VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 17.

[michan]

VII. díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 17.

Celkem 3 německé těžké tanky Neubaufahrzeug – verze firmy Krupp z Pz.Abt.z.b.V. 40 v přístavu Oslo dne 9. dubna 1940, o kterých píše, v odborném technickém článku, sa58 na Palbě zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3102




Během odpoledne, večera a noci z 9. na 10. dubna 1940 upevňuje německá branná moc své pozice ve všech přístavech Norska ( obsazuje také, pro další vývoj války prvořadě důležitá – norská a dánská letiště) a to od severu – v Narviku, Trondheimu, Bergenu, Kristiansandu a Arendalu, v Oslo a SKUPINA VI. pak v Egersundu kabelovou stanici.
To o čem také historie hovoří, a my si nyní řekneme, je spíše kuriozita, než nějak významná vojenská událost.
V hlavním městě Norska Oslo, kde se Wehrmacht vylodí 9. dubna 1940 odpoledne a večer, chce Nory, ale i západní veřejné mínění - udivit.
Právě z propagandistických důvodů a jako ukázku síly, vysadí Němci v Oslo, spolu s pěšími jednotkami i tankovou jednotku Pz.Abt.z.b.V.40, kterou sestavili jen pro tuto operaci v Oslo. Úkolem této tankové jednotky byla samozřejmě podpora pěchoty Wehrmachtu v jejím postupu Norskem od jihu. Ale právě z již řečeného důvodu - propagandy a ukázky síly - jsou do této tankové jednotky – jsou to celkem 3 roty tanků – zařazeny i experimentální, jediné 3 nejtěžší třívěžové tanky Neubaufahrzeug, které Německo má – viz. nahoře odkaz na odborný článek sa58.
Tyto experimentální těžké tanky se však bojů v Norsku neúčastní. I Němcům je totiž jasné, že bojová hodnota těchto tanků je velice nízká, a že se určitě - jak říká i sa58 - k blitzu (Blitzkrieg – rychlé tankové, obchvatné údery s využitím střemhlavých bombardérů Ju 87 - Stuka) se prostě nehodí. A tak velikost těchto tanků má Nory a Spojence jen udivit, ukázat sílu a říci všem „A to máme ještě další věci schované“.

Ještě než budeme hovořit v tomto norském tažení o pozemních bojích, musíme se vrátit na sever – k Narviku – a zpět k loďstvu.
Je tedy 9. duben 1940 a britské Home Fleet ustupuje po odpoledních těžkých náletech Luftwaffe dál na západ a sever ( zlí jazykové tvrdili, že bylo německým letectvem vyháněno), a aby se také setkalo s jedinou letadlovou lodí, kterou v Severním moři má - s „Furiousem“.
Zároveň tento den opouští němečtí námořníci potápějící se lehký křižník „Karlsruhe“ a také britská ponorka „Truant“ prožívá svůj očistec v hlubinách moře, kde jí zasypávají hlubinnými bombami pronásledující německá protiponorková plavidla. Na Orknejích v Hatstonu se také dne 9. dubna 1940, připravuje 16 palubních střemhlavých bombardérů Blackburn B.24 Skua Mk I. ke svému legendárnímu letu k potopení německého lehkého křižníku „Königsberg“, což jsme si popsali zde: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3160
, aby pak německý lehký křižník potopily, po střemhlavém bombardování dne 10. dubna 1940 ráno.
Toho 9. dubna 1940 se také 10 německých torpédoborců v Narviku, ze SKUPINY I., když vylodilo Dietlův 139. horský pluk, snaží připravovat na návrat do Německa. Těchto 10 německých torpédoborců, jejich námořníci, pod vedením komodora Bonteho, však vůbec netuší, jaké drama je čeká a co se zde v Narviku a okolí v několika dnech odehraje.

Mapa dramatického souboje, který se mezi 10. a 13. dubnem 1940 v zátokách Vestfjordu a Ofotfjordu a u Narviku odehraje.





Než dáme slovo tomuto dramatu, který se zde na severu, zde u Narviku odehrál, a který zde pro Palbu tak dobře popsal – Norad – později přejmenovaný na Nelson - popišme si místa, kde k tomuto dramatu dojde (odkaz na bitvu dám až po popisu).

