Vietnam 1964-1975 IX. Č 1.

[michan]

Mapa oblastí RVN 1966.




Vietnam 1964-1975 IX. Č 1.

Díl IX.

Část 1.

Když vstoupily do vojenského konfliktu v jižním Vietnamu naplno americké ozbrojené síly všech složek (US NAVY, US ARMY, US AIR FORCE), nebyla VLA a FNO schopna jejich „palebné síle“ odolávat.
Jednotky VLA a FNO tak v druhé polovině roku 1965 ztratí v bojích tisíce svých bojovníků.
Převaha USA je v druhém roce války (1965/66) naprosto jednoznačná.
VDR reaguje tak, že povolá všechny muže ve věku od 18 až 25 let, kteří jsou schopni vojenské služby, do Vietnamské lidové armády ( VLA).
VLA a FNO se co do počtů, podaří vyrovnat stav s USA do poloviny roku 1966. To se početní stav VLA zvýší z 250 000 na 400 000. Zároveň se také stane to, co mnozí předpovídali a před čím varovali. Jakmile Američané na VLA a FNO zatlačili, začalo se zvyšovat pronikání jednotek VLA do jižního Vietnamu.
Od druhé poloviny roku 1965 proniká po Ho Či Minově stezce (Ho Chi Minh Trail) do jižního Vietnamu 5 000 vojáků VLA měsíčně.
V jižním Vietnamu se tak v roce 1966 již nachází v boji 200 000 vojáků VLA. Tento stav pak vzroste do roku 1972 a činí 280 000. K tomu je nutno připočítat, že v každém roce působilo na území jižního Vietnamu vždy okolo 120 000 vojáků FNO. Jsou to vojáci, kteří působí ve svých regionech.
V roce 1965 a částečně ještě na začátku roku 1966 působila strategie velícího generála armád VLA a FNO ohromné ztráty. Generál Nguyen Chi Thanh spoléhal u svých vojáků VLA a FNO jen na „bojovou morálku a odhodlanost“. Prakticky opakoval „čínské vlny“ z války v Koreji. To proti palebné síle USA nemělo šanci. Hanoj a generál Nguyen Chi Thanh, pokud si chtěli zachovat bojovou iniciativu, museli změnit taktiku. Museli se přizpůsobit podmínkám amerického válčení. Vzhledem k stále většímu množství vojáků VLA v jižním Vietnamu a stále většímu množství jednotek USA v jižním Vietnamu, získávalo velení severního Vietnamu stále větší vliv v FNO.
Hanoj a velení VLA se dobře poučilo z bojů s americkou armádou v údolí Ia Drang na podzim 1965 (říjen, listopad), kdy se pustilo do rovnocenného zápasu s americkou armádou a prohrálo. Prohrálo bitvu. Nikoliv však válku.
Velení VLA a FNO z předchozích bojů vyšla nová taktika, zatímco USA se pokouší vnutit VLA a FNO válku velkých jednotek, VLA a FNO přechází do boje proti malým oddílům USA.
VLA a FNO začíná útočit proti malým oddílům USA a hlídkám, které se probíjejí džunglí, nebo se brodí rýžovými poli. Ke svým přesunům začíná VLA i FNO využívat dobu deště a mlhy.

Hlídka v jižním Vietnamu.




Nutí Američany, aby své síly rozdělovali a v noci vyhledávali bezpečí svých opěrných bodů.
VLA a FNO dává přednost boji zblízka. Je jasné proč. Američané tak nebudou moci nasadit svou leteckou převahu a palebnou sílu dělostřelectva.
Do roku 1972 tak VLA a FNO provádí 95% všech operací s jednotkami o síle 300 – 600 vojáků.
Nastane tak situace, že USA ovládá vzdušný prostor a komunisté začínají být pány na zemi.
VLA a FNO začíná budovat velké množství tunelů, které jim slouží jako základny (jsou v nich ubytovny, nemocnice, zbrojnice, učebny pro školení, zásobárny potravin…). Tyto tunely jdou stále hlouběji, takže brzy některým tunelům neublíží ani nálety amerického bombardovacího letectva.
Většinu svých ofenzivních akcí a útoků směřuje však Vietnamská lidová armáda (VLA) a Lidová osvobozenecká armáda (FNO) do roku 1967 na jihovietnamské ozbrojené síly (ARVN). Vědí, že ARVN je oslabena korupcí a dezercí a je proto ideálním cílem útoků. Velké množství vojáků ARVN a příslušníků místní a regionální domobrany, kteří střeží vesnice, opěrné body, hlídají mosty a silnice, svou službu pro saigonský režim zaplatí životem.
Válka proti Vietcongu nutí Američany, aby na venkově své síly rozdělovali a pomáhali ARVN, nebo dokonce, aby přebírali jejich bojové úkoly a hlídali vesnice místo nich.
Tady na venkově však mají navrch komunisté, neboť Američan Vietnamci nerozumí a komunista se vydává za bratra rolníka, který ho brání proti „cizímu agresorovi“. Taktika komunistů začíná být na vesnici úspěšná a v této malé válce, je to čára přes rozpočet Američanů, kteří chtěli vyhrát bez velkých ztrát. Objevují se trhliny v taktice USA „vyhledej a znič“ a Thanhovy jednotky VLA a FNO začínají Američany dostávat do strategické defenzívy. Postupně o době a místě bojů začínají rozhodovat Severovietnamci a FNO.

