PALBA.CZ

Mapa jihovýchodní Asie po " Mírové konferenci v Ženevě 1954" a rozdělení Vietnamu 17. rovnoběžkou.



Vietnam 1964-1975 II. Č 1.

Díl II.

Část 1.

O „Globálním spiknutí komunismu proti Západu“ hovoří důležitý dokument, který o poválečných dějinách USA vypovídá vše. Je to analýza, kterou z její největší části vypracoval Paul Nitze – ředitel politického plánovacího štábu ministerstva zahraničí. Tato strategická studie Rady národní bezpečnosti (National Security Council, NSC) USA, je dokument, o konfliktu mezi Východem a Západem a zkráceně se jmenuje NSC – 68.
Dokument si rozebereme, neboť právě tímto NSC – 68 se řídila americká administrativa a prezidenti USA několik desítek let po 2. světové válce a prakticky celou dobu „Studené války“, společně s "teorií domina" a Trumanovou "teorií zadržování".

I my tento dokument NSC – 68 mějme na paměti ( až budeme posuzovat politiku USA) při všech dílech o „Vietnamské válce“.

NSC – 68 sloužila americké zahraniční a bezpečnostní politice od roku 1950 a byla jen přepracována tak, že vzala v úvahu i rok 1949, kdy SSSR v září 1949 odpálil svou první atomovou bombu.
Dokument NSC – 68 analyzoval všechny oblasti americké zahraniční a bezpečnostní politiky od roku 1947 a již jeho první věty jsou velice zajímavé, cituji:
„Problémy, které nás zaměstnávají, jsou obrovské a týkají se nejen existence nebo zničení této republiky, nýbrž civilizace jako takové.“
V dalších větách pak je ihned hovořeno o cílech SSSR, vedeného … cituji:
„Novým fanatickým přesvědčením absolutní nadvlády nad zbytkem světa.“ – Toto vše co budu popisovat je uvedeno na str. 234 až 285 – National Security Council Memorandum 68, 7. 4. 1950, In FRUS 1950, díl 1: National Security Affairs; Foreign Economic Policy, Washington 1977.
NSC-68 dále hovoří o tom, že SSSR chce v nejbližší budoucnosti rozšířit svou moc nad celou Euroasii. Návod jak z toho říká, že je třeba nejprve zatlačit sovětský vliv na svět na periferii do doby, než se podaří za pomoci povstání národnostních menšin v SSSR přinutit režim, aby od základů změnil svou ideologii a politiku. USA si musí při potlačování vlivu a agrese SSSR počínat co nejrozhodněji a zatlačit je do kouta.
Prostředky, které má USA při tom použít jsou:
- Mohutné zbrojení.
- Pomoc zaostalým zemím, vojenská spolupráce s nimi.
- Skryté operace tajné služby (covert operations).
- Vedení psychologické války.
- Rychlé vyřešení hospodářských problémů Japonska a Západní Evropy.
Tato analýza NSC – 68 vůbec nevyzývá k „Velké válce“ a už vůbec ne k „Válce atomové“, nýbrž nabádá USA k politice – „Osvobození“.
K odstrašení SSSR před útokem na USA nemá být použit jen atomový potenciál USA a Spojenců, ale i mohutné vyzbrojení všech armád Západu konvenčními zbraněmi (to je to čím nás stále strašili soudruzi při masírování podvědomí všech lidí ve Východním bloku – Vojensko – průmyslový komplex Západu).
Podle NSC – 68 mají být USA a Spojenci schopni zmařit „lokální sovětské kroky pomocí lokálních akcí“ na celém světě.
Co se týče jihovýchodní Asie, vychází dokument NSC – 68, jakož i další analýzy Rady národní bezpečnosti z toho, že cílem komunistické expanze není pouze Vietnam, ale celý region Asie.
NSC – 68 dále hovoří o tom, že pokud komunisti převezmou moc v jedné zemi povede to k infiltraci do dalších států a nakonec by to vedlo k ustavení komunistických režimů v celé oblasti a nedej Bůh světě. Když jedna strana zvítězí v jedné zemi, znamená to automaticky, že tam ta druhá strana prohrála. Je to strategická hra ve které existují jen „přátelé“, nebo „nepřátelé“( nebyl čas na kompromisy a nebo jiná uvažování). Každého účastníka, kterého se nepodaří získat pro jednu stranu, musí se jí jevit jako podezřelý. V této situaci je „Neutralita“ prostě nadávkou (a my jsme tak řvali v roce 1968 v ČSSR po „Neutralitě“).
