Dobře pánové, pokusím se Vám odpovědět na předcházející dotazy týkající se Belgie, zásad materiálové války a šiřší strategické otázky. Jak známo Hitler byl poznamenán ať chtěl nebo nechtěl 1. světovou válkou. Sám jí studoval, její strategii, zákopovou válku, a kdy obrana měla navrch před útokem díky kulometům, palebné přehradě apod. Někdo sice může argumentovat, že to byl on, kdo zavedl a prosazoval motor a dal průběh myšlenkám tanků. Ovšem otázkou je zda dokázal do hloubky pochopit jejich význam a především všechny aspekty moderní mobilní války. Navíc to nebylo zcela odzkoušeno, ano tato taktika měla úspěch v Polsku, ale to byla druhořadá armáda. Francie a Britové to byl jiný oříšek.
V roce 1939 se ocitlo Německo ve válce. Šlo o situaci, kterou bylo třeba řešit a přitom se muselo riskovat. Východ měli Němci zajištěný „smlouvou o neútočení“ se Sovětským svazem. Obsahem smlouvy mimo jiné byly dodávky surovin a potravin Německé říši. Také při útoku na Norsko bylo hlavním motivem zajištění přísunu strategických surovin, zejména železné rudy. Hitler byl přesvědčen, že Německo může vést relativně dlouhou válku díky dobrým obranným schopnostem při zajištění surovinových zdrojů.
Proto předpokládal, že nepovede-li se brzké ukončení bojů, je vhodné získat nějakou strategickou výhodu pro delší válku. A v tom případě se zaměřil na surovinné zdroje. Tvrzení o belgických krajkách je nesmyslné. V této oblasti se nachází velké uhelné pánve, které jsou spojeny s průmyslem. Je to oblast geologická, která pochopitelně nebere ohled na národní hranice. Belgie byla (a je) vysoce rozvinutý průmyslový stát s velkou koncentrací průmyslu. V Německu to je zas Porúří, dále to jde přes Belgii a významnou průmyslovou oblastí je také francouzské Lotrinsko (namátkou Thionville, Metz – železná ruda) a Nord (Dunkergue, Valenciennes a aglomerace Lille, nedaleko belgických hranic). Po ukončení druhé světové války byly snahy o integraci Evropy. V 50. letech tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které sdružovalo tyto oblasti do velkého průmyslového komplexu.
Zbrojní průmysl v Porúří
www.palba.cz/viewtopic.php?p=682
Západní val a Maginotova linie
Ostatní už bylo napsáno v článku … Německo se dostalo pod vojenský tlak ze Západu. Na západě mělo postavenou Siegfriedovu linii (West Wall – Západní val) betonových polních opevnění. Tato německá obranná linie představovala účinnou hráz. Skládala se ze stovek odolných bunkrů se vzájemně se překrývajícími palebnými poli, podporovaných systémem velitelských a pozorovacích stanovišť a kulometnými hnízdy. Kromě toho byl tento systém doplněn velkým množstvím uměle vytvořených překážek, jakými byly například tzv. dračí zuby proti tankům.
Rovněž Francie měla vytvořenou na této hranici Maginotovu linii. Obecně se v té době předpokládalo, že tato obranná pásma umožní obou státům vést úspěšné obranné boje. Všechny silné pevnostní sektory zůstaly v rukou Francouzů až do kapitulace. Dělostřelecké tvrze efektivně bránily své úseky proti německým útokům. Někde byla obrana slabší za situace, kdy byla většina polních jednotek, které kryly a posilovaly linii odsunuta na sever, kde probíhal hlavní nápor. Mohlo pak dojít k ohrožení z týlu.
V Alpách odrazilo francouzské opevnění všechny italské útoky. Použitá technická řešení se plně osvědčila a objekty prokázaly vynikající odolnost proti těžkým dělům a leteckým pumám. Pokud však nebyla linie chráněna dělostřelectvem v důsledku úsporných opatření při jejich výstavbě nebo došlo k odsunu polního dělostřelectva na jiné úseky, stávaly se osamělé objekty snadno obětí přímé palby protitankových a protiletadlových děl (88mm), vedené proti střílnám a pancéřovým zvonům.
