PALBA.CZ

"...vojáci přichází z Pruska nebo Jižního Německa, mají ocelové přilby, jsou hezcí a velmi disciplinovaní. Časy kdy komunisté ovládali Mnichov, jsou konečně za námi."
Thomas Mann
Nejprve bych rád uvedl pár zajimavostí z historie Bavorska. Jelikož tyto údaje jsou velice důležité pro pochopení, proč bavorští představitelé chtěli samostatný bavorský stát. Vraťme se až do roku 1815, kdy bylo součástí německého spolku, vedeného rakouskem, který byl v podstatě protiváhou rostoucí moci Pruska. A právě po boku německých spolkových zemí a Rakouska, vstoupilo bavorsko v roce 1866 do osudové prusko-rakouské války. Bavorská nezávislost tak v podstatě skončila 22.srpna roku 1866, kdy král Ludvík II. podepsal mírovou smlouvu s Pruskem, leč nebylo nuceno stát se součástí severoněmeckého spolku, vedeného Pruskem, na rozdíl třeba od Saska. Fakticky se Bavorsko dostalo do područí Pruska až roku 1871, kdy pruský král Vilém I. vyhlásil 18.ledna v Zrcadlovém sále ve Versailles Německou říši. Bavorsku, jakož to největšímu státu, byla ponechána rozsáhlá práva a privilegia, jako třeba vlastní síť železnic a pošt, bavorští králové si mohli ponechat své tituly a především byla zachována bavorská armáda. Je vhodné připomenout, že bavorská armáda se účastnila i Prusko-francouzské války (1870-1871). Ještě ale na začátku první světové války se bavorská armáda od pruské dost významě lišila a to ne jen organizací (bavorské divize) ale i výzbrojí a vzhledem. V roce 1913 byl novým králem zvolen ludvík III. (1845-1921). O této nevšední osobnosti je třeba říct si něco bližšího. V době vypuknutí první světové války, odjel k císaři Vilémovi a ujistil jej o podpoře. O několik dní později dokonce prohlásil že v brzké době očekává vítězství a rozšíření hranic Bavorska. Tyto absurdní plány se týkaly připojení Alsaska k bavorskému království. Ludvík šel se svými ambicemi ještě dál a chtěl získat i část Belgie, přesněji řečeno přístav Antverpy, které tehdy byly významným obchodním centrem. Dokonce 8.června otiskly Bavorské státní noviny tento plán, leč v cenzurované formě, jelikož nesmělo dojít k provokaci neutrálního Nizozemska. I když později v roce 1916 došlo ke ztrátě Belgie, král Ludvík i nadále požadoval připojení Alsaska k Bavorsku. Ač byly tyto myšlenky bláhové a vzhledem k imperiální politice říše byly i zcela nereálné, jisté povědomí o velmocenských choutkách Bavorska přetrvávalo i v pozdějším období. Vyhlídky na vyhrání války ale byly postupně tlumeny a německá vojska se dostala v podstatě jen k defensivě, pokud tedy pomineme nadějnou operaci Michael (21.březen až 5.duben 1918). Po prohrané válce šlo již všechno velice rychle a v době listopadové revoluce roku 1918, byl poslední bavorský král Ludvík III. nucen vzdát se bavorského trůnu. Konec monarchie znamenal zároveň vyhlášení svobodného státu Bavorsko, tak se stalo 7.listopadu z úst žurnalisty a revolucionáře Kurta Eisnera.
