Vietnam 1964-1975 XII. Č 1.

[michan]

Mapa útoku VLA a FNO mezi 30. a 31. lednem 1968 na město Hue.



Vietnam 1964-1975 XII. Č 1.

Díl XII.

Část 1.

V celé „Bitvě o města“, nebo „Ofenzivě Tet“, byla nejkrutější, nejagresivnější, nejničivější a nejkrvavější bitva o staré císařské město, bývalé hlavní město Annanského císařství – bitva o město Hue.
Pro americkou námořní pěchotu, to byla nejhorší bitva v celé válce ve Vietnamu (stejně jako pro celou armádu USA) a také nejhorší bitva od dob 2. světové války.
Pojďme a pohovořme si o „Bitvě o Hue“ podrobněji.

K 30. lednu 1968 je v okolí města Hue soustředěno 7 500 vojáků VLA s veškerou, i těžkou výzbrojí (minomety 80, 120 mm, protiletadlová děla a kulomety). V městě Hue na vojáky VLA čekají tisícovky buddhistických a studentských bojovníků FNO, kteří jim připravili cestu a několik měsíců shromažďovali zásoby a munici. Po obsazení města se buddhisté i studenti k bojovníkům VLA přidají.
Americká armáda a ARVN, ani jejich výzvědné složky, nemají o ničem ani páru. Nemají ani páru o tom, co se na ně za několik hodin sesype.
Je svátek Tet, všichni lidé v Hue se radují, oslavují nejvýznačnější svátek roku v jižním Vietnamu a těší se ve společnosti svých rodin.

Stejně jako v ostatních městech a ostatních místech jižního Vietnamu zaútočí VLA a FNO ve stejný čas, tedy 2 hodiny 50 minut v noci z 30. ledna na 31. ledna 1968.
Do minometné palby postupují 4 proudy Vietcongu (viz. mapa) do Hue. Minometná palba zničí stálá (Vietcongu známá) stanoviště dělostřelectva ARVN a USA. Vojáci Vietcongu ostrou, rychle provedenou ztečí během 31. ledna obsadí celé město Hue, včetně jeho letiště. Uniknout se podaří mobilním jednotkám USA a ARVN a některým předním funkcionářům RVN a části katolíkům nakloněným režimu v Saigonu. Mnoho nižších funkcionářů a členů místní správy je chyceno a popraveno.
Vietcong obsadí i okolí Hue. Na 25 dní (od 31. 1. 1968 do 24. 2. 1968) je město Hue okupováno Vietcongem.
Armády ARVN a USA se ze šoku vzpamatují až během odpoledne 31. ledna 1968, neboť cílů, kde je nutno zasahovat v jižním Vietnamu, je náhle příliš mnoho.
Teprve od 1. února 1968, po dobu 3 dnů, začíná americké letectvo, svými stihači bombardéry, zpracovávat zjištěné pozice Vietcongu v městě Hue a jeho okolí.
Napalm a tříštivé pumy začínají nejprve sporadicky, pak hustě a stále hustěji dopadat na hlavy Vietcongu.
V městě Hue si Vietcong upevňuje pozice a začíná připravovat velice efektivní obranu.
Američané a ARVN začínají po 2. únoru 1968 stahovat k městu Hue, k jeho předměstí a do jeho okolí, své jednotky.
Do boje o město Hue a jeho okolí je povolána, jako mimořádná posila i legendární americká 82. vzdušně výsadková divize, která se tam přemisťuje po ose na nákladních automobilech i svými vrtulníky Huey.
V městě Hue si kulometčíci i odstřelovači Vietcongu, v jednotlivých čtvrtích, vybírají a opevňují, co nejlepší obranná postavení tak, aby měli co nejlepší široký úhel postřelování a zároveň, aby byli dobře kryti.
Po 3 dnech bombardování, které pak bude trvat celých 25 dní, se začíná bojovat o město Hue. O město, o kterém se říkalo, že je nejkrásnějším a nejslavnějším městem ze všech jihovietnamských měst.

Mapa císařského komplexu Citadely, kam útočili mariňáci US a ARVN.




Již po prvních dnech bombardování se Hue začíná proměňovat v něco takového, jako bylo Monte Cassino za 2. světové války.
Z města se daří uprchnout 100 000 civilistů.
Po dalších 2 dnech těžkého bombardování nastupuje americká námořní pěchota a námořní pěchota ARVN do boje o město Hue a jeho okolí.
Do předměstské zástavby, s nízkými domky, vstupují mariňáci jištěni ve vzduchu palbou vrtulníků, které spolu se stihači bombardéry posílají do řad Vietcongu napalm a slzotvorné pumy. Cíle v předměstí a samotném Hue postřeluje dělostřelectvo a odspodu, od moře, tam posílá své granáty americký křižník.

Postupné útoky mariňáků v předměstí Hue, než se dostali k řece Perfume.






Koncem 1 týdne se propracovávají námořní pěšáci obou armád, při těžkých pouličních bojích, k prvním blokům samotného města Hue. Dokud se nepodařilo ostatním jednotkám spojenců uzavřít a vyčistit okolí města Hue, je Vietcong v městě zásobován z okolí a z VDR (protiletadlové dělostřelectvo, munice, RPG a proviant).
Během 25 dnů bojů přiznává americká strana 60 zasažených vrtulníků (neuvedla kolik zničeno, kolik těžce poškozeno a kolik opravitelně poškozeno), tak silná byla protiletadlová palba Vietcongu. Vrtulníky vykonaly 446 operačních letů.
V 2 týdnu bojů se daří námořní pěchotě, hlavně bombardováním, tlačit Vietcong k Citadele a zdem Císařského paláce, ale ještě musí dobýt 2 čtvrti (bloky domů). Odtud kulometčíci a odstřelovači Vietcongu, z nejvyšších pater, věží a věžiček, působí masakr mezi postupující námořní pěchotou US a ARVN.
Do mrholení, po každém výbuchu, vystupuje červený dusivý prach z cihel, který znesnadňuje zaměřování. Boj o Hue je boj v městské zástavbě a 1 americký velitel ho nazve, cituji:
„… bojem o každou červenou cihlu.“

Boj za zdmi Hue.




