PALBA.CZ

Podzim roku 1917, situace na italsko-rakouské frontě nevypadá pro italskou armádu příznivě. Jednotky rakousko-uherské armády se tlačí na jih a italské velení armády se začíná zajímat o novou zbraň která se objevila na bojišti 1. světové války, a tou jsou tanky. Po zvážení bylo rozhodnuto, že pro italskou Královskou armádu (Regio Esercito) budou tanky nakoupeny ve Francii, která má prvenství ve vývoji této zbraně. Zakázka zahrnovala dvacet vozidel typu Schneider a stovku již prověřených tanků Renault FT17. Dodávka avšak nebyla vykryta ani z 10 procent, neboť italská armáda do července 1918 převzala pouze jeden tank Schneider a tři stroje Renault FT17. Vozidla byla základem vzniku zkušební školní jednotky označené jako „Zvláštní oddíl samohybných útočných vozů” (Reparto speciale di marcia carri ď assalto), která sloužila k výcviku tankových posádek téměř do konce roku 1923. Tanky Renault FT17 byly označeny jako lehké a Itálie se rozhodla je vyrábět v licenci, ve společnosti Fiat. Velkorysí plán počítal s výrobou až do května 1919 a za tu dobu se mělo zkopletovat na 1400 těchto obrněných vozidel. Příměří v listopadu 1918 a následný konec války zastavit počet vyrobených strojů na čísle sto. Ve shodném roce (1918) byl podle vlastních návrhů postaven prototyp těžkého tanku s označením Fiat 2000, ale konec války zapříčinil, že k sériové výrobě nedošlo. V roce 1920 rozjela firma Fiat produkci vlastní varianty tanku FT17, se zjednodušeným podvozkem, změny byly v zavěšení a menšími články pásu. Do korby byl vsazen výkonnější motor o výkonu 37,28 kW (50 HP), který dával vozidlu rychlost 24 km/h. Armáda začala tanky přebírat v roce 1921, což se odrazilo v jeho označení, Fiat 3000 M 21. Není známo, co zastavilo výrobu na 100 strojích, zda-li požadavek armády nebo slabá výzbroj, kterou tvořily pouze dva kulomety ráže 6,5 mm. Dne 1. října 1927 byl těmito tanky vyzbrojen nově zformovaný tankový pluk, disponující 50 vozidly. Tankům byla později (začátkem 30. let) upravena výzbroj výměnou za účinnější kulomety Breda ráže 8 mm. Na žádost italského velení společnost Fiat, počínaje rokem 1930, sestavila dalších 50 tanků Fiat 3000 M21, ale s tím rozdílem, že byly již osazeny kanonem ráže 37 mm.


< Vozidlo Fiat 3000 Modello 21
> Italský tančík L3/33
>> Italský tančík, zde ještě pod označením CV 33

Italská armáda nenakupovala pouze ve Francii, v roce 1929 byly takto získány čtyři tančíky Carden Loyd Mk VI z Velké Británie. Licenční výrobu těchto vozidel si vzala na starost společnost Vickers-Terni (pozn. od roku 1953 společnost OTO Melara), a do roka (v průběhu roku 1930) bylo zkompletováno 21 strojů označených CV 29 (Carro Veloce - rychlý vůz, 1929). Ve shodném roce vyvinula konstrukční kancelář společnosti Fiat-Ansaldo vlastní tančík s označením CV 33 (Carro Veloce, 1933) nebo později L3/33. Tančík nesl výzbroj v podobě jednoho kulometu Fiat-Revelli M14 ráže 6,5 mm. Jmenovaný stroj byl modifikován o dva roky později a převzal označení L3/33-35 (Leggero - lehký, 3 t, vzor 1933, modifikován v roce 1935). Celkem od roku 1933 vyjelo z výrobních hal společnosti asi 2000 strojů a oba tančíky byly nasazovány do bojových akcí. Tedy v letech 1935 až 1939 v Habeši (Etiopie), později ve španělské občanské válce (1936 - 1939) a nakonec v průběhu roku 1939 v Albánii. V koloniálních střetech tančíky obstály, ale ve Španělsku bylo nasazení těchto vozidel naprostým fiaskem. Protivník, který nasadil sovětská vozidla T-26 a BT-5 s kanony ráže 45 mm, dokázal, že v moderní válce pro tento typ techniky již není místo. Po této zkušenosti usoudilo velení italské armády, že je nutné získat silnější techniku s výkonnější výzbrojí.
Označení středního tanku v italské armádě se odlišoval od jiných armád, Italové označovali střední tanky vozidla v rozmezí 5 tun až do hmotnosti 15 tun. později, v roce byly za střední tanky považovány stroje od hmotnosti 8 tun. V převážné většině armád i tato hmotnost (8 t) určovala kategorii lehkých tanků. Konstrukční kanceláře zatím nezahálely a pomalu vznikly dva prototypy tanků.

