Mezikontinentální balistická ŘS R-9A / SS-8 Sasin
Napsal: 17/2/2007, 19:13
Mezikontinentální balistická řízená střela R-9A
R-9A (8K75)
Vzhledem k mé chybě v článku o UR-100, které si pozorný čtenář všim, sem se na jeho žádost rozhodl napsat krátký článek mimo můj „ediční plán“ a napsat pár řádku o raketě R-9A, poslední Koroljovově raketě ve výzbroji Sovětských strategických sil:
Výnos Rady Ministrů SSSR o vývoji R-9 byl přijatý 13.května 1959. Vývojem bylo pověřeno OKB-1 S.P.Koroljova. Dostalo tím přednost před R-26, což byl návrh Jangelův z OKB-586. Představa byla raketa o vzletové hmotnosti do 100t, doletu 10000km a návrh byl představen v dubnu 1958. Právě kombinace kapalný kyslík a petrolej měl umožnit výrazně menší hmotnost rakety proti R-7. Byla to téměř třetina proti R-7.
Šlo o dvoustupňovou konstrukci se stupni klasicky nad sebou (na rozdíl od R-7), se čtyřkomorovým motorem RD-111 o tahu 141,2t od V.P.Gluška, tj OKB-456 a poprvé v Sovětském svazu bylo pro řízení stupně použito řízení přímo nosným motorem pomocí výklopných trysek. Právě motor RD-111 a jeho dlouhý vývoj nesl značný díl zodpovědnosti za zdržení vývoje celé rakety. Zlí jazykové tvrdí, že za problémy stály neshody mezi Gluškem a Koroljovem. Vývoj jistě nebyl jednoduchý a jaký díl tyto neshody nesly nedokáži posoudit, ale jejich vzájemná nevraživost je fakt a nesla se celou dobou, kterou oba pracovali v Sovětském raketovém programu, čili do Koroljovoi smrti. Ve stupni druhém byl použit čtyřkomorový motor RD-0106 o tahu 30t od Kosberga, čili OKB-154. Pro řízení druhého stupně byly použity řídící trysky pracující na pracovní plyn z turbín. V okamžiku zážehu motorů druhého stupně sloužily ke stabilizaci i aerodynamické plochy pro první sekundy samostatného letu po oddělení stupňů. Sama koncová část druhého stupně se oddělovala několik sekund po stupni prvním. R-9 měla ještě jedno prvenství, pro tlakování palivových nádrží bylý použity produkty hoření paliva, což umožnilo odstranit nádrže plnícího plynu.
Naváděcí soustava byla z počátku kombinovaná. Inerciální na aktivním úseku letu s radiokorekcí na koncové části aktivního letu, později bylo od radiokorekce ustoupeno v souvislosti se zlepšováním parametrů inerciální naváděcí soustavy. Jako první MBŘS v Sovětském svazu měla roztáčení gyroskopů pomocí turbíny, což výrazně zkrátilo přípravu na start. Proti R-7, kde roztáčení gyroskopů na pracovní otáčky (60000ot/min) zabralo značnou část času předstartovní přípravy, to byl značný pokrok. Trvalo to 15 minut.
Pro raketu byly vyvinuty dvě hlavice. Lehká o ráži cca 2Mt s nichž měla raketa dolet 12500km a těžká, o ráži cca 5Mt a doletem 10500km. Přesnost tyto MBŘS po celou dobu předurčovala k napadání plošných a méně chráněných cílů, i když se proti R-7 jednalo o pokrok.
Dva pohledy na R-9A sloužící jako památníky.
Pro raketu vyly postupně vyvinuty tři verze startovacích pozic. První byla pozemní verze Desna-N. Raketa byla skladována v horizontální poloze v zodolněné pozici. V jednom komplexu byly dvě ŘS, podzemní velitelské stanoviště a zařízení technického zajištění a systémů radiokorekce. V podzemí byly umístněny také nádrže s palivem a okysličovadlem, což pochopitelně nebylo zcela jednoduché. Okysličovadlem byl podobně jako u prvních MBŘS ve Spojených státech kapalný kyslík, který sice poskytoval ideální výkon, ale práce s plynem zkapalněném a uchovávaným při velmi nízké teplotě (-186 stupňů) není jednoduchá.
