PALBA.CZ

ÚVOD

Kolega Zemakt nám sem dal skvělou práci na téma obsazení bratislavského předmostí Petržalky. Je to asi nejkomplexnější práce na toto téma co jsem měl možnost prostudovat. Jsem potěšený, že se mu z období První republiky podařilo vypíchnout několik zajímavých témat a propracovat je.

Jelikož jsem zatím neschopen dotvořit Gran Chaco - čekám na další zdrojové kousky, nechce se mi ani pracovat na poslední reportáži o Izraeli, tak se pokusím prokapovat celkový proces obsazování Slovenska. V některých částech se tak dopustím duplicity, ale prosím, aby to nebylo chápáno špatně.

Podívám se podrobněji i na některé osobnosti, zejména z Italské vojenské mise, kterou považuji podobně jako kolega Zemakt za nejslabší článek počátku vojenských dějin První republiky. Ale zase bych Italům nerad křivdil příliš mnoho.

Tak se na to podívejte a já se pokusím alespoň trochu přiblížit kvalitě a provedení práce kolegy Zemakta.

Kapitola první: NĚCO MÁLO HISTORICKÝCH SKUTEČNOSTÍ

Odpoutání bývalých horních Uher od Maďarska a tedy umožnění vzniku Slovenska jako plnohodnotné části nového státu, bylo výrazně složitější a vojensky více exponované, než vyvázání území Zemí Koruny české z rozpadající se monarchie. Přece jen Země Koruny české byli historicky dané už dlouhá staletí, a i když byly součástí říše skoro 400 let, pořád byly nějakým způsobem homogenním celkem. Slovensko na tom bylo jinak.

I když bych nerad vyvolal jakoukoliv negativní reakci, budu postupovat dle oficiálních dějin, nikoliv podle novodobých slovenských historických rekonstrukcí dějin, o kterých mám osobně jistou míru pochybností.

Prvním „státním útvarem“ na území dnešního Slovenska bylo Vanniovo království, jehož součástí byla větší část území dnešního Slovenska několik let v 1. století našeho letopočtu. V čele státu stál Vannius z Tudrova rodu. Systematicky budoval opevněná centra na hranicích, kontroloval důležitou Jantarovou stezku, vybíral poplatky a daně. Říman Cornelius Tacitus píše, že Vannius byl známý a oblíbený u svých krajanů, ale během dlouhé vlády se změnil v tyrana svého lidu a nepřítelem svých sousedů. Království se udrželo do roku 50, kdy byl Vannius svržen Vangiem a Sidem, syny Vanniovy sestry, tedy vlastními synovci. Vannius se bránil, ale jeho spojenci svou nedisciplinovaností způsobili jeho porážku. Vanniovi se podařilo uprchnout do exilu do Panonie na území kontrolované Římany. Rozhodně to ale nebyli Slované, kdo zde tehdy sídlil.



Možný rozsah Vanniova království

Slovanské osídlení se objevilo přibližně od 5. století našeho letopočtu. Od druhé poloviny 6. století našeho letopočtu roku sledované území sousedilo a byla dokonce pod nadvládou kočovných Avarů a v 7. století se stalo podle některých pramenů součástí Sámovy říše. V roce 791 Karel Veliký zahájil vytrvalé vojenské vyvracení Avarského kaganátu.

Byl chytrý a využil pravděpodobně toho, že avarská říše byla rozrušena nějakou vnitřní krizí. Avaři před Karlem Velikým ustoupili, ale do roku 822, kdy je o nich poslední zmínka v písemných pramenech, se jejich říše úplně rozpadla. Zcela jistě na tom měli podíl i bojovníci slovanských knížat sídlících na dnešním slovenském území. Nakonec se považuje za prokázané, že Slované s již rozpadlými avarskými kmenovými svazy vytvořili samostatné Moravské a Nitranské knížectví. Po roce 833 následovala spojení obou těchto knížectví do celku, nazývaného v období vlády Svatopluka Velkomoravská říše. Po zániku říše se území dnešního Slovenska stalo součástí Uherského království.

Až do roku 1918 bylo dnešní Slovensko součástí Uherského království a neslo název Horní Uhry, také nazývané Horní země. Dlouhá staletí to bývalo označení severní části Uherska, obývaného převážně slovanským obyvatelstvem, tedy především dnešního území Slovenské republiky a Podkarpatské Rusi v rámci Ukrajiny. Používá se v historickém kontextu, vzhledem k faktu, že Uhersko bylo až na tři územní celky zvané Chorvatsko, Slavonie a Sedmihradsko souvislým územím, které se nedělilo na velké autonomní celky. Tedy jako v jiných částech říše německé, rakouské nebo české země.

Na konci středověku se tento pojem vyskytuje převážně v latinských textech jako Hungaria Superior či Panonia Superior, předtím spíše v popisných tvarech typu Partes Danubio septentrionales „části severně od Dunaje“ či Partes regni superiores „horní části království“. Vztahují se zpravidla přibližně na hornaté území na severu Uherska, tedy přibližně území dnešního Slovenska a pohoří v severním dnešním Maďarsku.

