PALBA.CZ

Mnozí historici tvrdí, že mezi Hitlerovy velké chyby patří víceméně zaváhání u Dunkirku, napadení SSSR, následná nelidská politika vůči tamnímu obyvatelstvu a trvání na držení dobytého území za každou cenu. Adolf Hitler prý myšlenku bleskové války nikdy nedocenil a žil ve svém vlastním "surovinovém a hospodářském" světě.

Blesková tažení byla úspěšná jen do té doby, než Němci narazili na rozhodný a dobře připravený odpor Británie, Sovětského svazu a Spojených států. Zdrcující přesila v počtu mužů i zbraní, které Německo muselo čelit ve válce vedené proti Spojencům, předurčila jeho zkázu.

Tažení na Západ

Všeobecně se má za to, že při plánování francouzského tažení a v průběhu tažení samotného byla Hitlerovým úmyslem blesková válka vedoucí k rychlému vítězství nad tímto národem. Avšak historické důkazy, včetně Hitlerových výroků i psaných nařízení, které útoku předcházely, podporují opačnou domněnku - že totiž jeho cílem bylo pouze obsazení Belgie. Existují přesvědčivé důkazy o tom, že dokonce i poté, co byly zničeny tamní armády Spojenců, se zaměřil spíše na zajištění územních zisků ve francouzském Lotrinsku, než na pád celé republiky.

Předpokládá se totiž, že Hitler ušetřil britské síly proto, aby získal lepší pozici pro mírová jednání s Londýnem v blízké budoucnosti. Toto za vlasy přitažené vysvětlení, a jiná mu podobná, jenom ukazuje, jak odtržen od reality je všeobecně přijímaný názor na průběh západního tažení. Neexistuje totiž jediný náznak toho, že by v květnu 1940 Hitler věřil, že tažení proti Francii skončí tak rychle, a tudíž se tak rychle naskytne příležitost pro mírová jednání s Brity.

Klíčový strategický moment pro Hitlera nastal, když zjistil, že se v důsledku obratného diplomatického manévrování (sovětsko-německá smlouva o neútočení z 23. srpna 1939) a následného chybného zhodnocení situace (následky invaze do Polska) - ocitl ve válce s Británií a Francií. Tehdy si uvědomil, že Německo dostal do mohutného strategického obležení, které jeho ozbrojené síly stěží mohou prolomit, ale že Německo má velkou šanci situaci překonat tím, že se po vojenské stránce těmto liniím obležení přizpůsobí. S železnou důsledností uplatňoval strategii, jejímž cílem bylo upevnit německou kontrolu nad ekonomickými zdroji, které by zajistily přežití Říše i během časově neohraničeného a odhodlaného obležení Británií a Francií.

Z této perspektivy můžeme konečně pochopit dvě Hitlerova významná a zdánlivě podivná rozhodnutí - rozhodnutí zastavit postup směrem na Lamanšský průliv ze dne 15. května a zastavit postup na Dunkerque ze dne 28. května. Obával se, že pokud bude 12. armáda pokračovat ve svém útoku směřujícím k Lamanšskému průlivu, podniknou silné francouzské síly stojící na jihu protiútok na její křídlo, porazí ho a upevní pozici Spojenců v Belgii.

Hitler tedy ve skutečnosti neusiloval o odříznutí spojeneckých sil v Belgii, ani o jejich rychlé rozdrcení, které by bylo předehrou následujícího rozhodného manévru směřujícího k porážce Francie bleskovým tažením. Měl zájem zajistit si Belgii a usiloval o zcela konzervativní, jisté vytlačení Spojenců z tohoto území.

Tažení na Východ

Evropská část Ruska obsahovala zdroje železné rudy, uhlí a obilí - zdroje tak bohaté, že by učinily Německo soběstačné a zajistily mu vítězství ve 2. světové válce už v roce 1941. Německé vítězství nad Sovětským svazem v létě roku 1941 by tak samo o sobě bylo rozhodující událostí války.

Pro Němce, kteří se rozsáhlou a překvapivou ofenzívou ujali na východě iniciativy, bylo hlavní otázkou - velkou neznámou jejich tažení zda budou Sověti bránit území co nejzápadnější, nebo ustoupí do zázemí a za ztracená území získají čas potřebný k tomu, aby hluboko uvnitř země zmobilizovali síly ke konečné strategické protiofenzívě.

V taktickém cvičení na modelu, které uskutečnilo velitelství skupiny armád Střed koncem roku 1940 v přípravě na útok proti Sovětskému svazu, se největší pochybnosti soustředily okolo otázky, zda se obránci pokusí uniknout na východ.

Velký strategický otazník byl tedy rychle zodpovězen. Sověti se rozhodli právě pro takovou strategii boje o přežití, která dávala Němcům nejvíce šancí dosáhnout v sovětském Rusku vítězství. Zároveň, poháněno strategickou a politickou nutností bránit Moskvu, začalo sovětské velení koncentrovat síly Rudé armády mezi skupinou armád Střed a svým hlavním městem. Jak boj v červnu pokračoval, osud poskytl Německu příležitost porazit hlavní koncentraci jednotek Rudé armády před Moskvou.

Pokud by invaze nadále probíhala podle plánu německé armády - "Halderova plánu" - můžeme odhadovat, že by skupina armád Střed zahájila konečný útok na Moskvu někdy kolem 12. srpna a do 28. srpna by dobyla město dvojitým obchvatem podobně jako předtím Minsk a Smolensk.

V takové bitvě by německé armády, postupující po pevných cestách a v delších dnech pozdního léta, pronikly do železničního, telefonního a velitelského centra Sovětského svazu, a pak dokonce i dále do poslední zbývající mobilizační oblasti země, která měla nějaký význam. Pro tuto teorii o německém postupu dále za Moskvu hovoří okolnost, že by se Němci pohybovali podél hlavních tepen rozsáhlé železniční sítě, vybíhajících z hlavního města.

Ovšem je možné některé předpoklady vyvrátit jako například zdůvodnění logiky útoku na SSSR ještě před porážkou Velké Británie, kterou přinesl již Liddel Hart ve své Historii druhé světové války. Stejně jako hodnotu "zajížďky Ukrajinu" místo přímého postupu na Moskvu vysvětluje sám G.K. Žukov ve svých Vzpomínkách a úvahách a o přeceňování strategické důležitosti Moskvy a nemožnosti vedení bleskové války proti Rusku hovoří již Otto von Bismarck.

