Vietnam 1964-1975 XV. Č 1.
Napsal: 19/11/2007, 08:31
Mapa Invaze armády USA a ARVN do Kambodže, 1. května 1970.
Vietnam 1964-1975 XV. Č 1.
Díl XV.
Část 1.
Je sice pravda, že si Nixon získal veřejné mínění na svou stranu – mlčící většina (silent majority), zároveň si ale proti sobě popudil vysoké důstojníky Pentagonu. Vysocí důstojníci Pentagonu totiž viděli ve „Vietnamizaci“ války potupnou kapitulaci. Tím, že budou převelování američtí vojáci z Vietnamu do USA, ztrácí se možnost vítězství na bojišti. Američtí důstojníci ARVN znali a přes všechna zlepšení věděli, že ARVN si s VLA a FNO neporadí.
Proti „Vietnamizaci“ se také kategoricky stavěla vláda RVN. Prezident Thieu sice navenek stahování americké armády chválil, ale ve skutečnosti ho „Vietnamizace“ silně znepokojovala.
Stav ARVN se do poloviny roku 1970 zvýšil z 850 000 na více jak 1 000 000 vojáků. Tím se příslušníky ARVN stala 1/3 Jihovietnamců ve věku mezi 18 a 35 let. Jihovietnamské letectvo bylo vyzbrojeno tak, že se stalo 4 největším letectvem na světě. USA předalo ARVN obrovské množství zbraní, nejmodernější techniku, ohromné množství munice, výzbroje vozidel, vrtulníků atd. ARVN dostalo spoustu moderních výcvikových programů a vojákům se zlepšil žold. Pacifikační programy RVN pokračovaly a mnoho z nich bylo navíc i rozšířeno. Protože americké velvyslanectví neustále tlačilo na Thieu a vládu RVN, odsouhlasila saigonská vláda v březnu 1970 pozemkovou reformu. Tato pozemková reforma již skutečně odpovídala svému názvu. Z pozemkové reformy mělo prospěch 800 000 rodin. Obyvatelstvo, které nyní vlastnilo půdu, stouplo z 29% na 56% v roce 1972. S těmito programy probíhala snaha o obnovu infrastruktury a oživení zemědělské výroby.
V RVN proběhly v roce 1971 sice zmanipulované volby, ale přesto vesnické rady získaly zpět o něco větší autonomii a politickou zodpovědnost. „Vietnamizace“ v letech 1970 – 1971 přinesla úspěchy. Saigonská vláda nyní ovládala větší části jižního Vietnamu a na venkově bylo náhle tak bezpečno jako v prvních letech po vzniku RVN.
Faktem však je, že pod povrchem bezpečí a stability zůstávala většina problémů jižního Vietnamu nevyřešená.
Vojáci ARVN v mnoha případech neovládali technicky složité zbrojní systémy dodané USA. V armádě ARVN byla ohromná dezerce a tak skutečné stavy nikdy neodpovídaly oficielním údajům. V mnoha částech jižního Vietnamu sice pacifikace zničila základny FNO, které byly po „Ofenzívě Tet“ oslabeny. Brutalita programu „Phoenix“, dle kterého bylo provádějícím orgánům určeno kolik lidí mají zabít, znamenala, že venkovské obyvatelstvo bylo neutrální, nebo utíkalo dál do FNO. Pozemková reforma také nezajistila jasnou podporu saigonskému režimu. Vše totiž mělo přijít o 10 let dříve!
Ono totiž v letech 1970,71 žije ve venkovských provinciích zdecimované, unavené a netečné obyvatelstvo. Půda nyní pro rolníky na venkově neznamená nic zvláštního a opožděná reforma už sympatie saigonskému režimu nepřináší.
Zůstávají také staré problémy saigonské vlády, kterých se „Vietnamizace“ vůbec nedotýká.
Korupce saigonského režimu dále ochromuje efektivitu státní správy jako dřív. No a zmanipulované prezidentské volby v RVN v roce 1971, kdy Thieu dostal přes 90% hlasů, ty již nemohou vůbec nic říci široké vrstvě městského obyvatelstva. Městské obyvatelstvo totiž již pociťuje obrovskou únavu z války a politika saigonského režimu je nezajímá.
