Vietnam 1964-1975 XVI. Č 1.
Napsal: 26/11/2007, 07:59
Mapa Invaze do Laosu – Lam Son 719.
Vietnam 1964-1975 XVI. Č 1.
Díl XVI.
Část 1.
Všeobecná únava amerického obyvatelstva z války ve Vietnamu se ještě zvýšila po invazi do Kambodže. Na konci roku 1970 se již téměř 60% Američanů domnívá, že válka ve Vietnamu je nemorální a více jak 2/3 je přesvědčeno, že válka ve Vietnamu je strašnou chybou. Únavu z války samozřejmě ovlivňuje i soudní řízení s nadporučíkem Calleym, který nařídil masakr v My Lai. Nejprve byl odsouzen k doživotí a po několika odvoláních, byl odsouzen na 3,5 roku vězení za vraždu 22 civilistů (soud a svědci dokázali, že 22 lidí zastřelil osobně).
Ale v USA dojde k mnohem většímu problému. V létě 1971 začínají v největších novinách, New York Times, vycházet dokumenty Pentagonu tzv. Pentagon Papers (z těchto dokumentů zde byly, v několika dílech, citovány spousty závažných událostí). Viz zde: http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pe ... pent1.html
Co to bylo Pentagon Papers?
Pentagon Papers byly přísně tajné dokumenty, které předal novinářům Daniel Ellsberg,
jeden z pracovníků (poradců) Johnsonovy vlády. Pentagon Papers byly vypracovány v roce 1967 na přání tehdejšího ministra obrany McNamary. Byly to dokumenty, které ukazovaly historii americké účasti ve Vietnamu. Ve své nahotě ukazovaly, že politici, kteří rozhodovali o válce ve Vietnamu, se po desetiletí řídili víc hrozivými představami, než skutečně realistickými analýzami.
Pentagon Papers jasně ukazovaly, že Kennedy a Johnson veřejnost mylně informovali a americkou účast ve Vietnamu přikrašlovali.
Prezident Nixon reaguje tak, že se snaží zveřejnění těchto podkladů zastavit, aby zabránil soudním rozhodnutím. Nixon je totiž posedlý myšlenkou, že i spolupracovníci jeho vlády mohou tisku prozradit tajemství další. Nechá proto sestavit skupinu bezpečnostních expertů tzv. „Instalatéry“ (Plumbers). „Instalatéři“ (Plumbers) dostanou úkol, vydávat Ellsberga za psychopata.
Daniel Ellsberg v roce 2007.
„Instalatéři“ prováděli různé další ilegální akce. Mezi tyto ilegální akce patřilo – vloupávání se do úřadů, tajný odposlech, porušování listovního tajemství a porušování soukromí.
Všechny tyto akce, jako byl proces s Calleyem a zveřejňování Pentagon Papers, mají na aktivní protiválečné protesty úplně opačný vliv než by člověk očekával. Aktivní protiválečné protesty totiž slábnou. V dubnu a květnu 1971 sice ještě dojde k stotisícovým demonstracím, ale pak vše končí.
Studenty už totiž demonstrování unavovalo. Především však studenti dosáhli podstatných dílčích úspěchů. Branná povinnost, která byla předtím pozměněna v loterii, je v roce 1972 zrušena úplně.
Také Kongres USA je nyní sebevědomější a prezidentovy pravomoci silně omezí. Většina Američanů už nechce mít s válkou ve Vietnamu nic společného. Americké televizní stanice reagují tak, že z Vietnamu přenášejí čím dál tím míň záběrů, stejně tak jako přenášejí čím dál tím míň záběrů z protiválečných protestů. K tomu všemu také přispívá, že se silně snížily ztráty amerických vojáků ve Vietnamu. Za rok 1970 mají USA 4 200 mrtvých a za celý rok 1971 již jenom 1 300. Vše samozřejmě souvisí se stahováním Američanů z Vietnamu a s tzv. „Vietnamizací“. Jestliže ve Vietnamu bylo v amerických jednotkách v roce 1970 334 000 vojáků, je v amerických jednotkách v roce 1971 již 157 000 vojáků.