Válečné hospodářství

Sovětské válečné hospodářství přemohlo německé, i když to mělo zpočátku všechny trumfy v rukou - Sověti měly k dispozici podstatně menší průmyslovou základnu, méně kvalifikované pracovní síly a čelili nepředstavitelným problémům v důsledku jejich přímého ohrožení.

Hitlerovské Německo naopak i přes své velkohubé projevy o "totální válce" neudělalo doslova nic - až do roku 1944 šlo jen kolem 40% produkce oceli na válečné účely a německé ženy nikdy nebyly povolány do továren. Jejich úlohu měla převzít totálně nasazená, či otrocká síla z okupovaných území, nebo koncentračních táborů. Výsledkem byla pochopitelně vysoká zmetkovitost, dlouhá řada sabotáží i enormní vzrůst aktivity odboje v okupovaných územích.

A když nakonec německou továrnu skutečně opustil dobře fungující tank, nebylo ještě zdaleka jisté, zda se dostane tam kde jej bude třeba - čekalo jej kličkování mezi nálety spojenců a "válka na kolejích" kterou rozpoutalo největší partyzánské hnutí na světě i v celých lidských dějinách...

Mimo to, že Sověti vyvinuly veškeré myslitelné úsilí, zatímco Němci nikoliv, však Rusové také dovedly k dokonalosti racionalizaci výroby - maximálně zjednodušily své výrobky, široce užily standardizace i produktivních metod hromadné výroby (odlévání, kování, lisování, automatické svařování...) a soustředily se jen na výrobu malého počtu osvědčených typů - ovšem v obrovských počtech.

Sovětský svaz za války vyráběl jen nemnoho druhů zbraní, zatímco všichni ostatní účastníci druhé světové války jich vyprodukovali celou paletu. Sověti si prostě vybrali jen ty nejlepší. Nejlepší sovětské tanky tak vznikaly po tisících v nesmírně obtížných podmínkách. Armády dělníků vyráběly zbraně pro armády vojáků. Průmyslová výroba se v průběhu války postupně stala stejně významným faktorem jako výkon vlastní armády na bojišti. V obou případech nakonec vítězství náleželo Rusům.


Ruská propaganda nemusela přikrášlovat úsilí svých vojáků. Rusové museli vydržet hodně a bojovali s vlasteneckým zanícením. Na fotografii velí ruský politruk k útoku.


Ruská pěchota se s oblibou vozila na pancířích tanků.

Netvrdil bych, že sovětské válečné hospodářství přemohlo německé, SSSR by bez dodávek z USA válku prohrál - obrat na frontě odpovídá nárůstu hospodářské pomoci. Pravda, u Moskvy to byla vlastní práce, ale s takovými ztrátami při útoku nešlo dlouhodobě počítat.
Mrkneš-li sem, tak skus např. vyrobit cca 2.000 lokomotiv za tři roky.
No, 20.000 stíhacích letadel na nebi je také slušná síla, ne? LUFTWAFFE např. vyrobila v roce 1944 (na vrcholu výroby) cca 40.000 strojů, z toho 40% stíhaček.

No a na čem by SSSR vyráběl ty ohromné počty zbraní, když na ně neměl stroje?

Můžu se zeptat, odkud pocházejí ty ...značně neortodoxní závěry o tažení na Západě r. 1940? Zejména o zacílení na Belgii - když by potřeboval zajistit suroviny na "obléhání", proč zrovna Belgie? Aby si zajistil světový monopol na výrobu krajek? :o))) Mimo to, proč když měl zajištěnou Belgii a celkem dobře bránitelnou frontovou linii na řece Sommě, Němci útočili dál na jih? Jenom využití situace?

K rozšířené tezi o Haltbefehlu doporučuji tento text:
http://www.fronta.cz/omyl/haltbefehl-hi ... erque-1940

No, mně se ta pasáž s Belgií také moc nelíbila, o tom, proč neútočili na Dunquerke má souvislost s historií britských komandos, které právě zde vznikly a překvapivým útokem/sabotáží německých pozic pak německé velení muselo situaci vyhodnotit a provést pečlivější průzkum a naplánovaní útoku, což Britům poskytlo potřebné tři dny pro evakuaci.

to Rosomak

Netvrdil bych, že sovětské válečné hospodářství přemohlo německé, SSSR by bez dodávek z USA válku prohrál - obrat na frontě odpovídá nárůstu hospodářské pomoci.

Ano, souhlas. Nicméně přesun sovětské zbrojní výroby za Ural považuji za jeden z nejfantastičtějších výkonů podaných ve WWII a soudím, že se jednalo o podmínku nutnou pro efektivní využití pomoci USA. Naložit strojírenskou fabriku na vagony, převézt několik set (a někdy možná i tisíc) kilometrů někam do tramtárie kde není energie, kde není zázemí pro lidi, kam se musí pracně navážet suroviny a polotovary a stejně složitě odvážet finální výrobky a za několik týdnů zahájit výrobu velmi dobře použitelných zbraní je výkon, srovnatelný se stavbou pyramid v Egyptě. To říkám zcela vážně a bez své obvyklé ironie na adresu CCCP.

Rosomak píše: No, 20.000 stíhacích letadel na nebi je také slušná síla, ne? LUFTWAFFE např. vyrobila v roce 1944 (na vrcholu výroby) cca 40.000 strojů, z toho 40% stíhaček.

Mohl bys mi to prosím rozepsat? Nemám zdroj s celkovým počtem vyrobených strojů, ale v roce 1944 mi 40% stíhaček přijde málo. Stíhacích Fw 190 bylo v roce 1944 vyrobeno zhruba 7500. Bf 109 ve stejném roce přes 13500, nočních stíhacích Bf 110 okolo 1500, nočních stíhacích Ju 88 pak 2500. Můžeme přičíst ještě alespoň další tisícovku letadel různých typů..He 219, Do 335, Me 163, Me 262.. Dohromady tedy okolo 26000 stíhaček (a to mezi ně nepočítám Fw 190 F a G), tj. 65 % z čísla 40 000.

Bral jsem to z více zdrojů, tento konkrétní údaj jsem použil odsud
Ono je skutečně otázka, co se do stíhaček započítá.
Jestli máš přesnější počty výroby stíhaček, rád je uvítám. Myslím si totiž, že možná propaganda kapku nafoukla vyrobené počty, proto se nyní nelze tak jednoduše dopočítat.

