VIII. díl. Francie 1940. Č 1.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 1.

Mapa Evropy 1937.





Ještě než se budeme věnovat průběhu německého útoku směrem na Západ Evropy – na Belgii, Nizozemsko, Lucembursko a Francii dne 10. května 1940 probereme si blíže několik důležitých bodů:

1/ Francouzská armáda a částečně armáda Velké Británie do 10. května 1940.
2/ Plán D a všechny plány spojenců (plán „B“, „D“, „D – bis“, „E“ a „R“) a Vznik a vývoj Plánu - Fall Gelb - Plán Žlutý -útok Nacistického Německa na Belgii, Holandsko, Lucembursko a Francii – vývoj útočných plánů do 10. května 1940.
3/ Politická a hospodářská situace ve Francii a Velké Britanii v době mezi válkami se zaměřením k 10. květnu 1940.
4/ Tajné služby a Enigma do 10. května 1940.
5/ Útok na Západě od 10. května 1940.

1)Francouzská armáda a armáda Velké Británie do 10. května 1940.

Začít bychom měli asi tak, že si řekneme, kde budeme hledat jednotlivé druhy zbraní – odborné články o nich, zde na Palbě.
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 je nalezneme u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermíra, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermíra a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermíra v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, av nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermíra):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

Tolik tedy o armádě Francie a Velké Británie do roku 1945 zde na Palbě.

Když končila 1. světová válka, dosáhla technika a taktiky v ní použité svého vrcholu. My si teď, než začneme hovořit o samotné francouzské a britské armádě, řekněme něco o tom, jak se jednotlivé válčící strany z bojů poučily.
K pochopení nám nejlépe poslouží jarní měsíce roku 1918, když obě strany, jak ta německá, tak ta spojenecká, provedly řadu ofenziv.
Němci předčasné nasazení tanků u Cambrai, které Britové vymysleli jako útok na štáb bavorského korunního prince Rumprechta, pochopili po svém. Britské tanky měly udeřit na jedno z nejdůležitějších komunikačních center německé armády a po 12. hodinách boje se měly vrátit zpět. Měl to být úspěch tanků a německou armádu měl udržovat ve stálém strachu. Plán Britů, plán generála Haiga a majora Fullera byl zmařen a pokračoval 3. bitvou u Yper. Po 10. dnech dělostřelecké přípravy byl proveden útok, při kterém zemřelo skoro čtvrt miliónu mužů – a tady je to, již jednou zmiňované, Passchendaele – hrůza pro Brity.
Stejně jako plánovali další nasazení tanků Britové, plánovala i německá armáda něco nového pro jaro 1918.

Infiltrace stosstruppe do francouzských linií 1918.








