Vietnam 1964-1975 III. Č 1.

[michan]

Mapa VDR, ( jižního) Vietnamu, později RVN, Laosu a Kambodže.





Vietnam 1964-1975 III. Č 1.

Díl III.

Část 1.

USA, které se s velkými výhradami účastnilo „Mírové konference“ v Ženevě v květnu, červnu a červenci 1954, jen těžce neslo její výsledky. Zdráhalo se jak víme oficielně podepsat příměří a i rozdělení Vietnamu. Rada národní bezpečnosti USA dokonce výsledky ze Ženevy označila za „Katastrofu“. Což potvrzuje tento dokument: US Congress, House Committee on Armed Services (ed.), United States – Vietnam Relations, 1945-1967: A Study Prepared by the Department od Defense, 12 dílů, Washington 1971, díl 10 str. 731-741.
Jediné pozitivum, které v přechodném rozdělení Vietnamu USA vidí je možnost, že vymaní (jižní) Vietnam z vlivu komunistů.
V Indočíně tak v prvé fázi Američané sledují 2 cíle:
1) Posílit antikomunistické síly a vybudovat nacionalistickou variantu proti Viet Minhu, což vyžaduje rychlé vytlačení francouzského vlivu v (jižním) Vietnamu.
2) Vytvořit v jihovýchodní Asii bezpečnostní strukturu, která zabrání vlivu komunistů.
K řešení ad. 2 chce ministr zahraničí USA Dulles použít tzv. „Společná akce“.
USA totiž v září 1954 založila společně s VB, Austrálií, Novým Zélandem, Francií, Filipínami, Thajskem a Pákistánem „Pakt pro jihovýchodní Asii – SEATO (Southeast Asian Treaty Organization). Státy, který pakt SEATO podepsaly se zavazují, že v případě komunistického ohrožení budou situaci konzultovat. Ve zvláštní příloze byl potom pakt SEATO rozšířen na státy Laos, Kambodžu a „svobodné území pod správou státu Vietnam“.
Od NATO se SEATO lišilo tím, že NATO by se bránilo, ale SEATO by jen konzultovalo. Závazek obrany v SEATO prostě nebyl. Co bylo ale v rozporu s Ženevskou Mírovou konferencí je, že tam byly zahrnuty státy Indočíny, které se nesmí účastnit žádných dohod.
Do SEATO nevstoupila Indie, Barma a Indonésie, které tušily, že pakt je prostředek vlády USA, jak chce nějakým způsobem legitimovat budoucí vměšování do záležitostí jihovýchodní Asie.
Ke konsolidaci (jižního) Vietnamu, potřebují ještě USA tajnou službu.
Prezident Eisenhower, ministr zahraničí John F. Dulles a Dullesův bratr Allen W. Dulles, který byl ředitelem CIA (Central Intelligence Agency) se shodnou, že tam kde nemohou realizovat své cíle kvůli mezinárodním smlouvám, musí postupovat jinak a tam je vhodná CIA. Zvláště proto, že CIA v této době 50tých let velmi málo podléhala kontrole Kongresu USA.
A tak do Saigonu letí v červnu 1954 plukovník letectva USA Edward Lansdale s 12ti agenty CIA, aby zachránil co se dá. Lansdale je původně specialistou na reklamu, který se významně podílel na porážce komunistického povstání na Filipínách.
Lansdale je pragmatik, který razí heslo „Půjde to!“ Pod tímto heslem chce země třetího světa proměnit v rozvinuté demokratické a kapitalistické společnosti. Brání mu v tom komunisté, kteří nyní pracují celosvětově, no tak je musí ničit konkrétním jednáním a svým osobním příkladem.
Pan plukovník Lansdale americkým vojákům vždy říkal, cituji:
„Nezapomínejte, že komunističtí partyzáni se ukrývají v mase. Když získáte lidi na svou stranu, nebudou se mít partyzáni kde schovat. Pak si je podejte, vyřiďte je.“
Je to citováno dle Stanley Karnow, Vietnam. A History, 2. vyd., New York 1991, str. 236.
Lansdale chtěl především odstranit francouzský vliv na vietnamskou armádu a zasadil se o výcvik specialistů na partyzánskou válku.
Některé jeho akce si popíšeme. Některé působily komicky, ale některé byly skutečně účinné. Posuďte sami.
Po skončení Ženevské mírové konference vysílal do severního Vietnamu do Hanoje malé skupinky špionů. Ti měli do nádrží autobusů sypat cukr, aby tak ochromili dopravní systém hlavního města VDR.
Podplácel astrology, neboť ve Vietnamu bylo zvykem chodit k astrologovi. Astrologové měli prorokovat temnou budoucnost severního Vietnamu. Své letákové akce (Lansdale dělal původně v reklamě) směřoval především na katolíky severu Vietnamu, aby opustili zemi. V letácích se říkalo, že i Panna Maria se otočila k severnímu Vietnamu zády a odešla na jih. Chce tak ukázat, že režim ve VDR je bezbožný. Na kolik byla letáková akce úspěšná, nikdo nezjistil. Faktem však zůstane, že 1 000 000 Vietnamců, převážně katolíků odešlo po rozdělení země 17. rovnoběžkou ze severního Vietnamu do jižního Vietnamu. Pro tuto akci vytvořilo americké námořnictvo tzv. „mírový most“, kterým dopravilo tyto přesídlence do jižního Vietnamu. Akce měla zastrašit a destabilizovat komunistickou vládu VDR.