Já čerpal výše uvedená čísla ZDE. Je na nich sice pár drobných chybek, ale jinak (i přes nepřehlednost a velice spartánský design) udávají všeobecně dobré informace. Údaj u Fw 190 se jeví i dle jiných kvalitních zdrojů jako přesný, stejně tak Ju 88. Ostatní letadla jsem neověřoval.
Myslím, že u Luftwaffe není téměř žádný problém s počítáním a oddělením stíhaček, protože letadla stejného typu sloužící k jinému účelu byla zpravidla označována jinou řadou. Tedy Fw 190 A stíhací, Fw 190 F bitevní. Ju 88 A bombardovací, Ju 88 G stíhací..atd (pár výjimek se najde, ale jedná se o zanedbatelné %).

Dokumenty o vyrobených letounech by měly být až do konce roku 1944 velice přesné. V posledních válečných měsících začíná přibývat prázdných míst, přesto data udávaná přibližně do konce března 1945 lze považovat za věrohodná. U Fw 190 dokážu v případě zájmu dodat seznam výrobních bloků a vyrobených kusů cca z 90 - 95%. U jiných letounů jen kopíruju údaje z Luftarchivu (tedy pokud jde o počty).

Článek, na který jsi odkazoval, je dle mého názoru velice obecný a v mnoha směrech značně nepřesný. Předpokládám, že u člověka, který daný článek napsal, nepředstavovala Luftwaffe zrovna střed jeho zájmu. Když se podívám na tamní povídání o Fw 190, tak se mé srdce sevře žalem

Nepřesný asi je, ale potřeboval jsem jen obecné srovnání, tak jsem bral to, co jsem našel. Takže upřesnění jen vítám.
Když jsi tak zběhlý, proč na těchto stránkách nejsou uvedeny počty vyrobených kusů BF 109 do roku 1939?
Zatím co jsem procházel různé zdroje, liší se o desítky ks, což samozřejmě vyvolává pochybnosti...
Případně to můžeme řešit interně nebo v jiném vláknu, ať to tady tím neplevelíme....

Diskusi ohledně počtu vyrobených kusů Bf 109 tedy přesuňme SEM.

Dobře pánové, pokusím se Vám odpovědět na předcházející dotazy týkající se Belgie, zásad materiálové války a šiřší strategické otázky. Jak známo Hitler byl poznamenán ať chtěl nebo nechtěl 1. světovou válkou. Sám jí studoval, její strategii, zákopovou válku, a kdy obrana měla navrch před útokem díky kulometům, palebné přehradě apod. Někdo sice může argumentovat, že to byl on, kdo zavedl a prosazoval motor a dal průběh myšlenkám tanků. Ovšem otázkou je zda dokázal do hloubky pochopit jejich význam a především všechny aspekty moderní mobilní války. Navíc to nebylo zcela odzkoušeno, ano tato taktika měla úspěch v Polsku, ale to byla druhořadá armáda. Francie a Britové to byl jiný oříšek.

V roce 1939 se ocitlo Německo ve válce. Šlo o situaci, kterou bylo třeba řešit a přitom se muselo riskovat. Východ měli Němci zajištěný „smlouvou o neútočení“ se Sovětským svazem. Obsahem smlouvy mimo jiné byly dodávky surovin a potravin Německé říši. Také při útoku na Norsko bylo hlavním motivem zajištění přísunu strategických surovin, zejména železné rudy. Hitler byl přesvědčen, že Německo může vést relativně dlouhou válku díky dobrým obranným schopnostem při zajištění surovinových zdrojů.

Proto předpokládal, že nepovede-li se brzké ukončení bojů, je vhodné získat nějakou strategickou výhodu pro delší válku. A v tom případě se zaměřil na surovinné zdroje. Tvrzení o belgických krajkách je nesmyslné. V této oblasti se nachází velké uhelné pánve, které jsou spojeny s průmyslem. Je to oblast geologická, která pochopitelně nebere ohled na národní hranice. Belgie byla (a je) vysoce rozvinutý průmyslový stát s velkou koncentrací průmyslu. V Německu to je zas Porúří, dále to jde přes Belgii a významnou průmyslovou oblastí je také francouzské Lotrinsko (namátkou Thionville, Metz – železná ruda) a Nord (Dunkergue, Valenciennes a aglomerace Lille, nedaleko belgických hranic). Po ukončení druhé světové války byly snahy o integraci Evropy. V 50. letech tak vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO), které sdružovalo tyto oblasti do velkého průmyslového komplexu.

Zbrojní průmysl v Porúří
www.palba.cz/viewtopic.php?p=682


Západní val a Maginotova linie

Ostatní už bylo napsáno v článku … Německo se dostalo pod vojenský tlak ze Západu. Na západě mělo postavenou Siegfriedovu linii (West Wall – Západní val) betonových polních opevnění. Tato německá obranná linie představovala účinnou hráz. Skládala se ze stovek odolných bunkrů se vzájemně se překrývajícími palebnými poli, podporovaných systémem velitelských a pozorovacích stanovišť a kulometnými hnízdy. Kromě toho byl tento systém doplněn velkým množstvím uměle vytvořených překážek, jakými byly například tzv. dračí zuby proti tankům.

Rovněž Francie měla vytvořenou na této hranici Maginotovu linii. Obecně se v té době předpokládalo, že tato obranná pásma umožní obou státům vést úspěšné obranné boje. Všechny silné pevnostní sektory zůstaly v rukou Francouzů až do kapitulace. Dělostřelecké tvrze efektivně bránily své úseky proti německým útokům. Někde byla obrana slabší za situace, kdy byla většina polních jednotek, které kryly a posilovaly linii odsunuta na sever, kde probíhal hlavní nápor. Mohlo pak dojít k ohrožení z týlu.

V Alpách odrazilo francouzské opevnění všechny italské útoky. Použitá technická řešení se plně osvědčila a objekty prokázaly vynikající odolnost proti těžkým dělům a leteckým pumám. Pokud však nebyla linie chráněna dělostřelectvem v důsledku úsporných opatření při jejich výstavbě nebo došlo k odsunu polního dělostřelectva na jiné úseky, stávaly se osamělé objekty snadno obětí přímé palby protitankových a protiletadlových děl (88mm), vedené proti střílnám a pancéřovým zvonům.