Komplex Dolina odpovídal předchozímu s tím rozdílem, že celý proces předstartovní přípravy byl automatizován. Obnášel ustavení rakety do svislé polohy, její přistykování na startovací stůl, natankování a zprovoznění naváděcího systému. Celá doba přípravy rakety od zahájení příprav po start trvala cca 20minut a druhá raketa komplexu mohla startovat za 9 minut po té. Přebití na novou salvu, pochopitelně již ne automatizované, trvalo 2,5hodiny.
Posledním a nejsofistikovanějším startovacím komplexem byl šachtový Desna-V. Sestával z podzemního velitelského stanoviště, pomocných systémů a systémů radiokorekce, spolu se zásobníky paliva. Rakety byly tři v silech o hloubce 36m a průměru 7,8m. Uvnitř sila byla cylindrická vestavba o průměru 5,5m kde byla umístněna raketa. Prostor okolo vnitřní vestavby sloužil pro odvod plynů od motorů v okamžiku startu rakety. Ten probíhal pomocí motorů prvního stupně. Odolnost sila byla cca 15-20 kg/cm2. Celý komplex byl podle mého názoru podobný komplexu Šeksna-V pro rakety R-16. Jde o stejné období a stejnou koncepci.
Start rakety z pozemního komplexu na Bajkonuru a vedle raketa v letu.
Všiměte si obláčků odpařujícího se kyslíku, pro Sovětské MBŘS nezvyklý jev.
Raketa byla v bojové pohotovosti po dobu maximálně jednoho roku. To bylo v podobě, kdy komponenty paliva byly uskladněny v zásobnících v podzemí komplexu. Systém uskladnění kapalného kyslíku údajně umožňoval skladování za minimálních ztrát. Pouze 2-3% za rok. Ke startu potom mohlo dojít po natankování paliva a okysličovadla a zprovoznění inerciální naváděcí soustavy. V natankovaném stavu, což by bylo provedeno pouze v okamžiku vyostření politické situace mohla být raketa po dobu 24 hodin.
Letové testy z Bajkonuru, z pozemního startovacího stolu (systém Desna-N) byly zahájeny 9.dubna 1961. To znamená v podstatě v té samé době jako R-16. První start byl úspěšný. Mimochodem bylo tři dny před tím, než z několik kilometrů vzdálené odpalovací rampy č.1 startoval Jurij Alekseevič Gagarin ke svému legendárnímu letu. Druhý let 21.dubna 1961 byl také úspěšný ale již 25. dubna začala černá série a začalo se dařit výrazně méně. Problémem byly především motory prvního stupně. Tři starty po sobě nezdařené. Úspěch a neúspěchy se postupně střídaly. Z prvních 32 startů bylo 15 havárií a celkem pro letové zkoušky proběhlo 54 startů.
14.února začaly testy z komplexu verze Dolina a o rok později z komplexu Desna-V, bylo to 2.února 1964.
S testy je spojena i tragická havárie. Je až neuvěřitelné, že jde opět o 24 říjen. 24.října 1963 na zkušebním komplexu Desna-V probíhaly testy. Díky netěsnosti vedení kapalného kyslíku došlo k jeho úniku. Obsah kyslíku převýšil povolenou směs v atmosféře a v 8. podzemní patře obsluha nastoupila do výtahu. Chyba na ovládacím panelu výtahu způsobila jiskru, ale ve výbušném prostředí si exploze vyžádala sedm životů z jedenácti členů obsluhy komplexu.
