PALBA.CZ

Kromě Velké Británie a Německa zařadil bitevní křižníky do výzbroje již jen jeden stát, Japonsko.
Pod dojmem z britských konstrukcí si v roce 1909 Japonské císařské námořnictvo objednalo v Anglii svou první loď tohoto typu. Byla oslovena loděnice v Barrow-in-Furness patřící společnosti Vickers. Její šéfkonstruktér Sir George Thurston vzal jako základ plány bitevní lodi Ressadyie , výrazně je modifikoval a výsledkem byl jeden z nejlepších bitevních křižníků té doby.
Plavidlo s délkou 214.6, šířkou 28 a ponorem 8.4 metru mělo standardní výtlak 27500 a plný 32200 tun. Boční pancéřový pás dosahoval tloušťky až 203 mm, palubu chránilo 70 mm a čela dělových věží 234 mm oceli. Tyto hodnoty jsou sice podobné jako u plavidel třídy Lion, díky důmyslnějšímu vnitřnímu členění se však časem Kongo ukázalo jako mnohem odolnější. Jeho vliv je možno vypozorovat u britského plavidla Tiger, jehož plány byly průběžně upravovány podle japonské lodě.
Na přání zákazníka bylo jako hlavní výzbroj použito osm děl 14"/45 Vickers Mk "A" rozmístěných do dvou věží na přídi a dvou na zádi. Doplňovalo je šestnáct kasematových děl 6"/50 (15.2 cm) Mk III a stejný počet děl 12-pdr (3"/40)12cwt QF.
Strojovna, vybavená Parsonsovými turbínami umožňovala výkon 64000 koní a čtyřmi šrouby poháněná loď mohla vyvinout maximální rychlost až 27.5 uzlu (cca 51 km/h).
Japonci spolu s lodí odkoupili i kompletní dokumentaci a plány a loděnice v Kobe, Yokosuce a Nagasaki podle nich postavily další tři jednotky (Hiei, Haruna a Kirišima). Kongo na fotografii pravděpodobně z roku 1919

Tři plavidla prošla mimo běžných oprav a úprav postupně mezi lety 1924-1931 rozsáhlými rekonstrukcemi. Mimo Hiei, ta byla v letech 1929-1932 demilitarizována a sloužila jako školní loď. Přišla o boční pancíř a jednu věž s děly hlavní ráže. Výtlak klesl na 19500 tun, výkon částečně vyřazené strojovny na 13800 koní a rychlost na pouhých 18 uzlů. Druhou rekonstrukci mezi lety 1933-1940 podstopily již všechny čtyři jednotky a modernizace byla tak důkladná, že z původních plavidel zůstal jen trup a hlavní výzbroj. V meziválečném období došlo k překlasifikování na rychlé bitevní lodě a jako takové se zůčastnily války v Pacifiku.
Kongo bylo potopeno ve Formoské (Tchajwanské) úžině v prosinci 1944, Hiei a Kirišima v průběhu Guadalcanalské kampaně v prosinci 1942 a Harunu potopilo americké letectvo v červenci 1945 v Kure.

V letech 1920 a 1921 zahájili Japonci stavbu čtyř bitevních křižníků třídy Amagi [+Akagi, Atago a Takao (neplést si poslední dvě se stejnojmennými těžkými křižníky)]. Plánovaná plavidla měla být obrovská. Délkou 252.4 a šířkou 30.8 a maximálním výtlakem kolem 47000 tun měla být víc než důstojnou protiváhou bitevnímu křižníku Hood.
Výzbrojí však překonávala vše co do té doby vzniklo. Konstruktéři plánovali použít deset děl 41 cm/45 Model 1914 doplněných šestnácti kasematovými děly 14 cm/50 Model 1914 a čtyřmi dvojúčelovými děly 12 cm/45 Model 1921.
Jen pro zajímavost, japonská děla ráže 140 mm vznikla z ryze praktických důvodů. Pro drobné Japonce byl standardní granát ráže 152 mm se svými 45 až 50 kg příliš těžký, což výrazně omezovalo rychlost palby pomocné výzbroje. Proto bylo vyvinuto dělo se sice menší ráží ale s ne o moc horšími penetračními účinky. Co však bylo důležité, granát vážil podle typu „jen“ 38 až 42 kg.
Výkon strojoven byl projektován na 131000 koní a maximální rychlost se měla pohybovat kolem hodnoty 30 uzlů. Boky měl chránit 250, palubu 100 a barbety a dělové věže až 280 mm silný pancíř.
O těchto lodích se toho celkově moc neví, většina konstrukčních výkresů a dokumentace zmizela v průběhu WWII při systematické likvidaci veškerého japonského průmyslu. Amagi - fotomontáž

