Mapa útoků praporů 3. parašutistického pluku ze 7. LETECKÉ DIVIZE (dále jen 7. letecká divize) dne 20. května 1941v okolí prostoru Galatas:
Předsunutou jednotkou 3. parašutistického pluku ze 7. letecké divize byl jeho III. prapor pod velením majora Heilmanna, který dostal rozkaz seskočit 20. května 1941 v 7 hodin ráno v určeném prostoru – dobýt a připravit místo pro seskok ostatních praporů pluku, s kterými měl pak zaútočit na Galatas, Chánii a záliv Suda (skupina Mitte – Střed).
Parašutisté III. praporu na Krétu odstartovali o něco dříve – když, startovali bylo na letištích v Řecku ještě noční šero.
V čele tohoto odřadu III. praporu letěla přes Středozemní moře 9. rota i s velitelem III. praporu majorem Heilmannem.
Když se letouny Ju 52/3 blížily k zálivu Suda, rozeznávaly osádky letadel plavidla britské Royal Navy, jejichž protiletadlové kanóny vytvářely palbou pro přibližující se německá letadla protiletadlovou stěnu.
Z prostoru seskoku se ještě valila oblaka dýmu – následek to druhé vlny bombardování, které zde od 6 hodin 45 minut prováděl 8. letecký sbor. Bylo vidět, že před chvílí zde odvedly svou práci Ju 87 Stuka.
První parašutisté z bojové skupiny přilétali nad ostrov Kréta ze západu a ještě než provedli seskok – slyšeli ze země střelbu z kulometů a pušek. Když letadla nalétla nad cíl seskoku, začala britská palba ze země ještě zesilovat.
Obrana Britů v prostoru Galatas dne 20. května 1941.
Mezi prvními, kteří na Krétu seskočili byl i major Heilmann. Major Heilmann do svého zápisu poznamenal, že bránící se Novozélanďané ostřelovali místo doskoku velmi dobře mířenými střelami. Zároveň hned vedle poznamenal, že jedna bránící se řecká rota se jim při seskoku okamžitě vzdala. Parašutisté, někteří z nich, ještě neměli své pušky z kontejnerů a tak se někteří bránili pistolemi a granáty, jiní, ti šťastnější, se bránili samopaly M.P. 38 viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3437
Již krátce po seskoku, i jednotlivě, útočili parašutisté na okolní vyvýšeniny. Takto se jim podařilo bojem zblízka vyřadit ve svém okolí všechna obranná postavení Britů.
Major Heilmann, velitel III. praporu, nyní postupoval jako pěšák v čele 9. roty. Když se dostali do nějakého úvozu, našli tam raněného četaře z 9. roty a raněného Novozélanďana jak si navzájem obvazovali svá zranění.
Při postupu však major Heilmann zpozoroval skupinu Novozélanďanů, která se kryla za stromy na mírném svahu. Major přešel vzpřímeně s jedním svobodníkem přes novozélandské linie, neboť se mu zdálo, že se Novozélanďané chtějí vzdát. Když však Novozélanďané zjistili, že celá ta tzv. „bojová skupina Němců“ jsou vlastně jen 2 muži, zahájili palbu.
Major upaloval na vrchol, když za sebou zaslechl výkřik. Svobodník, který běžel za ním totiž padl zasažen k zemi, ale i okolo majora létaly kulky. Vtom uviděl přicházet hlubokým úvozem od Galatas k vrcholu skupinu 20ti Novozélanďanů. Zároveň viděl zprava útočit na výšinu svého pobočníka, který pomocí ručních granátů zničil novozélandské kulometné hnízdo a zleva pak přibíhal v čele svých mužů i velitel 9. roty. Velitel 9. roty byl těžce zraněn pod olivovníkem, ostatní v čele s rotmistrem proběhli okolo a dokončili akci. Když se vraceli poznali velitele 9. roty, kterého vzali s sebou.
V době největšího nebezpečí, když se zdálo, že Novozélanďané od Galatas dobudou kopec zpátky, podařilo se Němcům dostat na vrchol kulomet, který Novozélanďany zahnal.
Na vrchol kopce pak přibíhali další a další parašutisté.
Z hlášení pak také vyplývá, že sotva 200 m za bojovým postavením, které bylo na vrcholu kopce, si zřídil vrchní lékař 7. zdravotnické roty své obvaziště.
Když se potom 9. rota pokoušela postoupit dál na sever – na Galatas – dostala se do palby obránců zezadu a utrpěla těžké ztráty.
Celé 2 hodiny trval urputný boj – parašutisté v čele s majorem Heilmannem a s 9. rotou, dobyli vrchol jižně od Galatas.
Podívejme se nyní kam se poděly ostatní roty III. praporu.