Samozřejmě „Vietnamizací“ trpí vojenské cíle USA ve Vietnamu. Americké jednotky přebírají převážně defenzivní úkoly.
Všichni, od generála Abramse po posledního vojáka, se v Jižním Vietnamu cítí jako „zadní voj“, jehož odchod je jen otázka času. Všechny válečné cíle USA ve Vietnamu jsou nyní jen abstraktní, nebo úplně mizí. Průběžně se začíná zhoršovat morálka amerických vojsk. Vojáci přechází s požívání měkkých drog na užívání tvrdých drog, protože nemají co dělat a prožívají svá traumata. Požívání drog armádou USA se stane vážným problémem.
Důstojníci ARVN jsou ti, kteří řídí přísun drog na jihovietnamský trh a do řad americké armády. Důstojníci ARVN si tak zařizují výdělek, který jim začal mizet, když USA začalo snižovat finanční pomoc RVN.
Z odhadů v roce 1970 plyne, že asi 40 000 amerických vojáků ve Vietnamu je závislých na heroinu.
Začíná se také množit rasistické násilí a neposlušnost vůči důstojníkům nabývá znepokojivých rozměrů (vojáci neuposlechnou rozkaz nadřízeného).
Na vracející se, demobilizované navrátilce z Vietnamu dopadají všechny důsledky „Vietnamizace“ a protiválečné nálady.
Do roku 1969 zápasili váleční veteráni většinou s osobními problémy. Důsledky války, válečné měnící se situace a nedostatečná psychologická péče vede k tzv. „posttraumatickým neurózám“, které nejdou léčit celá desetiletí.
Válečný veterán Philip Caputo, „posttraumatickou neurózu“ popsal, cituji z – Caputo, A Rumor of War, str. 4. takto:
„výkyvy v koncentraci, dětská bázeň před tmou, rychle se dostavující únava, chronické noční můry, přecitlivělost vůči hlasitým zvukům, náhle se dostavující návaly deprese a vzteku.“
Tak jak dochází k vzrůstající konzumaci drog u veteránů, spolu s nezájmem amerického obyvatelstva po roce 1969, vznikají i potíže s vracejícími se vojáky z Vietnamu. Koncem roku 1971 je v USA více veteránů bez práce (330 000) než je vůbec vojáků ve Vietnamu. Ale jsou ještě horší věci. V roce 1972 je ze 2 000 000 válečných veteránů, kteří prošli Vietnamem přes 300 000 navrátilců ve vězení. I morálně je vše tragické. V dřívějších válkách USA, byli její vojáci oslavováni jako hrdinové. Náhle jsou veteráni z Vietnamu viděni jako živoucí výraz potupy, nástroj ztroskotání politiky a pak především jako brutální zabijáci (pod dojmem My Lai).
Nejhorší je, že pro zmírnění všech těchto důsledků dělá vláda USA i její prezident hrozně málo. Nikdo neřeší psychické, sociální a hospodářské problémy válečných veteránů, kteří přišli z Vietnamu.
Ke všem problémům amerických vojáků, zpochybňováním jejich účasti ve Vietnamu se také přidává výkon jednotek ARVN.
V únoru a březnu 1971 podniknou jednotky ARVN další invazi tentokrát do Laosu. Protože Kongres USA zakázal americkým pozemním silám vstup do Laosu, musí celou akci provádět jednotky ARVN samy.
Operace DEWEY CANYON II./ Lam Son 719 má ty samé cíle, jako byla invaze do Kambodže v roce 1970. Také nyní chtějí jednotky ARVN zničit Ho Chi Minh Trail, sklady FNO a VLA. Také nyní v únoru a březnu 1971 chtějí v Laosu získat čas pro „Vietnamizaci“. Jako další cíl má DEWEY CANYON II./ Lam Son 719 přivést Hanoj k jednacímu stolu a americké veřejnosti chce ARVN ukázat úspěšnost „Vietnamizace“ a zároveň má invaze dodat sebevědomí vládě RVN.
Byl tady však háček. Generalita ARVN byla prolezlá špiony FNO a VLA. Špioni pracující pro Hanoj sehnali veškeré operační plány invaze DEWEY CANYON II./Lam Son 719 a předali je jednotkám FNO a VLA.