Stavba těchto jednotek byla zastavena po podpisu Washingtonské konference o námořním odzbojení. V souladu se závěrečným dokumentem bylo Japoncům povoleno přestavět dva trupy na letadlové lodě. Vedle Akagi byla vybrána i Amagi. Její trup byl ale velmi poškozen zemětřesením v Yokosuce v r. 1923 a tak byl sejně jako dříve Atago a Takao sešrotován. Akagi, již jako letadlová loď, byla potopena v bitvě u ostrova Midway.

Posledními státy které uvažovaly o zařazení bitevních křižníků bylo Rusko a Spojené státy. V roce 1913 zahájili Rusové v loděnici Admiralty v St. Petersburgu stavbu čtyř jednotek třídy Borodino (+ Izmail, Kinburn a Navarin). Také zde měla vzniknout poměrně velká plavidla. S délkou 221.9, šířkou 29.9 metru a standardním výtlakem kolem 32500 tun by to byly v době svého předpokládaného dokončení v letech 1915-1916 největší a nejsilnější bitevní křižníky na světě. Jejich výzbroj mělo podle projektu tvořit 12 děl 356 mm/52 vzor 1913 doplněných 24 děly 130 mm/55 vzor 1913. Rozmístění děl hlavní ráže mělo kopírovat bitevní lodě tříd Gangut a Imperatrica Marija, po třech dělech v každé věži. Po jedné na přídi a na zádi, další mezi komíny a poslední mezi zadním komínem a zadním velitelským stanovištěm. Také pancéřová ochrana těchto lodí měla být na výši, boční pás a čela dělových věží měly mít sílu až 238 mm a palubu mělo krýt v nejvíce exponovaných místech celkem 63 mm pancéřových desek.
Pohonnou jednotku mělo tvořit 25 kotlů Yarrow a 4 Parsonsovy turbíny s celkovým výkonem cca. 68000 koní, což mělo umožnit předpokládanou rychlost do 26.5 uzle.
Práce však postupovaly velmi pomalu a po spuštění se na třídě veškeré práce téměř zastavily. Pak přišla bolševická revoluce a tři lodě byly v roce 1923 sešrotovány. Čtvrtý Izmail, na němž práce pokročily nejvíce byl rozebrán až v roce 1931, Rusové plánovali jeho dokončení ale sešlo z toho kvůli nedostatku peněz a chybějícím zkušenostem se stavbou podobných monster.
Izmail - nákres pravděpodobného vzhledu

