně krvavý boje a tam nás hodili. Do tý doby neexistovala v celým Španělsku žádná protiletecká baterie a Němci a Taliáni si tam mohli lítat jak na promenádě, házeli pumy a proti nim nebyla žádná obrana. První naše vystoupení bylo na Jaramě u Morata de Tajuna, vesnice, která byla těsně ve frontovým pásmu, kde jsme rozdělali kanony, a sotva jsme rozdělali kanony, tak letěly bombarďáky.“ Po bojích u Madridu se brigáda přesunula k Teruelu: „Kdekoliv byly nějaký velký bitvy, tak tam jsme byli přesunuti. Ty baterie byly čtyři nebo pět. Jednu baterii měli Francouzi... V průběhu bojů až do konce třicátého sedmého roku jsme prošli všechny hlavní bojiště.“ Boje byly těžké a krvavé, situaci ještě zhoršovalo strašné horko: „Na těch tancích, ty pancíře byly tak rozžhavený, že si tam [jeden] mohl pomalu péct amolety na tom.“ Je známou skutečností, že španělská bojiště sloužila jako pokusný terén pro zbraně, které plně přišly ke slovu během II. světové války. „Každej vždycky tvrdí, že se nebál. Podívejte se, o tom voják neuvažuje, teda pořádnej voják, protože na to nemá čas. Dostanu to, nedostanu. Strach má jedině z toho, aby nebyl zmrzačenej, aby mu to neurazilo nohu nebo něco podobnýho. Ale strach? Né! Kdybych měl strach, tak bych tam bejval nešel, protože s tím jsem počítal. Ani jsem nepočítal s tím, že bych to mohl přežít. [Já] jsem si říkal: ‚Prostě se uvidí.‘ Tam je tolik momentů, který vás zaměstnávaj, kde každá vteřina je drahá. Na ten strach není čas.“

„V životě jsem prožil všechno možný. Byl jsem v čs. armádě, byl jsem u Američanů na štábech atd. – to, co jsem zažil ve Španělsku, jsem v životě nezažil. To byla věc, která se nedá vyjádřit. To bylo bratrství ve zbrani. Nás v mezinárodních brigádách bylo prakticky skoro padesát národností. Tam neexistovala bariéra jazyka nebo národnosti, přesvědčení, náboženství. To bylo bratrství ve zbrani, to jsem nikdy nikde nezažil. Tam nikdy neexistovalo, aby někdo nechal někoho raněnýho – kdyby tam měl lézt po čtyřech, tak tam musel lézt, protože to byla solidarita tak fantastická, jakou jsem už nikdy nikde nezažil. Ty interbrigády, to byla železná dobrovolná disciplína těch lidí. Železná! S náma nepohnul nikdo. Ani s náma nepohli Francouzi v koncentráku, který agitovali do cizinecký legie, nikoho tam nedostali. To si normální člověk, kterej to neprožil, nedokáže představit. My jsme například dostávali žold. My jsme ho nepotřebovali. My jsme se vzdávali žoldu. My jsme ho odkazovali na dětský domovy, kde byla po vybombardování děcka... To jsem v životě už nezažil a nezažiju. To Španělsko stálo za to, při všech patáliích, který potom člověk prožil, za toto poznání a ten pocit, že existuje na světě něco, organizace, která je těsnější než svazky mezi bratry.“

„My jsme tam měli politický komisaře a politickou výchovu, informace... Přímo na bojišti, když byly volný chvíle, tak ten komisař vystoupil a řekl, jaká je situace na frontách, co se děje, kde jsme museli ustoupit, kde jsou fašisti atd. To bylo dennodenně, ta politická informace. Od toho byli političtí delegáti, političtí komisaři. U každýho útvaru byl politickej komisař nebo politickej delegát. To byla jeho povinnost. My jsme dostávali korespondenci z domova, z rodiny, z rodnýho města. Mně posílali ze závodu z Velkýho Meziříčí hromadný dopisy, pozdravy, všechno možný. Já jsem jim psal taky. Psal jsem domů, kamarádům na fakultě... My jsme nebyli izolovaní, my jsme byli informovaní prakticky o všem, co se děje nejen ve Španělsku, ale i co se děje ve světě. Komisaři v mezinárodních brigádách, to byli naši [Čechoslováci], Jugoslávci, Bulhaři, Němci, Rakušani... Komisař, ten byl volenej lidma, ovšem říkám, to bylo u jednotek republikánskejch, ne u anarchistů.“