Vlevo je testovací tank M11/39, vpravo prototyp Carro Armato 32.

Jako první si představíme prototyp vozidla L 6 vyzbrojený kanonem Vickers-Terni 37 mm L/21. Jmenovaný stroj prošel v roce 1935 testy, ale sériová vozidla dostala jako hlavní výzbroj pouze kanon Breda ráže 20 mm. Tank byl do italské armády zařazen jako standardní průzkumné vozidlo.
Druhým vozidlem byl projekt průlomového tanku (carro di rottura) s názvem Carro Armato 32 (pozn. Carro Armato - obrněný vůz). Číslo 32 označovalo rok výroby prototypu, stroj byl také označován jako Modello 32, a byl brán jako zkušební vozidlo, ze kterého se mělo vycházet pro vývoj modernější konstrukce. Pohotovostní hmotnost stroje byla 8 tun, při testech pak bojová váha vzrostla na 11,5 tuny, stroj avšak svojí konstrukcí připomínal víc samohybné dělo než klasický tank. Tomu napovídala hlavní výzbroj, kterou byla houfnice ráže 45 mm uchycena v kulové lafetě na čelní desce korby. Jiný zdroj uvádí, že testovaný prototyp byl vyzbrojen pouze kanonem ráže 37 mm, který se nápadně podobal kanonu tanku FT17. V prototypu byly pravděpodobně testovány různé typy výzbroje, kterou podle možnosti doplňovaly kulomety tři až čtyři kulomety Fiat 14 ráže 6,5 mm. Jeden se nacházel vedle hlavní zbraně, další dva pak na bočních průlezech, kde byly umístěny do kulových lafet (čtvrtý byl pokusně instalován na stropě korby). Prototypový stroj poháněl řadový zážehový motor Fiat 643 o výkonu 55,9 kW (75 HP), který dával vozidlu po zpevněném povrchu rychlost do 22 km/h. Z podvozku se dalo vytušit, že se na něm podepsal britský lehký tank Vickers 6-ton, jelikož po stranách korby byly na nápravách uchyceny dva páry vozíků a v každém vozíku byla tři dvojitá pojezdová kola zavěšená na vahadlech a odpružená pérovými tlumiči. Hnací kola se nacházela vpředu, napínací pak vzadu a horní větev pásu byla podepřena třemi kladkami. Podvozek měl být při bojové činnosti chráněn pancéřovými deskami, ale to by se odrazilo na značném nárustu hmotnosti, přičemž tloušťka pancíře vozidla zajišovala ochranu pouze před střepinami a palbou z ručních zbraní.
Technická data Carro Armato 32 :
> posádka : 3 muži
> hmotnost : bojová 11,5 t (prázdná 8 t)
> rozměry : délka 4973 mm, šířka 1814 mm, výška 1957 mm
> pohon : řadový zážehový motor Fiat 643 o výkonu 55,9 kW (75 HP)
> rychlost : silnice 22 km/h
> výzbroj : houfnice ráže 45 mm nebo kanon ráže 37 mm, tři až čtyři kulomety Fiat 14 ráže 6,5 mm
> překážky : příkop 2,0 m, kolmá stěna 0,75 m, brod až 1,0 m
Nedostatky středního tanku Carro Armato M11/39 přetrvávaly už od testů prototypu, z toho důvodu byl koncem roku 1937 schválen projekt jeho modernizace. Projektu se ujal generál Caracciola di Feroleto, který jej téměř za dva roky (říjen 1939) dovedl k postavení prototypového vozidla společností Ansaldo. Následovaly náročné testy ukončené v březnu roku 1940, kdy bylo italskou armádou vozidlo přijato do výzbroje, s označením M13/40. Nový tank se od předchozího typu M11/39 odlišoval především rozložením výzbroje.

