Postup německé 9. td a 18. A 10 května 1940 ráno – viz text – Most v Gennepu:
Důležitost dobytí letiště Rotterdam-Waalhaven, kterou jsme si popsali v Č 56 a 57. (viz zde)
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3773
,nám vyplyne po zjištění, které si nyní postupně popíšeme, že v Nizozemsku pro 7. leteckou divizi (7. Flieger – Division ) a hlavně 22. vzdušně výsadkovou divizi ( 22. Luftlande – Infanterie – Division ), pro jejich úkoly, nebylo 10. května 1940 k dispozici žádné jiné letiště ( mimo ještě letiště Valkenburg u Haagu, kde se vysadila omezená část – co zbylo z rozbité 1. vlny – části 22. vzdušně výsadkové divize).
Úkoly pro tyto divize však trvaly – dobytí Haagu, dobytí Rotterdamu a dobytí všech letišť a mostů pro přicházející německou 18. A s její 9. td v předvoji.
Nyní tedy pokračujme právě těmi „Ostatními akcemi“.
V době kdy III. prapor 1. parašutistického pluku 7. letecké divize (velitelem III. praporu byl, nadporučík, pozdější kapitán Karl Lotar Schulze) dobýval letiště Rotterdam-Waalhaven, obsazoval přitom také jižní konec rotterdamského mostu a vyřazoval z boje protiletadlový flak na ostrově v řece Maase, tak v té samé době seskočil II. prapor 1. parašutistického pluku kapitána Pragera na mosty u Moerdijku (silniční a železniční mosty u Moerdijku byly zde 1 400 až 1 500 metrů dlouhé a leží 25 km jižně od Rotterdamu).
Mapa německého útoku v Holandsku – postup 9.td a18. A od německých hranic a místa, kde bylo provedeno přistávání německých parašutistů ze 7. vzdušně výsadkové divize.
Mapa vzpomínaných míst od Merdijku, dále je zde Dordrecht,, jižně od Rotterdamu letiště Vaalhaven, Rotterdam a severněji Haag.
Jeden z dlouhých ( 1 500 m) mostů u Moerdijku - železniční:
Ještě jeden pohled u Moerdijku – pohled z dlouhého silničního mostu na železniční.
Parašutisté II. praporu seskočili beze ztrát na jižním okraji „Pevnosti Holandsko“. Po shromáždění pak rychlými přískoky běželi k silničnímu i železničnímu mostu a to jak na jeho jižním, tak severním konci mostů (II. prapor, velitel kapitán Prager, pobočník poručík Haedrich se skládal z - 5. rota nadporučík Straehler-Pohl - 6. rota nadporučík Stangenberg - 7. rota nadporučík Pagels – 8. rota nadporučík Böhmler).
Dvě roty II. praporu seskočily na jih od mostů a dvě na sever od mostů.
Severní konec silničního mostu uzavíral velký betonový bunkr, ze kterého holandští vojáci stříleli po útočících parašutistech.
Parašutisté 5. roty pod velením nadporučíka Straehler-Pohla napadli holandský bunkr ze dvou stran. 1. četa se propracovala až přímo k bunkru a odpálila tam několik kumulativních náloží.
Holanďané se vzdali.
Pak poručík Cord Tietjen proběhl se svou četou most a v běhu střílel na ty holandské vojáky, kteří ještě bojovali. Byl to právě poručík Cord Tietjen, který měl hlavní podíl na tom, že holandští vojáci v bunkru na druhé straně mostu už nemohli most vyhodit do vzduchu. Za svoji odvahu pak obdržel poručík Cord Tietjen „Rytířský kříž“ (seznam „Rytířských křížů“ parašutistů ze 7. letecké divise uvedeme na konci pojednání o parašutistech).
Také na železničním mostě u Moerdijku, který je 1 400 metrů dlouhý, došlo k přestřelce. Přestřelka, kterou vyhráli němečtí parašutisté svou rychlostí a obratností, trvala jen něco přes 2 minuty.