Spojené státy přikročily k projektování bitevních křižníků až v roce 1916. A hned ve velkém stylu. Kongres schválil šest obrovských jednotek třídy Lexington (+Constellation, Saratoga, Ranger, Constitution a United States). Mezi rokem 1916 a zahájením stavby v letech 1920-21 bylo probíráno několik možných podob nových plavidel. Nakonec byl z mnoha projektů vybrán ten který předpokládal loď o délce 266.4, šířce 32.8 a ponoru 9.5 metru. Plný výtlak byl spočítán na 43500 tun, výkon strojoven na, na tehdejší dobu, neuvěřitelnou hodnotu 180000 koní (s vyjímkou bitevních lodí třídy Iowa nejvýkonnější strojovna použitá na moři) a rychlost až na 33 uzlů. V průběhu války Saratoga, už jako letadlová loď dosáhla ktrátkodobě naměřené rychlosti 34.99 uzle (64.8 km/h) při výkonu 212702 koní!!
Zajímavostí byly právě strojovny, Američané použili místo tehdy obvyklých parních strojů nebo turbín turboelektrické soustrojí. Strojní průmysl nebyl v té době schopen vyvinout jak turbíny s požadovanými parametry tak ani reduktory které by dokázaly potřebný výkon přenést na šrouby. Proto bylo použito toto odzkoušené a spolehlivé řešení, které však bylo zároveň na tehdejší podmínky extrémně složité a náročné na údržbu.
Projektanti a admirálové se shodli na tom, že lodě budou vyzbrojeny osmi děly 16"/50 Mark 2 a šestnácti děly 6"/53 Mark 12 nebo 14. Boční pancíř však měl být velmi slabý, pouhých 7'' (178 mm) a 5'' (127) síla palub měla být rozdělena mezi tři o síle 38, 38 a 51 mm. Zajímavé řešení, vertikální ochrana nic moc, naopak horizontální velmi kvalitní a to i přesto, že v době stavby se nikdo nemusel obávat střemhlavých bombardérů a protipancéřových pum.

USS Lexington CC1 - fotomontáž

Stejně jako japonská třída Amagi i tyto lodě doplatily na podpis Washingtonské smlouvy. Čtyři jednotky byly sešrotovány a Lexington a Saratoga přestavěny na rozměrově největší letadlové lodě WWII. Jen Šinano je překonávala výtlakem, americké lodě však měly podstatně delší a bohatší život. Lexington byl potopen počátkem května 1942 v bitvě v Korálovém moři a Saratoga dosloužila jako testovací plavidlo projektu Crossroads. Potopila se 25.7.1946 po jaderném úderu Baker.

Ještě několik států uvažovalo o zavedení bitevních křižníků jako kategorie do služby. Mezi ně například patřila Itálie nebo Nizozemí. Tyto snahy však ani v jednom případě nepřekročily fázi předběžných prací.

A jak tuto třídu zevšeobecnit?
Její vývoj se ubíral třemi směry. Jedním byla německá škola preferující lodě sice menší, pomalejší a s menšími děly, zato s mohutnou pancéřovou ochranou u pozdějších typů dosahující hodnot srovnatelných s bitevními loděmi protivníka.
Naopak Britové a Američané projektovali velká plavidla se silnou výzbrojí. Na jejích lodích byly použity nejsilnější tehdy dostupné turbíny (v americkém případě turbogenerátory) umožňující dosahovat vysoké rychlosti. Velká hmotnost strojoven se však velmi nepříznivě promítla do síly použitého pancíře.
S třetím, pravděpodobně nejlepším konstrukčním řešením přišli Japonci a Rusové. Obrovské jednotky, sice pomalejší než britské a americké ale se silnou pancéřovou ochranou. Zároveň však neměla být omezena jejich výzbroj, v tomto směru se mělo jednat o nejsilnější lodě tohoto typu na světě.

Je však nutno přiznat, že jedině Britové pro ně měli v rámci obrany koloniální říše jakési uplatnění. Díky své rychlosti se mohly do problematických oblastí dostat mnohem dřív než plnohodnotné bitevní lodě. Zároveň však neměly příliš mnoho „přirozených protivníků“, při střetnutí se silnějším plavidlem měly prostě využít své vysokké rychlosti a zmizet.
Všechny ostatní státy je vlastně stavěly jen proto, že je měla Royal Navy a na základě přepokladu, že vše co v tomto směru podniká největší námořní velmoc tehdejšího světa má smysl.
Sami Britové však později uznali, že jejich směr vývoje je chybný, ale v období kdy jejich námořnictvu neomezenou mocí vládl John Arbutnot lord Fisher z Kilverstonu se toho moc dělat nedalo. A po jeho odvolání již vlastně bylo pozdě.

