Vietnam 1964-1975 XVII. Č 1.
Díl XVII.
Část 1.
Generál Giap dokončil přípravy na velkou ofenzivu počátkem roku 1972. Měsíc po návštěvě prezidenta Nixona v ČLR, která vzbudila pozornost celého světa a v době přípravy prezidentských voleb v USA, spouští VDR ofenzivu.
Dne 30. března 1972 vtrhne 120 000 vojáků VLA, za podpory T – 54 http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=833, T – 59, raketometů 122 mm a děl ráže 152 mm do Jižního Vietnamu.
První útočná vlna proráží demilitarizované pásmo, druhá útočná vlna vtrhne do Centrální vrchoviny a třetí útočná vlna proniká z Kambodže do Saigonu. Viz. mapa.
V době ofenzivy je v Jižním Vietnamu ještě 95 000 amerických vojáků, ale jen 6 000 je jich v bojových jednotkách.
Zpravodajské služby USA i ARVN sice hlásily přesuny a soustřeďování jednotek a materiálu VLA, ale velikost ofenzívy, její dobu a místo odhadly naprosto špatně ( jako vždy).
Jednotky ARVN se na všech třech místech u hranic sice bránily udatně, ale byly naprostou převahou a palebnou silou smeteny.
Na severu vojska VLA velice rychle obsazují 5 severních provincií i s městem Quang Tri. Na Centrální vrchovině dosahují jednotky VLA města Kontum a tím hrozí, že rozdělí Jižní Vietnam na 2 poloviny. Třetí proud vojsk VLA ,na jihu, proniká až na 70 km k hlavnímu městu Saigonu.
Prezident Thieu musí nasadit proti komunistickým jednotkám VLA prakticky všechny bojové jednotky ARVN, aby uhájil města. Zároveň musí jeho jednotky provádět uzávěry určitých údolí, území a směrů. Nasazení takřka celé armády RVN je zároveň signálem pro FNO.
FNO okamžitě přechází do útoku v deltě Mekongu a v lidnaté oblasti okolo Saigonu, čímž získává pod kontrolu mnoho vesnic a základen ARVN.
Při této „Velikonoční ofenzívě 1972“ se do základů otřásá jihovietnamský režim. Hrozí mu naprostý kolaps.
Veřejnost USA má před sebou opět lež prezidenta Nixona, že „Vietnamizace“ bylo jen zbožné přání, což je podobné, jako vyhlašování prezidenta Johnsona před „Ofenzívou Tet“ v roce 1968.
Podobné je však také, že stejně jako Johnson, tak také Nixon za žádných okolností nepřijme vojenskou porážku v roce prezidentských voleb. Také Nixon nechce ponechat Jižní Vietnam svému osudu - ještě ne. Letectvo USA zasahuje ihned.
Ale největší nasazení letectva USA oznamuje prezident Nixon dne 8. května 1972, je to zároveň nejnebezpečnější eskalace války od roku 1965.
Nixon nařídil dne 8. května 1972 zaminování přístavu Haiphong, námořní blokádu Severního Vietnamu, jakož i obnovení letecké ofenzívy proti VDR.
Pod krycím jménem LINEBACKER vzlétají americké bombardéry k nejtěžším náletům na cíle VDR, RVN a Ho Chi Minh Trailu od roku 1965. Jen během měsíce června svrhnou 112 000 tun bomb, mezi nimi jsou poprvé použity i tzv. „chytré bomby“ (smart bombs), které mají hlavice vybavené tel. kamerami a laserovou technikou a na cíl je navádí počítač. Američané nasazují nejmodernější zbraně, a na rozdíl od předchozích náletů dosahuje operace LINEBACKER velkých účinků.
Jednotky VDR jsou nyní mobilní a jsou tak odkázány na doplňování PHM a munice ze severu. Bombardování USA rozbíjí sklady PHM a munice. Tankovým a dělostřeleckým jednotkám dochází dech a velká ofenzíva VLA začíná ztroskotávat. Do začátku léta se jednotkám ARVN, za pomoci letectva USA podaří vytláčet VLA/LOA zpět.
Severovietnamci (VLA) utrpí obrovské ztráty, když na bojišti zanechají 100 000 mrtvých.
Jihovietnamská armáda (ARVN) má za celou ofenzívu „jen“ 25 000 mrtvých.
Ofenzíva s sebou přinese naprosté zničení infrastruktury v některých oblastech RVN a na útěku se nachází ohromné množství civilního obyvatelstva.
Když prezident Nixon připravoval svá rozhodnutí o eskalaci (LINEBACKER a zaminování Haiphongu) války, nedbal na varování svých poradců. Poradci ho varovali před čínskou intervencí a že bude přerušeno uvolňování napětí s Moskvou.
Nixon nedbal, po návštěvě v ČLR a před cestou do Moskvy v květnu 1972, chtěl Nixon ještě jednou předvést svou „teorii šílence“ (madman theory) a svou koncepci „propojení“ (linkage). A vyšlo mu to.
Leonid Brežněv jen lehce protestoval proti poškození sovětského parníku v haiphonském přístavu a koncem května 1972 normálně Nixona přijal v Kremlu se všemi poctami.
I reakce ČLR byla mírná.
Co to vlastně znamenalo?
Peking i Moskva vysílají takto signál, že svého severovietnamského spojence nepodporují bezvýhradně.
I v USA se protesty drží v mezích normálu. Senát USA sice vyjádří své rozhořčení, ale výzkumy veřejného mínění ukazují jasně souhlas s Nixonovou politikou. Jen protiválečné hnutí protestuje. Americká veřejnost má porozumění pro nálety. Nálety jsou jí bližší, než by bylo vysílání pozemních vojsk USA do Indočíny.
Pro VDR je velikonoční ofenzíva naprostý neúspěch.
USA ukázalo, že je připraveno stát při RVN. Ukázalo se také, že SSSR a ČLR nechává soudruhy ve VDR na holičkách, neboť jsou pro ně důležitější vztahy s USA než válka ve Vietnamu.
Ale Giap i vedení VDR zaznamená jednu důležitou věc, která se ukázala na počátku ofenzívy.
ARVN je bez letectva USA neschopná, je jí možno porazit!
Prezident Thieu to pochopí také a ještě víc začne usilovat o to, aby udržel USA v Jižním Vietnamu.
Nixon se moc dlouho z vítězství neraduje, neboť je rok prezidentských voleb a to jsou vždy starosti s vnitřní politikou USA.
Jeho sok, demokratický kandidát na úřad prezidenta George McGovern nebyl velký soupeř. Byl to totiž vyložený odpůrce války a většině Američanů té doby se zdál měkký a příliš liberální. Přesto v kampani nějaký tlak pro Nixona znamenal, Nixon musel také ukázat, že i on stojí o mír. Především však Nixon začal vidět, že Kongres USA se dál připravuje na krácení finančních prostředků na válku ve Vietnamu.
Tato „Velikonoční ofenzíva“ 1972 není jen nový stupeň násilí a ničení, který obě strany vnímají neuspokojivě. Je i něčím, co dává signál, že vše musí jednou skončit. Nixon vnímá vnitropolitický tlak, a vyčerpané VDR si začíná všímat, že se musí v Paříži jednat o míru.
