Úvod:
Po úspěšném dokončení vývoje MBŘS Minuteman a Titan II a v průběhu jejich zavádění do výzbroje se postupně začalo USAF poohlížet o potencionální náhradě, případně doplňku. Oficiální zadání na vývoj těžké rakety se od SAC dostalo 23.října 1963, o dva roky později, 13.července 1965 byla zadána změna projektu a novým požadavkem se stala raketa, schopná startu jak z mobilních OZ, tak z podzemních sil. Na základě tohoto plánu bylo v dubnu 1966 vydáno zadání nové MBŘS. Dostalo označení Advanced ICBM. A postupně se z něj vyklubala raketa, která měla označení BGM-75 AICBM. Jenže než se program stačil rozvinout do nějakého hmatatelného stavu, došlo k jeho zrušení. A to brzy, už 4.října 1967 jej zrušil rozkazem ministr obrany administrativy presidenta Lyndona B. Johnsona, Robert S. McNamara. Důvody byly dva, jednak se zdařil projekt rakety Minuteman a jednak se zdálo, že je počet MBŘS USAF dostatečný a probíhal ambiciózní program námořnictva s raketonosnými ponorkami, a jednak se také ukázalo, že počty MBŘS v Sovětském svazu nejsou tak vysoké, jak se předpokládalo.
Postupně síla mezikontinentálních raket Spojených států jak víme dosáhla 1054 kusů a tvořily tak hlavní údernou část jaderné triády ozbrojených sil.
To bylo ovšem předčasné. Už začátkem 70tých let se začalo o nové raketě uvažovat znovu. V tom období se totiž ukázalo, že vývoj v Sovětském svazu je rychlejší, než si odborníci Spojených států předpokládali. V Sovětském svazu se začaly objevovat nové verze MBŘS R-36 a UR-100 o výrazně vyšší přesnosti a zároveň započal vývoj nových. Těmi se později staly R-36M,
MR UR-100 a
UR-100N a ve Spojených státech vznikla obava, že bude protivník schopen bodovými zásahy zničit v té době již rozmístněné rakety Spojených států. 2.listopadu 1971 v tomto směru informoval velitel USAF ministerstvo obrany. Ve zprávě bylo požadováno zavedení moderní MBŘS se zvýšenou odolností proti zásahu protivníka (myšleno mobilní OZ), s vysokou přesností, silnou hlavicí a s možností velmi rychlé změny cíle.
Vývoj a koncepce a tápání:
Ministr obrany, tentokrát už administrativy presidenta Richarda M. Nixona, Melvin R. Laure na požadavek reagoval zprávou Required Operational Capability 16-17 ze dne 4.dubna 1972, ve které se zabýval požadavky a plány strategických sil a ve které byl poprvé použit název programu Missile X (MX), jako nové mobilní mezikontinentální střely, která má v budoucnu nahradit rakety Minuteman. 22.prosince 1972 vydalo velení USAF požadavky na novou raketu se zaměřením na mobilitu a tím s omezením hmotnosti, aby bylo možné raketu na mobilním OZ provozovat. Tady se v podstatě stává to, že omezení hmotnosti raketu dostalo z kategorie těžkých níže, ale vývoj byl teprve v počátku. V roce 1973 se objevují námitky SAC proti mobilnímu systému z důvodů vysokých nákladů, menší přesnosti a dlouhé době reakce, ale přesto se hledají řešení problému dál. Práce na koncepci nové rakety skončily do dubna 1974 a termínovány byly zahájením letových zkoušek v roce 1978 a zavedením do výzbroje do roku 1983. Ministerstvo obrany termín zavedení do výzbroje posunulo na termín pozdější a to 1985.
V průběhu roku 1974 byl zahájen projekt možného nasazení raket z létajících OZ, respektive z letounu C-5A Galaxy. My už víme, že ke zkušebnímu odpalu rakety Minuteman z paluby letounu došlo 24.října 1974 a projekt nasazení raket tímto způsobem byl zvažován, ale pro použití raket MX u něj bylo brzy opuštěno. Důvodů bylo víc, jak technické, raketa byla na hranici nosnosti letounu a v případě navýšení hmotnosti by se dostala mimo nosnost. Tak strategické, držení letounů s MBŘS na palubě ve vzduchu po dobu úderu protivníka nemá smysl a v případě startu před dopadem protivníkových raket, což je z důvodu toho, že letiště by se jistě staly cílem nutné, je pružnější použít jiný způsob nasazení.