Státní byrokracie, důstojnický sbor a hospodářská elita má totiž jediný motiv – svůj vlastní prospěch. Pro ně není motivem protivládní postoje národního vědomí obyvatelstva, je zajímá jen jejich vlastní kapsa.
Právě ta vlastní kapsa a to že „Vietnamizace“ snižuje příliv prostředků z USA přinese, že státní byrokracie, důstojnický sbor a hospodářská elita přestane být ochotná přebrat za Jihovietnamský stát (RVN) zodpovědnost.
„Vietnamizací“ a tím nejistoty příjmu se pro tuto mocenskou elitu jeví režim RVN jako nestabilní.
I v USA tuto situaci správně vyhodnocují a stane se tématem zprávy Senátu v únoru 1970, cituji dle – U. S. Senate, 91. Congress, 2nd Session, Committee on Foreign Relations, Report: Vietnam, December 1969, 2. 2. 1970, str. 13:
„Současná vláda zůstane patrně u moci dokud ji Spojené státy budou podporovat. (…) Jestliže současná vláda zůstane u moci, vietnamizace ztroskotá.“
Prezident Richard Nixon se snaží na začátku roku 1970 v USA za každou cenu si udržet podporu a soudržnost „mlčící většiny“ (silent majority). Proto v březnu 1970 oznamuje, že z Vietnamu bude staženo dalších 150 000 amerických vojáků. Stahování bude rozčleněno do několika etap. Prezident toto stahování odůvodňuje tím, že došlo k velkým pokrokům ve „Vietnamizaci“ války. Ve skutečnosti je však osobně situací v Indočíně velice zneklidněn. I mírové rozhovory v Paříži nevykazují žádné pokroky. Od generála Abramse dostává ze Saigonu prezident Nixon varování. Abrams naprosto nesouhlasí s dalším stahováním amerických vojáků z Vietnamu. Na druhé straně Nixonovi vnitropolitičtí kritikové v USA požadují mnohem rychlejší stahování amerických vojsk z jižního Vietnamu.
V Kongresu USA je odpor proti válce čím dál tvrdší.
Dokonce v dubnu 1970 zahraničněpolitický výbor Senátu USA zruší jednomyslně „Rezoluci o Tonkinském zálivu“ a doporučí Kongresu, aby se k tomuto kroku připojil (ten jej zruší až 31. prosince 1970).
Všechny tyto signály ukazují jasně prezidentu Nixonovi, že válku ve Vietnamu musí velice rychle ukončit.
Nixon si vše vysvětluje po svém.
Příležitost k tomu, aby bombardováním přivodil mír, mu poskytuje svržení kambodžského monarchy předsedou vlády Lon Nolem 18. března 1970.
Sice nejsou dodnes předloženy přesvědčivé důkazy, ale řada indicií a zpráv naznačuje, že za převratem proamericky orientovaného generála Lon Nola stojí CIA. Ať tak nebo tak, Washingtonu státní převrat přišel vhod. Lon Nol totiž slíbil, že z kambodžského území vyžene jak Severovietnamce, tak jejich spojence – Rudé Khmery, vedené Pol Potem.
Generál Lon Nol.
Generál Abrams v Saigonu a velení v Pentagonu náhle cítí, že přišel ten správný okamžik. Přišel ten správný okamžik, kdy je možno zaútočit na týlové cesty a sklady Severovietnamců v Kambodži ( Ho Chi Minh Trail).
Prezident Nixon nedbá na rady ministra zahraničí a obrany USA a souhlasí s plánem Pentagonu, zahájit pozemní ofenzívu proti pohraničním územím Kambodže, které leží západně od Saigonu (III. Corps), hlavního města RVN.
Velení amerických ozbrojených sil a ARVN předpokládá, že na kambodžském území, vzdáleném jen 60 km od Saigonu, se nachází nejen týlové základny FNO, ale i samotné, tak dlouho hledané, hlavní velení FNO.
