Vietnam 1964-1975 XIV. Č 1.
Díl XIV.
Část 1.
Protože měl nový prezident USA, Kaliforňan Richard Nixon dosti velký vliv na ukončení války ve Vietnamu, řekněme si o něm něco bližšího. Když Richard Nixon v lednu 1969 vstupuje do Bílého domu má za sebou již dlouhou politickou kariéru. Již ve čtyřicátých letech byl jako mladý poslanec Sněmovny reprezentantů znám jako radikální antikomunista. Za prezidentování Eisenhowera byl viceprezidentem. Již tehdy (v roce 1954) žádal, aby se USA účastnilo bombardování, když probíhala bitva u Dien Bien Phu. Vždy prosazoval bezpodmínečnou podporu nechvalně známého Diema. Souhlasil s angažováním amerických vojsk ve Vietnamu již od počátku a prezidentu Johnsonovi vyčítal, že proti severnímu Vietnamu nevystupuje agresivněji, a vytýkal mu, že se stal rukojmím protiválečného hnutí. Nixon velmi brzy na rozdíl od Johnsona pochopil, že válka ve Vietnamu otřásá pozicí USA na Západě. Rozpoznal také, že proti USA nestojí jednotné komunistické hnutí. Věděl, že státy „Třetího světa“ a ČLR se stávají mocenskými centry, které by USA nemělo ignorovat. Pochopil, že Vietnam je pro USA zátěž, která mu brání, aby hrálo v mezinárodním společenství států prim.
Ve vnitřní a zahraniční politice USA chce Nixon jasně ukázat „kdo a který stát je ve vedení světa“.
Všechny rozhodovací procesy soustřeďuje Nixon do Bílého domu a do Rady národní bezpečnosti.
Za svého bezpečnostního poradce si vybírá člověka, který je na rozdíl od něho velice znalý zahraničněpolitické problematiky a který má všude styky. Je jím Henry Kissinger.
Henry Kissinger musel jako dítě uprchnout z Německa před nacisty. Vypracoval se na profesora, na Harvardově universitě, kde vyučoval politické vědy. Tady se musel velice intenzivně zabývat, za Johnsonovy vlády, kontakty mezi Vietnamem a USA, při kterých se jednalo o zprostředkování ukončení války.
Prezidenta Nixona a Henry Kissingera spojuje přesvědčení, že jedině oni dva jsou v USA ti, kdo mohou svými odvážnými iniciativami znovu zajistit USA vedoucí roli ve světě.
Oba pánové pohrdají přebujelou vládnoucí byrokracií a obávají se, že jim jejich ministerstva budou v jejich roli jen na překážku. I proto si vezmou za ministra zahraničí Nixonova starého přítele Williama Rogerse, který diplomacii moc nerozumí a spokojí se s vykonáváním rozkazů. Také jejich ministr obrany William Laird není žádná osobnost a navíc ho vůbec nepřipouští do rozhodovacích procesů.
Zahraniční politiku i politiku USA ve Vietnamu tak určují po roce 1969 dva muži, Richard Nixon a Henry Kissinger.
Richard Nixon, stejně jako jeho předchůdci, sdílí přesvědčení, že ve Vietnamu je v sázce důvěryhodnost USA, sdílí přesvědčení z teorie „domina“, že americkým odchodem z Vietnamu je ohrožena bezpečnost Jihovýchodní Asie i Západu. Nixon je ale první z prezidentů (na rozdíl od všech předchozích), který nevěří v bezpodmínečné vojenské vítězství a to především proto, že je velmi omezen manévrovací prostor USA ve světě a ve Vietnamu zvláště.