Tolik tedy NSC – 68.
Ale oni se závěry NSC – 68 – Nitzeova analýza o agresivitě mezinárodního komunismu začaly potvrzovat již za několik měsíců. To když v červnu 1950 pronikají komunistické jednotky do severní Koreje a jsou podporovány Stalinem (SSSR) a Mao Ce Tungem (Čína).
Byla to právě válka v Koreji a konflikt Francouzů v Indočíně, které utvrdily USA (zvláště jeho ministerstvo zahraničí) a Spojence, že NSC – 68 je ten správný dokument.
USA a jeho ministerstvo zahraničí jsou tedy ochotni okamžitě začít pomáhat Francii v její válce v Indočíně.
Francie to opravdu nutně potřebuje. V roce 1949 francouzská válka v Indočíně spolkla 167 miliónů franků, které Francie nutně potřebovala na obnovu své infrastruktury zničené 2. světovou válkou.
Nyní se tedy do pomoci Francii zapojí USA. Od roku 1950 – 1954 putují do Francie z USA peníze, válečná technika a vojenské služby. V penězích je to celkem 2,76 miliard dolarů. Na vojenské technice to znamená 1 800 tanků a OT, 31 000 džípů, 361 000 samopalů a kulometů. Dále 2 letadlové lodě a 500 letadel.
V roce 1952 financují Spojené státy 40% válečných nákladů Francie.V roce 1954 je to již 80%. Při tom třeba pomoc vládám zaostalých zemí v Indočíně činí celkově „jen“ 50 miliónů dolarů.
Jak jsme si již řekli, USA začalo s pomocí Francii již v březnu 1950 (15 miliónů dolarů).
Ve vojenské situaci francouzské armády v Indočíně se to však neprojevilo. Naopak.
Viet Minh již ovládá v roce 1950 2/3 vietnamského území a do konce roku se generálu Giapovi podaří zahnat Francouze od čínsko – vietnamské hranice. Pro Viet Minh to nyní znamená, že pomoc přichází nerušeně od Mao Ce-tunga a jeho Rudé Číny.
V Paříži to vyvolá zděšení. Okamžitě dojde k výměně vojenského velení v Indočíně.
Velení nad všemi francouzskými jednotkami v Indočíně se ujme velmi známý francouzský generál z 2. světové války Jean de Lattre de Tassigny. Jeho přechodné úspěchy však přináší situace, které se budou opakovat prakticky celou válku ve Vietnamu. Tou situací je, že když francouzská vojska (stejně jako později americká) vyhrají nějakou bitvu, pak odejdou z oblasti, okamžitě tam zase zpět pronikne Viet Minh a pořád dokola.
Generála Jeana de Lattre de Tassigny, zde ještě pronásledují osobní problémy. Padne zde v bojích jeho jediný syn a generál sám po roce velení francouzským jednotkám v Indočíně umírá na rakovinu.
Francouzská armáda se snaží v Indočíně vybudovat prozápadní vietnamskou armádu a dokonce o jakousi „vietnamizaci války“, což nemá skoro žádný úspěch.
Do konce roku 1952 ztratí francouzské jednotky 90 000 vojáků – mrtvých, raněných a zajatých.
Zajímavostí je zde, že v letech 1946 až 1954 bojují v řadách francouzské armády příslušníci cizinecké legie. Dále také, že v řadách cizinecké legie bojuje asi 35 000 Němců – většinou sirotků a polosirotků (některý z rodičů padl jako voják Wehrmachtu a nebo byl obětí ww2). V řadách cizinecké legie bojují i příslušníci států ze severní a střední Afriky, ale i ostatních států Afriky.
V samotné Francii se začínají (francouzská veřejnost) objevovat hlasy, které hovoří o „špinavé válce“ (sale guerre). Francouzské Národní shromáždění začíná vážně diskutovat o ohromných finančních nákladech války.
Vše toto sleduje USA s velkým znepokojením. Válka koloniální je teď pro USA jen válkou zástupnou, neboť Francouzi teď v Indočíně brání Západ a to stejně jako USA tak činí v Koreji. Jsou to 2 fronty stejného - „Globálního střetu s mezinárodním komunismem“.

Vietnam 1964-1975 II. Č 2.

Díl II.

Část 2.

