Vietnam 1964-1975 V. Č 1.

[michan]

Mapa Ho Chi Minh Trail.





Vietnam 1964-1975 V. Č 1.

Díl V.

Část 1.

John Fitzgerald Kennedy, 44letý prezident (*29. května 1917, +22. listopadu 1963) – 35. prezident USA v pořadí, nastupuje do svého úřadu v lednu 1961.
Mladý, optimistický prezident se ve své administrativě obalil také některými mladými poradci. Byli jimi, jak se tehdy vžilo „ti nejlepší a nejchytřejší“ (The best and the brightest) – bratr Robert, dále poradce pro bezpečnost McGeorge Bundy, bývalý děkan Harvardovy university, ministr obrany Robert S. McNamara, dříve předseda Ford Motor Company, historik z Harvardu Arthur M. Schlesinger ml. a právník Theodore C. Sorensen, který prezidentovi připravoval jeho projevy. Jen do úřadu ministra zahraničí jmenoval J. F. Kennedy méně výrazného Deana Ruska, neboť se chtěl na zahraniční politice podílet sám. Jako zvláštního vojenského poradce si vybral generála Maxwela D. Taylora, jenž v éře prezidenta Eisenhowera odstoupil z funkce velitele štábu armády na protest proti doktríně „Nový pohled“ („New Look“).
J. F. Kennedy chtěl jako prezident probudit USA z politické a hospodářské stagnace a své spoluobčany přivést k tzv. „novým obzorům“. Chtěl prolomit „staré struktury“, chtěl překonat rasovou nesnášenlivost, oživit hospodářství a zahraniční a bezpečnostní politice dát nový směr. V některých jeho výrocích je to i vidět. Památným je jeho:
„Neptej se, co může udělat tvá zem pro tebe. Ptej se, co můžeš ty udělat pro svoji zem.“
Inagurační projev JFK, Washington 20. 1. 1961.
Jeho tiskové konference, které byly přenášeny živě a kterými si získával veřejnost začínaly slovy – Mám hezký dům, do práce mám kousek, mám hezký plat…
Spoluobčanům Ameriky slíbil v květnu 1961, že do konce desetiletí vyšle USA svého občana na Měsíc.
Převzal však po bývalé administrativě problémy, které ještě zesílil, v jižním Vietnamu a učinil z nich měřítko „důvěryhodnosti“ (credibility) USA ve světě. Tak jako dbal na to, aby Západní Berlín byl svobodný a nedotknutelný (bylo tomu tak již od H. Trumana) a přítomnost USA v Evropě budila respekt ve světě, chtěl i jižní Vietnam udělat prestižní záležitostí.
Americká přítomnost v jižním Vietnamu pomalu přestávala být motivována surovinovým a odbytovým trhem a čím dál více šlo o zahraničněpolitickou vážnost a „důvěryhodnost“.
Vysoký úředník ministerstva obrany John T. McNaughton to vyjádřil vzorcem:
„70% - aby se zabránilo ponižující porážce (kvůli naší prestiži jako garanta);
20% - aby se území jižního Vietnamu (a území k němu přiléhající) nepostoupila Číňanům.
10% - aby se lidem v jižním Vietnamu umožnilo žít lepším, svobodnějším životem.“
Citováno z – McNaughton McNamarovi, 14.3.1965, in: The Pentagon Papers (The Senator Gravel Edition), díl 3, str. 695.
Zvláště těch 70% velice výmluvně hovoří, že to byla prestiž, co USA zajímalo.
Vietnam se pro USA a nového prezidenta J. F. K. stává v průběhu roku 1961 ohniskem krizových opatření.
J. F. Kennedy a jeho tým se nejprve soustřeďuje na Laos. I Laos, soused Vietnamu, byl jak víme předmětem jednání „Mírové Ženevské konference“ v roce 1954.
Eisenhowerova administrativa do Laosu, zemi o 2 miliónech lidí, doslova napumpovala 300 miliónů dolarů, jako „Hospodářskou a vojenskou pomoc“.
Úspěchy vidět nebylo!
V roce 1957 se rozhádané strany Laosu – vláda, armáda a Pathet Lao ( Pathet Lao je laoská obdoba Viet Minhu) – dohodnou na neutrální koaliční vládě.
USA ani tady v Laosu nechce tolerovat nárůst komunistického vlivu a tak buduje pravicově orientovanou laoskou armádu. V této armádě má silné postavení Phumi Nosavan, proamerický, ale politicky neschopný a zkorumpovaný důstojník, který velkou část svých příjmů postavil na pěstování opia (USA prostě nemá čuch na lidi, ani v jižním Vietnamu, ani v Laosu). Tento Phumi Nosavan slibuje USA, že bude tvrdě bojovat (on slaboch) proti stále rostoucímu hnutí Pathet Lao. Koncem 50tých let je vnitropolitická situace v Laosu podobná jako v jižním Vietnamu, probíhá tam občanská válka.
Na scénu vstupuje v srpnu 1960 princ Suvanna Phuma, který vytvoří neutrální vládu a chce tím ukončit občanskou válku. Vládu Suvanna Phuma uzná diplomaticky Francie i Velká Británie. Phumia Nosavana nezastíraně podporují USA. Princ Suvana Phuma, který to vidí se obrátí o pomoc pro Laos na Moskvu. V očích USA se tím zdiskredituje.
Když Eisenhower odstupuje, radí J. F. Kennedymu, den před inaugurací (20. ledna 1961), aby zabránil všemi prostředky vítězství komunismu v Laosu. Říká mu, že třeba i za cenu vyslání amerických jednotek do Laosu.
J. F. Kennedy slyší dobře. Na příkaz nové vlády vypracovává Sbor náčelníků štábu USA (JCS) plány vojenské intervence do Laosu. Situace v Laosu se v březnu a dubnu 1961 pomalu vymykala kontrole.
Pro hnutí Pathet Lao přichází do Laosu letecky zbraně od SSSR.
Pentagon reaguje okamžitě. Do Jihočínského moře přemisťuje svou 7. flotilu a ministr zahraničí Dean Rusk dosáhne příslibu od členských států SEATO, Thajska, Pakistánu a Filipín, že také vyšlou své jednotky. Jen neúspěšné vylodění kubánských emigrantů v „Zátoce sviní“ na Kubě zabrání další eskalaci.
J. F. Kennedy, ač příprava začala za Eisenhowera, převezme zodpovědnost za „ Zátoku sviní“ a od této doby je nedůvěřivý k CIA a Sboru náčelníků štábu.
V Laosu tak musí USA místo vyslání jednotek, dát přednost vyjednávání. Zprostředkování vyjednávání mezi USA a SSSR převezme Velká Británie a v červenci 1962 se dospěje ke křehkému příměří. Dohoda legitimuje neutrální vládu Suvanna Phumy a počítá se stažením všech nelaoských jednotek.
Jak my však dále uvidíme, tuto smlouvu v 60tých letech nebude dodržovat ani severní Vietnam (VDR), ani USA.
Je to také J. F.Kennedy, kdo odsouhlasí protipartizánský program CIA v Laosu, který se postupem času rozroste ve skutečnou tajnou válku.
Ale samozřejmě i Hanoj, VDR, používá po roce 1963 laoské území stále více k podpoře FNO na jihu Vietnamu – Ho Či Minova stezka (Ho Chi Minh Trail – viz. mapa).

