PALBA.CZ

Českoslovenští letci v Polsku
1939

Úvod:
Ještě těsně před vpádem vojsk Wehrmachtu roku 1939, byli naši letci nadšeni a připraveni bojovat. I po Mnichově, kdy obrana našeho státu už postrádala smysl, a nebylo možné se ubránit. Když většina naší armády padla na kolena, jelikož nám byla odebrána většina našeho těžce vybudovaného opevnění, jakožto takřka jediná obrana proti Německé armádě. Letci byli rozhodnuti bojovat proti nacistickému a fašistickému útlaku. Hromadně odcházeli různými cestami do zahraničí, utíkali, skrývali se a zdolávali mnoho kilometrů v nelidských podmínkách, jen aby se mohli postavit na odpor Hitlerovi. Polsko, Francie, Sovětský svaz, Velká Británie – nejenom v těchto zemích vzlétli, aby se utkali v boji s obávanými, zkušenými piloty Luftwaffe nebo aby mohli jako pozemní personál ztěžovat Hitlerovi postup Evropou.

„Malá, ale naše“
Takto zněly oblíbené přívlastky pro naši zemi, nebo alespoň pro to,co po ni zbylo po Mnichově roku 1938. Mnichovská dohoda měla nejenom katastrofální hospodářské nebo územní následky pro svobodné Československo, ale i morálka našeho obyvatelstva výrazně utrpěla. Někteří se rozhodli stáhnout uši a podvolit se nastalým změnám nebo dokonce sympatizovali s novým režimem, někteří se z mnoha důvodů nemohli aktivně bránit, ať už ze strachu o sebe nebo o své rodiny. Jen hrstka odhodlaných se odvážila postavit nepříteli. Bohužel odpor už nebyl možný pomocí naší armády a techniky, ale byla možnost prchnout do zahraničí. V očekávání následujícího, mnoho z Čechoslováků plánovalo cestu do Polska, kde jak se zdálo, Hitler udeří hned, jak se vypořádá se zbytkem Československa. 15. března 1939 překročily Německá vojska hranice a obsadila zbytek okleštěného státu, aniž by západní mocnosti na tuto agresi reagovaly jinak, než politickými jednáními. Pro už takhle obrany neschopnou armádu to byla smrtelná rána, byla zabavena veškerá technika a obsazena letiště, která se svou polohou ve vnitrozemí vyhnula důsledkům Mnichova. Po 15. březnu už nejel z Prahy do Ostravy žádný vlak nevezoucí skupinku československých letců, kteří se ze všech sil snažili vypadat nenápadně. Jeden letoun přeci jen při okupaci bojově vzlétl, byl to stroj četaře Jiřího Mikuleckého Š-328 z letiště v Užhorodu, který kryl palbou z palubních zbraní odchod československých jednotek.


