Stránka 1 z 1

IX. díl. Velká Británie 1940. Č 16.

Napsal: 26/4/2010, 06:34
od michan
IX. díl. Velká Británie 1940. Č 16.


I.fáze Battle of Britain, historiky oficielně uznávaná, probíhala od 10. července do 7. srpna 1940.

Obrázek


Oficiálně britská historická literatura říká, že ta 1. fáze „Battle of Britain“ skutečně začala 10. července 1940 viz mapa, když její konec nese datum 7. srpna 1940.
To ano.
Ale.
Někteří z historických spisovatelů a i zodpovědných osob, v té době nějakým způsobem bitvu řídících, jako byl např. sir Hugh Dowding, si s datem 10. července 1940 „hraje“ a říká, že vlastně 1. fáze začala již po Dunkerque, nebo 3. července, nebo také 4. července 1940, kdy prvně bylo rozkázáno právě Dowdingem, aby byly vysílány pravidelné stíhací hlídky nad kanál La Manche ( něco jako stálá „ Hotovost“).
Tak například Air Chief Marshal Dowding napsal, že, cituji:

„Dá se říci, že bitva začala, když v létě 1940 Němci překonali francouzský odpor a svoji pozornost obrátili k této zemi“
( Dowding zde myslel dokonce datum 25. června 1940, kdy vstoupil v platnost mír mezi vládou ve Vichy a Německem) . Také prestižní Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books – Bitva o Británii říká, že dokonce i během přestávky v bojových akcích, kterou nařídil Hitler po Dunkerque ( mezi 6. červnem a 4. červencem 1940), se stíhačky Luftwaffe objevovaly nad jižním pobřežím Anglie a pokoušely se provokovat RAF. Když britští piloti nereagovali na tyto výzvy – od Dowdinga měli příkaz šetřit síly – začali Němci posílat stíhače a několik bombardérů až nad Británii. Ty bombardéry měly představovat snadnější kořist pro Brity a měly vyprovokovat „Spity“ (Supermarine Spitfire Mk.I http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773
) k boji.
V dalších, na konci uváděných zdrojích, se dozvídáme, že již od 3. července 1940 se piloti Luftwaffe se svými Bf 109 http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2585
a Ju 87
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1348
„ producírovaly“ v kanálu La Manche, když se z nízkých mraků, nebo od slunce, vrhaly na jednotlivé lodě pod sebou – v kanálu La Manche. Někdy prý na ně startovaly všechny perutě britské Skupiny 11. Ta letadla Luftwaffe znamenala, že Kanal – Arbeiter – „Čistič Stok“ Komodor Johannes Fink zahájil svou činnost od mysu Blanc Nez ( viz spodní odstavce Č 15).
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4013

Hotovostní hlídka Hawker Hurricane Mk.I po 4. červenci 1940.


Obrázek


Faktem pak je, že do 10. července 1940 to vlastně bylo od Luftwaffe jen takové „osahávání britské oblohy“ a zkoumání co vlastně britská letadla a její piloti dokáží.

Známé německé „letecké eso“ Adolf Galand http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=471
o tom ve své knize říká, že někdy do 10. července 1940 nad Hampshirem o 300 metrů níž zpozoroval „Spita“ a střemhlav na něho zaútočil, neboť mu připadal jako sedící kachna. Pokud je překlad z jeho knihy přesný, tak Galland dál říká, že, cituji:

„Ale pilot RAF ho zpozoroval a udělal totéž, ale Galland zjistil, že jeho Bf 109 není schopen vydržet taková pnutí. Než se mu podařilo dostat se z otočky, jeho britský soupeř zmizel.“

Dále hovoří Galland o tom, že když se vrátil na základnu, podělil se o své dojmy se svým přítelem Wernerem Möldersem. Také jemu Brit vyklouzl z linie palby, jak říkal, cituji:

„Jako úhoř, který stočí v půli, aby utekl žralokovi.“

Dál Galland vzpomínal (tady je nutno říci, že to vše Galland vzpomínal později, po skončení 2. světové války, kdy se musí brát v úvahu, že mohl brát i ohledy na toho, o kom hovoří – zde o Britech – vítězích války – brát v úvahu i to, že různé vzpomínky splynou v jednu – člověk si podvědomě věci buď přikrášlí – někdy zdramatizuje - to nic nemění na faktu, že RAF byla určitě v Battle of Britain důstojným soupeřem Luftwaffe a jejím i „leteckým esům“, která vyšla ze Španělska, Polska a Francie), že, cituji:

„Už jsme nepochybovali, že RAF se může stát nesmírně nebezpečným soupeřem.“

Ten 10. červenec 1940 jako oficiální datum pro 1. fázi Battle of Britain, ze strany Britů je přiřazován k útoku nad okolím Doveru, které vešlo brzy ve známost jako „Pekelné zákoutí“
.
Bylo to v době, kdy ještě stále Hitler a především vykonavatelé jeho myšlenek, v hlavních městech neutrálních zemí Evropy a světa stále tvrdili a všechny ujišťovali, že si Adolf Hitler „vroucně přeje uzavřít s Brity mír“.

Göring však dělal něco jiného, chtěl aby operace Luftwaffe vylákaly RAF do vzduchu. Toho chtěl dosáhnout tím, že začne útočit na britské konvoje, které proplouvaly průplavem La Manche a přivážely a odvážely zboží do Londýna, nebo z Londýna.
Luftwaffe tak měla „zabít dvě mouchy jednou ranou“.
To znamená, že měla zničit stíhačky RAF a zároveň zlikvidovat provozuschopnost kanálu La Manche, jako životodárné zásobovací cesty pro Londýn a Velkou Británii.

Dne 10. července 1940 bylo počasí „pod psa“ – vítr bičoval jihovýchodní Anglii a nad Doverským průlivem visely šedivé mraky.
Ovšem již časně odpoledne jeden z pilotů německého průzkumného letounu zpozoroval dírou v mracích britský konvoj, který plul z ústí Temže na západ a ve vzduchu mu poskytovalo ochranu 6 Hawker Hurricane Mk.I. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=391
Obsluha německé odposlechové stanice na francouzském pobřeží převzala hlášení pilota průzkumného letadla a předala zprávu velitelství Luftwaffe.
Plukovník Fink (Kanal – Arbeiter – „Čistič Stok“), velitel stíhaček umístěných u srázů mysu Blanc-Nez u kanálu La Manche pak dostal z velitelství lakonický rozkaz, cituji:

„Vernichten! – Zničit!“

Ihned dal polním telefonem, ze svého velitelství – umístěného ve starém autobusu, který mu sloužil jako velitelské stanoviště – povel ke startu.

Na britské straně:
Bylo 13 hodin 30 minut dne 10. července 1940, když britští technici na svých obrazovkách RL (RL – Radiolokátor) uviděli spoustu impulzů – skupinové cíle – 50+ - a to za 33 km širokým pásem vody. Byl to pro ně signál, že z Calais vystartovalo velké množství letadel. O několik minut později právě Videohlásky z okolí Doveru a lodě v kanálu La Manche hlásily, že těch cílů je 70+, tedy mnohem víc, než kdy bylo v předchozích týdnech hlášeno.
Z velitelského stanoviště v Bentley Priory, od Dowdinga byl vydán rozkaz – „Okamžitě poskytněte podporu šesti Hawker Hurricane Mk.I, které doprovázejí konvoj! ( Samozřejmě azimut, vzdálenost – dálka a výška )“
RAF vyslala do vzduchu 4 perutě ze sektorů Skupiny 11., 12., které, jak víme, byly od 4. července 1940 v stálém „pohotovostním režimu“. Perutě se měly setkat nad Doverským průlivem.

Mapa UK s rozdělením na Skupiny 10., 11., 12. a 13.