20.ledna 1976 bylo znovu vydáno upravené rozhodnutí a to, že raketa musí být použitelná k umístnění ve stávajících silech raket Minuteman, což dost zredukovalo rozměry rakety. Sila pro Minutemany byla větší, s rezervou, ale přece jenom ne zase tak moc. Definitivní rozhodnutí o umístnění raket ve stávajících silech padlo 9.března 1976.
Raketa musela díky použití stávajících sil splňovat jak omezení v průměru tak v délce. Musela být proto koncepce rakety třístupňové, o jednotném průměru stupňů a profilu co nejlépe využívajícím prostor sila. Z důvodu délky bylo rozhodnuto co nejvíce eliminovat mezistupňové přechodové díly a ty jsou závislé na délce trysky motoru. Trysky druhého a třetího stupně, tedy stupňů jejichž chod probíhá ve velkých výškách musí mít pro zvýšení účinnosti větší úhel rozšíření a délku. Jelikož oba tyto požadavky jdou proti sobě, řešením bylo trysky udělat rozkládací, teleskopické, s tím, že se rozloží až za letu po oddělení stupňů. V konstrukci se také vyplatily zkušenosti s konstrukce rakety Atlas. Sice tu nebylo nutno jít k tak extrémnímu odlehčení konstrukce, ale použití hliníkových slitin a konstrukce celků umožnila konstrukci odlehčit a tím snížit její velikost. Pro vnější části spalovacích komor byl použit kevlar a vůbec kompozitní materiály, které krom nízké váhy umožňují dosáhnout vysoké pevnosti, která byla nutná pro případ nasazení v mobilní variantě.
Další novinkou bylo použití „studeného startu“ (Cold Lunch), což je ve Spojených státech u MBŘS novinka, ale v podstatě se jedná o totéž, co je „minometný start“ v ruské terminologii a co jsme si popsaly v případě rakety R-36M. Důvod byl prozaický. Průměr sila rakety Minuteman nebyl dostatečně velký, aby při startu mohly plyny prvního stupně rakety proudit mezi raketou a vnitřní stěnou sila jako u předchůdce. Navíc výkon motoru byl výrazně vyšší a i stávající profil by nestačil. Takže bylo zvoleno řešení, které pomocí chemického plynového generátoru vytvoří pod raketou tlak, který ji vymrští na povrch. Pro start byl použit startovací kontejner, který sloužil i k přepravě. Sice nebyl tak jak jsme si psali u Sovětských raket hermetizovaným a raketa v něm nebyla klimatizována, o to se staraly podobně jako u Minutemanů systémy sila a v celém silu je udržována teplota a vlhkost, ale jedná se o podobný princip jako u protivníka. Raketa je pak vymrštěna ze sila do výšky cca 30m a teprve tam následuje start motorů prvního stupně.
První pokusný test "studeného startu", to vče bez motorů. Nevada, leden 1982
Ve Spojených státech se navíc objevila ještě jedna výhoda. Tou je možnost rychlého přebití sila novou raketou. Může se to dnes zdát divné, ale uvažovalo se o tom. Vycházelo to totiž z jaderné strategie Spojených států, Flexibile Response, ta totiž umožňovala jaderné síly na rozdíl od předchozí strategie použít pouze omezeně, k jednotlivým omezeným úderům. V tom případě by bylo teoreticky možné, po odpálení první salvy silo přebýt, protože nutně nemusel následovat odvetný úder na prázdné silo. Podle mého názoru to byla teorie, ale faktem je, že celý systém nabíjení, startu a vybavení sila byl tomuto cíly uzpůsoben. V případě, že raketa startuje ze sila pomocí motorů, tlak a tepelné zatížení poškodí konstrukci sila. U rakety Minuteman trvala oprava sila, výměna poškozených částí a přebití 17 dní s dvěma skupinami deseti pracovníků ve 12ti hodinových směnách. U nové koncepce by doba přípravy nepřesáhla maximálně dvou dnů při 2-3 členech obsluhy. Můžeme si o této variantě myslet co chceme, ale vzhledem k tomu, že se o tom uvažovalo a vzhledem k tomu, že nasazení bylo jistě v souladu s koncepcí nasazení strategických sil, je prostě faktem takováhle možnost.
