Většina bojových operací bude nyní u měst od Maastrichtu směrem na jih po řece Maase, přes Namur, Dinant, Montherme a Sedan – ona místa viz na této mapě:
Dosavadní boje, které jsme si v minulých článcích popsali, byl vlastně útok „Skupiny armád B“ generála von Bocka, na nejsevernější frontě, jeho 18. A a 9. td, které útočily na Rotterdam a „Pevnost Holandsko“.
Německá 6. A generála von Reichenau (také ze „Skupiny armád B“) pak svým 16. (XVI.) Panzerkorpsem – my budeme používat 16. tankovým sborem (16. ts – 3. td a 4. td) generála Ericha Hoepnera, jižněji postupovala přes Maastricht.
Ano.
Přes Maastricht a mosty Albertova kanálu, kde mu otevřel cestu „Kochův úderný oddíl“ 7. letecké divize ( 7. Flieger – Division), když během 10. a 11. května 1940 dobyl nejen mosty, ale i Eben Emael, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3758
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3773
Obě německé tankové divize – 3. td a 4. td z 16. ts pak přes Maastricht postupovaly do hloubky Belgie, neboť Maastricht je jedním z nejvýznamnějších strategických bodů v oblasti. Tady vedou přes mosty Albertova kanálu a okolo řeky Maasy cesty do Antverp a do Bruselu.
Ona vůbec řeka Maasa, po celé své délce, hrála v bojích celé Západní fronty velice významnou roli.
Již my jsme o ni hovořili, že ji 9. td překročila v Gennepu dne 10. května 1940 při útoku do Holandska, podruhé ji pak překročila 9. td po mostech Moerdijk při své cestě do Rotterdamu.
Tutéž řeku Maasu pak úplně nejjižněji musely vlastně překročit ostatní německé td, když u Sedanu ve Francii, tedy úplně nejjižněji, to byl 19. ts generála Guderiana (nejjižněji 10. td, nad ní severněji 1. td, a ještě severněji 2. td). Severně nad nimi u Monthermé
Pohled na řeku Maasu u Monthermé.
to pak byl 41. ts (6. td a 8. td) generála Reinhardta a nad nimi pak severněji u Dinantu a Houx měl řeku Maasu překročit 15. ts (15. ts – se skládal ze 7. td generála Rommela, řeku Maasu měl překračovat u Dinantu a 5. td severněji měla řeku Maasu překračovat u Houx) generála Hotha.
U Maastrichtu rozhodlo o zdárném postupu 16. ts a jeho 3. td a 4. td to, že byly zdárně dobyty všechny 3 mosty a především pevnost Eben Emael.
K pevnosti Eben Emael jsme si již některé skutečnosti řekli, ale některé další skutečnosti ještě stojí za zmínku.
Pevnostní pásmo Eben Emael zčásti vybudovali němečtí subdodavatelé, a právě k této skutečnosti se vázaly některé „ zkazky“ a pověsti.
Historicky se pak o Eben Emael ještě také hovoří o tom, že velkou chybou u samotné pevnosti Eben Emael bylo, že jedinou protiletadlovou obranu plošiny pevnosti tvořilo 8 kulometů.
Další takovou zajímavostí je, že německé jednotky „Kochova oddílu“ tzv. „Fallschirm-Pioniere“ – ženisté, vycvičení pro akce v paradesantních jednotkách, cvičili na opevněních v Čechách – v Protektorátu a cvičily také na polských pevnostech.
Utajení jejich výcviku bylo s německou pečlivostí, až pedantností, tak důkladné, že se muži „Úderného oddílu Koch“ dozvěděli jména svých kamarádů až po útoku na mosty a pevnost Eben Emael.
Kluzáky byly řízené zvláště vybranými piloty s předválečnými zkušenostmi – nejlepšími, které Německo mělo. V Německu totiž bylo z čeho vybírat, neboť kluby bezmotorového létání byly štědře dotovány vládou již za „Výmarské republiky“, tedy v době kdy Versailleská smlouva Němcům zakazovala zřizovat vlastní letecké síly.
Další takovou zajímavostí je, že při samotném výcviku Fallschirm-Pioniere“ byla dodržována až paranoicky důkladná bezpečnostní opatření, včetně dýmových clon. Cvičící muži byli tak izolováni, že třeba nesměli vůbec spatřit účinek „kumulativní nálože“ na ocelový pancíř. Historici hovoří o tom, že kdyby nebyly vynalezeny „kumulativní nálože“ nebyl by ani kluzákový útok na Eben Emael.
