Přepadení Řecka Itálii 28. října 1940 až do stabilizace fronty březen 1941.

Ještě v době, kdy se „krutý, válečný podzim“ roku 1940 blížil ke konci, Říšský maršál Göring stále věřil, že Velkou Británii dostane „do kolen“ intenzivním bombardováním. Proto byly noční nálety stále intenzivnější – a to nejen proti Londýnu, ale i proti celé Anglii. Také v Glasgowě, Manchesteru, v Liverpoolu, Birminghamu a Bristolu byly vidět jámy po pumách, byly vidět trosky měst po neustálých náletech Luftwaffe.
I Britové se snažili svým bombardovacím letectvem dát „ochutnat válku“ oběma hlavním městům Osy.
Dne 1. listopadu 1940 zaútočily v nočním náletu britské bombardéry na vojenské cíle v Berlíně a v Římě.
Jak úspěšně?
Tak o tom jak úspěšně, o tom vypovídá nespokojenost Winstona Churchilla, který napsal náčelníkovi leteckého štábu, cituji:
„Objem pum shazovaných na Německo je politováníhodně malý.“
Ona si toho Velká Británie v listopadu 1940 totiž mohla jen velmi málo dovolit. Tak například na pomoc Řecku vyslala jen 15 letadel z jedné perutě, která byla dislokována v Egyptě a která byla určena k obraně Alexandrie a Suezkého průplavu, vyslala je však přes letecké útoky Italů, jejichž jednotky se v té době zakopaly na pozicích u Sídí el-Barrání, což bylo 96 km v hloubce egyptského území, viz:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1098
Velká Británie pomoci nějakým způsobem Řecku musela - od dubna roku 1939 totiž měla s Řeckem podepsanou úmluvu, ve které mu poskytovala záruku pomoci v případě napadení. K tomu Winston Churchill 4. listopadu 1940 řekl, cituji:
„Kdyby bylo Řecko přemoženo, bude se tvrdit, že jsme navzdory poskytnutým zárukám dopustili, aby byl pohlcen další malý spojenec.“
No, jo, ale jak velká ta pomoc mohla být v listopadu 1940 poskytnuta, když samotní Britové na tom byli zle a to ještě připravovali proti Italům v Africe ofenzívu, kterou pak spustili 7. prosince 1940 večer, viz zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1111
Takže tedy na počátku listopadu 1940 byl zahájen přesun oněch 15ti letadel, některých menších jednotek pěchoty, několika baterií protiletadlového dělostřelectva a 1 baterie pobřežních děl. Je tedy jasné, že to byla v listopadu 1940 jen malá pomoc ( řekněme symbolická pomoc – větší pomoc pak poskytovali postupně a až počátkem roku 1941, po úspěšné operaci proti Italům - viz předposlední odstavec Č 3. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1111
)
Ano.
Italský vpád do Řecka byl zastaven výhradně díky obětavosti a válečnému umění samotných Řeků. Již týden po zahájení italské ofenzívy, tedy 4. listopadu 1940 přešly řecké jednotky do protiútoku a postupně začaly „nabušeného protivníka“ (italské jednotky s velkou technicko-vojenskou převahou ve všech směrech) zatlačovat zpět do jeho výchozích postavení v Albánii ( průběh viz mapa v záhlaví článku).
Ještě jedna mimořádná událost stojí za zaznamenání.
V noci 3. listopadu 1940, a bylo to poprvé od 7. září 1940, nedošlo k žádnému náletu Luftwaffe na Londýn. Německá Luftwaffe jakoby vyčerpala své síly, neboť za předcházející 3 měsíce bylo nad Velkou Británií sestřeleno 2 433 německých letadel a padlo více než 6 000 německých pilotů. I pro silné Německo to byly nepřijatelné ztráty, zvláště vezmeme-li v úvahu, že byl Hitler už v listopadu 1940 rozhodnut a pevně odhodlán, že napadne SSSR.
I Luftwaffe se musela začít učit šetřit a shromažďovat svá letadla pro bombardování Velké Británie jen v některé noci. Němci se učili shromažďovat letadla pro nasazení na nejméně dvou místech (jak mnozí víme, nebyla to jen 2 místa – proti Velké Británii a příprava útoku proti SSSR, ale letadla byla nutná ve větším množství i pro třetí místo - později v roce 1941, i pro bojiště v Africe).
V USA byl dne 5. listopadu 1940 znovu zvolen Franklin Delano Roosevelt prezidentem Spojených států.
Jak jeden z berlínských novinářů (William Shirer) k této volbě napsal, cituji:
„Je to hlasitý políček do tváře Hitlera a Ribbentropa i celého nacistického režimu.“
Přestože USA zůstávaly neutrální, a jejich válečné lodě pasivní, podporovaly Velkou Británii.
Na moři proplouvaly konvoje s pomocí od USA do Velké Británie. Jeden z těchto konvojů HX 84, který měl 37 lodí eskortovala australská osobní loď „Jervis Bay“, loď přestavěná na začátku 2. světové války na pomocný křižník. Pomocnému křižníku „Jervis Bay“

, jakož i konvoji HX 84 velel kapitán Edward Stephen Fogarty Fegen (původem Ir z Typperary, který sloužil celou 1. světovou válku v Royal Navy), který nařídil lodím konvoje, aby se rozptýlily.
Sám pomocný křižník „Jervis Bay“ pod velením Fegena se pustil do nerovného boje s německou kapesní bitevní lodí „Admirál von Scheer“

námořního kapitána Krancke, která konvoj napadla.
Mapa výpadu německé kapesní bitevní lodi Admirál Sheer.

