Mapa Battle of Britain od 10. července do 18. srpna 1940.
Počátkem srpna 1940 bylo jasné, že přijde velká vzdušná ofenzíva proti Velké Británii. Adolf Hitler ve své Směrnici č. 17 z 1. srpna 1940 neuvedl přesné datum zahájení této ofenzívy - známé pod „Adlerangriff – Útok Orla“, později „Adlertag – Den Orla“, ale orientačně ho situoval na 5. srpna 1940, avšak všichni z Luftwaffe z Hitlerových slov vyrozuměli, že „Den Orla“ začne za 48 hodin, tedy 7. srpna 1940.
Totiž 5. a 6. srpna 1940 musel být všeobecný útok odložen v důsledku nepříznivých povětrnostních podmínek.
Britská rozvědka z rozluštění Enigmy a dalších kanálů, tedy z „ULTRA“ předala tuto informaci svému ministerskému předsedovi Winstonu Churchillovi, který informaci předal RAF – „úder Luftwaffe v plné síle je nevyhnutelný!“
K 3. srpnu 1940 je ještě třeba říci, že se do Velké Británie přesunul značný počet vycvičených kanadských vojáků. V řadách těchto kanadských vojáků sloužilo i několik dobrovolníků – amerických občanů. Další den, tedy 4. srpna 1940 dorazila do Velké Británie skupina australských vojáků. Potom 6. srpna přijeli do UK piloti z Jižní Rhodesie.
K 7. srpnu 1940 si ještě řekněme, že Lord Beaverbrook, ministr, který měl na starosti vyzbrojování v Churchillově vládě poděkoval všem lidem ÚK, především však britským hospodyňkám za hliník. Britský průmysl byl náhle zahlcen hliníkovými pánvemi a hrnci, které britské hospodyňky nosily na „sběrná místa“
.
O co šlo?
On totiž Lord Beaverbrook nechal „vyrabovat“ hospodyňkám jejich vlastní kuchyně. Británie měla totiž na ostrově nedostatek hliníku, který měl v tuto dobu zde cenu zlata. Lord Beaverbrook proto vyzval, 20. července 1940, v rozhlasovém projevu
, britské hospodyňky takto, cituji:
„Dejte mi vaše hrnce, vaše pánve, vaše botníky, vaše ramínka na kabáty, vaše čajníky, vaše příslušenství vysavačů.
Já z nich udělám Spitfiry, Hurricany, Blenheimy a Wellingtony.“
No a pak - každá Britka, každá hospodyňka - každá domácnost - chtěla nějak přispět k „ válečnému úsilí země“.
Pokračujme dál.
V souvislosti s výzvou Churchilla ze 7. srpna 1940 (úder Luftwaffe v plné síle je nevyhnutelný!) vydal Air Chief Marshal Dowding ( Vrchní letecký maršál - asi volně přeloženo?) výzvu ke všem pilotům a celé Figchter Command RAF – „Denní rozkaz dne 8. srpna 1940“, cituji:
„Bitva o Anglii začne každým okamžikem. Vojáci Královského letectva, osudy generací jsou ve vašich rukou.“
Den 8. srpna 1940 je charakteristický tím, že Luftwaffe zvýšila intenzitu útoků a operačních letů a v RAF všichni věřili, že začala rozhodující bitva.
Od časného rána útočily Ju 87 Stuka v hromadných náletech na velký konvoj v kanálu La Manche a jiné bombardéry Luftwaffe pak umisťovaly miny před skoro každým přístupem na jižní pobřeží Anglie.
Nad jednotlivými hrabstvími UK
– Hampshirem, Sussexem, Kentem a nad kanálem La Manche pak pokračovaly celý den až do večera urputné letecké souboje, při kterých obě strany dohromady provedly více jak tisíc bojových letů. Tento den byl zatím nejurputnějším z leteckých bojů a obě strany v něm utrpěly doposud největší ztráty (jeden z pramenů říká, že RAF byla přesvědčena, že sestřelila 24 bombardérů a 36 stíhaček Luftwaffe – Němci zase tvrdili, že sestřelili 49 stíhaček RAF. Obě strany přeháněly, neboť Luftwaffe přišla o 31 letadel a RAF o 19 – každopádně to byly zatím největší ztráty, které obě strany za 1 den, do této doby, utrpěly).
Ale den 8. srpna 1940 ještě nebyl „Dnem Orla“.
Totiž v předchozím týdnu probíhaly u Göringa v Carinhallu
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=288
porady, při kterých došlo k výrazným názorovým rozdílům na operační plány Luftwaffe - mezi polními maršály Kesselringem http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=857
a Sperrlem, jejichž 2. a 3. Letecká armáda měly ve „Dnu Orla“ nést rozhodující tíhu bojů.
(Oba maršálové se neměli rádi již z dřívější doby.)
Kesselring na poradách navrhoval, že by se všechny útoky Luftwaffe měly soustředit na jediný cíl – Londýn.
Kesselring přímo řekl, cituji:
„Když zabijeme pár tisíc obyvatel, Britové budou žebrat o mír.“
Sperrle mu tehdy namítl, že když se vrhnou všechny síly proti Londýnu – bez předchozího zničení RAF – tak to ve skutečnosti pomůže Britům, protože RAF bude moci soustředit všechny své stíhačky okolo Londýna a tak zmasakrovat bombardéry Luftwaffe. Šéf štábu Sperrleho Deichmann podpořil svého šéfa a dodal, že by to bylo zvlášť riskantní, protože bombardéry Luftwaffe by působily mimo dosah doprovodných Bf 109.