Avšak jistě víte, že Maginotova linie nebyla postavena v oblasti hranic z Belgií. Jednak Belgie byla neutrální stát a v případě napadení Německem měli Francouzi stejně v plánu Belgii „pomoci“. A dále zde byl Ardenský les, považovaný za neprostupný a nevhodný pro rozvinutí ofenzívy.

Někdo se může zeptat proč nebyl opevněn také severozápadní úsek francouzské hranice? Důvodů bylo několik:

1) Maginotovu linii nebylo vhodné vést průmyslovou oblastí - musela by překročit belgické hranice nebo vést přes průmyslovou zónu. V případě bojů ve stylu 1. světové války by to znamenalo zničení vlastního průmyslu.
2) Francouzi předpokládali, že pokud by Němci chtěli projít do Francie přes státy Beneluxu, zabere jim to tolik času, že se mezitím oni stačí přesunout do Belgie a na Němce si počkají.
3) Výstavba Maginotovy linie byla příliš nákladná a stavěla se na úkor vyzbrojení vlastní armády bojovými prostředky. Ušetřené finance tak bylo možné využít na vyzbrojení armády tanky, děly nebo letadly.
4) Budovaní pevností v nížinatém terénu by přineslo technické problémy. Z podzemních prostor by se musela odčerpávat voda atd.
5) Opevnění se netáhlo přes Ardenský les, který byl považován za „neproniknutelný“ a „neprůchodný“.
6) Francie podepsala s Belgií v roce 1920 alianci podle které mohla francouzská armáda operovat v Belgii, pokud by jí německé síly napadly. Jenže Belgie zrušila dohodu v roce 1936 a deklarovala neutralitu. Maginotova linie pak byla rychle prodloužena podél francouzsko-belgických hranic, ale ne v tom standardu jako zbytek linie. Obranná linie byla nejsilnější kolem průmyslových oblastí Metz, Lauter a Alsasko, zatímco ostatní oblasti byly ve srovnání s ní slaběji chráněné.

Maginotova a Alpská linie
www.palba.cz/viewtopic.php?t=422

Příčiny francouzského kolapsu
www.palba.cz/viewtopic.php?p=3976


Možné důvody „Stop příkazu“ u Dunkirku

Prioritou pro Francouze a Němce bylo v případě otevřené války obsazení Belgie, ze které pak mohlo Německo ohrožovat francouzské průmyslové Lotrinsko a vyhnout se tak Maginotově linii. V případě Spojenců tito naopak mohli ohrožovat zbrojnici Německa – Porúří a ochránit svůj vlastní průmysl. Přesto, že zde byly spojenecké armády poraženy (BEF evakuován), stále se předpokládalo, že válka může trvat déle, neboť je třeba svést ještě boje s velkou částí francouzských sil. Jak začaly docházet další pozitivní zprávy, svůj názor musel Hitler jistě korigovat, ale jak bylo zmíněno stále panovala nejistota, viz zmiňovaná situace u Dunkirku a snaha ušetřit německé síly, spíše pro boj s Francouzi, o kterém ještě nebylo rozhodnuto. Bohužel se však francouzský ústup změnil částečně ve zmatek a Francouzi nebyli schopni příliš koordinovat své útoky. Němcům se podařilo rozdělit francouzskou armádu na dvě části. Severní, která se spolu s britským expedičním sborem (BEF) opevnila v přístavu Dunkirk (Dunkergue) a jižní část. Francouzi sice provedli několik protiútoků, ale ty nebyly dostatečně silné a důrazné.

Je znám Mansteinův plán, který Hitler podpořil. Plán, který počítal s tím, že v první fázi německé jednotky nejdříve zaútočí na Holandsko a Belgii a tím přinutí francouzská a britská vojska k postupu do Belgie. V druhé fázi dojde k úderu přes Ardeny a tím obklíčení těchto vojsk. Co bude následovat dál bylo otázkou. Jednoduše řečeno v květnu 1940 Adolf Hitler nevěřil, že by tažení proti Francii mohlo rychle skončit, natož předpokládat, že se mu tak rychle naskytne příležitost pro případná mírová jednání s Brity.

Jak probíhal útok v datech - 10.5. 1940 bylo zahájeno německé západní tažení proti Francii, Belgii, Nizozemí a Lucembursku. O něco později prolomily německé tankové jednotky a letectvo relativně slabou francouzskou obranu na řece Máse a rychle postupovaly k moři. Nizozemí kapitulovalo 14.5. a Belgie 28.5. 1940. Britové situaci vzdali a spolu z částí francouzských jednotek byli evakuovány do Anglie. Zbývající francouzské síly na severu se zformovaly k obraně, avšak byly poraženy. Oslabená francouzská armáda pak již nebyla schopna odolávat útoku Němců do nitra své země, který byl zahájen 5.6. Příměří bylo uzavřeno 22.6. 1940. Větší část Francie pak byla okupována Němci, menší část zůstala podřízena vládě ve Vichy.

Výše byl uveden stručný popis událostí, avšak Němci potažmo Hitler měl připravenou alternativu, kdyby nešlo vše tak hladce. Mansteinův plán měl jedno riziko, a to sice že německá vojska útočící přes Ardeny, budou sama odříznuta a že tento „levý hák“ nedosáhne Lamanšského průlivu. Hitler se obával, zda se podaří odříznout spojenecké síly v Belgii. Jednoduše nechtěl příliš přistoupit k rozhodující bitvě, která by mohla být krvavá a stát obě strany mnoho obětí. Tento manévr však současně mohl počítat s tím, že se podaří vytlačit Spojence z tohoto území, pokud se jím ponechá možnost ústupu. Německo tak získá důležitou průmyslovou a surovinovou oblast, která nebude zpustošena těžkými boji a bude jí tak možné využít pro další válečné úsilí.

Další informace se lze dozvědět ve článku Hitler jako vojevůdce a stratég, který popisuje jeho styl velení, uvažování a hodnotí jeho strategické schopnosti. Je zde mimo jiné rozebírán Dunkirk nebo Stalingrad. Mnohá jeho rozhodnutí měla prioritu v získání surovin. Na východní frontě je toto mnohem více zřejmé.