Americké ozbrojené síly v roce 1966 začínají přebírat zásadní podíl na vedení války v jižním Vietnamu. Ale nejen to. Bez zásadní pomoci USA by se vojenská junta, vedená generály Ky a Thieuem zhroutila.
Profil generála Nguyen Van Thieu je zajímavý, neboť hovoří o obojakosti a prodejnosti špiček (VIP) jižního Vietnamu.
Nguyen Van Thieu se narodil v roce 1923 v skromné rodině provinčního charakteru. V době koloniální války mezi Francií a Viet Minhem byl příslušníkem armády vytvořené Francií a vypracoval se do hodnosti majora. Když přišel k moci Diem vstoupil do jeho armády. Jako její příslušník pak byl poslán do USA, kde absolvoval vyšší vojenské vzdělání. Po svém návratu do jižního Vietnamu se oženil, on buddhista, s katoličkou z bohaté a vlivné rodiny.
Po svatbě konvertoval (nechal se pokřtít a vstoupil do katolické církve) a využil všech styků manželčiny rodiny. To ho katapultovalo do vyšších funkcí v armádě, ač neměl žádné mimořádné vůdčí schopnosti (jak uvidíme politické schopnosti neměl také žádné).
V roce 1966 měla vojenská junta jižního Vietnamu oporu mimo armády, ještě v katolících a v čínských a jihovietnamských hospodářských elitách. Tato skupina lidí tvořila tak 1/8 všeho obyvatelstva jižního Vietnamu. Ve skutečnosti vlastně měla vojenská junta oporu jen ve městech. Velká část (jak víme 1965 ¾ obyvatelstva, v roce 1972 25% se hlásilo k FNO) země byla pod kontrolou FNO. Na územích, kde nebyla vyjasněna náklonnost k saigonské vládě, nebo k FNO, se tyto regiony snažily válce vyhnout a být neutrální. Neutralita byla spíše výhodná pro FNO, která si uměla venkovské obyvatelstvo lépe naklonit (jsme bratři v boji s „cizím agresorem“), než vojáci USA.
Ještě jednou (jako již poněkolikáté) mělo USA šanci zavést demokratizaci v jižním Vietnamu. Bylo to při politických nepokojích v březnu 1966 (popíšeme si v díl IX část 2).
Ale opět jako již poněkolikáté prezident Johnson a jeho poradci svou šanci propásli. Opět se tak ukázalo, že demokratizace jižního Vietnamu, je pro Johnsona a jeho administrativu sekundární problém. Opět se ukázalo jak je Johnsonova vize o „Greet Society“, jeho „Velká společnost“ jen proklamace, která má zavřít ústa veřejnému mínění jak v USA, tak ve světě a u svých spojenců v Evropě.

[michan]

Vietnam 1964-1975 IX. Č 2.

Díl IX.

Část 2.