[michan]

Vietnam 1964-1975 V. Č 2.

Díl V.

Část 2.

Rok 1961, tedy rok nástupu J. F. Kennedyho do prezidentské funkce, byl rokem mnoha problémů USA na mezinárodním poli a špatná situace pro USA v Laosu a jižním Vietnamu to jen umocňovala. Tady se také možná dostáváme k jedné z mnoha závažných chyb, které USA svým nepochopením světa udělala. I tato chyba zvětšovala problémy, které USA měla až je dovedla tam, kde to skončilo, do války ve Vietnamu, která vlastně končí v roce 1975 sjednocením jižního a severního Vietnamu v jednu zem.
USA a její nová Kennedyho administrativa špatně vyhodnotila co se děje mezi SSSR a Čínou. Když v lednu 1961 přislíbil N. S. Chruščov, v emotivním projevu, materiální podporu národněosvobozeneckým hnutím ve světě, Kennedyho nové administrativě zůstalo skryto, že je to namířeno směrem k ČLR.
Ideologické a politické rozpory mezi ČLR a SSSR se tehdy totiž vyhrotily tak, že Čou En-laj odjel z XXII. Sjezdu KSSS v říjnu 1961 předčasně. SSSR chtěl potlačit vliv ČLR a „Maoismu“ ve světě. V této době mohla USA využít roztržku mezi SSSR a ČLR, ale USA jí žádným způsobem nevyužila.
Kennedyho administrativa dávala celosvětově dohromady podporu Fidela Castra, krizi v Kongu a v Berlíně jakož i podporu Pathet Laa v Laosu, jako společný postup „všech komunistů světa“ a nějaký vznik „Maoismu“ nechápala.
USA se nyní situace jevila tak, že je Západ ve světě v defenzivě.
Kennedy a jeho štáb na vzniklou situaci reaguje v duchu hesla „Neptej se co pro tebe může udělat Tvá zem – ptej se co pro ni můžeš udělat Ty“. USA začne vysílat americké dobrovolníky do Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Jsou to většinou studenti, kteří se přidávají k „mírovým sborům“ (Peace Corps) a mají pomáhat s „rozvojovou pomocí“ a v těchto zemích ukazovat západní kulturu. Pro většinu studentů, kteří se těchto akcí účastní, to přináší osobní úspěch a poznání. Ale počáteční idealismus a optimismus se postupně vytratí a z těchto lidí se po návratu do USA stanou kritici vnitřních poměrů ve své vlastní zemi – v USA. Kritizují chudobu některých lidí, kritizují rasové problémy své země, stejně jako hospodářskou nerovnost ve vlastní zemi.
Na změnu americké bezpečnostní strategie má největší vliv však navýšení rozpočtu na obranu. Jestliže byl rozpočet v roce 1960 46 miliard dolarů, je to v roce 1963 již 54 miliard dolarů. Ukázalo se totiž, že „Masivní odplata“ a „Nový pohled“ jsou při potlačování lokálních ozbrojených konfliktů nefunkční.
V USA je navržena nová obranná strategie (generál Maxwell Taylor), „flexibilní odpověď“. Ta má snížit nebezpečí atomové války a rozšířit manévrovací prostor USA, dále má umožnit odstupňovanou vojenskou reakci. „Flexibilní odpověď“ působí v USA kladně v průmyslu, neboť je zaměřena na konvenční zbraně.
Nepříliš dobře v té době působí v kongresu opozice, která Kennedymu předhazuje neutralitu Laosu, debakl na Kubě a obviňuje ho, že „provádí výprodej amerických zájmů“.
Kennedyho vláda je pod tlakem ze všech stran a rozhoduje se mezi neangažovaností (disengagement) ve Vietnamu, nebo zasednutím k jednacímu stolu a problémy tak neutralizovat. Vláda však v této době obě varianty zavrhuje.
Ministr obrany McNamara pak zpětně to období popisuje, že bylo chybou (protože nebyl čas), že se neprovedla zásadní diskuze, když říká a já cituji z: Robert S. McNamara with Brian VanDeMark, in: Retrospect. The Tragedy and Lessons of Vietnam, New York 1995, str. 39. „Zapomněli jsme si položit 5 důležitých otázek:
1) Byla správná úvaha, že pád jižního Vietnamu by přivodil ztrátu celé jihovýchodní Asie?
2) Znamenalo by to vážné ohrožení bezpečnosti Západu?
3) K jaké válce by došlo – konvenční nebo partyzánské?
4) Mohli bychom ji vyhrát s americkými jednotkami, které by bojovali společně s Jihovietnamci?
5) Neměli bychom znát odpovědi na všechny tyto otázky, než bychom se rozhodli, že vyšleme své jednotky?
To bylo hodnocení až potom, až dlouho po válce!
V té době - v roce 1961 - se Kennedyho vláda opírala o „politiku zadržování“, „teorii domina“, „ „důvěryhodnost“ a tak měla jen velmi malý prostor pro nějaká jednání. Měla vlastně jen 2 možnosti: buď stabilizovat Diemův režim zesílením vojenské a hospodářské pomoci, nebo vyslat do Vietnamu americkou armádu. Cíl však vždy sledovala vždy stejný:
„Ať se stane cokoli, Spojené státy chtějí tuto bitvu vyhrát“, citováno z – A Program of Action To Prevent Communist Domination of South Vietnam, 1.5.1961, in: FRUS 1961-1963, díl 1: Vietnam 1961 Washington 1988, str. 93-115.
A Kennedy a jeho štáb to rozjel. Hned první měsíce dal prezident souhlas k mohutnému zbrojnímu programu. Jihovietnamská armáda se má okamžitě zvětšit o 50 000 vojáků a na jejich výcviku se má podílet mnohem více amerických poradců.
Se souhlasem Kennedyho je vysláno do džungle 400 mužů z elitní jednotky „zelené barety“ („Green Berets“). Úkolem této elity je, aby v západní pahorkatině jižního Vietnamu, na laosko – vietnamské hranici, získala etnické menšiny a s nimi kontrolovala cesty, kterými přichází pomoc FNO.
Mimo toho na Kennedyho rozkaz sestavuje CIA infiltrační skupiny, které mají provádět sabotážní akce v severním Vietnamu.
Prezident nechá značně zvýšit vojenskou a hospodářskou pomoc (již na počátku jí zvětšuje o 42 miliónů dolarů). Do Vietnamu, pro síly sebeobrany, pošle moderní zbraně.
Ve Vietnamu vše nechá politicky zastřešovat tím, že do Saigonu vyšle viceprezidenta Lyndona B. Johnsona (přezdívalo se mu – Texasan s vyhrnutými rukávy).
Lyndon B. Johnson v květnu 1961 oslovuje veřejně Diema, jako „Winstona Churchilla jihovýchodní Asie“. - citováno dle – Wiliam Conrad Gibbons, The U. S. Government and the Vietnam War. Executive and Legislative Roles and Relationshibs, 4 díly Princeton/NJ 1986-, díl 2 (1961-1964), str. 42.
Jediné co Kennedy nevyslyší je požadavek Sboru náčelníků štábu, který požaduje nasazení americké pozemní armády. Stejně tak odmítne i požadavek Diema o mnohem vyšší finanční pomoc (požadoval několikanásobné zvýšení finanční pomoci).
Všechny snahy o vojenskou a hospodářskou stabilizaci Diemova režimu se však ukazují jako nedostačující. Diem je totiž v takových nesnázích, že si to USA ani nedovedou představit. CIA už hlásí činnost FNO na podzim 1961 takto: Každý měsíc je usmrceno více jak 200 stoupenců Diemova režimu a zranění rostou k tisíci.
I Diem ve svém naléhavém dopise Kennedymu přiznává, že už není pánem ve své zemi a požaduje uzavření vojenské dohody, která by vedla k vyslání americké armády. Diem tak přiznává svůj politický bankrot. Zjistil totiž, že ani represivní opatření, ani pronásledování opozice a komunistů k ničemu nevede. K ničemu nevede ani militarizace jihovietnamské společnosti. Diem prostě opozici odstranit nedokáže. Naopak, tento Diemův autorativní režim, žene partyzány do rukou FNO, nyní již ve velkém množství.

