Prostory, které vykrývala síť Radiolokátorů v jednotlivých obdobích – září 1939 a pak v roce 1940.
Při bližším studiu připravenosti Velké Británie na obranu proti leteckému napadení z evropské pevniny v létě 1940, mně zaujalo několik důležitých vět historiků, ale i techniků z oboru, z nichž některé jsme již osvětlili a některé si nyní blíže osvětlíme.
Ty prvé věty pocházejí z knihy – Červenec – září 1940 „Bitva o Británii“ Marcel Jullian.
K 28. červnu 1940 autor mimo jiné říká, cituji:
„Dowding byl hluchý a slepý k čemukoli kromě bojového rozkazu pro stíhací letectvo a pilně se zaměstnával rozestavováním svých figurek na šachovnici. V Tangmere měl perutě 43., 145. a 601.; v Biggin Hillu perutě 79. a 32., ve spolupráci s vrchním velitelem protiletadlových sil generálporučíkem Sirem Frederickem A. Pilem se dohodli na potřebném rozmístění protiletadlových baterií, světlometů, balonových přehrad a britské zázračné zbraně – radarů.“
Air Marsal sir Dowding.
Tou druhou větou je věta, kterou napsal v článku – Kdo první vynalezl radar? Ing. Jiří Polívka, CSc. V Praktická elektronika 08/2004 na str. 42 říká, cituji:
„Z rozsáhlé literatury je známo, jaký rozmach radiolokace se podařil nejprve Angličanům a pak hlavně Američanům. Méně je známo, že pokusné zařízení měli v provozu i Francouzi, kteří jím sledovali lodní provoz v přístavu Le Havre v roce 1939. Pokusy konali i ruští výzkumníci, ruské i francouzské přístroje byly bistatické, tedy oddělené vysílače a přijímače a nedochovaly se zprávy o tom, že by byly vojensky nasazeny.“
Náš kolega Barrymore ve dvou pokračováních skvěle napsal o sovětských radarech, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3978
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3984
No a pan ing. Jiří Polívka pak pokračuje velice důležitou informací o Britech, cituji:
„Ve Velké Británii se vládní rada pro obranu zajímala o nové obranné metody bez přerušení od konce 1. světové války. Podobně jako v Německu a Japonsku byly vyvinuty akustické přístroje pro boj s ponorkami (ASDIC – o britském ASDICu jsme hovořili u VIII.díl Francie 1940 Č 35.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3677
). Radiotechnické a infračervené detektory byly studovány na řadě universit.
Když v Německu přišel k moci Hitler a od roku 1933 začal zbrojit, Angličané zpozorněli a zvýšili úsilí o vývoj nových metod obrany. Sir H. Tizard vyzval J. Watsona-Watta k vědeckému výzkumu radiotechnických zařízení pro detekci lodí a letadel. Výzkum byl utajen; brzy byla na východním pobřeží Anglie postavena pokusná stanice na vlně 21 metrů. V roce 1935 bylo stanic již několik a vznikl „Chain Home“.
Pomocí složitých anténních soustav na stožárech až 60 metrů vysokých se postupně dařilo zaměřovat polohu i výšku letadel.
Kromě „Chain Home“ byly vyvinuty další přístroje: nejprve jednoduché radary s výkony 1 až 5 kW na vlně 2,5 až 1,5 metru pro navádění světlometů ‚potmě‘ na letadla, později dokonalejší mobilní soupravy pro řízení palby. Většina používala triodové oscilátory a pracovala na vlnách mezi 1,5 až 2,5 metru.“
Pan ing. Jiří Polívka, CSc., pak ve velmi zajímavém technickém článku hovoří o tom, že byli Britové velmi překvapení tím, že i Němci mají „cosi“ – radar – na vlnové délce 52 cm! A že takové vlnové délky v Anglii zprvu nepoužívali, a že museli Britové sáhnout k diverznímu únosu části německého přístroje Würzburgu z francouzského pobřeží, aby pak zjistili, že Němci již ve velkých sériích vyrábí a zavádí přesný radiolokátor k řízení palby proti letadlům.
Článek hovoří i o tom, že se Britům podařilo pro stíhače a bombardéry, které potřebovaly malá a lehká zařízení - vyvinout v roce 1940 magnetron, dodávající výkon několik kW na vlnové délce 10 cm. Předvedli ho Američanům a společně pak vyvinuli letadlový radiolokátor v Anglii nazvaný H2S, který pracoval na vlnové délce 10 cm a měl displej PPI. Ukazoval mapu přelétávané oblasti a umožnil přesné bombardování potmě a za mlhy.
H2S se dostal v roce 1942 Němcům do rukou a ti nemohli věřit k jak dokonalé technologii v Anglii dospěly, když Němci vlnu kratší než 30 cm označili před válkou za – „Nepraktickou“.
( s literaturou k článku velmi pomohl kolega RAYTHEON, kterému i za předchozí pomoc s články děkuji).
(Tady k celé problematice a souvislostem připomínám - na Palbě zpracovanou - německou Kammhuberovu linii - vzniklou pod tlakem náletů Britů a později Američanů – podzim 1940 a jaro 1941, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=835
)
Další větu ing. Jiřího Polívky, CSc., která zní, cituji:
„Bitva o Británii vyvolala na britské straně velké nasazení jak stíhacích letadel a dělostřelectva, tak i radarové techniky v celistvém obranném systému. Takový systém mohl fungovat i při poškození jednotlivých částí.“
Pan inženýr pak ještě pokračuje vysvětlováním rušících zařízení.