Vážné politické nepokoje v jižním Vietnamu vypuknou v březnu 1966.
Generál Ky chtěl tehdy rozšířit svou osobní kontrolu nad severní částí jižního Vietnamu a tak zbavil velitele 1. sboru ARVN (operujícího v pěti provinciích jižně od demilitarizovaného pásma) jeho funkcí. Tímto velitelem 1. sboru ARVN byl generál Nguyen Chanh Thia, kterého také nazývali „kníže provincie“. Zbavit ho funkcí, byla vážná chyba!
Generál Guyen Chanh Thia byl buddhista. Buddhisté, kteří byli velmi dobře organizováni, ucítili šanci, že by mohli ukončit válku politickou cestou. Vůdce buddhistů, Tri Quang, který před 3 roky vedl povstání proti Diemovi, se spojil s tímto svým souvěrcem (buddhistou), „knížetem provincie“, generálem Nguyen Chanh Thiem (nezaměňovat s generálem Nguyen Van Thie z čela vojenské junty).
Při několikadenních protestech, proti propuštění „knížete provincie“, se ve městech Hue a Danang zhroutí veřejný pořádek. Část jednotek ARVN (dislokovaných v těchto městech a provinciích) přejde na stranu buddhistů.
Generál Nguyen Van Thieu (z čela vojenské junty) se pokusí v polovině dubna 1966 utišit nepokoje tím, že slíbí uspořádat volby do zákonodárného shromáždění.
Slib však nepomáhá a nepokoje se šíří čím dál víc.
V americkém hlavním stanu, na velvyslanectví USA v Saigonu, ale i ve Washingtonu starosti narůstají. Nepokoje totiž mají stále násilnější formu a narůstají do protiamerických nálad.
S pomocí armády USA a ARVN, nechá v květnu 1966 generál Ky obklíčit pagody buddhistů, aby tak zabránil „občanské válce“, která probíhá „uprostřed občanské války“!
V městě Hue to však ještě víc zhorší situaci. V tomto starém císařském městě je zapálen americký konzulát a místní hasiči jen přihlížejí jak dobře hoří!
V hlavním městě Saigonu začaly také protesty a dokonce zde hrozí, že se k nepokojům přidají katolíci a studenti vysokých škol.
Aby upozornili světovou veřejnost na dění v jižním Vietnamu, upálí se veřejně, na protest, 10 buddhistických mnichů a mnišek.
Všechny protesty však dojedou na to, že chyběla politická linie a jednota mezi buddhisty, katolíky a studenty (nemohli se dohodnout na jednotných cílech, každý razil tu svou pravdu).
Na počátku května 1966 tak armáda USA a jednotky ARVN věrné saigonské vojenské juntě obsadí po boji staré císařské město Hue. Po několikadenních bojích, při kterých je zabito 180 lidí a 700 je jich zraněno, je konec. Odpor ve městech je zlomen vojenskou silou.
Když je zlomeno toto buddhistické hnutí, nezbude mnoha lidem v jižním Vietnamu nic jiného než si vybrat ze dvou možností. Buď se přiklonit k FNO, nebo k vládě a režimu v Saigonu.
V září 1967 generálové Ky a Thieu uspořádají volby v RVN, aby před USA a světem předstírali legálnost demokratického režimu v jižním Vietnamu.
Ale ty volby!
Buddhisté se voleb neúčastní vůbec, stejně jako lidé z regionů ovládaných FNO.
V místech, která ovládá vláda ze Saigonu dojde při volbách k obrovským manipulacím.
Generál Nguyen Van Thieu kandiduje na prezidenta RVN a generál Ky na předsedu vlády.
Přes všechny manipulace obdrží oba jen 34,8% hlasů. Ostatní hlasy se rozmělní mezi menší a mezi sebou rozhádané strany. Kvůli všem možným nesrovnalostem, nechtělo zákonodárné shromáždění výsledek voleb v RVN vůbec uznat. Zakročit musel americký velvyslanec Ellsworth Banker. Zákonodárné shromáždění nakonec ustoupí (na nátlak velvyslance) a generál Nguyen Van Thieu je zvolen prezidentem RVN.
Dva občanští protikandidáti na funkci prezidenta, kteří mimo jiné požadovali ukončení letecké války, jsou zatčeni.
Velké množství lidí doma i ve světě nazvalo volby v RVN – „americké divadlo s vietnamskými herci“.