„Veliký problémy byly s anarchisty, protože ti zaprvé byli velmi silní v Katalánii. Španělsko bylo poslední zemí, kde přežíval anarchismus. Anarchismus má koneckonců svoje historický podmínky. Anarchismus zůstal a přetrval tam, kde byla obrovská zaostalost, kde byla negramotnost, izolovanost. A to bylo typický pro celou řadu provincií ve Španělsku. Evropa končila na Pyrenejích a Španělsko svým politickým, geografickým a sociálním charakterem za monarchie – to byla de facto Afrika. Všude na těch zaostalejch místech vládla katolická církev. Katolická církev byla vedle těch tierratenientů [vlastníci půdy, pozn.aut.] a šlechty, která ovládala většinu půdy ve Španělsku, vlastníkem obrovskejch latifundií a nejen to: církev byla vlastníkem dokonce světskejch věcí. Církev např. za monarchie vlastnila loděnice v Alicante, církev vlastnila např. telekomunikace v Madridu atd. Byly vesnice nebo městečka, kde byly dva kostely, dva kláštery a kolem dokola vinice. To všecko patřilo církvi! A ty obyvatelé tam, to byli bezzemci! Těm nepatřil ani kvadrátní metr půdy, to byli ubožáci. Žili v těch chatrčích, samozřejmě negramotní, kde byla hliněná podlaha, kde spali a bydleli s tím oslíkem... Všechno kolem bylo církevní. Církev vlastnila prakticky, teda používala, přes dva tisíce bezzemků, kteří pracovali jako nádeníci na církevním majetku! Základní problém ve Španělsku byla agrární otázka, po celý staletí byla agrární otázka. To byl klíčový problém ve Španělsku a církev byla hlavní, nejlačnější element, vedle samozřejmě monarchie, kterej ovládal celý Španělsko. [Zapalování kostelů na začátku občanské války] to byla reakce na to, že po celý staletí byla církev jedním z největších utlačitelů a vykořisťovatelů tam. Ta nenávist toho drobnýho, prostýho člověka vůči církvi, podporovaná samozřejmě anarchisty, se vybíjela na tom, že zapalovali kostely a mlátili tam kněží atd.“

K. D. utrpěl na podzim roku 1938 zranění. V nemocnici se dozvěděl, že oslabení republikáni přistoupí na dohodu o stažení dobrovolníků a uzavření míru: „Tam byl naprosto neomezenej přísun moderních zbraní pro Franca, zatímco ta Francie a Anglie dusily a mordovaly republiku a nedovolily přes hranice nic dovážet. Fašisti obsadili Baleáry a tam měli leteckou a vojenskou základnu, takže Itálie ovládala a kontrolovala celý Středozemní moře. Kdyby bejvali chtěli Sověti poslat zbraně po lodi, tak neměli kudy. Ta republika nedostala žádný zbraně a nic, mlela doslova z posledního. Byl nedostatek všech moderních zbraní.“ Republikánská fronta byla rozdělena na dvě části. K. D. se ocitl na katalánské frontě. Jedním z posledních střetů byl boj o Barcelonu: „Fašisti se prolomili k moři z Aragonu, když útočili na Barcelonu, tak jsme se dobrovolně hlásili znovu na frontu. Šli jsme znova, aby nám dali zbraně, že půjdeme na obranu Barcelony.“ Barcelona padla dříve, než se tam K. D. dostal.

http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=065&clanek=050613

Tam v řadách dobrovolníků - interbrigadistů padl i zdejší občan Ladislav Havlica z Rokytnice.
Obrázek
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

osudy španěláků

Příspěvek od komisař »

Používám hodně odkazů na články, neboť se mi zdálo nevhodné přepisovat stejná fakta jinými slovy a také, jelikož lépe bych to stejně napsat nedokázal. Nejsem totiž, jak jste jistě z mých článků již poznali, zrovna na to ten správný typ "psavce".

František Kriegel – doplnění

http://simonak.eu/index.php?stranka=pages/h_k/4_10.htm

Bohuslav Laštovička velitel protiletadlové baterie K. Gottwalda

Bohuslav Laštovička byl původně důstojníkem Československé armády a ve 30. letech redaktorem komunistického tisku. V letech 1937-38 uplatnil své vojenské vzdělání jako velitel protiletadlové baterie K. Gottwald v občanské válce ve Španělsku. Za 2. světové války patřil ke skupině českých komunistických emigrantů v Londýně a byl redaktorem v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu.

V březnu 1945 zapisoval moskevská jednání, na nichž se tvořila československá vláda a její program (tzv. košický). Ihned po návratu do Prahy v květnu 1945 se stal ředitelem Československého rozhlasu, který postupně přeměnil, v souladu s měnící se politickou situací, v jednoznačně komunistické médium.

V letech 1948-50 byl československým velvyslancem v Moskvě, potom – do roku 1952 – Čepičkovým náměstkem na ministerstvu národní obrany. Z funkce byl odvolán a na několik let odešel z politického života. Roku 1957 se stal redaktorem časopisu Nová mysl a v 60. letech zastával vedoucí funkce v KSČ. V letech 1964-68 byl předsedou Národního shromáždění, od roku 1969 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění

Více zde :

http://mluveny.panacek.com/autori-rezis ... -1981.html

Leopold Hofman

http://www.abscr.cz/data/pdf/sbornik/sb ... /kap09.pdf

Josef Šlaj

http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok= ... s=27&cl=06

  Josef Šlaj z Ervěnic se narodil 2. ledna 1915 do početné havířské rodiny. Jeho otec tragicky zahynul na šachtě při důlním zával. Chtěl pomoci kamarádům, nakonec tam zůstal sám. Starost o rodinu, zvláště o nejmladšího Josefa, padla na matku, na starší bratry a sestry. Z Josefa Šlaje se stal strojní zámečník v elektrárně. Po celý život byl pokrokový člověk, který nikdy nepřevlékal kabát. Neradostné zážitky z dětství ho poznamenaly na celý další život.