Mariňáci obou armád musí vytlačit obránce z Citadely. Blízkou podporu námořní pěchotě poskytují americké tanky M48A2C Patton. Při těžkých bojích je Vietcong zatlačen do 3 opevněných kapes, když opevnění pro obě strany zajišťují především ruiny města. V těchto ruinách a mezi zdmi se odehrává veškerý boj.

Boj mariňáků v ruinách Hue.




Jihovietnamští mariňáci, z boku jištěni Černými pantery z Rangers, otevřou granáty do zdí Císařského města otvory. Těmito otvory pak postupují dovnitř. Když se propracují dovnitř oba proudy mariňáků, brání se v obrovském komplexu Císařského paláce 2 000 vojáků Vietcongu. Obránce však neustále ničí těžké bombardování, palba z vrtulníků a dělostřelecká palba, která si mezi Vietcongem vybírá krutou daň. Vietcong se také skrýval v tichých domcích Císařského města, v rozbité, 6 mil dlouhé zdi s cimbuřím a za další zdí Císařského města. Byly to nejtěžší boje v městské zástavbě od ww2.

Oblasti kam postupovali mariňáci ARVN a mariňáci US.



Mariňáci útočili dvěma hroty.
Američtí mariňáci jižním směrem na východ a mariňáci ARVN jižním směrem na západ. Americké tanky M48A2C střílely na všechny strany a ze vzduchu postřelovaly Vietcong vrtulníky, které shazovaly napalm, slzotvorný plyn a střílely rakety. Stíhací bombardéry rozbily 3 hlavní obranné pozice Vietcongu a ničily jeho minometná postavení a kulometná hnízda.
V 3 týdnu bojů již byly obě strany velice unavené a ztráty byly velké na obou stranách. Přestávalo drobně mrholit a tak byla vzdušná podpora mariňáků stále častější.
Nejlepší obranu Vietcongu poskytovala půlkruhovitá pozice opřená o západní zeď. Než bylo úplně obklíčeno Hue, dostával přes toto půlkruhovité postavení Vietcong posily a zásoby zvenčí. Když se pak mariňáci dostávali k západní zdi a město bylo uzavřeno, byl s tím konec.
Aby měl Vietcong možnost pohybu v areálu a mohl manévrovat palbou a silami a zásobovat své obranné posice, začal využívat kanály. Ve spleti kanalizační sítě vedoucí pod městem Hue, se náhle pohybovali vojáci Vietcongu.
Než na tuto skutečnost zareagovala námořní pěchota, zažila si horké chvilky. Náhle se za americkými liniemi pohybovali vojáci Vietcongu s RPG, AK – 47 a kulomety. Takto bylo zasaženo RPG, zezadu několik tanků M48A2C Patton. Tanky rychle po zásahu ujížděly za zeď. Vojáci vytáhli z tanku zraněné a často museli měnit osádku.
Na konci 3 týdne pronikli mariňáci do nitra Citadely. To již bylo obránců Vietcongu jen 350, ve 3 malých opevněných kapsách odporu.
Když potom sehnutí mariňáci pronikli na dlouhou jižní zeď, ze které bylo vidět celé koryto řeky Parfume, bylo líp. Z jižní zdi se dařilo ovládat ostatní zdi Citadely.
Ztráty mariňáků činily 450 mrtvých, z toho na americké straně to bylo 100 mrtvých mariňáků.
Největší ztráty měl 5. prapor 1. pluku námořní pěchoty, který přišel o ½ stavu (mrtvých a zraněných).
Boj ještě pokračoval, bylo nutno ještě dobýt samotné Císařské město z 19. století. Když tam však námořní pěchota dorazí, obránci tam až na 1 místo nejsou. Všude se jen válela munice a u císařského trůnu byly nevybuchlé granáty a zbytky psů, kterými se Vietcong živil.
Město Hue bylo dobyto 24. února 1968, ale jedno místo v Císařském paláci se bránilo ještě pár dní po osvobození. Teprve když mariňáci zabili posledního obránce, byl konec!

Hue vypadalo strašně, stejně hrozně jako města po bombardování, po 2. světové válce v Evropě.
Jeden americký voják, který se bojů o město Hue účastnil, pro novináře řekl, cituji:
„V tomhle městě jsme použili všechno, co máme k dispozici, kromě nukleárních zbraní.“
Jiný voják pro novináře řekl, cituji:
„V Hue už toho moc nezůstalo.“

[michan]

Vietnam 1964-1975 XII. Č 2.

Díl XII.

Část 2.