Velkým a důležitým problémem se pro USA po Ženevské mírové konferenci stalo získání vhodné osoby, která by se postavila do čela státu a jihovietnamské vlády. Musel to být člověk, antikomunista, musel být protikoloniální a zároveň nacionalista. Úzká hospodářská elita Vietnamu kolaborovala s Francouzi.
Nakonec se americký ministr zahraničí John F. Dulles vytasí s Ngo Dinh Diem. Kdo byl Ngo Dinh Diem.
Ngo Dinh Diem se vypracoval v 20tých letech ve francouzské koloniální správě. Za Bao Daie byl dokonce v roce 1933 ministrem vnitra, ale po kompetenčních sporech s Francouzi za několik týdnů odstupuje. Stáhne se úplně z politiky a vede život starého mládence. Za války ho Japonci, na jaře 1945, tahají do vlády – neuspějí. Po válce se ho snaží dokonce získat i Ho Či Min ke spolupráci s Viet Minhem, ale ten narazí úplně. Ngo Dinh Diem komunisty nenávidí. Viet Minh mu totiž zabil jednoho z bratrů.
Diem se přestěhuje do USA, kde provádí přednáškové cesty po zemi a získá mnoho kontaktů ve vlivných amerických kruzích. Do okruhu vlivných osob, které v roce 1955 zakládají „American Friends of Vietnam“ patří např.: kardinál Frances Spellman, William O. Douglas, soudce Nejvyššího soudu, Joseph Kennedy a jeho syn, mladý senátor John F. Kennedy (je to budoucí prezident), senátor Mike Mansfield a bývalý šéf americké tajné služby (OSS) za 2. světové války generál William Donovan („Divoký Bill“).
V protekci právě těchto lidí je nutno spatřovat důvod, proč Dulles vybral právě Diema jako vůdce protikomunistického a protikolonialistického (jižního) Vietnamu.
Tlak USA donutí Bao Daie a francouzskou vládu, aby Diema přijala jako předsedu vlády.
Ngo Dinh Diem přijede do Saigonu dne 25. června 1954. Ne všichni jsou s volbou Diema za předsedu vlády spokojeni. Americký velvyslanec v Paříži Diema označuje za „mystika, podobajícího se jogínům“ a diplomaté USA v Saigonu ho označí za „mesiáše bez poselství“, jehož všechna politika bude spočívat jenom v tom, že bude požadovat americkou pomoc.
Jak uvidíme Diem by se bez podpory CIA a USA skutečně neudržel.

[michan]

Vietnam 1964-1975 III. Č 2.

Díl III.

Část 2.