Později se tyto projekty staly základem pro vývoj nové kategorie bitevních plavidel, moderní rychlé bitevní lodě jež těsně před WWII stavěly všechny námořní velmoci tehdejšího světa. Bitevní lodě, jako třeba německé třídy Scharnhorst a Bismarck, francouzské Dunkerque a Jean Bart, britské King George V a Lion ale i italská japonská a americká plavidla disponovala vysokou rychlostí, silným pancířem a mohutnou výzbrojí. Tedy vším tím,co chtěl admirál Fisher u svých lodí o 25 let dřív.
Zároveň to však byl konec vývoje těžkých bitevních plavidel jako takových. V době absolutní nadvlády palubního letectva neměly šanci odolat masovým útokům střemhlavých a torpédových bombardérů a jejich éra skončila.

---

Další díly série:
Bitevní křižníky - 1.část - britské konstrukce
Bitevní křižníky - 2. část - německé konstrukce
Bitevní křižníky - 3.část - konstrukce ostatních států

---

Použitá literatura:
Jane's Fighting Ships of World war I
Jane's - Bitevní lodě 20 století
Tadeusz Klimczyk - Hood
Tadeusz Klimczyk - Biale slonie
Grzegorz Nowak - Lexington, Saratoga 1.část
Andrzej Perepeczko - Triumf a pád admirála von Spee
Zbygniew Flisowski - Bitwa Jutlandzka
A. J. Marder - From the Dreadnought to Scapa Flow. The Royal Navy in the Fisher Era 1904-1919
Jaroslav Hrbek - Velká válka na moři 1-5. díl
V. Hynek, P. Klučina, E. Škňouřil - Válečné lodě 3 - První světová válka.

Ten pohon Saratogy bych chtěl vidět, byla to pěkná elektrárna na lodi. Pokud dobře přepočítávám koně na kW, vychází to na 132 000 kW, tj. 132 MW. Kdyř uvážíme že Dukovany mají na jednom bloku 400 MW... A blok tepelné elektrárny má 200 MW...

Kvůli regulaci asi použili stejnosměrné motory, nemá někdo podrobnější údaje k použité technologii?

Tak technické podrobnosti o strojovně jsem nenašel nikde. Jediné co mně napadá, je kontaktovat společnost General Electric.

Původní projekty předpokládaly 24 kotlů. Pro ně ale nebylo v už tak velkém trupu místo a tak se v plánech počítalo se dvěma patry kotelen nad sebou. Jedno patro pod pancéřovou palubou, druhé nad ní. Lodě měly mít 7!! komínů.
Později se počet kotlů snížil na 20, stále však ve dvou patrech a počet komínů na 5.
Konečný plán zahrnoval 16 kotlů Yarrow (Lexington) nebo Babcock & Wilcox (Saratoga). Spaliny měly být svedeny do dvou komínů. Kotle dodávaly páru osmi turbogenerátorům General Electric a ty proud osmi stejnosměrným motorům stejného výrobce. Vždy dva motory byly tandemově připojeny na jednu hřídel.

Výkonově je 180000 HP +- 134226 kW. 1 kW je podle SI 1.341022 HP.
A když to podělím tak mi vyjde, že jeden motor měl výkon 22500 HP nebo 16,8 MW. Dost šílená hodnota, nejsem elektrikář ale auto by pravděpodobně vedle takového elektromotoru vypadalo asi dost trapně.

Výkon generátorů Lexingtonu demonstrovalo námořnictvo dost zvláštním způsobem na přelomu let 1929-1930. Guvernér státu Washington požádal kvůli katastrofálnímu suchu a havárii hydroelektrárny o pomoc námořnictvo. Z Bremertonu připlula Lady Lex a byla napojena na rozvodnou síť města Tacoma (více než 100000 obyvatel). Celých 30 dní letadlová loď zásobovala město a jeho okolí 12 hodin denně. Přitom ve městě fungoval veškerý průmysl.

Lexington dodal od 17.12.1929 do 16.1.1930 do sítě města Tacoma 4,5 miliónů kWh energie.
Měla 4 lodní hřídele, každý spojený s dvojicí elektromotorů o výkonu 16 500 kW, jim dodávaly proud parogenerátory General Electric o výkonu 40 000 kVA a napětí 5 000 V.