Bývalé Císařské město Hue vypadalo po 24. únoru 1968 strašně. Strašné však také byly pozůstatky řádění komunistů v Hue a jeho okolí. Ve vzdálenosti 5 až 10 mil od města Hue a v samotném městě byly nalezeny desítky hromadných hrobů. V těchto hrobech byly mrtvoly funkcionářů, policistů, civilistů, prostě lidí věrných režimu v Saigonu, které Vietcong zavraždil. Některé z nich používal na dopravu munice a zásob, když je potom nepotřeboval, nebo se vzpírali (na tělech byly stopy po bití a mučení), popravili je ranou do týla. Mnozí měli svázané ruce za zády. Byly však také nalezeny i mrtvoly, zahrabané zaživa až po hlavu (hlava ožraná od dravých ptáků a psů). V některých rozhrabaných hrobech bylo vidět, že se pár jednotlivcům podařilo vyhrabat.
V oblasti 2., východně od Citadely a v okolí střední školy v Gia Hoi v Hue, bylo nalezeno 22 hromadných hrobů. Celkově se odhadovalo, že tato správa komunistů v Hue a okolí, která trvala 14 dní (pak se jen bránili v Citadele) stála život 2 až 6 000 funkcionářů, policistů, katolíků a civilistů. Tvrdá byla politika FNO a VLA na osvobozeném území!

Pohřbívání obětí, z mnoha hromadných hrobů z okolí Hue, nalezených po okupaci Vietcongem.




Dne 3. března 1968 vyčísluje americká armáda ztráty, které obě strany zatím utrpěly v rámci „Ofenzívy Tet“. Vietcong má zatím ztráty 50 000 mužů – ARVN 11 000 mužů, Američané 2 000 mužů a zabito nebo zraněno bylo 7 500 civilistů.
Dne 13. března 1968 USA definitivně zamítne armádě ARVN, aby její dobrovolníci, jako odpověď na „Ofenzívu Tet“ provedli invazi do severního Vietnamu.
Dne 22. března 1968 je oznámeno, že se generálplukovník Westmoreland stane náčelníkem štábu pozemního vojska USA. Ve funkci velitele MACV ho v jižním Vietnamu vystřídá, jeho dosavadní zástupce, generál Creighton W. Abrams.
Během měsíce března a dubna 1968 spouští americká armáda a ARVN několik operací v jižním Vietnamu.

Ulice Saigonu na jaře 1968.




V březnu 1968 jsou to Quyet Thang okolo Saigonu, dále Duong Can Dan a Cochise Green. V dubnu 1968 – 1. jízdní aeromobilní divize operaci Pegasus/Lansom 207 – pokus o proražení obležení v Khe Sanh, operace Carentan II., operace Toan Thang, dále operace Burlington Trail, dále kombinovaná operce Delaware/Lam Son 216.
Všechno jsou to mohutné operace, které mají vyhnat Vietcong z okolí měst a správních středisek.
Při jedné této operaci je zadržen 21. dubna 1968 zběh z řad Vietcongu, který prozradí, že se připravují další útoky na Saigon.
Ve městech jižního Vietnamu nyní začínají hlídkovat americké tanky a tanky ARVN a ulice všech měst i menších míst neustále projíždějí hlídky v jeepech, ozbrojené kulomety a bezzákluzovými děly.
Dne 5. května 1968 začne II. komunistická ofenzíva „Bitvy o města“. Útoky jsou spuštěny Vietcongem na 119 měst a městeček, když největší útok podnikne Vietcong proti Saigonu. Letectvo vrtulníky a pozemní jednotky USA a ARVN jsou tentokrát připraveny a útoky Vietcongu utopí v krvi.
Vietcong však ještě nemá dost.
Spustí dne 25. května 1968 ještě III. ofenzívu v rámci „Bitvy o města“, tentokrát je namířena jen proti Saigonu. Ofenziva je během několika dní utopena v krvi a Vietcong je vyhnán z okolí Saigonu.
A nyní se pojďme podívat do USA na začátek, na den 31. ledna 1968, na začátek „Ofenzivy Tet“.

Když 31. ledna 1968 v USA otevře svou televizi 50 miliónů domácností, zažije americké obyvatelstvo šok.
Televizní záběry ukazují poškozené budovy amerického velvyslanectví v Saigonu. Ukazují mrtvoly v politickém centru americké moci v jižním Vietnamu. Ukazují nervózní americké vojáky, ukazují mrtvoly, které se válí v ulicích a zraněné vojáky.
Americké obyvatelstvo doma, před obrazovkou, zažívá kolektivní šok.
Brutalitu situace vyhrotí záběr, kdy jihovietnamský policejní prezident přiloží na ulici, spoutanému partyzánu Vietcongu pistoli ke spánku a stiskne spoušť. Tyto záběry oběhnou celý svět. Co však komentář neřekne je, že onen zastřelený partyzán je člen komanda, které bestiálním způsobem vyvraždilo celou rodinu jihovietnamského policejního prezidenta (přiznávám se, že sám jsem se tuto zprávu o vyvraždění rodiny policejního prezidenta komandem Vietcongu dozvěděl až v roce 2000, a to si Vietnam sleduji již desítky let).

Poprava člena komanda Vietcongu, které vyvraždilo rodinu jihovietnamského policejního presidenta.