[michan]

Vietnam 1964-1975 V. Č 3.

Díl V.

Část 3.

V říjnu 1961 vyšle J. F. Kennedy do Saigonu lidi, kterým důvěřuje a od kterých chce mít přesné zprávy. Jsou jimi generál Taylor a Walt Rostow. Ti přivezou zprávy, které jsou pak analyzovány poradci. Poradci pak prezidentovi navrhují řešení problému Vietnam. Při zaujímání stanovisek se poradci rozdělí na 2 skupiny tzv. Holubice a tzv. Jestřáby.
Jestřáby navrhují k stabilizaci Diemova režimu vyslat 40 000 vojáků, dokonce ministerstvo národní obrany má připravenu studii o vyslání 205 000 vojáků.
Holubice mezi které patří Dean Rusk, ministr zahraničí a také Theodore Sorensen pak navrhují jednání se Sovětským svazem, příměří, zapojení OSN a společné volby a sjednocení Vietnamu.
J. F. Kennedy extrémní stanoviska jako vyslání armády vyloučí, to když řekne, cituji z Arthur M. Schlesinger ml., A Thousand Days, Boston 1965, str. 547.
„Vojska napochodují, kapely budou hrát, davy budou jásat a za 4 dny se na všechno zapomene. Pak nám řeknou, že musíme poslat víc vojáků. Je to jako když si dá člověk skleničku. Chvilku cítíš její účinek a pak si musíš dát další.“
Ale i bez vyslání vojenských jednotek porušovala Kennedyho rozhodnutí Ženevskou mírovou dohodu z roku 1954. Kennedy nechal zvětšit počet vojenských poradců z 3 200 v roce 1961 na 9 000 v roce 1962. Americká armáda přebírá také kontrolu vzdušného prostoru a leteckou dopravu. A do Vietnamu přichází pro boj vrtulníky.
Zároveň vytvoří tzv. „Velitelství vojenské pomoci Spojených států ve Vietnamu“ (United States Military Assistance Command, Vietnam – MACV).
Na Diemovi žádá USA, aby již konečně liberalizoval vládnutí a aby mělo USA konečně možnost zasahovat do důležitých vojenských a politických otázek. To se USA nepodaří, neboť Diem stále tvrdí, že jeho vláda je jihovietnamská a tou zůstane. Diem také argumentuje tím co mu nahráli USA, když řekli, že za vojenskými srážkami je zahraniční účast.
USA připraví v rámci „flexibilní odpovědi“ soubor vojenských, politických, hospodářských a sociálních opatření, která chtějí realizovat.
1) Vojenské zajištění jihovietnamských vesnic. Když se podaří vytlačit FNO z vesnic nastoupí.
2) Dosazení nezkorumpované a kompetentní správy. Po stabilizaci situace nastupuje bod 3.
3) Materiální zlepšení životních podmínek lidí.
Tyto 3 body měly vyhnat FNO z venkova.
Ovšem v praxi se ukáže, že americká armáda a ti kdo mají tyto 3 body naplňovat si je vysvětlí špatně. Pro většinu důstojníků jsou tyto 3 body jen intelektuální hra „lepších chytráků“. Američtí důstojníci rozumí jen „pořádné palebné síle“.
V USA si ale myslí, že vše dobře připravili. Ngo Dinh Nhu, který je zodpovědný za program strategických vesnic vše omezí se souhlasem MACV jen na vojenské zajištění a na doprovodná politická a hospodářská opatření kašle.
Budování strategických vesnic s palisádami, ostnatým drátem a pozorovatelny tak přinese to samé co již bylo před 3 roky, když Diem prováděl agrovilles. Některé strategické vesnice vůbec nezaručují ani základní obranu.