Avšak jistě víte, že Maginotova linie nebyla postavena v oblasti hranic z Belgií. Jednak Belgie byla neutrální stát a v případě napadení Německem měli Francouzi stejně v plánu Belgii „pomoci“. A dále zde byl Ardenský les, považovaný za neprostupný a nevhodný pro rozvinutí ofenzívy.
Někdo se může zeptat proč nebyl opevněn také severozápadní úsek francouzské hranice? Důvodů bylo několik:
1) Maginotovu linii nebylo vhodné vést průmyslovou oblastí - musela by překročit belgické hranice nebo vést přes průmyslovou zónu. V případě bojů ve stylu 1. světové války by to znamenalo zničení vlastního průmyslu.
2) Francouzi předpokládali, že pokud by Němci chtěli projít do Francie přes státy Beneluxu, zabere jim to tolik času, že se mezitím oni stačí přesunout do Belgie a na Němce si počkají.
3) Výstavba Maginotovy linie byla příliš nákladná a stavěla se na úkor vyzbrojení vlastní armády bojovými prostředky. Ušetřené finance tak bylo možné využít na vyzbrojení armády tanky, děly nebo letadly.
4) Budovaní pevností v nížinatém terénu by přineslo technické problémy. Z podzemních prostor by se musela odčerpávat voda atd.
5) Opevnění se netáhlo přes Ardenský les, který byl považován za „neproniknutelný“ a „neprůchodný“.
6) Francie podepsala s Belgií v roce 1920 alianci podle které mohla francouzská armáda operovat v Belgii, pokud by jí německé síly napadly. Jenže Belgie zrušila dohodu v roce 1936 a deklarovala neutralitu. Maginotova linie pak byla rychle prodloužena podél francouzsko-belgických hranic, ale ne v tom standardu jako zbytek linie. Obranná linie byla nejsilnější kolem průmyslových oblastí Metz, Lauter a Alsasko, zatímco ostatní oblasti byly ve srovnání s ní slaběji chráněné.
Maginotova a Alpská linie
www.palba.cz/viewtopic.php?t=422
Příčiny francouzského kolapsu
www.palba.cz/viewtopic.php?p=3976
Možné důvody „Stop příkazu“ u Dunkirku
Prioritou pro Francouze a Němce bylo v případě otevřené války obsazení Belgie, ze které pak mohlo Německo ohrožovat francouzské průmyslové Lotrinsko a vyhnout se tak Maginotově linii. V případě Spojenců tito naopak mohli ohrožovat zbrojnici Německa – Porúří a ochránit svůj vlastní průmysl. Přesto, že zde byly spojenecké armády poraženy (BEF evakuován), stále se předpokládalo, že válka může trvat déle, neboť je třeba svést ještě boje s velkou částí francouzských sil. Jak začaly docházet další pozitivní zprávy, svůj názor musel Hitler jistě korigovat, ale jak bylo zmíněno stále panovala nejistota, viz zmiňovaná situace u Dunkirku a snaha ušetřit německé síly, spíše pro boj s Francouzi, o kterém ještě nebylo rozhodnuto. Bohužel se však francouzský ústup změnil částečně ve zmatek a Francouzi nebyli schopni příliš koordinovat své útoky. Němcům se podařilo rozdělit francouzskou armádu na dvě části. Severní, která se spolu s britským expedičním sborem (BEF) opevnila v přístavu Dunkirk (Dunkergue) a jižní část. Francouzi sice provedli několik protiútoků, ale ty nebyly dostatečně silné a důrazné.
Je znám Mansteinův plán, který Hitler podpořil. Plán, který počítal s tím, že v první fázi německé jednotky nejdříve zaútočí na Holandsko a Belgii a tím přinutí francouzská a britská vojska k postupu do Belgie. V druhé fázi dojde k úderu přes Ardeny a tím obklíčení těchto vojsk. Co bude následovat dál bylo otázkou. Jednoduše řečeno v květnu 1940 Adolf Hitler nevěřil, že by tažení proti Francii mohlo rychle skončit, natož předpokládat, že se mu tak rychle naskytne příležitost pro případná mírová jednání s Brity.