Analýza Adolfa Hitlera jako vojevůdce a stratéga
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1923

Byl Hitler výhradně zodpovědný za rozhodnutí zastavit postup armády na Dunkirk? Nebo udělal toto rozhodnutí na základě rad? A proč byl „stop příkaz“ vůbec vydán? Hitler se obával zda tankové síly nejsou oslabeny dlouhým a rychlým úderem přes Francii, ba co je důležitější zda nebude ohroženo příliš vysazené křídlo útoky nepřítele se severu a z jihu. Hitler byl nepochybně inspirovaný Rundstedtovou obavou o zachování síly tankových divizí, avšak rozhodnutí o zastavení útoku obrněných jednotek směrem ke kanálu La-Manche učinil výhradně sám. Hitler preferoval bezpečné řešení obrany, ačkoli skupina armád navrhovala smělou útočnou akci. Ovšem za největším argumentem, proč byl vydán sporný příkaz, stojí polní maršál Hermann Goering. Goering ujistil Hitlera, že Luftwaffe je schopna zastavit naloďování britských expedičních jednotek (BEF) v Dunkirku. Hitler v tom spatřoval příležitost jak se vyhnout hazardu ve Flandrech a přitom dosáhnout kapitulace BEF. Goering byl přesvědčen, že Luftwaffe dokáže zamezit úniku BEF bez pomoci armády. Manstein později napsal, že Dunkirk byl jednou z Hitlerových vážných chyb. Dále pokračuje: „Hitler měl určitý instinkt, ale postrádal důkladné znalosti vojenského velitele, které by mu umožnily přijmout pozdější značná rizika během operace, protože nevěděl zda je bude možné zvládnout. Zatímco Britové „rozjeli“ největší záchrannou námořní operaci v historii, tak Hitler a jeho generálové vedli polemiky o stop příkazu a již se pilně připravovali na blížící se ofenzívu v oblasti Somme–Aisne.

Úloha generálů v Hitlerově podání

K Mansteinovu výroku můžeme doplnit situaci, která nastala o několik let později při přípravě bitvy v Ardenách v roce 1944. Hitler tehdy odsunul všechny námitky generálů stranou, neboť věřil, že jeho cíl – rozdělení angloamerických sil v místě jejich styků a následující německý postup na Antverpy – je uskutečnitelný. Velitelé mu oponovali, ale nakonec jim nezbylo než s operací souhlasit. Na začátku války bylo stále možné, aby generál, který v době víře nemohl přijmout rozkaz, požádal o uvolnění z funkce, ovšem už před dlouhou dobou Hitler udělal z takového postihu principální otázku. Když byl na tento problém dotázán Schram jako svědek obhajoby u mezinárodního soudního tribunálu pro válečné zločiny v Norimberku, řekl, že každý velitel měl právo hlásit své obavy, ale jakmile to učinil, bylo jeho úkolem bezpodmínečně provézt stávající rozkazy, i když by podle jeho názoru měly být špatné. Hitler tuto zásadu velmi zdůraznil a dodal, že velitel se své odpovědnosti rezignace nemůže vyhnout o nic více než poddůstojník v zákopech, který svého velitele roty informoval o tom, že se mu nelíbí jeho rozkazy. Vrchní velitel Západ, vrchní velitel skupiny armád B a velitelé tří útočících armád pouze uskutečnili ofenzívu podle rozkazu vůdcova stanu. Stali se z nich – podle slov polního maršála barona Wolframa von Richthofena- velmi dobře placení poddůstojníci. Hitler tak porušil vyzkoušený a prověření princip, podle kterého musí mít podřízení velitelé určitý omezený stupeň svobody, neboť mohou snáze zhodnotit situaci na svém úseku fronty a prostřednictvím rychlé akce mohou zabránit náhlé krizi. Hitler se stal diktátorem nad státem a společnosti už v míru. Válka pak přinesla jeho diktát do armády. Stal se vojenským diktátorem nejen v tom smyslu, že vládl pomocí vojenské síly, ale také tím, že se mu podařilo dosáhnout celkové kontroly nad kdysi relativně nezávislými ozbrojenými silami, takže mu byly podřízeny stejně důkladně, jako ostatní státní instituce. Tento proces začal samozřejmě už před válkou.

Hitlerovy strategické lahůdky

Je nutno se zeptat, jakými principy byla vedena Hitlerova strategie v letech, kdy byla jeho Velkoněmecká Říše zatlačena do obrany a on nemohl matovat své protivníky překvapujícími údery a odvážnými operacemi, které tak efektně používal na začátku války. Bylo by chybou snižovat Hitlera jako stratéga nebo zapírat, že během první poloviny války vyvinul koncepce, které považovali za mistrovské i jeho odpůrci. Byly ale tak ambiciózní, že navzdory nezpochybnitelnému vojenskému úspěchu několika z nich je mnoho zkušených profesionálů retrospektivně považuje za nezodpovězené kvůli strašnému riziku, které s sebou nesly. Během zajetí popsal generál Alfréd Jodl tři z Hitlerových nejdůležitějších operačních rozhodnutí na počátku války.

1) Základní plán operace „Cvičení Wesser“, na němž byla založena Norská kampaň v dubnu 1940, sestával nejen z velmi hazardního vstupu do zálivu u města Oslo, ale ještě mnohem riskantnější operace Narviku na Severu.
2) Hitler nejistě podporoval plán průlomu na západě, ale ne na pravém křídle, jak to naplánoval generální štáb, nýbrž ve středu , tedy na Sedan a Abbevile.Pak se ovšem dověděl o podobném návrhu generála Ericha von Mansteina a ihned nařídil generálnímu štábu aby jej provedl.
3) V zimě 1941-42 vydal rozkaz , aby se vojska na východní frontě zakopala a držela vybudované obrané linie bez ohledu na nepřátelské průniky. Tím zvládl první velkou krizi Wehrmachtu pod svým velením.



Díky své výjimečné paměti Hitler v průběhu let soustředil rozsáhlé vojenské a technické znalosti. Hitler, který vlastní boj za druhé světové neviděl, si bezpočtu hlášení a konzultace, dovedl jasně představit co se na frontě děje. Neviděl však, že na průběh války nemají vliv pouze technické a taktické věci, ale že výsledek války závisí na mnoha jiných faktorech. Podcenil například logistiku a vliv klimatických podmínek na východní frontě. Nebral na vědomí hlášení, která nezapadala do jeho obrazu vidění. Když už to nešlo ignorovat připisoval nepříjemná fakta na vrub neschopnosti ostatních. Lidem důvěřoval stále méně. Když byl Hitler konfrontován s událostmi, které nechtěl akceptovat, reagoval dotazy. Většinou se ptal na to, co se děje s jeho podřízenými a jak je možné, že se jim nepodařilo převézt jeho přání ve skutečnost. Charakterové vlastnosti, které Hitler považoval za nejdůležitější při zvládání krize, byly houževnatost a vytrvalost. Jak vysvětlil generálu Wolfgangu Thomalemu koncem prosince 1944, právě tyto vlastnosti dovedli Fridricha Velikého ke konečnému vítězství. V závěrečné fázi války, kdy podle Hitlerova přesvědčení rozhodoval potenciál, přikládal větší cenu rozhodnosti a vůli než strategické inspiraci.

