Italům se v v Evropě podařila obsadit - prakticky bez boje - v roce 1939 - jen ta Albánie.
Jestliže chceme pochopit výboje italského fašismu a německého nacismu směrem na Balkán, bude dobré seznámit se, se zahraniční politikou Itálie na těchto odkazech:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2469
zde zvláště v Č 23 a potom zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2482
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2491
tady – zvláště v Č 32.
Z těchto odkazů vyplyne, že Itálie nejenže nebyla připravena na válku, ale ještě dokonce Benito Mussolini dne 1. září 1939, když začala 2. světová válka útokem Německa na Polsko prohlašuje před „Velkou fašistickou radou“, že Itálie je ve stavu „non-belligeranza“ – přeloženo „ne válečném“ ( viz zdroje na konci Č 3).
Ve Velké fašistické radě se proti Mussoliniho názoru postavil jen zapřísáhlý fašista – Roberto Farinacci – který požaduje, aby Itálie splnila své závazky vůči Německu.
Většina Italů pak takové rozhodnutí Duceho přivítala pozitivně. To přesto, že od let 1923, 4 a 5 a pak v dalších letech - je již prakticky celá jedna generace „vychovávána ve válečném duchu“, viz zvláště Č 20.:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2456
Jenomže ani takto vychovaným mladým lidem - Itálie - se nechce umírat.
V popisované době – září, říjen 1940 – to vypadalo na odklon Itálie od nacistického Německa a k liberalizaci fašistického režimu. Takové přesvědčení ještě vzrostlo, když se v listopadu 1939 stali členy italské vlády muži, kteří měli blíž k Mussoliniho zeti Cianovi – ministru zahraničí Itálie – než k samotnému Ducemu.
Podivné na tom všem bylo, že Duce – Benito Mussolini – Italům nedal žádný důvod, aby přemýšleli o nějaké neutralitě a dál zůstával věrný Adolfu Hitlerovi, i když se pragmatik hrabě Ciano klonil spíše k západním velmocím a k vypovězení „Ocelového paktu“ („Ocelový pakt“ byl podepsán v Berlíně roku 1939 – viz Č 31. v odkazech výše). Neutralitu Itálie naznačil 16. prosince 1939 hrabě Ciano v „Komoře korporací a fasci“. S tou neutralitou nebyl Ciano sám, obdobné názory měli i papež a italský král Viktor Emanuel III
., kteří patřili mezi stoupence vyčkávací taktiky Itálie.
Ovšem při bližším zkoumání historických podkladů – pokuste se o to - je se možné dozvědět, že hrabě Ciano ministr zahraničí Itálie, zeť Mussoliniho - zas až tak proti válce ani vlastně nebyl….. On jen tak vypočítavě kalkuloval, co by v konci roku 1939 bylo pro Itálii momentálně výhodné…
Jednání Mussolini, Hitler a vpravo sedí hrabě Ciano – ministr zahraničí Itálie.
A hraběti Cianovi vycházelo právě ono „non-belligeranza“ – přeloženo „ne válečném“ stavu, které si on sám nadefinoval tak, že by to bylo nikoli – „válku s kým“, ale jako „válku kdy“.
K takovému výkladu italské zahraniční politiky se přidávali i podnikatelé, kteří by na případné italské neutralitě „vydělávali pěkné balíky peněz“.
Jenomže v Itálii vládl jeden člověk.
V Itálii vládl Benito Mussolini (tehdy mu bylo 56 let).
A ten rozhodl, že, cituji:
„Neutralita zachovaná až do konce války by nás donutila vstoupit do B-ligy evropských velmocí.“
A pod tímto heslem pak táhl od prosince 1939 Benito Mussolini Itálii do A-ligy - 1. ligy - do 2. světové války - což odůvodnil také tímto citátem:
„Problém není vědět, zda Itálie vstoupí do války či ne, protože Itálie nebude moci udělat nic jiného než do války vstoupit.“
Kdo četl celé pojednání I. díl. Italský fašismus Č 1. až 29.
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=197
tak ví, že se nejprve chtěl zapojit do války v roce 1942, ale už v lednu 1940 mluvil o druhé polovině roku 1941, aby již 23. ledna 1940, na zasedání italské vlády, přesunul zahájení boje na „druhý semestr roku 1940, nebo ještě lépe na 1. polovinu 1941“.