Od roku 1966 do roku 1970 se životní standard v jižním Vietnamu udržuje jen díky stále stoupajícímu dovozu (potraviny a spotřební zboží) z USA, když v roce 1970 dosahuje dovoz USA téměř 50% hodnoty hrubého národního důchodu RVN.
Dovoz podporuje rozkvět stínového hospodářství, do kterého se zapojuje stále více obyvatelstva RVN. Ve větších přístavech a městech a zvláště pak v samotném Saigonu, lze na trhu, na ulici, zakoupit nejen běžně pašované a překupnické zboží, jako jsou spotřební předměty, lahůdky a potraviny, ale lze tam koupit i kulomety, miny a granátomety.
Inflace od poloviny 60tých let přímo požírá platy všech, včetně vojáků.
Reálný příjem vojáka ARVN činí v roce 1969 1/3 toho co činil v roce 1963. Korupce ničí státní úředníky a důstojníky vlády v Saigonu.
Sám generál Thieu se také obohatil z peněz daňových poplatníků USA, vždyť při útěku ze Saigonu, v roce 1975, disponoval na zahraničních kontech mnoha milióny dolarů (přesná částka nebyla nikdy vyčíslena).
Jeden z ministrů obrany přečerpával peníze z amerických platebních příkazů, které byly určeny na poplatky za používání pozemků, na své soukromé konto.
Také každé uvolněné místo ve státní správě se prodávalo za ohromné peníze.
V hlavních městech provincií RVN si dokonce nižší vládní úředníci brali státní peníze (z USA), ty pak předávali FNO, jako peníze za svou osobní ochranu a ochranu svého úřadu (FNO je prostě nenapadala).
Korupce vládla jižnímu Vietnamu a působila proti všem snahám USA jak stabilizovat situaci v RVN.
Peníze pumpované USA do RVN sebou nesly neustálé zvětšování ARVN. V roce 1968 je armáda jižního Vietnamu zvětšena na 800 000 mužů. Nebyla to jen nutnost proč se jihovietnamská armáda stále zvětšovala. Vláda v Saigonu chtěla takto podchytit mladé lidi a mít nad nimi kontrolu a zároveň chtěla zabránit tomu, aby vstoupili do FNO.
Tímto způsobem, když k tomu připočteme rodiny vojáků, živil saigonský režim 3 000 000 lidí.
Proč ale nebyla armáda ARVN akceschopná má mnoho příčin. Jednou z příčin je špatné financování, vždyť každý čtvrtý voják, aby uživil rodinu, musel mít druhé zaměstnání.
Faktem zas ale je, že kdo nepocházel zrovna z elity (VIP) RVN, mohl se jen přes armádu dočkat společenského vzestupu. Všeobecně je však nutno říci, že v ARVN byla většina jejích velitelů, na všech stupních, neschopných. Vždyť například v roce 1966 se vůbec neprováděl „Základní výcvik“ (přijímací výcvik – přijímač). Teprve když do toho zasáhlo USA, opět se „základní výcvik“ obnovil.
Ohromnou slabinou byla masová dezerce a také vysoké procento nezkušených nováčků (stálé zvyšování stavů bez základního výcviku).
Jen v roce 1965 dezertovalo 110 000 vojáků, když jich ve stejném roce do ARVN 150 000 vstoupilo.
Na nátlak USA se v následujících letech poměr dezerce snížil. Ovšem v roce 1972 už dezertovalo 130 000 vojáků.
Během každého roku války ztrácela ARVN v průběhu každého roku 30% své bojové síly.
Motivem dezercí však nebyla politika, nýbrž především chybějící šance postupu a špatný a nepravidelný plat.
Američanům se stále ukazovalo, že ani dlouholetý výcvik vedený americkými poradci nemá prakticky žádný účinek.
V kontextu těchto všech vlivů se ukazovalo, že jihovietnamská armáda nejen, že není schopna kontrolovat a zajišťovat oblasti, ale už vůbec není schopna jednat ofenzivně.
Když skončily nepokoje v Hue a Danangu, počátkem léta 1966, odmítá generál Westmoreland čím dál tím víc účast ARVN v útočných operacích. Říká diplomaticky, že by ohrožoval stabilitu saigonské vlády, pokud by ARVN použil k ofenzivě. Ale především se Westmoreland smiřuje se slabostí ARVN a zároveň má pro Washington argument, když požaduje stále více a více amerických jednotek. Do Washingtonu Westmoreland také adresuje, že ARVN je plná špionů, což brání spolupráci a výměně informací.
ARVN se tak stává na několik let neefektivní (až na některé jednotky jako byly parašutisté a námořní pěchota, které si USA hlídalo) armádou, která se k obraně své vlasti nehodí a jen zachovává dekorum vlády RVN, kde plní jen sociální, hospodářskou a politickou funkci.

[michan]

Vietnam 1964-1975 IX. Č 3.

Díl IX.

Část 3.

