PALBA.CZ

Mapa ROLLING THUNDER.





Vietnam 1964-1975 VIII. Č 1.

Díl VIII.

Část 1.

Leteckou válkou, spuštěnou USA v únoru 1965, operací ROLLING THUNDER, chtěly Spojené státy zamezit invazi Severního Vietnamu (VDR) do Jižního Vietnamu (RVN). Operace ROLLING THUNDER vznikla z nedostatku alternativ a měla stabilizovat režim v RVN.
Z dnešního pohledu, z vojenského hlediska byla nesmyslná. VDR bylo totiž zemí zemědělskou a nemělo nijak zvlášť rozvinutý průmysl.
Tehdy však Johnsonova administrativa na letecké válce trvala, neboť nejen že tím uspokojovala (alespoň částečně) konzervativní opozici, ale chtěla také Hanoj donutit, aby s nimi zasedla k jednacímu stolu.
Cílem prvních náletů byl nejprve Ho Chi Minh Trail a pak některé cíle v demilitarizovaném pásmu 17. rovnoběžky. Během roku 1966 pak nálety postupovaly směrem na sever VDR (viz. mapa). V této době (roky 1965/66)USA nebombarduje ani Hanoj, ani jeho přístavní město Haipong, neboť nechce vyprovokovat intervenci ČLR. Stejně tak prezident Johnson nedovoluje bombardovat široce rozvětvený systém hrází VDR, neboť by to vyvolalo ohromné záplavy a z nich pramenící hladomor. Prezident Johnson odmítne požadavek amerického letectva i Sboru náčelníků štábů, aby zahájil totální bombardování VDR. Prezident si nechá vypracovat „promyšlený“ systém vyhodnocování náletů, dle kterého se pro bombardování VDR vybírají důležitá vojenská zařízení.
Potom při tzv. „úterních obědech“ vybírá cíle on a jeho nejbližší poradci osobně. Mylně se tak domníval, že bude možno tímto způsobem vést „chirurgicky přesnou“ leteckou válku.
Výmluvná jsou čísla o rozsahu letecké ofenzivy ROLLING THUNDER, i když její výsledek lze jen stěží v celkovém kontextu hodnotit jako vítězství.
V roce 1965 vzlétnou letouny USA ze základen v Jižním Vietnamu, na ostrově Guam a z letadlových lodí americké 7. flotily k 25 000 náletů. V roce 1966 je to již 79 000 náletů a v roce 1967 108 000 náletů.
V prvním roce operace ROLLING THUNDER, tedy 1965, je svrženo na Severní Vietnam 63 000 tun bomb, v roce 1966 je to 136 000 tun bomb a v roce 1967 226 000 tun bomb (pro srovnání, při náletu na Drážďany, únor 1945 je svrženo 2 659 tun bomb).
USA, SSSR a ČLR zde, v obou Vietnamech, postupně nasazují svou nejmodernější leteckou techniku a techniku PVOS a PRO.
Za US NAVY, USAF a vojskové letectvo jmenujme letouny, zpočátku A -1 Skyraider

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675


, F 100 Super Saber




, A 4 Skyhawk



F 8 Crusader,






, RF 101 Woodoo
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2230

, F 105



, F - 4C Phantom – jeden z nejúspěšnějších ( ve všech verzích) ve Vietnamu.




, bombardovací B 57,



později je to A 6
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
, A 7




a F 111 - http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
samozřejmě B – 52, http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
a některé další.
Na straně VDR jsou to dálkoměry RL P – 12, přehledový P – 35, výškoměr PRV 11, proti nízkoletícím cílům P – 15 a protiletadlové komplety a protiletadlové dělostřelectvo:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
a
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601

letouny MIG 17 http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=744
a později MIG 21.
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=727

Nasazeno je vše co mohou laboratoře, výzkumné ústavy a zbrojovky států USA, SSSR a ČLR nabídnout, a co je schopno operačního nasazení.
Ze strany světové veřejnosti je pak USA nejvíce kritizováno za nasazení osmimotorového bombardéru B – 52, s nosností skoro 30 tun bomb, který je schopen proměnit v měsíční krajinu území o šířce 800 metrů a délce 4, 5 km. Ke všem zvláštnostem použití B - 52 je nutno přičíst i použití napalmové zápalné pumy a kuličkové bomby, které se krátce před dopadem roztrhnou na stovky malých ocelových střel. Tyto kuličkové bomby působí největší ztráty na obyvatelstvu a vyvolávají celosvětové rozhořčení.

I sám McNamara v květnu 1967 říká a já cituji z – McNamara Johnsonovi, 19. 5. 1967, in: Pentagon, Papers (NYT), str. 580:
„Obraz největší světové supervelmoci, která týdně zabije nebo těžce zraní 1 000 civilistů, aby přinutila malou zaostalou zemi, že přijme hodně sporný cíl za svůj, není vůbec hezký.“