Není pochyb, že na tomto vymezeném území sídlili převážně Slováci a místně bylo nazýváno různými obměnami jména Slovensko či Slovanská země. To je poprvé doloženo v němčině jako Windeschen landen a Windenland už v 1. čtvrtině 15. století.

Po osudové bitvě u Moháče roku 1526 nastoupil Ferdinand I. Habsburský mimo na český i na uherský trůn a Slovensko se stalo součástí habsburského soustátí. Po expanzi Osmanské říše na území bývalého Uherska v 16. a 17. století se území země dočasně zredukovalo prakticky jen na hornatou část Slovenska, dnešní rakouskou spolkovou zemi Hradsko a Královské Uhersko. Tím se Slovensko stalo jádrem Královského Uherska. Bratislava se na dlouhá staletí a roky stala hlavním městem, to od roku 1536 až 1784 a potom na celý rok 1848. A stala se i korunovačním městem a to od roku 1563 až 1830. Když dodám, že zde bylo v letech 1542 až 1848 také sídlo sněmu Královského Uherska a Trnava se následně stala sídlem ostřihomského arcibiskupa, tedy centrálním městem uherské římskokatolické církve, není o významu tohoto území nejmenší pochyby.

Za revolučních otřesů v letech 1848–1849 se Slováci přidali na stranu Rakušanů, aby se oddělili od Uherska a oni se tak stali se samostatnou částí rakouské části monarchie. To se jim však nepodařilo. Nejhoršímu tlaku maďarizace čelili Slováci po rakousko-uherském vyrovnaní v letech 1867–1918, kdy Uhersko získalo větší podíl na rozhodování i nad územím Slovenska. Tedy řečeno stručně a jasně, dělali si na Slovensku, co chtěli. A najednou měl být konec.



Mapa Zalitavska včetně Uherska před rokem 1919

A současně to ukazuje, proč se Maďarsko nechtělo s tímto územím rozloučit a bylo rozhodnuto si je podržet i za cenu zahájení války a možných vážných komplikací s Dohodovými mocnostmi. Jde-li o samotné obsazování Slovenska vojenskou silou nového státu, můžeme říci, že stejně jako i v Českých zemích i na Slovensku začalo přebírání státní výkonné moci živelně. Maďarská vláda hraběte Mihály Károlyho což byl první a jediný prezident První Maďarské republiky a zároveň první prezident novodobého Maďarska, byla jak se zdálo, tvrdým protivníkem

Dne 30. října 1918 totiž došlo v Budapešti k takzvané „Astrové revoluci“ a už o den později byl Károlyi jmenován předsedou nové uherské vlády. Ještě téhož dne v Budapešti rozvášněný dav zabil nenáviděného Istvána Tiszu. Nová vláda nejprve vyčkávala s očekáváním dalšího vývoje, ovšem po vyhlášení Německé republiky a Rakouské republiky, vyhlásila i ona dne 16. listopadu 1918 Maďarskou republiku. Jejím prvním prezidentem se stal asi logicky Mihály Károlyi. Ve funkci prezidenta byl jen krátce od 11. ledna do 21. března 1919, kdy se moci chopili komunisté a vyhlásili Maďarskou republiku rad. V době co nás zajímá, ale byl premiérem, a jeho cílem bylo zajistit pro svoji novou zemi maximální možné území a základ pro budoucnost jak v průmyslu, tak v dalších oblastech ekonomiky.



Karolyi Mihaly

Jeho země měla dobrý základ pro to, aby si mohla celé Slovensko vojensky zajistit. Při rozpadu společné císařské a královské armády na konci války na rozdíl od pluků a praporů rekrutovaných v českých zemích, maďarské součásti opouštěli frontu v drtivé většině s maximální možnou výzbrojí a to často i s těžkou. Bylo to i tím, že zatímco Češi drželi často své pozice až do posledního dne a opouštěli své pozice, až po skončení války snažili se uniknout italskému zajetí, maďarské síly přestali povětšině bojovat už několik dní před hořkým koncem a měly tedy lepší podmínky pro udržení bojeschopnosti v budoucím čase.

Takže pokud došlo k ustavení nových zemí na základě rozpadlé monarchie, tak ta naše, československá měla zdaleka nejhorší pozici z pohledu na možnosti obrany a obsazení svého území. Navíc ani Rakouská republika, ani ta Maďarská neřešily rozštěpení svých obranných možností tím, že by zavrhly až do konce války bojující vojáky jako nevhodné pro budoucí armádu a postavila vše na legiích, které měly být základem nové armády a ti druzí jen trpěné zlo. Přesto se nakonec všech aktivit pro vojenské upevnění nového státu účastnili jak legionáři z Itálie a Francie, tak i příslušníci domácího vojska. A zde byl se Slovenskem problém, jelikož zde žádné použitelné domácí vojsko nebylo. Naopak Maďaři měli dost sil na to, aby Slovensko mocensky ovládli, pokud by se k tomu v horizontu několika dnů až týdnů s plnou vážností rozhodli.

