Vietnam 1964-1975 I. Úvod Č 1.
Napsal: 13/8/2007, 07:04
Mapa Indočíny 1886.
Vietnam 1964-1975 I. Úvod Č 1.
Díl I.
Část 1.
Vietnam 1964 – 1975 – tak jako nic v dějinách lidstva není jednoduché, nejsou ani dějiny této války dějinami jednoduchými. Je to co do let, nejdéle trvající válečný konflikt 20. století, který ovlivnil i mnoho zemí okolo a především velmi poznamenal americké válečnictví.
Američtí historici tuto válku někdy nazývají – „Trauma amerického státu“.
Komunističtí, ale i nekomunističtí historici tuto válku nazývají – „Válka za nezávislost Vietnamu“.
O válce ve Vietnamu byly napsány desítky historických knih, tisíce článků a byly natočeny desítky seriozních i neseriozních filmů.
My se z dostupných i méně dostupných materiálů pokusíme sestavit ucelený obraz o co vlastně v tomto konfliktu šlo a jak se vyvíjel.
K pochopení souvislostí celé války musíme začít někde na začátku. Někde v hluboké historii vzniku Vietnamu, tedy někde, kde ještě existovala tzv. Francouzská Indočína (přesněji Indočínská unie).
V hluboké historii, tedy konkrétně ke konci 19. století, využívá Francie regionálních rozbrojů v oblasti Indočíny (viz. mapa), kde mezi sebou bojují jednotlivé národnosti a rodinné klany. Po těžkých bojích, z mnoha krizovými situacemi, zde potom Francie zakládá v roce 1887 tzv. Indočínskou unii. Svou moc tak rozšíří na koloniální panství, které se skládá ze 4 správních celků ( viz mapa):
1) Končinčina s hlavním městem Saigonem.
2) Annanské císařství ve středu země (s částí pozdějšího Laosu).
3) Tonkin na severu s hlavním městem Hanojí.
4) Kambodžské království.
Po zlomení odporu vojenskou silou začíná systematická kolonizace. Centralizuje se úřední správa, je omezena vesnická a rodová autonomie a jsou zavedeny nucené práce.
Veškerý vnitřní trh je uzavřen a v Indočínské unii je možno koupit jen vietnamské a francouzské zboží.
Půda je vyvlastněna a vznikají velké statky. Mnohem lepším (francouzským) obhospodařováním půdy vzniká velká nadprodukce rýže a kaučuku. Ohromným způsobem tak vzniká možnost tuto nadprodukci exportovat.
Staví se silnice, železnice a vodní kanály důležité pro dopravu zboží.
Podle francouzského vzoru se zlepší peněžnictví, bankovnictví a vůbec celá infrastruktura Indočíny. To jsou klady.
Záporem je, že se ničí rodové a vesnické vazby (společný majetek), obdělávání půdy a vznikají tak elity.
Rozděluje se i víra a náboženství. Vesnické obyvatelstvo tápe mezi původním (tradičním) konfuciánsko – buddhistickou tradicí a katolicismem západu. Městské obyvatelstvo a elita se přiklání ke katolicismu, stejně tak jako k francouzské kultuře a vzdělání.
Místní elita a městské obyvatelstvo má prospěch z „Pozápadnění“, stejně tak jako z toho, že se přiklání k francouzské správě. Těží z výsledků obchodů.
Ale mezi vietnamskými vzdělanci (intelektuály) začíná velmi brzy vznikat odpor ke kolonizátorům. Napomáhá k tomu především dozvuk povstání v Číně 1911 a také samozřejmě VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce) v Rusku 1917.
Tady musím na chvilku odbočit a pohovořit o ústřední postavě vietnamských dějin a dějin Indočíny. Tou postavou je nacionalista a komunista Ho Či Min (později pro komunisty a vietnamský lid – strýček Ho).
Ho Či Min se narodil v roce 1890 v rodině mandarína na císařově dvoře v Hue (Annanské císařství). Otec brzy opustil rodinu a stal se potulným učitelem. Ho Či Min musel něco z otce zdědit, především to bylo asi otcovo cestování.
V roce 1911 Ho jako plavčík na parníku pozná Bombaj, New York a Londýn. Před začátkem 1. světové války Ho Či Min zakotví v Paříži. Tady působí jako levičácký novinář (socialista).
Po skončení 1. světové války posílá výzvu americkému prezidentovi Wilsonovi, kde zdůrazňuje požadavek všech národů na sebeurčení.