Prototyp tanku Carro Armato M13/40.

Korba tanku byla rozšířena o 102 mm, pancéřování od předchozího vozidla navýšeno, tloušťka se pohybovala od 9 mm do 42 mm (některé zdroje uvádí maximálně 40 mm). Čelo korby se již neskládalo z několika částí spojených šrouby, ale pouze jedné tvarované. Výroba silnějších pancéřových desek nebyla tak kvalitní a pancíř měl tendenci po zásahu granátem prasknout. Vyšší hmotnost tanku si také vynutila výměnu tažných háků na čele a zádi korby, jednoduché za dvojité. Věž tanku uložená ve středu korby se podepsala na zvětšení bojového prostoru posunutím přední stěny. V mohutnější věži se nacházeli dva muži posádky, na pravé straně velitel, který zastával funkci střelce a na levé straně nabíječ. Velitel k palbě z kanonu používal teleskopický zaměřovač. Střecha věže byla opatřena průlezem s dvojdílným poklopem. V korbě to byl řidič, jehož stanoviště bylo na její levé straně a střelec po jeho pravici, který měl na starost dvojici kulometů Breda a radiostanici.
Tank M13/40 měl hlavní zbraň, kterou byl poloautomatický kanon Ansaldo 47 L/32 Modello 37 ráže 47 mm, uloženou v plně otočné věži. Náměr kanonu byl v rozsahu -10° do +20°, rychlost palby se pohybovala 20 až 35 výstřelů za minutu. Při palebných testech byla zjištěna úsťová rychlost střely 630 m/s a protitankový granát měl probít pancéřovou desku s tloušťkou 50 mm na vzdálenost 400 m. Počet vezené munice pro kanon byl 104 náboje, přičemž 30 nábojů mělo své místo ve věži. Ve věži se nacházel spřažený kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm se 120 náboji. Kanon se uváděl k výstřelu ručně nebo prostřednictvím nožního pedálu.
Pohyb věže byl hydraulický, náměr hlavně kanonu se měnil ručně. Průlez řidiče se nacházel na levé straně, byl delší a průzor byl nahrazen kruhovou střílnou, shodná střílna byla také na pravé straně, přičemž na zadní stěně bojového prostoru byly tyto střílny dvě. Jak už bylo uvedeno v horní čelní desce byl nainstalován výstupek s kulovou lafetou pro dvojici kulometů Breda Modello 38 ráže 8 mm se zásobou munice 2592 kusů. Lafetou se dalo pohybovat v úhlu 15° na každou ze stran. Posádka převážela ve vozidle další kulomet, Breda Modello 37 ráže 8 mm, který se dal upevnit do držáku ve stropu věže k použití proti nízko létajícím cílům, počet nábojů byl 120 kusů.


< Doplnění tanku M13/40 municí a materiálem.
> Bližší pohled na tank M13/40.