Jak probíhal útok v datech - 10.5. 1940 bylo zahájeno německé západní tažení proti Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku. O něco později prolomily německé tankové jednotky a letectvo relativně slabou francouzskou obranu na řece Máse a rychle postupovaly k moři. Nizozemí kapitulovalo 14.5. a Belgie 28.5. 1940. Britové situaci vzdali a spolu z částí francouzských jednotek byli evakuovány do Anglie. Zbývající francouzské síly na severu se zformovaly k obraně, avšak byly poraženy. Oslabená francouzská armáda pak již nebyla schopna odolávat útoku Němců do nitra své země, který byl zahájen 5.6. Příměří bylo uzavřeno 22.6. 1940. Větší část Francie pak byla okupována Němci, menší část zůstala podřízena vládě ve Vichy.
Výše byl uveden stručný popis událostí, avšak Němci potažmo Hitler měl připravenou alternativu, kdyby nešlo vše tak hladce. Mansteinův plán měl jedno riziko, a to sice že německá vojska útočící přes Ardeny, budou sama odříznuta a že tento „levý hák“ nedosáhne Lamanšského průlivu. Hitler se obával, zda se podaří odříznout spojenecké síly v Belgii. Jednoduše nechtěl příliš přistoupit k rozhodující bitvě, která by mohla být krvavá a stát obě strany mnoho obětí. Tento manévr však současně mohl počítat s tím, že se podaří vytlačit Spojence z tohoto území, pokud se jím ponechá možnost ústupu. Německo tak získá důležitou průmyslovou a surovinovou oblast, která nebude zpustošena těžkými boji a bude jí tak možné využít pro další válečné úsilí.
Další informace se lze dozvědět ve článku Hitler jako vojevůdce a stratég, který popisuje jeho styl velení, uvažování a hodnotí jeho strategické schopnosti. Je zde mimo jiné rozebírán Dunkirk nebo Stalingrad. Mnohá jeho rozhodnutí měla prioritu v získání surovin. Na východní frontě je toto mnohem více zřejmé.
Analýza Adolfa Hitlera jako vojevůdce a stratéga
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1923
Byl Hitler výhradně zodpovědný za rozhodnutí zastavit postup armády na Dunkirk? Nebo udělal toto rozhodnutí na základě rad? A proč byl „stop příkaz“ vůbec vydán? Hitler se obával zda tankové síly nejsou oslabeny dlouhým a rychlým úderem přes Francii, ba co je důležitější zda nebude ohroženo příliš vysazené křídlo útoky nepřítele se severu a z jihu. Hitler byl nepochybně inspirovaný Rundstedtovou obavou o zachování síly tankových divizí, avšak rozhodnutí o zastavení útoku obrněných jednotek směrem ke kanálu La-Manche učinil výhradně sám. Hitler preferoval bezpečné řešení obrany, ačkoli skupina armád navrhovala smělou útočnou akci. Ovšem za největším argumentem, proč byl vydán sporný příkaz, stojí polní maršál Hermann Goering. Goering ujistil Hitlera, že Luftwaffe je schopna zastavit naloďování britských expedičních jednotek (BEF) v Dunkirku. Hitler v tom spatřoval příležitost jak se vyhnout hazardu ve Flandrech a přitom dosáhnout kapitulace BEF. Goering byl přesvědčen, že Luftwaffe dokáže zamezit úniku BEF bez pomoci armády. Manstein později napsal, že Dunkirk byl jednou z Hitlerových vážných chyb. Dále pokračuje: „Hitler měl určitý instinkt, ale postrádal důkladné znalosti vojenského velitele, které by mu umožnily přijmout pozdější značná rizika během operace, protože nevěděl zda je bude možné zvládnout. Zatímco Britové „rozjeli“ největší záchrannou námořní operaci v historii, tak Hitler a jeho generálové vedli polemiky o stop příkazu a již se pilně připravovali na blížící se ofenzívu v oblasti Somme–Aisne.
