X-Geräte.
Tady si hned na začátku dílu řekněme, že Britové, ani po špatných a krvavých zkušenostech ve válce - v Beneluxu a Francii v květnu 1940, ani od pádu Francie a od 25. června 1940, kdy vstoupilo platnost příměří mezi Německem a vládou ve Vichy - prostě nezmoudřeli – jak si to ve svém způsobu myšlení Adolf Hitler přál. Nezmoudřeli ani do prvních dní července 1940…. Nezmoudřeli tak, že by Hitlerovi věřili a chtěli s ním uzavřít mír!!!
Naopak!
Přestávku, tak potřebnou přestávku v bojových akcích ( samozřejmě, že ta přestávka v bojových akcích nebyla úplná a 100%, jak si za chvíli řekneme), obyvatelstvo Velké Británie a její vedení a velení, využilo ke značnému zvýšení výroby letadel, tanků,děl, pušek, kulometů a dalších součástí výzbroje, nákupu zbraní v USA a k postupné přeměně britských ostrovů v „ Pevnost“.
Sám Winston Churchill, který měl určitě v té době jako premiér UK ty nejlepší informace a zprávy - o tomto období z června a začátku července 1940, mimo jiné říkal, cituji:
„Muži a ženy pracovali u soustruhů a strojů v továrnách až do chvíle, kdy únavou padali na podlahu. Pak byli odtaženi stranou a dostali příkaz jít domů a jejich místa obsazovali jiní, kteří přišli do zaměstnání už před zahájením směny“
Myslet si můžeme o Churchillových slovech co chceme!
Dnes!
Ta slova nám mohou zavánět patosem memoárů – byla však jiná doba a určitě bylo i hodně takových lidí, které zde premiér UK popisuje…
Ještě k tomu konci června 1940 si řekněme některé další skutečnosti a fakta, která historie té doby vzpomíná.
Jeden z mnoha historických pramenů, které mám na konci Č 9. uvedeny, hovoří o tom, že v okupované Francii zahájili Němci dne 27. června 1940 provoz dvou rozhlasových vysílačů.
Jeden z vysílačů vysílal z okolí Brestu v Calais a druhý pak z Cherbourgu. Vysílače měly za úkol vysílat radiové signály, s jejichž pomocí mohly být německé bombardéry naváděny na cíle ve Velké Británii. Dále pak uvádí, že Němci použili šifrovací zařízení Enigma k vysílání pokynů týkajících se vybudování těchto dvou vysílačů, a že se Britové vše dozvěděli z Enigmy hned téhož dne.
Poměrně nesourodá a neúplná informace, kterou mě mnohem lépe „rozklíčoval“ můj kolega, zde na Palbě, RAYTHEON, který mě k té informaci o co šlo, poslal celý technický článek, který mě na konci etapy i zredigoval a schválil, a my se o původu tohoto článku dozvídáme na konci, že jej:
přeložil pro - Amatérské Rádio - Josef Štolcar OK2YN, upravil Ing. Jiří Peček OK1QX a autorem původního článku, otištěného v americkém časopise HAM Radio, je britský radioamatér Charles Brain G4GVO.
Jednalo se o technicky nejdokonalejší systém tehdejší doby, který měl název „Wotan 1“ a pro většinu čtenářů historie a techniky z 2. světové války - je toto zařízení známé jako „X-Gerät“.
O co jde?
Tak o tom si nyní řekněme tak, jak jsem to já laik, já, který po technické, ale především ( strojař původem), elektrické stránce - s bídou zašroubuji žárovku - pochopil. Prosím tedy tímto za prominutí, že tam budou chybět některé „elektro“ parametry, určitě po SZ Vám je možná RAYTHEON zašle.
Tedy zařízení „X-Gerät“, nebo také „Wotan 1“:
Pod tímto názvem se skrývá obsáhlá informace o vývoji zaměřovacích a naváděcích systémů, které nacisté používali hlavně při bombardování Anglie a je tam řečeno, že se jedná o technicky nejdokonalejší systém té doby.