Tím novým bylo, že Němci začali organizovat své jednotky do úderných („Stoss“ ) divizí. Pěchota byla vyzbrojena lehkými kulomety, minomety a plamenomety a vyhledávala slabá místa v britských a francouzských liniích a právě na ta místa útočila. Vybraní, speciálně školení vojáci pak pronikali do hloubky nepřátelské obrany. Jejich úkolem nebylo tlačit nepřítele před sebou, naopak, vyhýbali se místům silné obrany nepřítele, kterého ponechávali jednotkám druhého sledu. Úkolem bylo rychle obsadit dělostřelecká postavení, protože z nich mohli, pokud se jim podařilo je dobýt, zabránit nepříteli, aby se stáhl na svou obrannou linii.
Německé úderné čety, roty, byly sestaveny z různých druhů vojsk (ženisté, pěšáci, kulometčíci, dělostřelci). Němečtí pěšáci úderných oddílů si svá lehká děla tahali s sebou, aby na svém postupu měli zajištěnou nepřetržitou palebnou podporu a jejich postup býval podporován i tehdy letectvem.
To byly ty první případy „úderných“, nebo také „bojových skupin“, smíšených jednotek různých druhů zbraní, které spolupracovali ve velmi těsné součinnosti. V této taktice se ještě vůbec nepočítalo v roce 1918 s tanky a takovýto vznik úderných jednotek proběhl nenápadně a jeho dosah víme až později – „Blitzkrieg“ – nebo v tomto případě zárodek Blitzkriegu ( poraženou armádu tehdy nikdo nebral vážně – nikdo nebral vážně její taktiku úderů).
V 1. světové válce ještě Němci tanky zavrhli, neboť měli, “ na konci války“, nedostatek surovin potřebných k jejich výrobě.
Britští a francouzští generálové tankům naopak nevěřili, neboť například v srpnu 1918 byl po čtyřech dnech bojů „Tankový sbor Spojenců“ prakticky zlikvidován, neboť z boje bylo ze všech možných příčin vyřazeno 72% tanků.
V průběhu bojů roku 1918 stačili totiž Němci vyřazovat tanky Spojenců rychleji, než je například Britové stačili vyrábět.
V říjnu 1918 již mohl britský Tankový sbor, své tanky počítat na prstech jedné ruky – 20. října jich bylo v Selle River k dispozici jen 4 ks a k 2. listopadu 3 ks. K 5. listopadu 1918 pak zbývalo „Tankovému sboru“ 8 ks i s cvičnými a velení Britů uznalo, že je na konci svých sil.
Francouzi, ani Američani na tom nebyli lépe.
Tak například na frontě Argonne-Champagne ztratily 367 francouzských a 70 amerických tanků. Z toho počtu bylo 22% zničeno dělostřeleckou palbou, 2% najela na minu, 20% tanků bylo zajato a 56% mělo mechanické závady. Ztráty na posádkách činily 40%. Poslední týden 1. světové války zde byl vybojován bez tanků.
Německý generál Ludendorff neměl od září 1918 starosti o tanky. Vrásky mu způsobovalo dění na Středním východě v roce 1917, a to že Bulharsko podepsalo koncem září 1918 se Spojenci separátní mír.
Tanky 1. světovou válku neskončily - kdepak.
Byla to námořní blokáda, byl to nedostatek potravin, byly to hrozné ztráty a nálada v zákopech, také v zázemí a především vstup plně vybavené Ameriky do 1. světové války co zavinilo pád německé armády v 1. světové válce.

Obě soupeřící uskupení ( když Trojspolek a Dohoda zanikly), ale především Německo, Francie a Británie, si své zkušenosti a své taktiky boje z 1. světové války vyložily každá jinak.

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 2.

Řekli jsme si, že všichni 3 účastníci budoucího konfliktu – 2. světové války - na jedné straně Spojenci – Velká Británie a Francie – na druhé straně Německo – si každý po svém vzal poučení z 1. světové války.
Velká Británie prostřednictvím svého 1. důstojníka štábu britského Tankového sboru „Boney“ J. F. C. Fullera ( * 1.9. 1878, + 10.2. 1966)



připustila, že cituji:
„Válka skončila, nikoliv však vítězstvím v boji, ale díky hladu a revoluci.“
Němci, jako relativně poražená strana, raději trvali na tom, že je porazily tanky. Němečtí generálové totiž považovali za čestnější být poražen touto novou zbraní, podobně jako němečtí pěšáci ustupovali před tanky a neměli při tom výčitky svědomí. Takový morální zvrat, který tank způsobil, měl tehdy větší taktický význam, než jeho palebná síla. To přesto, že v té době tank tlačil armádu jen zpět a nebyl ještě v roce 1918 tou zbraní, která by vyhrála celou válku.
J. F. C. Fuller však o nasazení tanků stále přemýšlel, stejně jako přemýšlel o tom, co německá pěchota provedla. Jeho myšlenky dozrály, když „německé úderné jednotky“ v březnu 1918 svou infiltrační taktikou (obcházení hnízd odporu a soustředěnou palbou jít za svým cílem) ohrožovaly týlové složky britské 5. armády. Tehdy totiž divizní, brigádní i armádní velitelství Britů – „propadalo panice“ a chaos se šířil celým systémem velení, které ztrácelo kontakt s bojovými jednotkami.
Fullera právě inspirovala německá taktika infiltrace. Uvědomil si, že rychlý tank by byl pro podobné útoky nejvhodnější zbraní, když také německá armádní velitelství se nacházela průměrně 29 km za frontou a velitelství sborů a divizí bylo ještě blíž.
Pro Fullera to znamenalo, že s tanky a koordinovanou leteckou podporou by pro Spojence neměl být útok na hlavní stany německých generálů problémem, a podle Fullera by se bez „velících mozků“ obranná linie Němců zhroutila „během několika hodin“.
Konečná podoba takového plánu od Fullera, byla známa pod názvem „Plán 1919“.
Ale než mohl „Plán 1919“dojít k realizaci byl konec 1. světové války.
Kapitán B. H. Liddell Hart ( * 1895, + 1970)





