Útok britského sboru v na Italské jednotky 9. prosince 1940.
Vojenští odborníci na bombardování v 40. letech minulého století odhadovali, že v začátku „Blitzu“ utrpí Velká Británie těžké ztráty na lidech, což mělo být, dle nich, 600 000 civilistů.
Ne.
Tak takové ztráty to od 7. září 1940 do konce roku 1940 skutečně nebyly.
Přesto nejen Londýn, ale i ostatní velká města ve Velké Británii dobře nevypadala, a skutečně nebyla rájem pro práci a život člověka.
Vždyť počínaje prakticky říjnem 1940 umíralo při bombardovacím dnu a noci skoro 1 000 lidí, zraněno bylo 5x, nebo i 6x více lidí a prakticky 10x víc lidí, například v Londýně, přicházelo o střechu nad hlavou.
V měsících září, říjnu a listopadu 1940 a v dalších měsících páchl Londýn zasypaný sutí kysele. Londýňané se pak nejvíce ze všeho báli, že budou zasypáni zaživa pod ruinami.
Po mnoho dní a nocí 2. světové války musely hasiči a záchranné týmy v Londýně a v ostatních městech UK takto zasahovat.
Pokračujme dál situací v listopadu 1940.
Okolo poloviny listopadu 1940 se ukazuje, že útok Itálie na Řecko je vlastně naprosté fiasko.
Ona totiž řecká armáda (a v pozdějším lednovém útoku to bylo 13 řeckých divizí proti 16 italským divizím, které Italy hnaly až do Albánie) dne 15. listopadu 1940 prolomila frontovou linii Italů a zmocnila se velkého množství zajatců.
Po první menší pomoci, kterou Britové Řekům poskytli, jí poskytovaly dál, a opět to byla menší pomoc. Bylo to 20 stíhacích letounů a 24 polních děl.
Při setkání Hitlera 18. listopadu 1940 v Obersalzbergu s hrabětem Cianem, ministrem zahraničí Itálie, vyjádřil německý vůdce své rozhořčení nad neúspěchem Italů v Řecku.
Hitler pak na setkání s Cianem Italy varoval, že kdyby se Britům podařilo získat v Řecku leteckou základnu v Aténách, byli by schopni bombardovat ropná zařízení v rumunské Ploješti. Hitler k tomu dodal, že Německo bude nuceno zasáhnout, jenomže to nebude hned, ale až tak v polovině března následujícího roku (1941).
Hitler pak Cianovi řekl co vlastně Itálie dokázala, vždyť vy jste jenom vehnali Řecko ke spojení s Velkou Británií!
Ten samý den pak hovořil Hitler ještě s ministrem zahraničí Španělska Seranem Suněrem, kterému Hitler zdůraznil, že je velice nutné uzavřít celé Středomoří, odříznout Brity v Egyptě a na Maltě a zabránit jim, aby mohli tuto oblast využívat jako základnu k útokům na samotnou Itálii. A znovu Hitler zdůraznil, že by Španělsko mělo zaútočit na Gibraltar a uzavřít Gibraltarský průliv.
No a jak zareagoval Serano Suněr?
Tak po dohodě s Francem Hitlerovi druhý den dne 19. listopadu 1940 řekl, že Španělsko musí předtím než vyhlásí Velké Británii válku dostat od Německa 400 000 tun obilí.
Jasně, že Hitler pochopil „odkud vítr fouká“. Prostě Španělsko vyslovilo požadavek na obilí pouze jako součást zdržovací taktiky jejímž konečným cílem je vyhnout se veškerým závazkům k Německu ( kde měl sehnat to obilí, že?).
Dne 5. listopadu 1940 bombardovali Britové průmyslové cíle v Hamburku a 9. listopadu 1940 pak Škodovy závody v Protektorátu Čechy a Morava. Mimo toho zaútočili Britové 21. listopadu svými stíhačkami a bombardéry v Egyptě na italské základny v Libyi a také na Benghází.
Dne 22. listopadu 1940 pak řecké jednotky pronikly až ke Koritsi, ležící již 25 km v hloubce albánského území, přitom zajali 2 000 italských vojáků a ukořistili 135 děl a 600 kulometů. Celkem řecká armáda ukořistila mnohem více zbraní než jí v té době byla schopna dodat Velká Británie.
Tehdejší řecký premiér, generál Metaxas.
byl výkonem řecké armády přímo nadšen a když ta překročila albánské hranice, tak k svému národu promluvil v rozhlase a řekl, cituji:
„Bojujeme nejen o svou existenci, ale i za další balkánské národy a rovněž tak za osvobození Albánie.“
Když se to vezme „kolem a kolem“, tak to byl vlastně Mussolini, který svým vpádem do Řecka zasadil první ránu „Ose“ – spojenectví Berlín – Řím – Tokio.
Na jiných místech však „Osa“ triumfovala – Rumunsko podepsalo 23. listopadu 1940 „Pakt tří“ – „Osu“. A v noci z 23. na 24. listopadu 1940 německá letadla provedla těžký nálet na Southampton.
Hned 24. listopadu 1940 přistoupilo k „Paktu tří“ také Slovensko.