Jeden z amerických novinářů z novin New York Times, Harrison E. Salisbury, měl jako první možnost vidět ve VDR místa po bombardování a jako první napsal do svých novin to co viděl, cituji z – Harrison E. Salisbury, Behind the Lines – Hanoi. December 23, 1966 – January 7, 1967, New York a Londýn 1967, str. 98 – 102. Když napsal:
„Jako většina ‚vojenských cílů‘, které jsem mohl v Severním Vietnamu spatřit, se Nam Dinh jevil v jazyce mluvčího Pentagonu daleko významnějším, než když ho člověk viděl na vlastní oči. Nebylo to velké město. Nikdy to nebylo velké město. Teď, vzhledem k válečné evakuaci, bylo téměř opuštěné. (…) Jeden blok domů za druhým jsem neviděl nic jiného než spoušť. Obytné domy, obchody, všechny budovy byly zničené, poškozené nebo opuštěné. Měl jsem pocit, jako bych procházel městem nějaké zaniklé civilizace. Tu a tam pracovaly malé skupiny mladých mužů a žen. Trpělivě vytahovali z trosek stavební dříví a pečlivě je rovnali na hromady. (…) Jaký rozumný cíl mohlo mít tohle ničení? Jakému vojenskému účelu to sloužilo?“

Vojenské cíle USA ve VDR brzy došly, ale letecká ofenziva z rozhodnutí Johnsonovy administrativy pokračovala dál. To i přesto, že USA znaly, že ani Německo ve ww2 ubombardováno nebylo. Prostě Johnson chtěl VDR donutit k přijetí podmínek, které by diktovalo USA.
VDR mobilizací desetitisíců lidí v celé společnosti, s čínskou a sovětskou pomocí, neustále škody po bombardování opravovalo a chod společnosti udržovalo na přijatelné úrovni.
S obrovským nasazením, desetitisíce lidí opravují, většinou v noci, silnice, mosty a železniční tratě. Mnoho řemeslných a průmyslových závodů je přemístěno do těžko přístupných hornatých krajů nebo do podzemních tunelů. Podél demilitarizovaného pásma (v okolí 17. rovnoběžky), vybuduje VDR rozvětvený systém tunelů, který je dlouhý více jak 40 000 km (dnes turistická atrakce).
Velké množství lidí je kvůli chodu válečného průmyslu VDR posláno z měst na venkov a většinu času tráví pod zemí. Muži jsou povoláni do vojenské služby, udržují infrastrukturu, nebo jsou nasazeni do válečného hospodářství. Stále více žen pak pracuje v zemědělství, v roce 1967 to bylo více jak 2/3 zaměstnanců v zemědělství.
Přes veškeré bombardování USA, přes jejich operaci ROLLING THUNDER, je do Jižního Vietnamu po Ho Chi Minh Trail dopravováno stále více lidí a materiálu. PVOS a PVO severovietnamské obrany působí USA stále větší a větší škody. Je sice pravdou, že zahynou desítky tisíc severovietnamských lidí. Pravdou však také je, že americké letecké síly ztratí do roku 1968 950 letounů různých typů v hodnotě přes 6 miliard dolarů.
Když USA provádí analýzu účinnosti náletů dojde k překvapivému výsledku – aby se Severnímu Vietnamu způsobila věcná škoda ve výši 1 dolar – musí USA vynaložit 9,6 dolaru.
Letecká válka zjevně svých cílů nedosahuje. Vyvolává protesty odpůrců války, ti začnou vládě vyčítat zločiny proti lidskosti. Stále více pilotů (POW), je vězněno „tam nahoře, na severu u komunistů“. A letecký teror, místo aby VDR oslabil, stále více stmeluje obyvatelstvo Severního Vietnamu.

Vietnam 1964-1975 VIII. Č 2.

Díl VIII.

Část 2.