Americká televize na mnoha kanálech a 700 amerických novinářů náhle ukazují šokovaným Američanům v obývacím pokoji, jak hoří země, kterou měli jejich vojáci chránit. Ukazují jim jak je tato zem pustošena a bombardována.
Vše ještě vyhrocuje hlasatel zpráv televizní společnosti CBS Walter Cronkite, který byl známým podporovatelem vlády a Johnsona a do této doby byl tzv. hlasem „pravé, skutečné Ameriky“. Nyní dává celému národu svým hlasem slovní podobu zděšení, když řekne, cituji:
„Co se to tam proboha děje? Myslel jsem, že v té válce máme vítězství na dosah.“
Citováno dle Dan Oberdorfer, Tet! Garden City/NY 1971, str. 158.
Jestliže je obyvatelstvo zděšeno, je politické a vojenské vedení dne 31. ledna 1968, ve Washingtonu a Saigonu naprosto zaskočeno ( část reakcí Johnsona jsme si řekli i u Khe Sanh). Generálplukovník Westmoreland a prezident Johnson se marně pokoušejí americkou veřejnost uklidnit.
Westmoreland působí, jak obyčejně vojáci působí, když se hrabou do politiky, jako „hrom do police“ a ještě vlastně přilije olej do ohně, když prohlásí, že situace v jižním Vietnamu je pod kontrolou a ofenziva je pouze posledním vzepětím komunistů před jejich zhroucením.
Na to opět reaguje ten „pravý“ Američan, hlasatel zpráv CBS Cronkite, který ale vlastně vyjadřuje všeobecně sdílený pocit Američanů v té chvíli, když říká, cituji:
„Prohlásit tváří v tvář skutečnosti, že jsme dnes blíže k vítězství, znamená věřit optimistům, kteří se v minulosti mýlili.“
Citováno dle Daniel C. Hallin, The Uncensored War: The Media and Vietnam, New York 1986, str. 170.
Samozřejmě popularita prezidenta Johnsona začne klesat den ode dne, ale co je horší, převážná část Američanů jej přestává považovat za důvěryhodného. To je u prezidenta v USA to nejhorší a žádný prezident USA bez důvěryhodnosti nemůže existovat. Celé 3 roky jim prezident Johnson situaci v jižním Vietnamu přikrašloval, celé 3 roky americkému národu i sobě namlouval, že stačí ještě pár dolarů, ještě pár vojáků, ještě pár tanků a letadel a vše bude rozhodnuto pro USA. Ještě na podzim roku 1967 přece nechal svého velitele z jižního Vietnamu, generála Westmorelanda, prohlásit před americkým národem, že pokroky jsou nezvratné a komunisti ve Vietnamu jsou před zhroucením. A podívejme se. Náhle je tady „OfenzivaTet“, která přes noc ukazuje, že tyto „argumenty“ byly jen zbožným přáním.
Je jasné, že Johnsonova důvěryhodnost je pryč. Není se proto co divit, že 31. března 1968 prezident Johnson oznamuje, že se již nebude ucházet o znovuzvolení za prezidenta USA.

[michan]

Vietnam 1964-1975 XII. Č 3.

Díl XII.

Část 3.

A jaké další zemětřesení se událo v USA. Sledujme to postupně.
Nejprve si řekněme skutečnou vojenskou realitu.
Vojenská situace v Saigonu a v jižním Vietnamu se pro MACV a Westmorelanda vyvíjí sice kriticky, ale ne dramaticky. Armáda USA, ARVN a saigonská vláda „Ofenzivě Tet“ a „Válce měst“ odolává, vojáky FNO nejen odráží, ale působí FNO A VLA těžké ztráty. Dokonce při protiofenzívách dostává ARVN a armáda US pod kontrolu i území, do kterých se už dlouho nikdo neodvážil. Vojenská situace vypadá, že by bylo možno přinutit oslabené FNO a VLA ke kapitulaci.
Již na podzim 1967 žádal Westmoreland prezidenta Johnsona o posily. Johnson mu jich poslal jen zlomek (Westmoreland žádal 200 000, dostal 50 000). Nyní náhle Westmoreland telegrafuje do Washingtonu 9. února 1968, že potřebuje značný počet čerstvých vojáků. To totiž MACV společně s ARVN uvažovalo o invazi do VDR. Westmoreland v rámci této úvahy navrhoval, že by se armáda USA vylodila v severovietnamské části demilitarizované zóny a uskutečnila pozemní operaci proti tamním základnám VLA. Dobrovolníci ARVN měli provést čelní útok přes demilitarizované pásmo naproti americkým jednotkám (definitivně 13. března 1968 byl plán zavrhnut). Mimo této operace požaduje Westmoreland souhlas k útokům na severovietnamská záložní území podél Ho Chi Minh Trail v Laosu a Kambodži. Dále žádal, aby byla zesílena letecká ofenzíva. Co však Westmoreland do Washingtonu nedodal byly konkrétní údaje o počtu požadovaných čerstvých vojáků.
Ve Washingtonu se Westmorelandův plán líbil Sboru náčelníků štábů. Sbor náčelníků štábů chtěl Westmorelandův plán využít jako záminku k doplnění strategických rezerv v MACV v jižním Vietnamu, neboť ty byly od roku 1967 velice bojem zredukovány. Plán se mohl uskutečnit jedině tehdy, kdyby prezident Johnson nařídil mobilizaci záloh a vyhlásil tak v USA „válečný stav“.
Do jižního Vietnamu odletí předseda Sboru náčelníků štábů generál Wheeler na konci února 1968. Při poradách na MACV vidí oba, jak Wheeler tak Westmoreland, že v „Ofenzivě Tet“ je poslední možnost jak přesvědčit prezidenta Johnsona o „svém“, agresivním způsobu vedení války. Dohodnou se, že posily do jižního Vietnamu by měly být v síle 206 000 amerických vojáků. Rozdílný názor mají na situaci v jižním Vietnamu. Wheeler ji posuzuje skeptičtěji než Westmoreland.
Ve své zprávě pak Wheeler z taktických důvodů zaujme zdrženlivý tón. Jeho hodnocení však odpovídá naprosto vojenské situaci. Náčelník generálního štábu jasně vidí do budoucna „možnosti, ale i nebezpečí“.
„Nepříteli byli sice způsobeny značné ztráty, brzy se však z nich vzpamatuje. Jeho bojová morálka zůstala nezlomená, nová ofenzíva je pravděpodobná. ‚Abychom to zkrátili, bylo to o vlásek‘.“
Citováno dle – Wheeler Johnsonovi, 27. 2. 1968. in: Pentagon Papers (NYT), str. 615-621.
Wheeler vše říká úmyslně. Náčelníci štábů totiž opakovaně naléhají na rozhodné vedení války a žádají další posily. Tito „Jestřábové“ totiž doporučí uskutečnit bezohledné nálety na Hanoj a Haipong a předkládají k úvaze, jestli by se neměly provést cílené údery proti systémům hrází ve VDR. Johnson vše zatím seškrtával, ale teď, vzhledem k „Ofenzivě Tet“ by vše mohlo být jinak. Nastal den pravdy. Jsou 2 možnosti.
1) Jestliže prezident odmítne vyslat 206 000 vojáků, protáhne se válka do nedohledna, nebo může dokonce skončit vojenskou porážkou.
2) Když bude prezident souhlasit, musí povolat zálohy a válku rozšířit.
Tato zpráva Wheelera, s jeho závěry bod 1., bod 2. způsobí v Bílém domě, vzhledem ke krizím, které teď USA prožívá, jako bomba.
Od 1. března 1968 je novým ministrem obrany USA Clark M. Clifford, člověk, který pomohl před 20 lety do funkce prezidentu Trumannovi. Tehdy jako mladý právník připravil pro nepopulárního Trumanna volební boj, který pak dovedl k jednoznačnému vítězství. Clark M. Clifford, mnohonásobný milionář a důvěrník washingtonské mocenské elity (VIP) ještě nikdy nezastával žádnou oficiální funkci ve vládním aparátu. Není tedy vůbec zatěžován agónií, kterou Johnsonova administrativa prožívá. Může se tak nezatížen věnovat úkolu, který mu Johnson zadal. Tím úkolem je, aby realizoval, nebo nerealizoval závěry Wheelerovy zprávy, s ohledem na prezidentské volby, které mají probíhat v listopadu 1968.
Doslova mu Johnson řekne, cituji dle – Lyndon B. Johnson, The Vantage Point, New York 1971, str. 392n.:
„Vyber mi menší zlo.“
Sledujme - tady je zárodek historických událostí.

