PALBA.CZ

Československé obrněné vlaky

1. Jak vše začalo
Rozvoj železniční techniky a rozšiřování železniční sítě vedly také k využití železnice ve vojenství; schopní důstojníci generálních štábů vojsk pochopili výhody železniční dopravy při rychlé přepravě vojsk na velké vzdálenosti.
První užití vlaků pro přepravu vojska a výzbroje bylo zaznamenáno v americké občanské válce, hlavně na průmyslovém Severu. Před bitvou u Gettysburgu v červenci roku 1863 převážely některé oddíly Unie vlaky polní dělostřelectvo. V Evropě zahrnulo železniční síť do komunikačních prostředků zejména Prusko-přepravovalo po železnici své jednotky ve válce prusko-rakouské v roce 1866 a přesun více než půlmilionové pruské armády s plnou výzbrojí na frontu po železnici za 21 dní rozhodl prusko-francouzskou válku v roce 1870; využití železnice na francouzské straně bylo minimální.
Výsledkem válečných střetnutí bylo i použití vlaků jako bojových prostředků. Jejich úkolem byla nejen ochrana železniční přepravy pro vlastní vojska, ale i zásahy v místech v blízkosti železničních tratí. Jejich vývoj byl postupný; nejprve se jednalo o běžné vlaky, které byly ozbrojeny a stanoviště zbraní byla chráněna materiály, tlumícími účinek střel (pytli s pískem). Takové vlaky se účastnily bojů v americké občanské válce i ve válce prusko-francouzské. Posléze se začaly vyrábět speciální vagóny i obrněné lokomotivy.
Obrněné vlaky se staly poměrně rozšířenými již v první světové válce. Bojovali na nich i českoslovenští legionáři při své sibiřské anabázi.

2. Meziválečné období
Brzy po skončení I. světové války vypukly v Evropě v souvislosti s rozpadem Rakouska-Uherska nové boje. Na začátku roku 1919 bojovalo Československo s Polskem o Těšínsko a s Maďarskem o území na jižním Slovensku. Protože Maďaři měli k dispozici několik bývalých rakousko-uherských obrněných vlaků, musela československá armáda, aby jim mohla účinně vzdorovat, rychle postavit obrněné vlaky svoje.
V nově vzniklém samostatném Československu byly pro užívání obrněných vlaků příznivé podmínky; byli zde lidé, kteří měli zkušenosti s jejich užitím (ruští legionáři a bývalí vojáci rakousko-uherské armády) a na československém území byla rozvinutá železniční síť.
V průběhu roku 1919 vznikly všechny stálé i improvizované československé obrněné vlaky, které byly pak pouze upravovány a modernizovány.
V Praze byl ihned po vyhlášení samostatnosti Československa zabaven rakousko-uherský obrněný vlak „Panzerzug II“. Byl složen z dělového vozu, lokomotivy 377 MÁV (československá řada 310.4) a dvou kulometných vozů. Dělový vůz byl ozbrojen 7 cm námořním dělem Škoda v čelní stěně a 4,7 cm námořním dělem Škoda v levé boční stěně, kulometný vůz byl ozbrojen v každé boční stěně dvěma a v čelní stěně jedním těžkým kulometem Schwarzlose M 7/12 ráže 8 mm. Vlak měl ještě náhradní lokomotivu a další kulometný vůz, původně z vlaku „Panzerzug I“. 18. 12. 1918 byl „Pancéřový vlak II“ vyslán na Slovensko; u Trnavy byl zajat další kulometný vůz, patřící k vlaku „Panzerzug VII“. Protože byl vlak nyní příliš dlouhý, byl rozdělen na vlak IIa (původní „Panzerzug II“) a vlak IIb (náhradní lokomotiva a zbytek vozů).
Obrněný vlak IIa zasahoval mezi prosincem 1918 a jarem 1919 na celém Slovensku. 29. 4. 1919 se přesunul do Lučence, kde pomáhal zajišťovat pohraniční území, které ČSR dostala na základě mírové smlouvy s Maďarskem. Během dalších dvou měsíců bojoval téměř denně s maďarskou armádou v oblasti Sečany-Lučenec-Fiľakovo. 12. 6. 1919, protože dělový vůz vlaku byl v opravě, zaútočila posádka vlaku na maďarský obrněný vlak ve stanici Hronská Dúbrava taranem-spustila na něj s kopce předběhový vůz, naložený kolejnicemi. Následující den však nechráněný vlak IIa najel na minu, která vážně poškodila přední kulometný vůz. 21. 7. 1919 byl vlak IIa označen jako „Pancéřový vlak 1“. Poškozené vozy se vrátily z opravy a kompletní vlak hlídkoval na hranici mezi Lučencem a Fiľakovem až do března 1920.