Americký voják Philip Caputo, který se v březnu 1965 vylodil u Danangu, své dojmy vyjádřil za mnohé americké vojáky, když to řekl takto – cituji z – Philip Caputo, A Rumor of War, New York 1977, xii.:
„Když jsme onoho zataženého a vlhkého odpoledne v březnu vpochodovali do rýžových polí, měli jsme kromě tornister a zbraní samozřejmě také přesvědčení, že Vietcong rychle porazíme a že děláme něco dobrého a chvályhodného. Tornistry a zbraně nám zůstaly, přesvědčení jsme ztratili. Co jako dobrodružná expedice začalo, proměnilo se do podzimu ve vyčerpávající, nerozhodnou válku, která se opotřebovávala a v níž jsme nebojovali o nic jiného než o vlastní přežití.“
Většina Američanů, včetně politiků ve Washingtonu, si tehdy myslela, že až Vietcong jen uvidí pečlivě vystrojené a vyzbrojené vojáky USA, že bude zastrašen a vzdá to!!!
První operace pravidelných ( musíme říci elitních – 101. vzdušně výsadková a 1. jízdní (aeromobilní) divize) amerických jednotek tomu nasvědčovaly.
Nejprve v srpnu 1965 námořní pěchota USA zaútočí proti opěrným bodům FNO v provincii Quang Ngai a Američané napočítají 552 mrtvých příslušníků Vietcongu, při 46 vlastních ztrátách.
Westmoreland po bitvě vítězoslavně prohlásí, že jeho jednotky jsou schopné suverénně určit dobu a místo boje a tam nepřítele zničit. Pan generálplukovník Westmoreland však zamlčí, že ¾ jednotek FNO z obklíčení uprchlo. Zamlčí i, že k boji došlo v hustě osídlené oblasti, že byly zpustošeny vesnice a o život přišlo mnoho civilistů
O několik týdnů později, v říjnu a listopadu 1965 dojde k několika, několikadenním bitvám s pravidelnými jednotkami severovietnamců ( VLA) o údolí Ia Drang … o těch si povíme později, obšírněji… Výsledek je podobný.
Obě tato střetnutí Westmorelanda utvrdí v tom, že taktika přijatá v září 1965 je správná.
Westmoreland a jeho štáb, v září 1965 připravil, ze zkušeností důstojníků z 2. světové války a z války z Koreje, s přihlédnutím k úspěchům( zdánlivým) v létě 1965, „plán boje v několika fázích“.
V prvé fázi - odrážet útoky protivníka, stabilizovat ARVN a udržet kontrolu nad pobřežním pásmem, hustě osídleném.
V druhé fázi, která byla naplánována na první polovinu roku 1966, přejdou americké jednotky do ofenzívy. S tím paralelně zajistit bezpečnost na venkově.
Třetí fáze, po stabilizaci amerických jednotek ve Vietnamu, která měla trvat do konce roku 1967, pak to bude znamenat - „ vítězství“.
Tato „ Strategie opotřebování „ ( strategy of attrition) byla založena na 3 taktických úkolech – „ najít a zničit“ ( search and destroy), - „ vyčistit „ ( clearing) – a provádět „ bezpečnostní operace“ ( securing operations).
Je jasné, že tyto strategie znamenaly zapojení i ARVN. Americká armáda měla především „ vyhledej a znič“ a ARVN měla zajišťovat kontrolu území Pro kontrolu rozsáhlých území jižního Vietnamu však nebyla ARVN vždy zcela vhodná!
Ačkoliv několikrát Westmoreland svou optimistickou strategii vedení války v Jižním Vietnamu upravoval, na „ Strategii opotřebování“ vždy trval.
Ještě v dubnu 1967 váhal, jestli nemá provést strategické a taktické změny, to když řekl – cituji dle – Guenter Levy, America in Vietnam, New York 1978, str 73.:
„ Budeme dál pracovat na jejich vykrvácení, dokud Hanoj nepozná, že země vykrvácela tak, že to na několik generací hraničí s národní katastrofou. Pak budou muset své stanovisko přehodnotit.“
Westmoreland vždy přesouval odpovědnost za běsnění v Severním a Jižním Vietnamu na vládce v Severním Vietnamu, tak jako prezident Johnson, který stále říkal, že za ROLLING THUNDER – „ Dunivý hrom“, může jen a jen Hanoj!!!
„ Strategie opotřebení“ a z ní pro US armádu plynoucí pokyn „ vyhledej a znič“ učinil z jižního Vietnamu bojiště, ve kterém se místa bojů neustále měnila.
Jen okolo 17. rovnoběžky, za demilitarizovaným pásmem, po celo dobu války stojí ve frontových liniích pravidelné jednotky VDR a na druhé straně pravidelné jednotky USA ( do vystřídání armádou RVN, s odchodem Američanů).
Pro „ Strategii opotřebování“ a „vyhledej a znič“ je měřítkem úspěšnosti – „počet mrtvých těl“ nepřátel ( body count) a „ poměr usmrcených“ ( kill ratio).
Po těžkém leteckém bombardování ( za použití napalmu, tříštivých a kuličkových bomb), po těžké dělostřelecké palbě všech možných ráží, když jsou ničena celá území, nastupují vrtulníky a vrtulníky přivezená pěchota. Ano, vrtulníkové vojsko, jeho masové nasazení, má počátek ve Vietnamu.
Nálety v jižním Vietnamu velmi rychle přesáhnou, co do množství, počet shozených bomb v Severním Vietnamu.
Jen mezi roky 1965 až 1967 shodí letadla USA na území svého spojence, jižní Vietnam, přes 1 000 000 tun bomb.
Velkou část území jižního Vietnamu vyhlásí generálplukovník Westmoreland za tzv.“ zónu volné palby“ ( free fire zones).
Tak je třeba v dubnu 1966 zcela zpustošena, v rámci operace ATTELBORO, kdy se marně pátrá po hlavním stanu FNO, provincie Tay Ninh, která leží na hranicích s Kambodžou. V Saigonu hlásí americké velitelství poměr usmrcených 1:15 ve prospěch USA!!!
Ve stejné provincii, za stejným účelem ( hledání velitelství FNO), dojde v únoru 1967 k operaci, s krycím názvem JUNCTION CITY. Hlavní velitelství FNO nalezeno není, jen další devastace území a opět uspokojení, jak malé byly ztráty USA.
Měsíc předtím, v lednu 1967, nechá generálplukovník Westmoreland spustit operaci pod krycím názvem CEDAR FALLS.
Asi 20 km od Saigonu, hlavního města RVN, je nejprve vystěhováno obyvatelstvo. Pak tam nalétnou, na tzv. „ železný trojúhelník B – 52 a zpustoší území, které využívalo FNO pro své ústupy po útocích na okolí a město Saigon.
Do této oblasti je pak posláno 30 000 vojáků, kteří střílí na vše co se hýbe. Buldozéry pak srovnají se zemí to co se kdysi nazývalo vesnicemi. „Agent Orange“ a další jedy mají zabezpečit, že tam nebude nikdo žít.
V rámci operace CEDAR FALLS, je změněna kvetoucí krajina v pustinu.
Výsledek – za několik měsíců se to tam hemží dobře krytými bojovníky FNO.
Tady je na místě říci, že americký novinář Neil Sheehan již v lednu 1966 popsal situaci, která byla podobná i v dalších letech.
Jednoho amerického velícího generála se po několika dnech bojů, zeptal co zamýšlí udělat? Generál odpověděl, zase se stáhneme, plány na pacifikaci území neexistují.
Cituji co novinář napsal dle – Neil Sheehan, Die Grose Lüge. John Paul Vann und Amerika in Vietnam, Vídeň/ Mnichov 1992, str. 584n.
„ Jeho odpověď mě ohromila. Nikdy by mě nenapadlo, že americký generál obětuje tolik vojáků a způsobí takovou zkázu, aby pak jednoduše zase odešel. Proč vůbec vtrhl do téhle malé osady, když tu vůbec nechtěl zůstat a dosáhnout něčeho trvalého, zeptal jsem se ho? Nemá prý dost amerických vojáků, aby jich tu mohl aspoň část ponechat na ochranu pacifikačních týmů, odpověděl. To jediné co mohl udělat, bylo, že zneklidnil Vietcong a vietnamskou lidovou armádu.“

Vietnam 1964-1975 VIII. Č 3.