Jen v době volebního roku (1968) má USA ve Vietnamu 14 600 mrtvých vojáků. Sdělovací prostředky a veřejnost pochybují o účelnosti „strategie opotřebování“ i o smyslu americké účasti ve Vietnamu. Výdaje na válku ve Vietnamu dosahují 30 miliard dolarů. Rozpočet na válku ve Vietnamu pohltí na rok 1969 skoro 40% financí, které jsou určeny na obranu USA. Přitom právě nyní je nutno modernizovat ozbrojené síly USA. „Jestřábi“ požadují totální leteckou ofenzívu, „Holubice“ ukončení války, ale obě frakce se shodují na tom, že je nutné stáhnout 543 000 amerických vojáků z Vietnamu.
Nixon i Kissinger jsou přesvědčeni, že svých cílů mohou dosáhnout přes Peking a Moskvu. Věří, že ČLR a SSSR mají mocenské choutky, ty mocenské choutky jsou větší, než jejich ideologické choutky. Když se jim podaří donutit oba státy (ČLR i SSSR), aby zastavily pomoc Hanoji, bude vše mnohem přijatelnější. Zárukou proto mají být zlepšené vztahy mezi USA a ČLR, stejně jako mezi USA a SSSR. To vše bude ve prospěch amerických zájmů a zároveň to umožňí ukončit závody ve zbrojení a mohlo by to dát světu perspektivu stabilního a trvalého řádu.
Skutečně jak později uvidíme Kissingerova tajná diplomacie a Nixonova cesta do Číny v únoru 1972 zahajují po 20 letech zuřivého nepřátelství mezi oběma bloky (Západ, Východ) novou kapitolu v mezinárodních vztazích.
Co je ale nutno říci, že i když se vztah k SSSR a ČLR zlepší, podléhá stejně Nixon, jako jeho předchůdci mylné představě, že Hanoj je jen loutkou v rukou Pekingu a Moskvy. Stejně jako Westmoreland a Johnson ještě Kissinger nevěří tomu, že, cituji dle – Seymour Hersh, The Price of Power: Kissinger in the Nixon White House, New York 1983, str. 126:„malá země čtvrté kategorie jako severní Vietnam nemá žádné slabé místo."
Jak jsme již řekli, skutečně prezident Nixon neměl žádný tajný plán jak před volbami vyhlašoval. Byla to jen ona sebedůvěra, kterou má každý politik, který nastupuje do nové funkce. Tady jen Nixon a Kissinger věřili, že válku ve Vietnamu je možno ukončit za jeden rok. Pro tuto důvěru chtěli zvolit nevypočitatelnost na bojišti a u jednacího stolu, vojenskou eskalaci a veřejná prohlášení vypočítaná na efekt, kterými by sledovali 3 cíle:
1) Je nutno připravit veřejnost na ukončení války, které se nebude podobat vojenskému vítězství.
2) Neponechat za žádných okolností jižní Vietnam jeho osudu a jednoduše rezignovat na americkou účast ve Vietnamu.
3) Ukončit válku pokud možno brzy a to tak, že to bude vypadat „čestně“.
Možností jak těchto 3 bodů dosáhnout se Nixonovi nabízelo několik: obnovení letecké ofenzívy, námořní blokáda severního Vietnamu, účinné pacifikační programy a „deamerikanizace“ války, která byla zahájena už za prezidenta Johnsona.
Protože „deamerikanizace“ války nebyla tak příjemná sluchu Američanů, začíná ministr obrany Laird používat slovo nové, které se stane pojmem. Je to slovo „Vietnamizace“.
Zároveň to také znamená, a my si toho všimněme, že se skutečně začíná od roku 1969 přenášet hlavní tíha bojů v jižním Vietnamu na armádu ARVN. Tak jak se budou stahovat vojska USA z jižního Vietnamu, začne se však také ještě jednou zvyšovat stav ARVN. ARVN bude také stále více vybavována moderní válečnou technikou.
Slovo „Vietnamizace“ také dostane pod označením „Nixonova doktrína“ (červenec 1969) nový význam, který překračuje rámec Indočíny.
Prezident Nixon totiž ve své doktríně prohlásí, že USA od této chvíle budou své přátele a spojence v Asii sice i nadále podporovat, ale vojenských konfliktů se však budou zúčastňovat jen výjimečně.