Tuto noc z 24. na 25. listopadu 1940 provedly německé bombardéry útok na Bristol a italské bombardéry pak z libyjských základen provedly nálet na britskou námořní základnu v Alexandrii.
Pro Brity byl 25. listopad 1940 úspěšný tím, že 3 britské rychlé nákladní lodě ten den propluly z Gibraltaru na Maltu a do Alexandrie, kam dopravily nezbytný válečný materiál, čímž byla ukončena „Operace Collar“, a to přesto, že na místě byl silný italský námořní svaz.
Pro Brity to znamenalo, že to vlastně bylo poprvé, kdy se britským obchodním lodím – na rozdíl od těch válečných ( ty válečné proplouvaly většinou bez větších problémů – samozřejmě, že na výjimky) – podařilo úspěšně proplout ze západu na východ po celé délce Středozemního moře.
Toho Středozemního moře, které italský vůdce Mussolini předtím chvástavě nazval – „Italským jezerem“. A 2 dny na to, tedy 27. listopadu 1940, právě v době kdy se ty 3 dopravní lodě dostaly do přístavu, poškodily britské válečné lodě v průběhu menšího bojového střetnutí u Sardinie 1 italský křižník a 2 torpédoborce.
Sir Air Chief Marsal Hugh Dowding.
Ještě jedna, méně sympatická, událost se stala 25. listopadu 1940.
Člověk, který se zřejmě nejvíce zasloužil o uchránění Velké Británie před invazí a před porážkou ve vzduchu – ten až brutálně upřímný (nebál se říci, že když může mafie v Americe mít neprůstřelná skla ve svých automobilech, proč by je nemohli mít piloti stíhaček, kteří brání Velkou Británii a jiné, to jiné je myšleno vše, co řekl na obranu svých pilotů) – Sir Air Chief Marshal Hugh Dowding, velitel stíhacího letectva RAF – Fighter Command byl zbaven funkce.
Air Chief Marshal Hugh Dowding svou funkci zastával od července 1936 do listopadu 1940. Ještě když byl hluboký mír, požadoval navržení rychlých a dokonalejších stíhaček a to nejméně právě takových, jakými pak byly Spitfire a Hurricane.
My víme, že to byl právě Dowding, který velmi dobře hospodařil - v těch nejzoufalejších měsících „Battle of Britain“ - nejen se svými piloty, ale i se svými stroji. Své piloty šetřil, jak jen mohl. Byl zastáncem teorie posílat stíhačky k útokům na Luftwaffe v malých sehraných skupinách. Skutečností pak je, že Dowdingova taktika vedení Fighter Command, Dowdingova předvídavost, jeho řízení boje bylo to, co způsobilo Luftwaffe obrovské ztráty.
Byl to 25. listopad 1940, když už vlastně „Battle of Britain“ byla vyhrána, kdy ministr letectví Velké Británie Sir Archibald Sinclair znenadání odvolal Dowdinga z funkce.
Sám Air Chief Marshal Hugh Dowding po létech na tento den vzpomínal takto, cituji:
„Řekl mi, že mám ihned opustit svoji funkci. Zeptal jsem se jak mám chápat slovo ‚ihned‘. Dověděl jsem se, že rozhodnutí vstoupí v platnost druhý den… Podotkl jsem, že takové uvolnění je naprosto absurdní, jestliže nejsem obžalován ze spáchání závažných trestných činů. V odpověď jsem uslyšel, že rozhodnutí již schválili a žádné vysvětlování nebude.“
I v dalších svých vysvětlováních pak Dowding uznává, že nejen Winston Churchill, ale i mnoho dalších vlivných osobností ve vládě Jejího Veličenstva k němu dlouhodobě zaujímalo nepřátelský postoj.
Dowding to tehdy sarkasticky definoval takto, cituji:
„Odedávna visel nad mou hlavou celý sklad buřinek.“
Ano, nejen v britském letectvu, ale i v některých dalších druzích zbraní měl Dowding své odpůrce, kteří se rozhodně stavěli proti jeho strategii a to navzdory tomu, že s ní měl v „Battle of Britain“ úspěchy.
Bylo hodně lidí i na velitelství Fighter Command, i na ministerstvu letectví, kteří zastávali názor, že britské stíhačky by byly mnohem účinnější proti Luftwaffe ve velkých skupinách.
No a na samotném ministerstvu letectví Velké Británie se pak domnívali, že pro obranu Anglie by byla nejvhodnější nikoliv stíhací, ale bombardovací letadla, která by mohla realizovat odvetné akce proti nepříteli.
Nikdo z Dowdingových oponentů však nikdy neuměl dokázat, že se Sir Air Chief Marshal Hugh Dowding ve své strategii v nasazování stíhacího letectva mýlí.
Přes tento nesporný fakt, že mu nebylo prokázáno, že se mýlí, musel odejít.
Jeho místo zaujal povolnější – většinou se však říká taktnější – Air Vice Marshal William Sholto Douglas ( * 1893, + 1969) – bývalý stíhací pilot – zástupce náčelníka štábu ministerstva letectví – Dowdingův oponent.
William Sholto Douglas.