nebyl velitelem tankového vojska, nestal se odborníkem na tanky ( Hart přicházel stejně jako tvůrce německé tankové techniky, generál Guderian - od pluku lehké pěchoty), ale také on odmítal onu tupou taktiku – lidského beranidla, která se používala v 1. světové válce. Také Liddell Hart přemýšlel o obchvatu, o experimentu a nečekaném způsobu, který by nepřítele překvapil. Liddell Hart argumentoval tím, že se vždycky musí nalézt nějaký obchvat, nějaké nečekané místo, či nečekaný způsob, jak na nepřítele udeřit. Sestavil knihu – The Strategy of Indirect Approach (Strategie nepřímého přístupu – jedna z jeho nejlepších knih), kde uvedl četné příklady přístupu různých vojevůdců z historie – počínaje starými Řeky a Peršany. Vojáci na všech stupních knihu mezi oběma válkami přivítali s nadšením.
Po válce byl Liddell Hart pověřen přepracováním metodiky a vytvořením nové příručky pro výcvik britské pěchoty. I on, stejně jako Fuller, v ní vycházel z německé taktiky infiltrace nepřítele, kterou obohatil o mnoho vlastních myšlenek. Například podtrhoval výhody upevňování dobytých úspěchů proti koncentraci sil v místech nejtěžších bojů a doporučoval, aby se z oportunizmu stala ucelená taktická metoda. Své myšlenky přenesl do řady přednášek.
Britské ministerstvo války Fullerovy a Hartovy myšlenky cenzurovalo a přepracovalo, ale Hartova příručka vyšla i v necenzurovaném znění a Liddell Hart získal takřka přes noc značný vliv na vojenské myšlení. Na jeho přednášky chodili i mnozí britští generálové. Jeden z generálů v Indii dokonce nechal jeho přednášky vytisknout pro britské vojáky na vlastní náklady.
Fullera přímo Hartova taktika sice nepřesvědčila, ale oba se shodovali v tom, že moderní armáda musí do nějaké další války získat pohyblivost prostřednictvím mechanizace a v britské armádě to byl Liddell Hart, kdo původně taktický záměr (udeřit na nepřátelské velitelství 30 km za frontovou linií v týlu nepřítele) rozšířil na celou strategii „rostoucího přívalu“, který šíří zmatek od armádních velitelů až po nepřátelskou vládu.
K tomu jim posloužila i myšlenka amerického generála Williama Mitchella ( * 1879, + 1936)




, který použil stovek letadel ke svržení 80 tun bomb – tehdy nepředstavitelného množství – za jediný den na německou týlovou oblast v rámci přípravy na ofenzívu (zároveň ke konci 1. světové války navrhoval provést podobných bombardovacích operací více, když dále požadoval i výsadek 12 000 letecky zásobovaných pěších vojáků do německého týlu). Generál Mitchell byl dokonce zastáncem střemhlavého bombardování (tedy nejen výškového) a po 1. světové válce názorně předvedl, že ani bitevní lodě nejsou před leteckým bombardováním v bezpečí.

