PALBA.CZ

Sovětská armáda v období druhé světové války disponovala velkým množstvím obrněné techniky, kterou především zastupovaly tanky, samohybná děla a obrněná auta. Technika, která zde prakticky chyběla, to byly transportéry pro převoz pěchoty. Sověti sice v rámci smlouvy o půjčce a pronájmu dostali od spojenců americkou a britskou techniku, ale té bylo velmi málo. Byly samozřejmě používány kořistní stroje německé armády, ale ty využívaly pravděpodobně pouze jednotky druhého sledu. A tak se pěchota do boje převážela na tancích, ale v bojové činnosti rychle se pohybujícím tankům pěchota nestačila a docházelo tak mnohdy k velkým a hlavně zbytečným ztrátám. Není možné tvrdit, že by sovětská armáda o transportéry pěchoty neměla zájem, bylo rozjeto několik projektů, ale žádný se nedočkal masové výroby.
Jako první byl rozjet projekt transportéru pěchoty v roce 1943. Jednalo se o transportér TB-42 na podvozku polopásového nákladního automobilu ZiS-42. Projekt se avšak dostal pouze do stádia dřevěné makety v poměru 1:1 uchyceném na původním podvozku.
Druhý projekt se dostal dále, v roce 1944 byl postaven prototyp transportéru B-3, kde byl použit podvozek nákladního automobilu ZiS-5. Stroj napodoboval německé vozidlo Sd.Kfz. 251, ale pouze pásovým pohonem. Podvozek využíval dílů z tanku T-70, avšak po neúspěšných testech byl projekt zastaven, neboť k výrobě takových vozidel chyběly nejen vhodné motory, ale i zkušenosti a výrobní prostředky.
Po ukončení druhé světové války se pokračovalo ve stavbě transportérů pro pěchotu. Bylo postaveno několik prototypů, převážně však na pásových podvozcích. Na podvozku tanku vznikly dva prototypy, označené K-75 a K-78, na podvozku samohybného děla jeden, s názvem BTR-112.

Obrněné transportéry velitelské verze BRT-50PK

Na začátku padesátých let, přesněji v roce 1952 byl dokončen vývoj prvního pásového obojživelného transportéru, který byl po testech zakončených v polovině roku 1954 vzat do výzbroje sovětské armády pod označením BTR-50P („P“ jako plovoucí). Veřejnosti byl poprvé představen 7. listopadu 1957 při příležitosti VŘSR. První vozidla směřovala do elitních útvarů sovětské armády a jednotek východoněmecké armády. Standardní mechanizovaná brigáda se skládala ze tří praporů, ve kterém každém se nacházelo třicet transportérů BTR-50P a jeden ve velitelské verzi. Transportér BTR-50P (a další jeho verze) byl hojně vyvážen a sloužil v mnoha armádách (Afghánistán, Albánie, Alžírsko, Angola, Bulharsko, Československo, Egypt, Finsko, Guinea, Indie, Írán, Irák, Izrael, Jugoslávie, KLDR, Libye, Maroko, Polsko, Rumunsko, Somálsko, Súdán, Sýrie a Vietnam). První verze měla ještě otevřený přepravní prostor, pozdější už byly už uzavřené, následně i opatřené proti zbraním hromadného ničení. Svařovaná korba vozidla z pancíře tloušťky 10 mm měla mírně skloněné čelo, boky kolmé a střecha motorového prostoru byla níže než střecha přepravního oddílu. Podvozek se skládal ze šesti párů pojezdových kol opatřených gumovou bandáží, s hnacím kolem vzadu a napínacím vpředu. Transportér BTR-50P je plně obojživelný, pohyb je zajištěn dvěma vodomety, na čele korby s vlnolamem. Licenční československý transportér se od originálu mírně odlišoval, například střeleckou věžičkou, a byl označen OT-62 TOPAS (Transportér Obrněný PÁSový). Tyto bojové „taxíky“, jak byly transportéry vhodně pojmenovány, byly vyváženy do arabských států, kde se účastnily bojových akcí v arabsko-izraelských konfliktech, ve kterých se potvrdila jejich nízká bojová účinnost.

Obrněný transportér základní verze BTR-50P, pravděpodobně ukořistěný, později ve službě izraelské armády, nyní v muzeu.