Přístav a fjordy u Narviku, kam vpluje 10 německých torpédoborců - Vestfjord a Ofotfjord viz. mapa,




Mapa Ofotfjordu a vedlejší fjordy, při pokračování plavby k Narviku.






Pohled na Ofotfjord.





která nám poslouží k dalšímu popisu.
Těchto 10 německých torpédoborců SKUPINA I. vplouvá z širého Severního moře nejprve do širokého Vestfjordu, tj. oblastí moře sevřenou mezi dlouhou řadu Lofotských ostrovů, které vybíhají severozápadně do Norského moře na jedné straně a hluboce se zařezávající hornatou pevninou na straně druhé.
Když se Vesfjord začne zužovat, leží u východního břehu ostrov Tranöy, kde se, a to je velice důležité, naloďují norští lodivodi, kteří pak všechny lodě doprovázejí až do Narviku.
Po několika mílích plavby na východ se pak Vestfjord znovu náhle zužuje u ostrova Baröy a stává se z něho Ofotfjord.
Plavba lodí tedy vede od ostrova Baröy k Narviku tímto Ofotfjordem na východ.
V těchto místech je Ofotfjord - úzkou vodní cestou, kde nalevo i napravo od ní jsou jen příkré horské svahy, které spadají přímo do moře. Pochopitelně, že v dubnový čas jsou svahy až k moři pokryty sněhem.
V některých místech plavby na východ pak příkré skály ustupují, aby vytvořily celou řadu bočních fjordů.
Úplně prvním bočním fjordem na jižní straně, je Ballangenfjord, kde je jen malé přístaviště pro 1, či 2 malé lodě, ačkoliv zde leží malé městečko Ballangen, a které žádný velký přístav nemá. Do hloubky Ballangenfjordu pak za městečkem následuje příkrá, úzká trhlina (důležité, neboť v té trhlině budou jako maskovány německé torpédoborce „Georg Thiele“ a „Bernd von Arnim“).
Když další plavbou na východ končí Ofotfjord, jsou mezi kopci další 3 hluboké vlomy.
Je to k severu Herjangsfjord s vesničkou Bjerkvik, který má u ústí v Elvegardu, což je asi míle od moře - norský plukovní sklad zbraní a střeliva.
Při plavbě dál k východu se pak táhne hluboký a úzký Rombaksfjord, dále k jihovýchodu je to pak Beisfjord.
Mezi Rombaksfjordem a Beisfjordem, na kopcovitém výběžku, obrácen k Ofotfjordu, leží město Narvik, s přístavem, který je tvořen zátokou uvnitř úzkého vjezdu do Beisfjordu. Je tady dlouhý, omezený přístup k železnorudnému přístavu, který se sice dá snadno ubránit proti útočníkovi, ale stejně tak může být výjezd z přístavu dobře blokován útočníkem.
Jak je vidět je tato cesta Vesfjordem a Ofotfjordem do Narviku, již sama od přírody, dosti nebezpečná.

Mapa okolí Narviku.