Pak se ještě posádka silničního mostu bránila pouze v obou bunkrech na koncích mostů, ale vše ukončily kumulativní nálože.
Úplně jiná situace, pro německé parašutisty dost tragická, se udála u mostů v Dordrechtu, kde se strhla těžká bitka.
U mostů v Dordrechtu seskočila 3. rota I. praporu 1. parašutistického pluku 7. letecké divize (I. prapor velitel major Walter, pobočník nadporučík Zuber se skládal z – 1. rota nadporučík Götte – 2. rota kapitán Gröschke – 3. rota nadporučík svobodný pan von Brandis – 4. rota kapitán Gericke).
Velitel 3. roty nadporučík von Brandise běžel v čele svých parašutistů směrem k holandským zákopům a bunkrům. Stejně jako jeho první vojáky zasáhly nadporučíka von Brandise kulky holandských obránců a zabili je. Rotu po von Brandisovi převzal jeden z velitelů čet a postupující parašutisté vtrhli do holandských zákopů, odkud palbou vyháněli Holanďany. Bránící se holandští vojáci ustupovali k městu a parašutisté 3. roty je do města pronásledovali. Ve městě však měli Holanďané připravenou léčku mezi domy a prakticky skoro všechny parašutisty 3. roty zlikvidovali.
Když se to dozvěděl velitel 1. parašutistického pluku plukovník Bräuer, který seskočil právě s I. praporem majora Walthera, a s plukovní zálohou v Tweede Tool, nařídil okamžitý útok ostatním četám. Ještě během 10. května 1940 se rotám I, praporu podařilo po úporných bojích obsadit, ale zde u Dordrechtu, jen silniční most. Železniční most už totiž němečtí parašutisté dobýt nedokázali, neboť než k němu dorazili po bojích, vyhodili ho Holanďané do vzduchu. Totiž I. prapor majora Walthera musel při postupu k tomuto železničnímu mostu dobýt jednu celou holandskou pevnostní linii a tím se zdržel.
Pod kontrolu německých parašutistů se tak dostávaly další mosty.
Ještě jedna, ne nedůležitá, akce u mostů v Holandsku určitě stojí za to, aby se o ní mluvilo. Byl to způsob jak Němci dostali do rukou most u Gennepu, který leží těsně za německo-holandskými hranicemi, již na území Nizozemska, nebo chcete-li, Holandska.
Váže se k němu taková zvláštní historie.
Most v Genepu.
Pohled na železniční most v Gennepu v roce 1939.
Vstup na železniční most v Gennepu.
Když se plánovalo v roce 1939 obsazení mostů v Holandsku i Belgii, kladl se důraz na to, aby mosty přes řeku Maasu byly obsazeny nepoškozené.
Hitler tak mimo jiné nařídil Abwehru ( německá vojenská zpravodajská služba – velitel admirál Canaris ), aby připravila plán obsazení mostů přes řeku Maasu dříve, než je stačí Holanďané zničit.
Z celé povahy úkolů plynulo pro Abwehr, že jediným řešením je - vyslat na tyto mosty muže převlečené do holandských uniforem.
To postupně zjistili i nizozemští a belgičtí ministři zahraničí, když se do Německa pašovaly uniformy nizozemské armády a také v Belgii byl zadržen německý agent s uniformami belgickými. Zdrženlivost představitelům Holandska a Belgie velela, aby žádné zvláštní příkazy pohraničním vojskům nevydávaly. Veřejnost Holandska a Belgie, ke které informace pronikla, se však zachovala jinak – ironicky.
Vlámské noviny dokonce otiskly karikaturu Hermanna Göringa, jak se zhlíží v zrcadle v uniformě průvodčího bruselské tramvaje.
Ale vážně.
Němci komplikované plány propracovali tak, že zahrnovaly hesla, odpovědi na ně, a zapečetěné obálky obsahovaly i další podrobnosti úkolů.