Několik příkladů nasazení :
> rok 1967, Šestidenní válka, Sýrie, Egypt proti Izraeli (Izrael ukořistil velké množství techniky, mezi nimi i BTR-50.
> roky 1968 až 1970, další konflikt, tzv. opotřebovávací, stejní protivníci, Izrael používá kořistní techniku z předchozí války.
> rok 1973, Jomkippurská válka, opět Egypt se Sýrií proti Izraeli.
Jak už bylo uvedeno, transportér BTR-50 se hojně vyvážel, mimo standardní bojové verze byl vyráběn i jako velitelská (BTR-50PU- 1959), vyprošťovací (BTR-50PK-B), servisní (MTP) a odminovací (MKT)
Technická data BTR-50P :
> hmotnost : 14,5 t (bojová)
> posádka : 2 muži (velitel, řidič)+ 20 vojáků výsadku
> rozměry : délka 7070 mm, šířka 3140 mm, výška 2030 mm, světlost 370 mm
> výzbroj : jeden kulomet ráže 7,62 mm
> pohon : šestiválcový vznětový motor V6 s výkonem 177 kW (240 HP)
> obsah nádrží : 462 l
> rychlost : silnice až 44,6 km/h, terén 25 km/h, voda až 10,2 km/h
> měrný výkon : 16,6 HP/t
> měrný tlak : 0,51 kg/cm2
> dojezd : silnice až 360 km, voda 70 km
> překážky : šířka příkopu 2,80 m, kolmá stěna 1,10 m, stoupavost °, boční náklon °, brod (plave)
> pancéřování : do 10 mm

Nákres vozidla BRT-50P

V padesátých letech používala mechanizovaná pěchota obrněné transportéry jen jako prostředek převozu pěchoty do první linie, kde sesedla a bojovala pěšky. Stávající obrněné transportéry poskytovaly malou či nedávaly žádnou ochranu v případě použití zbraní hromadného ničení neboť jejich převozní prostory byly otevřené nebo se nedaly hermeticky uzavřít. Mimo to, pěchota musela vystoupit aby mohla použít své zbraně. Transportéry BTR-50 byly po zahájení výroby bojového vozidla pěchoty BMP-1, tímto vozidlem nahrazovány.


< Obrněný transportér BRT-50PU
> Obrněný transportér BRT-50PK
I když sovětská armáda byla s obrněným transportérem pěchoty BTR-50P docela spokojena, měla k němu určité výhrady. Dalším důvodem vývoje a vzniku bojového vozidla pěchoty bylo vytvoření náskoku před armádami severoatlantického paktu, což se určitě povedlo, neboť v těchto armádách se podobný stroj nevyskytoval. Obrněná vozidla NATO převážející pěchotu byla vyzbrojena pouze kulomety a jejich pancéřování bylo slabší než u nově vyvíjeného vozidla pěchoty. Žádost na nové vozidlo byla podána na konci padesátých let a projekt byl zpracován s důrazem na vysokou mobilitu a ochranu výsadku před palbou z ručních zbraní a střepinami. Vozidlo mělo poskytovat přímou podporu výsadku v útoku i obraně a likvidovat technicky shodné bojové stroje. Jeho pancéřová ochrana přes čelo korby měla odolat palbě do ráže 12,7 mm, zbytek vozidla pak palbě do ráže 7,62 mm a střepinami ze vzdálenosti do 500 metrů. Požadavky na konstrukci nového vozidla převzaly v období let 1959 až 1960 mnohé konstrukční kanceláře, protože nebylo jasné či se vozidlo bude pohybovat po pásech nebo bude kolové. Bylo zpracováno několik experimentálních projektů, včetně hybridních polopásů.
Přednost dostal Objekt 764, neboť měl motor uložený v přední části korby a předpokládalo se, že výměna motoru bude pohodlněji prováděna přes zadní dvoukřídlé dveře. Vývoj nového, přesněji prvního bojového vozidla pěchoty začal na začátku šedesátých let, přesněji v březnu 1960 a byl ukončen asi v polovině roku 1963. Testy prototypu označeného jako Objekt 764 probíhaly až do konce roku 1965 a následně, v začátkem roku 1966 byla zahájena sériová výroba. Západní zpravodajské služby sice podaly o novém sovětském bojovém vozidle určité informace, ale skutečně bylo vidět až na vojenské přehlídce dne 7. listopadu roku 1967 v Moskvě. Nové bojové vozidlo vyvolalo skutečné obavy, neboť se na tu dobu vyznačovalo silnou výzbrojí se kterou podpořilo vlastní výsadek a mohlo ničit podobné vozidla protivníka. Při srovnání s jinými shodnými vozidly mělo lepší mobilitu, vyšší pancéřovou ochranu a schopnost součinnosti s tanky. Byl to revoluční design spojující vlastnosti obrněného transportéru a lehkého tanku. Sovětské armádní velení předpokládalo, že v budoucích konfliktech mohou být použity jaderné, chemické a biologické zbraně, ve kterých by nechráněná pěchota byla brzy usmrcena nebo jinak zneschopněna. Vozidlo BMP zajišťuje pěchotě relativní bezpečí ve svých obrněných a záření stíněných bojových prostorech, podporuje ji v nezamořeném terénu a navyšuje jejich mobilitu. Označení vozidla BMP (rusky: Боевая Машина Пехоты) znamená "bojové vozidlo pěchoty". BMP-1 bylo první sériově vyráběné bojové vozidlo pěchoty na světě. V kódu NATO bylo zprvu značeno jako M-1967, později pak BMP a BMP-76PB.