V lednu 1953 přichází do Bílého domu nový prezident, kterým je Dwight D. Eisenhower (všeobecně mu Američané říkali Ike).
Ike – Dwight D. Eisenhower za 2. světové války velel všem Spojeneckým vojskům v Evropě a později byl i vrchním velitelem NATO. Má oproti Trumanovi ohromné vojenské a zahraničněpolitické zkušenosti. Má ohromné množství zahraničněpolitických styků až na úrovni osobních přátelství.
Stejně však jako Truman i Eisenhower vidí francouzskou válku v Indočíně jako boj mezi Západem a mezinárodním komunismem.
Trumanovi v kampani vyčítal v roce 1952, že neumí ukončit válku v Koreji a že neumí dostatečně ostře vystoupit proti SSSR. Eisenhowerovou pravou rukou je jeho ministr zahraničí John Foster Dulles – právník a diplomat.
Eisenhower i Dulles kritizují Trumanovu „politiku zadržování“, která nepřináší žádný výsledek a jen reaguje na zahraničněpolitický vývoj.
Sami chtějí přinést - „Masivní odplata“ (Massive retaliation) a - „Nový pohled“ (New Look), což má být nová zahraniční i bezpečnostní politika, která má být aktivní a ne jen pouhou reakcí na vývoj událostí.
V Koreji se to Eisenhowerovi a Dullesovi podaří, když je již v červenci 1953 podepsána dohoda, která obnoví – status guo ante – rozdělení země na Severní a Jižní Koreu.
Ovšem při maďarském povstání v roce 1956 se i Eisenhower i Dulles ukáží, že nejsou ochotni uplatňovat v praxi „politiku na okraji atomové propasti“ (brinkmanship). Dokonce co víc, dochází k snižování konvenčních ozbrojených sil a finančních rozpočtů na ně. To snižuje možnost reakce na řešení krizí. Tato „Větší pecka za méně peněz“ (more bank for the buck), je snad trochu účinná na obranu proti rozpínavosti SSSR a Číny, ale proti potlačování povstaleckých hnutí na celém světě, tento „New Look“ vhodný není.

Americká administrativa pod vedením Ike a Dullese začíná více kritizovat francouzský způsob vedení války v Indočíně. Chce, aby Paříž postupovala proti Viet Minhu mnohem razantněji, ale také žádá, aby Paříž po skončení války dala Vietnamu (rozdělenému severnímu a jižnímu) nezávislost. Američané jsou přesvědčeni, že je to jediná možnost jak Vietnamcům i světové veřejnosti ukázat, že se nejedná o válku koloniální, nýbrž o zástupný konflikt s komunisty. Pokud by Ho Či Min i po udělení samostatnosti Severnímu a Jižnímu Vietnamu pokračoval dál ve válce, musel by Viet Minh přiznat barvu, že je přisluhovač Moskvy a to by zvýšilo ochotu mezinárodního společenství pomáhat Francouzům.
Tón USA Francii nesedí. Francie nasadí podvojnou strategii.
Od roku 1950 se v Evropě jedná o vzniku „Evropského obranného společenství“ (EOS). USA chtějí zapojit NSR. Zde se francouzské zájmy s americkými shodují jen částečně. Francouzský podíl má být větší než německý, neboť se sleduje strategie dvojího zadržování. Tj. proti Varšavské smlouvě a zároveň kontrola NSR. No ale v té době se většina francouzských ozbrojených sil přece nachází ve Vietnamu a ne v Evropě. A právě tato kombinace debaty a tlaků tlumí Američany. Vyděračský postoj Francie snižuje manévrovací prostor USA.
Přesto ale na něco Francie přistupuje. Chce uplatnit ve vietnamské válce novou taktiku. Po smrti generála Lattre de Tassigny velí všem vojskům v Indočíně francouzský generál Henri Navarre, který vypracuje nový válečný plán. Tento plán předpokládá seskupení francouzských jednotek a přinucení Viet Minhu k bitvě a přechod do ofenzivy v deltě Rudé řeky.
Plán jak víme ztroskotá, protože generál Giap a Viet Minh shromáždí své jednotky na laosko – vietnamské hranici, okolo francouzského opěrného bodu, u vesnice Dien Bien Phu.
Samotný průběh bitvy u Dien Bien Phu viz: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=788