Vojenské koalice, válečné štěstí a totální válka

Hitler Fridricha Velikého mylně uváděl jeho osobu jako svůj vzor. Fridrich vedl kabinetní válku, do které účastnické státy vrhly pouze hrstku svých obyvatel i zdrojů. Ve Fridrichově době bylo stále možné uvažovat o nepostižitelné Fortuna Belli válečném štěstí. Protože se koalice nepřátel Pruska rozpadla a hohenzollernský král mohl sbírat další vítězství, vyšel ze sedmileté války jako vítěz, když dočasnou krizi překonal díky vytrvalosti. I když proti Hitlerovi stála koalice, u které se mohl předpokládat rozpad, měl si být jist, že vydrží až do jeho porážky. Hitler navíc stál v čela státu, jehož lidský rezervoár byl zcela vyčerpán a jehož hospodářský potenciál už nemohl být dále zvyšován.

Ve dvacátém století není možné stavět naděje na válečném štěstí, které, zbaveno svých vrtochů, není ted o nic méně racionální než nový věk, ve kterém žijeme. Hitler měl tedy právo trvat u sebe a u svých velitelů na vytrvalosti jen potud, pokud ještě existovala nějaká politická nebo vojenská východiska. Rozhovor s generálem Thomalem se uskutečnil v době, kdy už bylo jasné, že se naděje, kterou vkládal do ofenzívy v Ardenách, nenaplní. Tento pokus byl vlastně posledním důkazem dlouho zřejmé skutečnosti, že německá armáda již není vůbec schopna zahájit soustředěnou protiofenzívu. Hitler tak neměl pravdu, ani když se odvolával na Fridricha Velikého, ani když se stavěl do moralizující pozy a požadoval oběti a proklínal vojáky za zbabělou svéhlavost. Tyto iluze, které se teď hroutily pod tíhou skutečnosti, vysvětlil on sám. Klíčovým problémem válečného vůdce je koordinace vojenské strategie a zahraniční politiky. K této skutečnosti určitě došly země spojené během druhé světové války proti Říši. Na Německé straně však takové napětí nikdy vzniknout nemuselo, protože ze všech praktických důvodů byl Hitler i svým ministrem zahraničí, přičemž Ribentropa, kterému tento titul udělil, používal jen jako úředníka.

Politika vs. propaganda vs. vojenské vedení

Hitlerovo vojenské vedení stále častěji ovlivňovaly zahraničněpolitické úvahy a na jeho zahraniční politiku naopak působily strategické argumenty. Jeden příklad za všechny - odmítnul povolit 17. armádě, aby si probojovala ústup z Krymu, když stále ještě měla rozumné vyhlídky na úspěch, protože se obával, že Turecko, vzhledem k rostoucímu vlivu Sovětů na Černé moře, přestane být neutrální a dá se ke spojencům. V listopadu 1943 pak došlo na Krymu k odříznutí sedmnácté armády spolu několika Rumunskými jednotkami. Hitler nařídil jejich evakuaci po moři až v květnu 1944, když sověti zatlačili vojska Osy k Sevastopolu a prolomily jejich obranné zázemí. Do zajetí padlo 130 000 mužů.
Kdyby byly zahraniční politika a vedení války spravovány odděleně, protikladné argumenty by bylo možné zvážit a vojenské výhody dané akce postavit proti politickým nevýhodám. V nacistickém Německu však Hitler zastával nejen tuto funkci, ale také funkci kancléře, ministra zahraničí, nacistického vůdce, nejvyššího velitele ozbrojených sil a velícího náčelníka armády. Proto probíhalo zvažování všech protikladů v jeho mysli. Tato forma vedení měla však devastující účinky, protože Hitler jako rozený propagandista kladl příliš velký důraz na vliv ústupů na světové veřejné mínění. Jen z tohoto důvodu se nebyl schopen přinutit k vojensky nutným opatřením, jako například evakuaci na Krymu.

Budování „pevnosti“

Adolf Hitler rád vytvářel „pevnosti“ - tzv. Fester Platz. Pravděpodobně předpokládal, že nepřítel bude muset vynaložit více sil na obléhání, než je nutné k obraně. Jinak řečeno, se domníval, že tyto „pevnosti“ budou vázat nepřátelské jednotky a tak zmírní tlak na ostatních úsecích fronty, zároveň se tak získá potřebný čas k případnému protiútoku. Celá hypotéza byla založena na předpokladu, že nepřítel se bude chtít zmocnit těchto pseudopevností, neboť je bude potřebovat jako silniční uzly a železniční depa. Ve skutečnosti se tak ale stávalo jen v jednotlivých případech. Pokud nepřítel potřeboval více sil k obklíčení města, zpravidla k těmito úkoly pověřil podřádné jednotky. Zvláště pokud jde o Rudou Armádu, mněl Hitler špatný odhad, když předpokládal, že německé síly budou mít na východě početnou převahu. Celkově může být řečeno, že například díky odporu v Poznani a dalších pevnostech byl postup nepřítele znatelně zpomalen a ztížen. Avšak výhoda tohoto zpomalení postupu nepřítele byla vykoupena značnými ztrátami jednotek bránící pevnosti. Důsledkem bylo další prohlubování nerovnováhy početního stavu vojsk. Velitelé těchto pevností byli navíc vzhledem k beznaděje situaci a pocitu odpovědnosti vůči posledním zbytkům obránců, zraněným a civilistům v obtížné situaci.

Dobře o osudu Fester Platzů píše michan ve své sérií článků o operaci Bagration
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1969
www.palba.cz/viewtopic.php?t=1973

Materiálová strategie

Kdo někdy z Vás hrál počítačovou strategii, je zřejmé o co v ní jde. Většinou těžíte nějaké suroviny, koření, kamení, dřevo, zlato … málokdo zaútočí přímo na protivníkovu základnu a málokdy jsou tyto útoky úspěšné. Většina hráčů tedy volí strategii rychle najít, kde se nalézá koření … tam pošle kombajny … čím víc kombajnů, více polí s kořením, tím lépe a nejlepší je když jsou blízko základny (rafinérie), neboť také čas hraje důležitou roli – rychlejší obrátka kombajnů. V těchto hrách se pak stává, že nemáte sice sílu ihned porazit nepřítele, ale můžete ho oslabovat tím, že ho vyháníte ze surovinových nalezišť. Posléze probíhá boj o tyto suroviny. Kdo ho vyhraje má více prostředků k tomu, aby mohl postavit větší armádu k finálnímu útoku, který vede k totální porážce protivníka.