Nový předseda vlády (jižního) Vietnamu Ngo Dinh Diem skutečně potřeboval pomoc USA, ale především CIA hned na počátku.
Jak víme francouzská koloniální správa měla dle Ženevské mírové konference fungovat jen do všeobecných voleb v červenci 1956. Od nástupu Diema do funkce předsedy vlády mu samozřejmě tato francouzská koloniální správa hází klacky pod nohy. Stejně si počíná i Francií kontrolovaná vietnamská armáda. Ale nejen to, proti Diemovi jsou další mocenská centra. Jsou to obě sekty (církve) Cao Dai a Hoa Hao, které jak víme ovládají velké části delty Mekongu a mnohá území Končinčíny. Dalším problémem je přímo v hlavním městě Saigonu organizace Binh Xuyen. Organizace Binh Xuyen je totiž nebezpečná všem vládám. Francouzi jí tolerovali.
Binh Xuyen je vlastně mafie, která ovládá obchod s opiem, hazardní hry, prostituci a co je nejhorší – má pod kontrolou policii.
Diem se pokusí nejprve omezit moc Binh Xuyenu. Okamžitě vypuknou v březnu 1955 v ulicích Saigonu těžké boje. K Binh Xuyenu se přidají ozbrojené milice sekt Cao Dai a Hoa Hao. Císař Bao Dai vyzve Diema, aby opustil Vietnam. V tu chvíli visí skutečně Diemův politický osud na tenkém vlásku.
Nejhorší je, že ani Američané nejsou jednotní. Mimořádný velvyslanec USA, generál J. Lawton Collins si také myslí, že to má Diem spočítané. Collins je chráněnec Eisenhowerovův, který Diema kritizoval, že jeho vláda je zkorumpovaná a neúčinná a to že brání politické stabilitě, posilování armády a tím vlastně vybudování pořádného státu.
Generál Collins v dubnu 1955 odlétá do Washingtonu, chce referovat vládě USA osobně o Diemově neschopnosti a bezmoci.
Eisenhower, přes protesty Dullese, pověří Collinse, aby věc vyřešil. Diem dostane nějakou funkci, moc převezme armádní špička. Collins pátrá po náhradě.
Než však stačí Collins vůbec odjet do Saigonu, stane se něco, co překvapí všechny.
Diem má jen některé jednotky, které jsou mu věrné. Tyto speciální jednotky odrazí v celodenním boji mafiánské bandy Binh Xuyenu při útoku na Diemův palác a vyženou je ze Saigonu. Diem využívá situace. Za pomoci CIA, plukovníka Lansdala, osloví obě sekty Cao Dai a Hoa Hao, především jejich vůdce. Nastoupí velké úplatky. Úplatky oběma vůdcům sekt vyčíslil americký novinář Bernard Fall na 12 miliónů dolarů.
Jednotky věrné Diemovi si také během několika týdnů bojů, poradí s milicemi sekt Cao Dai a Hoa Hao, které se vymkly z kontroly svých podplacených vůdců.
Diem si upevňuje moc. USA se rozplývá nadšením. Mají muže, který vstal z popela jako „bájný Fénix“, jak je to všeobecně nazýváno. Diem dokazuje, že se u moci umí udržet.
S pomocí CIA a Lansdala pak za 5 měsíců zúčtuje ve volbách s posledním konkurentem v boji o moc, kterým je císař Bao Dai.
Ve „volbách“ je Diem zvolen prezidentem suverénní Republiky Vietnam (RVN). Tyto „volby“ jsou také koncem francouzské koloniální správy.
Ale jaké to byly „volby“???
Specialista na reklamu plukovník Lansdale neponechal nic náhodě. Diem dostal hlasovací lístky v barvě červené – ve Vietnamu to znamená štěstí. Bao Dai zelené – to znamená neštěstí. Ale to nic není, i když Lansdale myslel, že 60% vítězství Diema bude stačit, Diem dostal 98,5% hlasů. A jak je to možné?
Třeba takto – v Saigonu bylo 405 000 registrovaných voličů, ale Diem tam dostal 605 000 hlasů. Prostě volby byly zmanipulované.
USA si toho nevšímalo, těm stačilo, že Diem je antikomunista, je protifrancouzský a rozhodnými činy si upevnil moc.
Shoda byla mezi USA a Diemem i na dalším bodě – obě strany chtěly zabránit celovietnamským volbám.
Po rozdělení země 17. rovnoběžkou a přeskupením vojsk, odešlo 130 000 příslušníků Viet Minhu do VDR s tím, že se po celovietnamských volbách prostě zase vrátí zpět do svých domovů (stejně tak jako 1 mil. katolíků ze severu na jih).
Všichni ve Vietnamu, stejně jako ve Washingtonu totiž věděli, že Diem celovietnamské volby nevyhraje. Diem měl jen část přívrženců na jihu, část v armádě a něco z řad katolíků na severu. Volby by vyhrál určitě Ho Či Min, který pro většinu venkovského obyvatelstva platil za člověka, který Vietnam osvobodil od Francouzů.
Dulles sice vyzval Diema po volbách v (jižním) Vietnamu, nyní RVN, aby se zasadil o svobodné volby v celém Vietnamu. Bylo to jen na oko.
Soukromě totiž ani USA, ani Diem celovietnamské volby nechtěli a obě strany se vzájemně ujistily, že celovietnamské volby nebudou.
USA totiž měly z Evropy příklady, kdy takzvané „svobodné volby“ v lidově demokratických státech vyhráli komunisté, kteří je pak měli, jako odrazový můstek k nastolení komunistické (dělnické) diktatury.
USA a Diem formálně zdůvodnili, že se celovietnamské volby konat nebudou tím, že ani USA, ani Bao Daiův Vietnamský stát nepodepsaly „závěry Mírové konference z Ženevy“.
Zajímavé je, že proti této formulaci a nekonání celovietnamských voleb neprotestuje ani mezinárodní kontrolní komise, ani Čína, ani SSSR. Protestuje jen VDR a to je málo.
Vlastně tak mezinárodní komise, Čína a SSSR legitimují dlouhodobé rozdělení Vietnamu na VDR a RVN.
Začíná tak americko – jihovietnamský experiment, který má přesvědčit o vytvoření existenceschoného a fungujícího státu – „nation building“ začíná.