V té době již probíhala výstavba bojových pozic a výroba rakety, která probíhala v Kujbyševském závodě Progress. 21.července 1965 byl systém R-9A (8K75) přijat do výzbroje Raketových Vojsk Strategického Určení ve dvou variantách odpalovacích komplexů, Dolina a Desna-V. Do konce roku 1964 byly ve výzbroji a na bojové pohotovosti čtyři pluky Dolina a jeden Desna-V. Celkem bylo k prosinci 1964 v bojové pohotovosti 17 MBŘS a rok na to již bylo ve výzbroji 23 raket. To byl ale vrchol. Je potřeba vzít v úvahu že od roku 1965 již začalo zavádění R-36 a UR-100 a tyto systémy již přináleží druhé generaci MBŘS v Sovětském svazu a R-9 jim nemohla být po technických parametrech konkurencí. Od roku 1971 jich bylo ve výzbroji pouze 23 a poslední byly vyřazeny spolu s R-16 v roce 1976. Je otázkou jestli ovšem k tomuto datu byly v bojové pohotovosti. Asi už ne.
Právě dlouhý vývoj, nevhodné pohonné hmoty a rychlý rozvoj raket nové generace udělaly z R-9 jen okrajovou záležitost MBŘS v Sovětském svazu. Je ale pravdou, že byly rozhodně nejdéle sloužící rakety s kryogenním palivem na světě. Každopádně to byly jediné rakety na světě, které v sériovém provedení startovaly přímo z podzemního sila při použití kapalného kyslíku jako okysličovadla. Zkušenosti při vývoji R-9 použil Koroljov především při vývoji globální rakety GR-1 a později dále v kosmickém programu.
TTD:
Typ…………………………………...R-9A
……………………………………......8K75
Rok zavedení……………………1964
Kod NATO…………………………SS-8 Sasin
Hmotnost………………………….80,4t
Délka………………………………. 24,3m
Průměr………………………………2,68m
Dolet max…………………………10500/12500km
Hlavice……………………………..1x 2Mt/1x 5Mt
Jedná se článek který vznikl jaksi narychlo, já se původně této raketě věnovat samostatně nechtěl, jednak pro to, že jde o okrajovou záležitost a jednak já sem chtěl dát přednost raketám které tvořily páteř strategických sil velmocí. Proto ten menší rozsah a v podstatě jen jeden zdroj:
P.A.Podviga - Strategičeskoe jadernoe vooruženie Rossii (Moskva 1998)
Díky za pozornost, obzvláště Ekologovi.
redboy.
R-9A (8K75)
Vzhledem k mé chybě v článku o UR-100, které si pozorný čtenář všim, sem se na jeho žádost rozhodl napsat krátký článek mimo můj „ediční plán“ a napsat pár řádku o raketě R-9A, poslední Koroljovově raketě ve výzbroji Sovětských strategických sil:
Výnos Rady Ministrů SSSR o vývoji R-9 byl přijatý 13.května 1959. Vývojem bylo pověřeno OKB-1 S.P.Koroljova. Dostalo tím přednost před R-26, což byl návrh Jangelův z OKB-586. Představa byla raketa o vzletové hmotnosti do 100t, doletu 10000km a návrh byl představen v dubnu 1958. Právě kombinace kapalný kyslík a petrolej měl umožnit výrazně menší hmotnost rakety proti R-7. Byla to téměř třetina proti R-7.
Šlo o dvoustupňovou konstrukci se stupni klasicky nad sebou (na rozdíl od R-7), se čtyřkomorovým motorem RD-111 o tahu 141,2t od V.P.Gluška, tj OKB-456 a poprvé v Sovětském svazu bylo pro řízení stupně použito řízení přímo nosným motorem pomocí výklopných trysek. Právě motor RD-111 a jeho dlouhý vývoj nesl značný díl zodpovědnosti za zdržení vývoje celé rakety. Zlí jazykové tvrdí, že za problémy stály neshody mezi Gluškem a Koroljovem. Vývoj jistě nebyl jednoduchý a jaký díl tyto neshody nesly nedokáži posoudit, ale jejich vzájemná nevraživost je fakt a nesla se celou dobou, kterou oba pracovali v Sovětském raketovém programu, čili do Koroljovoi smrti. Ve stupni druhém byl použit čtyřkomorový motor RD-0106 o tahu 30t od Kosberga, čili OKB-154. Pro řízení druhého stupně byly použity řídící trysky pracující na pracovní plyn z turbín. V okamžiku zážehu motorů druhého stupně sloužily ke stabilizaci i aerodynamické plochy pro první sekundy samostatného letu po oddělení stupňů. Sama koncová část druhého stupně se oddělovala několik sekund po stupni prvním. R-9 měla ještě jedno prvenství, pro tlakování palivových nádrží bylý použity produkty hoření paliva, což umožnilo odstranit nádrže plnícího plynu.