Vybraný stroj s továrním označením Objekt765.

Bojové vozidlo pěchoty BMP-1 : První výrobní série BMP-1 s označením Objekt 765Sp1 byla vyráběna asi od konce února 1966 do poloviny (červen) roku 1969. Následoval v drobnostech vylepšený model Objekt 765Sp2, který byl produkován od července 1969 až do roku (listopad) 1973. Jako další výrobní verze byl modernizovaný Objekt 765Sp3. Modernizační změny se dotkly podvozku a motorového ústrojí, což zvýšilo celkovou hmotnost o 200 kg. Vozidlo bylo vyráběno od konce 1973 asi do poloviny roku 1979. Závěrečná výrobní série označená Objekt 765Sp4 už převzala nové označení BMP-1P. Největší změnou od předchozích výrobních variant je instalace raketového systému protitankových řízených střel 9P135M-1 „Konkurs“ / “Fagot“. Produkce tohoto vozidla trvala až do roku 1983 a celkově bylo v podnicích v Sovětském svazu vyrobeno asi 20 000 bojových vozidel pěchoty BMP-1. Hlavním výrobcem vozidel BMP-1 a jeho variant byl Kurganský strojírenský závod (KMZ - Kurganskij mašinostroitelnij zavod), na produkci dalších variant jako třeba průzkumné vozidlo dělostřelectva PRP-3 se podílel ČTZ (Čeljabinský traktorový závod), vozidlo PRP-4 a jeho modernější verze PRP-4M vyráběl RMZ (Rubtsovskij mašinostroitelnij zavod). Modernizace a generální opravy pak opět probíhaly v závodě KMZ.