Úloha generálů v Hitlerově podání
K Mansteinovu výroku můžeme doplnit situaci, která nastala o několik let později při přípravě bitvy v Ardenách v roce 1944. Hitler tehdy odsunul všechny námitky generálů stranou, neboť věřil, že jeho cíl – rozdělení angloamerických sil v místě jejich styků a následující německý postup na Antverpy – je uskutečnitelný. Velitelé mu oponovali, ale nakonec jim nezbylo než s operací souhlasit. Na začátku války bylo stále možné, aby generál, který v době víře nemohl přijmout rozkaz, požádal o uvolnění z funkce, ovšem už před dlouhou dobou Hitler udělal z takového postihu principální otázku. Když byl na tento problém dotázán Schram jako svědek obhajoby u mezinárodního soudního tribunálu pro válečné zločiny v Norimberku, řekl, že každý velitel měl právo hlásit své obavy, ale jakmile to učinil, bylo jeho úkolem bezpodmínečně provézt stávající rozkazy, i když by podle jeho názoru měly být špatné. Hitler tuto zásadu velmi zdůraznil a dodal, že velitel se své odpovědnosti rezignace nemůže vyhnout o nic více než poddůstojník v zákopech, který svého velitele roty informoval o tom, že se mu nelíbí jeho rozkazy. Vrchní velitel Západ, vrchní velitel skupiny armád B a velitelé tří útočících armád pouze uskutečnili ofenzívu podle rozkazu vůdcova stanu. Stali se z nich – podle slov polního maršála barona Wolframa von Richthofena- velmi dobře placení poddůstojníci. Hitler tak porušil vyzkoušený a prověření princip, podle kterého musí mít podřízení velitelé určitý omezený stupeň svobody, neboť mohou snáze zhodnotit situaci na svém úseku fronty a prostřednictvím rychlé akce mohou zabránit náhlé krizi. Hitler se stal diktátorem nad státem a společnosti už v míru. Válka pak přinesla jeho diktát do armády. Stal se vojenským diktátorem nejen v tom smyslu, že vládl pomocí vojenské síly, ale také tím, že se mu podařilo dosáhnout celkové kontroly nad kdysi relativně nezávislými ozbrojenými silami, takže mu byly podřízeny stejně důkladně, jako ostatní státní instituce. Tento proces začal samozřejmě už před válkou.
Hitlerovy strategické lahůdky
Je nutno se zeptat, jakými principy byla vedena Hitlerova strategie v letech, kdy byla jeho Velkoněmecká Říše zatlačena do obrany a on nemohl matovat své protivníky překvapujícími údery a odvážnými operacemi, které tak efektně používal na začátku války. Bylo by chybou snižovat Hitlera jako stratéga nebo zapírat, že během první poloviny války vyvinul koncepce, které považovali za mistrovské i jeho odpůrci. Byly ale tak ambiciózní, že navzdory nezpochybnitelnému vojenskému úspěchu několika z nich je mnoho zkušených profesionálů retrospektivně považuje za nezodpovězené kvůli strašnému riziku, které s sebou nesly. Během zajetí popsal generál Alfréd Jodl tři z Hitlerových nejdůležitějších operačních rozhodnutí na počátku války.
1) Základní plán operace „Cvičení Wesser“, na němž byla založena Norská kampaň v dubnu 1940, sestával nejen z velmi hazardního vstupu do zálivu u města Oslo, ale ještě mnohem riskantnější operace Narviku na Severu.
2) Hitler nejistě podporoval plán průlomu na západě, ale ne na pravém křídle, jak to naplánoval generální štáb, nýbrž ve středu , tedy na Sedan a Abbevile.Pak se ovšem dověděl o podobném návrhu generála Ericha von Mansteina a ihned nařídil generálnímu štábu aby jej provedl.