Díl VIII.

Část 3.

Faktem zůstane, že se USA, jeho ozbrojeným silám, podaří zastavit zhroucení jižního Vietnamu ( RVN), do konce roku 1970 dokonce zatlačí FNO a jednotky VLA na 25 % území RVN ( z původních ¾ území).
USA však musí stále a stále pumpovat více a více vojáků do jižního Vietnamu. Jestliže jich je v prosinci 1965 184 000, v roce 1967, v prosinci, je to již 485 000 vojáků a počet ještě nedosáhl svého vrcholu. S tím také stoupají i ztráty – do konce roku 1967 je to 16 000 mrtvých amerických vojáků, a ani zdaleka to také není konec!
Ztráty se tehdy americkému vrchnímu velení velké nezdály velké, vzhledem k cíli, který velení sledovalo. Jeden z těch, kteří „ Strategii opotřebování“ připravoval, generál William Depuy prohlásil, cituji dle – Daniel Ellsberg, Papers on the War, New York 1972, str. 234. :
„ Řešením ve Vietnamu je více bomb, více granátů, více napalmu, až se protivník zhroutí a vzdá se.“
To co armáda USA v jižním Vietnamu, z logistického hlediska, vybudovala, byl úžasný výkon.
Vybudovány byly, přístavy, postaveno bylo mnoho letišť, základen, nemocnic a zásobovacích skladů.
Inženýři a technici USA v jižním Vietnamu také vybudovali nejmodernější počítačem řízený komunikační a informační systém na světě. Na konci 60tých let měl vzdušný prostor nad jižním Vietnamem nejhustější leteckou dopravu na zeměkouli.
Také americkému vojákovi nesmělo v jižním Vietnamu nic, na co byl z domova zvyklý, chybět.
Postaveny byly speciální obchodní domy, kde bylo možno koupit vše, od jehly po lokomotivu, od kartáčku na zuby po luxusní osobní automobil – přesně to, co mohl koupit na americkém trhu.
Samozřejmě takto pojatá válka stála nepředstavitelné množství peněz. Jen do roku 1967 stála válka ve Vietnamu, americké daňové poplatníky, tehdy nepředstavitelných, 21 miliard dolarů a opět to nebyl konec výdajů!
Americké vrchní velení armády, spolu s prezidentem, národ tehdy přesvědčilo, že k míru dospěje válkou, kterou nepřítele přivede k jednacímu stolu. O všem rozhodovali vojáci.
Byli to značně jiní vojáci než v dřívějších amerických válkách. Z řad středních vrstev ( studentů středních a vysokých škol), začali do Vietnamu přicházet mladí lidé až po roce 1969.
Od roku 1964 pocházelo 80% vojáků z nižších vrstev, byli mladí, průměrný věk byl 19 let. V 2. světové válce a ve válce v Koreji, byl průměrný věk amerických vojáků 27 let.
Fronta žádná ( jen demilitarizované pásmo a 17. rovnoběžka) a nepřítel číhá všude!
Velmi brzy začal mladý americký voják vnímat celé území jižního Vietnamu, jako nepřátelské území! Neexistovaly žádné přehledné cíle, které by bylo možno spojit s postupem vpřed a zabráním trvalého území. Politické proklamace nestačily! Přes veškerý komfort začalo mnoho amerických vojáků pochybovat o smysluplnosti svého nasazení. Morálka upadala!
Většina vojáků ( ze začátku) byla buď vojáci základní služby, nebo dobrovolníci – mladí lidé, kteří se snažili uniknout z městských ghett, nebo z chudých zemědělských oblastí.
Vojenská služba jim končila zpravidla po roce, nebo 2 a 3 letech. Pochopitelně se ke konci služby vyhýbali nebezpečným situacím, aby se domů vrátili se zdravou kůží! Fluktuace pak často bránila vzniku vojenského kamarádského ducha, i když to nebylo vždy pravidlem.
Problémem také byli Afroameričané, kteří měli nižší vzdělání a v prvních letech války ( 1965,66) měli největší procento ztrát v jednotkách. Mnozí Afroameričané měli pocit, že jsou největší potravou pro děla a že to není jejich válka, že to je válka „Bílého muže“ a oni jsou pro ni zneužíváni.
Nešvary s nasazováním Afroameričanů začal pranýřovat z USA Martin Luther King a další černí ochránci lidských práv. Vrchní velení americké armády ve Vietnamu reaguje a začne rovnoměrně rozdělovat černé rekruty do jednotek. Jsou pro ně zřízeny i kurzy, které jim umožní postup do vyšších hodností. I počet afroamerických obětí se ustálí na procentuálním složení jednotek!
Vůbec největším problémem v jižním Vietnamu byly kulturní rozdíly mezi Američany a Vietnamci. Američani vietnamské dějiny a vietnamskou společnost neznali a tak pro ni neměli ani porozumění. Řeči také prakticky žádný Američan nerozuměl. Vietnamci zase svou kulturní svébytnost hájili proti spojenci, který měl nad nimi značnou technickou a organizační převahu. Přátelství obou bylo vzácností ( výjimky existovaly).
Američtí vojáci stále více vnímali všechny Vietnamce jako špiony ( Vietcongu) a nepřátele.
Pomalu pravidlem na bojišti se stávalo, že mrtvý Vietnamec „ musel“ být příslušníkem Vietcongu! Americký voják měl pocit, z důvodů nebezpečí, které na něho všude číhalo, že musí zasáhnout proti každému „ domněle podezřelému“. Proto se v nebezpečí ocitaly široké vrstvy civilního venkovského obyvatelstva – pro amerického vojáka se stali potencionálním terčem.
Jeden námořní pěšák to řekl takto, cituji dle – Wallace Terry, Bloods: An Oral History of Vietnam, New York 1984, str. 45.:
„ V noci je každý Vietnamec nepřítelem.“