Námořní historikové řadí více německou třídu Scharnhorst a francouzskou Dunkerque mezi bitavní křižníky.

Tunac píše:Námořní historikové řadí více německou třídu Scharnhorst a francouzskou Dunkerque mezi bitavní křižníky.

Jde o to zda jsou to opravdu historici nebo jen tzv. popularizátoři.
Tahle klasifikace je dost sporná, už se to tu jednou někde probíralo, ale je to v podstatě jen hra se slovy.
Pokud vycházím z oficiálních německých podkladů tak v případě Scharnhorsta a Gneisenau zněla objednávka na stavbu Panzerschiff "D" a "E" (doslova pancéřová, nebo obrněná loď). Tohle označení je ale dost zavádějící protože například Panzerschiff "A", "B" a "C" označovaly lodě třídy Deutschland, později překlasifikované na těžké křižníky (dost nesmyslná klasifikace - neodpovídá totiž standardům) a označení Panzerschiff "F" a "G" bylo přiřazeno Bismarcku a Tirpitzi.
Oni Germáni měli tu klasifikaci celkově trochu odlišnou, za WWI se nepoužíval termín Schlachtkreuzer ale Große kreuzer čili velký křižník.

---

Ale konkrétně k tomuto případu. Standardní, všeobecně uznávané členění klasifikuje bitevní křižník jako jednotku velikosti zhruba bitevní lodě u níž je omezeno buď pancéřování nebo použita děla menší ráže a ušetřená váha je investována do mohutnějších hnacích mechanismů. Než někdo začne poukazovat na použití děl typu 28 cm/54.5 SK C/34 u Scharnhorsta, musím dodat, že tato ráže byla vlastně jen nouzovým řešením. U společnosti Krupp nebyl dokončen vývoj původně plánovaných děl 38 cm/52 SK C/34 a proto byly použita modifikovaná výzbroj z třídy Deutschland. S výměnou za nová děla se ale zprvu počítalo zhruba do konce roku 1942. A to že by lodě po přezbrojení měly jen 6 děl hlavní ráže, bylo dáno spíše velikostí konstrukce. Přece jenom 31550 tun standardního výtlaku byla v tehdejší době podprůměrná hodnota.

Navíc po ratifikaci Washingtonské smlouvy o omezení námořního zbrojení tato kategorie celkem samovolně zanikla. Byl stanoven počet bitevních jednotek a některé maximální parametry (výtlak a ráže děl) a státy se mohly samy rozhodnout co v tomto limitu postaví. A díky pokroku v konstrukci strojoven a kotelen nebylo nutno šetřit pancířem ani hmotností děl pro vyšší rychlost. Ta se u vrcholných kontrukcí bitevních lodí WWII pohybovala v rozmezí cca. 28 - 33 uzlů. Aby měl tedy bitevní křižník jako takový opodstatnění, musel by dosahovat rychlostí nad 36 uzlů. Tento nárůst by však znamenal potřebu doslova obrovských kotelen a strojoven. Například třída Iowa vykazovala proti o tři roky starší třídě North Carolina nárůst rychlosti o 5 uzlů. Ovšem pro jeho dosažení bylo nutno zvýšit výkon strojovny o 75%. A právě kvůli tomu se u další plánované ale nepostavené třídy Montana Američani spokojili "jen" s 28 uzly a ušetřenou váhu strojoven vrazili do pancíře.

Myslím, že se trochu zapomnělo na třídu USS Alaska! Nevím jestli pánové Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek - Válečné lodě 4 (Naše vojsko) jsou spíše popularizátoři, to si nedovolim se svými chabými znalostmi posoudit. Nicméně, dle mého názoru je jednoduší pro účely členění používat pět škatulek a ne šest či sedm (někde jsem narazil i na termín lehké bitevní lodě).