   "Není pravda, že na výzvu z Madridu vykročili přes Evropu a přes oceán do Španělska jenom komunisté. Šli sem lidé odhodlaní bojovat za pokrok, proti zničení světa. To, co se o této době dnes píše a říká, je hrubé zkreslení a také velká lež. Komunisté byli v mezinárodních jednotkách pokaždé v menšině. Já jsme však byl jedním z nich, v naší rodině totiž byla dávná komunistická a levicová tradice. Přišli jsme o tátu, o svého živitele. Ale všichni jsme byli a jsme dodneška především vlastenci. Teď by nám chtěl leckdo nasadit psí hlavu. Šli jsme tenkrát, v těch zlých časech, bojovat za svobodnou republiku. V jednadvaceti letech jsem zcela dobrovolně podnikl svou strastiplnou cestu. Neměl jsem přece na vybranou, Československo bylo ohroženo Hitlerem. Za rok jsem měl jít k odvodu. Pas mi jako komsomolci samozřejmě odmítli vydat. Pustil jsem se tedy přes Kaplici do Rakouska a odtud jsem se chtěl dostat do Francie, krok vpřed a dva dozadu. Policisté a celníci mě vždycky vrátili domů šupem. Po cestě jsme museli leccos podstoupit. Abych měl peníze na cestu, koupil jsem na doporučení jednoho německého antifašisty boty 'baťovky' a prodal je dělníkům na stavbě v Rakousku. Šel jsem přes šatlavy a kriminály. Zažil jsem jedenáct neúspěšných pokusů o přechod hranic. Ve Švýcarsku jsem si pobyl v base trochu déle. Ale nakonec mě potkalo štěstí. Poslali mě do Francie. Tam jsem se od počátku toužil dostat. Na své cestě do Španělska jsem nikdy nebyl sám. Se mnou tam spěchali nejenom obyčejní lidé, většinou dělníci, ale i velmi známí lidé, jako zpěvák Paul Robeson, spisovatel Ernst Hemingway, světoběžník, pražský rodák Egon Ervín Kisch, spisovatel Martin Andersen Nexö, spisovatel Alexej Tolstoj, novinář Ilja Erenburg a desítky dalších. Byli tu od nás četní novináři a intelektuálové - Jan Černý, Jan Šverma, Kischův bratr MUDr. Bedřich Kisch, desítky lékařů. Ale přišli i záložní důstojnici s vojenským vzděláním. Mnozí z nich neměli s komunisty nikdy nic společného."

   "Najednou jsem byl ve válce. Ani jsem nevěděl jak. Stal se ze mne voják. Výcvik trval jenom několik hodin, všechno šlo ráz naráz. Byl jsem zařazen do kulometné roty Jana Žižky z Trocnova. Patřili jsme do batalionu 'Masaryk'. Dostali jsme kvér a později i uniformu, přilbu, kulomet. Fronta byla hned za dveřmi. V Madridu se mohlo jet na frontu dokonce tramvají. Ve Španělsku jsem poznal skvělého člověka, vojáka a velitele kulometné roty A. Kobyláka. Ten nakonec padl jako partyzán na východní frontě. Od roku 1938 jsem se zúčastnil všech bojů 129. mezinárodní brigády, která se zformovala v únoru toho roku. Ve Španělsku s námi byl i bouřlivák Josef Pavel - ten se stal v roce 1968 ministrem vnitra, byl tu i pozdější hrdina SSSR Vendelín Opatrný, který padl na Dukle. Byly tu i desítky žen, například Helena Petránková, pozdější příslušnice 1. československého armádního sboru v SSSR. S dalšími interbrigadisty jsem se během pokračující války setkal ve francouzských věznicích a v koncentráku (tam jsem byl jedenáct měsíců) a nakonec jsem skončil v československém zahraničním vojsku ve Velké Británii. Prodělal jsem výcvik, pracoval ve vojenských dílnách."

   V polovině října 1938, když Hitler obsadil v důsledku Mnichovské dohody československé pohraničí, přišel rozkaz o stažení mezinárodních brigád. Když však fašistické jednotky nadále pokračovaly v útocích za podpory italských a německých fašistů, vrátili se interbrigadisté opět na frontu. V republikánských jednotkách vybojovali při obraně Barcelony svůj poslední čestný boj.