Dále se pak historici podivují nad tím, že Belgičané přes veškerá varování, které se jim o invazi dostalo, nepoložili například na střechu – plošinu – pevnostního pásma Eben Emael alespoň miny a neproložili vše zátarasy z ostnatého drátu. Podivují se také nad tím, že belgická posádka pevnosti Eben Emael neprodělala žádný pěchotní výcvik a že okolo dělostřeleckých postavení Belgičanů nebyly žádné zákopy.
Další takovou zajímavostí je, že o dobývání Eben Emael kolovaly takové pověsti, že Němci použili tajný nový bojový plyn, který belgické obránce uspal. Po celé Belgii se pak hovořilo i o tom, že němečtí dělníci, kteří v pevnosti kdysi pracovali, zůstali prý pod zemí a z tajných podzemních chodeb pak pomáhali pevnost Eben Emael dobýt (podotýkám, že dobudována byl v roce 1936).
Jako u mnohých dalších „zkazkách“, které se za 2. světové války objevily ( Hitler žije… atd…), také zde v Belgii platí pravidlo, že vždy, když je „okurková sezóna“, nebo přichází nová generace novinářů, vždy se najde nějaký „taky novinář“, který zveřejní zase další „skutečně pravdivé tajemství pádu Eben Emael a pak celé Belgie“.
Ještě se sem snad hodí ta skutečnost, že 3 hodiny po začátku invaze do Belgie (když už parajednotky útočily u Eben Emael a na mosty Albertova kanálu) vyžádal si dne 10. května 1940 v 8 hodin 30 minut německý velvyslanec v Bruselu slyšení u belgického ministra zahraničí a tam mu začal nahlas předčítat, cituji:
„Vláda Třetí říše mne pověřila, abych Vám přečetl následující prohlášení: aby předešla invazi do Belgie, Nizozemska a Lucemburska, k níž se vlády Velké Británie a Francie zcela nesporně zaměřeny proti Německu chystají…“
Tady ho belgický ministr zahraničí přerušil a řekl, cituji:
„Podejte mi ten papír. Rád vás tohoto bolestného úkolu ušetřím.“
Tak jako přesně podle plánu postupovaly německé tankové jednotky Prvního sledu – 39. ts se svou 9. td z 18. A Holandskem a 16. ts se svou 3. a 4. td z 6. A Belgií ( přes Maastricht), tak přesně podle svého plánu postupovala anglo-francouzská armáda na sever, vstříc právě těmto vojskům „Skupiny armád B“.
Všechno klapalo tak, jak to přepokládali němečtí plánovači „Fall Gelb“ a „Sichlschnitt“ – „Sek srpem“.
No jo, ale „Sichlschnitt“ – „Sek srpem“, Mansteinův plán přece závisel především na tom, jak dopadne silnější a lépe vyzbrojená (7 tankových divizí z 10 tankových divizí) Rundstedtova „Skupina armád A“.
Když Guderian Hitlera ubezpečoval, že se jeho 19. ts přes Ardenský les dostane, přes oblast bez železnic a jakékoliv širší silnice, dobře si uvědomoval potíže, které jsou s tím také spojeny. Po 10. květnu 1940 se to začalo naplňovat a Guderian si vše vyzkoušel prakticky.
Vlastně dny jako je 10. a 11. květen 1940 – První etapa postupu Panzergruppe Kleist – tanková skupina Kleist – bylo jen řešení dopravního problému mnohem víc, než nějaké boje (než vyrazily byla kolona tanků, aut a všeho co k tankovým skupinám patří, dlouhá víc jak 100 km).
Cesty, po nichž v Lucembursku a v Ardenách německé kolony postupovaly, byly úzké a klikaté stezky, které vedly hlubokými lesy, strmými srázy a přes mosty, které musely ženisté neustále prověřovat. Celou oblast, kterou tankové kolony pronikaly, protínaly hluboké kaňony vodních toků, které se v mnoha místech nedaly vůbec přebrodit. Kdyby se porouchalo třeba jen jedno vozidlo, mohla se v některých úzkých místech - bez mimořádných opatření ( shodit vozidlo ze srázu – nebo jej úplně zničit) zastavit klidně celá ohromná kolona.