Německý komodor Bonte měl jedinou naději jak zachránit svých 10 torpédoborců ( byla to polovina všech torpédoborců, které Německo v dubnu 1940 mělo) - rychle opustit Narvik a upalovat se svými 10 torpédoborci do Německa, což znamená, plout 900 mil vodami, které střežilo britské loďstvo připravené se na něho vrhnout. Chtělo to vyplout rychle, než ztratí výhodu překvapení.
Ale.
Právě ta rychlost v čase je to, co komodor Bonte nemohl udělat.
Neměl totiž, mimo jiné, to nejdůležitější - palivo.
Do Narviku měly připlout 2 cisternové lodě, ale připlula jen jedna velrybářská loď přestavěná na cisternovou. Byl jí „Jan Wellem“, který připlul z Murmaňska.
Těch problémů, jak si řekneme postupně, bylo však víc.
Nyní tedy ještě u toho paliva.
Každý z deseti německých torpédoborců potřeboval pro svou plavbu zpět do Německa 500 až 600 tun paliva. To samozřejmě přesahovalo kapacitu tohoto upraveného tankeru, jakým „Jan Wellem“ byl. Navíc tento „taky tanker“, byl vybaven malým množstvím pump, takže mohl najednou obsluhovat jen 2 torpédoborce a navíc ty pumpy byl pomalé i na tuto dobu!!!
Toto i další starosti vyvolávají u komodora Bonteho opodstatněné obavy.
Komodor Bonte byl rozhodnut, že jeho torpédoborce vyplují v noci 10. dubna 1940, kdy bylo podle jeho průzkumu jisté, že rychlým nočním manévrem uniknou britským hlídkám. Do Německa pak vyslal Bonte signály, že Kriegsmarine musí zařídit, aby na něho cisternové lodě čekaly na širém moři.
Mezitím hlídkují ve Vestfjordu německé ponorky, které mají Bonteho varovat před britským nájezdem, když při tom dostaly rozkaz - na britský nájezd lodí zaútočit a co možná nejvíc jich poškodit. To má dát čas jeho silně vyzbrojeným torpédoborcům, aby se připravily k boji v úzkých vodách v Ofotfjordu.
Tady Bonte litoval, že u vjezdu do Úžin (mezi Lofotskými ostrovy a norskou pevninou) nemají Norové žádné dělostřelecké baterie. Aby tento nedostatek kompenzoval, pošle jeden ze svých torpédoborců k podpoře ponorek do Ofotfjordu. Tento torpédoborec má být pak vystřídán, aby také on mohl doplnit palivo.
Další 2 německé torpédoborce „Georg Thiele“ a „Bernd von Arnim“, které také čekají až na ně dojde řada, aby nabraly palivo, kotví v Ballangenu v Ballangenfjordu – v závorce jsme to již výše řekli. Je to 10 mil západně od Narviku.
Další 3 německé torpédoborce kotví v Herjanksfordu, což je severně od hlavního fjordu.
Ostatní torpédoborce, bez jednoho torpédoborce, který je určen pro strážní službu, stojí ve vlastním Narvickém přístavu, poblíž „taky tankeru“ – „Jan Wellem“.

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 18.

Německý velitel 3. flotily torpédoborců, jedné ze tří fotil, z nichž se německý svaz torpédoborců v Narviku skládal, byl pověřen zajištěním strážní služby a výměny torpédoborců při tankování paliva.
S německou precizností jsou tedy rozděleny úkoly mezi torpédoborce a komodor Bonte, velitel celého svazu, může očekávat klidnou noc z 9. na 10. dubna 1940 – komodor netuší, že tato noc bude jeho poslední!!!
Komodor Bonte uléhá klidně ke spánku, zvláště, když ještě ve 20 hodin 22 minut obdrží zprávu z hlídkující ponorky u vjezdu do Vestfjordu. Tato zpráva z německé ponorky U 51 říká, že 5 britských torpédoborců ve Vestfjordu pluje k jihozápadu – tedy pryč od Narviku.
To je přeci paráda.
Němci se tím nemusí obávat útoku ani hned, ani za chvíli. A tak se i celá německá torpédová flotila ukládá ke spánku.
Jen hlídky na německých torpédoborcích nadávají v té kruté zimě a sněhové vánici na svůj osud, který je postavil v tuto tak strašnou noc na hlídku, když přitom není vůbec nic vidět - jen ty padající sněhové vločky.

A jak to tedy bylo s tou zprávou německé ponorky U 51?
Ta německá ponorka U 51 skutečně viděla mezi poletujícím sněhem plout britskou flotilu kapitána Warburtona-Leea na jihozápad.
Ale.

My jsme opustili flotilu – „ Druhou flotilu“ kapitána Warburtona-Leea
Captain Bernard A. W. Warburton-Lee