Obrázek


V jednom z podkladů, které mám k dispozici (Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books – Bitva o Británii), je pak to co následovalo popsáno tak, že jeden britský kronikář to nazval, cituji:

„Veselou zábavou.“

Časopis Bitvy o Británii pak pokračuje líčením situace dle německého pilota, který byl trochu lyričtější, cituji:

„Když se rozhlížel kolem sebe po nebi uviděl – ‚nádherný vzdušný boj… z určité vzdálenosti letadla vypadala jako hrozny révy‘.

Bitva netrvala ani 30 minut. Ztráty obou stran jsou popsány u data 10. července 1940 zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
Obě strany se domnívaly, že mají důvody ke spokojenosti z výsledku střetu. Britové proto, že perutě z různých sektorů dokázaly zkoordinovat svoji činnost (právě koordinace činnosti Skupin, zvláště 11. a 12. a způsob - jak ke koordinaci dospět – postupným zasazováním sil, jak vzlétají – nebo nejprve shromážděním sil a pak hromadným útokem - byla „jablkem sváru“ po většinu Battle of Britain – červenec až září 1940 – mezi veliteli Skupin 11. a12. ) a na druhé straně Němci – Luftwaffe - měli radost z toho, že se jim hned napoprvé podařilo vylákat tolik nepřátelských strojů.
Němci totiž předpokládali, že to bude ono, že čím více letadel soupeře vyprovokují k boji, tím rychleji bude RAF zničeno.
No a plukovník Fink prý, v zahrádce vedle svého starého autobusu – velitelského stanoviště - připíjel „šampusem“ se svými piloty na vítězství a při tom si vykládali, že teď už to půjde a nová strategie vylákat a zničit RAF se daří a přitom se daří i ničit britské konvoje….“

Schéma I. fáze Battle of Britain.

Obrázek



A pak schéma dalších fází.

Obrázek



Obrázek


Obrázek

Napsal: 26/4/2010, 06:36
od michan
IX.díl. Velká Británie 1940. Č 17.

A skutečně – Luftwaffe od 10. července 1940 do 20. července 1940 „hrála nad kanálem La Manche prim“. Letecké souboje mezi Luftwaffe a RAF v polovině července 1940 dosahovaly stále větší intenzity.
V průměru bylo v počátku „Battle of Britain“ vidět, která z válčících stran disponuje větším počtem zkušených pilotů.
Již jsme řekli, že Němci cvičili již ve Španělsku, kde byli v Občanské válce zapojeni do bojů na straně Franca v „Legii Condor“, viz III.díl. Španělsko. Fašismus 1936 až 1939 Č 10 a esa Legie Condor Č 11.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2579
, aby pak piloti Luftwaffe pokračovali získáváním praktických zkušeností z bojů v Polsku a Francii, viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=196
piloti Luftwaffe byli školeni v taktice leteckého souboje právě v boji samotném. Využívali slunce, využívali slabosti svých soupeřů z RAF, využívali sehranosti svých jednotek. Taktika boje Luftwaffe v té době byla velmi dobrá a Britové se každý den v červenci 1940 o tom přesvědčovali.
O taktice hovoří tento článek Haness-e na začátku:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193

Britský Group Captain Alan Deere o těchto prvních bojích se stíhačkami Luftwaffe nad kanálem La Manche po 10. červenci 1940 píše, cituji:

„Padali ze směru od slunce s rychlostí blesku.“

Dále pak Captain Alan Deere říká, že když letěl se svým Supermarine Spitfire Mk.I
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2773
z 54. perutě, viděl jak Bf 109
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2585
překvapil jednoho z jeho kamarádů a v plamenech ho sestřelil. On sám se zachránil pouze díky tomu, že nalétl přímo na nepřítele (něco na téma – „Taran“) a způsobil kolizi ve vzduchu. Pak se svým „Spitem“ jen ztěžka „dotáhl“ do Anglie, kde byl nucen přistát v Kentu s nefungujícím motorem a ohnutou vrtulí. Captain Deere pak konstatoval, že to byl „zázrak, že se mu to povedlo“.
Již zmiňovaný Adolf Galand, veterán „Legie Condor“, který v té době velel nad kanálem La Manche III. skupině Jg 26, vyzbrojené v té době Bf 109 o britském problému s taktikou říkal, cituji:

„Základním principem vzdušného boje je to, aby člověk zpozoroval soupeře jako první. Jako lovec, který se opatrně přibližuje ke kořisti a nepozorovaně zaujímá tu nevhodnější pozici pro střelbu, musí stíhač na začátku střetu odhalit nepřítele co nejdříve, aby díky tomu zaujal lepší pozici k útoku.“


V této době měli Britové poměrně vysoké ztráty. Jeden z použitých podkladů říká, že za 10 dní bojů od 10. července 1940 RAF přišla o 50 stíhaček, když sice v té samé době sestřelila 92 letadel Luftwaffe, ale jenom 28 letadel z toho bylo Bf 109 a to 20. července 1940 přišla RAF o dalších 6 pilotů.
Britové byli nuceni se taktice vzdušných soubojů učit přímo v boji, kde, jak všichni víme – „Zmýlená neplatí“.
Mnoho britských pilotů skončilo na padácích, když to pro ně ještě dobře dopadlo, ve vodách kanálu La Manche.
Pro RAF byl pilot cennější než jakákoliv sebelepší letadlo.
V této souvislosti je nutno říci, že také Němci se snažili získat co nejvíce sestřelených pilotů zpět do sestavy Luftwaffe.
Německým i britským pilotům hrozilo v té době dvojí nebezpečí. Když vyskočili z poškozeného letadla dostávali se kolikrát do studených rozbouřených vln průlivu. Takto přišli obě válčící strany o mnoho lidí, kteří velmi rychle zemřeli na podchlazení, nebo případné zranění, to druhé nebezpečí bylo samozřejmě, že je nikdo nenajde a že utonou.
Na začátku bojů Němci řešili situaci tak, že měli 2 až 3 km od francouzských břehů bóje.
O těchto bójích viz zde na Palbě – Záchranná bóje Generalluftzeugmeister:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1531
Každá taková – bóje - plošina, jak uvádí i autor příspěvku, byla vybavena dekami, potravinami a léky, což umožňovalo pilotovi, aby byl v teple a relativním pohodlí do okamžiku, kdy bude zachráněn. Pro ty, kteří byli nuceni přistát dále od břehu, se ve standardním vybavení stíhačky Luftwaffe nacházel nafukovací ponton. Mimo toho měl každý pilot Luftwaffe zásobník s fluorescenční látkou. Ta po rozpuštění vytvářela na vodě velkou barevnou skvrnu snadno zjistitelnou hydroplány Heinkel 59, které byly přizpůsobeny k provádění záchranných akcí.
Těch He 59 si RAF brzy všimla, jak pomalovány na bílo a označeny znakem Červeného kříže, proklouzávají mezi bojujícími stíhačkami RAF a Luftwaffe, přistávají na vodě a - „loví piloty“.
Když tehdy v půlce července 1940 jeden tento záchranný He 59 dostal zásah od Supermarine Spitfire Mk.I. vydalo Ministerstvo letectví Velké Británie v Londýně varování, cituji:

„Všechna – záchranná letadla – bez ohledu na to, zda mají označení Červeného kříže, nebo ne, budou sestřelena, pokud se dostanou do oblasti bojů.“

Britské ministerstvo přitom tvrdilo, že k tomuto nařízení přistoupilo z toho důvodu, že nepřítel – Němci – zneužívají symbol Červeného kříže a svá záchranná letadla používají k získávání informací o pohybech britských konvojů.
Další z historických pramenů pak říká, že v polovině července 1940 vydal Winston Churchill příkaz, že tato záchranná letadla Luftwaffe mají být ničena z toho důvodu, že piloti které by vylovila Luftwaffe z moře, by zase byli k dispozici pro nové bombardování civilního obyvatelstva a stíhači k bojovým úkolům proti RAF. Zároveň se Britové obávali toho, že Němci nezachraňují jen svoje piloty, ale při záchranných akcích zajímají piloty britské.
Dowding nebyl po příkazu Churchilla rozčílen a ani ho nerozčílilo, když se dozvěděl, že na některé ze sestřelených anglických letců němečtí stíhači stříleli, když se bezmocně snášeli na padácích, přestože, jak víme, se velice o své piloty bál i staral a chtěl, aby jich bylo co nejvíce zachráněno – pokud možno ihned. Neboť jeho „boys“ – chlapci, „jeho piloti“, kteří byli v soubojích sestřeleni dopoledne - mohli být zpátky v boji, při - „dobré konstelaci hvězd a troše štěstí“- již znovu odpoledne a znovu sestřelovat Němce.