Prototyp Objekt 764 byl sestrojen v konstrukční kanceláři ČTZ a od prvního sériového stroje Objekt 765Sp1 se odlišoval.
BMP-1 Objekt 765Sp1 byl asi o 40 mm nižší, měl nižší rychlost plavby o 2 km/h, vyšší dojezd o 50 km a vyšší počet střílen (o jednu). Pohon stroje Objekt 764 zajišťoval vodomet, který byl pro úsporu místa odstraněn, odmontovány byly i dva boxy na nářadí a pro úsporu místa byly v Objektu 765Sp1 nádrže na palivo s menším obsahem. Přípona “Sp” u označení znamená specifikaci. U NATO bylo vozidlo značeno jako BMP Model 1966, v některých zdrojích nesprávně jako BMP-V. Hmotnost stroje se pohybovala na hranici 12,6 tun.
BMP-1 Objekt 765Sp2 byl vyráběn v průběhu let 1969 až 1973, ale od června 1970 došlo ke změnám, korba stroje se zvýšila, dostala nový tvar čela, což ji protáhlo o 200 mm a tím se sice zvedla standardní hmotnost na 13 tun, ale zlepšila se plavební schopnost. Změny se dotkly také průlezů ve střeše korby a přívodu vzduchu. Hlavní zbraň ráže 73 mm dostala stabilizátor a bylo zlepšeno odpalování protitankových řízených střel. Do vozidla byl instalován výkonnější motor, vylepšené automatické nabíjení a dokonalejší přístroje pro noční vidění. NATO vozidlu přidělilo označení BMP Model 1970.
BMP-1 Objekt 765Sp3 vyráběný až do července roku 1979 byl také vylepšen a hmotnost se zvedla o 200 kg. Stroj byl vybaven modernějším periskopem 1PN22M2 a dopravní signalizací. Nato označilo tuto výrobní verzi BMP Model 1976 (M1976).
Svařovaná korba vozidla se skládá z pancéřových desek z válcované oceli s proměnou šířkou od 6 do 33 mm. Bojové vozidlo je relativně nízké, s ostře lomeným čelním pancířem (horní část pancíře se sklonem 80°, spodní pak 57°) a mírně skloněným horním pancířem vyznačujícím se žebrováním. Původní požadavky na pancéřovou ochranu zahrnovaly odolnost čelního pancíře proti střelám ze zbraní ráže 23 mm od vzdálenosti 500 metrů, boky a záď měly odolávat střelám ráže 7,62 mm a střepinám od vzdálenosti 75 metrů. Vozidlo BMP-1 se silně skoseným čelním pancířem by měl odolávat střepinám z dělostřeleckých granátů a palbě ze zbraní do ráže 12,7 mm, k tomu také napomáhá na čele umístěný vlnolam. Při zastřelovacích testech byla doložena odolnost čelního pancéřování proti palbě z kanonu Oerlikon ráže 20 mm nebo automatického kanonu HS.820 ze vzdálenosti od 100 metrů. Boky, záď a strop korby byl měl odolávat palbě z ručních zbraní ráže 7,62 mm, ale jsou doloženy případy z Afghánistánu a Čečenska kdy střely z těchto zbraní (ráže 7.62 mm) pronikly do vozidla ze vzdálenosti 30 až 50 metrů. Na druhou stranu před bojovou činností posádky naplnily palivové nádrže v zadních dveřích pískem a tyto pak zabránily proniknutí střel do ráže 12,7 mm z tohoto směru. Na levé straně čela korby se nachází pracoviště řidiče, na pravé straně je motorový prostor. Řidič při jízdě při uzavřeném poklopu používá tři periskopy TNPO-170, přičemž prostřední z nich je možné při snížené viditelnosti (nebo v noci) vyměnit za binokulární přístroj TVNO-2 aktivního nočního vidění. Na jeho místo je možné také upevnit při plavbě vozidla zvýšený periskop TNPO-350B. Řidiči zlehčuje práci zjednodušený systém řízení (volant). Za ním, o maličko výše má své stanoviště velitel vozidla, ten má k dispozici odnímatelný infračervený reflektor OU-3GA2 nebo OU-3GK s efektivním dosahem 400 metrů spojeným s pozorovacím binokulárním přístrojem TKN-3B (se zvětšením 5x/4,2x) pro noc/den. Dále zde má ještě dva periskopy opatřené vytápěním a samočisticím zařízením a radiostanicí R-123M.