, když plul do Vestfjordu a chystal se připlout k Narviku dne 9. dubna ve 20 hodin.
Ovšem kapitán Warburton-Lee při své plavbě k Vestfjordu stále uvažoval o nedostatečných informacích, které se k němu dostaly. Byly to pochybné informace - novinová zpráva z odlehlého malého přístavu za Polárním kruhem, která říkala: „Že do Narviku připlula jedna německá loď a vysadila malou jednotku.“
Co to je za zprávu a jak se dá ověřit – Warburton-Lee prostě pochybuje. Pak si vzpomene, že na ostrově Tranöy ve Vestfjordu je lodivodní stanice, kde by si mohl informaci ověřit, a nebo se dokonce dozvědět mnohem lepší informace.
Na ostrov Tranöy, k lodivodní stanici, připluje kapitán Warburton-Lee se svými torpédoborci „ Druhé flotily“ dne 9. dubna v 16 hodin odpoledne.
A skutečně, jeho podezření, že v Narviku jsou Němci silnější se potvrdí.
Norští lodivodi mu hlásí, že do Vestfjordu vplulo 6 válečných lodí (taky mu lhali, nebo vše přesně nevěděli, bylo jich 10, ale byla to přeci jenom zpráva kvalitnější). Dále říkají, že ty německé lodě jsou větší než má britská flotila, a že je s nimi i 1 ponorka. Potom lodivodi dodají, že vjezd do Ofotfjordu je možná také zaminován. A ještě hlásí, že Němci již obsadili město Narvik značnými silami, a že Britové budou potřebovat nejméně 2x tolik lodí, než kolik jich mají.
Ale nejen Němci umí svého protivníka zmást a překvapit. I kapitán Warburton-Lee to dělá, když signalizuje tyto čerstvé zprávy Admiralitě a dodá, cituji:
„Zamýšlím zaútočit za úsvitu při přílivu.“
Příliv totiž umožňuje jeho lodím, pokud by byly fjordy zaminovány, proplout nad zakotvenými minami. Zároveň je nutno říci, že úsvit je ten pravý čas, kdy lze dosáhnout překvapení.
Před ostrovem Tranöy dostal také kapitán Warburton-Lee vítanou posilu v podobě torpédoborce „Hostile“, kterému velí fregatní kapitán J. P. Wright. Torpédoborec „Hostile“ měl původně doprovázet britský křižník „Birmingham“, ale ten byl odeslán domů a tak se torpédoborec vrací zpět k „Druhé flotile“.
Nyní má Warburton-Lee torpédoborců 5 a s nimi odplouvá na otevřené moře – kurs plavby na jihozápad, kde chce počkat do chvíle, kdy se obrátí a vpluje do Vestfjordu a Ofotfjordu tak, aby byl za svítání 10. dubna 1940 u Narviku.

A tato plavba je právě ta plavba – kurs plavby na jihozápad - kterou uviděla německá ponorka U 51, a kterou nahlásila ve 20 hodin 22 minut dne 9. dubna 1940 komodoru Bontemu, a která neoprávněně uklidnila celou německou flotilu torpédoborců.

Je 9. dubna 1940 21 hodin, když kapitán Warburton-Lee obdrží odpověď na své hlášení Admiralitě (zaútočím za úsvitu). Kdyby se býval kapitán Warburton-Lee držel této odpovědi mohlo vše skončit špatně. Admiralita totiž chtěla, aby „Druhá flotila“ hlídkovala v noci u ústí Ofotfjordu, a aby tak zabránila nepříteli opustit Narvik, a uniknout Tjelsundetem, průlivem vedoucím na sever do Vaaksfjordu, aniž by se setkal s britským svazem.
Kapitán Warburton-Lee tento rozkaz od stolu naštěstí ignoruje, neboť jinak by narazil na hlídkující německý torpédoborec a překvapení by bylo „v čudu“. A následovala by katastrofa.
Zpráva z Admirality končila pak slovy, cituji:
„Zaútočte za úsvitu, mnoho štěstí.“
Takže kapitán Warburton-Lee se na předchozí vykašlal a držel se jen této poslední věty. A to přesto, že pak ještě Admiralita signalizuje, že útok je riskantní a dodávají, cituji:
„Norské pobřežní obrněné lodě „Eidsvold“ a „Norge“ mohou být v německých rukách; vy jste jediní, kdo může posoudit, zda za těchto okolností lze útok podniknout. Schválíme jakékoliv rozhodnutí, ke kterému dospějete.“
(v líčení od Norada se pak dozvíte, že norské pobřežní obrněné lodě „Eidsvold“ a „Norge“ Němci potopili při příjezdu).
Když přišel tento dodatek od Admirality vplouvala už Druhá flotila kapitána Warburtona-Lee za ostrovem Tranöy, ve sněhové bouři do Ofotfjordu.
Tady si ještě řekněme, že velitel celé flotily na „Renownu“ admirál Whitworth, který křižoval na moři před fjordy sledoval výměnu signálů a od chvíle kdy v 18 hodin dostal první hlášení kapitána Warburtona-Leea, uvažoval, jestli nemá poslat „Druhé flotile“ posily. Měl tehdy pod svým velením křižník „Penelope“