Slovenská národní rada měla v době ustavení Republiky československé na území, které měla spravovat, jen morální autoritu. A to ještě zdaleka ne všude. Nesmíme přestat myslet na národnostní menšiny, které v místech své největší koncentrace nepovažovali stávající vývoj na Slovensku za naplnění svých tužeb. Po stanovení hranic maďarského státu jakožto nástupce Uherska po skončení Velké válka, logicky vznikla v nově vzniklém Československu maďarská menšina.
Na území dnešního Slovenska žilo podle posledního uherského sčítání v roce 1910 celkem 2 926 824 obyvatel, mezi nimiž bylo 896 271 tedy plných 30,6 % Maďarů. Při prvním československém sčítání v roce 1919 žilo na tomtéž území pouze 692 831 Maďarů, tedy 23,5 % a při druhém sčítání roku 1921 už jen 650 597, tedy 21,7 %. V 505 obcích přesahoval poměr maďarského obyvatelstva 90 % a ve 13 městech měli Maďaři většinu. V Bratislavě a v Košicích dosahoval poměr maďarského obyvatelstva téměř 40 %. Navíc na území Podkarpatské Rusi, která byla připojena k Československu, žilo podle sčítání z roku 1910 celkem 597 062 obyvatel, z toho 174 482 Maďarů tedy 29,2 %, ale roku 1921 už jen 102 690, tedy 17,18 % Maďarů.



Mapa národností a národů v Republice československé v letech 1918 až 1919

Maďarské obyvatelstvo prožívalo rozpad Uher a začlenění do státu, který považovalo za cizí, jako nespravedlnost, ba dokonce tragédii. A nešlo jen o menšinu na Slovensku. Po vytyčení nových hranic a vzniku ČSR byl ještě velvyslanec československé vlády v Maďarsku Milan Hodža ochoten jednat o možnosti získat pro zmíněné území autonomii s vlastním parlamentem, na některých rozhodnutích se měl dokonce podílet maďarský parlament.



Milan Hodža

Dohodl se s maďarskými politiky i na přechodné demarkační linii, která byla téměř identická s hranicí etnickou: Devín – Pezinok – Sereď – Nové Zámky – Vráble – Lučenec – Trebišov – Humenné a po řece Laborec až k polské hranici.

Představy o územním rozsahu budoucího československého státu poprvé na mapě zakreslil Tomáš Garrigue Masaryk v Londýně roku 1916 a nákres na mapě Evropy zaslal k dalšímu projednání do Spojených států amerických. Do návrhu začlenil:
- Čechy, Moravu a České Slezsko v tehdejších hranicích,
- Slovensko jako severní oblast Uherska, osídlenou převážně obyvateli slovenské národnosti, a ještě připojil Vitorazsko, Valticko, jižní část Kladska, část Lužice, obývané Lužickými Srby a Ratibořsko.

Po první světové válce právně zakotvila podobu nového státu, Republiky československé, série mírových smluv, tzv. versailleský mírový systém. Šlo o:
- mírovou smlouvu s Německem uzavřenou 28. června 1919 ve Versailles,
- mírovou smlouvu s Rakouskem v Saint-Germain podepsanou 10. září 1919
- smlouvu s Maďarskem, podepsanou v Trianonu 4. června 1920, tedy už mimo časový rámec této i Zemaktovy práce.

Úpravy československých státních hranic však probíhaly až do roku 1924. Požadavky Československa, týkající se uznání jeho státních hranic, navržených již během první světové války, přednesl 6. února 1919 na zasedání mírové konference Edvard Beneš.

Hranici Slovenska s Polskem tvořila v podstatě severní hranice bývalého Uherska a hraniční úpravy se týkaly především odstoupení části území Polsku v oblastech Oravska a Spišska a probíhaly až do roku 1924.

Slovensko-maďarská hranice, musela být vzhledem k neexistenci historické hranice stanovena právně trianonskou mírovou smlouvou ze 4. června 1920. Napřed tedy bylo nutno Maďarsko tvrdě porazit ve spolupráci s Rumunskem. Československo v rámci celého systému smluv získalo území Velkého Žitného ostrova a malé území u Bratislavy na pravém břehu Dunaje zvané Petržalka. Jak to s Petržalkou bylo, víme díky Zemaktovi více než podrobně. Naopak v letech 1922 a 1924 republika postoupila Maďarsku území kolem Suny, Somoskö a Somosköújfalu.

Na Slovensku v jeho jižních částech zůstala téměř půlmiliónová maďarská menšina.

Součástí Československé republiky se saintgermainskou mírovou smlouvou z roku 1919, stala Zakarpatská Ukrajina, po staletí součást Uher, pod názvem Podkarpatská Rus. Připojení předcházela jednání několika skupin politických představitelů rusínského obyvatelstva z USA i Zakarpatské Ukrajiny, které se definitivně vyslovily v květnu roku 1919 pro připojení k Československu.