V článku pak autor uvádí, že v Německu v Rechlinu pracovalo speciální oddělení od roku 1934 na naváděcím systému „Knickebein“, které mělo úhlovou přesnost jen 5 stupňů, což na vzdálenost 100 km znamenalo oblast (přesnosti bombardování) asi 8 km. Což vlastně pro bombardéry nemělo prakticky význam. Speciální tým dostal úkol, aby vypracoval systém, který bude mít přesnost lepší než 0,1 stupně. První zkoušky takového zařízení byly provedeny již v roce 1935.
Do roku 1938 pak byl systém ještě více zdokonalen.
Pozemní zařízení pak již dovolovalo rychlou demontáž a přemístění, když anténní soustava byla namontována na základně, kterou bylo možno otáčet o 360 stupňů. Také jednotlivé anténní soustavy, které tvořily celý systém, byly od sebe vzdáleny 14,75 metru.
V samotném Hitlerovském Německu bylo takových vysílačů instalováno celkem 8 a další pak byly umístěny na dalších místech okupované Evropy (tak se také, jak se za chvíli dozvíme, dostaly ony dva vysílače do Calais a Cherbourgu). Samozřejmě se připravovala a vylepšovala i verze pro letecká palubní zařízení – ta dostala krycí název „Anna“ a vyrobil je Telefungen, když analyzující systém AVP vyráběl Siemens. Byly také vyrobeny i mobilní stanice s označením Möbelwagen – stěhovací vůz. U Möbelwagenu byly anténní systémy tak dobře kamuflované, že s jejím odhalováním měli ohromné potíže Britové při protiútocích.
Řekněme si něco o principu činnosti tohoto systému „X-Gerät“, nebo také „Wotan 1“.
V celém systému je ze 14ti vyzařovaných směrových signálů (raději se říká svazky) zvolen jeden jako řídící a ten je zaměřen přímo na cíl a udává bombardéru cestu k cíli. Pak se kombinují další svazky – směrové signály – s příčnými svazky. Je to vlastně systém křížení, kde se „něco“ provádí v místě kde se střetnou směrové signály. Právě to, že jsou svazky vyzařované vějířovitě umožňuje i opravu kurzu a zároveň říká letadlu zda je vpravo, nebo vlevo od správného směru.
V samotné praxi to pak vypadalo tak, že letadla létala po startu dle běžných navigačních metod, které jí udal při seznamování s cílem letu velící důstojník, a který třeba také uvedl, že měl být prováděn let podle některého z vedlejších svazků. Teprve když takto naváděné letouny překročily anglické pobřeží, nalétávaly na hlavní řídící svazek. Asi 30 km před cílem se letadlo dostalo do příčného svazku, který vydával obdobné impulsy, ale ty přicházely na jiném kmitočtu. Ještě než přilétly do tohoto bodu, tak se navigátor, či radiooperatér řídil tabulkou pro ten který typ přístroje a údaje o letu vkládal do speciálního časovacího a výpočetního zařízení, které se nazývalo X-UHR ( prosím prohlédnout snímek – je tam X-UHR přímo v He 111).
http://www.cockpitinstrumente.de/instru ... %20Uhr.htm
Byl to neuvěřitelně přesný mechanismus, který také vyvinuli Němci v Rechlinu. Jeho malá stupnice na levé straně ukazovala jak dlouho již přístroj běží. Další, a to dolní stupnice, se používala pro výpočet parametrů letové trasy. Proto, aby fungoval celý tento přístroj se samozřejmě muselo na počátku zadat několik údajů – typ letadla, výška a rychlost. Při příletu do takzvané „čárkové“ zóny, což byla zóna předsunutého příčného svazku (křížícího svazku) zaslechl operátor krátce souvislý tón vzniklý spojením teček a čárek z hlavního a příčného svazku a stiskl na přístroji tlačítko horní části hodin. Tím okamžikem se odstartovala zelená „minutová“ ručička přístroje a současně černá – ve spojení s předem zadanými daty tam byl přesně určen čas na odhoz bomb.