   Po Španělsku přišel koncentrák ve Francii a nakonec vojsko ve Velké Británii

   "Bojovali jsme muž proti muži, na zemi i ze vzduchu na nás útočil dobře vyzbrojený nepřítel. Věděli jsme, co nás v příštích dnech čeká. U Madridu jsme skutečně bojovali za Prahu. Bojovali jsme v mezinárodních brigádách, pod vojenskými zástavami 'Kolumna International Batalion Masaryk, Dimitrov, Gottwald, Liebknecht, Čapajev'. Většina z nás věděla, že vrátit se do okousaného Československa, znamená pro každého sebevraždu. Někteří jí však šli vstříc. Jiní vstoupili v protektorátě do ilegality. Já sám jsem se dostal do Anglie, byl ze mne zase přes noc zahraniční voják. V Londýně jsem si našel manželku Hanu, vídeňskou rodačku, v roce 1944 se nám narodila dcera Anita. Proto mohu říci, že jsem měl i tentokrát velké štěstí, více než 2000 kamarádů ve Španělsku padlo. A po celé mé anabázi mi později vojenští páni napsali do osvědčení podle paragrafu 8 zák. čís. 255/1946 Sb., že jsem byl československým dobrovolníkem ve Španělsku (1937-1940) a hned potom příslušníkem československé zahraniční armády na Západě."
   Dalo by se říci, že pro Josefa Šlaje spadla po návratu do Československé republiky klec.

  Návrat do vlasti v máji 1945 znamenal v životě Šlajových velké změny a přišly i velmi těžké roky. V rodných Ervěnicích byly po vysídlení Němců volné statky. Josefa Šlaje na jeden z nich umístili jako správce, takže o bydlení pro rodinu i o práci měl postaráno. V té době však netušil, jak může vše dopadnout. V republice nastalo združstevňování, ale to se netýkalo Ervěnic, pod kterými bylo uhlí a počítalo se s jejich likvidací. Z Josefa Šlaje se stal soukromě hospodařící sedlák, který nesměl sedlačení zanechat (nepovolovalo se), nemohl vstoupit do družstva, i když chtěl a přitom se něj vztahovaly povinné dodávky, jež byly stanoveny tak, aby rolníky donutily do družstva vstoupit... A tak se stal z komunisty a bojovníka za svobodu kulak... A přesto se ideálům, za něž bojoval se zbraní v ruce, nezpronevěřil. Dodneška zůstal komunistou.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Komisaři je to stále lepší. Jen bych se chtěl zeptat - nejaké fotografie dotyčných by se nalézt nedaly? takto se v tom ztrácí oči. Ale zajímavé to je - všechna čest.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Pátrači, fotky jsou v těch odkazech, Jinak chystám pokračování a k tomu fotky mám
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7848
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Už jsem a to přišel a tedy se zdvořile omlouvám.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Další interbrigadista .

Ludvík Maršálek

Narodil se v Klederingu v Dolním Rakousku 13. 5. 1911, kde byli jeho rodiče na sezónní zemědělské práci. Po skončení I. světové války se přestěhovali do Bojkovic. Zde se také narodil nejmladší ze 4 synů. Jelikož otec měl z války podlomené zdraví, hlavní obživu pro rodinu zajišťovala matka, která střídavě pracovala jako dělnice u sedláků. Mladý Ludvík se zpočátku učil krejčím, později přešel z finančních důvodů na zedníka. Jezdil pak pracovat na Slovensko za korunu na hodinu se svým zednickým mistrem Nejezchlebou z Bojkovic. V roce 1934 nastoupil základní vojenskou službu u 107. dělostřeleckého pluku v Olomouci. Po jejím absolvování nastoupil na stavbě na nádraží v Pitíně.

Po vypuknutí občanské války ve Španělsku odejel společně s Aloisem Snopkem a Pavlem Blaževičem přes Francii jako interbrigadista na pomoc španělskému lidu proti Frankovým falangám. Po pádu Madridu kryl ústup španělských uprchlíků do internačních táborů ve Francii. Po okupaci Francie byl nasazen na nucené práce do Akenu an der Elbe v Německu. Odtud v roce 1941 utekl zpět do Bojkovic. S otcem se již nesetkal. Ten byl od roku 1934 trvale upoután na lůžko a v roce 1939 zemřel.
Práci si našel hned v roce 1941 v bojkovické zbrojovce, a protože ve Španělsku a ve Francii dobře poznal fašismus, začal ihned ilegálně pracovat a shromažďovat výbušniny. Po městě rozšiřoval letáky. Dlouho však jeho činnost nezůstala utajena. Dne 7. 5. 1942 byl přímo na svém pracovišti ve zbrojovce zatčen gestapem. Zpočátku byl krátce vězněn v Uherském Hradišti, poté převezen na 6 měsíců do Kounicových kolejí v Brně, pak do Vratislavi a nakonec do Brandenburgu.

První soudní přelíční se konalo 8. 5. 1943 před lidovým soudem ve Vratislavi a zde byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 15 let za přípravu velezrady. O výsledku soudního jednání napsal domů mimo jiné i toto „Bude dlouho trvat, nežli se vrátím. 8. toho měsíce jsem byl odsouzen na 15 roků káznice. Do té doby, než se vrátím, je na Vás, chlapci, abyste se postarali o mamku, aby netrpěla nouzi, i když byste snad doma nebydleli žádný“.