K první velké bitvě ( spíše několika bitvám) mezi pravidelnými jednotkami USA a VDR, dojde v říjnu a pak především v listopadu 1965 v Centrální vysočině, v údolí řeky Ia Drang a poblíž hranic s Kambodžou.
Jak již víme, po 31. červenci 1965 přichází do jižního Vietnamu „ Křičící orli“, legendární 101. vzdušně výsadková divize, tentokrát vybavena 424 vrtulníky.
Od 11. září se v jižním Vietnamu rozmisťuje 1. jízdní ( aeromobilní) divize, se svými 434 vrtulníky, která má zajišťovat v rámci „ vyhledej a znič“ velké území jižního Vietnamu.

V říjnu 1965 ( 23. – 26.10. 1965) v rámci „ Vyhledej a znič“ vyráží „ Křičící orli“ 101. vzdušně výsadkové divize na operaci s krycím názvem „ Gibraltar“.
Helikoptéry Bell Iroguois UH – 1B – Huey,
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908

s útočnými silami 101. vzdušné výsadkové přistávají v údolí, krabicovitého typu, na opuštěném rýžovém poli, v Centrální vrchovině u vesnice An Ninh.
K oboustrannému překvapení přistávají v údolí, uprostřed jednoho z praporů ( předsunutého) VLA. Rýžové pole leželo jen kousek od velitelství tohoto praporu.
Severovietnamci naskákali do předem připravených zákopů a spustili na Huey, vysazující „ Křičící orli“ palbu. V průběhu boje padnou 3 velitelé rot a 24 z 28 Huey je buď zcela zničeno, nebo poškozeno. Vysadit se podaří jen část praporu. Plukovník Smith nechá vysílačkou poslat z 2. praporu 3 roty uzavřít toto údolí. Na zem se podaří vysadit také jen 1,5 roty.
Rozpoutají se těžké boje, znám je zde případ, kdy jeden z velitelů rot padl, když útokem na bodák, spolu s 30 paragány zaútočili na pahorek s minomety. Pahorek s minomety by ovládal bojiště! Pahorek obsadili, minomety sházeli holýma rukama z kopce ( vzteky). Major, velitel roty padl, Vietcong, jeho 2 vojáci, do něho vyprázdnili 2 zásobníky AK 47. Nejprve ho střelili do nohou a pak se vztyčili a vyprázdnili do něho zásobníky. Živí nezůstali!
Boje 101. vzdušně výsadkové trvají 2 dny. V těchto 2 dnech je 101. podporována palbou letectva ( při bombardování Vietcongu létali střepiny až k Američanům, k jejich narychlo zbudovaným okopům) a vrtulníků.
Po dvou dnech se podaří prapor VLA zahnat na ústup, přímo do náručí letectva USA, které je bombarduje pumami a řádí mezi nimi napalmem.
„Křičící orli“ ovládnou bojiště a napočítají 226 mrtvých vojáků, elitních vojáků VLA, s rudými hvězdami na čepicích a opascích ( tedy žádné FNO). Americké ztráty označí mluvčí velení, jako „překvapivě malé“ - na rozsah střetnutí.
Od nepřátel vyčištěné bojiště pak předává 101. vzdušně výsadková divize, toto údolí, přicházející 1. jízdní ( aeromobilní) divizi.
Je to předehra!

Mapa operací v Ia Drang říjen 1965.





Vietnam 1964-1975 VIII. Č 4.

Díl VIII.

Část 4.

První největší srážky, které přerostou v sérii bitev, mezi pravidelnými jednotkami VLA a FNO na jedné straně a armádou USA a ARVN, na straně druhé, začínají v říjnu 1965 a končí koncem listopadu 1965 v údolí Ia Drang a poblíž Kambodžských hranic, u masívu Chu Pong.
Do údolí Ia Drang proniknou po Ho Chi Minh Trail počátkem října 1965 jednotky VLA svým 66. plukem, 33. a 32. plukem, aby se zde spojily s místními jednotkami FNO. Připravují ofenzívu ( Hanoj si říkala, než se přicházející Američani vzpamatují…)
Americká 1. jízdní ( aeromobilní) divize dostala na začátku října 1965 rozkaz, v rámci „ Vyhledej a znič“ prozkoumat a vyčistit údolí Ia Drang.
V říjnu 1965 se podaří, po sérii bojových střetů s 33. a 32. plukem VLA a FNO, 1. jízdní ( aeromobilní) vyčistit okolí města Plei Me, když vytlačí oba pluky k horskému masívu Chu Pong ( viz mapu october 1965). Těžké boje zde probíhaly zvláště mezi 23. a 26. říjnem 1965.
Průzkum, který prováděly speciální jednotky USA, nepodal úplně přesnou zprávu o množství a místě dalšího soustřeďování jednotek VLA a FNO.