Obrněný vlak IIb byl vyslán 15. 12. 1938 do Sudet, koncem prosince pak odjel také na Slovensko, kde pomáhal při obsazování Košic a zajišťování košické oblasti. 1. 5. 1919 napadl maďarskou stanici Miskolc a zajistil v ní 18 lokomotiv a 300 vagónů, zabraných Maďary. 21. 7. 1919 byl označen jako „Pancéřový vlak 2“.
„Pancéřový vlak 3“ byl maďarský obrněný vlak no. IV, bývalý rakousko-uherský „Panzerzug VII“, zajatý ve stanici Sečovce vojáky 36. pěšího pluku. Byl složen z dělového (141-172) a kulometného vozu. Jako „Pancéřový vlak 3“ byl označen v lednu 1920.
Všechny rakousko-uherské obrněné vlaky byly stavěny podobně. Lokomotiva 377 MÁV byla pancéřována celá-částečně byl chráněna pancířem i pojezd. Kulometný vůz měl dvouosý podvozek. Vnější plášť skříně byl z 12 mm pancíře, vnitřní z 8 mm pancíře. Mezi oběma plášti byla 45 mm silná vrstva z dubových fošen. V každé boční stěně vozu byly dvě střílny pro kulomety a 10-13 střílen pro pušky, v čelní stěně byla jedna střílna pro kulomet a 4-7 střílen pro pušky. Dělový vůz byl podobné konstrukce. Ukořistěný maďarský dělový vůz 141-172 měl dělo v otočné věži. Na střeše pevné části vozu byla nástavba s pozorovací věžičkou s kulometem, v každé postranní stěně byla jedna střílna pro kulomet a 7 střílen pro pušky.
První československý obrněný vlak byl postaven během tří týdnů v prosinci 1918 v Brně. Byl složen z dělového vozu, lokomotivy (478-12) a kulometného vozu. Dělový vůz byl ozbrojen v čelní stěně dvěma kulomety Maxim 1910 a nad nimi 7,5 cm horským dělem Škoda v otáčivé lafetaci, kulometný vůz byl ozbrojen dvěma těžkými a dvěma lehkými kulomety Schwarzlose M 7/12. Vlak byl pojmenován „Brno“. V lednu 1919 byl vyslán do bojů s polskou armádou o Těšínsko. Sloužil do prosince 1920, kdy byl demobilizován a bojové vozy byly uskladněny až do roku 1925 v Milovicích.
Na základě dobrých zkušeností s vlakem „Brno“ byly v Brně postaveny další vlaky: „Bratislava č. 3“ a „Generál Štefánik č. 4“. Byly složeny z dělového vozu, ozbrojeného 7,5 cm horským dělem Škoda vz. 15, a dvou kulometných vozů, ozbrojených kulomety Maxim. Vlak „Bratislava č. 3“ odjel v červenci 1919 na Slovensko. V srpnu byl vážně poškozen; Maďaři před ním vyhodili do povětří most a přední část vlaku se zřítila do řeky. Po vyproštění odjel do opravy do Škodových závodů v Plzni. Místo opravy byl zrušen a jeho číslo dostal v Sečovcích ukořistěný maďarský obrněný vlak. Vlak „Generál Štefánik č. 4“ se už do boje nedostal; v červenci 1919 bylo podepsáno příměří. Vlak byl složen ze dvou dělových vozů a kulometného vozu stejného provedení jako vlak „Bratislava č. 3“. Byl s „Pancéřovým vlakem 1“ v Lučenci až do roku 1923, kdy se oba vrátily do Milovic a v roce 1925 byly demobilizovány.