Při dalším přelíčení, které se konalo před lidovým soudem v Berlíně 12. 12. 1943, byl Ludvík Maršálek odsouzen k trestu smrti. V posledním dopise, napsaném v Brandenburgu dne 20. 12. 1943, se rozloučil se svými příbuznými slovy: „Milá, dobrá maminko, bratři milí, švagrové, neteřinky, želbohu Vám musím oznámit zprávu, která Vás zarmoutí. 12. prosince jsem byl lidovým soudem v Berlíně odsouzen k smrti, čímž padají všechny naděje, že bych se mohl ještě vrátit domů. Mamičko, vím, že je to pro Tebe velká rána, ale prosím tě, buď silná, máš ještě tři chlapce, oni jsou hodní a neopustí Tě ve stáří, a tak se rozdělíme. Ty zůstaneš s chlapci tady a já půjdu za taťkem, chodí on teď ke mně ve spánku a říká mi: „Nic se neboj, Ludvo, neboj se.“ Ráno pak bývám klidnější. Já, mamičko moje, se nebojím zemřít. Jiří Wolker napsal: Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jenom kus života těžkého. Umírání se bojím, kdy člověk je tak sám. A já, maminko, nejsem sám, je nás mnoho, kteří se nedočkají konce války. Chlapci, pamatujte na mamičku, ona se na Vás mnoho napracovala…“.

Ludvík Maršálek byl popraven poravčí sekerou dne 24. ledna 1944 v Brandenburgu. Veškeré útrapy snášel hrdinsky a až do poslední chvíle svého života nikoho nezradil.
Obrázek
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Další českoslovenští interbrigadisté a jejich osudy


UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI - PEDAGOGICKÁ FAKULTA

Katedra společenských věd

BARBORA CIGÁNKOVÁ

Vybrané kapitoly z dějin KSČ na Holešovsku

Bakalářská práce


Holešovští interbrigadisté

Holešovská KSČ začala organizovat různé finanční sbírky a přednášky, které měly vypovídat o situaci ve Španělsku. Například v prosinci 1937 v Holešově na toto téma přednášel redaktor Rudého práva, který tam půl roku pobýval. Z Holešova se na výzvu strany nakonec do Španělska vypravilo bojovat šest mužů:

---Josef Bakala,
---František Hlavica,
---Josef Hrůza,
---Ludvík Netopil,
---bratři František a Rudolf Svačinovi.

Najímání dobrovolníků bylo organizováno praţským ústředím komunistické strany s pomocí důvěrníků. Už 6. prosince 1936 odcestovali tři holešovští komunisté (Netopil, Divoš, Hrůza) do Prahy. Netopil, který měl platný pas, se zde zdržel a pak odjel do Španělska. Hrůza byl vyslán pracovníkem ÚV KSČ. Přestože se Němec, který ho měl doprovázet, nedostavil, se také vydal na cestu. S pasem na cizí jméno projel
vlakem přes Rakousko až na švýcarsko-francouzskou hranici, ale v Basileji ho dál nepustili a cesta pro něj skončila. Proto se během 5 dnů vrátil zpět do Prahy a odtud do Holešova (do Holešova se už před tím vrátil i Divoš).

Josef Bakala] odešel z domu bez udání důvodu 25. prosince 1936. O. Pluskal, interbrigadista z Prostějova, ve své výpovědi po návratu ze Španělska uvádí, že tehdy společně s Bakalou a s dalšími třemi osobami nastoupili cestu v Olomouci, každý dostal (od KSČ) na cestu 900 Kč a pokračovali do Prahy, kde měl vedoucí jejich skupiny navštívit sekretariát, a pak dál do Španělska. Rudolf Svačina Bakalu následoval 10. ledna a doma řekl, že si jde hledat zaměstnání. Za dvacet dní opustili Holešov i Fr. Svačina a Fr. Hlavica.

Již v únoru přišly jeho rodičům pohlednice z Turína a z Lyonu (v Kroměřížském archívu je uložen lístek z fronty zaslaný interbrigadisty příteli Josefu Stratilovi do Količína, viz Příloha č. 3: Pohlednice od interbrigadistů).

Všichni byli členy KSČ a před svým odjezdem dostali dopisy z ústředí strany, ve kterých byli instruováni, jak postupovat. Strana jim také poskytla peníze na cestu. Když komunisté žádali na okresním úřadě o pasy, činili tak sice jednotlivě, ale podezřelé bylo, že jako účel cesty všichni shodně uvedli studování poměrů v cizině. Pasy jim byly vydány i přesto, že neměli potřebné vzdělání k tomu, aby mohli v zahraničí něco studovat, ani dostatek finančních prostředků na cestu, jelikož byli nezaměstnaní. Zemské prezidium v Brně proto důrazně požadovalo vysvětlení, jak je možné, že úřad pasy vydal, když existovala důvodná podezření o nelegálním vstupu do cizí armády. Českoslovenští političtí představitelé se též obávali, že dobrovolníci
nejsou do Španělska posílání „jen“, aby pomohli k vítězství demokracie, jak tvrdili, resp. komunismu, ale také proto, aby se zde vycvičili k pouličnímu boji a KSČ je pak mohla doma použít k výcviku svých úderných oddílů.

