PALBA.CZ

V první části článku o výzbroji švýcarských ozbrojených sil v letech druhé světové války jsme blíže rozebrali leteckou složku, leč stále zbývá mamutí podíl náležející pozemní armádě. Situace pozemních sil se sice od leteckých v zásadě nelišila, i když alespoň svým měřítkem a vnějšími podmínkami šlo přeci jen o trochu vyšší ligu. Když na podzim roku 1939 Švýcarsko procitlo z růžového snu do aktuální evropské reality, bylo co dohánět. Plánování nebylo zcela na výši, výzbroj byla zastaralá a k její obměně docházelo před válkou příliš pomalu. Velení se sice mohlo opřít o motivované místní obyvatelstvo schopné dodat početně silnou armádu (rezervní systém umožňoval mobilizaci více než 10% populace) a k obraně příhodný terén (navíc na vhodných místech posílený pevnostmi), ale Švýcarsko není velká země a situaci vždy komplikovala nedostatečná operační hloubka (což se s postupem vojsk Osy a izolací švýcarského území nijak nelepšilo, ba naopak). I přes nepříznivé výchozí podmínky je však nutno podotknout, že Švýcaři nejsou žádná ořezávátka a těžko říci, co přesně by invaze Německu přinesla. Zda-li další oslnivé vítězství , nebo rychlé obsazení nížin s poničenou infrastrukturou a zdlouhavé nahánění většiny švýcarské armády po místních horách. Tento hypotetický průběh se naštěstí již nikdy nedozvíme, ale jedno lze konstatovat určitě, a to že ani jedna ze stran by to neměla vůbec lehké.

V této druhé části se budu věnovat převážně pozemní výzbroji (pěchotní, dělostřelecké, pevnostní a protiletadlové, dále minoritní, ale existující obrněné technice) a v malém oddílu i jednotkám operujícím na hladině švýcarských jezer. Pevnostní systém buď zcela vynechám, nebo zmíním pouze okrajově, neboť tento by si zasloužil vlastní podrobnější vstup. Pokud k tomu zdroje dávají nějaké relevantní informace, poskytnu i stavy mužstva a jednotlivých druhů výzbroje v popisovaném údobí.