V inkriminované době – v červnu a červenci 1940 měla RAF k dispozici k záchraně svých pilotů z vody kanálu La Mance proplouvající lodě a flotilu rychlých motorových člunů. Záchranných akcí v kanálu La Manche se velice hojně také účastnily civilní rybářské kutry z přístavů u průlivu. Ty civilní rybářské kutry nechávali Němci většinou na pokoji, pokud je však zasáhli, nechali osádky, aby se utopily. Samotní piloti RAF byli vybaveni záchranými vestami a jak poznamenal jeden historik – byli vybaveni nadějí, že je jeden z jejich kolegů na nebi uvidí a dá radiem zprávu, kde jsou.
Protože však v červnu a červenci 1940 přišla v kanále RAF o dost pilotů došlo ke změně.
RAF zavedla speciální pozorovací letadla, která začala ve vodách kanálu La Mance sektorově a systematicky vyhledávat a informovat o nich flotilu pobřežních člunů. Tato práce byla pak mnohem snadnější od chvíle, kdy RAF začala své piloty vybavovat signalizačními raketami a fluorescenčním barvivem. Přineslo to v záchraně pilotů dobré výsledky.
Je však tady nutno říci, že do toho - právě v měsících srpnu a září 1940, kdy byla nová metoda záchrany pilotů RAF v kanálu zavedena - vstoupily zvýšené ztráty pilotů – ty však byly zvýšeny větší intenzitou leteckých bojů a nasazením mnohem více jednotek na obou válčících stranách ( právě v srpnu a září 1940 vrcholila Battle of Britain a Německo nasadilo plně II. a III. Luftflotte a Británie adekvátně více svých perutí).

Aby bylo vidět jak taková záchrana od civilního kutru v srpnu 1940 vypadala, ocitujme si zážitek ve Velké Británii známého pilota „Spitu“ Geoffreye Page.
Když při jednom souboji s Bf 109 začalo jeho letadlo po zásahu hořet, podařilo se Pagemu z letadla vyskočit a otevřít padák( událost je až z 12. srpna 1940). To přesto, že měl dlaně spálené až na kost. Plameny letadla zničily jeho uniformu a strašně mu popálily obličej a celé tělo. Skoro polonahý byl nesen vodou kanálu, a příšerně ve slané vodě trpěl. Když už pomalu ztrácel vědomí, náhle vnímal, že okolo něj krouží člun. Přes strašné bolesti uslyšel volání, cituji:

„Kdo jsi? Šváb, nebo náš?“

Page pak vyplivl mořskou vodu a pohybujíc něčím, čemu se říkalo ještě popraskané rty, zvolal, cituji:

„Vy pitomý, po…ní hajzlové, vytáhněte mě!“

Člun okamžitě připlul a silné ruce ho vtáhly na palubu. Jeden z členů posádky lodě pak říkal, že když slyšel tak jadrné sprosté anglické nadávání, okamžitě poznal, že je to pilot RAF.
Motorový člun pak odvezl Pageho do nemocnice v Margate.
Když pak Pageho svlékali šíleně křičel bolestí. Celý obličej měl spálený dočerna a bez kousku kůže. Na jeho rány mu nanesly silnou vrstvu kyseliny tříselné. Ta měla srazit krev, která mu z popálenin tříštila a zároveň měla zmírnit strašné bolesti, které by mu jinak přivodily smrtelný šok. Page je oním příšerně znetvořeným pilotem, který pak obalený v tvrdé kůře z kyseliny tříselné, byl převezen do Královské Zednářské nemocnice v Londýně.
Tam dostal morfium.
Když mnohem později přišel k sobě zjistil, že se nad ním sklánějí dva lidé, ošetřovatelka a její velmi hezká pomocnice. Snímaly mu obvazy. Když si všiml hrůzy a soucitu v jejich očích, zjistil, že do jeho vlastních očí se mu hrnou slzy. Nakonec sebral tolik odvahy, aby se podíval co dělají. Od ramen až po zápěstí byly jeho paže jedinou masou hnisu. Jeho černé ruce, vyhlížející jako spáry, mohly docela dobře být udělány z ohořelého dřevěného uhlí. Ošetřovatelka se na něj jemně usmála:
„To černé je kyselina tříselná; to není vaše kůže.“
Takto tedy popisoval své první okamžiky v popáleninové nemocnici, jeden z nejznámějších a nejkrutěji postižených pilotů z „Battle of Britain“ – Page. Postava známá i z mnoha autentických filmových záběrů. Nebyl sám, bylo jich mnohem víc.

O padlých hrdinech ještě bude řeč.

Page pak ještě pokračoval ve svých vzpomínkách tak, že mu ošetřovatelka a teď cituji:

„Podávala mu zrcátko, ale odmítl ho. K tomu, aby se podíval na svůj vlastní obličej nesebral odvahu. Proběhlo několik dnů, než Page, který si neustále tiskl ruce na oči, aby vytlačil hnis, sám sebe uviděl v zrcadle.
Uviděl netvora.
Obličej opuchlý na trojnásobek normální velikosti a černý jako uhel, nepřipomínal vůbec žádné lidské rysy.
Page si pak vzpomínal, že v té chvíli – ‚Nikdy na ni nezapomene‘ – si připomněl, jak v okamžiku, kdy se chystal na nepřítele zaútočit, ohlédl se do strany na svého přítele Maxwella a udělal na něj dlouhý nos. Potom omdlel.“

Page pak nebyl jediný pilot RAF, který byl poslán na – „ Oddělení plastické chirurgie“

Tak toto byla také ta odvrácená strana hrdinské epopeje – hrdinské bitvy – „Battle of Britain“.

Napsal: 26/4/2010, 06:42
od michan
IX.díl. Velká Británie 1940. Č 18.

Britští piloti se taktické zásady leteckého boje museli učit velmi rychle.
Červenec 1940, jeho další část po 10. červenci, vypadal tak, že britské lodě se pokoušely proplouvat Doverským průlivem s potravinami a veškerým vybavením pro Londýn a Británii a Ju 87 Stuka se je snažily potopit dřív, než se dostanou pod ochranná křídla PVOS Velké Británie.

Někde u břehů Doverrského průplavu po 10. červenci 1940 – na nebi probíhají letecké souboje a v kanále dopadají bomby na projíždějící lodě.

Obrázek

Lodě na sebe přitáhly tedy Stuky, na Stuky se vrhaly britské „Spity“ a Hurricany. Na to samozřejmě čekaly o pár tisíc metrů výše Bf 109 plukovníka Johannese Finka. Střemhlavě útočily a překvapovaly stíhačky RAF, které se věnovaly Stukám. Rozvinuly se z toho střety mezi stíhačkami – vzdušné souboje.
Průběh těchto červencových soubojů nad kanálem La Manche znamenal, že ti neopatrní, nebo vůči útokům nepřítele méně odolní piloti, byli rychle vyřazováni. U Luftwaffe se pomalu ukazovalo, že Messerschmitt Bf 110
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2236
, dvoumotorová stíhačka, je málo vhodná pro letecké souboje a hodí se spíše jako doprovod bombardérů.
U Britů to zase byla stíhačka Boulton Paul Defiant
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1045
, u které piloti Bf 109 nalezli „hluchá místa“ a sestřelovali je, viz popis Hanesse zde u 19. července 1940:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
V této etapě bitvy nad průlivem La Manche byla většina pilotů RAF i Luftwaffe více jak 12 hodin v „bojové pohotovosti“ a čekala na rozkazy ke startu.
Britské perutě RAF, které hraničily s kanálem La Manche ( Skupina 10., 11. a 12.) v hrabstvích Kent, Sussex a Hampshir a dalších viz mapy, prováděly až 4 bojové lety denně a pokaždé hlídkovaly hodinu až hodinu a půl.