Na druhý pokus (8. února 1937) se podařilo odejít už i Josefu Hrůzovi, tentokrát i s cestovními doklady na své jméno. Podle některých publikací byl nestraníkem, ale podle zákona z 25. 10. 1933 o zastavování činnosti a rozpouštění stran byl příslušníkem strany i ten kdo stranu účinně podporuje nebo její podvratné cíle veřejně schvaluje nebo tak učinil v posledních šesti měsících V prvorepublikových archívních dokumentech uváděn jako Josef Hrůz, v pozdějších jako J. Hrůza Údajně se pokusil také dostat do Španělska, ale prý musel utéct před basilejskou policií, která
pronásledovala vedoucího skupiny, a tajně se dostal domů.

Na výzvu policejního ředitelství v Praze poskytla v prosinci 1937 stanice v Holešově seznam interbrigadistů z okresu doplněný o další dva dobrovolníky: Fr. Miklu z Fryštáku a J. Nováka z Vítonic. Literatura se však zmiňuje ještě o jednom dobrovolníkovi, kterým byl Ladislav Hotař z Holešova. Ten měl do Španělska odejít v září 1937 a padl v dubnu 1938 při ústupovém boji na řece Ebro.

Krátce poté co se interbrigadisté za spolupráce s francouzskými komunisty dostali na španělské území, prošli krátkým výcvikem, aby pak byli přiděleni k útvarům, a přesunuli se na frontu. Hrůza, Bakala, Hlavica a Fr. Svačina se sešli u formující se protiletecké Gottwaldovy baterie. Ta pak zasáhla do bojů s Frankovými vojáky podporovanými Německem a Itálií třeba v Madridě, El Pardu, Brunete, Las Rosas či Aragonu. Později je u útvaru doplnili i Netopil s R. Svačinou. Opustit interbrigády nebylo snadné (bylo to možné jen v případě nemoci či zranění), přesto se Hlavicovi podařilo zběhnout, když v době reorganizace baterie požádal o dovolenou do Barcelony. Zde mu byl na čsl. konzulátu vydán pas apřes Francii a Německo se vrátil zpět do vlasti. Ve své výpovědi z prosince 1937 odmítal, že by jel do Španělska se záměrem vstoupit do republikánského vojska. Tvrdil, že do zahraničí vycestoval s tím, že se pokusí najít si práci v Rakousku nebo Jugoslávii a náhoda, že ho přivedla do Španělska.

Zajímavé jsou osudy L. Netopila a J. Hrůzy. Po rozpuštění brigád se dostali do Francie, kde byli internováni v různých táborech. Po výzvě vlády vstoupili do zahraniční armády. Francouzi z nich tehdy sestavili dva pluky a špatně vyzbrojené je poslala čelit Hitlerovým postupujícím vojskům do oblasti v blízkosti Paříže. Odtud se každý sám na vlastní pět probil až ke Středozemnímu moři. Vydali se lodí doKanady,
když se část lodí vracela zpět do Liverpoolu, dostal se Hrůza do Anglie, kde se znovu setkal s Netopilem, který do Británie přijel už dříve. Tam se stali součástí tzv. pioneercorps a po otevření východní fronty vstoupili do armády: Netopil k dělostřelectvu a Hrůza k letectvu. Oba se pak vrátili do Československa až 17. prosince 1945.
Obrázek
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Další interbrigadista : Bohužel jsem nenašel fotografii ani konkrétní jednotku

Vincenc Kocman

Obrázek


Třetím příslušníkem RAF, pocházejícím z Rudice, byl Vincenc Kocman (nar. 1917). Jako komunista odešel dobrovolně bojovat do Španělska v občanské válce (1936-1939) proti Francovi.

Když Franco zvítězil, byl interbrigadista Vincenc Kocman internován s ostatními v táborech. Když vypukla 2. světová válka nesměli tito komunisté na příkaz Moskvy bojovat na straně spojenců Anglie a Francie, poněvadž SSSR měl s Hitlerem uzavřený pakt o neútočení. Teprve když Hitler napadl SSSR v roce 1941, mohli interbrigadisté vstoupit do spojeneckých armád a Vincenc Kocman byl zařazen v Anglii ke 311. bombardovací peruti jako střelec. Vincenc Kocman válku přežil a vrátil se do Československa se svojí manželkou Skotkou Jessie. Za svoji účast ve španělské válce obdržel od prezidenta Klementa Gottwalda řád Bílého lva, ale později pro svoji účast u R.A.F. byl z lidově-demokratické armády propuštěn v hodnosti štábního kapitána. V civilu pak přednášel marx/leninismus na Vysoké škole zemědělské v Brně. V devadesátých letech povýšen im memoriam na podplukovníka letectva.