Mapa operací v Ia Drang listopad 1965.




V rámci „vyhledej a znič“ tak vyráží ve vrtulnících Huey, bez uceleného průzkumu ( aniž by věděla kolik a kde je VLA a FNO čeká), část jednotky 3. brigády pod velením podplukovníka Herolda G. Moora za ustupujícími jednotkami Vietcongu směrem ke Kambodžským hranicím k masívu Chu Pong. Pplk. Moore má sebou prapory 1/7 a 2/7 ( roty C1/7, A1/7, B 1/7, B 2/7 a D 1/7), které Huey přesunou 14. listopadu 1965 odpoledne do prostoru, vedle ohybu řeky Ia Drang, pod horský masív Chu Pong ( asi 6-7 km od hranic s Kambodžou – viz mapa).
Američané v té době nevědí, že Chu Pong je prošpikován tunely a že zde je velitelství a základna se všemi jednotkami VLA a FNO.

Mapa prostoru Ia Drang, kde Moore přistál.




Podplukovník Moore LZ – zónu přistání nazve příznačně – X – Ray ( Zóna ozáření).
Po přistání jsou prapory 1/7 a 2/7 z 1. jízdní ( aeromobilní) napadeny jednotkami VLA a FNO z 33. pluku.
Jedna část z roty 1/7 ( 2/B) vysadí svou zesílenou četu se zdravotníky v území nikoho poblíž Chu Pong. Jednotka je okamžitě napadena silnými částmi ( mnohonásobnou přesilou) 66. pluku VLA. Vrtulníky musí být později stažena.
Většina jednotek s pplk. Moorem - 1/7 a 2/7 - zaujme v LZ X – Ray kruhovou obranu (viz mapa). VLA a FNO svým 33. plukem totiž LZ X – Ray obklíčí.

Mapa obklíčení 14. a 15. listopadu 1965 – X – Ray.




Těžké boje, s největšími ztrátami USA v jedné bitvě do té doby, probíhají v noci z 14. na 15. listopad 1965.
V americkém vrchním velení v tuto noc probíhá okamžitý pokus o koordinaci několika druhů zbraní a zajištění okamžité pomoci.
Huey začínají vlétat do LZ X – Ray – dovnitř munici a zásoby - ven raněné! Po celou bitvu se ukáží vrtulníky, jako neocenitelné.
V noci z 14. na 15. listopad 1965, ještě vše vázne, koordinace není dokonalá a mnohé věci řeší dobrovolníci.
Dne 15. listopadu jsou však již do prostoru a okolí Plei Me přiváženy 105 mm houfnice na podporu obklíčených jednotek. Také 15.11. odpoledne již mají obklíčené jednotky podporu od stihačů bombardérů a i vrtulníky svými kulomety a neřízenými raketami ničí vlny útočící pěchoty VLA a FNO.
Náhradou za zraněné a mrtvé z 1/7 a 2/7 je do obrany v LZ X – Ray do rána 16.11. přivezen Huey prapor 2/5 ( roty A,B,C a D) – viz mapa.

Mapa bojové situace 16. 11. 1965 s praporem 2/5.




Těžké boje, včetně útoků na bodák probíhají až do 20. listopadu 1965.
OD 16. listopadu 1965 již pro obklíčené jednotky 1. jízdní( aeromobilní) funguje na vyžádání radiem „přesná“ dělostřelecká palba 105 mm houfnic. Na 17. listopad 1965 ráno je ohlášeno první použití kobercového bombardování B – 52 v jižním Vietnamu, ve prospěch amerických bojujících jednotek. B – 52 startují ze své základny na Guamu.
Pro americké jednotky to znamená, stáhnout se v noci zpět a vytvořit 2 míle bezpečnostní pásmo pro bombardování létajících pevností B – 52.
Jedna US jednotka, rozstřílená při střetu s mnohonásobnou přesilou Vietcongu ( skoro četa zraněných, zdravotníci pobiti), zůstane v noci z 16. na 17. listopadu v zemi nikoho. Radiem hlásí svou situaci na velitelství. Na jejich záchranu ( mysleli si, že je jich 15, ve skutečnosti jich bylo 25) jsou vysláni dobrovolníci. Zdravotník Daniel Torres a 19 dalších dobrovolníků 4 piloti a 2 Huey, se rozhodnou je zachránit.
Když je pak v noci, po dlouhé době, naleznou, má Torres zdravotnický materiál pro ošetření jen 15ti zraněných, ale těch zraněných je 25. Nalezne zbývající materiál u 2 mrtvých zdravotníků, všechny ošetří a shromáždí je s dobrovolníky na příští LZ ( přistávací zóně na vyzvednutí).
V dáli ještě slyší volání některých dalších amerických vojáků. Jít tam však nemůže, neboť tam své raněné odklízí Vietcong. Když Vietcong narazí na raněné americké vojáky ozve se jen „ Né, né a potom jen „braaap“. Vietcong zraněné americké vojáky dobíjel.
Dobrovolníci se zdravotníkem své zraněné odklidili a pro jistotu, pro přicházející Vietcong, vytvořili léčku, pokud by Vietcong postupoval dál. Vietcong však nepřišel.
Za další 2 hodiny je vrtulníky Huey i s 25 zraněnými odvezly do bezpečí.
Od 17. listopadu 1965 jsou pak posice VLA a FNO, na a v okolí masívu Chu Pong, bombardovány letouny B – 52, napalmem a tříštivými pumami.
Po 20. listopadu 1965 toho má VLA a FNO dost!
Zle pošramoceny ustupují, to co VLA a FNO zůstalo, do Kambodže. Na cestu je doprovází dělostřelecké přepady a letecké bombardování až k hranicím s Kambodžou. I tyto přepady si mezi nimi vyberou krutou daň.
Za hranice, do Kambodže, však za nimi Američané nemohou, aspoň tehdy, v listopadu 1965 né.
Po 26. listopadu 1965 opouští 1. jízdní ( aeromobilní) divize údolí Ia Drang. V Plei Ku a v Plei Me zůstanou posádky.
Pro novináře je sděleno mluvčím armády USA v Saigonu, že ofenzíva VLA v údolí Ia Drang měla rozdělit Jižní Vietnam na 2 části a pokračovat pak měla obsazováním měst.
Ztráty, které v říjnu a listopadu 1965 v údolí Ia Drang VLA a FNO utrpěla, jsou vyčísleny takto: Mrtvých celkově měla VLA a FNO za oba měsíce ofenzívy - 3561 mužů, 1178 jich bylo zraněno a 157 zajato.
Na americké straně bylo 304 mrtvých a 524 zraněných. Byly to největší ztráty, které v jednom konfliktu do té doby USA utrpěla v jižním Vietnamu.


Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.

Michane máš tam malou nepřesnost B-52 má motorů osm na čtyřech pilonech, ne čtyři. Jinak super.

Díky, chybička se vloudila - 2 x 2 na jednom křídle a křídla jsou 2, tedy x2 je osm - jasan. Už jsem to opravil.
Předtím se mě vloudila chybička NFO a FNO, tak jsem tady musel opravovat několikrát.
Omlouvám se, občas to ulítne. Budu dávat bacha.

Mno...tohle vše, všechny ty Rolling Thundery, Clearingy atp., to vše by si měli velmi dobře pročíst ti, co neustále melou o USA jako zemi, která bojovala a bojuje za svobodu, demokracii a lidská práva. Nejspíš mě to zas někdo smázne nebo aspoň politicky vysvětlí, ale dejte si to do souvislostí. Vietnam...Irák...velká slova a hromady mrtvol. Závěr ať si každý udělá sám.

No a i v souvislosti s námi by se dalo o ledasčems přemýšlet, že...ale já vím, já vím, jistě...jen o technice se bavme

Michane, velmi dobře napsané...asi proto chybí větší diskuse, ono prostě není mnoho co dodávat.

YAMATO
Bavme se i o politice - ZDE:
http://debata.palba.cz/viewtopic.php?id=187
(více ve štábu)

YAMATO - Tvůj pohled je určitě také správný - je to určitě jeden pohled.
Řeknu jen pro rozmanitost názorů další pohled.
Evropa ( Francie a Anglie) v 1. světové válce prosily USA, aby jim pomohly, proti Trojspolku!
Evropa, od 1. září ve ww2, tehdy jen zastoupená Churchilem ( vše ostatní okupováno Hitlerem), již od roku 1940 prosí, do sebe zahleděné USA, aby pomohlo.
Ve studené válce je VB hodně dlouho ráda, že USA drží svou linii.
Když bylo nutné USA pomohlo.
Když však USA dělá preventivně zákroky, né vždy je dobře vyhodnotí.
No a proto my, Evropa a ostatní státy světa - pro prevenci ( protože né vždy je USA dobře vyhodnotí - viz Vietnam) USA pochopení nemáme a hledáme chyby.
Prevenci USA netolerujeme, pomoc v případě ohrožení bychom brali!!!

Prevence, prevence...ono je asi spíše lepší dostat nejdřív ránu a pak se bránit, než uhodit jako první. Rozhodně když k tomu přidávám omáčku o demokracii, svobodě a spol.

Michane, pořád beru USA jako menší zlo. Někdy o hodně menší než to druhé (WW II), jindy ne zas tak o moc (Irák). Ale pořád ještě to menší. Ale ten rozdíl se zmenšuje a to se mi nelíbí...aby jsme s překvapením jednoho dne nezjistili, že to menší zlo se přesunulo jinam.

Pege, k Vietnemu politika patří. Já nedokážu odtrhnout vojenství a politiku tam, kde jseou naprosto propojené. Ono to ani nejde. O Vietnamu či PRO bez politiky = prázdné tlachy.