Pokud se chceme zajimat o bavorskou republika rad, je třeba si připomenout velice pozoruhodného rebela. Kurt Eisner (1867-1919) byl mnichovský levicový politik a žurnalista. V letech 1907-1910 byl hlavním redaktorem novin Fränkische Tagespost. Jako drobnou vsuvku je vhodné zmínit, že o Kurtu Eisnerovi je zmínka i v Hitlerově knize Mein Kampf, kvůli jeho židovskému původu. Vraťme se ale zpět k Eisnerovi. V roce 1917 vstoupil do nezávislé sociálně demokratické strany Německa. Ještě před koncem války byl odsouzen za zradu a podněcování stávek na 9 měsíců vězení. Okamžitě byl převezen do věznice Stadelheim, zde však setrval jen krátce, jelikož byl brzy propuštěn během všeobecné amnestie. Po propuštění se Eisner dozvěděl o říjnové revoluci v Rusku z roku 1917. Podnícen touto událostí, organizoval Eisner listopadovou revoluci, která svrhla Bavorskou monarchii. Eisner deklaroval Bavorsko jako svobodný stát a 8.listopadu 1918 se stal prvním republikánským premiérem Bavorska. Nová vláda však nedokázala efektivně plnit potřeby lidu a v lednových volbách roku 1919 byl poražen. Ještě než stačil odstoupit z funkce, byl měsích po debaklu ve volbách, střelen do zad politickým aktivistou Antonem von Arco auf Valley. Jeho atentát měl za následek vytvoření Bavorské republiky rad. Kdo byl ale tento významný atentátník:
Celým jménem Anton Padua Alfred Emil Hubert Georg von Arco auf Valley se narodil 5.února roku 1897 v hornorakouském Sankt Martin im Innkreis. Jeho otec Maximilian byl obchodníkem a majitelem panství. Jeho matka Emily Freiin von Oppenheim pocházela z bohaté bankéřské, židovské rodiny Oppenheimů. Na začátku první světové války nastoupil von Arco auf Valley do armády k bavorskému pluku a v roce 1918 byl spolu s mnohými vojáky demobilizován. Při návratu do německa byl zbit rudými, což patrně umocnilo jeho nenávist k socialistům a komunistům. Stejně jako Hitler se i von Arco rozhodl začít nový život v Německu a zapsal se na Mnichovské univerzitě, kde začal propadat nacionalismu. Dokonce se pokusil vstoupit i do ultranacionální organizace "Thule" členství mu ale bylo zamítnuto kvůli jeho židovskému původu. Jako šlechticovi, monarchistovi a antisemitovi (navzdory svému zčásti židovskému původu) se mu hnusil bavorský ministerský předseda, žid Kurt Eisner. Prohlásil o něm: "Eisner je bolševik a žid. Není němec a nechápe pocity němců, podkopává všechny vlastenecké myšlenky a pocity našich lidí. Je zdrádcem této země." Anton von Arco tedy neváhal, sebral svou pistoli a rychle se odhodlal k činu. Dne 21.února roku 1919 střelil Eisnera do zad a ten byl na místě mrtev. Stalo se tak ve starém městě na ulici Kardinal-Faulhaber Strasse nedaleko Promenadeplatz. Atentátník byl chycen a v roce 1920 stanul před soudem. Ač byl odsouzen k trestu smrti, měl soudce pro von Arcův čin pochopení a rozsudek nakonec změnil na pět let vězení. Trest si odpykával ve vězení Stadelheim leč již v roce 1924 musel věznici opustit, aby udělal místo Adolfu Hitlerovi, který zde byl uvězněn po nepodařeném Pivním puči. Připomeňme si že ve Stadelheimu byl během války vězněn i Kurt Eisner(!). Von Arco auf Valley byl omilostněn roku 1927 a politického dění se již neúčastnil. Jeho čin ale poněkud paradoxně oslavovali nacisté, pro které byl von Arco hrdinou (patrně jim nevadilo že byl polovičním židem). Dokonce okouzlil i budoucího ministra propagandy Josepha Goebbelse, který v době atentátu pobýval v Mnichově. Zemřel při dopravní nehodě 29.června roku 1945 v rakouském Salzburku.


Již 10.listopadu 1918 byly v podstatě ve všech velkých německých městech zřízeny tzv. rady dělníků a vojáků. Tyto uskupení volaly po co nejrychlejším přijmutí míru a zrušení Císařství. Je zajimavé že monarchie se v Německu rozpadla v podstatě bez většího krveprolití. Prioritou také bylo zabránit krvavé občanské válce, která nedávno zachvátila Rusko. Nemám v plánu vypisovat celý průběh ravoluce v poválečném Německu, je ale zajimavé, že jednu dobu se zdálo, že politickou vládu v Německu budou držet právě "Rudí" strana KPD (Spartakovci) a armáda vedená generálem Wilhelmem Groenerem bude v podstatě autonomní. Takto bylo ujednáno v Ebert-Groenerově smlouvě. 28.prosince 1918 ale došlo k rozkolu mezi Spartakovci a armádou. Brzy Spartakovci ovládali již jen hlavní město německa – Berlín. V reakci na povstání povolal sociálně demokratický premiér Friedrich Ebert nacionálně-pravicové Freikorps k potlačení revoluce. Již 5.ledna propukly boje v ulicích. Až do 12.ledna drželi Spartakovci centrum Berlína ve svých rukou a brzy bylo povstání utopeno v krvi. Na konci Spartakovského povstání byli 15.ledna, bez soudu a jakéhokoliv obvinění zavražděny "Erthardovou Brigádou Smrti", stovky členů KPD, rady dělníků a vojáků se rozpadly. Vůdci povstání: Karl Liebknecht (1871-1919) byl zastřelen a odvezen do márnice. Rosa Luxemburgová (1871-1919) byla po krátkém výslechu zbita pažbou pušky a následně zastřelena. Její mrtvola byla hozena do berlínského Landwehr Canal, kde se našlo až po čtyřech měsících, 1.června 1919. Opusťme ale situaci v Německu a nezdařený puč v ulicích Berlína a vraťme se do Bavorska, o kterém je tento článek.