Nový ministr obrany Clark M. Clifford vytvoří krizový štáb a probere s ním různé varianty, a pak pozve Sbor náčelníků štábů k otevřenému rozhovoru, citováno dle – Karnow, Vietnam, str. 568:
„Kdy se ve Vietnamu dostaví úspěch? Nevěděli. Kolik nových vojáků potřebují? Neuměli odpovědět. Bude stačit 200 000 mužů? Nebyli si jisti. Potřebují více? Ano, snad by potřebovali více. Může protivník reagovat stejně? Pravděpodobně. Jak potom vypadá plán, aby se dosáhlo vítězství? Nu, plán předpokládá jediné: drtit komunisty tak dlouho, až se vzdají. Existují nějaké náznaky, že jsme toho stádia dosáhli? Ne, nejsou.“
Z toho se dělá těžko analýza!
Byl tady rozpor, Sbor náčelníků štábů obhajoval Westmorelandův plán, ale civilní analytici v Pentagonu se zasazovali za zcela jinou strategii, kterou byla „Deamerikanizace války“.
To by znamenalo, že vojáci USA zřídí ochranný štít kolem měst a boj přenechají ARVN. Samozřejmě s tím souvisí další vyzbrojování ARVN a až USA zjistí, že je ARVN soběstačná, stáhnou se Američané z jižního Vietnamu. Je to v podstatě návrat ke „strategii enkláv“, který se realizoval na jaře 1965. Cílem nynější strategie „Deamerikanizace války“ má být mír dosažený při jednáních, který by Jihovietnamcům umožnil, aby si své záležitosti řešili ve své vlastní odpovědnosti.
Prakticky se rodil zárodek směrnice, kterou o rok později ohlásí prezident Nixon: Vietnamizace, „čestný“ mír, který se podaří až Henry Kisingerovi (ústupem USA a zhroucením jižního Vietnamu).
Ale v této době ještě Clifford volí střední cestu, aby udržoval zlo na co nejmenší míře. Doporučí důkladnou studii celé války ve Vietnamu, vyslání 22 000 vojáků. Dále pak bez průtahů začít s „Deamerikanizací“.
Prezident Johnson si návrhy Clifforda přivlastní a doplní je o doporučení ministra zahraničí USA o nové mírové iniciativy. Johnson si myslel, že se mu podařilo oddálit zásadní rozhodnutí o budoucnosti americké angažovanosti v jižním Vietnamu. Mýlil se. Události v USA i na zahraniční scéně se valily jedna za druhou.

[michan]

Vietnam 1964-1975 XII. Č 4.

Díl XII.

Část 4.