V letech 1965, 66 a 67 prezident Johnson a jeho ministr zahraničí Dean Rusk věřili, že „ztráta“ jižního Vietnamu by znamenala vítězné tažení sovětských a čínských komunistů do celé jihovýchodní Asie. Oba byli přesvědčeni, že pozice USA jakožto nejmocnějšího národa světa a rozhodující síly Západu je v nebezpečí. To přesto, že viděli jak v Indonésii generálové provedli puč v roce 1965 proti generálu Sukarnovi, který příliš koketoval s komunismem. Generálové provedli puč bez pomoci USA. Stejně tak si Johnson i Rusk nevšimli, že komunistické hnutí je oslabeno kulturní revolucí v Číně. Prostě Johnson a Rusk dál prosazovali americkou politiku v jihovýchodní Asii založenou na teorii „domina“, tak jako stále předtím.
Nejhorší však bylo, že v Johnsonově administrativě neexistovalo žádné „centrálně řízené, efektivní vedení války ve Vietnamu“. V obrovské byrokracii Bílého domu, Pentagonu, ministerstvu zahraničí a ozbrojených silách se vše rozmělňovalo a co bylo nejhorší, nevedla se žádná diskuze o smyslu a cílech „strategie opotřebování“.
Mezi všemi články Johnsonovy administrativy neustále narůstala nespokojenost s Westmorelandovým vedením MACV a řízením války ve Vietnamu. Nikdo žádné jiné alternativy nepřipravoval. Jen Westmoreland neustále požadoval nové jednotky a zintenzivnění leteckých útoků, Johnson se jen snažil vše držet v mezích, ale žádná rozhodná opatření nenásledovala.
První začal volat na poplach ministr obrany Robert S. McNamara, který v letech 1965, 66 a 67 chtěl mírové rozhovory a požadoval politické řešení vietnamské války. V roce 1967 se McNamara zasazuje o ukončení letecké ofenzivy, nebo alespoň o omezení náletů na území jižně od 20. rovnoběžky. Chce návrat k „strategii základen (enkláv)“, přimlouvá se za defenzivní opatření, jako je například zřízení plotu napájeného elektřinou na hranicích jižního Vietnamu, což mělo zabránit pronikání Severovietnamců do jižního Vietnamu. Když všude naráží na nepochopení, souhlasí McNamara z Johnsonovým návrhem, aby od roku 1968 převzal funkci prezidenta Světové banky. Do listopadu 1967 již opustili své funkce poradci a zároveň kritici vietnamské války George Ball a poradce pro bezpečnost McGeorge Bundy.
Johnson se nyní začne opírat o nadějné prognózy nového poradce pro otázky bezpečnosti Walt W. Rostowa a Westmorelandovy statistiky o počtech mrtvých nepřátel („body count“), kteří mu tímto slibují pomalý, ale stálý pokrok.
Johnson jen mírně omezuje nároky Rostowa a Westmorelanda, které neustále seškrtává. Tak například na jaře 1967, kdy již bylo ve Vietnamu 400 000 vojáků USA nedovolí, aby tam šlo dalších 200 000 mužů, jak požadoval Westmoreland, ale povolí jen 50 000. Stejně tak nedovolí uskutečnit doporučení Sboru náčelníků štábů, aby byl bombardován Hanoj a Haiphong a aby byla tato města leteckými útoky srovnána se zemí. Nedovolí ani bombardovat cíle podél hranic VDR s Čínou (z obavy před čínskou intervencí). Ovšem Sboru náčelníků štábů dovolí, aby v roce 1967 nechaly bombardovat okrajové čtvrti Hanoje a Haiphongu. Mezi prezidentem a vysokými vojenskými činiteli vzniká napětí. Sbor náčelníků štábů pak nakonec není schopen ani ochoten, kvůli kolísavé politice Johnsona, nést nadále svůj díl zodpovědnosti.
Americká válka ve Vietnamu se tak stane válkou prezidenta Johnsona.
George C. Herring, LBJ and Vietnam. A Diferrent Kind of War, Austin/TX 1994, str. 51. Jak tento historik Herring konstatuje, já cituji:
(Prezident Johnson), „pokračoval v osudném, procesu postupné eskalace a nerozhodnosti“.
Této polovičatosti odpovídalo i hledání ukončení války u jednacího stolu.
Jen v letech 1965-1967 vláda USA napočítala 2 000 pokusů o zprostředkování jednání, které iniciovali buď soukromé osoby, nebo zahraniční diplomaté a politici, mezi nimi byli i zástupci Velké Británie, Francie, Itálie, Polska a SSSR. I samotná Johnsonova administrativa se obracela na severní Vietnam z vlastními mírovými návrhy. Od Johnsonovy administrativy to byla spíš taktika, neboť Johnson doufal ve vojenský obrat, který přinese vítězství. Stejně tak Hanoj věřila ve své vítězství a doufala, že americké mírové hnutí a světová veřejnost donutí USA ukončit alespoň leteckou válku.
Mezi lety 1965/66 sestaví Johnsonova administrativa tzv. „Čtrnáctibodový program“. V něm vláda USA prohlašuje, že je ochotna zastavit leteckou válku poté co severní Vietnam skončí své angažmá v jižním Vietnamu. Navíc se USA stáhnou z jižního Vietnamu, jakmile se najde uspokojivé politické řešení. USA bude brát ohled na zájmy FNO, koaliční vláda však nepřichází v úvahu.
Stačilo však jenom, že Ho Či Min vznesl požadavek, aby nálety byly zastaveny ještě před započetím rozhovorů a okamžitě všechna jednání uvázla na mrtvém bodě.
Na podzim 1966 zase prezident Johnson zmařil předkolo rozhovorů, které inicioval polský diplomat, když nařídil zvlášť intenzivní nálety na cíle v severním Vietnamu.
A opět v únoru 1967 překazil Johnson pokus o zprostředkování, který iniciovali dokonce předsedové britské a sovětské vlády, Harold Wilson a Alexej Kosygin. Urazil tím svého největšího spojence, Velkou Británii, a zároveň tím jasně řekl, že o jednání s Hanojí zájem nemá a vše rozhodnou bomby USA.
Protože tlak veřejného mínění a mírového hnutí v USA a ve světě stále roste, změní trochu prezident Johnson svou rétoriku.
V září 1967 ve svém projevu v San Antoniu svůj nekompromisní postoj k válce ve Vietnamu upraví, když prohlašuje, že je ochoten ukončit leteckou válku, jestliže severní Vietnam přistoupí na konstruktivní jednání. Kromě toho také žádá, aby přestala infiltrace do jižního Vietnamu a FNO chce přiznat v poválečném uspořádání určitou politickou roli.
Ovšem zase, tajně Johnson se svou vládou doufá, že FNO rozbije politickými, nebo vojenskými prostředky. Johnson stále i tímto projevem nedává moc šancí na mírová jednání. Stále chce jižní Vietnam „nezávislý“ a prozápadně orientovaný. Hanoj na jeho projev v San Antoniu ani nereaguje, v té době totiž probíhají těžké nálety na okrajové čtvrtě Hanoje!
Ani Hanoj, stejně jako USA, nechce udělat kompromis, a to ani takové, aby si obě strany zachovaly tvář.
I u Hanoje sice diplomacie hraje důležitou roli, ale severovietnamské vedení spoléhá především na vojenská vítězství.
Mají s jednáním dvě špatné zkušenosti. První špatná zkušenost je po vojenských vítězstvích v roce 1946, kdy po konci 2. světové války jednalo s Francouzi. A to druhé je z roku 1954 z Ženevské „Mírové konference“, kdy také vojensky vítězili a u jednacího stolu prohráli.
O takové třetí prohrané jednání, po válečném vítězství, nemají již zájem.
Proto také veřejné vyhlašování Hanoje ( v letech 1965,66 a 67) slouží spíše k ovlivňování veřejného mínění v USA a v Západní Evropě. Samozřejmě také tato vyhlašování a ochota k nim, má sloužit k tomu, aby ukázaly SSSR, že jednat chtějí, ale kvůli chování USA to jde těžko. SSSR se totiž pořád nabízí jako prostředník jednání. No a Hanoj samozřejmě stále rostoucí vojenskou pomoc SSSR potřebuje. Hanoj tak předstírá flexibilitu, v podstatě však je nekompromisní: jednání musela skončit odchodem „amerických pirátů a vedoucí úlohou FNO v koaliční vládě a připravit znovusjednocení země“ – cituji dle – William J. Duiker, Sacred War. Nationalism and Revolution in a Divided Vietnam, New York 1995, str. 192.
A tak vlastně na podzim 1967 proti sobě stojí dva nesmiřitelní protivníci. Cíle USA a VDR jsou neslučitelné a řešení konfliktu u jednacího stolu je v nedohlednu.