Když pak zaslechl další příčný signál stlačil radiooperatér levé tlačítko, zelená a černá ručička se zastavily a rozběhla se červená „hodinová“. Při zjištění hlavního příčného svazku se další obsluhou již v pořadí třetího tlačítka zastavila červená ručička na stejném místě jako předchozí, pokud byly správně vloženy výchozí údaje. Pumy, které neslo letadlo k cíli se automaticky uvolnily.
Když Němci s tímto vším provedli zkoušky, namontovali tento systém v letadlech Ju 52 a He 111 bojové skupiny Luftwaffe, kterou vedl major Viktor von Lossberg (Skupina KGr 100).
Na trup letadla za kabinou byly namontovány čvrtvlnné antény spolu s prutovou anténou pro radiový provoz, která byla více vzadu – tento vzhled letadla dal vzniknout přezdívce – „Trojstěžník“. V trupu bylo zařízení instalováno na místě radiooperatéra a některá měřidla pro indikaci kurzu byla v pilotní kabině. Napájení pak bylo z baterií letadla prováděno přes rotační měnič.
A nyní jak se k tomu dostali zpravodajci Velké Británie?
Článek ze kterého čerpám říká, že „v prvním týdnu září 1940“ se vedoucí technické skupiny zpravodajců UK Dr. Jones z telefonu dozvěděl, ze šifrovacího oddělení, že, cituji:
„Máme něco nového pro Vás.“
Tím něco nového byla záhadná výměna zpráv, kde si operátoři Luftwaffe vyměňovali své poznatky o radiovém naváděcím zařízení a padaly tam i takové informace, že šířka svazku je obloukově 8 – 10 vteřin, což by znamenalo ve vzdálenosti 320 km svazek ne širší než 20 metrů!
Zároveň tam vlastně prvně padlo i elektrizující slovo „X-Gerät“. Tehdy ještě ani zpravodajci nevěděli o co jde, ale informace říkala, že přístroj byl nainstalován na palubě letadla německé velmi silné bojové skupiny 100 Luftwaffe.
Tehdy byla britská zpravodajská služba zaktivizována na nejvyšší možnou míru. Do shánění informací o tomto „X-Gerät“ byli mimo zpravodajců UK všeho druhu zapojeny i odbojové skupiny podél kanálu La Manche, no a samozřejmě vedle zpravodajského aparátu UK byly zapojeny i dobrovolné útvary složené z radioamatérů.
Šéf - vedoucí technické skupiny zpravodajců UK – Dr. Jones později o radioamatérech řekl tyto věty, cituji:
„Radioamatéři prokázali neocenitelné služby jak ve zpravodajské službě, tak v mnoha osádkách stále rostoucího počtu radarových stanic.“
Ano.
Byl to právě radioamatér Robert Scott Fanie, G5GI, přítel Dr. Jonese, který ohlásil zjištění signálů z Calais a Cherbourgu (tedy pozor nejen z Enigmy čerpali vyhodnocovači pro konečnou depeši Ultra – ale i z mnoha dalších kanálů).
A pak do 24. září 1940 bylo identifikováno 6 německých stanic – Němci stanice označovali krycími názvy podle řek – Weser, Spree, Elbe, Isar atd.
Pomalu se rozkrývalo Britům, že německá bojová skupina 100 pracovala podle seznamu číslovaných cílů ( lezla ven mapa sektorů, jak měli Němci rozdělenou Velkou Británii). V době kdy byly radiové stanice identifikovány měl již Dr. Jones k dispozici i skutečné směry svazků. Němci svazky specifikovali na 5 obloukových sekund, což ve 320 km představovalo přesnost na 10 metrů.
I dneska si radioamatéři kladou otázky zda byla při 70 MHz vůbec taková přesnost dosažitelná?