Amerika slavila!!!
Tehdy senátor (jak víme později prezident) John F. Kennedy v roce 1956 vyjadřuje nejen svůj názor, ale i názor americké administrativy, když říká, cituji:
„Vietnam je sloupem svobodného světa v jihovýchodní Asii, svorník oblouku, stavidlo v hrázi. Je naším dítětem, nesmíme ho opustit a nemůžeme ignorovat jeho potřeby.“
Citát je uveden v: John F. Kennedy, „America ‘s Stake in Vietnam“, in: Vital Speeches 22 (1. srpen 1956), str. 617-619.
Mocní USA prvně vidí naplnění Trumanovy doktríny NSC-68 a „teorie domina“, které vyjádřili takto: Demokracie a svoboda jsou podstatnými cíly Spojených států. Občasné omyly a chybné odhady na tom nemohou nic změnit. Důležité je, že motivace a záměry jsou vždy dobré. Naproti tomu komunismus je jen agrese a expanze. USA se tak chtělo poučit, že agresora vlastně nikdy neuklidníš – jako příklad pro ně bylo to, co se stalo v Evropě 1938, a je také nám známo – Mnichovská dohoda. Tehdy se západní velmoci (Francie a Velká Británie) snažily uspokojit agresora (Hitlera a Německo) a skončilo to 2. světovou válkou.
Znovu a znovu se USA přesvědčují, že Trumanova „zadržovací politika“ je správná. Vzniká i tato věta: Západ je pouze tak silný, jak silný je nejslabší článek v řetězu svobodných států. Kdyby zvítězil komunismus v jedné zemi, dojde k ohrožení bezpečnosti USA i svobodného západního světa.

[michan]

Vietnam 1964-1975 III. Č 3.

Díl III.

Část 3.

Vidění světa, které zahraniční politika USA svými koncepcemi, Trumanova „ zadržovací politika“, „NSC – 68“ a „ teorie domina“ prosazovala, však již neodpovídala plně přeměnám, které ve světě nastávaly v druhé polovině 50. let.
Které to byly!
SSSR po Stalinově smrti již končil s masovými represemi. Sice ještě stále zvyšoval svůj atomový potenciál a svou sílu dal najevo potlačením lidových povstání v NDR (1953) a Maďarsku (1956 ). SSSR, ale čím dál tím víc hledal cestu, jak žít vedle kapitalistického světa a dorozumět se s ním.
Především se však začal čím dál, tím víc projevovat tzv. „ Třetí svět“.
V Africe a v Asii se probouzí, čím dál tím víc států, které na koloniálních mocnostech žádají nezávislost.
Ještě chvíli se nepoučitelná Francie zaplete v další koloniální válce v Alžíru, která Francii stojí více životů, než válka v Indočíně.
Velká Britanie dá v roce 1947 nezávislost Indii, potlačí povstání v Malajsii, ale pak již začne proměňovat svou koloniální říši, nenásilnou formou v „ Commonwealth of Nations“.
I Malajsie nakonec v roce 1957 dostane nezávislost a v roce 1957, také se souhlasem a podporou Londýna, vznikne Ghanská republika.
V roce 1960 pak může britský ministerský předseda Harold Macmillan vládcům režimu apartheidu v Jižní Africe říci, cituji:
„ že nerozumějí znamením doby. Afrikou vane ‚ vítr změn‘ ( wind of chance)“.
V té době začne předseda vlády Indie Džaváharlála „ Pandit“ Néhrú prosazovat tzv. „ dynamickou neutralitu“.
Hlavní zásady Néhrúovi „ dynamické neutrality „ jsou – důsledná politika neutrality vůči Západu i Východu. Mírové vztahy chce mít se všemi státy, odmítá vstup do jakéhokoliv paktu, hospodářskou pomoc chce od „všech“ zemí, které jí poskytují. Morální a politickou podporu bude poskytovat všem národněosvobozovacím hnutím.
V Bandungu pak na konferenci v dubnu 1955, vznikne konkrétní podoba Néhrúovi politiky – Třetí svět - který není v žádných blocích, bojuje proti kolonialismu, bojuje proti rasové diskriminaci a proti atomovým zbraním.
USA, její zahraniční politika, vše jen těžko chápe a nechce se, se svými teoriemi loučit. To přesto, že i doma má podobné problémy. Začínají vznikat nároky Afroameričanů, černochů, na stejná práva jaká mají běloši. Martin Luther King vyjádří požadavek na integraci afroameričanů do společnosti a zrovnoprávnění ras.
Americká vláda reaguje jen politikou „ malých krůčků“.
Koncem 50. let má mnoho Američanů pocit, že se stabilita proměňuje v stagnaci a že konzervatismus ustrnul a proměnil se v nehybnost.