Mimo toho si všichni od invaze do Kambodže slibují, že to bude oddychový čas pro saigonský režim a zároveň pro „Vietnamizaci“.
Vietnam 1964-1975 XV. Č 1.
Díl XV.
Část 1.
Je sice pravda, že si Nixon získal veřejné mínění na svou stranu – mlčící většina (silent majority), zároveň si ale proti sobě popudil vysoké důstojníky Pentagonu. Vysocí důstojníci Pentagonu totiž viděli ve „Vietnamizaci“ války potupnou kapitulaci. Tím, že budou převelování američtí vojáci z Vietnamu do USA, ztrácí se možnost vítězství na bojišti. Američtí důstojníci ARVN znali a přes všechna zlepšení věděli, že ARVN si s VLA a FNO neporadí.
Proti „Vietnamizaci“ se také kategoricky stavěla vláda RVN. Prezident Thieu sice navenek stahování americké armády chválil, ale ve skutečnosti ho „Vietnamizace“ silně znepokojovala.
Stav ARVN se do poloviny roku 1970 zvýšil z 850 000 na více jak 1 000 000 vojáků. Tím se příslušníky ARVN stala 1/3 Jihovietnamců ve věku mezi 18 a 35 let. Jihovietnamské letectvo bylo vyzbrojeno tak, že se stalo 4 největším letectvem na světě. USA předalo ARVN obrovské množství zbraní, nejmodernější techniku, ohromné množství munice, výzbroje vozidel, vrtulníků atd. ARVN dostalo spoustu moderních výcvikových programů a vojákům se zlepšil žold. Pacifikační programy RVN pokračovaly a mnoho z nich bylo navíc i rozšířeno. Protože americké velvyslanectví neustále tlačilo na Thieu a vládu RVN, odsouhlasila saigonská vláda v březnu 1970 pozemkovou reformu. Tato pozemková reforma již skutečně odpovídala svému názvu. Z pozemkové reformy mělo prospěch 800 000 rodin. Obyvatelstvo, které nyní vlastnilo půdu, stouplo z 29% na 56% v roce 1972. S těmito programy probíhala snaha o obnovu infrastruktury a oživení zemědělské výroby.
V RVN proběhly v roce 1971 sice zmanipulované volby, ale přesto vesnické rady získaly zpět o něco větší autonomii a politickou zodpovědnost. „Vietnamizace“ v letech 1970 – 1971 přinesla úspěchy. Saigonská vláda nyní ovládala větší části jižního Vietnamu a na venkově bylo náhle tak bezpečno jako v prvních letech po vzniku RVN.
Faktem však je, že pod povrchem bezpečí a stability zůstávala většina problémů jižního Vietnamu nevyřešená.
Vojáci ARVN v mnoha případech neovládali technicky složité zbrojní systémy dodané USA. V armádě ARVN byla ohromná dezerce a tak skutečné stavy nikdy neodpovídaly oficielním údajům. V mnoha částech jižního Vietnamu sice pacifikace zničila základny FNO, které byly po „Ofenzívě Tet“ oslabeny. Brutalita programu „Phoenix“, dle kterého bylo provádějícím orgánům určeno kolik lidí mají zabít, znamenala, že venkovské obyvatelstvo bylo neutrální, nebo utíkalo dál do FNO. Pozemková reforma také nezajistila jasnou podporu saigonskému režimu. Vše totiž mělo přijít o 10 let dříve!
Ono totiž v letech 1970,71 žije ve venkovských provinciích zdecimované, unavené a netečné obyvatelstvo. Půda nyní pro rolníky na venkově neznamená nic zvláštního a opožděná reforma už sympatie saigonskému režimu nepřináší.
Zůstávají také staré problémy saigonské vlády, kterých se „Vietnamizace“ vůbec nedotýká.
Korupce saigonského režimu dále ochromuje efektivitu státní správy jako dřív. No a zmanipulované prezidentské volby v RVN v roce 1971, kdy Thieu dostal přes 90% hlasů, ty již nemohou vůbec nic říci široké vrstvě městského obyvatelstva. Městské obyvatelstvo totiž již pociťuje obrovskou únavu z války a politika saigonského režimu je nezajímá.