a doprovodné torpédoborce. Ty však než by propluly Vestfjordem a doplnily „Druhou flotilu“, operace by se zaručeně opozdila (admirálu Whitworthovi byla kontrola operací jeho vlastního svazu odebrána, neboť Admiralita zasílala přímé rozkazy kapitánu Warburtonovi_Leeovi, a Whitworth skutečně cítil, že by v této době svým zásahem mohl všechny věci jen komplikovat). Admirál Whitwhorth se rozhodl, že se do operace nebude plést.
Pozdější události však ukazovaly, že rozhodnutí nevyslat „Penelope“ za „Druhou flotilou“ bylo ne zrovna šťastné.

Je tedy 1 hodina 10. dubna 1940 ráno, když proplouvá „Druhá flotila“ ve tmě kolem ostrova Tranöy.
První pluje britský torpédoborec „Hardy“, na kterém je velitel „Druhé flotily“ kapitán Warburton-Lee, za ním pluje britský torpédoborec „Hunter“, kterému velí korvetní kapitán L. de Villiers. V brázdě tohoto torpédoborce pluje torpédoborec „Havock“ korvetního kapitána Courage, za ním pluje torpédoborec „Hotspur“, což je loď zástupce velitele svazu fregatního kapitána H. F. N. Laymana a jako poslední je torpédoborec „Hostile“, již vzpomínaného fregatního kapitána J. P. Wrighta.
Nic není vidět a dramatický okamžik nastane, když se náhle vynoří z mlhy bílý sráz přímo před torpédoborcem „Hardy“. „Hardy“ se okamžitě rychle otáčí, aby nenarazil na břeh. Také ostatní torpédoborce, které plují za ním rychle zjistí nebezpečí, i když na poslední chvíli a zachraňují se nouzovými manévry. To samozřejmě dočasně vnese nepořádek do formace „Druhé flotily“.
A o chvíli nové „vzrůšo“ – to se totiž znenadání objeví světla místního pasažérského parníčku, který jakoby nic proplouvá přímo řadou zatemněných torpédoborců. Parníček ani netušil, když mizí ve sněhové vánici, jak blízko byl zániku, když lodě „Druhé flotily“ spěšně otáčely kormidelními koly, kapitáni telegrafovali do strojovny, když zvonily zvony a turbíny skučely ve zpětném chodu, aby tak uchránily torpédoborce od srážky.
Plavbou na východ pak propluje „Druhá flotila“ úžinou do Ofotfjordu a k cíli, kterým je Narvik jí zbývá ještě 15 mil. V tuto chvíli se pomalu začíná objevovat první šedivé světlo dne.
Tak se britská „Druhá flotila“ dostala do místa, kde má být podle rozkazu německého komodora Bonteho na stráži 1 z německých torpédoborců.
Celá německá flotila torpédoborců věří, že tam je.
Ne, není!
Není, i když je o tom přesvědčen i velitel německé 3. flotily, který později při rekonstrukci vypoví, že torpédoborec „Diether von Roeder“ dostal rozkaz, aby zůstal na hlídce do té doby, než jej vystřídá torpédoborec „Hans Lüdemann“. Ale v lodním deníku torpédoborce „Diether von Roeder“ je zápis, cituji:
„Mám vystřídat torpédoborec „Anton Schmidt“ na protiponorkové hlídce od 4 hodin do úsvitu.“
(německé časové údaje jsou o hodinu před britskými, které jsou zde užívány).
Právě proto „Diether von Roeder“ ve 4 hodiny britského času, když už začínal úsvit míří do přístavu v Narviku a ponechává svou hlídkovou pozici nestřeženou.
Německý torpédoborec netuší, že necelou míli za ním, skryty ve sněhu a mlze, plují britské torpédoborce. Na čele britské „ Druhé britské flotily“ pluje k Narviku její velitel kapitán Bernard A. W. Warburton-Lee na svém torpédoborci „ Hardy „.