Nyní však přijde ono jenomže!!!
Generálové i vojáci všech poválečných armád odmítali uvěřit, že by se mohl změnit jejich svět. Zvláště u vítězných armád britské a francouzské to bylo jasné. Tyto armády totiž pokračovaly po válce ve svém předválečném mírovém životním stylu, který se jako již desetiletí, nebo staletí točil kolem jízdního pluku.
Ve Velké Británii sice došlo k několika slibným experimentům s tanky a technikou, v celku však v britské armádě byli příznivci tanků spojeným úsilím zastánců staré školy na hlavu poraženi. Zastáncům staré školy se dařilo neustálým pozměňováním struktury pěchotních a jízdních jednotek to, že do nich byly začleňovány tanky jednotlivě a byl úplně zmařen veškerý pokus o vytvoření nějaké obrněné divize.
Tito zastánci starého myšlení pak vypudili Boney Fullera z funkce poradce náčelníka Imperiálního generálního štábu - nestydatým způsobem zmanipulovali podzimní manévry britské armády roku 1934, aby tak očernili improvizované obrněné jednotky, které se těchto manévrů účastnily.
Velící generál těchto podzimních manévrů svůj záměr dokonce oznámil předem, když řekl, že hodlá „povzbudit morálku starších typů vojsk“. Tak se završovala kampaň, když dokonce byly přerušeny i vývojové experimenty „Královského tankového sboru“ a jeho nejlepší velitelé byli rozstrkáni do různých funkcí – k pěchotě, k protiletecké obraně, nebo na úřednická místa do Indie.
Odpůrci tanků argumentovali vývojem protitankových děl, když jejich účinnost přijímali, aniž by si ji řádně ověřili. Nejvíce byl používán argument, že protitankové zbraně jsou tak efektivní, že všechny tanky jsou už v podstatě zastaralé.
Tady si u britské armády řekněme, že pozdější náčelník Imperiálního generálního štábu generál sir Edmund Ironside se v březnu 1938 domníval, že válka je na spadnutí. V jeho deníku se našla poznámka, kde Ironside říká, že jeho armáda nemá žádné těžké, ani pěchotní tanky, a že má jen zastaralé střední tanky. Tehdy Ironside (březen 1938) požaduje od zbrojní služby tanky nové. Dostane se mu šokující odpovědi, že na vývoji tanku pracují nezávisle na sobě 2 komise. Žádná z nich není ovšem ve styku s generálním štábem a proto o skutečných potřebách britské armády neví zhola nic.
O RAF (Royal Air Force) jsme již mluvili u bojů v Norsku. Také v RAF sedělo mnoho nadutých a zkostnatělých konzervativců, kteří zavrhovali střemhlavé bombardování.
Když se koncem roku 1937 vrátil šéf zkušebních pilotů firmy Vickers z Německa, kde létal na Ju 87 Stuka, podal o tom zprávu, nutno říci, že nadšenou zprávu, se žádostí, aby i Velká Británie měla takový podobný letoun. Odpověď britského ministerstva letectví byla, cituji:
„Aby laskavě řekl svým pilotům ať si hledí své zatracené práce…“

Abychom onu rozporuplnou dobu ve Velké Británii trochu přiblížili musíme si také říci, že i Liddell Hart měl pak ve svých knihách v konci 30. let – tedy těsně před 2. světovou válkou, dost rozporných myšlenek – a to ve své knize – The Defence of Britain – z roku 1939, když například říká, že větší manévr v Ardenách (kde jak víme Němci zaútočili) není vzhledem k povaze tamního terénu možný. Liddell Hart pak například také říkal, že francouzská armáda žádnou pomoc od Velké Británie nepotřebuje, neboť je vycvičena lépe než německá, která se překotně a přespříliš rychle rozrostla. Boje v Číně a ve Španělsku považoval za ukázku, že roste převaha obrany před útokem, a že i špatně vyzbrojená armáda se v dobré obraně může ubránit a z takových argumentů neslevil ani po německé invazi do Polska.
Liddell Hart také tvrdil, že nejúčinnější zbraní Velké Británie proti Německu je ekonomický nátlak s případným rozšířením o námořní blokádu a strategické bombardování. Začátek a průběh války v prvních letech mu však za pravdu nedával, neboť Německo rozšiřovalo své území směrem na východ, a s takovým vývojem rostl i obchod Německa s východními sousedy a význam námořní blokády se stále zmenšoval. Jak sami uvidíme, tak i strategické bombardování, které prováděla Velké Británie a Francie na počátku války v roce 1940, 41 ( než do války vstoupilo USA) skončilo fiaskem a také další Liddell Hartovy naděje, že by psychologická válka (kam patřily i letáky rozhazované nad Německem) mohla nepřímo vést k svržení Hitlerova režimu, se ukázaly jako naprosto trapné.
Liddell Hart byl významný historik a voják, ale i on se v určité době mýlil – mýlil se člověk, který celý svůj život o „Blitzkriegu“ uvažoval a světu a vojenství dal mnoho skvělých myšlenek – to jen na ukázku oné rozporuplné doby – doby 30. a 40. let.

O úvahách v taktice a strategii německé armády si řekneme až u osvětlování plánu „Fall Gelb“, když část vývoje jsme si řekli již u Německa.

Nyní tedy konečně k „ Francouzské armádě.“

[michan]

VIII.díl. Francie 1940. Č 3.