Mapa hrabství v UK.

Obrázek


U Luftwaffe pak v tuto dobu stíhací a bombardovací eskadry ještě tak napjatou situaci neměly. Stejně však už ke konci července 1940 prováděly stíhači Luftwaffe denně 2 až 3 bojové lety a pro pilota Stuky Ju 87 dva lety denně nebylo nic neobvyklého.

Tady je asi dobré říci, že pro Britskou RAF přicházeli, jako posila, koncem června a začátkem a v průběhu července 1940 další piloti i z jiných zemí. Do výcvikových prostor RAF přicházeli piloti z Commonwealthu (část dobrovolníků z USA již byla zařazena v bojových perutích RAF), a přicházeli také piloti z poražených zemí, Belgie, Československa, Polska a Francie. V jednom z historických pramenů jsem nalezl, že důvodů pro které nebyli tito piloti ihned zařazeni do bojových letek bylo několik.
Z těch technických se jako důvod uvádělo to, že se piloti potřebovali seznámit s výcvikem a typem letadla RAF, které bylo jiné, než na kterém doposud létali (jako příklad tam bylo uváděno, že někde se přidával plyn tlačením páčky vpřed, kdežto u jiného typu se tahala páčka k sobě. Jedním z důvodů proč se výcvik u cizích pilotů protahoval, pak byl také ten, že Britové měli podezření, že mohou být mezi nimi nepřátelští agenti a tak následovaly série výslechů. V té době se u zahraničních pilotů množily stížnosti na pomalé zařazování k bojovým perutím RAF. Někteří zahraniční piloti uvažovali o tom, že než je Britové vycvičí bude Battle of Britain skončena a oni nedostanou příležitost se jí zúčastnit.

Narazil jsem také na jeden z problémů, kterým bylo rychlé nasazování stíhacích perutí do akcí včas. Ten popis je velice zajímavý a já bych si jej tudíž dovolil pro přesné znění raději ocitovat.