Politické zemětřesení v USA začne titulkem v New York Times dne 10. března 1968:
„Westmoreland žádá dalších 206 000 mužů.“
Požadavek generála Westmorelanda byl totiž před veřejností utajován a v této době, po všem co Američané viděli, vyvolal poprask ve veřejnosti a v Kongresu bouři protestů.
Dva dny se musí ministr zahraničí USA Rusk v senátu podrobovat křížovému výslechu, který přenáší živě televize a při kterém není vůbec respektována jeho funkce. Členové sněmovny reprezentantů připraví rezoluci, jež okamžitě požaduje zhodnocení americké účasti ve Vietnamu. Podpoří jí 139 ze 400 poslanců.
Pro prezidenta Johnsona přichází dne 12. března 1968 první rána, to když senátor Eugene McCarthy obdrží při demokratických primárkách v New Hampshire pro volby na úřad prezidenta v listopadu 42% hlasů. Málo známý odpůrce války je náhle přes noc vážným vnitrostranickým konkurentem prezidenta Johnsona. Je tady, ale další rána pro Johnsona – do boje o úřad prezidenta v demokratické straně vstupuje obávaný soupeř – populární senátor Robert Kennedy. Ten se po smrti Johna F. Kennedyho stává nositelem liberální naděje mladší generace USA. Robert Kennedy, po několika letech války, již také pochybuje o smyslu angažovanosti USA ve Vietnamu.
Navíc se začínají projevovat hospodářské důsledky války ve Vietnamu ve zjevném deficitu platební bilance, která od roku 1967 narůstá skokově. Ohromně rychle odtékají vysoké dolarové částky do jižního Vietnamu a USA má i vysoké náklady na rozmístění amerických jednotek po celém světě. To vystavuje americké voliče stále většímu tlaku. Již v roce 1967 slíbily evropské centrální banky s výjimkou Francie, že nevyužijí možnosti, aby vyměnily dolary za americké zlato (tak zvaná garance výměny zlata, na jejímž základě byl dolar od roku 1944 hlavní a rezervní mezinárodní měnou). Ústupek se nevztahoval na soukromé investice, které však právě na jaře 1968 dosahují svého vrcholu. Jen například za1 den, tedy 14. března 1968, prodají evropské obchodní banky 370 miliónů dolarů a vymění je za zlato. Ztráta důvěry v americkou měnu znamená, že také Bangue de France se zbaví obrovského množství dolarů. Ministerstvo financí USA okamžitě žádá Johnsona o to, aby se pokusil vyvinout na Evropany jistý tlak. Johnson pošle dopis šéfům evropských emisních bank, ve kterém vyvolává strašáka, že by mohlo jít o obdobnou krizi jako v roce 1930 se všemi politickými důsledky. Dopis nevyvolá trvalý účinek.
Prezident Johnson je nucen zrušit povinnost obchodních bank vyměňovat zlato. Toto měnově-politické a světověhospodářské rozhodnutí je epochálního významu a má obrovskou symbolickou sílu. Prakticky se rovná přiznání, že USA už nejsou schopni dostát v plném rozsahu svým mezinárodním závazkům.
Význam této světové krize v bankovnictví obyčejným Američanům unikal.
Američané si dělali starosti s deficitem rozpočtu způsobeném válkou ve Vietnamu, který se pohyboval ve výši 20 miliard dolarů a pak s prezidentovým úmyslem, že jim zvýší daně.
Byli tady však ještě auguři americké zahraniční politiky, takzvaní „moudří“ (wise men). Ti si byli významu a dosahu měnové krize naprosto jasně vědomi.
Auguři – neformální kroužek vážených státních úředníků – mezi nimi byli 3 bývalí šéfové Sboru náčelníků štábů, bývalí poradce pro národní bezpečnost McGeorge Bundy, George Ball a Dean Acheson – se sejdou na Johnsonovo přání 25. března k uzavřenému jednání ve Washingtonu. Auguři byli ještě v listopadu 1967 pro válku ve Vietnamu a kryli Johnsonovi záda. Johnson věřil, že ho ještě jednou podpoří až vyslechnou názory expertů. Náhle je však jiná situace.
Proti pokračování ve válce ve Vietnamu v březnu 1968 hovoří – „Ofenziva Tet“ – tlak protiválečného hnutí – hluboký rozkol uvnitř demokratické strany – rostoucí odpor Kongresu – mizející podpora vlády ve veřejnosti a zejména starost vlivných kruhů z Wall Streetu o postavení Ameriky ve světovém hospodářském systému.
Acherson, který byl tvůrcem Marshalova plánu a Trumanovy doktríny, který byl i strůjcem americké hemegonie nad západní Evropou a Japonskem náhle vidí, že životní dílo jeho generace je ohroženo. Přesto prohlašuje, že experiment s „vytvořením národa“ („nation building“) prostě ztroskotal.
Po tomto jednání, dne 31. března 1968 se obrací prezident Johnson v dramatickém televizním projevu k národu:
V projevu vyhlašuje zastavení bombardování severně od 20. rovnoběžky (od 17. do 20. rovnoběžky se v bombardování pokračovalo).
Dále v projevu nabízí vedení v Hanoji bezpodmínečné ukončení letecké ofenzívy, jestliže na jeho projev zareaguje kladně. Vyhlásí, že je připraven k mírovým rozhovorům bez předchozích podmínek, ale vůbec se nezmíní o maximálním počtu vojáků ve Vietnamu. Přesto tento jeho projev znamená konec stupňování agrese proti VDR.
Vnitropolitickou ránu si nechává na konec projevu.
Vyhlásí, že s výhledem na prezidentské volby v listopadu 1968 už nebude on Johnson na další volební období k dispozici.
Politicky to znamená, že předčasně ustoupil.
Několik dní se o prezidentově projevu hovoří. Vše je však náhle zastíněno jinou událostí.
Dne 4. dubna 1968 je zavražděn Martin Luther King.




a Ameriku zachvátí jiná podoba války ve Vietnamu. Amerika je vržena do víru násilí a ničení. Více než 100 měst USA zažije nejhorší rasové nepokoje v amerických dějinách.
V samotném Washingtonu se nad vládní čtvrtí táhnou ohromné mraky dýmu z hořících domů a aut.

Washington D. C. duben 1968.




Hlavní město USA se promění v ohromný vojenský tábor. Ještě než se podaří pořádně situaci uklidnit je tady nová hrozná rána.