V říjnu 1954, když Eisenhower poskytoval Diemovi hospodářskou pomoc, dal si podmínku, že v ( jižním) Vietnamu ( později RVN), Diem provede nezbytné reformy, sestaví akceschopnou vládu a podpoří Vietnamské uvědomění lidu.
Po roce se zdá, že to jde – Ngo Dinh Diem zlomí odpor sekt ( Cao Dai a Hoa Hao), kriminálních živlů (Bin Xuyenu) a částí armády. Diem se zdá, jako by pevně seděl na hřbetě „ vietnamského tygra“. Co však chybí, je podpora obyvatelstva a souhlas lidí s jeho vládou. Vietnamci se s vládou Diema neztotožnili a neztotožnili se ani s novou republikou a my si postupně ukážeme proč. Je to důležité pro pochopení celého dění ve Vietnamu.

USA správně rozpoznalo, že jestliže chci někde stabilizovat zemi, musím dodat hospodářskou pomoc a tou pak zajistit její hospodářský rozvoj.
Na amerických universitách v té době vědci vypracovali rozvojové programy a v té době tam také vznikly i nové pojmy, jako je „ Rozvojová pomoc“ a i termín „ Třetí svět“.
„ Rozvojová pomoc“ měla (stejně jako se to dařilo v Západní Evropě), také v „ Třetím světě“, nastartovat postup k moderní společnosti. Převážně zemědělsky orientované země Afriky i Asie se měly stát v budoucnosti, po dodání „ Rozvojové pomoci“ – zeměmi s moderní přítomností.
USA, dle této poučky, dodává v letech 1955 – 1961 jihovietnamské vládě „Hospodářskou pomoc“ v celkové výši 1,447 miliardy dolarů. Mimo toho 508 milionů ještě přidá na jihovietnamskou armádu. Jen Laos a jižní Korea dostala v přepočtu na 1 obyvatele víc.
Dodané prostředky ( 1,447 miliardy a 508 milionů dolarů), kryjí v těch letech( doba 1955-61) kompletně výdaje na armádu a z 80 % státní rozpočet RVN.
Na rozdělování financí slouží CIP ( a to až do roku 1975, kdy USA z Vietnamu odchází).
CIP - „ Obchodní dovozní program „ ( Commercial Import Program).
Tragedií je jak toto vše až do roku 1975 fungovalo…
USA dává dolary jihovietnamské vládě – ta je dává do oběhu za poloviční hodnotu v tuzemské měně( piastry). V rámci CIP mají z toho užitek především majitelé licencí, ( obchodníci), kterých je 20 000.
Program CIP tak 20 000. majitelů licencí umožňuje získávat zahraniční zboží za piastry… Zboží se pak platilo do jihovietnamské Národní banky, která poukazovala piastry vládě. Daně 0….
Program měl udržovat nízkou inflaci a zamezovat deficitu zahraničního obchodu. Ve skutečnosti navzdory CIP, je deficit zahraničního obchodu na konci 50 tých let 180 milionů dolarů ročně.
Vše ale podporuje především korupci ( jak se asi to zboží a licence prodávalo? No dráž.). Pro vládní úředníky a majitele licencí CIP to byla přímo tiskárna na peníze!!!
Takzvané „ widfall profits“ ( nečekané zisky) jsou v polovině 60 tých let 200 až 600 milionů dolarů. No a z programu CIP profituje především městské obyvatelstvo, kterému zajišťuje ohromné zisky.
Ale největší slabina CIP je v tom, že nikdo nemá zájem tvořit nějaké výrobní podniky a rozvíjet zemi. Proč by taky?
Vše vlastně znamená, že jihovietnamské národní hospodářství se nejen nerozvíjí, ale je čím dál tím víc závislé na USA.
Americký ekonom pro rozvoj, Milton Taylor již v roce 1961 dospěje k závěru, cituji:
„ jižní Vietnam je prototypem závislého hospodářství. Americká pomoc postavila hrad z písku“.