Některé posádky lokomotiv v III. Říši byly okamžitě odvedeny do Wehrmachtu, kde muži dostali pásky na rukávy se znakem Wehrmachtu, ocelové přilby, plynové masky a průkazy a velmi rychle zjistili, že jsou v čele německého útoku.
Celý tento složitý plán se Němcům podařilo realizovat jenom u Genepu.
Přes mosty do opevněné holandské Peelovy linie dokonce přejel brzy ráno dne 10. května 1940 pancéřový vlak následovaný vlakem s nákladem vojska. Jednotky Wehrmachtu pak z vlaku zaútočily na holandské pevnosti zezadu, zatímco přes hranici přecházeli další němečtí vojáci.
Na celé této akci se podílela „Speciální jednotka Brandenburg“.
„Speciální jednotka Brandenburg“ byl původně prapor Abwehru určený jen k jeho operacím.
Admirál Wilhelm Canaris, velitel Abwehru, vytvořil počátkem roku 1939 tzv. Bau-Lehr-Battailon z. b. V. – což bylo 800 mužů se zvláštními znalostmi, zejména samozřejmě cizích jazyků. Z tohoto praporu pak vznikl nejprve pluk (jednotky pluku „Brandenburg“ byly použity zvláště na obsazování mostů na Východní frontě v roce 1941, viz například zde v Č 3:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1248
) a nakonec celá divize „Brandenburg“.
Ale zpět k plánování, abychom řekli, že prapor „Speciální jednotky Brandenburg“ spolupracoval na podrobných plánech operace s 30ti holandskými fašisty.
Naostro to pak 10. května 1940 vypadalo takto:
Dva muži v uniformách nizozemské vojenské policie přešli přes most u Genepu s hloučkem mužů a tvrdili, že zadrželi německé zajatce.
Historici do dnešních dnů vedou spor o tom, zda skutečně některý z eskortujících mužů byl Holanďan. Zatím je jisté prý jen to, že mluvili holandsky natolik dobře, že holandští pohraničníci je propustili dál. Ironicky prý hovořili nahlas, a skutečně tak nevšedně, že pohraničníci přehlédli groteskně vyhlížející obrněný vlak se dvěma kulomety osazenými plošinovými vagóny vpředu, který se dal do pohybu. Holandští pohraničníci pak byli rychle přemoženi a most obsazen v neporušeném stavu.
Faktem také je, že velitel jednotky „Brandenburg“ obdržel za most u Genepu, jako jeden z prvních v útoku na Západ, „Rytířský kříž“.
Přes most u Genepu přešla, převážně z rakouských vojáků složená, již námi řečená, 9. td z 18. A i se svým rakouským velitelem dr. Ritterem von Hubickim, který měl ve své sestavě i motorizovanou pěchotu SS – Verfügungsdivision.
Tato 9. td a doprovázející motorizovaná pěchota SS postupovaly na západ po jižním okraji říční soustavy, kterou tvoří 3 řeky – řeka Maasa, řeka Val a řeka Lek, které tečou do Rotterdamu a tvoří dohromady bariéru, za kterou se chtěla holandská armáda stáhnout a vytvořit zde již vzpomínanou „Pevnost Holandsko“ („Vesting Holland“).
Velká holandská města se pak nacházela bezprostředně na sever od těchto tří řek a díky tvaru pobřeží IJsselmeer měli holandští obránci poměrně slušnou naději vzdorovat útokům na zbývající úzké frontě, která by se tak vytvořila, a dle holandských úvah dokonce na neomezenou dobu.
Podle zákonů strategie a taktiky totiž úzká fronta neutralizuje vojenskou převahu. Je přece známo, že za určitých podmínek mohou na úzké chodbě 2 dobře vyzbrojení muži, dobře se kryjící, „zastavit třeba celý prapor pěchoty“( – berme to s rezervou a s úvahou tehdejší doby).