Pro nás a pro naše pochopení protiletadlové obrany Velké Británie 1940 je právě důležitá věta, že Britové vytvořili – „Celistvý obranný systém“.
Ano.
Celistvý obranný systém je to, že Velká Británie pod tlakem leteckých útoků, které mohly přijít na ostrovy, je průkopníkem PVOS – Protivzdušné Obrany Státu.
„Centralizované spojení všech prvků obrany proti vzdušným cílům“ – je vznik PVOS.
Britové byli ti první, kteří spojili jednotlivé prvky obrany, nejen objektů ( PVO), v komplexní „Centralizovaný systém všech prvků obrany proti vzdušným cílům“ – PVOS.
A z čeho se PVOS skládala?
Začněme od začátku.
Bylo to - Ústřední velitelské stanoviště velitelství stíhacího letectva RAF v Bentley Priory u Londýna, kde sídlil Air Chief Marshal Dowding – Letecký šéfmaršál Dawding – se svými kontrolory leteckého provozu.
Jak vypadalo Bentley Priory – Ústřední velitelství řízení „Battle of Britain“ – „Bitvy o Británii“ – PVOS, viz obrázek
– popis použiji z již vzpomínaného Bitva o Británii – Marcel Jullian., který hovoří o tom, že:
Ohromnou místnost nechal Dawding „protkat“ lešeními a pak tedy spisovatel říká, že, cituji:
„dole v okrouhlé místnosti, která bývala pýchou domu, dal postavit lešení, které vytvořilo balkón. Na tomto balkóně seděli řídící důstojníci stíhačů obklopeni telefony a hleděli dolů na obrovský stůl, po kterém W. A. A. Fky posouvaly krupiérskými hůlkami přes mapu pokrytou souřadnicovou sítí své žetony. Před nimi byla deska, na které byl zobrazen stav pohotovosti každé perutě.“
Podobně jako toto ústřední velitelství PVOS, byla vybavena i velitelství podřízených 10., 11., 12. a 13. Skupiny.
Celá Velká Británie byla rozdělena na Skupiny, 10., 11., 12. a 13. viz mapa, a všem jim velel právě letecký maršál Dowding.
Skupina 10. – velel jí letecký vicemaršál sir Christopher Joseph Quintin Brand a velitelské stanoviště PVO měl v – Boxu ve Wiltshiru.
Skupina 11. – velel jí vicemaršál sir Keith Rodney Park
a velitelské stanoviště PVO měl v – Uxbridge v Middlesexu.
Skupina 12. – byla pod velením leteckého vicemaršála sira Trafforda Leigh-Malloryho s velitelským stanovištěm ve – Wattnallu v Nottinghamshiru.
Skupina 13. – velel jí letecký vicemaršál R. E. Saul s velitelským stanovištěm v – Newcastle-upon-Tyne.
Samozřejmě nejsilnější skupinou byla Skupina 11., která byla na přímém náletovém směru z Francie a Belgie.
Některé historické prameny udávají, že právě proto měla Skupina 11, která musela odolávat hlavnímu náporu Luftwaffe - 23 perutí (nedělám si iluze, že číslo musí být přesné).
Skupiny 12. a 13. měly každá 13 perutí a Skupina 10. pak měla 4 perutě (zrovna tak ani zde si nedělám iluze, že se jedná o přesný počet).
Tyto počty perutí jsem našel v několika historických podkladech a nejvíce se ta čísla shodovala a přiřazena byla k začátku „ Battle of Britain“, datu – , začátek července 1940.
Ještě se vraťme k tomu – „Kdo dodával kontrolorům v telefonu údaje k vyhodnocení a jak se posílaly přesné informace pro piloty, kde mají zasahovat? „
A zároveň si hned v začátku řekněme, že připravenost, přesnost a rychlost pronikání informací k protiletadlovému dělostřelectvu a především k zasahujícím stíhacím letkám se vyvíjela v čase.
Úplně jiná přesnost a pronikání informací, stejně jako rychlost pronikání informací, byla jiná v červenci 1940 – nejpomalejší, jiná byla v srpnu – zrychlila se – a jiná byla v září a dalších měsících, kdy již vše fungovalo prakticky velice rychle. Je tady myšlena i rychlost a přesnost zásahu stíhacího letectva RAF na nalétávajícího nepřítele.
Do velitelství PVOS přicházely informace telefonem, dálnopisem i vysílačkami - od těchto zdrojů:
1) Radar.
2) Pozorovatelny na lodích .
3) Naslouchací hlásky (audio).
4) Videohlásky. Na každém vyvýšeném místě – videohlásky - kde byli 2 pozorovatelé, jeden dalekohledem sledoval nalétávající německé svazy a hlásil druhému velikost svazu, azimut svazu a přibližný počet letadel (+50; +100 atd.), ten druhý pak telefonem hlásil údaje na velitelství své Příslušné Skupiny - RÚ – nejbližší – RÚ -radiotechnický uzel – Skupiny 10, 11, 12 a 13..
5) V noci samozřejmě hlášení od světlometů.
6) Informace z ULTRA, vyhodnocení od Enigmy a všech dalších kanálů, dle stupně naléhavosti.
7) Od letadel, leteckých pozorovatelů ve vzduchu vysílačkou.
Údaje – syntézu – výsledné údaje - pak dostávalo samozřejmě protiletadlové dělostřelectvo a pak především stíhací letectvo té které Skupiny, které vysílalo svá letadla k zásahu ( dálka, výška, azimut a přibližné zjištění množství letadel).