Tak jak do ( jižního ) Vietnamu přichází „ Hospodářská pomoc“, přicházejí i američtí experti na státní správu a jejich pomocníci, kteří mají v rámci rozvojového programu zreorganizovat i státní správu Diema. Michiganská státní univerzita vysílá, z pověření CIA 50 pracovníků, kteří mají předělat Diemův byrokratický systém.
Do Saigonu, Hue a Danangu přichází kulturní pracovníci a pracovníci archivů, kteří v těchto městech zřídí „ centra svobody“. Centra svobody vyučují angličtinu a šíří v kurzech znalosti z dějin Končinčíny a Annamu, což má podpořit jihovietnamské národní podvědomí.

[michan]

Vietnam 1964-1975 III. Č 4.

Díl III.

Část 4.

„ Hospodářská pomoc“ USA ( jižnímu ) Vietnamu, později RVN, se po materiální, technické a personální stránce také samozřejmě, ve velké míře, týkala armády.
Tak zvaná „MAAG – Vojenská pomocná a poradní skupina“ ( Military Assistance and Advisory Group), která byla založena v roce 1950, kdy vstoupila do jižního Vietnamu, se po roce 1955, rozšiřuje z 360 původních na 700 poradců.
Vojenští poradci MAAG, rozdělují vojenskou materiální pomoc a postupně přebírají výcvik jihovietnamské armády. Jihovietnamská armáda byla dříve vlastně jen špatně vyzbrojený pomocný sbor „Francouzské koloniální armády“. Měla původně 250 000 vojáků.
Nejprve MAAG jihovietnamskou armádu zeštíhlel na 150 000 vojáků. Vybavena byla novými uniformami, zbraněmi, nákladními automobily, OT a tanky. Počátkem 60 tých let, byla armáda RVN rozšířena o nové druhy vojsk – námořní pěchotu, ženijní vojska, výsadkáře, námořnictvo a letectvo. Vše jako přes kopírák, dle ozbrojených sil USA. Tak vznikla dle vzoru USA i „ Vojenská akademie“.
Ale jako přes kopírák učí američtí instruktoři MAAG armádu RVN strategii a taktice boje. Instruktoři je učí dle zkušenosti armády USA z nedávné korejské války. Učí je frontálním bojům.
Učí je dle scénáře: Pravidelná armáda VDR překročí 17. rovnoběžku a začnou frontální boje.
Instruktoři MAAG je připravují na špatnou válku – na „jinou válku“, než jaká to ve skutečnosti bude.
Že to tak je, se ukáže již v roce 1958, kdy v RVN, jak později budu popisovat, začne občanská válka. V roce 1958, když tato občanská válka vypukne, tak jen velice málo jednotek pravidelné armády RVN umí ve své zemi správně reagovat!
Problémy a velké problémy, mají instruktoři MAAG již při samotném výcviku.
Jazyková bariéra, kulturní rozdíly a předsudky ( rasové) - tak tady vznikají problémy.
Američtí důstojníci, instruktoři, kteří jsou sice profesionálové, při vydávání instrukcí mluví anglicky. Vietnamec nerozumí. Důstojník to myslí dobře, ale voják nerozumí. Nastupují nadávky, nejprve ty slušnější – „ natives“ ( domorodče), pak ty horší – „ gooks“ ( slangový výraz – Východní Asiat, bahno, špína ).
Vietnamští vojáci si pak o takových důstojnících nemyslí nic jiného než, že jsou stejní, nebo ještě horší než ( francouzský) kolonialista, kterého již zažili. Instrukce jim pak nepřipadají, jako instrukce, ale jako poroučení.
Stejně jako do všech oblastí, tak i do vzniku Armády RVN, přinese největší chaos její vrchní velitel, Ngo Dinh Diem a jeho byrokrati, svým chápáním státu.
Diem se bojí silné armádní špičky ( tady jak později uvidíme oprávněně).
Všechno co se týká armády, povyšování a funkcí, již od vzniku Armády RVN, prochází sítem byrokracie prezidentského paláce. Diem degraduje důstojníky na pouhé vykonavatele rozkazů. Jako příklad nechť je zde řečeno, že jeden z předních nejvyšších důstojníků, generálporučík Duong Van Minh je odsunut na místo „ polního velitele“, který nemá žádné jednotky!
Zásahy „ paláce“ znamenají, že v Armádě RVN nemůže vzniknout žádný armádní duch ( esprit de corps), že morálka v armádě je špatná a její důstojníci a vojáci se s RVN neztotožňují. Připadají si jen jako nástroj, který má udržet Diema, kterému radí Američané, u moci. Diem stejným způsobem ochromuje „ síly sebeobrany“ a občanskou gardu“ což byly jednotky policejního charakteru v jednotlivých oblastech a místech. Nejen, že jsou špatně vyzbrojeny, ale nemají ani řádné centrální velení a tak kolikrát nevědí co dělat.