O francouzské armádě jsme si již v úvodu řekli, že i u ní, po skončené 1. světové válce, byla základem ofenzivní doktrína. Ani samotná stavba Maginotovy linie v letech 1929 – 30 ještě neznamenala, že by se francouzský genštáb od útoku okamžitě odkláněl k obraně. Tehdy, jak jsme již řekli, platila direktiva maršála Ferninanda Foche ( velitel Dohody během 1. světové války)




, kterou rozpracoval generál Weygand.




Stavěná opevnění měla zaručovat jen krytí nástupu francouzské armády do útoku a zároveň měla zabezpečit plynulé zásobování při ofenzivě a přípravu námořní blokády. Začátkem 30. let docházelo k prodlužování, zesilování a prohlubování Maginotovy linie a tím se v hlavách genštábu stále více ozývalo defenzivní řešení války s Německem. Do roku 1933, kdy ještě Německo nedisponovalo nějakou význačnější armádou, francouzský genštáb stále uvažoval o ofenzivních akcích proti Německu. Již po roce 1933, ale hlavně od roku 1935, kdy Němci veřejně přiznali výstavbu mohutné branné moci ( 16. března 1935 byla v nacistickém Německu obnovena všeobecná branná povinnost – založen Wehrmacht – branná moc) a kdy začalo být jasné, že půjde o armádu útočného typu, se při demografických možnostech stavět armádu ( ze 70 miliónů lidí) stávaly naděje francouzské ofenzívy na úspěch proti Němcům stále menšími.
Ke všemu přistupoval i stav francouzské ekonomiky po skončení světové hospodářské krize. Jak jsme již řekli, francouzská ekonomika byla narušovaná neustálými vnitropolitickými spory (jako bylo i znárodňování leteckého průmyslu). Francie v tu dobu stále víc a víc spoléhala na obrovské zásoby staré válečné výzbroje zbylé z 1. světové války a výzbroje zabavené odzbrojené německé armádě. Bohužel, skladba takovéto výzbroje znemožňovala přechod na modernější taktiky boje. I to byl jeden z důvodů, že se Francie nepřikláněla k modernějšímu manévrovému boji, o kterém se v Evropě i ve světě uvažovalo, a který tehdy prosazoval ve Francii plukovník, pozdější generál Charles de Gaulle viz. rozbor francouzského generálního štábu v článcích Č 22. a Č 23. zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2687

Katastrofální stav francouzského hospodářství se v 30. letech odrazil i v neustálém snižování nákladů na francouzskou armádu. Tak například v letech 1929 – 30 dostala francouzská armáda přiděleno jen asi 40 % potřebných financí, které tehdy nestačily ani na běžné udržovací výdaje. Ale francouzská armáda si nestěžovala, její konzervativní důstojníci měli dost staré výzbroje a výstroje, jakož i materiál použitý z odzbrojené německé armády (francouzská armáda na konci 1. světové války skladovala 6 000 děl, 20 miliónů granátů, a přes 3 000 tanků – použitým podkladem je zde Listina francouzského parlamentu – Raport T. I.-II. Témoignegés, t. I–IX. Paris.). To, že si neříkala francouzská armáda o zvýšení nákladů, tak to mělo důvod i v tom, že prezenční služba francouzského vojáka v roce 1914 byla 3 roky, v roce 1923 byla zkrácena na 1,5 roku a v roce 1928 jen na 1 rok. (Archives Journal Officiel 1932-1933).
Stálé kompetenční spory v genštábu, francouzské armádě a mezi jednotlivými složkami francouzské branné moci zabraňovaly vyjasnění vývojové koncepce a pronikavě narušovaly zejména vývoj náročnějších zbraní, jako byla obrněná vozidla, tanky a letadla (náklady na pozemní armádu klesaly z 6 500 miliónů franků v roce 1930 na 5 904 miliónů v roce 1932, na 5 266 miliónů v roce 1933 na 5 234 miliónů v roce 1934 a teprve od roku 1935 vzrostly na 6 206 miliónů franků – zdroj: Gamelin: Servir, t. I. Paris 1946 a t. III. Paris, 1947).
Teprve tedy od poloviny 30. let se začala připravovat modernizace francouzské armády, avšak až do vypuknutí 2. světové války nebylo dosaženo větších úspěchů v rozvinutí sériové výroby moderních zbraní a v budování nových speciálních jednotek. Tyto rozdílné názory na zavádění některých druhů zbraní do francouzské armády s sebou přinesly takový paradox, že až do roku 1937 nebyly využívány ani ty poměrně nízké částky, které byly na přestavbu armády vydávány, viz zde tabulku č. 2.