V červnu 1968 se stane obětí atentátu Robert Kennedy.
Ulice velkoměst USA jsou opět plné lidí, opět pochodují demonstranti a smuteční průvody.
V srpnu 1968 v Chicagu při volebním shromáždění demokratické strany dojde k bouřlivým šarvátkám a bouřlivým pouličním bitvám, to když jednotky podrážděných policistů začnou mlátit demonstranty.
Vize prezidenta Johnsona „velká společnost“ definitivně zkrachuje, neboť se liberální Amerika ocitá v hluboké krizi a nesmiřitelné rozepři.
Většina obyvatel USA už toho má dost – má dost války ve Vietnamu - má dost demonstrací - má dost zpochybňování systému a autorit mladými studenty - má dost násilí a ničení.

Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34801#34801

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.

[redboy]

já si vždycky myslel, že Tet k ničenu neved, vojenskej propadák pro NFO a tady se dozvídám, že dělali problémy měsíc.... nová informace.

[Lord]

Michane tleskám, skvělá rekonstrukce … boje opět ožívají. Tohle lidi nikde nenajdete, co píše Míša! Mnoho detailů. Je vidět, že amíkům se v té době opravdu mnohé nedařilo a nedařilo. Mezi vlastníma lidma nedokázali válku zdůvodnit. Hippies, černošská povstání.

Bombardování to amíci vždy uměli. Na Vietnam dopadlo 7 850 000 tun bomb všech druhů a 75 000 000 litry jedu (včetně dioxinu, DDT) byly postříkány farmy, pole, lesy a vesnice v jižní části země.

Pro srovnání: v době 2. světové války svrhly Spojené státy americké jen 2 057 244 tun bomb na všech válečných polích dohromady. Je to tedy více jak 3 x tolik, počítejme že šlo o Asii, Japonsko, Pacifik, Evropu, Francii, Německo, atd. Na rozdíl o Vietnamu, kde byla plocha mnohem menší.
V severním Vietnamu bomby a kulky zničily nebo těžce poškodily 2923 škol (od základních až po vysoké), 1850 nemocnic a domovů, 484 kostelů a 465 chrámů a pagod.

Téměř 3 milióny Vietnamců bylo zabito a 4 milióny dalších zraněno (naprostá většina z toho byli civilisté).

To byla válka vedená jako genocida! Američané se tehdy dopustili mnoha válečných zločinů, bez skrupulí a bez potrestání, to je třeba říct!
Faktem je, že amíci si odpor veřejného mínění částečně způsobili sami, když televize vysílaly naturalistické a otřesné záběry mrtvých lidí. … Televizní záběry ukazují poškozené budovy amerického velvyslanectví v Saigonu. Ukazují mrtvoly v politickém centru americké moci v jižním Vietnamu. Ukazují nervózní americké vojáky, ukazují mrtvoly, které se válí v ulicích a zraněné vojáky. Americké obyvatelstvo doma, před obrazovkou, zažívá kolektivní šok.

Brutalitu situace vyhrotí záběr, kdy jihovietnamský policejní prezident přiloží na ulici, spoutanému partyzánu Vietcongu pistoli ke spánku a stiskne spoušť. Tyto záběry oběhnou celý svět …
Od té doby již americké televize neukazují takto naturalistické záběry, ať už jde naposled například o válku v Iráku …

Tady jsem vložil pár videí … jak na válku nahlížejí.
www.debata.palba.cz/viewtopic.php?id=187

První video jsou naturalistické záběry … prolíná se tam statistika … hudba hippies …
Další dvě videa, už ukazují jaký filmy amíci točí dnes … odvážní marináci bez skrupulí … střelba do lidí jak na střelnici … jako velitel šílenec s kovbojským kloboukem a žlutou šálou.

Nebo počítačové hry typu The Hell in Vietnam a Vietcong 2, která začíná právě svátkem Tet.
www.debata.palba.cz/viewtopic.php?id=74

[Lord]

Johnson vše zatím seškrtával, ale teď, vzhledem k „Ofenzivě Tet“ by vše mohlo být jinak. Nastal den pravdy. Jsou 2 možnosti.
1) Jestliže prezident odmítne vyslat 206 000 vojáků, protáhne se válka do nedohledna, nebo může dokonce skončit vojenskou porážkou.
2) Když bude prezident souhlasit, musí povolat zálohy a válku rozšířit.
Tato zpráva Wheelera, s jeho závěry bod 1., bod 2. způsobí v Bílém domě, vzhledem ke krizím, které teď USA prožívá, jako bomba.

Nový ministr obrany Clark M. Clifford vytvoří krizový štáb a probere s ním různé varianty, a pak pozve Sbor náčelníků štábů k otevřenému rozhovoru, citováno dle – Karnow, Vietnam, str. 568:
„Kdy se ve Vietnamu dostaví úspěch? Nevěděli. Kolik nových vojáků potřebují? Neuměli odpovědět. Bude stačit 200 000 mužů? Nebyli si jisti. Potřebují více? Ano, snad by potřebovali více. Může protivník reagovat stejně? Pravděpodobně. Jak potom vypadá plán, aby se dosáhlo vítězství? Nu, plán předpokládá jediné: drtit komunisty tak dlouho, až se vzdají. Existují nějaké náznaky, že jsme toho stádia dosáhli? Ne, nejsou.“
Z toho se dělá těžko analýza!
Byl tady rozpor, Sbor náčelníků štábů obhajoval Westmorelandův plán, ale civilní analytici v Pentagonu se zasazovali za zcela jinou strategii, kterou byla „Deamerikanizace války“.
To by znamenalo, že vojáci USA zřídí ochranný štít kolem měst a boj přenechají ARVN. Samozřejmě s tím souvisí další vyzbrojování ARVN a až USA zjistí, že je ARVN soběstačná, stáhnou se Američané z jižního Vietnamu. Je to v podstatě návrat ke „strategii enkláv“, který se realizoval na jaře 1965. Cílem nynější strategie „Deamerikanizace války“ má být mír dosažený při jednáních, který by Jihovietnamcům umožnil, aby si své záležitosti řešili ve své vlastní odpovědnosti.