Vzápětí opět ovšem došlo ke změně koncepce nasazení. V tomhle programu to bylo už poněkolikáté a jak uvidíme rozhodně ne naposled. V roce 1977 se v důsledku dost bouřlivé debaty v kongresu rozhodlo o tom, že letové zkoušky prvních prototypů, plánované na duben roku 1978 budou minimálně o rok posunuty a mezitím se zvolí konečný způsob nasazení. Vznikla totiž obava, že použití raket ve stávajících OZ, která nejsou schopna odolat blízké explozi protivníkových raket by mohlo dojít v případě Sovětského prvního úderu k zničení prakticky všech raket na pozemních OZ. Technicky je toto označováno jako odzbrojovací úder. V roce 1975 začaly přicházet do výzbroje RVSN Sovětského svazu rakety nové generace vybavené hlavicemi MIRV s výrazně vyšší přesností. Byly to rakety MR UR-100 a R-36M a především UR-100N. Tím se zvedal i počet hlavic na těchto raketách. V roce 1975 jich bylo 1800, což bylo méně než ve Spojených státech, ale v roce 1978 už 3000 a o rok později už 4000. Tento nárůst počtu spolu s nárůstem kvality mohl dosáhnout brzy úrovně, kdy bude smazán náskok Spojených států. Jediným možným způsobem jak zareagovat, bylo zvednout ochranu svých jaderných prostředků. Ovšem díky nárůstu hmotnosti nebylo možná raketu znovu použít na mobilním odpalovacím zařízení. 12.června 1979 prezident James E. Carter rozhodl o pokračování programu Missile X a 9.září velení USAF představilo jeden z nejbizardnějších plánů, MPS (Mobile Protective Shelters). V té době také raketa dostala konečné označení MGM-118A Peacekeeper. Pravdou ale je, že název projektu, MX, je s touto raketou spojen i poté a v podstatě do dneška je minimálně stejně tak často používané jako její oficiální označení. Proč MGM?? Protože mělo jít o mobilní variantu. 200 raket mělo být v lehkých horizontálních krytech pod betonovým víkem rozmístněno v horizontální poloze a po odklopení víka mělo být vztyčeno a startovat vzápětí poté. Princip byl ne nepodobný principu nasazení raket PGM-16E Atlas E. Odpalovací zařízení mělo být lehké, jednoduché. Ochranu měl zajistit princip nasazení. OZ mělo být postaveno 4600! a zbývajících 4400 mělo být vybaveno maketou rakety v kontejneru. Po obrovské kruhové komunikaci měly být neustále přepravovány a tímto způsobem by protivník neměl reálnou šanci zjistit kde rakety jsou. V případě, že by chtěl protivník rakety zničit, musel by postřelovat všechny kryty. Celá tato sranda měla stát 37 miliard dolarů z toho 33 ve fiskálním roce 1980. 6.května 1980 ministr obrany Herold Brown rozhodl o zrušení okruhu a vytvoření sítě komunikací s OZ v několika lineárních řadách, což mělo projekt zlevnit o 2 miliardy. Nepodařilo se mi zjistit v jakých vzdálenostech od sebe měly být OZ, ale i s minimální ochranou měly přežít jakýkoli jaderný výbuch nad sousedním krytem. Celý projekt předpokládal následující spotřebu materiálu: 600000 tun cementu, 32-48 milionu tun písku, 210 milionů galonů tekutého asfaltu, 125 milionu galonu pohonných hmot, 17.9 miliard galonů vody. Plocha bude 5000 čtverečních mil země a bude potřeba postavit 8000 mil vozovek. Inflace v 80tých letech mohla náklady natáhnout na 50 miliard dolarů. Kritici, kteří se našli všude pro projekt nelitovaly slov jako pitomý, šílený, bláznivý.. začaly se objevovat otázky, jestli vůbec program MX Spojené státy potřebují? No, upřímně, proč asi? Téměř jakýkoli způsob nasazení musel být levnější a nebyla to jediná nevýhoda. V případě jakýchkoli odzbrojovacích dohod se Sovětským svazem by systém nebyl udržitelný, jelikož nebylo možné Sověty přesvědčit, že těch raket je 200, nikoli 4000. V té době byla již připravována smlouva LALT II a osobně mě nenapadá, jak by na ni mohli sověti kývnout.