3) V zimě 1941-42 vydal rozkaz , aby se vojska na východní frontě zakopala a držela vybudované obrané linie bez ohledu na nepřátelské průniky. Tím zvládl první velkou krizi Wehrmachtu pod svým velením.
Díky své výjimečné paměti Hitler v průběhu let soustředil rozsáhlé vojenské a technické znalosti. Hitler, který vlastní boj za druhé světové neviděl, si bezpočtu hlášení a konzultace, dovedl jasně představit co se na frontě děje. Neviděl však, že na průběh války nemají vliv pouze technické a taktické věci, ale že výsledek války závisí na mnoha jiných faktorech. Podcenil například logistiku a vliv klimatických podmínek na východní frontě. Nebral na vědomí hlášení, která nezapadala do jeho obrazu vidění. Když už to nešlo ignorovat připisoval nepříjemná fakta na vrub neschopnosti ostatních. Lidem důvěřoval stále méně. Když byl Hitler konfrontován s událostmi, které nechtěl akceptovat, reagoval dotazy. Většinou se ptal na to, co se děje s jeho podřízenými a jak je možné, že se jim nepodařilo převézt jeho přání ve skutečnost. Charakterové vlastnosti, které Hitler považoval za nejdůležitější při zvládání krize, byly houževnatost a vytrvalost. Jak vysvětlil generálu Wolfgangu Thomalemu koncem prosince 1944, právě tyto vlastnosti dovedli Fridricha Velikého ke konečnému vítězství. V závěrečné fázi války, kdy podle Hitlerova přesvědčení rozhodoval potenciál, přikládal větší cenu rozhodnosti a vůli než strategické inspiraci.
Vojenské koalice, válečné štěstí a totální válka
Hitler Fridricha Velikého mylně uváděl jeho osobu jako svůj vzor. Fridrich vedl kabinetní válku, do které účastnické státy vrhly pouze hrstku svých obyvatel i zdrojů. Ve Fridrichově době bylo stále možné uvažovat o nepostižitelné Fortuna Belli válečném štěstí. Protože se koalice nepřátel Pruska rozpadla a hohenzollernský král mohl sbírat další vítězství, vyšel ze sedmileté války jako vítěz, když dočasnou krizi překonal díky vytrvalosti. I když proti Hitlerovi stála koalice, u které se mohl předpokládat rozpad, měl si být jist, že vydrží až do jeho porážky. Hitler navíc stál v čela státu, jehož lidský rezervoár byl zcela vyčerpán a jehož hospodářský potenciál už nemohl být dále zvyšován.
Ve dvacátém století není možné stavět naděje na válečném štěstí, které, zbaveno svých vrtochů, není ted o nic méně racionální než nový věk, ve kterém žijeme. Hitler měl tedy právo trvat u sebe a u svých velitelů na vytrvalosti jen potud, pokud ještě existovala nějaká politická nebo vojenská východiska. Rozhovor s generálem Thomalem se uskutečnil v době, kdy už bylo jasné, že se naděje, kterou vkládal do ofenzívy v Ardenách, nenaplní. Tento pokus byl vlastně posledním důkazem dlouho zřejmé skutečnosti, že německá armáda již není vůbec schopna zahájit soustředěnou protiofenzívu. Hitler tak neměl pravdu, ani když se odvolával na Fridricha Velikého, ani když se stavěl do moralizující pozy a požadoval oběti a proklínal vojáky za zbabělou svéhlavost. Tyto iluze, které se teď hroutily pod tíhou skutečnosti, vysvětlil on sám. Klíčovým problémem válečného vůdce je koordinace vojenské strategie a zahraniční politiky. K této skutečnosti určitě došly země spojené během druhé světové války proti Říši. Na Německé straně však takové napětí nikdy vzniknout nemuselo, protože ze všech praktických důvodů byl Hitler i svým ministrem zahraničí, přičemž Ribentropa, kterému tento titul udělil, používal jen jako úředníka.