Poslední improvizovaný obrněný vlak byl postaven v roce 1919 ve Vrútkách. Jeho lokomotiva byla opancéřována stejným způsobem jako rakousko-uherské lokomotivy, dva plošinové vozy byly obrněny betonovými skořepinami a ozbrojeny italskými těžkými kulomety. Vlak dostal číslo 7 a spolupracoval s „Pancéřovým vlakem 2“ na jižním Slovensku. Betonové skořepiny byly pro vozy příliš těžké, proto byl vlak v roce 1921 zrušen.
Škodovka v Plzni opravovala, modifikovala a vyzbrojovala ukořistěné i improvizované obrněné vlaky. V roce 1919 postavila dva dělové vozy, ozbrojené 7 cm námořním dělem, pro „Pancéřový vlak 2“. Ten měl ještě další dělový vůz, ozbrojený 8 cm dělem vz. 5/8, a tři kulometné vozy: rakousko-uherský, maďarský a improvizovaný, obrněný betonem.
V roce 1919 postavila Škodovka dva kompletní obrněné vlaky-číslo 5 „Plzeň“ a číslo 6 „Praha“. Oba vlaky měly toto složení: dvě lokomotivy typ 99 (československá řada 320.0) pancéřované 6 mm deskami z niklové oceli, dva dělové vozy,dva kulometné vozy, dva předběhové vozy a muniční vůz. Dělový vůz byl ozbrojen dvěma 7 cm děly v otáčivých věžích (odměr 210°) a dvěma kulomety Salvator-Dormus v čelní stěně. V bočních stěnách byly střílny pro pušky. Kulometný vůz byl ozbrojen pěti těžkými kulomety v bočních stěnách, kde bylo 10-12 střílen pro pušky, dvěma kulomety v čelní a dvěma v zadní stěně. Na střeše měl pozorovací věžičku-z ní mohl střílet 9 cm minomet nebo lehký kulomet. Všechny vozy byly pancéřovány 8 mm pancířem. Vlak bylo možno rozdělit na dva vlaky kratší.
V létě 1919 bylo na jižním Slovensku šest obrněných vlaků. Byly rozděleny do tří skupin po dvou s posádkami v Košicích, Lučenci a Bratislavě. Původně byly podřízeny velitelům pěších divizí nebo armádních skupin; počátkem roku 1920 byly převedeny k VZBÚ (velitelství zvláštních bojových útvarů), pod které spadala všechna obrněná vozidla. 7. 7. 1922 byla tato jednotka změněna na prapor útočné vozby (od roku 1933 pluk) se sídlem v Milovicích.
V září roku 1925 byl u praporu útočné vozby tento stav obrněných vlaků:
Obrněný vlak č. 1
Složení: předběhový vůz, dělový vůz, kulometný vůz, lokomotiva 310.412, kulometný vůz
Výzbroj: jedno 7,5 cm dělo, jedno 4,7 cm dělo, devět těžkých kulometů, dva lehké kulomety
Posádka: dva důstojníci, jeden poddůstojník, 80 vojínů
Obrněný vlak č. 2
Složení: předběhový vůz, dělový vůz, kulometný vůz (rakousko-uherský), lokomotiva 310.440, kulometný vůz (maďarský)
Výzbroj: dvě 7,5 cm děla, jedenáct těžkých kulometů, dva lehké kulomety
Posádka: dva důstojníci, jeden poddůstojník, 82 vojíni
Obrněný vlak č. 3
Složení: předběhový vůz, dělový vůz, lokomotiva 310.450, kulometný vůz
Výzbroj: jedno 7,5 cm dělo, osm těžkých kulometů, dva lehké kulomety
Posádka: dva důstojníci, jeden poddůstojník, 74 vojíni
Obrněný vlak č. 4
Složení: předběhový vůz, dělový vůz, kulometný vůz, lokomotiva přistavena při mobilizaci, kulometný vůz
Výzbroj: dvě 7,5 cm děla, dvacet (později dvanáct) těžkých kulometů, dva lehké kulomety
Posádka: dva důstojníci, jeden poddůstojník, 91 vojín
Obrněný vlak č. 5
Složení: předběhový vůz, dělový vůz, kulometný vůz, lokomotiva přistavena při mobilizaci, kulometný vůz
Výzbroj: dvě 7,5 cm děla, dvacet (později dvanáct) těžkých kulometů, dva lehké kulomety.