Je 10. dubna 1940 4 hodiny 20 minut ráno, když německý torpédoborec „Diether von Roeder“ v Narviku zakotví. V tu dobu přestává sněžit a také viditelnost se svítáním vzrůstá.
Ve 4 hodiny 30 minut se začíná odehrávat drama, které si zde přečtěte od Norada – Nelsona:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1078

[michan]

VII.díl. Norsko, Dánsko 1940. Č 19.

Bývalý kolega, zde na Palbě, Norad, nebo chcete-li nyní Nelson, končí svůj článek – „První námořní bitva o Narvik“, ještě jednou zde na tomto odkazu:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1078
větou, cituji:
„A o tři dny později se Britové vrátili.“

Naváži na tuto větu, která znamená, že tato „První námořní bitva o Narvik“ se udála 10. dubna 1940 ráno, aby se pak „Druhá námořní bitva o Narvik“ konala dne 13. dubna 1940.
Co se však dělo celé tyto 3 dny?
Tak o tom si nyní trochu podrobněji řekneme.
Začneme tím, že když končí „První námořní bitva o Narvik“ tak většina západních historiků konstatuje, že se jednalo nesporně o materiální vítězství britské flotily (když říkám většina, neříkám, že všichni, neboť někteří jí považují za bezhlavou ze strany Britů a mají další výhrady).
Na německých 10 torpédoborců komodora Bonteho zaútočí 5 menších britských torpédoborců, komodor Bonte zahyne a jeho nástupcem ve funkci velitele skupiny německých torpédoborců v Narviku (spíše toho, co z nich zbylo) se stane fregatní kapitán Erik Bey, kterému vlastně zůstanou jen „oči pro pláč“.
Vždyť z 10 torpédoborců jich před polednem 10. dubna 1940 zůstanou jen 4 plně bojeschopné a 4 další torpédoborce, které přežily jsou velice poškozené, že jsou na nich nutné zásadní opravy (bojeschopné by nebyly vůbec, šlo o to jestli budou plavbyschopné – technické prostředky pro opravy těchto torpédoborců v Narviku byly minimální).

Západní historici naproti tomu konstatují, že iniciativa a boj „Druhé flotily“ britských torpédoborců pod velením kapitána Bernarda A. W. Warburton-Lee, který jak víme také zahynul ( Captain Bernard A. W. Warburton Lee dostal Victoria Cross, který byl prvním řádem tohoto druhu, uděleným v 2. světové válce) v této tzv. vítězné první bitvě, znamená pro Nory, že zvednou hlavu prvně od svého přepadení. Pro Nory omámené překvapivým útokem Němců je toto tzv. vítězství vzpruhou, a jak později uvidíme, znamená to pro Nory, že se začínají mnohem více Němcům bránit. Zmaří tím německé plány na rychlé obsazení Norska v operaci „Weserübung“ – do týdne, nebo do 14 dnů.
Ale co je pro Němce vůbec nejhorší zde v Narviku, klesne po takovémto „nářezu“ morálka a iniciativa posádek torpédoborců. Němečtí námořníci a jejich velitelé v Narviku jsou zaskočeni překvapivostí britského útoku. Začínají být až moc opatrní a jejich odhodlanost a iniciativa, tak důležitá v začátku bojů, je menší, což se projeví i v době, kdy začnou zachraňovat zbylé jednotky a torpédoborce a připravovat je k plavbě.
Jak uvidíme, Němci se v Narviku začínají bát.
Zatímco takto tápají, začne se skutečně z britské strany blížit pomsta.