Hlavní zdroj : Boj bez slávy, Vincenc Kocman, Krajské nakladatelství Brno, 1962

Tento zdroj uvádí počet českoslovenškých interbrigadistů na 3000. A přes 2000 padlých ??? - bude se asi jednat o celkové čs. Ztráty. Stejné je to s celkovými počty interbrigadistů : 40000, z toho 32000 padlých. Ve Francii jich bylo po skončení bojů internováno necelých 7000, z toho 570 čechoslováků, 270 v táboře ( v knize autor důsledně používá pojmenování “koncentrák”, zde budu používat neutrální “tábor” ) Saint Cyprien, 300 v Argeles Sur Mére. Na počátku května 1939 byli přestěhováni do nového tábora na náhorní planině Nízkých Pyrenejí v Departmentu Pau poblíže městečka Orolonu a byl pojmenován podle blízké vesničky Gurs. Komunisté v táboře žili v hluboké ilegalitě, v československé skupině to bylo asi 27 %. Všichni byli politicky velmi vyspělí a svým osobním příkladem dovedli získávat pro politiku strany všechny ostatní. Zároveň tvořili hybnou sílu při zlepšování životních podmínek , organizováním akcí, zřízení kantýny, studiem a uměleckou činností. Policie se snažila i pomocí konfidentů ( Kamenický, Beleš, Horkel, tito byli již ve Španělsku uvězněni jako nepřátelé republiky ) zjišťovat komunistické buňky, avšak bez úspěchu.

Prvních 150 zpravodajci “prolustrovaných” interbrigadistů odjelo na začátku prosince 1939 do Agde. Druhý transport, též v počtu 150ti, odjel 3. ledna 1940. Španěláci byli zařazováni do jednotek tak, aby v každé četě byl jeden, maximálně dva. Následoval ještě jeden transport. Celkově to bylo přibližně necelých 500 vojáků. V táboře tak zůstalo na sto ( ??? údaj podle knihy ) Čechoslováků, které Komitét prohlásil za osoby bez státní příslušnosti, čímž byli vydáni francouzské policii. Po pádu Francie byli mnozí převezeni gestapem do německých táborů ( !!! povšiměte si, že zde autor použil výraz tábor, na rozdíl od předešlých “koncentráků” ) Dachau a Buchenwald..

Navýšení počtů vojáků dovolilo zřídit nové jednotky, například dělostřelecký oddíl. Tento byl na neúplných stavech a bez kanónů. Přesto plukovník Janouch, velitel československých jednotek, mohl vykázat zvýšení počtů jednotek a co hlavně, zařazení desítkek nadpočetných důstojníků. Velitelem oddílu byl podplukovník Vysloužil. Oddíl byl přemístěn v městečku La Nouvelle a jedna baterie ve vesnici Portel, v této byl i Vincenc Kocman a další dva interbrigadisté – Tonda, jeho učitel stranického školení a a Ivan, pocházející z Jugoslávie, ale měl za manželku češku. Kocman byl po dvou týdnech převelen k letecké skupině, jelikož měl základní pilotní výcvik. V letecké skupině byl mimo něj už jenom jeden Španělák. Po třetím transportu přibylo v letecké skupině pět Španěláků – leteckých specialistů.

Další skupina 50ti Španěláků tvořili českoslovenští interbrigadisté německé národnosti a několik politicky nespolehlivých - bývalých vyšších funkcionářů a důstojníků. Po dvou týdnech strávených v izolaci byli puštěni na vycházku, kde byli dva z nich hrubě slovně napadáni zpravodajským důstojníkem, že mluví německy a požadoval po nich identifikaci, což odmítli a dotyčného hodili do kanálu. Po tomto incidentu byla celá skupina vrácena do tábora. V táboře tak zůstalo na sto ( údaj podle knihy ) Čechoslováků, které Komitét ( Československý národní komitét v Paříži, vytvořený na jaře 1939 – předseda Štefan Osuský ) prohlásil za osoby bez státní příslušnosti, čímž byli vydáni francouzské policii. Po pádu Francie byli mnozí převezeni gestapem do německých táborů ( !!! povšiměte si, že zde autor použil výraz tábor, na rozdíl od předešlých “koncentráků” ) Dachau a Buchenwald.

Anglie

19. června 1940 odplouvá Kocman z přístavu Bordeaux s dalšími 180ti čechoslováky včetně generála Janouška. Další naši vojáci se soustřeďovali v Marseille, kde byla jedna loď určena pro čechoslováky. Interbrigadisté se rozhodli, že polovina zůstane ve Francii v ilegalitě a druhá odpluje.

Pozemní jednotky soustředili do Cholmondeley, kde byl poměr jeden voják na jednoho důstojníka. Zde se Španěláci v počtu 270ti vzbouřili proti důstojníkům, kteří dezertovali od svých jednotek. Na jejich stranu se přidalo dalších 500 vojáků. Po neúspěšném jednání osoně přítomného Dr. Edvarda Beneše byli všichni vzbouření vojáci pod ozbrojenou eskortou naloženi do vagónů a odtransportováni do města Yorku, na bývalý hipodrom, kde byl koncentrační tábor pro nepřátele britského impéria.

Informace pro tento seznam pochází z "Náhradní těleso Čs. Vojska" (Depot československých sil) ve Velké Británii, konkrétně "Kmenový rozkaz č.1, 1.srpna 1940, čl.8" (Výchozí řazení č. 0.1, 1. srpna 1940, bod 8).