Tabulka 2…Částky vynakládané na vybavení pozemních jednotek francouzské armády.

Druh výdaje………………..v r. 1937 poskytnuto…………….v letech……………celkem
…………………………..…přiznáno….závěrečný dodatek….1938-40……………………

Pěchotní výzbroj…………...122,5………178…………………1 700…………….2 000,5
Mech. voj. OT……………...316………...184…………………1 100……….……1 600
Motorizace…………………..94…………140………………......900…………….1 134
Budování opev. rajonů………165…………80…………………..300……………….545
Protiletad. obrana……………..78…………..0……..……………420……………..…498
Dělostřelectvo………………207…………..0…………………1 480……………..1 687
Dělostřel. munice……………200 …………50………………….900……………...1 150
Obrana proti BCHL……………35………….0…………………..235………………..270
Optická výzbroj………………..18…………..4…………………..120……………….142
Ženijní výzbroj…………………45………….5…………………..160………………..210
Hospod.-právní služba………….50…………50………………….400……………….500
Zdravotnická služba……………12,5………..14…………………140………………..166,5
Náklady na všerob. mobil……..255………….50…………………810……………...1 115
Voj. výzkum…………………….0…………….0…………………330……………..…330
CELKEM……………………1 598………….755………………8 995……………..11 348
……………………………………..2 353……………………….8 995……………..11 348

20% dodatek na kr. eventuál…………………………………………………………………
Soc. popl. a zvýš. cen…………..472……………………………..1 799………………2 271
Celkem s dodatkem…………...2 825……………………………10 794……………..13 619
Údaje jsou v miliónech franků.

Zajímavostí tady je, že v době Mnichovské krize ( září 1938), která propukla prakticky v polovině francouzského čtyřletého plánu, byl tento plán plněn přibližně na 50% a v některých složkách dokonce jen na 10%, protože sériová výroba se ve Francii rozjížděla strašně pomalu.

Ve Francii byla v roce 1936 opět zavedena prezenční služba na 2 roky a branná povinnost se vztahovala na schopné muže ve věku od 20 do 48 let. Genštáb Francie tak mohl počítat s armádou v síle asi okolo 5 miliónů mužů a pokud by využil i určité části svých koloniálních vojsk, mohl mít dokonce 6 miliónů vojáků.

Příště pokračování o francouzské armádě, o počtu divizí, stavu jednotlivých druhů vojsk a zbraní - k březnu 1940.


Použitá literatura:

Duce – Anatomie jedné kariéry – Luboš Taraba.
Adolf Hitler a jeho cesta k moci – Rainer Zitelmann.
Nacismus – Alessandra Minerbiová – editor: Flavio Florani.
Pakty Stalina s Hitlerem – výběr z dokumentů 1939 a 40 – Naše vojsko.
Přísně tajné 3/99, 4/99, 3/05 a 3/08.
HPM ročník XIV. – Ivo Pejčoch – Těžký křižník Canarias.
Září 1938 – Role a postoje spojenců ČSR – Miloslav John.
Dějiny světa, svazek IX – L. I. Zubka, A. M. Zubinský a G. N. Sevosťjanov.
Dějiny světa, svazek X. – V. V. Kurasov, A. M. Někrič.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Blitzkrieg od Hitlerova nástupu po pád Dunkergue - Len Deighton.
Druhá světová válka – John Keegan.
Polské tažení Hitler a Stalin rozbíjejí Polskou republiku – Janusz Piekalkiewicz.
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Historie německé armády 1939 – 1945 – Philippe Masson.
Slovenská armáda 1939 – 1945 – Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Operace Jubilee, Dieppe 1942 – Norman Franks.
Narvik – Donald Macintyre.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Bitva o Británii – Leonard Mosley a redakční kolektiv Time-Life Books.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Den D, 1944, Hlasy z Normandie – Robin Neillands, Roderick de Normann.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.


Debatu a připomínky prosím směřujte na tento odkaz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3504