Majoru Heilmannovi se podařilo navázat spojení s velitelstvím 3. parašutistického pluku, odkud mu velitel pluku plukovník Heidrich přikázal, aby udržel dobytý vrchol a začal se připravovat k útoku na Galatas.
Bylo odpoledne 20. května 1941, když Britové začali své protiútoky.
Novozélandský 19. prapor, rozložený u Karastosu, útočil nyní na Němce bez přestání.
Major Heilmann neměl stále spojení se svou 10., 11. a 12. rotou. Své těžce dobyté pozice tak musel bránit s oslabenou 9. rotou. Ale tato hrstka parašutistů do večera 20. května 1941 své pozice udržela.
Byl večer prvního dne útoku a od Novozélanďanů se ozývaly silné zvuky motoru. Bránícím se parašutistům z 9. roty docházela munice. Všechny kontejnery, tedy i s jídlem, které německé letouny shazovaly odpoledne na padácích dopadly do pozic nepřítele.
V zápise pak ještě stojí, že v předních liniích zemřel na obvazišti těžce zraněný velitel 9. roty.
Plukovník Heidrich – velitel 3. parašutistického pluku, kterému se podařilo se svými muži obsadit káznici Agya, nechal v noci výšinu vyklidit, aby se jeho pluk mohl držet pohromadě a mohl druhý den odrazit případný protiútok. K zajištění před těmito protiútoky nechal na vrcholu jen skupinu parašutistů, kteří v noci odráželi výpady Novozélanďanů.
Ale co se stalo s parašutisty z 10., 11. a 12. roty z III. praporu majora Heilmanna?
Kde zůstali tito muži a proč se neprobili ke svému praporu?
Večer 20. května 1941 došly první zprávy o uvedených rotách a v zápise o nich stojí:
Nejprve tedy 11. rota:
Tak 11. rota byla vysazena hluboko v horách a probila se z nepřátelského obklíčení k I. praporu. Pouze její velitel, který byl se svým velitelským družstvem jako jediný vysazen správně na silnici do Galatas, k I. praporu nedošel. Podle rozkazu postupoval s několika parašutisty po silnici. Nikdy nebyl zjištěn přesný osud a v zápise stojí, že parašutisté zřejmě narazili na vojáky nepřítele, kteří na ně nastražili léčku. Později totiž němečtí vojáci našli velitele i jeho muže mrtvé. Leželi tam jeden za druhým jak v zástupu šli po okraji silnice.
Parašutisty z 12. roty pak stihl strašlivý osud.
Parašutisté 12. roty vyskočili přímo nad přehradní nádrží. Mnozí z nich se nedokázali včas osvobodit z padákových popruhů a utopili se.
Parašutisté 10. roty byli vysazeni u Daratsosu doprostřed nepřátelského obranného postavení. Bojovali beznadějný boj proti obrovské přesile. Jen jedné četě se podařilo proniknout do oploceného tábora obránců, kde získali 400 zajatců.
Jenomže, když je chtěli odvést směrem k silnici, dostali se do silné kulometné a minometné palby z okolních výšin, které měli obránci dobře obsazené. Novozélanďané takto palbou zlikvidovali takřka celou 10. rotu. Parašutisté, kteří přežili, byli vyzváni, aby se vzdali. Kdo tak učinil, dostal se jako zajatec do tábora.
V těchto bojích byl těžce zraněn i velitel 10. roty, když se chtěl zvednout a odvést své muže do bezpečí, trefila jej další kulka, která byla smrtelná. Osud 10. roty byl zpečetěn.
S II. praporem (3. parašutistický pluk, 7. letecká divize) majora Derpy seskočil u Chanie i plukovník Heidrich. Jejich úkol zněl – Dobýt Galatas!
Plukovník Heidrich rozkázal okamžitě zahájit útok na blízkou opevněnou výšinu. Při tomto útoku padl velitel II. praporu major Derpa.
Úkol 7. ženijního parašutistického praporu majora Liebacha, který seskočil podle plánu u Alikianosu v týle 3. parašutistického pluku, byl - krýt pluku záda. Vojáci 7. ženijního praporu svůj úkol splnili.
Parašutisté z I. praporu pod velením kapitána von Heydteho (3. parašutistického pluku 7. letecké divize) měli startovat jako 2. bojová skupina, jen o něco málo později než III. prapor majora Heilmanna.
Úkol I. praporu byl seskočit poblíž káznice Agya, zablokovat silnici z Alikianosu do Chanie a obsadit výšiny na jih od ní. Severně od káznice Agya měl stát II. prapor a zajišťovat místo seskoku, aby všechny bojové skupiny 3. parašutistického pluku mohly postupovat přímo na hlavní město Kréty – Chánii, které měly dobýt útokem ze všech stran.