Dalším vylepšením oproti předchozímu vozidlu (M11/39) byly možnosti pozorování, ve stropu věže se nacházely dva periskopy a po stranách průzory, u prototypu byl také průzor v zadní desce věže, sériové tanky jej však neměly. Přes tyto průzory bylo možné střílet z osobních zbraní, jejich velkým nedostatkem byla absence krytů, čímž se zvyšovalo riziko proniknutí střel či střepin do bojového prostoru. Co se v porovnání s předchůdcem M11/39 nezměnilo byl motor, převodovka a palivový systém. Motor se nacházel v zadní části korby, pohyb byl přenášen k převodovce umístěné v přední části korby pomocí hnacího hřídele.
Pouze podvozek dostál změny se zvýšením hmotnosti na 14 tun, jenž byla instalace silnějších tlumičů a vyztužení kolébek(vozíků). Hnací kolo mělo 17 zubů, napínací kolo s menším průměrem bylo posunuto i s napínacím mechanismem směrem dozadu. Tato úprava se podepsala na prodloužení pásu, tedy 84 článků, šíře pásu byla 260 mm. Podvozek se skládal ze čtyř vozíků (kolébky), každý s dvěma pojezdovými koly, pohyb vozíky tlumily listová půleliptická pera. Tank byl vybaven elektrickým systém, který napájel dvě přední světla, umístěné po stranách korby a jedním na zadní desce. Řidičovo stanoviště osvětlovaly dvě žárovky (přístrojovou desku) a stejný počet se nacházel v bojovém oddíle. V bojových situacích posádka využívala k pozorování dva perikopy ve věži (1x zvětš.), střelec z kulometů měl zaměřovač uložený mezi kulomety (1x zvětš.), velitelův zaměřovač byl na pravé straně věže, monokulár (1,25x zvětš.).
U sériových tanků byl oproti prototypu použit jiný držák protiletadlového kulometu.


< Tanky M13/40, ještě před pouštní úpravou.
> Tank Ansaldo-Fiat M13/40 při běžné údržbě.

První sériová vozidla byly zkompletována v červenci roku 1940 a tempo produkce se zvyšovalo, při plném nasazení společnosti Asaldo-Fossati vyjíždělo z výrobních linek mezi 60 až 70 tanky měsíčně. Toho roku, tedy od července do prosince 1940 bylo celkově vyrobeno na 235 tanků M13/40 a za rok od zahájení sériové výroby, do července 1941 vykázala společnost 710 jmenovaných vozidel (v roce 1941 to bylo 475 tanků). Ještě v roce 1940 byly s těmito vozidly vyzbrojeny tři nově zformované tankové prapory, které po naplnění plného stavu byly přesunuty do Libye. Ale o jejich bojovém nasazení nemohla být řeč, neboť za prvé, tanky neměly tropickou úpravu a musely být přizpůsobeny a za druhé, posádky nebyly řádně vycvičeny. Tankisté prošli jen několikadenním výcvikem (maximálně 25 hodin), řidiči ve vozidlech měli ujeto pouze dvě hodiny jízdy a velitelé na tom byli podobně. Pokud bychom porovnali tento tank s jeho předchůdcem (M11/39), byť se shodným pohonem, manévrování bylo hodnoceno jako lepší. Ještě výše byla hodnocena jeho výzbroj, při použití kvalitnějších teleskopických mířidel se mohl pustit do křížku s britskými křižníkovými (Crusader) a pěchotními (Valentine) tanky. Když však protivník nasadil střední tanky M3 Lee/Grant a M4 Sherman, kanon tanku M13/40 na ně nestačil. Největším problémem posádek bylo ne zrovna silné pancéřování tanku, řešení bylo standardní (jako u všech armád), navěsit na tank co se dalo, tj pytle s pískem nebo články pásu. Navíc z důvodu nedostatečného zásobování (italská armáda tím byla známa) posádky ve a na vozidlech přepravovala nezbytnou výstroj, vodu, munici, palivo a náhradní díly, což neúměrně zvyšovalo hmotnost. To se odráženo v přehřívání motoru, poruchách, také omezovalo přístup k motoru a kardanu. Posádky si také stěžovaly na velmi stísněný vnitřní prostor a nízkou spolehlivost v bojových podmínkách. Po zásahu průbojnou střelou tank často začal hořet.
Pomoci odtížit vozidlo vedlo ke snížení vezené munice pro kanon ze 70 na 53 nábojů, také demontáž hydraulického zařízení otáčení věže, což zvětšilo bojový oddíl, pohon zůstal pouze ruční. Poslední sériové tanky dostaly motory tanku M14/41, který byl výkonnější a objemnější výbava nebyla problém, na stroje byly instalovány protiprachové kryty čela věže a tropické vzduchové filtry. Nedostatkem byla slabá ventilace a jedoucí posádky to řešily otevřením všech možných průlezů. Plusem byly dobré podmínky pro práci posádky a bezpečné palivo, které velmi snížilo nebezpečí požáru po zásahu.