V roce 1920 vstupuje Ho Či Min do francouzské komunistické strany, která byla jedinou stranou odsuzující kolonializmus a která na svém odsudku striktně trvala.
Svými články proti kolonializmu se Ho dostane do konfliktu s francouzskou policií a v roce 1924 je z těchto důvodů nucen opustit Francii.
Vede nyní kočovný život, z něhož dlouhá léta tráví v Moskvě, Číně a Thajsku. Všude si na chleba vydělává novinařinou a svými články. Mluví a píše nyní mnoha jazyky. Postupně se stává revolucionářem z povolání.
V roce 1929 zakládá v Hongkongu spolu s dalšími vietnamskými intelektuály „Komunistickou stranu Indočíny“.
V této době se mu stává krédem – boj za nezávislost Vietnamu, který musí vybojovat na koloniální velmoci Francii.
Ještě se k strýčku Ho několikrát vrátíme.
V 30tých letech nic nenasvědčuje tomu, že by koloniální panství Francie končilo. Naopak. Francie a její koloniální panství je v těchto letech v největším rozkvětu.
Potom však v roce 1930 vypukne ve světě, tedy i ve Francii a Vietnamu hospodářská krize.
I vietnamští intelektuálové, stejně tak jako intelektuálové na celém světě začínají diskutovat: Kapitalismus má největší krizi a SSSR se zdárně rozvíjí.
Vietnamští intelektuálové k tomu ještě přidávají další příklady o vietnamském odporu proti Číně, která vietnamské území po staletí ovládala.
Na konci 30tých let začíná francouzská koloniální správa ve Vietnamu tvrdě potlačovat všechny, kdo o francouzské správě smýšlí jinak. V roce 1939 je zatčeno 2 000 antikolonistů, nacionalistů a komunistů. Některým se podaří uniknout. Mezi těmi, kteří uniknou zatčení je například později velmi známý generál Vo Nguyen Giap (bude znám u Dien Bien Phu a v celém konfliktu 1964/75). Rodina Vo Nguyen Giapa zahyne celá ve francouzském internačním táboře.
Francouzské koloniální správě se tak ještě podaří, s jejími 27 000 vojáky ovládnout 18 miliónů Vietnamců té doby.
Vietnam 1964-1975 I. Úvod Č 1.
Díl I.
Část 1.
Vietnam 1964 – 1975 – tak jako nic v dějinách lidstva není jednoduché, nejsou ani dějiny této války dějinami jednoduchými. Je to co do let, nejdéle trvající válečný konflikt 20. století, který ovlivnil i mnoho zemí okolo a především velmi poznamenal americké válečnictví.
Američtí historici tuto válku někdy nazývají – „Trauma amerického státu“.
Komunističtí, ale i nekomunističtí historici tuto válku nazývají – „Válka za nezávislost Vietnamu“.
O válce ve Vietnamu byly napsány desítky historických knih, tisíce článků a byly natočeny desítky seriozních i neseriozních filmů.
My se z dostupných i méně dostupných materiálů pokusíme sestavit ucelený obraz o co vlastně v tomto konfliktu šlo a jak se vyvíjel.
K pochopení souvislostí celé války musíme začít někde na začátku. Někde v hluboké historii vzniku Vietnamu, tedy někde, kde ještě existovala tzv. Francouzská Indočína (přesněji Indočínská unie).
V hluboké historii, tedy konkrétně ke konci 19. století, využívá Francie regionálních rozbrojů v oblasti Indočíny (viz. mapa), kde mezi sebou bojují jednotlivé národnosti a rodinné klany. Po těžkých bojích, z mnoha krizovými situacemi, zde potom Francie zakládá v roce 1887 tzv. Indočínskou unii. Svou moc tak rozšíří na koloniální panství, které se skládá ze 4 správních celků ( viz mapa):
1) Končinčina s hlavním městem Saigonem.
2) Annanské císařství ve středu země (s částí pozdějšího Laosu).
3) Tonkin na severu s hlavním městem Hanojí.
4) Kambodžské království.
Po zlomení odporu vojenskou silou začíná systematická kolonizace. Centralizuje se úřední správa, je omezena vesnická a rodová autonomie a jsou zavedeny nucené práce.
Veškerý vnitřní trh je uzavřen a v Indočínské unii je možno koupit jen vietnamské a francouzské zboží.