Statečný boj „Druhé flotily“ je pro Admiralitu a britskou veřejnost, spolu s úspěchem námořních letadel Blackburn B. 24 Skua Mk. I. z Hatstonu z Lofotských ostrovů, tím prvním „blýskáním na lepší časy“.
Dne 10. dubna jak víme se ještě udělá několik chyb, je bombardována Home Fleet a zahnána na západ a sever a Admiralita jí nechá hlídkovat na širém Severním moři. Nejsou správně blokovány ani Trondheim, ani Bergen.
Tady vynikne přístup Warburtona-Leea, oproti jednání admirála Whitwortha, který vše skoro zkazí, ale nejméně vše zdrží.
Admirál Whitworth dostal pro své křižníky od Warburtona-Leea dne 9. dubna 1940 v 18 hodin (když si to zjistil u lodivodů) zprávu, že v Narviku je 1 křižník a 5 torpédoborců.
Admirál Whitworth okamžitě nařizuje námořnímu kapitánu Yatesovi, veliteli křižníku „Penelope“ a jeho ochraně 4 velkých torpédoborců třídy „Tribal“, aby podpořil ústup „Druhé flotily“ torpédoborců a bude-li to nutné podnikl protiútok na nepřítele (ale Warburton-Lee přece 9. dubna 1940 neustupoval z Narviku, naopak, chystal se tam vletět a útočit). Pak začal organizovat strážní službu před minovým polem (u ústí Vestfjordu), „s cílem zabránit dalším silám nepřítele dostat se do Narviku“ (to vypadá, že byl mimo mísu).

Když se pak námořní kapitán Yates (velitel „Penelope“ a 4 torpédoborců třídy „Tribal“) setká dne 10. dubna 1940 dopoledne se zbývajícími torpédoborci „Druhé flotily“, není samozřejmě žádný nepřítel v dohledu a není na koho útočit.
Námořní kapitán Yates pak schvaluje návrh fregatního kapitána Laymana, který se chce se svým těžce rozbitým torpédoborcem „Hotspur“, v doprovodu torpédoborce „Hostil“, dostat do Skjelfjordu na Lofotských ostrovech, kde by se zatím provedly ty nejdůležitější opravy.
Pak tedy teprve začíná námořní kapitán Yates - teď již konečně po správných informacích admirála Whitwotha – podle admirálových instrukcí – rozmisťovat torpédoborce, které má nyní k dispozici.
K dispozici má 4 torpédoborce ze své ochrany, 4 minonosné torpédoborce kapitána Bickforda a jeden jediný zdravý torpédoborec z „První námořní bitvy o Narvik“, kterým byl torpédoborec „Havock“. Tedy námořní kapitán Yates rozmísťuje 9 torpédoborců.
Admirál Whitworth pak ještě v poledne 10. dubna 1940 své instrukce ještě rozšiřuje a upřesňuje, když říká, cituji:
„Současná situace: nepřátelské síly v Narviku, 1 křižník, 5 torpédoborců, 1 ponorka. Je možné očekávat transporty vojska. Vaším cílem je zabránit posilám v dosažení v Narviku. Postavte hlídky torpédoborců před Vestfjord a předsunutou protiponorkovou hlídku 30 mil severovýchodně.“
Tento, nijak ambiciózní plán, je pozměněn, když admirál Whitworth obdrží několik minut před 13 hodinou zprávu Admirality, která byla odeslána časně ráno 10. dubna 1940, která mu nařizuje, aby se soustředil na úkol, cituji:
„Nedovolit z Narviku uniknout žádným silám.“
Vidíme zde různé nepřesnosti v informacích, které má jak Admiralita, tak admirál Whitworth, ale pro námořního kapitána Yatese to nevyžadovalo žádné velké změny v jeho myšlení.