Zajímavé snad ještě je zákulisí bitvy u Dien Bien Phu. Eisenhower, v době zesilujícího tlaku Viet Minhu u Dien Bien Phu, přikazuje poslat do Vietnamu jako podporu 40 bombardérů B – 26, které budou lítat francouzští piloti a obsluhovat je bude americký technický personál oblečený v civilu.
Když 13. března 1954 zesiluje Viet Minh tlak u Dien Bien Phu přiletí o několik dní později do Washingtonu k rozhovoru s americkým vedením Paul Ely, šéf francouzského generálního štábu. Ely přijme další bombardéry, ale odmítne americké instruktory. Americké instruktory považuje, že jim Američané chtějí diktovat.
Ely a admirál Arthur Radford (předseda sboru náčelníků štábu USA) jednají o americkém náletu na hory kolem Dien Bien Phu. Americký velitel letectva Nathan Twining dokonce zvažoval možnost atomového úderu, který komentoval slovy, cituji:
„Mohlo by se počkat celý den, aby se šlo s jistotou, že bomba správně vybuchla. Nikde žádný odpor. Komouši by byli pryč, kapela by zahrála Marseillaisu a Francouzi by odpochodovali z Dien Bien Phu v té nejlepší náladě. A komouši by si řekli: No jo, tihle hoši to možná udělaj ještě jednou. Musíme být v budoucnu opatrnější.“ (je to citováno podle Lloyd Gardner, Approaching Vietnam. From World War II Through Dien Bien Phu 1941 – 1954, New York a Londýn 1988, str. 202).
Pro tento plán operace VULTURE samozřejmě nenašli Radford a Twining pochopení u Eisenhowera a Dullese. Vývoj by vedl k nepředvídané a neodhadnutelné reakci světa.
Eisenhower i Dulles se sice nechtějí smířit s francouzskou porážkou, ale atomový letecký útok, tak ten si zahrává s nebezpečím čínské intervence a vedl by k úplně jiné, nové obdobě korejské války.
V této době, vážnost situace podtrhne, 7. dubna 1954, význam Indočíny pro USA, prezident Eisenhower, když před novináři řekne, cituji:
„Existují také šířeji založené úvahy, které by se daly popsat jako princip padajícího domina. Když postavíte z dominových kostek řadu a strčíte do první kostky určitě spadnou i všechny ostatní.“
Americký prezident si s ministrem zahraničí v té době ještě představují, že by udělali něco podobného, jako bylo v Koreji – „společnou akci“ (United Action). Chtějí zachránit Vietnam a celou jihovýchodní Asii tak, že jí bude bránit koalice, složená z USA, Velké Británie, Francie, Austrálie, Nového Zélandu, Thajska, Filipín a asociace indočínských států. Mají na mysli eliminaci čínské intervence.
Ale ani američtí kongresmani se zásahem USA nesouhlasí. Londýn také ne. Churchill i ministr zahraničí Anthony Eden považují válku v Indočíně za prohranou a atomový úder na Dien Bien Phu by byl hrubou chybou. Churchill se navíc obává i kritiky států světa, jako třeba Indie, která nedávno získala od VB nezávislost. Ve vojenském zásahu spatřují nebezpečí pro světový mír.
Washington britské odmítnutí nevítá a ještě chvíli zvažuje letecké útoky.
Eisenhower nakonec po jednání s kongresmany, ale i ze svého osobního přesvědčení není ochoten propůjčit svou autoritu k samostatné akci USA s Francií.
To pečetí osud Dien Bien Phu.

Vietnam 1964-1975 II. Č 3.

Díl II.

Část 3.

Začátek roku 1953, přesněji březen přinese zásadní změnu v SSSR. Umírá J. V. Stalin a prvním tajemníkem ÚV KSSS se stane N. S. Chruščov. Nové vedení SSSR má zájem na řešení asijských konfliktů. Současně také doufá, že se mu podaří odradit Francii od účasti v EOS (Evropském obranném společenství) a tak zabránit vzniku západoněmecké armády.
Ve Francii má i průzkum veřejného mínění (v roce 1947 souhlasilo s válkou v Indočíně 37% obyvatel – v roce 1954 to bylo 8%), ale především hospodářské zatížení Francie vliv na vládní krizi vlády ministerského předsedy Josepha Laniela. Francie tak začíná doufat, že by se válka v Indočíně mohla ukončit u jednacího stolu.
Mezinárodní situace se zdá příznivá, zvláště po příměří v Koreji.
Na návrh všech velmocí je na květen 1954 svolána do Ženevy „Mezinárodní mírová konference“ mezi Východem a Západem. Přes protest USA je jako jeden z bodů této konference zařazen „Indočínský problém“.
Datum „Mírové konference“ je 8. květen 1954.
Podívejme se jak skvěle generál Giap vše naplánoval, po 55ti dnech obléhání Dien Bien Phu, začíná dne 7. května 1954 závěrečný útok severovietnamské armády.
A dne 7. května 1954, také poslední jednotky francouzské armády v pevnosti Dien Bien Phu kapitulují. Tedy přesně jeden den před začátkem „Mírové konference“ v Ženevě.

Dne 8. května 1954 se prvně v Ženevě sejdou ministři zahraničí válečné koalice z 2. světové války, tedy USA, SSSR, Velké Británie a Francie. Na „Mírové konferenci“ je také prvně delegace komunistů Číny, vedená ministrem zahraničí Čou En-lajem. Přítomny jsou rovněž 2 delegace Vietnamu. Za Viet Minh je to předseda vlády Pham Van Dong a vyslanec Bao Daiova režimu za Jih.

USA z principiálních důvodů konferenci odmítá pro přítomnost Rudé Číny.
John F. Dulles, ministr zahraničí USA dokonce před novináři prohlásí, cituji:
„Pouze srážka našich aut by mě donutila ke kontaktu s Čou En-lajem.
Dulles z ní brzy po začátku odjíždí, aby se, jak uvidíme, zase po čase na ní vrátil.