Posádka: dva důstojníci, jeden poddůstojník, 91 vojín
Obrněný vlak č. 6 (cvičný)
Složení: předběhový vůz, dělový vůz, kulometný vůz, lokomotiva 310.453, kulometný vůz
Výzbroj: dvě 7,5 cm děla, dvacet (později dvanáct) těžkých kulometů, dva lehké kulomety
Posádka: dva důstojníci, jeden poddůstojník, 91 vojín
Obrněné vlaky byly podle zkušeností z jejich služby průběžně modifikovány. V letech 1919/1920 byla původní 7 cm děla Škoda L/30 převrtána na 7,5 cm. Na začátku 20. let byly z výzbroje vlaků vyřazeny minomety a pět původních typů těžkých kulometů (ruský, německý, italský a dva typy rakouského) bylo nahrazeno německými Maximy 08 ráže 7,92 mm. V roce 1925 byly Maximy nahrazeny kulomety Hotchkiss ráže 8 mm a ty byly v roce 1929 nahrazeny kulomety Schwarzlose M 7/24 nebo 24. V roce 1929 bylo 4,7 cm dělo obrněného vlaku 1 odstraněno a nahrazeno dvěma těžkými kulomety.
Palebný průměr byl 300 nábojů na dělo a 6000 až 9000 nábojů na kulomet.
Rozvoj letectva už v meziválečném období vedl k postupnému vyřazování obrněných vlaků z výzbroje. Armáda po vyhodnocení leteckých útoků na obrněné vlaky během manévrů v roce 1929 upustila od stavby nových jednotek. Do té doby užívané obrněné vlaky už nebyly ani modernizované a zůstaly jako záloha. Závěry vojenských odborníků se shodovaly v tom, že obrněný kolos, jehož manévrovací schopnosti jsou omezené lehko zranitelnou tratí, je proti leteckým útokům prakticky bezmocné.
MNO ČSR plánovalo v roce 1934 stavbu improvizovaných obrněných vlaků v případě mobilizace. Měly být užity lokomotivy řad 310.0, 311.4, 314.0, 422.0 a 423.0 s přidanými ocelovými pláty nebo se zavěšenými řetězy, které měly chránit osádku před střepinami granátů a palbou ručních zbraní. Předběhové vozy měly být typu P (plošinový) nebo N (nízkostěnný). Bojové vozy měly být typu U (uhelný) se středně vysokými stěnami; do každého měla být vestavěna vnitřní skříň z 5 cm fošen a 15 cm mezera mezi skříní a stěnou vagónu měla být vyplněna upěchovaným štěrkem. Zbraně měly být umístěny ve střílnách. Dělový vůz měl být ozbrojen v čelní stěně 8 cm dělem vz. 5/8 nebo vz. 17, v každé boční stěně těžkým kulometem (Schwarzlose vz. 7/24 nebo vz. 24 ráže 7,92 mm). Kulometný vůz měl být ozbrojen v každé boční stěně dvěma těžkými kulomety, v čelní stěně jedním kulometem.
Tyto vlaky byly skutečně postaveny a některé z nich se zúčastnily bojů proti jednotkám Freikorpsu v Sudetech.
Jeden z improvizovaných vlaků, vlak č. 40, byl postaven v r. 1938 pro pěší pluk v Lučenci. Byl ozbrojen jedním 8 cm dělem vz. 17, sedmi těžkými kulomety vz. 24 a jedním lehkým kulometem vz. 26. Posádka sestávala z jednoho důstojníka a čtyřiceti dvou vojínů. Po vytvoření Slovenského státu vlak převzala slovenská armáda, která jej zasadila do bojů proti Maďarsku 23.-26. 3. 1939 a v září v průběhu polského tažení.
Během mobilizace v září roku 1939 byly všechny stálé obrněné vlaky aktivovány. Obrněný vlak č. 1 vyjel 26. 9. do Plzně, 9. 10. do Rokycan, 23. 10. se vrátil do Milovic. Obrněný vlak č. 2 byl měsíc v Jihlavě, pak v Trnavě; do Milovic se vrátil 9. 12. Obrněný vlak č. 3 odjel na Slovensko. Byl v Levicích, Nových Zámcích, Šuranech a Nitře, do Milovic se vrátil 9. 12. Obrněný vlak č. 4 odjel rovněž na Slovensko. Byl ve Zvoleni, Lučenci a Lovinobani, do Milovic se vrátil 5. 12.