< Nakládání tanku M13/40 podvalník, italové měli velký nedostatek těchto speciálních vozidel na převoz tanků.
> Velitel tanku a nabíječ vozidla M13/40 při odpočinku.

Další problém, který řešila italská armáda, bylo rádiové spojení vozidel. Testy byly uskutečněny v roce 1940, kdy se rozhodovalo mezi německými a italskými radiostanicemi. Nakonec byla dána přednost italskému systému Marelli, který doporučil použití radiostanic RF2 CA na úrovni pluku a radiostanic RF1 CA na úrovni praporu. Výrobce ale nesplnil včas zakázku a nová vozidla M 13/40 prvních výrobních sérií vyjížděla bez nich. A tak se stalo, že s tanků vyslaných do Afriky měla radiostanici RF1 CA (je možné i Telefunken) pouze tři velitelská vozidla, velitel 3. praporu a velitelé dvou rot. Několik radiostanic obdržely také velitelské tanky 4., 5. a 6. praporu. Situace se rapidně zlepšila až po příjezdu německého Afrikakorpsu, všechny tanky vyrobené v této době již měly radiostanice, stroji byl následně vyzbrojen 7. tankový prapor. Začátkem roku 1942 uznalo italské velení slabou palebnou sílu tanků M13/40 a začalo tankové prapory doplňovat těžkými stíhači tanků Semovente 75/18. Každá rota tankového praporu měla dostat jeden tento stroj.
Závěrem nedostatky tanku M13/40 : vznětový motor dával větší dojezd, ale byl nespolehlivý. Dále shodný motor používal i předchůdce (M 11/39), ale ten byl lehší, což u tanku M13/40 snižovalo jeho rychlost a zvyšovalo měrný tlak.
Podvozek byl dostatečně spolehlivý, ale to nijak nepomohlo, v rychlosti o málo převyšoval pěchotní tank Matilda.
Výzbroj mohla stačit tak v letech 1940 až 1941, ale později se už nemohla rovnat německým či spojeneckým tankům.
Nýtovaná korba vozidla byla v nevýhodě, protože se mohla část po zásahu utrhnout či uvolnit, většina v té době vyráběných tanků byla již svařované konstrukce.
Dva členové posádky ve věži snižovali bojovou účinnost (velitel byl hodně vytížen), většina tanků měla třímístné věže. Velká část tanků neměla radiostanice.
Technická data tanku M13/40 :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 14 t
> rozměry : délka 4915 mm, šířka 2280 mm, výška 2370 mm, světlost 410 mm
> výzbroj : kanon Ansaldo 47/32 Modello 37 ráže 47 mm (104 nábojů), ve věži jeden kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm (120 nábojů), v korbě dva kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2808 nábojů)
> pohon : vznětový řadový osmiválec chlazený kapalinou Fiat SPA 8T TM40 o výkonu 93,2 kW (125 HP)
> obsah nádrží : 180 l (145 +35)
> rychlost : max. silnice 30 km/h, terén až 15 km/h
> dojezd : silnice 200 km, terén asi 10 hodin jízdy
> překážky : příkop až 2,20 m, kolmá stěna 0,80 m, sklon svahu -10° až +20°, brod 1,0 m
> pancéřování : korba : horní čelo 30 mm/12°, dolní čelo 30°/oblé, dolní bok 25/0°, horní bok 25/9°, záď 25/25°, přední strop 15/8°, zadní strop 14/90°, věž : čelo 40/15°, štít kanonu 37/oblý, boky a záď 25/22°, strop 14/85° (jiný zdroj uvádí čelo věže 42 mm)

pokračování ve 2. části