Göring to musel přerušit s tím, že Hitler nálety na Londýn zatím zakázal. A tak Kesselring navrhl, aby se Luftwaffe soustředila ve svých útocích na nějaké jiné velké město, místo toho, aby se síly rozptylovaly na víc různých cílů. Dodal, že základny RAF a továrny, které vyrábějí vybavení pro letadla, mohou být také vybombardovány později.
Na poradě vítězila Sperrleho koncepce, která se nejvíce blížila myšlenkovým pochodům Göringa a Hitlera.
Zbytek porady na Carinhallu se pak odehrával v řešení detailů letecké ofenzívy Luftwaffe a určováním jednotlivých cílů pro bombardéry a koordinací činnosti obou leteckých armád. Detaily pak dopracovávaly jednotlivé letecké štáby.
Na Carinhallu stanovili tehdy datum „Dne Orla“ na 6. srpna 1940, ale jak víme, počasí počátkům velké ofenzívy nepřálo.
Také 10. srpna vládly nad jižní Anglií prudké dešťové přívaly a nad kanálem La Manche a severní Francií vysely bouřkové mraky. Další dva dny, tedy 11. a 12. srpna 1940, bylo počasí sychravé a mlhavé. Dobové zprávy hovoří o tom, že osádky bombardérů Luftwaffe, ke kterým přicházely neověřené zprávy o chystané letecké ofenzívě, byly nervózní. Göring, který si uvědomoval, že jsou lidé nervózní proto rozhodl, že „Dnem Orla – Adlertag“ bude 13. srpna 1940.
Ale ono to tak přesně nebylo, že by se útočilo až 13. srpna 1940. Nejprve totiž proběhly útoky na Radiolokátory – na Britskou „ Chain Home „ – „ Síť radarů“ – především však v oblasti jižní Anglie.
První útoky na Radiolokátory byly spuštěny dne 9. srpna 1940, další útok následoval 11. srpna 1940 a další pak 12. srpna 1940.
Oni totiž piloti Luftwaffe, jak se vraceli z bombardování říkali, že Britové vždycky věděli kde je nepřítel (piloti Luftwaffe to hlásili svým nadřízeným již od července 1940), jenomže zprávy německých pilotů nejprve Göringa a ani zbytek nejvyššího velení nepřesvědčily. Přesto bylo již na Carinhallu - při poradách - rozhodnuto, že předběžné útoky na radarový systém UK by měli začít před samotným zahájením „Dne Orla“. Při všech těchto útocích (9., 11. a 12. srpna 1940) byla jedna Radiolokátorová stanice ve Ventnoru na ostrově Wight zničena ( jedna v Rye těžce poškozena, ale za několik hodin – přesněji za 3 hodiny – tedy již odpoledne stanice RL v Rye pracovala). Protože právě ona, ta ve Ventnoru kontrolovala přístup do přístavu v Southamptonu, byla její likvidace velkým vítězstvím Němců – Němci však o tom nevěděli.
Ano, Němci si neuvědomovali, že stanici Ventnor vyřadili z provozu, a že tak vznikla 16 km velká mezera v pobřežním Radiolokačním systému. Totiž pokud by to Němci věděli, mohly by bombardéry Luftwaffe prolétávat touto 16 km širokou dírou v britském nebi a provádět soustředěné útoky na cíle, aniž by o tom Britové předem věděli a rozsévat tak smrt a paniku, aniž by byli zpozorováni.
Další útok na RL se konal o několik dní později, ale nálet provedlo příliš malé množství letadel a tak se vyřadit RL systém Britů nepodařilo na víc než na několik málo hodin ( Britové dovedli své RL postupně a později stále rychleji - zprovoznit).
Tehdy samozřejmě Němci netušili, že britský Radiolokační systém šlo ochromit poměrně jednoduše.
Operátory RL byli většinou W.A.A.F.ky, které měly svá pracoviště v dřevěných barácích v blízkosti radarových věží (věže byly 60 i 80 metrů vysokých). Tyto dřevěné baráky, kde se situace z RL vyhodnocovala byly nedbale zamaskovány, takže je bylo shora velmi dobře vidět.
Němce tehdy nenapadlo, že několik pum, nebo dávka z kanónů stíhačky mohly tyto dřevěné baráčky proměnit v třísky.
To se Němcům podařilo dvakrát, ale zřejmě zcela náhodou.
Střemhlavé Ju 87 totiž útočily pořád jen přímo na věže, ale jejich přímý zásah byl příliš obtížný. Bylo to - jak trefně jeden historik říká – „stejné jako strefit se hráškem do hlavičky špendlíku“.
Kromě toho se věže daly snadno znovu postavit, ale vyškolené operátorky Radiolokátorů byly těžko nahraditelné.
A tak německá letadla útočila na věže RL a vyškolené operátorky – W.A.A.F.ky – dál v dřevěných barácích pokračovaly ve své práci a neustále dodávaly informace (azimut, výška, dálka, samostatný, nebo skupinový cíl) na RU (Radiotechnický Uzel, velitelství stíhacího letectva) – informace – které vedly k ničení letadel Luftwaffe.