Kariéra obrněných vlaků skončila konfiskací Němci, i když byly vlaky značně zastaralé. Bojové vozy byly začleněny do německých Panzerzűge.

3. Slovenské národní povstání
Při odzbrojení dvou divizí slovenské armády na východním Slovensku přišla povstalecká armáda o většinu těžkých zbraní a bojové techniky. Hledal se proto způsob, jak tuto ztrátu zmenšit stavbou techniky improvizované.
Hornatý kraj středního Slovenska, kde železniční tratě vedly společně se silnicemi v říčních údolích, vějířovitě se rozbíhajících od spojnice Banská Bystrica-Zvolen, a procházely přitom řadou tunelů, se přímo nabízel pro použití obrněných vlaků.
Rozkaz ke stavbě obrněných vlaků byl vydán 4. září 1944. Iniciátorem jejich vzniku byl velitel martinského pluku útočné vozby plukovník Štefan Čányi, jejich stavbu řídil poručík v záloze Ing. Hugo Weinberger-Velan ze zvolenských železničních dílen. Při tvorbě koncepce obrněného vlaku se vycházelo ze starého předpisu československé armády o stavbě improvizovaných obrněných vlaků, přičemž jako nový prvek byly zařazeny tankové vozy.
Byly postaveny celkem tři obrněné vlaky. První dva vlaky byly „pancéřovány“ kotlovým plechem, pro třetí byl dodán ze železáren v Podbrezové ocelový plech větší tvrdosti, avšak zdaleka ne pancéřový. Hlavní ochranou osádek byla štěrková výplň ve stěnách vozů.
První obrněný vlak, improvizovaný pancéřový vlak IPV I-Štefánik, byl postaven za čtrnáct dní. Druhý vlak, IPV II-Hurban, byl hotov za jedenáct dní, třetí, IPV III-Masaryk, za deset dní. Štefánik byl po postavení natřen maskovacím nátěrem, převzatým od tanků-zelenými, hnědými a bílými skvrnami. Když bylo zjištěno, že z letadel je přesto dobře vidět, byl natřen na zeleno a maskován větvemi jehličnatých stromů. Další vlaky byly natřeny na zeleno hned při stavbě.
Po ukončení stavby byla se všemi obrněnými vlaky vykonána zkušební jízda a ostré střelby.
Každý obrněný vlak měl dvě soupravy: bojovou a ubytovací. Řazení bojové soupravy bylo následující: předběhový vůz, dělový vůz, tankový vůz, lokomotiva (řada 320.2), tankový vůz, kulometný vůz. Jednotlivé vlaky se lišily jen počtem a zařazením tankových vozů-Štefánik měl dva, Hurban tři a Masaryk čtyři, z toho dva záložní. Další tankový vůz byl zařazen buď před lokomotivu nebo za kulometný vůz. Ubytovací souprava se skládala z nepancéřované lokomotivy, ubytovacích vozů, kuchyně, sanitního a muničního vozu. Tato souprava zůstávala v nejbližší železniční stanici.
Tankový vůz vznikl tak, že na plošinový vůz byl umístěn nepojízdný tank LT-35 martinského pluku útočné vozby; pancéřování jeho korby bylo zesíleno kotlovým plechem.
Dělové vozy byly v čelní stěně vyzbrojeny předválečnými čs. děly-každý jiným; pravděpodobně 7,5 cm horským kanónem vz. 15, 8 cm polním kanónem vz. 19 a 10 cm houfnicí, buď polní vz. 14/19 nebo horskou vz. 16/19.
Všechny vozy, použité k přestavbě na bojové, byly dvounápravové a měly na bocích a částečně na čelech ochranné kryty. Ty chránily dvojkolí-měly vyvolat předčasnou explozi výbušné střely-a osádku vozu při užití spodního nouzového výstupu.
První do bojů zasáhl Štefánik, kterému velel nejprve nadporučík Anton Tőkőly, pak kapitán František Adam. Bylo to 4. října u Starej Kremničky, kde podporoval protiútok povstaleckých jednotek proti nepříteli, pronikajícímu od Sv. Kríža nad Hronom ke Zvolenu. Po stabilizování fronty byl přesunut na trať Zvolen-Krupina, kde se zúčastnil bojů u Dobrej Nivy; byl tu několikrát napaden nepřátelským letectvem, vždy bez vážnějšího poškození.