Již počátkem roku 1963 je možno konstatovat, že Diem a Nhu opět sledovali jen fyzickou kontrolu lidí, nikoliv zlepšování jejich životních podmínek.
Program se tak podaří jen v centrální vrchovině, to proto, že jej neřídila jihovietnamská vláda, ale CIA.
Na mnoho strategických vesnic pak zaútočí FNO, buď je zničí, nebo je přemění ve svou základnu.
Že vše špatně dopadlo je vina amerického vojenského velení v Saigonu a Sboru náčelníků štábu ve Washingtonu. Nepřesvědčili Diema, že vše musí být propojeno s pozemkovou reformou, ekonomikou a s vesnickými samosprávami. Velitel MACV generál Paul D. Harkins si tak vedl vlastní konvenční válku proti partyzánům, se souhlasem Pentagonu.
Americké vrtulníky měly zjišťovat větší skupiny FNO a pak je nahánět před zbraně jednotek jihovietnamské armády. USA chtěly připravit FNO o zázemí a tak již od konce roku 1961 nasazují USA vedle napalmu také chemikálie ke zničení úrody. Pod heslem „Pouze my můžeme zabránit hrozícímu nám z lesů“ rozprašovalo USA v dalších osmi letech nad jižním Vietnamem v rámci operace RANGH HAND statisíce tun herbicidů. Od roku 1963 pak používají odlisťovaní prostředek „Agent Orange“. Až po válce se pak zjistilo, že měl rakovinotvorné účinky.
K jihovietnamské armádě jsou až do úrovně praporů přiděleni američtí poradci, což má zvýšit úroveň. Že tomu však nebylo vždy ukazuje jeden z prvních větších střetů 2. ledna 1963 při boji o vesnici Ab Bac, která leží jižně od Saigonu.
Přestože jihovietnamská armáda měla 8x více vojáků nepodařilo se jí v boji porazit Lidovou osvobozeneckou armádu. Američtí poradci marně vyzývali velitele jihovietnamské armády, aby si počínal ofenzivně. Jihovietnamská armáda s útokem váhala a tak umožnila partyzánům FNO, aby si vybudovali opevnění. Když pak Jihovietnamci měli jít do útoku, některé jednotky vůbec nechtěly bojovat, některé požadovaly leteckou podporu. Podle toho také boj dopadl. Partyzáni FNO měli 3 mrtvé, kdežto jihovietnamské vládní jednotky měly 61 mrtvých a přes 100 zraněných. Bitva o Ab Bac jasně ukazovala, že jihovietnamská armáda se chce víc a víc spoléhat na americké vrtulníky. Nejhorší však bylo, že jednotky se šetřily na pokyn prezidentského paláce.
Generál Harkins vše přikrašloval, ale někteří mladí novináři se o špatné morálce jihovietnamské armády a bezmoci amerických poradců dozvěděli a napsali o tom. Ti novináři nechtěli zpochybňovat v této chvíli americkou přítomnost ve Vietnamu. Oni jen napsali to co viděli. Tady bitvou u Ab Bac začíná rozbroj mezi novináři a Pentagonem. Prezident Kennedy se tehdy marně pokoušel u vedení novin New York Times zasahovat proti novináři (Halberstam), který zprávu napsal, aby byl odvolán.
Vojenští mluvčí se dostávali do rozporu s novináři čím dál víc, o čemž jeden z nich vypovídá, cituji z Colby, Lost Victory, str. 111.
„Když například zakotvila v saigonském přístavu letadlová loď Core, mohli lidé od tisku házet své cigaretové špačky ze střešní terasy hotelu Majestic skoro až na palubu, na které stály vrtulníky. Ale když se někoho zeptali, jestli to tam naproti je letadlová loď, zněla oficielní odpověď: ‚Bez komentáře‘“.