A jak to vypadá po „První námořní bitvě o Narvik“ přímo v přístavu Narvik u Němců?
Řekli jsme si, že v Narviku po smrti komodora Bonteho převezme velení námořní kapitán Bey, který do této doby velel 4. flotile torpédoborců (10 torpédoborců bylo rozděleno na 3. a 4. flotilu).
Němci v Narviku věnují zoufalou snahu opravě a vybavování zbývajících 8 torpédoborců - chtějí je učinit plavby schopnými a bojeschopnými.
Tři nepoškozené torpédoborce berou palivo. Dva z nich „Erich Giese“ a „Wolfgang Zenker“ palivo naberou brzy odpoledne dne 10. dubna 1940, zatímco třetí, „Erich Koellner“ má být hotov okolo půlnoci. Z těch zbývajících není „Diether von Roeder“ pro přílišné poškození schopen plavby a tak bude bránit přístav Narvik v pevném postavení, ze svého kotviště u mola. Ostatní 4 německé torpédoborce z 8 potřebují při použití prostředků, které mají v Narviku k dispozici, nejméně 2 dny usilovné práce k tomu, aby mohly vůbec na moře vyplout. O bojeschopnosti u těchto 4 torpedoborců nemůže být řeč.
Tady pak západní historici připouští své kdyby!!!
Kdyby britský křižník „Penelope“ a jeho 9 torpédoborců zaútočilo již 10. dubna 1940 večer, v noci, zastihly by Němce v naprosté dezorganizaci, neboť některé lodě se samozřejmě dne 10. dubna 1940 odpoledne a večer nemohou pro poškození strojů vůbec pohybovat. Jiné torpédoborce mají bojeschopnou jen část výzbroje a především všechny německé torpédoborce ještě tento den trpí kritickým nedostatkem střeliva.
Ovšem kdo to v tuto dobu mohl tušit? Kdo měl tak dobré informace a uměl tak rychle rozhodovat?
Prostě nikdo ( z Eningmy ještě v tyto dny – 10.,11. a 12. dubna 1940 – zprávy nechodily – rozluštění bylo až po 15. dubnu 1940, ale jak jsme si řekli – i kdyby – neexistoval nástroj, jak by se dostaly k velitelům lodí – viz Č 16. u konce)!!!
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3175
A tak denní, odpolední a večerní hodiny dne 10. dubna 1940 rychle ubíhají a britské síly v nich jen pasivně čekají přijde-li nějaký tah od Němců, kteří jsou ve dnech 8., 9. a 10. dubna 1940 všude tak aktivní.
Nepřichází nic, alespoň zde v Narviku.
Britská Admiralita dne 10. dubna 1940 v 19 hodin informuje vrchního velitele Home Fleet admirála Forbese, že znovudobytí Narviku má přednost před Bergenem a Trondheimem a že se připravuje vojenská expedice. No jo, ale prostředky zatím žádné – je to rozhoduj sám s tím co máš, když vyhraješ budeš slavný...
Admiralita pak jenom vyjadřuje souhlas s dosavadními opatřeními admirála Forbese a dodává, že prvořadým úkolem je prozatím zabránit, aby se do Narviku dostaly posily z moře.
Tedy pasivita.

Jak tak ale postupují noční hodiny, dne 10. dubna 1940, začínají i v britské Admiralitě převládat bojovnější názory. Historici tvrdí, že to souviselo nepochybně s příchodem 1. Lorda Admirality Winstona Churchilla do operační místnosti na noční práci, což bylo obvyklé po jeho odpoledním spánku.
A tak již velmi brzy v noci je na cestě z Admirality signál pro křižník „Penelope“, cituji:
„Pokládáte-li na základě zkušeností z dnešního rána operaci za odůvodněnou, plujte se svými torpédoborci do oblasti Narviku a zaútočte na nepřítele dnes v noci a nebo zítra ráno.“
Námořní kapitán Yates již ve 23 hodin 10 minut do Admirality signalizuje, cituji:
„Útok pokládám za odůvodněný, třebaže moment překvapení byl ztracen. Navigace nebezpečná kvůli vrakům dnes potopených lodí, což vylučuje možnost úspěšného nočního útoku.“
Až do těchto míst byl radiogram v pořádku, ale bohužel on pokračoval, cituji:
„Navrhuji zaútočit za svítání v pátek ( bohužel to bylo již 12. dubna 1940), neboť operační rozkazy pro zítřek nemohou být vydány a odeslány vzhledem k současnému rozmístění torpédoborců v hlídkové službě.“
Byrokracie, ano byrokracie vládla i ve válce v britském Royal Navy.
Takže kvůli písemným operačním rozkazům Britů získávají Němci v Narviku další den na opravu svých poškozených torpédoborců a i k opevnění postavení 139. horského pluku generála Dietla v Narviku na pevnině.
Jak nepružné některé věci u Britů na počátku 2. světové války byly!!!
Teprve praxe a krví zaplacené zkušenosti války odstraní některá dogmata, ale pozor – mnohokrát a leckdes zůstane platit – „ britská tradice je britská tradice“.
Přitom v tomto případě stačilo - předat několik signálů z lodě na loď při jejich plavbě do fjordů a neztrácela by se ani hodina!!!
Neříkám jen svůj názor – konstatují to i mnozí historici.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další souvisejících historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debata bude po skončení VII díl.