Odchod Československých letců do zahraničí:
Přes hranice se dostávali různými způsoby, většinou pěšky za pomoci průvodců ve směru Hamry-Bílý Kříž-Dolní Lomná nebo Frýdek-Ligotkak. Používali i přechody v okolí Morávky a mezi Ostravou a Bohumínem pomocí železnice nebo přechod přes Slovensko a Vysoké Tatry. Velmi brzy si začalo přechodů všímat gestapo a naši letci se museli mít více na pozoru a mnoho z nich skončilo v rukou gestapa.
Ani po přechodu hranic nebyl osud letců jednoduchý, většina jich byla zadržena polskou pohraniční stráží a odsunuta k československé vojenské skupině v Krakově. Polsku se příliv vojenských utečenců z ČSR příliš nelíbil, jelikož mu hrozilo zhoršení politické situace s Německem.
Mnozí letci plánovali i přelety. Například 8. letcům 64. letky v Piešťanech se podařil přelet s jedním A-100 a třemi Š-328 do Polska. Přelet plánovali od 14. března, ale vzhledem k situaci se jim podařilo vzlétnout až 7. června 1939 v poledne. Podvozková kola jejich letadel se odlepila od plochy piešťanského letiště ve 12:03, bez zahřívání a motorových zkoušek, což se podařilo díky mechanikům, kteří letouny důkladně připravili. Akce se zúčastnili desátník Josef Hrala, četař Ľudovík Ivanič, kteří přistáli po půldruhé hodině na letišti v Krakově a desátník Imrich Gablach, desátník Josef Káňa a desátník Josef Lazar se třemi mechaniky doletěli po třech hodinách do Deblina.
Situace v Polsku však nebyla nijak utěšující, československá emigrace nebyla jednotná. Někteří považovali svůj pobyt v Polsku za dočasný a chtěli co nejdříve pokračovat do Francie. Jiní byli ochotni v Polsku zůstat a účastnit se případného boje. Přípravné práce pro vznik československého vojska v Polsku byly zahájeny v dubnu 1939 ale byly komplikovány neshodami mezi politickou a vojenskou částí emigrace. 30. dubna 1939 byla založena Zahraniční vojenská skupina československá v Krakově, která čítala asi 40 členů. Polská vláda se z počátku zdráhala situaci čs. emigrace řešit a nejevila žádný zájem o naše vojenské specialisty. Proto byla zahájena jednání s Francií a Velkou Británií o přesunu na západ. Francie se svolila přijmout 4000 Čechoslováků do nechvalně známé cizinecké legie. Politická emigrace toto řešení uvítala a souhlasila s přesunem, v Polsku měla zůstat pouze malá jednotka. Někteří naši letci s přesunem souhlasili, jelikož ve Francii a ve Velké Británii viděli silného nepřítele Německa v budoucí válce a jejich působení v cizinecké legii viděli jako dočasné s tím, že je bude Francie časem potřebovat u letadel. Jiní se přesunu bránili, jelikož se chtěli Německu postavit už v počátku a věděli že další na řadě je Polsko.
Koncem července 1939 se konečně polská vojenská správa začínala zajímat o československé letce a specialisty. Proto poslední transport do Francie již odplouval bez československých letců, kteří vstoupili do smluvního poměru s polským letectvem. Přihlásilo se celkem 190 letců, kteří byli rozděleni do tří skupin 1. skupina 20-30 letců kteří byli součástí československého legionu soustředěného ve výcvikovém táboře v Leśne u Baranowicz, kde čekali na přijetí k polskému letectvu. 2. skupinu tvořilo 93 letců kteří byli součástí polského letectva ve dnech vypuknutí války. Jako první do polského letectva byli přijati letci, kteří jako jediní přeletěli 7. června 1939 ze Slovenska. Tato skupina byla soustředěna na základně v Deblinu. 3. skupinu tvořilo 72 letců soustředěných v táboře v Malých Bronovicích, kde čekali na přijetí do polského letectva.


„Dywizjon“ vs. „Gruppe“
Německé letouny neměly v polském letectvu konkurenci. Německo vyčlenilo na polskou kampaň 1922 letadel včetně 235 moderních Bf 109E, oproti tomu mělo polské letectvo ve výzbroji 790 letounů, z toho pouhých 397 v první bojové linii. Pro Polské letectvo to znamenalo značné přečíslení a statisticky malou šanci na úspěch.
Základem polského letectva byla peruť (Dywizjon) čítající kolem 20 letounů a každá peruť byla tvořena ze dvou letek (Eskadra). Celkem bylo vytvořeno 15 stíhacích, 9 bombardovacích, 8 průzkumných a 12 pozorovacích letek. Páteří stíhacího letectva byly letouny P-11 a P-7, bombardovací P-37 a P-23, v rámci námořnictva existovala také Námořní letecká peruť vybavená letouny Lublin R-XIII a R-VIII. V září 1939 mělo letectvo k dispozici celkem 1120 letounů všech typů i účelů.
Stály proti přesile Luftflotte 1 a Luftflotte 4, které byly vyčleněny pro kampaň v Polsku. Čítaly 1906 letadel, z toho 1765 bojeschopných: 335 bojeschopných Bf 109D/E, 100 dočasně z obrany Berlína, 102 těžkých stíhacích Bf 110B/C, 295 střemhlavých bombardérů Ju 87B, 414 bombardovacích He 111 E/H/P, 355 bombardovacích Do 17E/M/Z atd. Celkem 1975 bojeschopných letounů. V průběhu bojů se vzhledem k nečinnosti Francie a Anglie do Polska přesunula i část Luftflotte 2 a 3.
Během polské kampaně ztratilo Polsko 340 letounů, což činí 42% stavu, oproti 10% ztrátám Německa čítajících 257 strojů (dalších 263 strojů bylo poškozeno).
Porovnání ztrát polského a německého letectva je zajímavé. Polsko přišlo od 1. do 17. 9. o 340 letounů, což činí průměrně asi 20 strojů za den. Německo mělo taktéž ztráty, v průběhu celé kampaně od 1. do 30. 9. bylo 520 strojů zničeno nebo poškozeno zásluhou střelby ze země i stíhačů, což znamená 17 strojů denně. Ztráty na obou stranách byly tedy poměrně vyrovnané, ale pouze pro Polsko byly opravdu citelné.