7.ledna 1919 demonstrovalo na Theresienwiese nejméně 4000 nezaměstnaných dělníků a snažilo si vymoct vyšší podporu v nezaměstnanosti. Odpovědí byla kulometná palba do davu. Po čtyřech dnech, došlo v noci 11.ledna k přestřelce mezi armádou a radikální levicí. Po těchto krátkých střetech byli zatčeni Max Levien a Erich. Demonstranti se znovu sešli a požadovali jejich propuštění. Opět se rozezněly pušky vojáků a pod palbou našlo smrt šest demonstrantů. Druhý den probíhaly volby do parlamentu, leč byly bojkotovány komunisty a anarchisty. 16.února probíhají masové demonstrace na Theresienwiese, davy požadují nastolení sovětské demokracie. 21.února je zavražděn Kurt Eisner, právě před svou plánovanou rezignací. Zavraždění Kurta Eisnera vedlo k tvrdé odplatě ze strany komunistů a anarchistů. Souběžně propukají v zemském sněmu nepokoje a další dva lidé byli zabiti, kvůli tomu bylo další zasedání parlamentu odloženo. Prozatimní vládu nad Bavorskem přebírá Ernst Niekisch (SPD). Probíhají i další stávky a nepokoje. Atmosféra se i nadále stupňuje, když 4.březen odmítá Sovětský Kongres vytvoření koaliční vlády s SPD. 17.březen je novým premiérem zvolen Johannes Hoffmann (SPD). Zdálo by se že je situace stabilizovaná, ale 21.-22.března přicházejí zprávy o vyhlášení sovětské socialistické republiky v Maďarsku, do jejiž čela se postavil Béla Kun. Levicovému hnutí se tak dostává nových sil, snaha o převrat získává nový impulz a navíc mají nový vzor. Vypjatá situace vyvrcholila ve vyhlášení Bavorské republiky rad (Münchner Räterepublik či Bayerische Räterepublik). Stalo se tak 7.dubna 1919. V ústřední radě měli převahu anarchisté a radikální socialisté, hlavní slovo měli socialista Ernst Toller (1893-1939) a anarchista Gustav Landauer (1870-1919). Právě o Landauerovi by bylo dobré říci si něco bližšího, protože právě Landauer byl v podstatě hlavním ideologem tohoto hnutí.
Levicový intelektuál Gustav Landauer byl velice významným intelektuálem a literátem té doby. Spolu se socialistou Ernstem Tollerem byl vůdčí postavou první Mnichovské republiky rad. Landauer je významnou osobností libertariánského myšlení a hnutí. Jeho myšlenkový svět vychází z kořenů původního socialistického myšlení a zdrojů historického anarchismu 19.století, zejména z federalismu Proudhonova i z idejí Bakunina a Kropotkina. Landauerova vize kooperativního socialismu založeného na svobodě a spravedlnosti byla cílena pro tehdejšího čtenáře, vycházela ze současnosti a aktivního zapojení jedince, společnosti, na myšlence revoluce. Landauerova teoretická aktivita vyvrcholila v jeho nejvýznamnější práci Výzva k socialismu (1911). Také věřil v reálné možnosti socialismu bude-li k tomu dostatečná vůle a úsilí sdružených individuí ve společenství, na těchto základech tedy stály jeho utopické myšlenky. Uvažoval o kooperativním socialismu obcí, v nichž by se rozvíjel socialistický duch jako vnitřní přesvědčení o sounáležitosti všech individuí, která se dobrovolně sdružují. Jeho pojetí socialismu neznamenalo jednorázový stav, jeho anarchismus představoval neustálou revoltu proti všemu, co stálo v cestě mnohotvárnosti života. Vliv Landauerova myšlenkového působení měl širokou odezvu u jeho současníků, např. u Rudolfa Rockera, Ericha Mühsama, Martina Bubera, Ernsta Blocha či Waltera Benjamina. Je tedy zajimavé, že Landauer byl v historii jedním z mála anarchistických filosofů, kteří stáli u zrodu a sami budovali anarchistický stát. Jediný anarchista který dokázal vybudovat vlastní stát dle vlastních zákonů byl nechvalně proslulý Nestor Machno, v podstatě Landauerův součastník. Je zajimavé že právě doba poválečná byla patrně nejúspěšnějším obdobím evropského anarchismu. Vraťme se ale k dění v Mnichovských ulicích. Již na začátku revoluce uprchnul vůdce bavorských republikánů, premier Johannes Hoffmann (1867-1930) se svým kabinetem z Mnichova do Bamberku. 13.dubna dochází k prudkým bojům v mnichovských ulicích mezi armádou a rudou armádou vedenou Rudolfem Egelhoferem (KPD). Právě tento den se datuje i oficiální zánik první Mnichovské republiky rad, vedené anarchistou Landauerem a socialistou Tollerem, kteří byli nahrazeni mnohem průbojnějšími vůdci a to komunisté v čele s Eugunem Levinem. Toto komunistické období se nazývá druhá Mnichovské republiky rad.