Naváděcí soustava byla z počátku kombinovaná. Inerciální na aktivním úseku letu s radiokorekcí na koncové části aktivního letu, později bylo od radiokorekce ustoupeno v souvislosti se zlepšováním parametrů inerciální naváděcí soustavy. Jako první MBŘS v Sovětském svazu měla roztáčení gyroskopů pomocí turbíny, což výrazně zkrátilo přípravu na start. Proti R-7, kde roztáčení gyroskopů na pracovní otáčky (60000ot/min) zabralo značnou část času předstartovní přípravy, to byl značný pokrok. Trvalo to 15 minut.
Pro raketu byly vyvinuty dvě hlavice. Lehká o ráži cca 2Mt s nichž měla raketa dolet 12500km a těžká, o ráži cca 5Mt a doletem 10500km. Přesnost tyto MBŘS po celou dobu předurčovala k napadání plošných a méně chráněných cílů, i když se proti R-7 jednalo o pokrok.
Dva pohledy na R-9A sloužící jako památníky.
Pro raketu vyly postupně vyvinuty tři verze startovacích pozic. První byla pozemní verze Desna-N. Raketa byla skladována v horizontální poloze v zodolněné pozici. V jednom komplexu byly dvě ŘS, podzemní velitelské stanoviště a zařízení technického zajištění a systémů radiokorekce. V podzemí byly umístněny také nádrže s palivem a okysličovadlem, což pochopitelně nebylo zcela jednoduché. Okysličovadlem byl podobně jako u prvních MBŘS ve Spojených státech kapalný kyslík, který sice poskytoval ideální výkon, ale práce s plynem zkapalněném a uchovávaným při velmi nízké teplotě (-186 stupňů) není jednoduchá.
Komplex Dolina odpovídal předchozímu s tím rozdílem, že celý proces předstartovní přípravy byl automatizován. Obnášel ustavení rakety do svislé polohy, její přistykování na startovací stůl, natankování a zprovoznění naváděcího systému. Celá doba přípravy rakety od zahájení příprav po start trvala cca 20minut a druhá raketa komplexu mohla startovat za 9 minut po té. Přebití na novou salvu, pochopitelně již ne automatizované, trvalo 2,5hodiny.
Posledním a nejsofistikovanějším startovacím komplexem byl šachtový Desna-V. Sestával z podzemního velitelského stanoviště, pomocných systémů a systémů radiokorekce, spolu se zásobníky paliva. Rakety byly tři v silech o hloubce 36m a průměru 7,8m. Uvnitř sila byla cylindrická vestavba o průměru 5,5m kde byla umístněna raketa. Prostor okolo vnitřní vestavby sloužil pro odvod plynů od motorů v okamžiku startu rakety. Ten probíhal pomocí motorů prvního stupně. Odolnost sila byla cca 15-20 kg/cm2. Celý komplex byl podle mého názoru podobný komplexu Šeksna-V pro rakety R-16. Jde o stejné období a stejnou koncepci.
Start rakety z pozemního komplexu na Bajkonuru a vedle raketa v letu.
Všiměte si obláčků odpařujícího se kyslíku, pro Sovětské MBŘS nezvyklý jev.
Raketa byla v bojové pohotovosti po dobu maximálně jednoho roku. To bylo v podobě, kdy komponenty paliva byly uskladněny v zásobnících v podzemí komplexu. Systém uskladnění kapalného kyslíku údajně umožňoval skladování za minimálních ztrát. Pouze 2-3% za rok. Ke startu potom mohlo dojít po natankování paliva a okysličovadla a zprovoznění inerciální naváděcí soustavy. V natankovaném stavu, což by bylo provedeno pouze v okamžiku vyostření politické situace mohla být raketa po dobu 24 hodin.