Politika vs. propaganda vs. vojenské vedení
Hitlerovo vojenské vedení stále častěji ovlivňovaly zahraničněpolitické úvahy a na jeho zahraniční politiku naopak působily strategické argumenty. Jeden příklad za všechny - odmítnul povolit 17. armádě, aby si probojovala ústup z Krymu, když stále ještě měla rozumné vyhlídky na úspěch, protože se obával, že Turecko, vzhledem k rostoucímu vlivu Sovětů na Černé moře, přestane být neutrální a dá se ke spojencům. V listopadu 1943 pak došlo na Krymu k odříznutí sedmnácté armády spolu několika Rumunskými jednotkami. Hitler nařídil jejich evakuaci po moři až v květnu 1944, když sověti zatlačili vojska Osy k Sevastopolu a prolomily jejich obranné zázemí. Do zajetí padlo 130 000 mužů.
Kdyby byly zahraniční politika a vedení války spravovány odděleně, protikladné argumenty by bylo možné zvážit a vojenské výhody dané akce postavit proti politickým nevýhodám. V nacistickém Německu však Hitler zastával nejen tuto funkci, ale také funkci kancléře, ministra zahraničí, nacistického vůdce, nejvyššího velitele ozbrojených sil a velícího náčelníka armády. Proto probíhalo zvažování všech protikladů v jeho mysli. Tato forma vedení měla však devastující účinky, protože Hitler jako rozený propagandista kladl příliš velký důraz na vliv ústupů na světové veřejné mínění. Jen z tohoto důvodu se nebyl schopen přinutit k vojensky nutným opatřením, jako například evakuaci na Krymu.
Budování „pevnosti“
Adolf Hitler rád vytvářel „pevnosti“ - tzv. Fester Platz. Pravděpodobně předpokládal, že nepřítel bude muset vynaložit více sil na obléhání, než je nutné k obraně. Jinak řečeno, se domníval, že tyto „pevnosti“ budou vázat nepřátelské jednotky a tak zmírní tlak na ostatních úsecích fronty, zároveň se tak získá potřebný čas k případnému protiútoku. Celá hypotéza byla založena na předpokladu, že nepřítel se bude chtít zmocnit těchto pseudopevností, neboť je bude potřebovat jako silniční uzly a železniční depa. Ve skutečnosti se tak ale stávalo jen v jednotlivých případech. Pokud nepřítel potřeboval více sil k obklíčení města, zpravidla k těmito úkoly pověřil podřádné jednotky. Zvláště pokud jde o Rudou Armádu, mněl Hitler špatný odhad, když předpokládal, že německé síly budou mít na východě početnou převahu. Celkově může být řečeno, že například díky odporu v Poznani a dalších pevnostech byl postup nepřítele znatelně zpomalen a ztížen. Avšak výhoda tohoto zpomalení postupu nepřítele byla vykoupena značnými ztrátami jednotek bránící pevnosti. Důsledkem bylo další prohlubování nerovnováhy početního stavu vojsk. Velitelé těchto pevností byli navíc vzhledem k beznaděje situaci a pocitu odpovědnosti vůči posledním zbytkům obránců, zraněným a civilistům v obtížné situaci.
Dobře o osudu Fester Platzů píše michan ve své sérií článků o operaci Bagration
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1969
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1973
Materiálová strategie
Kdo někdy z Vás hrál počítačovou strategii, je zřejmé o co v ní jde. Většinou těžíte nějaké suroviny, koření, kamení, dřevo, zlato … málokdo zaútočí přímo na protivníkovu základnu a málokdy jsou tyto útoky úspěšné. Většina hráčů tedy volí strategii rychle najít, kde se nalézá koření … tam pošle kombajny … čím víc kombajnů, více polí s kořením, tím lépe a nejlepší je když jsou blízko základny (rafinérie), neboť také čas hraje důležitou roli – rychlejší obrátka kombajnů. V těchto hrách se pak stává, že nemáte sice sílu ihned porazit nepřítele, ale můžete ho oslabovat tím, že ho vyháníte ze surovinových nalezišť. Posléze probíhá boj o tyto suroviny. Kdo ho vyhraje má více prostředků k tomu, aby mohl postavit větší armádu k finálnímu útoku, který vede k totální porážce protivníka.