[michan]

Vietnam 1964-1975 IX. Č 4.

DÍL IX.

Část 4.

V tomto článku si řekneme některé důležité vojenské akce a události, které se v jižním Vietnamu udály od ledna 1965 do konce října 1966.
V lednu (6. 1. 1966) poprvé Vietcong použije v boji minomety ráže 120 mm, když útočí na tábor speciálních jednotek v Khe Sanh v provincii Quang Tri.
Dne 8. 1. 1966 začíná operace Crimp, spojených amerických, australských a novozélandských sil v „Železnému trojúhelníku“ proti silně opevněné oblasti Vietcongu, severně od Saigonu.
Dne 10. ledna 1966 narazí prvně Američané a Australané na síť tunelů. Byli to vojáci z amerického 1. praporu 28. pěšího pluku 1. pěší divize „Velká červená jednička“, při operaci „Crimp“ v oblasti Cu Chi.

Tunel v Cu Chi.




Po této akci se začnou vytvářet specialisté pro boj v tunelech, kterým se začne říkat „Tunelové krysy“. Je to boj pomocí nožů, baterek a pistolí (později i krátkých samopalů).
Samotní Američané přiznávají, že to byl nekonečný boj, ve kterém nikdy zcela neuspěli v eliminaci nepřítele.
V lednu 1966 předává USA ARVN, jejímu letectvu (VNAF), lehký proudový stíhací letoun Northtrop F-5 Freedom Fighter.