Podobně se snažil vést válku Hitler. Avšak přepočítal se ve dvou věcech. Nepočítal se vstupem Ameriky do války a její materiálovou podporou spojenců. Tento faktor a podcenění schopností komunistického režimu v Rusku zmobilizovat lidské a materiálové zdroje vedl k jeho porážce.

Strategie Sovětského svazu spočívala v co nejrychlejší porážce zemí fašistického bloku společnými silami. Zatímco Anglo-americké vládnoucí kruhy se řídily imperialistickými zájmy jak ve vedení války, tak při řešení poválečných problémů. Rozdíl mezi nimi byl v ideologii jak by mělo vypadat poválečné uspořádání světa.

Strategií Spojených států na počátku války bylo:
1) Udržet otevřené spojovací linky s Velkou Británii a poskytovat jí všemožnou pomoc.
2) Udržet Rusko ve válce jako aktivního účastníka válečných operací.
3) Udržet oblast od Indie až po Střední východ.

A jakou strategii mělo Německo? Válka nesmí být dlouhá z důvodu omezených zdrojů a nesmí se vést na více frontách. Nutno podoknout, že Adolf Hitler svým postupem na počátku války eliminoval obě možnosti. Tažením na Západ se zbavil možnosti boje na více frontách a rovněž si zajistil surovinové zdroje. Zpočátku Hitler příliš nevěřil v bleskovou válku, ale úspěchy nejdříve v Polsku a pak ve Francii ho mohli přesvědčit, že toto je vhodný způsob. Jako vojenský amatér pak usoudil, že stejně dobře se povede v Rusku. Stěží si lze jinak vysvětlit nepřipravenost německé armády na zimu. I když existoval plán, kdy by Wehrmacht přezimoval ve velkých městech jako Leningrad a Moskva. Ty se však nakonec nepodařilo dobýt a Rudá armáda nebyla natolik oslabena, takže boje probíhaly i v zimě. Po krachu bleskové války u Moskvy, Hitler znovu přehodnotil situaci a vrátil se k vedení války jak mu bylo vlastní.

Kdybychom měli zhodnotit některá jeho vojenská rozhodnutí, můžeme vidět k odklonu tankových sil od Moskvy na Jih, strategii získání surovinových a potravinových zdrojů na jižní Ukrajině. Pochopitelně se však zde také nalézalo velké uskupení Rudé armády, které se díky tomu podařilo obklíčit, což bylo asi největší vítězství Němců ve druhé světové válce. Avšak Moskva byl jistě také zajímavý cíl – hlavní město s mnoha tisíci obyvateli a správní centrum ruské říše.

V následujícím roce německo-ruské války se Hitler zaměřil na Stalingrad a ropná pole na Kavkazu. Rusové si původně mysleli, že hlavní útok bude směřovat na Moskvu. Hitler byl však znovu motivován získáním surovin, jednak pro sebe a jednak je chtěl vzít nepříteli. Také touto jižní cestou byly distribuovány spojenecké dodávky od Spojenců, přes Irán a dále po Volze do Ruska. Chtěl tedy toto spojení přerušit a zároveň získat ropná pole.

Existuje „válečný deník“, který pečlivě zachycuje, která rozhodnutí pocházela od Hitlera, a které návrhy operačního štábu a polních velitelů zavrhl. Tyto záznamy Hitlerova vrchního vedení z pozdějších fází války nám umožňují rekonstruovat základní principy, jichž se držel, a porovnat je s principy generálního štábu. Mělo by být zřejmé, že válka na obou frontách vyžadovala koordinaci operací na bojištích. Na jednom úseku fronty se muselo riskovat nebo ignorovat různé příležitosti kvůli ohrožení na jiném úseku. Vzhledem k nedostatku zdrojů po roce 1943 muselo Hitlerovo velení přijímat stále obtížnější rozhodnutí.

Ale to už je jiná kapitola.

Kdybychom měli zhodnotit některá jeho vojenská rozhodnutí, můžeme vidět k odklonu tankových sil od Moskvy na Jih, strategii získání surovinových a potravinových zdrojů na jižní Ukrajině

Je to jen drobnost vytržená z obsáhlého a dobře napsaného článku. Dá se říci, že většina rozhodnutí Hitlera je motivována materiálovou strategií. Konkrétně toto rozhodnutí, tedy odvolat tanky skupiny Střed od útoku na Moskvu k likvidaci uskupení u Kyjeva, s největší pravděpodobností rozhodlo o výsledku operace Barbarossa. Nebýt odložení útoku a poskytnutí času k přípravě sov. obrany a přeskupení sil k Moskvě dopadla by válka jinak. Takto došlo k prodloužení bojů a to německá logistika přes veškerou snahu nezvládla. Je to samozřejmě velmi zjednodušeně podáno a lze dodat desítky dalších příčin a vlivů, ale řekl bych, že toto rozhodnutí bylo to klíčové, které určilo další vývoj.

Myslím, že dobytí Moskvy by nic nezměnilo na válce! Za I.WW také Francouzi řekli že Paříž je město jako každé jiné! Z vojenského hlediska je to pravda! Z lidského i politického hrůza! Němce zradila vlastní rozvědka, přehnala nadřazenost Němců ve zbraních, ve všem! Velice pochybují, že by 190 mil. lidí složilo zbraně a ohnulo hřbet! Ať tam byl u moci kdokoliv! Oni prostě tu statečnost a neústupnost mají v genech! Ne generálové mráz, bláto, nebo jakýkoliv jiný generál! Obyčejní lidé je zastavili! Je jasné, že logistika byla neustále v ohrožení a byla vlastně rozrušovaná celou válku!