Mocenské vakuum bylo zaplněno 13.dubna, skupinou mnohem fanatičtějších bojovníků, komunistů vedenými Eugenem Leviném (1883-1919). Tento zapálený komunista se narodil v Ruska a v roce 1905 emigroval do Německa. Dalo by se říci že byl pravým fanatikem, jelikož i když byl v roce 1919 zajat a vyslýchán, prohlašoval že ač věděl že ač byl jeho boj marným, rád položí svůj život za ideu které věřil a připojí se mezi pravé mučedníky, Rosu Luxemburgovou a Karla Liebknechta. Na smrt prý půjde klidně a s radostí. Tak se také stalo dne 5.června 1919, kdy byl zastřelen. Leč opět nepředbíhejme. Leviné dokázal shromáždit a vybudovat Rudou armádu o síle až 60 000 mužů. Toto označení jsem používal již dříve, ale oficiálně vznikla až 13.dubna, s nástupem komunistů k moci. Něco krátce k organizaci Rudé armády. Vrchním velitelem (Oberkommandierende) byl bývalý námořní pěšák Rudolf Egelhofer (1896-1919) který během války bojoval ve Flandrech. Náčelníkem štábu (Generalstabs) byl Ernst Wollenberg (1892-1973), velitelem dachauských jednotek (der Kommandant der Dachauer Truppen) Ernst Toller (1893-1939) a jeho zástupce (Stellvertreter) Gustav Klingelhöfer (1888-1961). Tito vůdcové nebyli dostatečně zkušení a bojových akcí se přímo neúčastnili. Samotná Rudá armáda byla tvořena povětšinou bývalými vojáky, dělníky z továren a nejrůznějšími dobrovolníky. Jako zajimavost bych rád zmínil, že se bojů účastnili i váleční zajatci původem z Itálie a Ruska, což bylo v rozporu s mezinárodním právem. Je také třeba zmínit, že ač byly jednotky Rudé armády relativně početné, nebyla jejich bojová efektivita zrovna nejlepší. Důvodem byla chabá výzbroj a mnohé problémy také byly způsobeny nejednotou a různou motivací bojujících jednotlivců (socialisté, anarchisté, komunisté atd.). Ještě v den svého oficiálního vzniku zaútočila Rudá armáda na Mnichovské hlavní nádraží, kde se jim podařilo ukořistit část vagonů s majetkem SPD, která nestihla část vagonů odvézt do Bamberku. I při této akci vojskům velel Rudolf Egelhofer ve své námořnické uniformě. Již druhý den, 14.dubna se Hoffmannův Freikorps poprvé střetává v boji s rudou armádou. Druhý den se rudé armádě podařilo ubránit Mnichov před útočníky a zabránit jim obklíčit město. Po dvou dnech se rudá armáda vedená Ernstem Tollerem zmáhá a poráží dachauský Freikorps a nutí je ustoupit. Na straně Freikorpsu jsou ztraceni čtyři důstojníci a je zajato 50 mužů. Rudá armáda se navíc zmocňuje čtyř kulometů při vlastních ztrátách jen osmi mužů. Sedmnáctého dubna schvaluje ministr obrany Gustav Noske použití Reichswehru proti povstalcům. Během "Rudého teroru" byl kupříkladu zabit i princ Gustav von Thurn-Taxis (1888-1919). Známý to člen již zmíněné organizace "Thule", který bojoval v řadách bílé gardy (Weisse Garde). Dne 26.dubna 1919, vstoupili námořníci z rudé armády (Rote Armee) do jedné z hlavních budov patřících Thule a zatkli hraběnku Heilu von Westarp, Gustava von Thurn-Taxis a pět dalších členů organizace. Byli odvedeni do sklepa Luidpoldské tělocvičny. Zde byl princ Gustav a jeho kolega postaveni ke zdi a popraveni. Vatikánský nuncius Eugenio Pacelli (pozdější papež Pius XII.) popsal boje a vraždu rukojimích v novinách "Bayerischer Kurier" ze dne 1.října 1919 takto:
"Budova Nunciátu byla prošpikována kulkami z bojů mezi komunisty a republikánským vojskem. Následně budovu obsadili Spartakovci. Když jsem se snažil protestovat proti porušování mezinárodního práva, byl jsem ohrožován pistolí. Je mi známo jakým hrozivým způsobem byli rukojimí zavražděni..." Ostatní členové organizace byli později vyměněni za zajaté povstalce. 27.duben byl klíčovým dnem pro historii celého boje. Došlo totiž ke střetům mezi Levinovými komunisty a nezávislými sociálními demokraty Ernsta Tollera o to, jak vyřešit bezvýchodnou situaci v Mnichově. Ve městě byl totiž katastrofální nedostatek potravin a tak bylo nutné jednat s Johannesem Hoffmannem (1867-1930) a jeho vládou v Bamberku. Hoffmann, nicméně, odmítl jakýkoliv kompromis. Jedinou možností tedy byla bezpodmínečné kapitulace. 28.dubna probíhají jednání akčního výboru, kterého se komunisté neučástní. 30.dubna probíhají těžké boje na předměstí Mnichova. Freikorps nezadržitelně postupuje a masakruje zajaté vojáky rudé armády i nezůčastněné civilisty. Rudé gardy, jako odpověď popravují deset držených rukojimí, povětšinou členy organizace Thule. Reichswehr doráží do města 1.května. Ve stejný den byl Freikorpsem zajat Gustav Landauer a druhý den byl ve věznici Stadelheim zavražděn.
Uskupení pruských a bavorských vojáků spolu s Freikorpsem (dobrovolná armáda z celého Německa), kteří bojovali proti Rote Armee byli známí jako Weisse Garde – bílá garda nebo též bílý děs. 1.května také vstoupily do města jednotky Freikorpsu, který vedl Franz Xaver rytíř von Epp (1868-1946). 3.května byl Mnichov obsazen jednotkami Reichswehru a Freikorpsu. Řádění dobrovolnických jednotek padlo za oběť 335 civilistů, kteří byli povětšinou zaměněni za nepřítele. Celé povstání si vyžádalo zhruba 600 mrtvých. Rudá armáda ztratila během bojů více než 1000 mužů a dalších 700 příslušníků bylo popraveno po skončení samotné války. Bavorská republika rad fakticky ovládala pouze Mnichov a několik málo dalších měst. V okamžiku jejího opožděného vzniku už byla rudá povstání ve zbytku Německa většinou zpacifikována, takže proti ní mohla být shromážděna většina vojenských a polovojenských sil Německa. Nový stát znárodnil banky a vytvořil Rudou armádu, nedokázal však udělat pořádek ani mezi lidmi na své území, kde se rozpoutala éra plundrování, teroru a vraždění, je ale třeba zmínit, že část těchto represárií a anarchie byl na vině právě nově vzniklý stát. Celé toto povstání mělo velice významnou dohru o pár let později. Kromě Eisnera, Tollera a Ericha byli ostatní vůdcové levice židovského původu. Díky tomu se právě v Mnichově, více než v jiných městech, našla živná půda pro antisemismus a který také dal vzniknout termínu "židobolševismus".
Na závěr jako bonus text písně Gesang der Intellektuellen (Píseň intelektuálů) od dalšího z významných představitelů tohoto státu, Ericha Kurta Mühsama (1878-1934), který byl později ubit nacisty.
Zdroje:
http://de.wikipedia.org/wiki/M%C3%BCnch ... terepublik
http://www.sgipt.org/galerie/rs/DCUSP/BayRR/BRR0.htm
http://www.panzernet.net/php/index.php/ ... 804.0.html
http://www.destination-munich.com/communist-munich.html
http://www.dhm.de/lemo/html/weimar/revo ... index.html
http://filcasop.flu.cas.cz/index.php?op ... &Itemid=90
http://www.bachlund.org/Gesang_der_Intellektuellen.htm

kdysi dávno jsem sepsal takový volný seriál o republikách rad, nyní jsem se rozhodl toto téma přepracovat a mocně rozšířit. Pokud se bude dařit tak kromě bavorské republiky rad tu uvidíte i další z těchto poválečných přešlapů.