V únoru (do 25.2.) zničí v rámci operace „Mastiff“ v lesích Boi Loi americká 1. pěší divize „Velká červená jednička“ 3 tábory Vietcongu a 1 továrnu na výrobu zbraní a pak pokračuje v postupu do oblasti Long Than, což je již součást operace „Mallet“ v rámci „Vyhledej a znič“.
V únoru 1966 také probíhá dosud nejrozsáhlejší operace v jižním Vietnamu v rámci „Vyhledej a znič“ – operace „White Wing“. Jedná se o operaci severně od Bong Sonu, 55 mil severně od Qui Nhou a účastní se jí několik brigád z 1. jízdní (aeromobilní) divize, jednotky ARVN a vojáci jihokorejských „Tygřích jednotek“. všechny síly těchto třech zemí dostane pod své velení velitel 1. jízdní aeromobilní divize generálmajor Harry W. O. Kinnard.
V březnu (7.) se odehrálo nejtěžší bombardování VDR od začátku války. US Air Force, US Navy a US Army provedlo 200 operačních letů.
Mezi 8. a 11. březnem 1966 zaútočil Vietcong na tábor speciálních sil v A Shau, 60 mil od Danangu a vytlačil speciální síly z jejich pozic. Po 14 dnech se ukázalo, že šlo především o zbabělost jihovietnamských vojáků nepravidelných sil, kteří utekli z bojových pozic a cpali se do vrtulníků odvážejících raněné. Statečný boj horského kmene Nung (Nungové dorazili do tábora den před bojem, tedy 7. března večer) a Američanů na vše nestačil. Aby mohly vrtulníky odvážet raněné, museli Američané a horský kmen Nung zasáhnout proti jihovietnamským vojákům nepravidelných sil a dokonce jich 7 zastřelit.
Jižní Korea (19. března 1966 měla v jižním Vietnamu 21 000 vojáků) oznamuje, že odešle do jižního Vietnamu dalších 20 000 vojáků a zvýší tak svůj stav v jižním Vietnamu na 41 000.
Dne 4. dubna 1966 zaútočí letouny F – 4C Phantom na hlavní zásobovací silnice a železnice mezi VDR a ČLR.
Na VDR, na průsmyk Mugia, zaútočí 12. dubna 1966 prvně B – 52 a 17. dubna jsou bombardovány cíle poblíž Hanoje a Haipongu.
Na americké letouny, které provádí nálety na VDR zaútočí prvně dne 23. dubna 1966 16 ks Mig – 21, což je jejich první vystoupení v severním Vietnamu (do těchto chvil to byly Mig – 17).
Dne 28. dubna 1966 hlásí letectvo USA odpálení 11 střel Sidewinder, které selhaly. Americké letectvo okamžitě začíná zkoumat selhávání Sidewinderu.
V květnu 1966 probíhají v rámci „Vyhledej a znič“ operace:
El Paso I. v oblasti Lac Ninh, operace Davy Crockett v oblasti Bon Son (1. jízdní), v oblasti Chu Pong – Ia Drang jsou to operace Paul Revere/Tahn Pong 14 (25. pěší divize a jednotky ARN), což jsou útoky na tábory Vietcongu v Duc Hoa a Plei Me.
Na základě zpravodajských poznatků z operace Masker/White Wing, zahajuje 1. jízdní (aeromobilní) divize operaci Crazy Horse (16. duben 1966).
Největší nálet na VDR se uskuteční od začátku války dne 30. května 1966. Nálety zasahují cíle v oblasti Vinh – Thanh Hoa. Je to silnice č. 12 a muniční sklady v zálivu Yen.
V květnu 1966 jsou do úkolového uskupení 116 zařazena prvně vznášedla.