Pádom Moskvy by sa situácia na severnom fronte dosť zmenila, aj keď je možný podobný vývoj ako v Stalingrade - teda, že boje by sa zastavili v meste samotnom. Rozhodne by to sovietov oslabilo z hľadiska morálky vojsk i obyvateľstva, hoci je zrejmé, že by to sovieti nevzdali. Každopádne by mala vojna odlišný priebeh, aj keď by konečný výsledok bol podobný. Bolo by zaujímavé vedieť, či malo sovietske vedenie alternatívy aj pre takýto prípad (predpokladám, že malo)
Je to ale podobná úvaha, ako v prípade, že by nemecko uskutočnilo pokus o inváziu cez kanál, ale japonské vylodenie na Havaji. Možnosť existovala a bola rozpracovaná, ale neuskutočnila sa.

Ano, z čistě vojenského hlediska je Moskva město jako každé jiné ale:
- Moskva je významným komunikačním uzlem. S mírnou nadsázkou se dá říci, že všechny silnice i železnice vedou do Moskvy. Přerušení komunikací způsobí okamžité problémy na sov. straně a po cca 1-2 měs. (nutných k přebudování železnice a pod.) zlepšení zásobování na něm. straně.
- Ztráta hlavního města mohla u sov. režimu způsobit úplný rozpad státu. To, že obyvatelé pobaltských států vítali německou armádu jako své osvoboditele je pochopitelné, ale proč se tak chovali i v Bělorusku, Ukrajině a dalších sov. republikách? Celá řada něm. divizí (zvláště na jižním úseku fronty) měla "na černo" prapor až pluk složený ze sovětských dobrovolníků. V týlu existovalo mnoho přepravních a ženijních praporů také ze sov. občanů.
Po zahájení operace Tajfun došlo v Moskvě k politické krizi a to už byla situace relativně stabilizovaná. Lze se důvodně domnívat, že po dobytí Moskvy by v boji pokračovalo jen tzv. tvrdé jádro a většina obyvatel by Stalina nepodporovala. (Stalinovu podporu zvyšovalo řádění Himmlerových komand, ale to je jiná kapitola)
- Hlavní chybou Hitlera bylo zastavení útoku vůbec. Tím, že si nepodržel strategickou iniciativu, povolil tlaka soustředil se na likvidaci obklíčených "kotlů", umožnil konsolidaci sov. armády. Tím obrovské obětování celých sov. armád v podstatě splnilo svůj účel, aniž by to ovšem bylo geniálním plánem Žukova, jak se pokouší dokázat někteří historici. Rozhodující je, že i kdyby útok pokračoval na jiném než moskevském směru, splnilo by to svůj účel. Ovšem proč útočit jinde, když když dobytím (nebo aspoň obklíčením) Moskvy získá výše uvedené výhody navíc.

Věčný spor, správně uváděno - dobytí bylo jak ze strategického, tak psychologického hlediska dobré.
Už jednou jsme se tady bavili, zda to bylo i uskutečnitelné a došlo se spíše k závěru, že Hitlerovi chyběla jedna tanková divize. Válka by se asi vyvíjela trochu jinak. Otázkou je byl tento risk uskutečnitelný? Tehdy to Němci vyhodnotili, že ne. Faktem je, že Moskva měla mnohem více obyvatel, než kolik bylo zajato vojáku v kotli na jihu. Tudíž dobytím nemohlo být ani obyvatelstvo mobilizováno.

Ona mu ta divize v podstatě nechyběla, ale jedna šest týdnů v létě stála a čekala.

Ragnare Adovi chybělo 6 týdnu (Balkán) a pár divizí sibiřských střelců, protože ti jeho střelci měli omrzlou pr.el a byli rádi že mohli podupávat vletní uniformě i botách kolem pořádného ohně! Tím chci říci, že jejich elán byl také v té zmrzlé pr....! A tanky,auta, co z nich jezdilo? A kdo obětoval ,,sov. armády), prostě byly obkličené a vojáci mazali umřít do koncentráku! Byl ohromný zmatek a to je voda na útočníkův mlýn! Proto ty kotle! Někdo bojoval a zemřel, někdo zvedl ruce! Rusové v té době ještě neuměli bojovat, to je také pravda! A ty sibiřské střelce nakonec nasadil do útoku Pepík Stalin! A Ragnare, kam Němci došli, tam došli! Navíc prostě neměli! Sladká Paříž byla daleko! Tady byla studená, Nedostupná Moskva!

Ty sibiřské střelce by Pepík Stalin nenasadil, protože se bál útoku Japonska. Jen díky tomu že agent Richard Sorge (Stalin se mu následně odměnil tím, že jej při prozrazení nevyměnil s japonskými špiony a tak byl popraven) předal Stalinovi zprávu, že Japonci se k útoku nechystají a najednou sovětský generální štáb měl k dispozici čerstvé sibiřské divize.
Kdyby Němci neútočili ve třech směrech ale jen ve dvou, do zimy by to stihli.
Osobně by mne zajímalo, co bylo vlastně strategickým cílem plánu Barbarosa, a dále proč nikdo nepočítal s tím, že armáda bude muset na dobytém území přezimovat.
Ztráty přesahující půl milionu německých vojáků za ten půlrok byly příliš vysoké vzhledem k celkovému počtu mužů. Němci neměli kde brát.

Milda: To 6ti týdenním zdržení na Balkáně často historici uvádějí jako hlavní důvod krachu operace Barbarrossa. Jiní to nepovažují za podstatné. A mluvíme-li o tom, že "jeho střelci měli omrzlou pr.el a byli rádi že mohli podupávat v letní uniformě i botách kolem pořádného ohně! Tím chci říci, že jejich elán byl také v té zmrzlé pr...", musím upozornit na dobu "rozhodnutí, tedy odvolat tanky skupiny Střed od útoku na Moskvu ". Mluvíme tu 23.srpnu kdy byl zastaven útok a naplno obnoven až 30.září to to za mnohem horším podmínek než původně. Tedy žádná zima, ta se dala přečkat v městech a nemuselo jít nutně hned o Moskvu
Rosomák: Souhlasím s tím, že 3 hlavní směry útoku bylo velké sousto, ale nikoli nemožné. Když už, tak se měli držet původního plánu a neměnit neustále priority. I ty sibiřské divize dorazili na poslední chvíli. V jednu chvíli tvořill první dorazivší pluk 32. div. spolu s motocyklovým plukem a dělostřeleckým učilištěm jediné útvary , které hájili nejrychlejší cestu k Moskvě.
Strategické cíle plánu Barbarossa byly vzhledem k neustálým změnám poněkud nejasné, ale obvykle se uvádí kontrola evropské části SSSR.