Severní Vietnam, zastoupený Viet Minhem (Pham Van Dong), je určitě vítězem války. Ale v Ženevě, jak za chvíli uvidíme, se stane jen figurkou na šachovnici velmocí.
SSSR ke konferenci přistupuje tak, že vlastně nemá žádné ambice v Indočíně, což jak uvidíme skutečně platí do poloviny 60tých let. V Ženevské mírové konferenci chce po skočení Stalinovy diktatury konečně zahájit dialog se Západem. Chruščov, Bulganin, Malenkov a Molotov chtějí zabránit vytvoření EOS. A to tak, že přes Francii, která by ukončením války v Indočíně do EOS vstoupila, by tak posílila západoněmecké zbrojení. SSSR se to nepodaří. Francie stejně v srpnu 1954 odmítne smlouvu o EOS. Ale NSR na nátlak USA stejně začne svou armádu tvořit a Francie své výhrady zmírní.
K ústupkům Viet Minhu v „Ženevské mírové konferenci“ donutí především Čína.
Mao Ce-tung a Čou En-laj mají totiž zájem zabránit USA, aby se angažoval ve Vietnamu.
Ale komunistická Čína má další důvody, nutně potřebuje stabilizovat vnitřní i vnější situaci Číny. Stále se cítí velice ohroženo Čangajškem a Tchaj-wanem,který stále hlásá, že po boji obsadí pevninskou Čínu a kterého plně podporují USA.
Čou En-laj se tak plně zasazuje za rozdělení Vietnamu a za zákaz rozmisťování cizích jednotek v něm. Severu by nehrozila intervence a na Jih by nemohlo USA.
Jednání v Ženevě se vlečou, dokonce v červnu 1954 se dostanou „do slepé uličky“.
V této době americká administrativa znovu přetřásá – „Společnou akci“ (spojení USA, VB a dalších zemí pro boj v Indočíně), to pro případ, že by Čína zahájila intervenci v Indočíně, nebo že by Viet Minh dosáhl dalších úspěchů. Pro Kongres USA je dokonce připravena rezoluce, která zmocňuje prezidenta k vyslání vojenských jednotek do Indočíny.
Vše změní vládní krize v Paříži. Dne 12. června 1954 se zhroutí Lanielův kabinet a novým předsedou vlády Francie se stane Pierre Mendes-France, který setrvání ve vládě podmiňuje rychlým, diplomatickým řešením indočínského konfliktu.
Eisenhowerova administrativa musí rychle reagovat. Je jasné, že s rozdělením Vietnamu budou účastníci „Mírové konference“ souhlasit. Teď jde o omezení škod.
Dulles s britskou vládou vypracuje pro „Mírovou konferenci“ sedmibodový program, který má Mendes-Franceovi vytvořit základ pro další jednání.
Program má izolovat Viet Minh na Severu Vietnamu. Kambodža, Laos a Jih Vietnamu má získat nezávislost. USA sledují 2 cíle:
1) Bude zajištěna smluvně dekolonizace – definitivní odchod Francie z Indočíny a vyhlášení nezávislosti Kambodže, Laosu a Vietnamu.
2) USA převezmou zodpovědnost za bezpečnost v tomto regionu.
A skutečně se USA na „Mírové konferenci“ podaří většinu sedmibodového programu prosadit.
Dne 20. července 1954 podepíše VDR (Vietnamská demokratická republika) a Francie příměří.
Příměří říká, že ozbrojené síly obou stran se stáhnou do oblasti – VDR na sever od 17 rovnoběžky a francouzské jednotky opustí Tonkin a přemístí se na jih od 17 rovnoběžky.
Až do konání všeobecných voleb má být 17tá rovnoběžka respektována jako demilitarizovaná zóna. Obě strany nesmí zvyšovat své vojenské síly a uzavírat vojenské pakty.
Dodržování podmínek příměří budou kontrolovat za Východní blok Polsko, za Západ Kanada a za neutrální státy Indie.
Mimo toho se musí Viet Minh stáhnout z Laosu a jejich spojenci, hnutí Pathet Lao, má jako základnu vykázáno jen malé území.
Všechny strany smlouvou podepsaly příměří ve válce. USA a zástupce Bao Daiovy vlády nepodepsaly závěrečné prohlášení.
V závěrečném prohlášení se potvrzují vojenské dohody a říká se, že 17tá rovnoběžka není žádnou mezinárodně právní hranicí, a že se v červenci 1956 budou konat všeobecné, svobodné a tajné volby pod dohledem mezinárodní kontrolní komise.
Vznikne ještě zvláštní protokol, ve kterém USA prohlašují, že nebudou závěry Ženevské mírové konference měnit a to ani výhružkami, ani nasazením vojenských sil.
Na americké požadavky přistupuje Viet Minh skutečně jen pod nátlakem SSSR a Číny. Je třeba si uvědomit, že vlastně Viet Minh kontroloval skoro celý sever Vietnamu a 2/3 jihu Vietnamu a společně s laoskými komunisty velkou část Laosu.
Viet Minh zachraňuje skutečně jen malý kousek toho, co chtěl. Vždyť on chtěl nezávislost Vietnamu, Laosu a Kambodže a toho nedosáhl.
Dne 4. června 1954 slíbí Francie režimu Bao Daie do dvou let suverenitu Vietnamu.
Vznikají 2 vlády – VDR na severu – Bao Daiův Vietnamský stát na jihu. Obě vlády vyjadřují nárok na celý Vietnam. VDR zde udělá ústupek, když řekne, že boj o moc ve Vietnamu nepovede vojenskými prostředky, nýbrž politicky. To proto že Viet Minh pevně věří, že plánované volby v celém Vietnamu vyhraje bez větších problémů.
Účastníkům „Mírové konference“ je jasné, že to není ukončení konfliktu, ale jen příměří.
Pro USA, Eisenhowera a Dullese, závěry konference znamenají, že spojuje svůj osud s osudem Vietnamu na mnoho let, neboť se zavázala, že bude hájit bezpečnost Vietnamu, Laosu a Kambodže ihned po odchodu Francouzů.
Tady je tedy počátek amerického angažování ve Vietnamu, tady je tedy počátek pozdější války ve Vietnamu v letech 1964 až 1975.
Je to obrat v americké indočínské politice.
Řekněme si ještě jednou v letech 1946 až 1950 se USA chová k francouzské koloniální nadvládě blahosklonně a neutrálně. Od března 1950 francouzskou válku finančně podporuje. Pak USA ještě odmítá angažmá v Indočíně. V krizi u Dien Bien Phu odmítne operaci VULTURE.
Ale nyní po „Mírové konferenci“ v Ženevě náhle USA vlastně spojuje své zájmy se zemí, která je kontrolována z velké části nepřítelem. Náhle USA přebírá bezpečnostně – politickou zodpovědnost a tak vzniká ona angažovanost USA ve Vietnamu.

