Letecké útoky na Velkou Británii od 7. září do 27. září 1940.
Až do dnešních dnů probíhá ve Velké Británii diskuse, zda „signál Cromwell“ ve skutečnosti znamenal:
„Invaze začala“ ,
a nebo znamenal
„Invaze se čeká“.
Co však vždy tvrdili pamětníci a účastníci „Battle of Britain“ je, že „signál Cromwell“, vyhlášený 7. září 1940 ve 20 hodin 7 minut pro ně znamenal, že německý útok na Velkou Británii začal.
V celé zemi se ten večer rozezněly zvony, což bylo další předem smluvené znamení o bezprostřední hrozbě invaze, všechny jednotky obrany britských ostrovů měly být uvedeny do stavu „Nejvyšší bojové pohotovosti“ (Royal Navy již uvedla své lodě do pohotovostti z 6. na 7. září 1940. RAF pak tzv. „Předinvazní varování č. 1“ uvedla své jednotky do pohotovosti dne 7. září ráno a Home Guard a pozemní jednotky již hodinu po 20 hodin 7 minut dne 7. září, po signálu Cromwell).
Samozřejmě invaze nezačala, neobjevily se ani žádné signály v Severním moři, ani v průlivu La Manche, že by se nějaká německá výsadková plavidla vydala přes moře.
Britům zůstalo utajeno, že od 6. září začaly přesuny německých divizí pozemního vojska do anektovaných oblastí Polska u sovětských hranic, kde již do té doby bylo soustředěno 35 německých divizí, z toho 6 tankových.
Britům zůstalo utajeno, že admirál Raeder (šéf Kriegsmarine) pak následně 9. září požádal Hitlera o časový plán invaze a dozvěděl se, že Hitler „vůbec nepomýšlí na vylodění v případě, že operaci bude provázet příliš velké riziko“.
Ale na „signál Cromwell“ se rozezněly zvony po celé UK, a jeden z tehdejších účastníků (Tony Foster) si poznamenal, že dostali rozkaz, cituji:
„Nikdo nesmí opustit ubytovací prostor. Invaze se očekává zítra.“
Většina pamětníků si z té doby připomínala, že skutečně se v ranních hodinách 8. září 1940 počítalo s tím, že německá invaze začne každou hodinu.
Ve skutečnosti vše záviselo na výsledku nové letecké bitvy, která se rozpoutala po 7. září 1940 německým útokem na Londýn. Útokem, který Britové nazvali „Blitz“ – bombardování hlavního města.
Již 8. září 1940 zaútočilo 200 německých bombardovacích letounů na londýnské elektrárny a železniční tratě.
Tentokrát byla britská PVOS připravena. Letectvo zachytilo německá letadla již na počátku a celkově ten den Britové sestřelili 88 německých letadel a útoky zaplatili ztrátou 21 stíhaček.
Pozorovatelé na střechách Londýna viděli přílet Luftwaffe ve svých dalekohledech.
Ten den 8. září 1940 byl ráno dovezen Winston Churchill k jednomu protileteckému krytu v londýnském East Endu
, ve kterém, při bombardování v noci ze 7. na 8. září 1940 (bombardování Londýna v noci provedlo 247 německých bombardérů, které se řídily plameny hořícího Londýna a především doků v East Endu) zahynulo 40 civilních osob (celkově v Londýně dne 7. a v noci na 8. září 1940 zahynulo okolo 500 osob).
Lidé, kteří v okolí tohoto protileteckého krytu přežili se shlukli okolo ministerského předsedy Velké Británie a byly zaznamenány výroky, cituji:
„Mysleli jsme si, že přijdete. My to vydržíme. Vy jim to vraťte.“
A Winston Churchill, s ním i Air Chief Marshal Dowding už začínali mít čím to Němcům vrátit. Oni totiž jak polští, tak čeští, kanadští a další zahraniční piloti chtěli Němce ničit stejně, ze stejných, nebo podobných důvodů, jako jejich britští kolegové. Všichni společně chtěli vyhnat Němce z britské oblohy. A tak dne 8. září 1940 narazilo 400 německých letadel, která přeletěla britské pobřeží, na více než 200 britských stíhacích letounů a již v tomto prvním raním leteckém souboji sestřelili všichni spojenečtí piloti 28 německých letadel (z oněch 88 za celý den a noc – celkem se konaly 3 nálety) a zaplatili to ztrátou 19 vlastních stíhaček.