„Swit zwycienstva“
Prvními z československých letců, kteří se dozvěděli o přepadení Polska Německými vojsky, byli příslušníci bronowického tábora. V té době již v tomto táboře bylo na 189 československých letců. Ti byli 1. září probuzeni mohutným náletem na Krakov. Nálety se opakovali celý den a bojová nálada v táboře stoupala, avšak k boji bylo zapotřebí zbraní, které neměli. 3. září se skupina rozhodla k odchodu na východ.
Více do bojů zasáhli letci ze skupiny v Deblinu, kteří byli mezi prvními přijati k polskému letectvu. Vznik Legionu Čechů a Slováků měl vyústit k vytvoření leteckých jednotek, k čemuž již nedošlo. Na základě v Deblinu byly vytvořeny dvě improvizované jednotky, které pomáhaly evakuovat leteckou školu na východ.
Čtvrtý den po vpádu Němců do Polska byla vytvořena na polním letišti Gora Pulowska 1. československá pozorovací letka, jejímž velitelem byl stanoven škpt. Bohumil Liška. Jednotku tvořilo 60 pilotů, pozorovatelů a mechaniků na 11 neozbrojených školních letounů typu Potez XXV a RWD -8. 16. září letka ukončila činnost, jelikož všechny její letouny byly zničeny a na druhý den padli letci do sovětského zajetí.
Další skupinou byl pozorovací roj npor. Zbygnieva Osochovského, který byl vytvořen 7. září 1939 a měl k dispozici 15 letounů RWD-8 a PWS-26 vyzbrojené kulometem 7,92 a mohl nést 12 kg pum. V roji působili J. Balejka, J. František, T. Motyčka, M. Pavlovič a Z. Škarvada. Tento roj působil až do 22. září,kdy zbývajících 6 strojů přeletělo do Rumunska, z nichž tři stroje pilotovali čeští piloti Balejka, František a Pavlovič, zbylí dva upadli do zajetí Rudé armády.
Četař Josef František, který později proslavil naše piloty hlavně na nebi Velké Británie, působil v Eskadře por. Osuchowského od 7. září. Při jednom přeletu na novou základnu uviděl na poli sedícího Poteze-25 pilota četaře Zdeňka Škarvady, který byl donucen nouzově přistát kvůli nedostatku paliva. Josef František se rozhodl pilota zachránit, přistál se svým Potezem na měkkém poli, naložil pilota na křídlo, jelikož zadní sedadlo měl plně naloženo zavazadly a ztěžka se s přetíženým letounem odlepil z pole. Hned po startu na pole dorazila kolona německých tanků. Další zajímavou situací bylo, když při jednom průzkumném letu zahlédl vlak s cisternami. Protože brigáda měla nedostatek paliva, rozhodl se vlak zastavit. Uskutečnil několik přeletů a posunky a máváním křídli se snažil přesvědčit strojvůdce aby vlak zastavil, to se však nepodařilo, tak o kus dále přistál těsně u trati a vlak zastavil. Domluvil přečerpání paliva do sudů a jeho odvoz na letiště. Za tento husarský kousek byl vyznamenán polským válečným křížem. Takovýchto situací bylo v polské kampani požehnaně, hlavně z důvodu neustálého chaosu a rychlého postupu němců. Piloti často vzlétli a při návratu již neměli kde přistát, protože letiště již bylo obsazeno.
Pět československých pilotů bylo také součástí 6. leteckého pluku Lvovského, byli to Jaromír Drmelka, Josef Kopecký, Miroslav Podborský, Metoděj Stočes a Ladislav Uher, kteří byli 10. 9. zařazeni k 65. letce. 17. září letka ustoupila do Rumunska.