Vůbec celé vládnutí Ngo Dinh Diema je jedná temná a hrozná skvrna RVN.
Pominu – li jeho „demokratické volby“, které jsem již popsal a vezmu je jako zdánlivou demokratickou fasádu, za kterou se skrýval, je vše ostatní jen temnota a výsměch demokracie.
Diemovo vládnutí bylo na hony vzdáleno demokracii a nemělo nic společného se zásadami americké revoluce a listinou práv a svobod.
Diem si počínal jako mandarín z 19. století. Jeho vládnutí vystihují nejlépe slova, že vládce není odkázán na souhlas národa který ho zvolil, ale naopak, lidé jsou povinováni poslušností vládci!
Udělal pro to vše.
Státní správa RVN se stala rodinnou záležitostí.
Jeho bratr Ngo Dinh Nhu se stal vrchním ideologem režimu, oficielně byl poradcem prezidenta Diema.
Nhu v zákulisí tahal za nitky a měl skoro stejné pravomoci jako Diem.
Nejmladší bratr Diema byl velvyslancem ve Velké Britanii. Nejstarší bratr, arcibiskup Ngo Dinh Thuc, vládce katolíků, byl důležitou oporou režimu přes církev.
Další bratr, Ngo Dinh Can, vládl jako samostatný správce ( ve skutečnosti jako panovník) ve střední části Vietnamu.
Tran Le Xuan, „ madame Nhu“ ( manželka Ngo Dinh Nhu), stála v čele ženských oddílů bojových sportů a značně ovlivňovala politiku RVN. Otec „ madame Nhu“, byl velvyslancem v USA.
Ngo Dinh Thu, poradce Diema, který měl skoro stejnou moc, založil „personalistické“ hnutí Can Lao, které obsadilo nejdůležitější místa ve státní správě a mělo rozhodující vliv v Armádě RVN. Dvě tajné služby, které vznikly, sledovaly také jedna druhou a všechno toto autoritativní vládnutí zajišťovaly.
Ngoova rodina vládla v RVN, jako královská rodina ve středověku.
Následky to mělo hrozné, úředníci se báli něco rozhodnout, vzájemně se obviňovali a vinu svalovali jeden na druhého. Všude korupce a reformy, které požadovali Američané nikde.
Ale despotismus pokračoval. Po zlomení sekt a po odchodu velké částí Viet Minhu ( 133 000) do VDR, chtějí Ngoovi rozbít v RVN zbytky komunismu a odporu proti nim.
„ Denunciační kampaň“, která se rozběhne v roce 1955, a která má být zprvu antikoministická se zvrhne. Tisíce lidí jsou zavřeny do koncentračních táborů. Po komunistech přichází na řadu vůdci sekt a členové menších stran. Po nich novináři, kteří píši kriticky a odboráři. Když vyjde Diemovo nařízení v červnu1956 o tom, že zatčen může být každý, kdo může být nebezpečný režimu, začnou hrůzy. Zákon provádí šéfové místních samospráv, ti se okamžitě vypořádávají s každým nepohodlným.
Za 3 roky v květnu 1959 vydá Diem pověstný zákon 10/59, který počítá se zřízením vojenských tribunálů. Vojenský tribunál nemá protivníka jen umlčet, má ho trvale uvěznit, nebo popravit.
Obžalovaným je odepřeno právo na nezávislého obhájce a v té době rozsudek zní jedině doživotí, nebo smrt!!!
Počty obětí se liší. Saigonská vláda hovořila o 50 000 politických vězňů v období od 1954 do roku 1960.
Nezávislé odhady hovoří o 150 000 politických vězňů. A v letech 1955 -57, mělo být popraveno 12 000 lidí.
Skoro nejvíce zla vzniklo při pozemkové reformě v ( jižní) části Vietnamu, později RVN. Určitě to však mělo ohromný vliv na válku ve Vietnamu a proto si o ní řekneme v Díl IV, než začneme o občanské válce v RVN.



Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.

[YAMATO]

Myslím, že vše zde popsané krásně ukazuje, jak nesmyslné jsou všechny ty spiklenecké teorie o USA jako státu, který "tahá za nitky". Protože tolik neschopnosti, ignoranství, nevšímavosti, naivity i obyčejné blbosti jen v jediné zemi běham pár roků (a to zdaleka není vše, další díly to jistě ukáží), to se s těmito teoriemi nedokáže srovnat...

[michan]

YA - líp bych to neřekl.
A bude to pokračovat, to ještě zdaleka není vše!
Pořádnou fasádu tomu dá " Pozemková reforma" a malér je na světě.
Však uvidíme v dalších dílech. Jinak, než " Občanskou válkou", to ani vrcholit nemohlo. Vrchol pak je sice znám, ale je k němu ještě daleko.