Když potom 8. února 1971 překročí jednotky ARVN severozápadní hranice s Laosem, očekává je tam v léčkách překvapení. Dobře maskované, velkou palebnou silou disponující jednotky VLA a FNO je všude ničí. Jihovietnamská generalita není schopna vůbec na vojenskou situaci v Laosu reagovat. ARVN okamžitě žádá o pomoc americké letectvo. Jen díky ohromnému leteckému nasazení všech složek USA se daří trochu zabránit panice. Americké letectvo bombarduje všechny zjištěné cíle nebývalou silou. Jednotky ARVN začínají z Laosu ustupovat a jejich ústup má daleko k ústupu spořádanému. Fiasko!!!
Vietnam 1964-1975 XVI. Č 1.
Díl XVI.
Část 1.
Všeobecná únava amerického obyvatelstva z války ve Vietnamu se ještě zvýšila po invazi do Kambodže. Na konci roku 1970 se již téměř 60% Američanů domnívá, že válka ve Vietnamu je nemorální a více jak 2/3 je přesvědčeno, že válka ve Vietnamu je strašnou chybou. Únavu z války samozřejmě ovlivňuje i soudní řízení s nadporučíkem Calleym, který nařídil masakr v My Lai. Nejprve byl odsouzen k doživotí a po několika odvoláních, byl odsouzen na 3,5 roku vězení za vraždu 22 civilistů (soud a svědci dokázali, že 22 lidí zastřelil osobně).
Ale v USA dojde k mnohem většímu problému. V létě 1971 začínají v největších novinách, New York Times, vycházet dokumenty Pentagonu tzv. Pentagon Papers (z těchto dokumentů zde byly, v několika dílech, citovány spousty závažných událostí). Viz zde: http://www.mtholyoke.edu/acad/intrel/pe ... pent1.html
Co to bylo Pentagon Papers?
Pentagon Papers byly přísně tajné dokumenty, které předal novinářům Daniel Ellsberg,
jeden z pracovníků (poradců) Johnsonovy vlády. Pentagon Papers byly vypracovány v roce 1967 na přání tehdejšího ministra obrany McNamary. Byly to dokumenty, které ukazovaly historii americké účasti ve Vietnamu. Ve své nahotě ukazovaly, že politici, kteří rozhodovali o válce ve Vietnamu, se po desetiletí řídili víc hrozivými představami, než skutečně realistickými analýzami.
Pentagon Papers jasně ukazovaly, že Kennedy a Johnson veřejnost mylně informovali a americkou účast ve Vietnamu přikrašlovali.
Prezident Nixon reaguje tak, že se snaží zveřejnění těchto podkladů zastavit, aby zabránil soudním rozhodnutím. Nixon je totiž posedlý myšlenkou, že i spolupracovníci jeho vlády mohou tisku prozradit tajemství další. Nechá proto sestavit skupinu bezpečnostních expertů tzv. „Instalatéry“ (Plumbers). „Instalatéři“ (Plumbers) dostanou úkol, vydávat Ellsberga za psychopata.
Daniel Ellsberg v roce 2007.
„Instalatéři“ prováděli různé další ilegální akce. Mezi tyto ilegální akce patřilo – vloupávání se do úřadů, tajný odposlech, porušování listovního tajemství a porušování soukromí.
Všechny tyto akce, jako byl proces s Calleyem a zveřejňování Pentagon Papers, mají na aktivní protiválečné protesty úplně opačný vliv než by člověk očekával. Aktivní protiválečné protesty totiž slábnou. V dubnu a květnu 1971 sice ještě dojde k stotisícovým demonstracím, ale pak vše končí.
Studenty už totiž demonstrování unavovalo. Především však studenti dosáhli podstatných dílčích úspěchů. Branná povinnost, která byla předtím pozměněna v loterii, je v roce 1972 zrušena úplně.