7. října 1944 byl napaden sedmi Ju 87 a jedním doprovázejícím Bf 109 pumami a palbou palubních zbraní na trati Sv. Kríž-Zvolen. Piloti Ju 87 zřejmě nepatřili k dobrým pilotům; přestože zaskočili vlak na nekrytém úseku trati, nedosáhli jediný přímý zásah.
21. října 1944 napadlo šest Ju 87 a dvě Bf 109 stanici Dobrá Niva. Střemhlaví piloti rozbili na několika místech trať, obrněný vlak však nezasáhli. Větší nebezpečí představovala střelba stíhačů, kteří poškodili jeden vůz-nezasáhli však nejdůležitější část vlaku, lokomotivu.
Koncem října operoval Štefánik na trati Zvolen-Kriváň. Při ústupu do hor uzavíral odsun vlaků ze Zvolena a Banskej Bystrice do Uľanky, kde byl znehodnocen a posádka ustoupila do hor.
Obrněný vlak Hurban pod velením kapitána Martina Ďuriše-Rubanského byl nejprve nasazen na trati Hronská Dúbrava-Žiar nad Hronom. Když Němci zaútočili na Banskou Bystricu přes Malý Šturec, byl 4. října přesunut na trať Banská Bystrica-Diviaky. Toho dne pomohl odrazit útok nepřítele v prostoru Čremošné; v boji byly těžce poškozené dva tankové vozy, v posádce byli dva mrtví a několik zraněných. Po opravě v železničních dílnách ve Zvoleni vlak znovu operoval v prostoru Čremošné a koncem října vypomáhal na trati Brezno-Červená Skala. Své působení ukončil ve stanici Horný Harmanec, kde byl znehodnocen a posádka odešla do hor.
Obrněný vlak Masaryk pod velením kapitána Jana Kukliše bojoval na úseku Brezno-Červená Skala. Při protiútoku na Červenou Skalu 21. října byl poškozen. Při útoku Němců od Červenej Skaly 24. října dostala lokomotiva přímé dělostřelecké zásahy; zahynuli vlakvedoucí a topič, strojvedoucí byl opařen. Vlak už nebyl opraven, byl přesunut nad Horný Harmanec a znehodnocen.
Aktivní obrana povstaleckých obrněných vlaků proti letadlům byla zanedbatelná-osádky se musely pro protiletadlovou střelbu spokojit jediným lehkým kulometem vz. 26. Před útoky smrtelného nepřítele-luftwaffe-však dobře chránily povstalecké obrněné vlaky železniční tunely. Letecké pumy o váze 250 kg nemohly tunely vážněji poškodit, proto v nich vlaky přečkaly řadu náletů. Jeden pancéřový vlak se na poslední chvíli skryl v tunelu před náletem trojice Si 204; posádky se pokoušely odhodit pumy tak, aby vletěly do ústí tunelu. Krkolomné vybírání náletů bylo pro piloty příliš psychicky náročné, proto nakonec jen rozbili trať.
Povstalecké obrněné vlaky pomáhala chránit i činnost 1. čs. stíhacího leteckého pluku ze slovenského letiště Zolná (17. 9. až 25. 10. 1944); ta významně saturovala akce německého letectva-pluk vybojoval a udržel vzdušnou nadvládu nad územím Slovenska.

4. Jaký byl konec …
Posledním vystoupením obrněných vlaků byla účast v Pražském povstání. Po ukončení války vznikla v Milovicích rota obrněných vlaků, která podléhala velitelství tankového vojska. V říjnu 1947 proběhlo její rozšíření, přičemž působila až do 1. listopadu 1954, kdy zanikla.

Literatura:
Bek, J; Bek, Z: Encyklopedie železnice. Parní lokomotivy ČSD (1)
Čejka: Československé letectvo v letech druhé světové války 1939-1945
Karlický: Čs. dělostřelecké zbraně
Kliment, Francev: Československá obrněná vozidla 1918-1945
Kmeť: Povstalecké pancierové vlaky (Zápisník ´84)
Letectví a kosmonautika (ročník 1974?)
Řada článků na internetu