[redboy]

michane: pěkné.

YAMATO: Pravdu díš, ale je otázkou jestli to šlo líp. To je obrovský kulturní rozdíl. Je to ne nepodobné tomu, jak chtěli v Sojuzu sehnat mongolské pastevce velbloudů do kolchozů a v Kuvajtu svobodné volby. Absolutní nepochopení místní kultůry a zvyků.

[michan]

Zatím ale vycházejme ze stejných not.
Vše si řídí z 97 % sami jižní Vietnamci, američtí poradci kibicují, ale neřídí. To jen trochu v politice a vojenství.
Mě tam právě v této době chybějí zpětné vazby, ale i o nich bude - Diem Američany odkopával a chtěl si vše řídit sám. Až později, když už bude pozdě, chtějí Amíci zasahovat. Diem je opět odkopne!

[jaromír dolanský]

To : Michan.
Ten článek, či spíš studie, by mohla sloužit jako učebnice dějepisu i politické ekonomie. Perfektní.
Co se týká kulturního rozdílu ( včetně náboženství, vztahu k hodnotám a životu vůbec ) má JAMATO na 100 % pravdu. To se konec konců ukazuje všude ve světě od doby, kdy se ti "vyspělejší" rozhodli pomáhat těm "ostatním". ( Nezmiňuji záměrně důvody, mohou být rozličné a mnohdy ani ne zrovna nezjištné )
Těším se na další pokračování. A pokud bys Michane chtěl nějaké aktuální info přímo z Vietnamu dnešních dnů, napiš mi .

[michan]

Snažím se osvětlit ty nejdůležitější události. Někde by to ještě chtělo hlubší osvětlení, já ho sice mám, ale u všeho nebude.
Chci plynule pokračovat k vojenskému konfliktu a tak všude nebudu zabíhat do úplných detailů.
Hlavní náplň by pak mělo být 11 let bojů ( i když i s politikou a ekonomikou, které zde úzce souvisí) v letech 1964-75.
Jaromír Dolanský, díky za nabídku, určitě se to bude na závěr hodit.
Ještě snad, pokud jsem to neřekl, a asi ne - v letech 1955-59, se vše, nejen vojenství cedilo přes neomylnou Ngoovu rodinu.
Tedy i kdyby poradci a vůbec i politici USA něco chtěli říci, tak to mohli, ale rozhodnutí jak a kdo bude provádět, příslušelo ve všem Ngoově rodině!
Já to zatím vlastně jenom shrnul pod " mandarín z 19. století"
Amíci mu příliš důvěřovali.
I o tom všem bude v dalších dílech.

[sa58]

No to je skvělé, reklamní agent coby armádní poradce.. nějak mi to připomělo MASH...

Yamato má pravdu, něco takového můžou vymýšlet jen idioti.... Ale tito byli velmi štědře dotování z rozpočtu. Ani se nedivím, že běžní vietnamci přeběhli k strýčkovi Ho, ten byl proti takovým hajzlíkům skoro světec.

Je vcelku zajímavé, že pouze angličani předávali své kolonie poměrně stabilizované. Zato frantíci a posléze portugalci si z nich nějak příklad nevzali.

[Alchymista]

výborné počteníčko

[michan]

Děkuji skvělému kolegovi Alchymista, že jako někteří další kolegové říká, že se to dá číst.
Věřte, že jsem si Vietnamem uřízl velký krajíc.
Sepsat, logicky sestavit, tak různorodou látku, jakou Vietnam je,není vůbec jednoduché.
Žil jsem v té době a bylo mě tolik, jako většině lidí, která to dnes čte ( na začátku mě bylo 16 let na konci 27 let).
Věci z Vietnamu jsme dostávali předkousané, dle propagandy socialistického státu, který stál plně na straně jednoho z účastníků konfliktu. U mne bylo vše zaměřené na PVOS a letectvo - jak Vietnamci statečně sestřelují všechny typy US letadel. Bez možnosti ověření, že je to fakt.
Až po roce 1989, jsem začal hltat druhou stranu a konfrontovat jí s tím svým starým obrazem.
Řeknu jen, byly to nekonečné změny mě známého.
Vše zrálo jako víno do dnešních dnů.
Pokusím se Vám, ale i sobě, tu dobu přiblížit. Prosím, abyste pochopili, že úplné detaily doby nevrátím ( je to 43 let od začátku války). Všechna hodnocení budeme dělat s odstupem těchto let.
V té době ti lidé ( stejně jako já) přemýšleli úplně jinak, okolo nich byl úplně jinný svět, mnohem antagonističtější svět. Svět rozdělený na dva tábory a Třetí svět přihlížel a nefandil nikomu.