YA - s mnoha Tvými myšlenkami souhlasím.
Připomenu jen u toho bránit se, než uhodit první.
Nikdy nezapomeňme, že první uhodil v roce 1989 Sadám, když obsadil Kuvajt. Pak byla podpora široké koalice i od OSN ( Tehdy, dnes již před 18ti lety, se připomínal Mnichov - my starší nezapomínáme - povolíš Sadamovi 1 stát a bude chtít víc!). I Rusko - světe div se, dovolilo americkým expertům zkoumat Mig - 29 a Mig - 23, které měl Sadam ve výzbroji.
První též udeřila Al - Kajda 11. září 2001 na USA. Ztráty byly větší než po napadení od Japonců v Pearl Harbour 7. prosince 1941 ( 2 400 Pearl Harbour - 2 900 Dvojčata 2001). Výcvikové tábory Al - Kajdy v Iráku satelity nalezeny byly. Včetně podpory zbraněma od Sadama( jen ty chemické zbraně se nenašly).
K Tvým úvahám ještě snad. Tak jako budu postupně psát o projevu demokracie k válce ve Vietnamu v USA. Jak samotná americká demokratická společnost donutila všechny své prezidenty a svou státní administrativu, aby z Vietnamu odešla. Stejně tak věřím, že sama americká společnost si vše vyřeší, postupně, ale vyřeší. Stejně jako v době Vietnamské války ( Sledujme to, čím dál tím víc lidí v USA protestuje proti válce a okupaci Iráku).

Co zatím dělají USA oficiálně?
Odpovídají na nehorázný útok teroristů z 11. září 2001 - nikdy nezapomínejme na těch skoro 3 000 mrtvých.
Nemusí se nám metody USA líbit - to né. Ale je to fakt!

Výcvikové tábory Al - Kajdy v Iráku satelity nalezeny byly. Včetně podpory zbraněma od Sadama( jen ty chemické zbraně se nenašly).

Na SAE nejak zapomeli. Dvoji metr ....

Výcvikové tábory Al - Kajdy v Iráku satelity nalezeny byly.

Normálně nereaguji na politické kecy, ale nepleteš si nějak státy? Irák coby poměrně světský stát byl protivník islámských radikálů...

Jo Yamo, k omáčce o demokracii, svobodě a spol. přidej ještě náboženský podtext....

Sa protivníkem a protivníkem. Největším protivníkem pro Irák bylo USA. Sadam se byl schopen, a tak proběhlo i zpráva, spojit třeba s čertem, který by neměl rád USA. Sadam nejen dodával zbraně, ale že v Iráku satelity potvrdily i výcvik teroristů Al - Kajdy. Souhrné zprávy byly o všem možném a jen některé se pak jak víš potvrdily.
Určitě si hned na jednotlivosti nevzpomenu přesně. Takže - bez záruky.
Podpora Sadama Al - Kajdě - to nikdo nikdy nevyvracel a neslyšel jsem, že by to tak nebylo.
Vždy se vyvracely a hledaly jen chemické zbraně.

michan:
V případě chemických zbraní (ChZ) bylo řečeno, že nebyly nalezeny VYROBENÉ ChZ.
Jenže komponenty pro tzv.BINÁRNÍ ChZ (které Sadám použil třeba proti Iránu) jsou poměrně běžné suroviny v chemickém průmyslu a výroba těchto "binarů" v poměrně velkém množství(v řádu TUN) je otázka dní a nikoliv roků (jako u JZ).
Stejně tak byl objeven výzkum biologických zbraní a opět by byla otázka času, jak by toto "slavilo úspěch".
O podpoře a zejména FINANCOVÁNÍ terorismu ze strany Sadáma celkem sporu není.

Myslíš třeba ty suroviny a postupy, dodané Saddámovi od bývalých přátel, od USA, když jej ještě měli rádi jako nepřítele Íránu?

Nebo o podpoře teroristů-Talibánu-když se ještě přátelům z USA hodil? Včetně bývalého kamaráda Usámy?

A co se týče 11. 9. ...i já, velký skeptik, už uznávám, že je tam až příliš mnoho podivností.

Myslím "chemické záležitosti" dodané Němci,Francouzi, USA, Sovety/Rusy, Číňany a dalšími.
Co se týče Talibanu, byl v té době JEDNÍM Z KMENŮ, který bojoval proti SOVĚTSKÉMU IPERIALIZMU A KOMUNISMU a byl podporován stejně jako ostatní - USA,Čínou, Pákistánem, Egyptem a obecně Arabskou Ligou.

Pochybnosti k 11.9. podrobněji komentovat nebudu. Vidím v tom stejnou hovadinu, jako kdyby České tajné služby vyhodily do povětří Pražský hrad jenom proto, aby tímto činnem obhájili nějakou politiku.

Ale právě i USA a o to jde. Dokud se jim to hodilo, tak podporovali...a pak "otrok dosloužil, otrok může jít". Prostě velmoc.

To jsi napsal ty, že by to byly tajné služby státu, který byl napaden...možná, že skutečný užitek plyne pro úplně jiný. A hovadina? Mám připomínat požár Reichstagu? Hovadina?

A možná, že si dělám srandu...ale USA jsou prostě stejná velmoc se vším s tím souvisejícím, jako většina ostatních. Zatím ještě menší zlo...ale nemají to nikde zapsané napořád. Za WW I bylo pro ruské židy menším zlem Německo...a taky to nevydrželo.

michan píše:Podpora Sadama Al - Kajdě - to nikdo nikdy nevyvracel a neslyšel jsem, že by to tak nebylo.

http://aktualne.centrum.cz/zahranici/cl ... ?id=233366
http://www.bbc.co.uk/czech/worldnews/st ... 1445.shtml

Víc se mi nechtělo hledat, ale někde byl přeeklad zprávy tý komise, nenašel sem to už.

Čili jeden Causus Belli za druhým se ukazuje být v lepším případě velmi, ale opravdu velmi pochybným.

A hláška "Po pádu Saddáma Husajna je na světě mnohem lépe" by se neměla dostat do uší Iráčanů...