Vietnam 1964-1975 XIII. Č 1.
Díl XIII.
Část 1.
K obratům, nebo ke zlomům války ve Vietnamu, po „Ofenzívě Tet“, také patří, že VDR chce jednat.
Po projevu prezidenta Johnsona dne 31. března 1968, překvapivě pro Washington, Hanoj reaguje na výzvu k jednání kladně. A tak již za 2 měsíce, tedy v červnu 1968 začínají v Paříži, za velkého zájmu tisku a světové veřejnosti předběžné mírové rozhovory.
Ale!!!
Velmi brzy je jasné, že je to „dvojí hra“.
Ani jedna strana nemá skutečný zájem o řešení u jednacího stolu.
Okamžitě začnou spory, a to ne o zásadní věci, jsou to spory o rozmístění konferenčních stolů. Spory o to zda budou stoly stát v kruhu, v pravém úhlu, k sobě nebo proti sobě.
Tyto spory, které nejsou zásadní vlastně říkají, že obě strany mají naprosto odlišné názory na to, jakým způsobem se rozhovorů má účastnit vláda RVN a FNO. Ani Američané, ani VDR na jednání stran nespěchají, neboť obě strany sází na vojenské řešení.
VDR uvítalo zastavení letecké ofenzívy severně od 20. rovnoběžky s velkým ulehčením. Pro Hanoj toto uvolnění amerického tlaku hraje důležitou psychologickou roli na „domácí frontě“.
Vojenské neúspěchy v „Ofenzívě Tet“ totiž narušily bojovou morálku mnoha vojákům VLA, stejně jako mnoha členům Lao Dongu. Nyní se dá vše napravit.
Pro politické špičky v Hanoji se rodí nová strategie, která zní: Vyjednávat a přitom bojovat dál! Vždyť si uvědomme, že v té době má VDR, a to přes všechny porážky v „Ofenzívě Tet“, v jižním Vietnamu 100 000 vojáků. Musíme si také uvědomit, že má takřka neomezenou sovětskou technickou a materiální podporu. VDR nemá proč uvažovat o kapitulaci!
A USA?
USA jednání vnímá podobně.
Stažení amerických jednotek z jižního Vietnamu nepřichází v úvahu a ukončení bombardování od 20. rovnoběžky na sever, to teď v době monzunů má jen zanedbatelný vojenský význam. Prezident Johnson má podporu více jak 50% Američanů. A prezident Johnson se nechce stát prvním prezidentem, který v dějinách USA prohrál válku.
Vojensky se stane jenom to, že dálkové bombardéry B – 52 nelétají nyní severně od 20. rovnoběžky, ale začínají operovat mnohem více nad jižním Vietnamem. Bombardování míst v jižním Vietnamu, která ovládá FNO se tak v roce 1968 ztrojnásobilo. Také operací se nyní účastní mnohem více vojáků USA. V březnu a dubnu 1968 se jen v okolí Saigonu na operacích podílí 100 000 amerických vojáků v rámci strategie „Vyhledej a znič“.
Podstatně se také mění americká vojenská strategie.
Westmoreland chtěl stále frontové boje, a ty se nekonaly.
Johnson svého neúspěšného generála Westmorelanda povýší tak, že jej odvolá a umístí jej výš, na neškodné místo náčelníka generálního štábu pozemní armády USA.
Novým velitelem v jižním Vietnamu se stane generál Creighton Abrams. Abrams již od časného léta 1968 přetváří americké jednotky na malé oddíly. Z vojáků, kteří prošli bojem zblízka vytváří malá mobilní úderná komanda, která pročesávají vesnice, rýžová pole, džungli a bažiny.
V rámci programu „Phoenix“ postupují nyní tato komanda proti partyzánům a VLA spolu se speciálně vycvičenými jihovietnamskými jednotkami, které vedou američtí poradci. Postup komand je mimořádně krvavý a brutální. Je však velice úspěšný, to i z toho důvodu, že FNO a VLA utrpělo obrovské ztráty v průběhu „Ofenzívy Tet“. Tento postup ještě více decimuje vojáky FNO a VLA.
Souběžně s „Phoenix“ probíhá i tzv. „Program urychlené pacifikace“ (Accelerated Pacification Program), které májí zajistit ovládnutí celého jižního Vietnamu.
Programy pacifikace probíhaly jak víme již od konce padesátých let, ať to byl již „Program strategických vesnic“ za Diema, nebo od roku 1966 podnikané operace americké armády „Revoluční rozvojový program“. Tehdy se týmy o 59 Vietnamcích nastěhovaly do vesnické komunity, žili společně s obyvatelstvem, kterému poskytovali sociální služby a pokoušeli se ho ovlivňovat v duchu saigonského režimu. Stejně jako FNO, chtěli obyvatelstvu zajistit podmínky života a zároveň získat jeho politické sympatie. Američanům vše rušila zkorumpovanost a neakceschopnost saigonské správy. Američané tak nikdy řádně nemohli navázat potřebnou dohodu s Jihovietnamci. Američanům se začalo dařit až v průběhu roku 1967. Vše narušila „Ofenzíva Tet“, která veškerý pokrok zmařila. Nyní tedy po „Ofenzívě Tet“, začíná „Program urychlené pacifikace“ a program „Phoenix“. Těmito dvěma strategickými akcemi se podaří do poloviny roku 1971 „malým komandům“ a „komandům RVN“ zastřelit 20 000 partyzánů, 28 000 jich zajmou a 17 000 je jich „přemluveno“, aby pomáhali Američanům a saigonskému režimu.
Celkově je program „Phoenix“ hodnocen tak, že těžce poškodil infrastrukturu FNO v rozsáhlých částech jižního Vietnamu. Je však také nutno říci, že mezi oběťmi těchto programů byli civilisté a političtí oponenti, kteří se odvážili hovořit o chybách režimu v Saigonu. Tím brutalita s jakou jihovietnamské týmy a jejich američtí poradci postupovali, někdy prospěla více FNO.
Vedle této pacifikace a zesílení náletů na cíle v jižním Vietnamu zavede v posledních měsících svého funkčního období Johnsonova vláda také „Deamerikanizaci“ války ve Vietnamu.
Znamená to, že počet mužů v ARVN stoupne z 685 000 na 800 000. Zlepší se výcvik vojáků RVN, zmodernizuje a zlepší se jejich výzbroj. Bohužel průvodním jevem zvyšování počtu nových regrutů v ARVN je, že stoupne dezerce, která právě v roce 1968 opět překročí hranici 100 000 mužů.
Generál Abrams také prvně po dlouhé době nechá provést společné americko – jihovietnamské operace. Abrams chce, aby si vojáci jihovietnamské armády osvojili útočné vedení války na svém území. Velmi brzy mu však američtí důstojníci hlásí své zklamání. Důstojníci ARVN nejsou operativní, nejsou agresivní a špatně svým vojákům zadávají ofenzivní úkoly.
„Deamerikanizace“ v této chvíli vyvolává u amerických důstojníků veliký strach.
Stejně špatné postřehy mají politici s šéfem RVN. Thieu se chová odmítavě ke všemu a o mírové rozhovory v Paříži nejeví žádný zájem.
„Deamerikanizace“ také velice špatně působí na nestejnorodou společnost jižního Vietnamu ve městech (buddhisté, katolíci, sekty). Nestejnorodá společnost jižního Vietnamu „Deamerikanizaci“ náhle vidí, jako začátek zániku stávajícího režimu.
Mezi obyvatelstvem jižního Vietnamu se všude šíří pocit, že Američané nechávají RVN na holičkách.