Operační uskupení 116 operuje na jižních přístupech od moře směrem k Saigonu.
V červnu 1966 bojuje legendární 101. vzdušně výsadková divize „Křičící orli“ v dalších několika operacích. 1. brigáda 101. se zapojí do operace Hawthorne/Dan Tang 61 (počátek 2. června 1966) – je to pomoc domobraně u Tou Morong získat zpět postavení v Dak To. Při této bitvě si tam kapitán William S. Carpenter Jr. z roty C, 2. praporu, 502. pluku, 101. vzdušně výsadkové divize, vyslouží „Kongresovou Medaili cti“. Při ohromném náporu Vietcongu na svá postavení roty - přivolá letecký útok na své pozice. Letecký útok sice zabije několik jeho vojáků, ale zcela zastaví a vyhladí útok Vietcongu.
Další operaci Nathan Hale, prováděla v květnu 1966 1. jízdní kolem tábora speciálních sil v Dong Tri.
Mezi 21. a 29. červnem 1966 zničí letecké útoky USA ve VDR 50% zásob paliva celého severního Vietnamu. Jsou zasaženy a shoří zásobníky paliva u Hanoje a Haipongu.
Nálety na palivové zásobníky pokračují i v červenci 1966, když 6. července 1966 je nahlášeno, že bylo zničeno 55% zásob VDR. Od 11. května 1966 probíhá také intenzivní bombardování Ho Chi Minh Trailu v Laosu.
Celkem 11 praporů, 6 praporů americké námořní pěchoty a 5 praporů ARVN se střetne v těžké bitvě s Vietcongem v údolí Ngan (přezdíváno „Údolí helikoptér“), v provincii Quang Tri. Palebná síla pěchoty a vrtulníků vyžene s těžkými ztrátami Vietcong z „Údolí helikoptér“. Operace měla krycí název Hastings/Deckhouse II.
V srpnu 1966 pokračuje 1. jízdní v operaci Paul Revere II. v provincii Pleiku.
Na jihu demilitarizované zóny začíná operace Prairie, což je pokračování operace Hastings, tedy vyhnání zbytků Vietcongu z provincie Quang Tri.
V srpnu (9.) zaútočí omylem americké letouny na Triong Trung a Truong Tay, 2 jihovietnamské vesnice ležící 80 mil od Saigonu. Zabito je 63 civilistů a 100 je jich zraněno.
Ve třech dennících SSSR (20. srpna 1966) se objeví zpráva, že na sovětských tajných základnách jsou cvičeni severovietnamští piloti na letounech Mig - 21.
Dne 29. srpna 1966 je USA obviněno, že při náletech v Tonkinském zálivu potápí a ničí čínské lodě a 30. srpna 1966 Hanoj hlásí, že byla podepsána smlouva mezi VDR a ČLR o ekonomické a technické pomoci.
Dne 12. září 1966 zaútočí přibližně 500 letounů US Navy, US Air Force a US Army na velké množství cílů ve VDR.
Od září 1966 přichází do jižního Vietnamu nový typ amerických jednotek. První z těchto jednotek, nově vycvičených, je 196. lehká pěší brigáda.
196. lehká pěší brigáda má celkem 4 000 mužů ve 3 pěších praporech, každý pěší prapor má 3 roty (uvažuje se o zvýšení na 4 roty) a rotu palebné podpory, obsahující těžší zbraně. K pěším praporům, jako struktura brigády patří jeden dělostřelecký prapor, který má 18 tažených houfnic 105 mm, zdravotnickou rotu, rotu údržby a zásobování a administrativní rotu. Dále má také samostatnou ženijní rotu, průzkumnou jednotku a brigádní velitelství a velitelství rot.
Tato 196. lehká pěší brigáda je speciálně cvičena, vybavena a organizována pro boj v džungli a terén, který je běžný v jižním Vietnamu.
Po svém příjezdu do jižního Vietnamu je 196. lehká pěší brigáda zasazena spolu s jednotkami 1. jízdní (aeromobilní) divize do operace Attelboro nedaleko kambodžských hranic. Výsledkem této operace je 1 106 mrtvých (ověřených) bojovníků FNO a VLA. Při operaci je smetena z povrchu zemského jihovietnamská vesnice Lien Hoa americkou jednotkou z 1. jízdní (aeromobilní) divize.
ČLR obviní USA (16. až 19. září 1966), že jeho letectvo narušilo vzdušný prostor ČLR, když útočilo na vesnice a hraniční přechody. USA připustí, že některá obvinění mohou být oprávněná.
V říjnu 1966 se v sovětském tisku objeví články, že sovětští poradci učí severovietnamské protiletadlové raketové jednotky, a že jsou sovětští poradci přítomni, i v průběhu amerických náletů přímo u protiletadlových raketových komplexů.
Mezi 2. až 24. říjnem 1966, v rámci „Vyhledej a znič“ 1. jízdní (aeromobilní) divize útočí na 610. severovietnamskou divizi v oblasti hory Phu Cat v provincii Binh Dinh v rámci operace Irving. Do konce operace je počítáním ověřeno 681 mrtvých vojáků Vietcongu.
Dne 3. října 1966 je podepsána dohoda o vojenské a ekonomické pomoci mezi SSSR a VDR.
V provincii Pleiku začala (18. října 1966) operace Paul Revere IV., do konce operace je napočítáno 977 mrtvých vojáků FNO a VLA.
V provincii Binh Dinh začíná (25. října 1966) 1. jízdní (aeromobilní) divize operaci Thayer II. Na konci této operace je hlášeno 1 757 mrtvých bojovníků FNO a VLA.
Americké námořnictvo zahajuje (25. října 1966) útok na komunistickou lodní dopravu v oblasti Dong Hoi. Za 4 týdny zde potopí 230 lodí a lodiček.
Od magnesiových světlic vypukne požár ( 26. října 1966) na palubě americké letadlové lodě Oriskany.

Letadlová loď CVA 34 Oriskany před požárem.




Letadlová loď CVA 34 Oriskany hoří 26. října 1966.




Jen odvahou námořníků a hasičských družstev (shazují bomby z paluby) na letadlové lodi, se podaří letadlovou loď zachránit. Výsledkem je 43 mrtvých a 16 zraněných námořníků. Z paluby muselo být shozeno 300 pum. Požárem a výbuchy byly zničeny 4 bombardéry a 2 helikoptéry.
Úlohu letadlové lodi Oriskany v Tonkinském zálivu převzala letadlová loď Coral Sea.



Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.