Podobně se snažil vést válku Hitler. Avšak přepočítal se ve dvou věcech. Nepočítal se vstupem Ameriky do války a její materiálovou podporou spojenců. Tento faktor a podcenění schopností komunistického režimu v Rusku zmobilizovat lidské a materiálové zdroje vedl k jeho porážce.
Strategie Sovětského svazu spočívala v co nejrychlejší porážce zemí fašistického bloku společnými silami. Zatímco Anglo-americké vládnoucí kruhy se řídily imperialistickými zájmy jak ve vedení války, tak při řešení poválečných problémů. Rozdíl mezi nimi byl v ideologii jak by mělo vypadat poválečné uspořádání světa.
Strategií Spojených států na počátku války bylo:
1) Udržet otevřené spojovací linky s Velkou Británii a poskytovat jí všemožnou pomoc.
2) Udržet Rusko ve válce jako aktivního účastníka válečných operací.
3) Udržet oblast od Indie až po Střední východ.
A jakou strategii mělo Německo? Válka nesmí být dlouhá z důvodu omezených zdrojů a nesmí se vést na více frontách. Nutno podoknout, že Adolf Hitler svým postupem na počátku války eliminoval obě možnosti. Tažením na Západ se zbavil možnosti boje na více frontách a rovněž si zajistil surovinové zdroje. Zpočátku Hitler příliš nevěřil v bleskovou válku, ale úspěchy nejdříve v Polsku a pak ve Francii ho mohli přesvědčit, že toto je vhodný způsob. Jako vojenský amatér pak usoudil, že stejně dobře se povede v Rusku. Stěží si lze jinak vysvětlit nepřipravenost německé armády na zimu. I když existoval plán, kdy by Wehrmacht přezimoval ve velkých městech jako Leningrad a Moskva. Ty se však nakonec nepodařilo dobýt a Rudá armáda nebyla natolik oslabena, takže boje probíhaly i v zimě. Po krachu bleskové války u Moskvy, Hitler znovu přehodnotil situaci a vrátil se k vedení války jak mu bylo vlastní.
Kdybychom měli zhodnotit některá jeho vojenská rozhodnutí, můžeme vidět k odklonu tankových sil od Moskvy na Jih, strategii získání surovinových a potravinových zdrojů na jižní Ukrajině. Pochopitelně se však zde také nalézalo velké uskupení Rudé armády, které se díky tomu podařilo obklíčit, což bylo asi největší vítězství Němců ve druhé světové válce. Avšak Moskva byl jistě také zajímavý cíl – hlavní město s mnoha tisíci obyvateli a správní centrum ruské říše.
V následujícím roce německo-ruské války se Hitler zaměřil na Stalingrad a ropná pole na Kavkazu. Rusové si původně mysleli, že hlavní útok bude směřovat na Moskvu. Hitler byl však znovu motivován získáním surovin, jednak pro sebe a jednak je chtěl vzít nepříteli. Také touto jižní cestou byly distribuovány spojenecké dodávky od Spojenců, přes Irán a dále po Volze do Ruska. Chtěl tedy toto spojení přerušit a zároveň získat ropná pole.
Existuje „válečný deník“, který pečlivě zachycuje, která rozhodnutí pocházela od Hitlera, a které návrhy operačního štábu a polních velitelů zavrhl. Tyto záznamy Hitlerova vrchního vedení z pozdějších fází války nám umožňují rekonstruovat základní principy, jichž se držel, a porovnat je s principy generálního štábu. Mělo by být zřejmé, že válka na obou frontách vyžadovala koordinaci operací na bojištích. Na jednom úseku fronty se muselo riskovat nebo ignorovat různé příležitosti kvůli ohrožení na jiném úseku. Vzhledem k nedostatku zdrojů po roce 1943 muselo Hitlerovo velení přijímat stále obtížnější rozhodnutí.
Ale to už je jiná kapitola.