Třída USS Alaska se dá zařadit mezi bitevní křižníky, i když na dobu svého vzniku to byla loď s nezvykle malou ráží hlavních děl. Bitevní křižníky s 305mm děly se stavěly naposledy za WW1. Hlavním úmyslem vzniku této třídy lodí byl hon na těžké japonské křižníky. Jejich boj s bitevními loděmi se nepředpokládal, což je trošku v rozporu s ideou bitevních křižníků, které toho jinak byly standardně schopny.

Zemakt píše:Nevím jestli pánové Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek - Válečné lodě 4 (Naše vojsko) jsou spíše popularizátoři, to si nedovolim se svými chabými znalostmi posoudit.

To máš asi takhle. Ty jejich Válečný lodě nejsou v podstatě ničím jiným, než sebraný ročenky Jane´s zkomprimovaný do jednoho celku a doplněný zjednodušeným výčtem případné operační činnosti v daném období. Tudíž je to vlastně encyklopedie - se vším, co k tomu patří. Pro prvotní orientaci v tématu dobrý, ale jestli chceš vědět něco víc, musíš hledat jinde.

Jo, takže z toho mi vyplývá ohledně rozdělení tříd - "bitevní křížník" např. Scharnhorst, Dunkerque, dle popularizátorů nebo třeba starších konzervativních historiků. A potom podle "echt historiků" by se mnělo jednat v případě Dunkerque o rychlou bitevní loď či lehkou bitevní loď, jak jsem někde zaregistroval.

Abych pravdu řekl, tak mi je to šumák, akorát je v tom zmatek. Vždycky jsem to rozděloval na bitevní křížník nebo bitevní loď a ted jsem zjistil (zřejmě z neznalosti), že jsou to rychlý bitevní lodě, lehký bitevní lodě. Tak jsem z toho vykulenej.

Napadá mne ještě jedna věc, proč se to tedy neklasifikuje dle zmíněných ročenek Jane´s, má to vcelku slušnou tradici ne..

Medzinárodné zmluvy poznali len termín "Capital ship" a nerozdeľovali ich na bitevné lode či bitevné krížniky...

Takže podľa medzinárodných zmluv spadali Scharnhorst, Dunkerque či Alaska do kategórie "Capital ships", rovnako ako napr. trieda Bismarck, King George V či iné podobné lode...

Rozdelenie na bitevné lode(battleship), bitevné krížniky(battlecruiser) či pancierové lode (panzerschiffe) bolo skôr národným označením a nebolo to všeobecne platné. V každom námorníctve bolo pomenovanie týchto kategórií osobité...

Suhlasím s SK ohladom capital ship, dopĺňam k tomu že čo sa týka konštrukcie a pancierovania, tak lode triedy Alaska jednoznačne neboli bitevné krížniky, ale skorej veľmi zväčšené ťažké krížniky. Proste nižšia kategória lodí prerástla velkosť prvých lodí z tej vyššej (Dreatnought a spol.). Nič vynimočné, pripravované americké torpédoborce triedy DD(X) budú mať výtlak 14564 t, čo býval výtlak ťažkých krížnikov.

Štandardný výtlak najväčších (či už existujúcich alebo pripravovaných a už nikdy nedostavaných) bitevných lodí tried Yamato a Montana v tom čase dosahoval cca 65000 t, rozostavaná nemecká trieda H mala mať výtlak cca 55000 t, čiže približne dvojnásobok oproti triede Alaska. Bitevné krížniky mali pritom vždy podobný výtlak aj výzbroj ako obdobná bitevná loď z rovnakého obdobia. Toto trieda Alaska jednoznačne nespĺňa.


USS Missouri BB-63 a USS Alaska CB-1, zakotvené vedľa seba
v Norfolku, Virginia. Pekne je vidno rozdieľ veľkostí oboch lodí.

Druhá stránka veci je, že v júni 1944 keď bola Alaska uvedená do služby, nejaké delenie na bitevné lode, bitevné krížniky a spol bolo už asi bezpredmetné. Bitevné lode už slúžili skorej ako protilietadlové krížniky vo zväze lietadlových lodí a na delostreleckú podporu pozemných vojsk, v tej posledne spomenutej úlohe úspešne až do roku 1991.