Že však v Londýně situace lehká nebyla, o tom hovoř zpráva zpravodajců, pro štáb Británie, cituji:
„V oblasti doků vykazují obyvatelé patrné známky nervového zhroucení způsobeného nepřetržitým vystavením tak těžkým zkouškám.“
V ten samý den byl se zoufalou situací v East Endu seznámen i britský král Jiří VI., který se také odebral na inspekční cestu po místech nejhůře postižených bombardováním a na místě ujistil vybombardované lidi, kteří přežili, že s nimi sympatizuje i královská rodina a že jim bude poskytnuta pomoc.
Londýnský „blitz“, který pak pokračoval i 10. září 1940 a vyzněl pro členy válečného kabinetu ve zprávě, ve které se říká, že německé bombardování bylo, a teď cituji:
„Zcela nevybíravé. Všude bylo zvýšené napětí, a když se ozvaly sirény, lidé zblednou a zoufale pádí do krytů.“
Následně válečný kabinet Velké Británie schválil rozhodnutí na jehož základě dostaly britské bombardéry vysílané nad Německo pokyn, cituji:
„Aby se nevracely s pumami v případě, že se jim nepodaří nalézt určené cíle, na něž měly zaútočit.“
Pumy měly být odhozeny na kterémkoli místě. Té noci z 10. na 11. září pak zaútočil značný počet britských bombardovacích letounů na Berlín (jedna bomba dokonce spadla do zahrady ministra propagandy Německa Goebbelse).
Prakticky od této doby až do května 1945 provádělo britské letectvo plánovitě a cílevědomě totální bombardovací útoky na Německo a jím okupované země.
V období celodenních náletů na Londýn a Velkou Británii od 7. září 1940 a dalších 8 dní zahynulo dalších (mimo oněch přibližně 500, o kterých jsme již hovořili 7. a v noci ze 7. na 8. září 1940) více jak 2 000 Londýňanů a přes 10 000 jich bylo zraněno, nebo zasypáno sutí.
„Z vojenského hlediska“ však v „Blitzu“ viděli britští stratégové důležitou kladnou situaci.
Tou kladnou situací v „Blitzu“ bylo, že Němci soustřeďovali své „ velké“ úsilí na bombardování města Londýn (nebrat doslova, neboť samozřejmě probíhaly nálety na další vojenské cíle ve Velké Británii) a tím snížili tlak bombardování na britská letiště, zásobovací fabriky, velitelství stíhacího letectva, letecké továrny a další vojenské cíle.
Britům to umožnilo, že jejich stíhačky se mohly lépe soustřeďovat a Luftwaffe uštědřovat rány, neboť útoky německých letadel byly nyní předvídatelné. Britští dozorčí důstojníci RU věděli, většinou, kam německé svazy směřují a mohli je očekávat v plné bojové pohotovosti.
Dne 11. září 1940 pak přišel pro Němce čas, že museli pohlédnout skutečnosti do tváře.
RAF poražena nebyla a Adolf Hitler určil počátek operace „Seelöwe“ na 24. září 1940.
No jo!
Ale to přeci znamenalo, že musí 14. září 1940, jako poslední den (10 dní před začátkem útoku), dát admirálu Raederovi signál, že má Kriegsmarine uvést do invazní pohotovosti?
A to moc nešlo dodržet.
U Air Marshala Keitha Parka, velitele 11. Skupiny v Uxbridge, probíhal dne 11. září 1940 rozbor výsledků německých náletů v předchozích dnech.
Keith Park v rozboru konstatoval, že počet německých náletů stoupl ze dvou na tři a Němci provádějí tzv. „Valhally“ (Valhala - Britové tak nazývali skupinové útoky více jak 100 bombardovacích letadel), kde je více jak 300 až 400 letadel rozdělených do dvou vln. Na dobu od 45 minut do jedné hodiny tyto útvary (Valhally) dosahují „úplného nasycení obrany ve všech oblastech“.
Šéf 11. Skupiny je tedy nucen svou obrannou soustavu zhustit. Musí své perutě, stále je měl ještě v párech, organizovat v pořadí:
1) Perutě v pohotovosti pro první vlnu útočníků.
2) Perutě dostupné v 15 minutách pro zachycení druhé vlny.
3) Perutě dostupné v 30 minutách pro posily a pro strážní službu na letišti a leteckými továrnami.
A tady pro Parka vznikla otázka.
A co když přijde třetí vlna?
No tak to bude muset zbývající perutě vysílat v párech a tyto poslední perutě začínaly vypadat stále víc a víc jako pouhá náhražka. Skutečností bylo, že do této zálohy mu nejprve nastupovali přicházející mladí piloti, piloti, kteří měli nalétáno třeba i jen 9 hodin, aby se zacvičovali než budou podrobeni denním bojům s nepřítelem. K těm musel přiřadit několik zkušených pilotů.