Ve středu korby je uložena malá kruhová střelecká věžička se skloněnými boky. Tato jednomístná plně otočná (360°) střelecká věžička je poháněna motorem a je odvětrávatelná. Základní verze vozidla má ve střelecké věžičce uložen nestabilizovaný kanon 2A28 „Grom“ ráže 73 mm spřažený s kulometem PKT ráže 7,62 mm (napravo od kanonu). Kanon má náměr v rozsahu od -4° do +30°, a podle potřeby používá munici kategorie HEAT nebo HE-FRAG.
Nad hlavní kanonu se nachází nově vyvinuté odpalovací zařízení 9S428 pro protitankové řízené střely 9M14 „Maljutka“ (v kódu NATO AT-3 Sagger) s rozpětím dosahu od 500 do 3000 metrů. Poloautomatický nízkotlaký kanon 2A28 Grom má hlaveň s hladkým vývrtem a je nabíjen ze zásobníku nacházejícího kolem prstence věžičky. Kadence zbraně je v průměru 8 až 10 výstřelů za minutu, automatické nabíjení je avšak nespolehlivé a ohrožuje posádku. Jsou známy případy, kdy jednotky z nových vozidel automat demontují a ponechávají jen mechanické podávání munice. Počet vezené munice pro kanon je 40 nábojů, pro kulomet 2000 nábojů a 5 protitankových řízených střel. Kanon používá křidélky stabilizovanou munici PG-15V, která je podobná munici SPG-9 (do lehkých bezzákluzových pěchotních zbraní), ale má nižší úsťovou rychlost. Při opuštění kanonu má střela rychlost 400 m/s, která vzroste na 600 m/s. Plánovaný dosah 1500 m nebyl však dosažen, průměr se pohybuje od 700 do 750 metrů. Střela z PG-15V (HEAT) je schopna prorazit pancíř od 280 do 350 mm, což by v roce 1970 zastavilo protivníkovy moderní tanky (americký M60A1, britský Chieftain nebo německý Leopard 1). Modernizovaná munice PG-9 pak proniká pancířem o tloušťce 400 mm, což na čelní pancíř moderních tanků (americký M1A1 Abrams, britský Challenger 2, německý Leopard 2) nestačí, ale ze vzdálenosti 500 metrů do méně chráněných znehybnit. Při projíždění těžkým terénem se absence stabilizátoru podepisuje na přesnosti palby. Pro odpalovací zařízení 9S428 byly postupně vyvinuty protitankové řízené střely 9M14 Maljutka, 9M14M Maljutka-M a 9M14P Maljutka-P, z nichž všechny jsou určeny k použití proti nepřátelským moderním tankům ve vzdálenosti od 500 do 3000 m, přičemž tyto střely mohou proniknout pancířem až do tloušťky 560 mm. Jak už bylo uvedeno vozidlo BMP-1 veze 5 těchto střel, jedna je umístěna v odpalovacím zařízení, dvě pak ve střelecké věžičce a dvě v korbě. Střela 9M14M má hmotnost 10,9 kg, střela 9M14P váží 11,4 kg, střely ale z důvodu absence nočního navádění lze úspěšně vypouštět za denního světla. Jednoduché navádění pomocí tenkého kabelu má i svoje mínus, a to v podobě relativně nízké rychlosti letu, zpožděné reakce, opakování palby (až po dosažení cíle předchozí střelou) a nemožnost střelu použít pod hranici 500 metrů. Také u použití střel při jízdě terénem vyžaduje velmi zkušeného střelce. Bojová vozidla pěchoty BMP-1, které nebyla modernizována do standardu BMP-1P mohou používat od roku 1995 nově vyvinutou protitankovou řízenou střelu 9M14-2 Maljutka-2, které mají vyšší rychlost letu a účinnější hlavici.