Domnívám se, že dělit lodě podle dnešních znalostí a měřítek (nebo i měřítek z konce WW2) prostě nejde. Většina plavidel od roku 1890 do roku 1945 byla stavěna s jasným úmyslem zařadit je do nějaké třídy, a jako takové by jsme jej měli respektovat. Za tu dobu plavidla prodělala velký skok ve vývoji a nelze všechny zaškatulkovat do krabic z roku 1945.

kacermiroslav píše:Většina plavidel od roku 1890 do roku 1945 byla stavěna s jasným úmyslem zařadit je do nějaké třídy...

Spíš třídy byly upravovány podle stavěných lodí. Pak vznikali nové třídy pro takové Graf Spee atd. Ale měl by se ve značení respektovat původní název zařazení lodí, ale neni podle mě ani na škodu když se lodě zaškatulkujou i do "mezinárodního značení".
Vždy se najdou torpédoborce, co jsou některejma parametrama, spíš fregaty, nebo lehké křižníky, stejně tak těžké křižníky, jsou někdy spíše nedorostlé bitevní lodě. V každé třídě by ste našli lodě, které alespoň některejma parametrama zasahují o třídy výš nebo níž.

Jinak zdravím Esko.

Tak samozřejmě vyjímky jsem měl taky na mysli a myslel jsem především na třídu Deutschland (Lutzov). Ta svým pojetím těžko hledá zařazení. Ale němci sami to za nás vyřešili, když tato plavidla zařadili do těžkých křižníků.

Navíc po ratifikaci Washingtonské smlouvy o omezení námořního zbrojení tato kategorie celkem samovolně zanikla.

Dovolil bych si nesouhlasit, že bitevní křižník (dále jen BK) jako kategorie válečného plavidla zanikl - a už vůbec ne v důsledku Washingtonské smlouvy. Spíše naopak, pávě po jejím vypršení (nebo odmítnutí některými signatáři) došlo k celkem výraznému technickému vývoji bitevních lodí.
BK se jako takový vydělil v první dekádě 20. století z bitevních lodí, a ve 30. a 40. letech s ní opět splynul (paralelou by snad mohlo být splynutí středních a těžkých tanků v kategorii MBT) v důsledku zvyšování rychlosti bitevní lodi a zesilování panéřové ochrany BK. Jeho původním účelem nebylo účastnit se boje v sestavě bitevních lodí. Invincible, Inflexible a Indomitable, první BK v historii, měly sloužit k potírání korzárských křižníků protivníka, operujícíh na námořních spojích. Účelem bylo vytvořit něco, co dokáže deklasovat pancéřový křižník výzbrojí a rychlostí, a přitom odolat jeho dělům. Bylo tedy zeslabeno pancéřování, zeštíhlen trup a zvýšena rychlost.
Učebnicovou ukázkou použití BK byla bitva u Falkland (1914), kdy Invincible a Inflexible pod velením adm. Sturdeeho dohonily a rozstřílely na mraky německou Východoasijskou křižníkovou eskadru.
Naopak učebnicovým příkladem špatného nasazení BK byl střet Hoodu a Bismarcku (1941). Hood, jakožto klasický BK, nebyl konstruován k tomu, aby odolal dělům bitevní lodi.

Velmi správně napsáno. Ovšem každá námořní velmoc stavěla svá plavidla podle svých požadavků a zkušeností a proto se toto zákalení hodí spíše jen na Německá plavidla a plavidla Velké Británie. Jak totiž jinak by se dala nazvat plavidla italská, která vznikla přestavbou starých dreadnoughtů v rychlé bitevní lodě, jejichž pancéřování však neodpovídalo ani ochraně britských bitevních křižníků z období WW1. Stejně tak se zcela z těchto tabulek vymyká projekt rychlé italské bitevní lodě třídy Francesco Carracciolo nebo americká plavidla třídy Alaska (USS Guam a USS Alaska).