"Čl.8: Zbavení hodnosti - vyloučení z čs.armády.

Rozhodnutím MNO - čj.71/dův.1940 vel.1.div. byly dnem 27.7.1940 pro nesplnění služebního závazku zbaveny svých hodností a charakteru aspiranti - pokud je měly - a tímže dnem vyloučeny z čs.armády a předány britským uřadům tyto vojenské osoby: "K dispozici je celkem 539 jmen v seznamu. Já jsem jen reprodukoval seznam, jak je uvedeno v armádním rozkaze.

http://translate.google.cz/translate?hl ... rmd%3Divns

Brzy jim však byl nabízen vstup do britské armády s přiznáním jejich hodností. Také byli přestěhováni do vojenských táborů ve střední Anglii, kde se podíleli na odstraňování trosek po bombardování. Po napadení Sovětského svazu byli všichni amnestováni.
Kocman byl zařazen v 311. bombardovací peruti, kde zorganizoval vzpouru za zlepšení podmínek našich osádek.

http://kudrnaweb.psm-net.cz/vzpoura_pro_zvanec.pdf

-----Další jména interbrigadistů, bojujících později v RAF http://aces.safarikovi.org/victories/cz ... eople.html

-----Doplňuji, našel jsem nově uveřejněný pořad v Českém rozhlase o Bohuslavu Laštovičkovi :
http://m.rozhlas.cz/archiv/osobnosti/_z ... -2--865416
Obrázek
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Příspěvek od komisař »

Jozef Májek- pokračování

http://szm.hng.sk/index.php?option=com_ ... Itemid=110
http://www.ovkscm.estranky.cz/img/pictu ... c00024.jpg

Jan Eisner

http://www.ovkscm.estranky.cz/clanky/mi ... prava.html

Zde je další názor na účast našich interbrigadistů a jejich uznání v současné Slovenské republice.

http://www.bohemia.htmlplanet.com/04/lavica.html
Obrázek
Uživatelský avatar
Tuchačevskij
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 413
Registrován: 15/11/2009, 03:02
Bydliště: Slaný

Re: Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadist

Příspěvek od Tuchačevskij »

Nemáte někdo náhodou více informací o městečku Belchite ? Mělo by být údajně ponechané jako památník v původním zničeném stavu... Koukal jsem na nějaké fotky a vypadá to dost zajímavě :D
"Kdo se nepoučil z historie, je nucen si ji prožít znovu"
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Re: Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadist

Příspěvek od komisař »

O Belchite se mi nepodařilo nic zjistit.

Tak jsem našel články o tomto tématu v časopisu Válka REVUE, čísla červen a červenec 2014 od Jiřího Rajlicha a Davida Mantenyi. Má název "Říkalo se jim "Španěláci". Náhoda ..... Prostuduji a doplním, co tam mají navíc, co se mi nepodařilo dohledat. Co jsem zatím zjistil, tak doplním zde podle nich složení a bojovou cestu konkrétních jednotek.
Obrázek
Uživatelský avatar
komisař
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 401
Registrován: 10/10/2008, 14:59
Bydliště: Český Krumlov

Re: Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadist

Příspěvek od komisař »

Tuchačevskij : Tak jsem se podíval, ale newmám čas, mám toho rozděláno hodně, tak jenom odkaz. Jsou tam i fotografie trosek města.

https://www.google.cz/?gws_rd=ssl#q=bel ... +civil+war
Obrázek
CKD_cz
Příspěvky: 2
Registrován: 3/3/2019, 01:37

Re: Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadist

Příspěvek od CKD_cz »

zdravim mam dotaz muj pradeda byl spanelak snazim se ho dohledat ale zatim kde nic tu nic snad mi pomuzete jde o Rudolfa Bukacka narozeneho v roce 1912 v dubnu mel byt kapitanem kulometne baterie a v roce 1939 mel byt v internacnim tabore bouzel vic informaci nemam jelikoz si nemuzu vzpomenout kam se podeli jeho dokumenty ale je mozne ze uz tenkrat pouzival kryci jmeno Josef Schmit - Schmid jelikoz pusobil po internaci a padu franciue u FFI pokud uvidite na nejake fotce spanelaku chlapa co ma jizvu na prave strane krku od strepiny granatu tak to je s nejvetsi pravdepodobnosti prave on pred tim granatem ho zachranil jeho kamarad a spolubojovnik Solomon ktere ho to roztrhalo - nevim jestli slo o palestinskeho zida nebo cechoslovaka za jakekoliv info budu velice vdecny
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 8397
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadist

Příspěvek od Zemakt »

Ahoj, být na tvém místě, tak bych se přímo obrátil na jednoho z dvojice autorů této knihy https://www.kosmas.cz/knihy/169193/jan- ... -ti-druzi/
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
CKD_cz
Příspěvky: 2
Registrován: 3/3/2019, 01:37

Re: Španělská občanská válka : českoslovenští interbrigadist

Příspěvek od CKD_cz »

a kde bych na ne nasel kontakt ?
Odpovědět

Zpět na „Příčiny a události vzniku 2.sv války“