Na konci roku 1980 celý problém zasáhl i do presidentské kampaně ve Spojených státech. Carterův rival republikán Ronald W.Reagan prohlásil, že pokud bude zvolen, celý nesmyslný program zruší. A tak se taky stalo a nově zvolený president to také v listopadu 1981 udělal. Tak, a plánovači měli po žížalkách a mohlo se začít hledat znovu. Už poněkolikáté. Při pohledu zvenčí se může zdát, že vlastně měli raketu a nevěděli co s ní a hledaly nejsložitější možné řešení. Toho si všimli i karikaturisté v americkém tisku, ale ono to tak nebylo. Hledalo se prostě efektivní řešení a jak víme efektivní není nejjednodušší, teda ne vždy.
Vše se tvářilo, že nakonec se vrátí realizace předchozího plánu a rakety skončí v původních silech. Jenže opět začaly nekonečné a divoké diskuse na půdě Kongresu. Jednoduchý argument, že letectvo chtělo nové rakety především proto, aby zvýšilo odolnost svých jaderných prostředků a nyní od tohoto základního požadavku samo ustupuje, měl logiku. To nelze než potvrdit, jenže jak na to?
22.listopadu 1982 specialisti USAF představili další smělý plán pod označením Dense Pack, něco jako hustý, nebo kompaktní balík. Rakety měly být umístněny na jedné základně s minimálními rozestupy od sebe ve vzdálenosti 600m v podstatě v jednom komplexu. Rakety měly být v silech s extrémní odolností se schopností přežít tlak větší jak 700 atmosfér. Pro porovnání i nejnovější sila pro rakety Minuteman měly odolnost 140 atmosfér a nejlepší zavedená sila pro UR-100N 450 atmosfér. Tohle zařízení mělo odolat přímému zásahu silné protivníkovi hlavice a na principu „bratrovraždy“ ochránit komplex, jelikož technicky bylo nereálné postřelovat tak blízké cíle součastně. Výbuch jedné hlavice by zničil hlavice přilétávající a nebo by je odklonil. To by v podstatě znemožnilo protivníkovi umožnit použít hlavice MIRV a i kdyby byl systém postřelován jednotnými hlavicemi musely by vzniknout přestávky umožňující výbuch další v podstatě na stejném místě. Dá se předpokládat, že by to bylo velmi obtížně technologicky řešitelné. Mohlo to fungovat. I kdyby došlo ke zničení některé rakety v sile, neohrozilo by to vedlejší a v nutných přestávkách v postřelování by mohl být proveden start raket vlastních. I když se jedná opět o trochu extravaganci, jevila se reálná. 22.listopadu 1982 to dostal návrh na stůl kongres a zároveň raketa dostala označení LGM-118 Peacekeeper, jelikož M bylo mimo hru. V lednu vznikl speciální výbor na posouzení a o tři měsíce později vyšlo jeho rozhodnutí. Rakety LGM-118 budou rozmístněny v silech po raketách Minuteman. Důvodem pro nepřijetí Dense Pack byla obava, že tento, ne zrovna levný princip Sovětský svaz obejde a problém vyřeší. Specialisté se už poučili, že náskok technologie, je protivník schopen za výrazně menších nákladů vyřešit dříve, než se obvykle předpokládá. Mohlo se podařit systémem velení RVSN změnit taktiku nasazení vlastních raket, případně šáhnout k extrémním rážím termonukleárních hlavic, což jak víme v Sovětském svazu uměli. Ať tak či onak, rozhodnutí padlo a mělo být realizováno nové jednodušší. Potvrzeno bylo 26.května 1983. Byl nejvyšší čas, rakety měly zpoždění v podstatě pět let.
).