[michan]

Vietnam 1964-1975 V. Č 4.

Díl V.

Část 4.

S Diemovým vládnutím začínali být nespokojeni nejen američtí novináři, ale i mnozí ve vládě USA. Přestože generál Harkins neustále říkal, že povstání porazí do konce roku 1963, CIA říkala něco jiného co o tomto cíli nesvědčilo. Poradci posílali stále více stížností na pasivitu jihovietnamské armády. Diplomaté stále více tlačili na Diema, aby již přikročil k demokratizaci. Diem čím dál tím více všechny od sebe vyháněl a francouzskému velvyslanci si dokonce postěžoval, že Američany nezval.
V této době začal tým kolem prezidenta Kennedyho vážně přemýšlet o tom jaká bude budoucnost americké účasti v konfliktu ve Vietnamu. V polovině roku 1962 dokonce nechá ministr obrany McNamara vypracovat plány pro postupné stažení všech amerických poradců z Vietnamu. Když jsou však plány hotovy zdá se přechodně, že program strategických vesnic je úspěšný. Je to také zároveň doba (1962, začátek roku 1963) kdy má FNO velmi těžké problémy s obranou proti vrtulníkům USA. V květnu 1963 dokonce McNamara před novináři řekne, že bude staženo 1 000 poradců z Vietnamu. Již ale o několik měsíců později je vše jinak. J. F. Kennedy schvaluje plány na zesílení tajných vojenských akcí proti severnímu Vietnamu (OPLAN 34-A).
V Kennedyho rozporuplných prohlášeních a činech si mnoho lidí okolo myslelo, že USA chce ukončit svou činnost ve Vietnamu. Mnoho lidí si myslelo, že v létě 1963 chce USA přenést válku do vietnamských rukou.
J. F. Kennedy to pak vyjadřuje cituji podle Richard Reeves, President Kennedy, Profile of Power, New York 1993, str. 484.
„Tamní lidé nás nenávidí. Nejraději by nás ze země vyhnali kopancem do zadnice. Ale v zemi, jako je tahle nemůžu přece postoupit komunistům a nechat se pak americkým lidem znovu zvolit.“
Vzhledem však k souvislostem s OPLAN 34-A je nutné říci, že Kennedy nezpochybňuje přítomnost USA ve Vietnamu, ale dělá jen pokusy jak uklidnit americkou veřejnost a minimalizovat americkou účast v občanské válce ve Vietnamu. Kennedy za svého života jen vystupuje proti návrhům Pentagonu, aby byly vyslány pozemní jednotky do Vietnamu. Sám ale ve skutečnosti neustále zvyšoval americkou materiální a personální přítomnost v jižním Vietnamu. Ve skutečnosti do jeho smrti působí v listopadu 1963 v jižním Vietnamu již 16 300 poradců a z toho 78 jich tam přijde o život.
Kennedy a jeho tým, ať smýšlel jakkoliv změnil kurs USA tak, že byl nyní Saigon mnohem více závislý na Washingtonu a ještě za jeho vlády se připravoval puč, který Kennedy odsouhlasil, proti Ngo Dinh Diemovi. Bylo již velice těžké z rozjetého vlaku vystoupit. Cesta k dohodě Severu a Jihu Vietnamu se vzdalovala čím dál víc!



Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.

[michan]

John Fitzgerald Kennedy - foto.