Zajímavý svým obsahem je dopis, který 3. ledna 1940 Benito Mussolini napsal Adolfu Hitlerovi, kde mimo jiné píše, cituji:
„Není jisté, zda se vám podaří srazit francouzsko - anglické spojence na kolena bez obětí neodpovídajících cílům. Spojené státy by nedovolily úplnou porážku demokracie…“
Takto varoval Duce Führera, když mu napsal, že riskuje vše včetně Třetí říše, aby pak dopis zakončil slovy, že, a teď cituji:
„Fašistická Itálie chce být v této době vaší zálohou.“
Jenomže Adolfu Hitlerovi se dařilo - a to urychlovalo rozhodování Mussoliniho, a další urychlení v Duceho myšlení směrem k válce nastalo, když se Itálie dostala do dalšího konfliktu s Brity.
Co se stalo?
Hrabě Ciano, ministr zahraničí Itálie se totiž v lednu 1940 dohodl s Brity, že jim bude Itálie dodávat zbraně a munici.
No a právě tento obchod Mussolini v únoru 1940 zarazil. Byl to totiž právě únor 1940, kdy již Mussolini dospěl k rozhodnutí, že Itálie se 2. světové válce vyhnout nemůže (sám to charakterizoval slovy: „Nebylo řečeno, že můžeme zůstat stranou tohoto dramatu, kterým se znovu tvoří dějiny kontinentů“).
Samozřejmě Britové na zrušení obchodu zareagovali námořní blokádou. A to tak, že bránili Italům v dovozu uhlí z Německa po moři. Tak se stalo, že tato námořní blokáda ještě více sblížila Hitlera s Mussolinim.
Byl tady 10. březen 1940, když do Říma přijel ministr zahraničí Německa Ribbentrop, který zastihl Mussoliniho jak uvažuje o válce proti Britům „v jeho jezeře“ – ve Středozemním moři.
Již o 8 dní později, tedy 18. března 1940 se schází v Brenneru Benito Mussolini s Adolfem Hitlerem.
Ty tam jsou neshody a hašteření. Oba diktátoři přejdou mlčením dopis Adolfa Hitlera ze září 1939, kterým zbavuje Itálii závazku vstoupit do války po boku Německa. Vůbec se nezmiňují o italském návrhu, aby bylo vytvořeno tzv. „Malé Polsko“ jako varianta, která by umožnila ukončit nepřátelství s Brity a Francouzi a nasměrovala veškeré úsilí všech čtyř proti SSSR.
Naopak.
Oba diktátoři se baví o možnosti ukončit italskou neutralitu, kterou Mussolini podmiňuje požadavkem pomoci, kterou poskytne Německo, neboť finanční situace Itálie nedovoluje Italům válčit příliš dlouhou dobu.
Po skončení této schůzky v Brenneru se pak do přípravy válečného dění zapojuje i Duce. Stejně jako Adolf Hitler v Německu, začíná se po 23. březnu 1940 i Benito Mussolinin podílet na válečných plánech Itálie.
Všechno si samozřejmě doprovodí svým svérázným komentářem, že přece Itálie nemůže po celou dobu trvání války zůstat neutrální, aniž by přitom nerezignovala na svou úlohu, kterou v Evropě má, že by se v ní stala jen desetinásobkem v počtu obyvatel - neutrální jako Švýcarsko.
Ten březen 1940 měl hrabě Ciano ve svém deníčku zaznamenán, jako, že Mussolini byl již slepě přesvědčen o Hitlerových slovech, že „OSA“ (Pakt OSA – Berlín – Řím – Tokio, podepsán 6. listopadu 1937) zvítězí.
V té době byli ještě stoupenci neutrality v Itálii povzbuzeni únorovou návštěvou emisara USA Sumnera Wellese, kterého poslal do Itálie prezident Spojených států Roosevelt. A který je povzbuzoval, aby zůstali stranou válečné vřavy a raději obchodovali.
Dokonce v té době král Viktor Emanuel III. zkusil hraběti Galeazzovi Cianovi naznačit, co by říkal tomu, kdyby místo válečnického Benita Mussoliniho zaujal on.
Opatrný Ciano, ministr zahraničí Itálie, svému králi neodpověděl.