Vidím zde určitou paralelu s dnešním Irákem, i když v menším měřítku ... je zde možno hledat inspiraci pro řešení?

LWG zde popisuje www.debata.palba.cz/viewtopic.php?id=190 strategii v Iráku.

Krok první byl splněn ...

Krok druhý - vojensky obsadit zájmová území - zdroje ropy a území nutná pro její dopravu na vlastní nebo zpřátelené území a území nutná pro jejich udržení (letiště, komunikace, strategické výšiny, atd.).

Krok druhý byl také splněn ...

Tady už je ale strategie jiná, neboť nejde o porážku na hlavu jako ve Vietnamu, kde bylo cílem porazit komunisti, ale o ropu ...

Krok třetí - vytvořit okolo těchto území vymezená pásma kontroly v nutném rozsahu. Zatím co v zájemových územích probíhá aktivní okupace, pásma kontroly jsou klasickými nárazníkovými pásmy. Pokud to jde, nikdo do nich nesmí vstupovat. Jsou zde umístněny senzory, procházejí zde hlídky, vybrané komunikace, zdroje vody, atd. jsou zničeny. Pokud se zde nachází osídlení a nelze jej z politických nebo jiných důvodů odsunout, je pod trvalým dohledem, především automatizovaným. Cíle v pásmu kontroly jsou napadány primárně ze vzduchu, nebo dělostřelectvem z okupovaných území. Výpady se omezují na rychlé údery na zjištěné cíle a rychlé stažení.

Krok čtvrtý. Vybudování vlastní nutné infrastruktury, především ropných terminálů mimo města a letišť v pustině. Cílem je zefektivnit těžbu a dopravu ropy a především její strahu. Vzdálit se populačním centrům, zmenišit okupovanou i kontrolovanou plochu.

Je to trochu mimo mísu to srovnání, takže se držte hlavně tématu, jen tak mně to však napadlo

[michan]

Dobrá analýza šéfe.
S velmocemi, jako USA je to vždy těžké ( stejně jako ostatními velmocemi - naposledy SSSR).
U velmoci musí zafungovat jejich vnitřní demokracie a jejich vnitřní síla.
V případě Vietnamu zafungovalo, přehřátí ekonomiky. USA vráželo prachy někam, kde se nic efektivního nevracelo.
No a pak je to zafungování morálky, vnitřních ohromných problémů s rasismem a novým pochopením doby od mládeže.
Okolní svět 100x a více krát radil skončete válku ve Vietnamu!
Velmoc jako USA na to musela přijít sama.
Až to proniklo i mezi VIP, až tehdy mohlo dojít k změnám.
Podpora války ve Vietnamu se měnila od 75% až po nějakých 20 -30 %.
A máš pravdu, s dnešní dobou ( Irák) člověka napadají paralely!!!

[vencour]

Zdravím všechny diskutující,

nalezl jsem zmínku o Danielu Ellsbergovi, jedná se o analytika, který se dostal k tajným dokumentům, které měly tvrdit či pojednávat o tom, že "vláda od počátku věděla, že válku nemůže vyhrát, a že počet obětí bude mnohokrát větší, než veřejně přiznala." (citace z filmu Akta Pentagon)

Více třeba na Wikipedii. Přijde mi toto jako docela podstatná informace. Vidím tu diskutovat znalejší osoby, jak se k tomuto (pro mne) odhalení stavíte? V jistém pohledu mi to přijde jako stav, kdy se společnost dostane do vleku událostí a nemá dost sil, aby se zastavila před zkázou?

[michan]

Je určitě mnoho analytiků, je mnoho pohledů z různých stran na válku ve Vietnamu.
Řekněme si však jasně, žádná vláda nejde do války, že by věděla předem, že ji prohraje. To ani tehdy, když je napadena, nebo je jí válka vnucena. Platí to zvláště a především u velmocí.
Dohadů, mýtů a převracení faktů je vždy po válce mnoho.
SSSR nechtěl v Afganistánu stejně prohrát, jako předtím USA ve Vietnamu.
Ještě nejsme na konci popisů ( jsme někde 1968 a válka končí 1975), ještě zbývá mnoho faktů pro analýzu, než bude možno provést syntézu a vyřknout svůj názor.
I Tvá poslední věta - "ve vleku událostí" se tam potáhne.
Mnoho dalšího, zásadního k analýze, nabídne v pondělí Díl XIII. Stále to však bude málo pro celkový posudek, pro syntézu a hodnocení války ve Vietnamu v globále.
Musíme počkat do konce, zde se jedná o poslední poznatky doby, z kterých já vycházím.

[vencour]

Děkuji (nejen) za odpověď, zůstávám zvědavým naslouchajícím čtenářem.

[stalker]

Michane, bude v některém z pokračování zmínka o československých strojírenských dodávkách do Vietnamu ? Stroje které dokázaly obrábět i v podmínkách tamní vlhké džungle.

[michan]

Protože jsem žádné důvěryhodné dokumenty ke strojírenským dodávkám z ČSSR nenašel, mohu jen ze vzpomínek. Tedy né uceleně a je to bez záruky. Od táty vím zařízení pro pivovary a mlékárny z Chotěbořských kovodělných závodů ( CHKZ).
Vzpomínám, že traktory z Brna, motory z ČKD a určitě mnoho výrobků Škody Plzeň.