http://www.warcovers.dk/greenland/scheer.htm
boj to byl nerovný a Fegen velel lodi přesto, že mu již na počátku boje velká střepina granátu z německého děla utrhla téměř celou levou paži. V pozdější fázi boje na toto zranění Fegen zemřel. Také loď „Jervis Bay“ moc dlouho dělům lodi „Admirál von Scheer“ nevzdorovala a zmizela brzy – po 25 minutách – pod hladinou.
Velitel „Admirála von Scheer“ Krancke se vůbec nepokusil o záchranu 65ti trosečníků, kteří se drželi plovoucích trosek. V noci trosečníky vyzvedla švédská obchodní loď „Stureholm“ kapitána Swena Olandera.
A konvoj HX 84?
Právě rozkaz o rozptýlení znamenal, že Krancke s kapesní bitevní lodí potopil jen 5 obchodních lodí z 37, když, jak je známo, ničivá činnost kapesní bitevní lodi „Admirála von Scheer“ v tomto nájezdu celkově za 5 měsíců znamenala 11 potopených lodí.
Kapitán Fegen, velitel „Jervis Bay“ byl za řízení konvoje a statečnost v boji, za záchranu mnoha lodí, které měl povinnost chránit – posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem (Victoria Cross).
Tato i další napadání lodí a katastrofy některých konvojů, pak stále udržovaly Brity v přesvědčení, že stále hrozí německá invaze do Velké Británie.
To přesto, že Hitler již vydal i v listopadu 1940 rozkazy o ukončení veškerých příprav na vylodění.
Tak například 6. listopadu 1940 byla z velitelství německé 16. A odeslána zpráva přes Enigmu, a to samozřejmě u Luftwaffe, která obsahovala pokyn, aby část materiálu užívaného v Belgii a severní Francii k vyzbrojování a uzpůsobování člunů určených k invazi „byla vrácena do skladů“ a aby na místě byl ponechán pouze materiál nutný pro účely „cvičení“.
V tu samou chvíli, kdy vysílanou zprávu přijímala druhá strana Němců, četli zprávu šifranti zpravodajské služby Velké Británie.
Překlad textu, doplnění a ověření britským spojovacím vojskem, znamenal vznik zprávy „ULTRA“, která byla vzápětí, tedy v časných ranních hodinách 6. listopadu 1940 předána tzv. „31 zasvěceným“.
Těchto „31 zasvěcených“ tak do budoucna vědělo, že Hitlerovy vojenské plány nyní nezahrnují invazi do Velké Británie.
Ale strůjci britské politiky dostali dne 7. listopadu 1940 další příznivou důležitou zprávu.
O co šlo?
Již 48 hodin po znovuzvolení Roosevelta prezidentem USA, projednal náčelník britské nákupní mise ve Washingtonu Arthur Purvis osobně s prezidentem Rooseveltem, jakou výzbroj bude Velká Británie potřebovat, aby byla do první poloviny roku 1942 schopna vyslat do boje nikoliv přibližně již dojednaných 50, ale 55 plně vyzbrojených britských divizí.
Je jasné, že zorganizovat tak velkou armádu (považme, že Československá armáda v roce 1938 měla plně vyzbrojených nejméně 42 divizí a Britové uvažovali v roce 1940 o vyzbrojení, aby byl stav roku 1942 55 útočných divizí – úsudek si udělejme každý sám), jakou pro rok 1942 uvažovala Velká Británie – pro útočné plány proti Německu a Itálii – naprosto nešlo bez pomoci Spojených států.
Prezident Roosevelt, který se stal nyní sebevědomým vítězem prezidentských voleb roku 1940, oznámil britskému vyjednavači Purvisovi, že je odhodlán, podle svého „odhadu“ dávat Británii k dispozici zbraně a výzbroj „na základě zásady ½ nám a ½ vám“.
Zároveň prezident USA vyjádřil odhodlání poskytnout Velké Británii pomoc při nahrazování ztrát způsobených ponorkovou válkou vedenou Německem – přestavěním „70 válečných plavidel“, jež byla ponechána v rezervě od konce 1. světové války, pro britské účely a stavbou – rovněž pro Velkou Británii – 300 nových obchodních lodí.
Jak dále Roosevelt prohlásil – USA umožní nákup těchto lodí Británii a bude to USA, kdo ponese náklady spojené s jejich stavbou a poté je „pronajmou“ Britům, což bude systém, jenž bude podle jeho slov možné rozšířit rovněž na krytí nákladů spojených s nákupy dalšího válečného materiálu (Land Leas).
Právě tato diskuze a použití zásady „produkovat a pronajímat“, které 7. listopadu doporučil Roosevelt Purvisovi, zrodilo řešení, které Velké Británii umožnilo získávat zbraně z USA i poté, co Velká Británie vyčerpala své úvěry a zlaté rezervy – onen Land Leas – zákon o půjčce a pronájmu.
Britská vláda tak mohla s mnohem větší sebedůvěrou vést válku proti Ose, i když ještě v listopadu 1940 byla na vše „sama“. To "sama "není již tak docela přesné, neboť na straně Velké Británie bojovalo vlastně od 28. října 1940, s Osou - z ní s Itálií i statečné Řecko.
Britské bombardéry zaútočily v noci 7. listopadu 1940 na Kruppovy zbrojařské závody v Essenu.
Tento den 7. listopadu 1940 byla zahájena operace „Coat“ – v jejímž průběhu mělo 5 britských válečných lodí v čele s bitevní lodí „HMS Barham“ vyplout z Gibraltaru, proplout celým Středozemním mořem až do Egypta a tam posílit britské námořní síly.
Operace „Coat“ se podařila, ani italské námořní síly, ani Luftwaffe a ani italské letectvo konvoj neobtěžovalo.