Před průzkumnými jednotkami těchto kolon postupovaly již od rána 10. května 1940 tzv. „turisté“ v civilním oděvu, které nic netušící lucemburští pohraničníci pustili přes hranice.
Ti tzv. „turisté“ byli ve skutečnosti vojáci „praporu Brandenburg“, speciálně školení ve vyhledávání a zneškodňování náloží, které byly obránci umístěny na mostech a v úzkých zářezech. Ti tzv. „ Turisté“ vše označili, - menší nálože zneškodnili. Za nimi pak postupovali ženisté, kteří odstraňovali složitější nálože a překážky.
Německá 1. td z Guderianova 19. ts překročila hranice Lucemburska bez známky odporu a až teprve navečer 10. května 1940 narazila na silniční zátarasy a minová pole. To už bylo ale na belgických hranicích. Ženisté 1. td pak odstraňovali v noci z 10. na 11. května 1940 před divizí všechny překážky a minová pole a zpevňovali všechna nejistá místa.
Na francouzsko-lucemburské hranici vysadilo 25 lehkých letadel Fieseler Fi 156 Storch
u Esch-sur-Alzette samostatnou jednotku pluku Grossdeutschland. Nápad to byl Göringův a účelem této zvláštní akce bylo, že budou zmateni a demoralizováni zdejší obránci.
Bylo to nanic.
Belgická obranná linie byla totiž dále na západ a tak tento letecký výsadek neudělal nic jiného, než že počkal až dorazí Guderianovy tanky. Taková podobná akce se ve větším měřítku uskutečnila také v Ardenách a dopadla úplně stejně.
Bylo ráno 11. května 1940 když Guderianovy tanky překročily jižní výběžek Belgie – oddíly belgických obránců a vojáci francouzské motorizované pěchoty nebyly vůbec schopny tento den postup Němců ani zpomalit, natož zastavit.
Byly to jen takové šarvátky, které neměly žádný vliv na postup Němců, ale u generála Kleista, který velel Guderianovu 19. ts a Reinhardtovu 41. ts, vyvolaly rozkaz, aby postupovaly rozvážně.
Generál Guderian se svým 19. ts dostal rozkaz, aby urychlil postup své nejjižnější 10. td po levém křídle, aby tak mnohem víc chránila ostatní 2 tankové divize (2. td a 1. td) před francouzskými protiútoky do boku ( potenciálními, které tady vůbec nepřišly – nebyla zde žádná větší spojenecká jednotka – daleko, široko).
Aby si pro takový manévr udělal prostor, musel Guderian svou 1. td vyzvat, aby svou pochodovou osu posunula poněkud na sever, a to právě v době, kdy se chystala překročit řeku Semois. Jenže v této době provádět takové změny, na tak malém a členitém prostoru, byl problém. A jak se také dalo očekávat, jednotky 1. td se připletly do cesty ještě nad nimi postupující 2. td a ta se srazila s 6. td z Reinhardtova 41. ts. Pokud by v tuto chvíli dobře pracoval francouzský letecký průzkum a odhalil tuto zácpu, mohlo spojenecké letectvo celou invazi přes Ardenský les vážně ochromit.
Guderianovy tankové jednotky ( 1.td, 2.td a 10. td – 19. ts) se „vyrojily“ údolím z Ardenského lesa.
Mapa pozdější bojové situace - po překročení řeky Semois a přiblížení se k řece Maase – boje Guderianova 19. ts 13. května 1940 u Sedanu ( ještě o tom bude řeč).
K ničemu takovému však nedošlo ( většina pozornosti spojeneckého letectva patřila severnímu sektoru Maastricht, Rotterdam, Haag. Samostatné bombardování v Ardenách – z iniciativy místního velitele letectva a průzkumu francouzské 9. A skončilo fiaskem a to jak 10. 5. tak další dny. Bombardovací letadla útočila bez stíhací letecké podpory v nízkých výškách – okolo 80 m - a nejen že neuškodila, ale ještě francouzské bombardéry utrpěly těžké ztráty a to především od PVO – zde především ručních zbraní, kulometů a pušek - německých td. Bude k tomu samostatné pojednání – Válka ve vzduchu) a po čase se podařilo německým velitelům zácpu roztrhat a vozidla všech divizí se postupně dala do pohybu.