Vietnam 1964-1975 II. Č 4.

Díl II.

Část 4.

Nyní si řekněme jak se vyvíjel Severní Vietnam, VDR po roce 1954 do 60tých let a v Díl III. pak budeme hovořit o (jižním) Vietnamu a vlivu USA na jeho vývoj také do 60tých let.

Japonské vykořisťování za 2. světové války a francouzská válka v Indočíně zle poznamenaly především právě Sever Vietnamu (VDR). Mnoho silnic bylo nesjízdných a zle byly poničeny kanály a hráze na řekách. Na tom všem nyní musel Viet Minh pracovat, neboť hospodářský úpadek VDR v 50tých letech pokračoval.
Jak víme, již v listopadu 1945 Viet Minh vyvlastnil půdu francouzských vlastníků a předal ji vietnamským malorolníkům. Když pak Viet Minh ovládl celý Severní Vietnam a jeho vliv byl značný i na jihu začíná v roce 1945 až 1951 další vyvlastňování půdy a to zejména v oblastech Končinčíny.
V roce 1953 pak Viet Minh provádí v severních oblastech další vyvlastňování. To však postihuje právě bývalé malorolníky, kteří dostali půdu koncem 40tých let a kteří s Viet Minhem spolupracovali. Mnoho těchto vlastníků je nyní zatčeno a mnoho z nich popraveno.
Po rozdělení země na Severní a Jižní Vietnam, tedy po Ženevské mírové konferenci a po přeskupení vojsk rozdělenou 17. rovnoběžkou, se ještě více na severu (VDR) zostří pozemková reforma.
Prakticky v letech 1954 až 1956 vyvlastní komunisté ve VDR téměř všechnu zbývající půdu majitelů. Tito vlastníci půdy jsou vyloučeni z Viet Minhu. Jsou zbaveni veškerého politického vlivu a dochází k jejich naprosté izolaci. V mnoha oblastech VDR dochází k pronásledování majitelů půdy a k jejich četným popravám. Této kampani kolektivizace padne za oběť 15 000 lidí a dalších 20 000 lidí je zatčeno a dopraveno do výchovných táborů. Teror není řízen zhora. Provádí ho místní chudší rolníci s lidmi, kteří přišli z měst. Ti se chtějí jednou provždy zbavit nenáviděných majitelů pozemků a movitých rolníků. Tato hrůzná kampaň a pronásledování je zastaveno až na pokyn „Z centra“ na podzim 1956.
Hospodářské škody jsou značné a VDR také utrpí v zahraničí.
Západní svět poukazuje na to, že komunistický režim „odkryl svou pravou tvář“.
Ho Či Min a generál Giap své těžké chyby přiznají veřejně (nebývá to u komunistických vůdců běžné). Ho Či Min na krátkou dobu dokonce převezme funkci generálního tajemníka KS VDR. Někteří funkcionáři jsou ze svých funkcí odvoláni a vyhozeni z Viet Minhu. Ve VDR zavládne atmosféra nevole a strachu. V provincii Nhge An, domovské provincii Ho Či Mina, dokonce dojde k masovým protestům venkovského obyvatelstva.
Ale stejně jako francouzská koloniální správa, ani vietnamští komunisté si to líbit nenechají. Vyrukuje vietnamská armáda a brutálním způsobem nepokoje zlikviduje. Několik tisíc rolníků pošle do vyhnanství a některé zavraždí.
Při posledním rozdělování půdy je většina vesnických občin sloučena do kooperativ. To je podobná forma obhospodařování půdy, jakou tradičně, před příchodem Francouzů, Vietnamci prováděli. V kooperativách půda a nářadí zůstanou soukromým vlastnictvím, ale vše co se vyprodukuje se prodává jménem kooperativy.
Na nátlak KS VDR se v průběhu 60tých let kooperativy proměňují v družstva, to znamená, že půda, nářadí a užitková zvířata jsou převedena do společného, nebo státního majetku. Pak tedy v roce 1968 je 90% rolníků členy družstva.