Státní byrokracie, důstojnický sbor a hospodářská elita má totiž jediný motiv – svůj vlastní prospěch. Pro ně není motivem protivládní postoje národního vědomí obyvatelstva, je zajímá jen jejich vlastní kapsa.
Právě ta vlastní kapsa a to že „Vietnamizace“ snižuje příliv prostředků z USA přinese, že státní byrokracie, důstojnický sbor a hospodářská elita přestane být ochotná přebrat za Jihovietnamský stát (RVN) zodpovědnost.
„Vietnamizací“ a tím nejistoty příjmu se pro tuto mocenskou elitu jeví režim RVN jako nestabilní.
I v USA tuto situaci správně vyhodnocují a stane se tématem zprávy Senátu v únoru 1970, cituji dle – U. S. Senate, 91. Congress, 2nd Session, Committee on Foreign Relations, Report: Vietnam, December 1969, 2. 2. 1970, str. 13:
„Současná vláda zůstane patrně u moci dokud ji Spojené státy budou podporovat. (…) Jestliže současná vláda zůstane u moci, vietnamizace ztroskotá.“
Prezident Richard Nixon se snaží na začátku roku 1970 v USA za každou cenu si udržet podporu a soudržnost „mlčící většiny“ (silent majority). Proto v březnu 1970 oznamuje, že z Vietnamu bude staženo dalších 150 000 amerických vojáků. Stahování bude rozčleněno do několika etap. Prezident toto stahování odůvodňuje tím, že došlo k velkým pokrokům ve „Vietnamizaci“ války. Ve skutečnosti je však osobně situací v Indočíně velice zneklidněn. I mírové rozhovory v Paříži nevykazují žádné pokroky. Od generála Abramse dostává ze Saigonu prezident Nixon varování. Abrams naprosto nesouhlasí s dalším stahováním amerických vojáků z Vietnamu. Na druhé straně Nixonovi vnitropolitičtí kritikové v USA požadují mnohem rychlejší stahování amerických vojsk z jižního Vietnamu.
V Kongresu USA je odpor proti válce čím dál tvrdší.
Dokonce v dubnu 1970 zahraničněpolitický výbor Senátu USA zruší jednomyslně „Rezoluci o Tonkinském zálivu“ a doporučí Kongresu, aby se k tomuto kroku připojil (ten jej zruší až 31. prosince 1970).
Všechny tyto signály ukazují jasně prezidentu Nixonovi, že válku ve Vietnamu musí velice rychle ukončit.
Nixon si vše vysvětluje po svém.
Příležitost k tomu, aby bombardováním přivodil mír, mu poskytuje svržení kambodžského monarchy předsedou vlády Lon Nolem 18. března 1970.
Sice nejsou dodnes předloženy přesvědčivé důkazy, ale řada indicií a zpráv naznačuje, že za převratem proamericky orientovaného generála Lon Nola stojí CIA. Ať tak nebo tak, Washingtonu státní převrat přišel vhod. Lon Nol totiž slíbil, že z kambodžského území vyžene jak Severovietnamce, tak jejich spojence – Rudé Khmery, vedené Pol Potem.
Generál Lon Nol.
Generál Abrams v Saigonu a velení v Pentagonu náhle cítí, že přišel ten správný okamžik. Přišel ten správný okamžik, kdy je možno zaútočit na týlové cesty a sklady Severovietnamců v Kambodži ( Ho Chi Minh Trail).
Prezident Nixon nedbá na rady ministra zahraničí a obrany USA a souhlasí s plánem Pentagonu, zahájit pozemní ofenzívu proti pohraničním územím Kambodže, které leží západně od Saigonu (III. Corps), hlavního města RVN.
Velení amerických ozbrojených sil a ARVN předpokládá, že na kambodžském území, vzdáleném jen 60 km od Saigonu, se nachází nejen týlové základny FNO, ale i samotné, tak dlouho hledané, hlavní velení FNO.
Mimo toho si všichni od invaze do Kambodže slibují, že to bude oddychový čas pro saigonský režim a zároveň pro „Vietnamizaci“.