Půda je vyvlastněna a vznikají velké statky. Mnohem lepším (francouzským) obhospodařováním půdy vzniká velká nadprodukce rýže a kaučuku. Ohromným způsobem tak vzniká možnost tuto nadprodukci exportovat.
Staví se silnice, železnice a vodní kanály důležité pro dopravu zboží.
Podle francouzského vzoru se zlepší peněžnictví, bankovnictví a vůbec celá infrastruktura Indočíny. To jsou klady.
Záporem je, že se ničí rodové a vesnické vazby (společný majetek), obdělávání půdy a vznikají tak elity.
Rozděluje se i víra a náboženství. Vesnické obyvatelstvo tápe mezi původním (tradičním) konfuciánsko – buddhistickou tradicí a katolicismem západu. Městské obyvatelstvo a elita se přiklání ke katolicismu, stejně tak jako k francouzské kultuře a vzdělání.
Místní elita a městské obyvatelstvo má prospěch z „Pozápadnění“, stejně tak jako z toho, že se přiklání k francouzské správě. Těží z výsledků obchodů.
Ale mezi vietnamskými vzdělanci (intelektuály) začíná velmi brzy vznikat odpor ke kolonizátorům. Napomáhá k tomu především dozvuk povstání v Číně 1911 a také samozřejmě VŘSR (Velká říjnová socialistická revoluce) v Rusku 1917.
Tady musím na chvilku odbočit a pohovořit o ústřední postavě vietnamských dějin a dějin Indočíny. Tou postavou je nacionalista a komunista Ho Či Min (později pro komunisty a vietnamský lid – strýček Ho).
Ho Či Min se narodil v roce 1890 v rodině mandarína na císařově dvoře v Hue (Annanské císařství). Otec brzy opustil rodinu a stal se potulným učitelem. Ho Či Min musel něco z otce zdědit, především to bylo asi otcovo cestování.
V roce 1911 Ho jako plavčík na parníku pozná Bombaj, New York a Londýn. Před začátkem 1. světové války Ho Či Min zakotví v Paříži. Tady působí jako levičácký novinář (socialista).
Po skončení 1. světové války posílá výzvu americkému prezidentovi Wilsonovi, kde zdůrazňuje požadavek všech národů na sebeurčení.
V roce 1920 vstupuje Ho Či Min do francouzské komunistické strany, která byla jedinou stranou odsuzující kolonializmus a která na svém odsudku striktně trvala.
Svými články proti kolonializmu se Ho dostane do konfliktu s francouzskou policií a v roce 1924 je z těchto důvodů nucen opustit Francii.
Vede nyní kočovný život, z něhož dlouhá léta tráví v Moskvě, Číně a Thajsku. Všude si na chleba vydělává novinařinou a svými články. Mluví a píše nyní mnoha jazyky. Postupně se stává revolucionářem z povolání.
V roce 1929 zakládá v Hongkongu spolu s dalšími vietnamskými intelektuály „Komunistickou stranu Indočíny“.
V této době se mu stává krédem – boj za nezávislost Vietnamu, který musí vybojovat na koloniální velmoci Francii.
Ještě se k strýčku Ho několikrát vrátíme.
V 30tých letech nic nenasvědčuje tomu, že by koloniální panství Francie končilo. Naopak. Francie a její koloniální panství je v těchto letech v největším rozkvětu.
Potom však v roce 1930 vypukne ve světě, tedy i ve Francii a Vietnamu hospodářská krize.
I vietnamští intelektuálové, stejně tak jako intelektuálové na celém světě začínají diskutovat: Kapitalismus má největší krizi a SSSR se zdárně rozvíjí.
Vietnamští intelektuálové k tomu ještě přidávají další příklady o vietnamském odporu proti Číně, která vietnamské území po staletí ovládala.
Na konci 30tých let začíná francouzská koloniální správa ve Vietnamu tvrdě potlačovat všechny, kdo o francouzské správě smýšlí jinak. V roce 1939 je zatčeno 2 000 antikolonistů, nacionalistů a komunistů. Některým se podaří uniknout. Mezi těmi, kteří uniknou zatčení je například později velmi známý generál Vo Nguyen Giap (bude znám u Dien Bien Phu a v celém konfliktu 1964/75). Rodina Vo Nguyen Giapa zahyne celá ve francouzském internačním táboře.
Francouzské koloniální správě se tak ještě podaří, s jejími 27 000 vojáky ovládnout 18 miliónů Vietnamců té doby.