Právě ve válce proti Američanům se ukáže, jak potřebné bylo družstevní hospodaření.
V 60tých a počátkem 70tých let pak už v celém VDR nejsou zaznamenány žádné rolnické nepokoje. Z historie Vietnamu je dále známo, že od roku 1957 začíná životní úroveň VDR pomalu, ale neustále narůstat.
Se zestátňováním průmyslu ve VDR to bylo trochu jednodušší. Průmysl se totiž ve VDR podílel na hrubém domácím produktu až do konce 60tých let jen malým procentem.
Vždyť například v roce 1954 pracovalo v průmyslu VDR, v 3 000 podnicích jen několik tisíc lidí, kteří se na hrubém domácím produktu podíleli jen 1,5%. A to ještě 2/3 produkce tvořily jen malé řemeslnické firmy, které sídlily ve městech.
Není proto divu, že do konce roku 1960 je většina těchto malých podniků zestátněna, nebo převedena do kooperativ, bez jakýchkoliv otřesů.
Politicky se VDR stane centrálně řízeným státem jedné strany.
Komunistická strana Lao Dong (dělnická strana, Vietnamská strana pracujících) je jedinou stranou ve VDR. Dle vzoru SSSR je v čele politbyro a ÚV, které vládnou řídícím grémiím. Personálně se vše kryje s vedením státu. Úzká vrstva vysokých funkcionářů spolu s širší skupinou kádrů pak řídí místní správu. Stranické kádry se vždy domlouvají o všem, co se bude dít, s vedením obce.
V roce 1960 se pak KS VDR stane jedinou silou do níž patří i všechny masové organizace.
Zajímavostí je, že ještě v roce 1950 Ho Či Min prohlašoval, že rolníky pro komunismus získat je zbytečná námaha a vyhozené peníze.
Ale koncem 50tých let již vyzve Ho Či Min členy strany, aby obyvatelstvu přiblížili myšlenky marxismu – leninismu.
Ho Či Min však stále trvá na tom, aby se některé nevyzkoušené myšlenky marxismu – leninismu nepřenášely do specifických vietnamských podmínek. Jednou takovou, je otázka náboženství, které komunisté po světě, v SSSR a lidově dem. státech zakazovali. Ve Vietnamu, katolíci žijící ve VDR pronásledováni nebyli. Komunisté VDR se sice snažili ovlivňovat vyšší katolický klér, ale dařilo se jim to jen trochu.
Ani kult osobnosti, známý především ze SSSR a Číny, se ve Vietnamu nekonal. Ho Či Min byl skromný, bydlel v chýši v sousedství vládních budov. Dbal také na to, aby skutečně dělníci, ale především rolníci, kterých bylo nejvíc, byli příjímáni do funkcí a účastnili se veřejného života. A jak víme, velmi se zasazoval za zrovnoprávnění žen a mužů. V podmínkách Vietnamu se tak Ho Či Min v 60tých letech stal spíše otcem vlasti, nebo strýčkem Ho, než „Milovaným Vůdcem“.


Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.

Hezké počtení, zajímavá je ta nabídka na US instruktory z března 1954. To američané v té době ovládali tak dobře boj v džungli?

Sa, dobrej postřeh.
Jak v dalších dílech budu hovořit, Ti instruktoři je stejně budou učit " jinou válku".
Válku a obranu proti lavinovitým útokům, tak jak to okoukali ve ww2 a hlavně v Koreji ( proti Číňanům) a jak se pro ně stalo vojenskou doktrínou.
No a ono půjde o něco úplně jiného - partyzánský způsob boje na té nejvyšší úrovni a USA a jihovietnamci budou čučet.
Vše řádně osvětlím

michan píše:
NSC – 68 sloužila americké zahraniční a bezpečnostní politice od roku 1947 a byla jen přepracována tak, že vzala v úvahu i rok 1949, kdy SSSR v září 1949 odpálil svou první atomovou bombu.