Vozidla sovětské výroby BMP-1, to první (zleva) s pouštní kamufláží patří irácké armádě, to druhé slouží v Polsku.

Nízká věžička celkově snižuje profil vozidla, ale k jejím nedostatkům patří mrtvá zóna nad poklopem velitele vozidla, kde se nachází infračervený reflektor, v případě nezvednutí hlavně by byl poškozen. Dále, při otočení věžičky hlavní kanonu dozadu nad přední poklopy ve stropě korby přepravního prostoru tyto nelze otevřít. Nízká věžička je obtížným cílem, ale na druhou stranu nízko položené zbraně (asi 180 cm nad zemí) ohrožují vlastní postupující pěchotu. Shodnou střeleckou věžičku používá i výsadkové vozidlo BMD-1. Střelec má svoji sedačku zavěšenou na levé straně kanonu, z přístrojů používá monokulární periskop 1PN22M1 (zvětšení 6x/6,7x) s dvojím režimem (den/noc) s dosahem 400 m, ve spojení s infračerveným světlometem v noci 900 metrů. Zde se nachází ještě čtyři pevné pozorovací periskopy, optický dálkoměr a také odnímatelný infračervený reflektor OU-3GK.
Bojový prostor pro výsadek je plánován pro osm vojáků s plnou výzbrojí, kteří sedí na sklápěcích polstrovaných sedačkách zády k sobě, které jsou umístěny středem přepravního prostoru. K palbě, i z jedoucího vozidla je možné využít devět střílen s periskopy, čtyři na každém boku korby a jedna vzadu v levých dveřích, přičemž první střílna (směrem od čela) umožňuje střelbu z lehkého kulometu. Ve stropě korby v místě bojového prostoru výsadku jsou nainstalovány čtyři průlezy a v téměř kolmé zádi dvojdílné pancéřované dveře otvírající se směrem ven. Tyto vzduchotěsné dveře přepravního prostoru mají v sobě zabudované nádrže na palivo s obsahem 110 litrů. Bylo doporučeno, aby v době zahájení bojové akce palivové nádrže v zadních dveřích neobsahovaly palivo. Nízký profil vozidla se také podepsal na velikosti přepravního prostoru, provozní zkušenosti dokázaly, že prostor pro osm vojáků s plnou polní výbavou (a neustále se zvyšující) je nevyhovující a některé armády výsadek omezily na sedm osob.
Pohonný systém vozidla se nachází na pravé straně přední části korby, tvoří jej šestiválcový čtyřtaktní vznětový motor UTD-20 s výkonem 224 kW (300 HP) spojený s manuální pětistupňovou převodovkou (jedna zpátečka). Palivové nádrže mají celkový obsah 462 litrů, přičemž je možné jako palivo použít i petrolej (TS-1). Bojové vozidlo pěchoty BMP-1 je díky použitému motoru dosáhnout na zpevněném povrchu rychlost až 65 km(h, v terénu se pak průměrná rychlost pohybuje kolem 45 km/h. S využitím všech nádrží je vozidlo schopno na zpevněném povrchu dojet až do vzdálenosti 600 km a v terénu to je kolem 500 km.
Podvozek bojového vozidla je složen ze šest párů pojezdových kol opatřených bandáží uchycených na torzních tyčích. Ozubený pár hnacích kol je umístěn vpředu, napínací kola pak vzadu a horní větev pásu podpírají tři nosné kladky. Z důvodu nízkého měrného tlaku má vozidlo dobrý průjezd přes hluboký sníh a podmáčený bažinatý terén a při pohybu po silnici a v terénu je schopen držet s rychle se pohybujícími moderními tanky. Horní část podvozku je opatřena ochrannými deskami ukončené blatníky, které napomáhají pohybu ve vodě. Dobrým plavebním schopnostem napomáhá tvar korby a dutá pojezdová kola, vozidlo je tak schopno plout až 1,20 m za sekundu a to do výšky vln až čtvrt metru. Vyšší vlny si vyžadují pomoc vyprošťovacího vozidla. Bojové vozidlo pěchoty BMP-1 je plně obojživelné, po hladině se pohybuje pomocí pásů a to rychlostí mezi 7 až 8 kilometry v hodině. Před najetím do vody posádka zapíná odsávací čerpadla a zvedá vlnolam uložený na čele korby. Vozidlo BMP-1 bez problému překonává vodní překážky jako jsou řeky a jezera, avšak není stavěno na námořní výsadek.
Technická data BMP-1 :
> hmotnost : 12,5 t (prázdná) 13,2 t (bojová)
> posádka : 3 muži + 8 vojáků výsadku
> rozměry : délka 6740 mm, šířka 2940 mm, výška 2150 mm, světlost 370 mm
> výzbroj : poloautomatický kanon 2A28 Grom ráže 73 mm s hladkým vývrtem hlavně (40 nábojů), spřažený kulomet PKT ráže 7,62 mm (2000 nábojů), odpalovací zařízení 9S428 protitankových řízených střel 9M14 Maljutka (5 střel)
> pohon : vznětový šestiválcový kapalinou chlazený motor UTD-20 s výkonem 224 kW (300 HP) při 2600 ot./min
> obsah nádrží : 462 l
> rychlost : silnice až 80 km/h, průměr 65 km/h, terén 45 km/h, voda až 8 km/h
> měrný výkon : 22,7 HP/t
> měrný tlak : 0,6 kg/cm²
> dojezd : silnice až 600 km (370 mil), terén 500 km (310 mil)
> překážky : šířka příkopu 2,50 m, kolmá stěna 0,70 m, stoupavost 35°, boční náklon 25°, brod (plave)
> pancéřování : střelecká věžička : čelo až 33 mm/42°, boky 19 mm/36°, zadní část 13 mm/30°, strop 6 mm/0°, korba : přední část strop 7 mm/80°, čelní dolní část 19 mm/57°, boky vrchní část 16 mm/14°, boky dolní část 18 mm/0°, zadní část 16 mm/19°, strop střed 6 mm/0°, dno 7 mm/0°.
> jiný zdroj : rozměry : délka 6735 mm, výška 2068 mm

Vozidlo BMP-1

Charakteristické znaky BMP-1
> poměrně nízká silueta vozidla s ostře lomeným čelním pancířem, vzadu zakončená dvojdílnými dveřmi pro výsadek.
> nízká střelecká věžička vyzbrojená kanonem ráže 73 mm se spřaženým kulometem, nad kanonem umístěno odpalovací zařízení protitankových řízených střel 9M14 Maljutka.
> podvozek složen ze šesti párů pojezdových kol, s párem hnacích kol (vpředu), párem napínacích kol (vzadu) a se třemi podpůrnými kladkami na každé straně.

Pokračování ve 2. části