Letové testy z Bajkonuru, z pozemního startovacího stolu (systém Desna-N) byly zahájeny 9.dubna 1961. To znamená v podstatě v té samé době jako R-16. První start byl úspěšný. Mimochodem bylo tři dny před tím, než z několik kilometrů vzdálené odpalovací rampy č.1 startoval Jurij Alekseevič Gagarin ke svému legendárnímu letu. Druhý let 21.dubna 1961 byl také úspěšný ale již 25. dubna začala černá série a začalo se dařit výrazně méně. Problémem byly především motory prvního stupně. Tři starty po sobě nezdařené. Úspěch a neúspěchy se postupně střídaly. Z prvních 32 startů bylo 15 havárií a celkem pro letové zkoušky proběhlo 54 startů.
14.února začaly testy z komplexu verze Dolina a o rok později z komplexu Desna-V, bylo to 2.února 1964.
S testy je spojena i tragická havárie. Je až neuvěřitelné, že jde opět o 24 říjen. 24.října 1963 na zkušebním komplexu Desna-V probíhaly testy. Díky netěsnosti vedení kapalného kyslíku došlo k jeho úniku. Obsah kyslíku převýšil povolenou směs v atmosféře a v 8. podzemní patře obsluha nastoupila do výtahu. Chyba na ovládacím panelu výtahu způsobila jiskru, ale ve výbušném prostředí si exploze vyžádala sedm životů z jedenácti členů obsluhy komplexu.
V té době již probíhala výstavba bojových pozic a výroba rakety, která probíhala v Kujbyševském závodě Progress. 21.července 1965 byl systém R-9A (8K75) přijat do výzbroje Raketových Vojsk Strategického Určení ve dvou variantách odpalovacích komplexů, Dolina a Desna-V. Do konce roku 1964 byly ve výzbroji a na bojové pohotovosti čtyři pluky Dolina a jeden Desna-V. Celkem bylo k prosinci 1964 v bojové pohotovosti 17 MBŘS a rok na to již bylo ve výzbroji 23 raket. To byl ale vrchol. Je potřeba vzít v úvahu že od roku 1965 již začalo zavádění R-36 a UR-100 a tyto systémy již přináleží druhé generaci MBŘS v Sovětském svazu a R-9 jim nemohla být po technických parametrech konkurencí. Od roku 1971 jich bylo ve výzbroji pouze 23 a poslední byly vyřazeny spolu s R-16 v roce 1976. Je otázkou jestli ovšem k tomuto datu byly v bojové pohotovosti. Asi už ne.
Právě dlouhý vývoj, nevhodné pohonné hmoty a rychlý rozvoj raket nové generace udělaly z R-9 jen okrajovou záležitost MBŘS v Sovětském svazu. Je ale pravdou, že byly rozhodně nejdéle sloužící rakety s kryogenním palivem na světě. Každopádně to byly jediné rakety na světě, které v sériovém provedení startovaly přímo z podzemního sila při použití kapalného kyslíku jako okysličovadla. Zkušenosti při vývoji R-9 použil Koroljov především při vývoji globální rakety GR-1 a později dále v kosmickém programu.
TTD:
Typ…………………………………...R-9A
……………………………………......8K75
Rok zavedení……………………1964
Kod NATO…………………………SS-8 Sasin
Hmotnost………………………….80,4t
Délka………………………………. 24,3m
Průměr………………………………2,68m
Dolet max…………………………10500/12500km
Hlavice……………………………..1x 2Mt/1x 5Mt
Jedná se článek který vznikl jaksi narychlo, já se původně této raketě věnovat samostatně nechtěl, jednak pro to, že jde o okrajovou záležitost a jednak já sem chtěl dát přednost raketám které tvořily páteř strategických sil velmocí. Proto ten menší rozsah a v podstatě jen jeden zdroj:
P.A.Podviga - Strategičeskoe jadernoe vooruženie Rossii (Moskva 1998)
Díky za pozornost, obzvláště Ekologovi.
redboy.