To je sice pravda, že NSC-68, což je memorandum NSC, byl poradním dokumentem dlouho, ale ne zase tak dlouho, není první, který se zabývá potencionálním konfliktem se Sovětským svazem a omezením vlivu komunistického hnutí. NSC-68 vznikl v roce 1950, to co bylo předtím, od roku 1947, nebyl tento dokument, ale některý z předešlých. Pravděpodobně NSC-4 (ale to mě neber za slovo) z roku 1947, roku vzniku National Security Council. I když je pravda co jsi napsal, nebyly Tebou jmenované postupy jediné. Právě dokumenty NSC doporučovaly některé, z dnešního pohledu, nestandartní akce a postupy. NSC-68 jen reagoval na Sovětské jaderné ambice a na Koreu.

Díš pravdu - záběr měla od 1947, dokončeno 1950 a později vše doplňuji ( Díl III), že součástí byla i " teorie domina" ( vysvětluji v Díl III) a také "teorie zadržování" - což byla Trumanova poválečná teorie. Ten rok 1947 se mě tam připletl, že rozpracována, lépe řečeno, záběr měla od 1947 a brala pak v úvahu první výbuch atomové pumy Sovětů v roce 1949.
Je to ode mne nešťastná formulace, opravím ji.
Správné pořadí je.
Trumanova - " teorie zadržování"
NSC - 68.
a pak " teorie domina".
Do pořadí a souvislostí to dávám v Díl III, zde jsem to potřeboval, jako odpich, že USA reagují s finanční a materiální pomocí Francii. A chtěl jsem říci o co v ní šlo.

Michan, obdivuji Vase znalosti o valce ve Vietnamu jsou na velmi vysoke urovni. Velmi ctive psano.

Úvaha o jaderném útoku na Dien Bien Phu je pro mě novinkou. Docela šílená úvaha!

Mimochodem, všichni asi víte, jak nemusím různé děkovačky a pod. Ale tady nemůžu jinak: Michane, velmi dobré. Velmi! Vyvážené, odproštěné od předsudků, od náklonosti k nějaké straně...a že to u této odvážil bych se říci "více politické jak vojenské války" není nic snadného.

On třeba takový komunismus "vietnamského střihu" lze poměrně těžko srovnávat s tím "naším" komunismem. Z pohledu většiny Vietnamců nebyl určitě horší, než předchozí režimy, ba v mnohém byl i lepší. Vůbec vietnamská cesta byla dost zajímavá. Srovnejme to s šílenstvím v Číně, KLDR či Kampučii...a náhle zde máme sice tvrdý, ale stále na zdejší poměry dosti snesitelný režim.

Je to pravda, budu to mít těžké.
Už v dalším díle musím popsat, právě nového vládce Diema, který se za přivřených očí USA, choval v ( jižním) Vietnamu hůř, než komunisti na severu.
Bohužel.
Dějiny měnit nebudu - budu se snažit být co nejvíce objektivní.

Na tom komusismu neco i bylo. Nebyla nezamestnanost, pravo na vydelek (i kdyz k praci nutili) mel kazdy. Ve Vietnamu byla bida, aje i ted- tak ze se nedivim, ze se nekomu po komunismu styska.
Urcite i v CR se najdou lide, kteri by chteli komunisty zpatky.
Zde, hlavne mladi lide, co o komunismu moc nevi a nemaji praci- by chteli komunisticke zrizeni.

Asi by se líp hodilo použít místo "komunismus" národně osvobozenecký boj. Je to sice dost provařená fráze, ale na Vietnam té doby možná pasuje.

Jen mě tak napadlo.... v té době už probíhala válka v Malajsii. Tu oddíly SAS a Gurkhové zvládli velmi dobře. Sice trvala dlouho, ale frantíci se z ní asi moc nepoučili....

Jo, máš pravdu, protože se propracovávám k tomu roku 1964, kde už konečně ( lépe řečeno 1965) budou boje, musím říci souvislosti.
Tedy Malajsii, Alžír - stál Francii více ztrát než válka v Indočíně, zmíním v politické situaci světa i další konflikty.
Ještě Sa o amerických poradcích se ve většině literatury mluví až ve spojitosti s rokem 1961, ale již s prvními dodávkami amerických zbraní ( tedy v roce 1950 a dál), v malém množství, přicházejí do jižního Vietnamu a pletou se Frantíkům pod nohy.
Počty, roky, včetně organizace MAAG - kterou popíši, včetně dalších podrobností - to vše bude v dalších dílech.
Jenom mě to bude chvíli trvat.