Všichni tito piloti bojovali statečně, vzlétali na zastaralých strojích, často bez munice, letouny si museli opravovat nezřídka sami po nocích, protože nebyli mechanici, dokonce tankování letounů často probíhalo za nezáviděníhodných podmínek, například pomocí litrové láhve. Snažili se ze všech sil zpomalit postup Němců, útočili na tanky a motorizované kolony pouze ručními granáty v minimální výšce. Uskutečnily asi 400 operačních letů v rámci 1500 hodin. Přestože se jim nepodařilo sestřelit žádný německý letoun, nijak to nesnižuje jejich odhodlání.

Snad pouze jediný československý pilot měl možnost sestřelu, byl to des. Jaroslav Vyhnis ze základny v Deblinu, která byla hned druhý den kampaně těžce bombardována. Proti Dornierům ihned vzlétly tři polské stíhačky, čtvrtá zůstala na zemi. Tu využil des. Vyhnis a vzlétl. První dávka šla těsně pod nepřátelský letoun, který letěl asi ve 100 metrech a vyplňoval celý zaměřovač Vyhnisova stroje. Druhá už z kulometů nevyšla, jelikož se oba zasekly.

Mezi ztrátami polského letectva byli i čtyři českoslovenští piloti. Tři zahynuli již 2. září při bombardování Deblina, byli to npor. Štěpán Kurka, por. Zdeněk Rous, por. Ondrej Šándor. Čtvrtý byl čet. asp. Václav Pěšička, kterého 8. září omylem zastřelili polští četníci na letišti v Belzyce. Přiletěl tam s por. Kiliánem na letounu RWD a když se vracel pro výstroj, byl střelen četníky, kteří skupinu pokládali za německé parašutisty a jeho pouzdro od masky bylo považováno za granát. K takovýmto omylům docházelo v nastalém chaosu bohužel velmi často. V mnohých případech na československé letce ustupující polská vojska dokonce střílela, přesto, že měli polské výsostné znaky. Dalších šest československých letců utrpělo zranění, byli to por. Viktor Krcha, por. Miroslav Štěpánek, čet. František Hekl, čet. Josef Komínek při náletu na Dęblin; rtm. Vilém Murcek (15. září při přistání v Łucku) a por. Jiří Sehnal při nouzovém přistání.

Závěr:
Československé letce v Polsku je možné rozdělit do několika skupin podle jejich původní činnosti v Československu a to na vojenské, civilní a sportovní. Všichni s velikou chutí bojovali proti hitlerovskému Německu. Po rychlém konci polské kampaně, která trvala pouze necelý měsíc, část pilotů přeletěla do SSSR nebo Rumunska a odtud někteří dále cestovali do Francie, kde jich znovu po čase bylo zapotřebí.


PZL P 11
Výrobce: PZL (Panstwowe Zaklady Lotnicze - Státní letecký podnik, Polsko)
Maximální rychlost 375 km/h.
Stoupavost 12,4 m/s
Dostup 8 400 m
Dolet 600 km


Potez 25
Školní a pozorovací letoun
Motor Hispano-Suiza nebo Loraine, stroj 42-153 Bristol Jupiter VII
Maximální rychlost 230 km/h
Dostup 7400 m
Dolet 680 km


RWD 8
Řadový vzduchem chlazený čtyřválec PZInz Junior 4I o výkonu 120 koní (licenční Walter Junior 4)
Maximální rychlost 170 km/h
Dolet 500 km
Dostup 4200 m


Lublin R XIII
Motor: Hvězdicový motor Škoda Whirlwind J5B 162 kW
Max. rychlost: 180 km/h
Dolet: 600 km
Dostup: 4 100 m
Výzbroj: 1 pohyblivý kulomet Vickers ráže 7,7 mm.


Plk. i.m. Josef František


gen. Josef Balejka


gen. Zdeněk Škarvada

Použité zdroje:
ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI V BOJI PROTI FAŠISMU, Zdeněk Šmoldas, Naše vojsko, Praha 1987, ISBN 28-051-87
DĚJINY ČESKÝCH ZEMÍ II., Kolektiv, Fortuna, Praha 1998, ISBN 80-7168-521-6
ENCYKLOPEDIE STÍHACÍCH LETOUNŮ, William Green a Gordon Swanborough, Svojtka & Co, ISBN 80-7237-341-2
Časopis FAKTA & SVĚDECTVÍ, 1/2010 vydavatelství Naše Vojsko.
a
Server http://WWW.FRONTA.CZ