„V červenci 1940 měli Britové velké problémy s přiváděním svých perutí do akce včas. Německým stíhačům trval přelet Doverské úžiny průměrně 6 minut. Supermarine Spitfire Mk.I potřeboval k vystoupání do výšky 6 000 metrů celkem 13 minut, peruti Hawker Hurricane Mk.I ta samá výška trvala 16 minut. I pokud byli britští stíhači shodou okolností už ve vzduchu a v bojové výšce, i nejsvědomitějšímu operátoru Radiolokátoru trvalo 4 minuty od okamžiku, kdy na svém stínítku obrazovky objevil nepřátelskou formaci, do okamžiku, kdy byl odpovídající žeton na RU (Radiotechnickém Uzlu) umístěn do příslušné polohy na mapě. V těch 4 minutách už nepřítel uletěl 2/3 cesty přes kanál La Manche.
Dozorčí důstojník, naváděcí důstojník, který velel zasahující skupině se tedy musel rychle rozhodnout co udělá.
A pozor!
Musel se rozhodnout správně a hned na poprvé!
V jediném okamžiku znal polohu nepřítele, ale chvíli trvalo než znal přibližnou sílu nepřítele. Musel se naučit velice přesně (a dělo se tak postupně, jinak to vypadalo v červenci 1940 – nejméně přesné, jinak to vypadalo v srpnu 1940 – přesnější a jinak to vypadalo v září a později, kdy už tito důstojníci byli rutinéři) poslat stíhací skupinu na správné místo a ve správném počtu.
V takové situaci tedy zavolal rádiem vedoucího nejbližší letecké hlídky a pak proběhl například takovýto rozhovor:
‚Halo, vůdce modrá, banditi 15+, anděl pět pět, dálka tři nula jihozápad Southampton, vektor sever sever východ.‘
‚Rozuměl.‘
To znamenalo, že byla objevena nepřátelská formace, odhadovaná na víc než 15 letadel (15+), letí ve výšce 5 500 metrů (anděl pět pět), 3 kilometry (tři nula) jihozápadně od Southamptonu a míří na severoseverovýchod… Řídící a vůdce letky se vzájemně prověří svými kódovými jmény a tím rozhovor skončí. Na zobrazovacím stole bude bílý žeton s označením F posunut směrem ke žlutému žetonu s černým označením H, zatímco se britští stíhači obrátili a letěli k nepřátelské formaci, aby se s ní utkali.
V následujících minutách prožíval velitel skupiny – dozorčí důstojník – naváděcí důstojník – úzkost.
Hrozilo mu až příliš mnoho chyb, kterých se mohl dopustit.
Možná, že zavolal příliš mnoho hlídacích hlídek a ponechal tak bez ochrany některý úsek, kde se každou minutu mohl objevit jiný útok Luftwaffe.
A nebo obráceně!
Možná poslal příliš malou skupinu do nerovného boje…
Navíc letky, které do akce poslal mohly být ve vzduchu už nějakou dobu a pilotům mohlo v kritické situaci docházet palivo.
A tady to právě je.
Tak jak pokračovaly dny bojů, zpoždění ve spojení a pronikání zpráv se zmenšovala na obou koncích soustavy navádění (příchozí i odchozí zprávy).
Muži, důstojníci, kteří navádění stíhacích skupin prováděli byli jiní v červenci 1940, byli jiní v srpnu 1940 a byli jiní v září 1940. Jejich úsudek a schopnost rozhodování se časem zlepšovaly. Pozvolna se dařilo vzniklé chyby odstraňovat.
Ale na rovinu si řekněme, že v půli července 1940 tito důstojníci tápali a dělali chyby.“


Ještě jednu důležitou věc jsem chtěl pro pochopení doby říci.
Jaké bylo počasí v létě roku 1940 v době Battle of Britain, neboť to bylo i počasí, které v něm sehrálo důležitou roli. A jak víme, počasí je velice důležité pro leteckou činnost a o tu nám nyní jde.

Počasí v Battle of Britain:
Po většinu léta roku 1940 vládlo na bojištích, kde probíhala Battle of Britain, mírné slunečné počasí s občasnými prudkými dešťovými smrštěmi, které bičovaly moře v La Manche, ale i celé okolní vody Velké Británie. Ranní, nebo večerní mlhy skrývaly pobřeží a studené větry hnaly průlivem husté bouřkové mraky. Bpuřky často překvapovaly Němce a nutili je odvolávat operace.
Tady měli určitou převahu Britové, neboť povětrnostní fronty a oblačnost zpravidla přicházely od Atlantiku ( Britové své meteorology měli již i na obsazeném Islandu – Němci meteorologické lodě zaváděli na sever až později) a přesouvaly se na východ nad evropskou pevninu. Samozřejmě o takové povětrnostní situaci, tedy vědělo první RAF, a to dříve než Luftwaffe. Ale Luftwaffe na druhé straně, díky zkušenostem z předchozích válek, dovedla operovat za všech podmínek, kromě skutečně fatálního počasí. A skutečně pokud „nepadaly trakaře“, tak Göring stále velel – „Do útoku!“
Göring totiž chtěl co nejdříve splnit to, co Hitlerovi slíbil, že zničí RAF a veškerou plavbu v kanálu La Manche.
Tolik tedy o počasí.


Použité podklady:


Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Námořní válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Marcel Jullian – Bitva o Británii – červenec-září 1940
Alan Cooper – Cíl Drážďany.
Průběžně tématické články: www.Palba.cz
A o leteckých technikách soubojů viz články zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=88
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1176
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1179
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1193
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1209
a v nich následné diskuze.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Případnou diskuzi a doplnění prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3980&start=20