Také Kongres USA je nyní sebevědomější a prezidentovy pravomoci silně omezí. Většina Američanů už nechce mít s válkou ve Vietnamu nic společného. Americké televizní stanice reagují tak, že z Vietnamu přenášejí čím dál tím míň záběrů, stejně tak jako přenášejí čím dál tím míň záběrů z protiválečných protestů. K tomu všemu také přispívá, že se silně snížily ztráty amerických vojáků ve Vietnamu. Za rok 1970 mají USA 4 200 mrtvých a za celý rok 1971 již jenom 1 300. Vše samozřejmě souvisí se stahováním Američanů z Vietnamu a s tzv. „Vietnamizací“. Jestliže ve Vietnamu bylo v amerických jednotkách v roce 1970 334 000 vojáků, je v amerických jednotkách v roce 1971 již 157 000 vojáků.
Samozřejmě „Vietnamizací“ trpí vojenské cíle USA ve Vietnamu. Americké jednotky přebírají převážně defenzivní úkoly.
Všichni, od generála Abramse po posledního vojáka, se v Jižním Vietnamu cítí jako „zadní voj“, jehož odchod je jen otázka času. Všechny válečné cíle USA ve Vietnamu jsou nyní jen abstraktní, nebo úplně mizí. Průběžně se začíná zhoršovat morálka amerických vojsk. Vojáci přechází s požívání měkkých drog na užívání tvrdých drog, protože nemají co dělat a prožívají svá traumata. Požívání drog armádou USA se stane vážným problémem.
Důstojníci ARVN jsou ti, kteří řídí přísun drog na jihovietnamský trh a do řad americké armády. Důstojníci ARVN si tak zařizují výdělek, který jim začal mizet, když USA začalo snižovat finanční pomoc RVN.
Z odhadů v roce 1970 plyne, že asi 40 000 amerických vojáků ve Vietnamu je závislých na heroinu.
Začíná se také množit rasistické násilí a neposlušnost vůči důstojníkům nabývá znepokojivých rozměrů (vojáci neuposlechnou rozkaz nadřízeného).
Na vracející se, demobilizované navrátilce z Vietnamu dopadají všechny důsledky „Vietnamizace“ a protiválečné nálady.
Do roku 1969 zápasili váleční veteráni většinou s osobními problémy. Důsledky války, válečné měnící se situace a nedostatečná psychologická péče vede k tzv. „posttraumatickým neurózám“, které nejdou léčit celá desetiletí.
Válečný veterán Philip Caputo, „posttraumatickou neurózu“ popsal, cituji z – Caputo, A Rumor of War, str. 4. takto:
„výkyvy v koncentraci, dětská bázeň před tmou, rychle se dostavující únava, chronické noční můry, přecitlivělost vůči hlasitým zvukům, náhle se dostavující návaly deprese a vzteku.“
Tak jak dochází k vzrůstající konzumaci drog u veteránů, spolu s nezájmem amerického obyvatelstva po roce 1969, vznikají i potíže s vracejícími se vojáky z Vietnamu. Koncem roku 1971 je v USA více veteránů bez práce (330 000) než je vůbec vojáků ve Vietnamu. Ale jsou ještě horší věci. V roce 1972 je ze 2 000 000 válečných veteránů, kteří prošli Vietnamem přes 300 000 navrátilců ve vězení. I morálně je vše tragické. V dřívějších válkách USA, byli její vojáci oslavováni jako hrdinové. Náhle jsou veteráni z Vietnamu viděni jako živoucí výraz potupy, nástroj ztroskotání politiky a pak především jako brutální zabijáci (pod dojmem My Lai).
Nejhorší je, že pro zmírnění všech těchto důsledků dělá vláda USA i její prezident hrozně málo. Nikdo neřeší psychické, sociální a hospodářské problémy válečných veteránů, kteří přišli z Vietnamu.
Ke všem problémům amerických vojáků, zpochybňováním jejich účasti ve Vietnamu se také přidává výkon jednotek ARVN.
V únoru a březnu 1971 podniknou jednotky ARVN další invazi tentokrát do Laosu. Protože Kongres USA zakázal americkým pozemním silám vstup do Laosu, musí celou akci provádět jednotky ARVN samy.
Operace DEWEY CANYON II./ Lam Son 719 má ty samé cíle, jako byla invaze do Kambodže v roce 1970. Také nyní chtějí jednotky ARVN zničit Ho Chi Minh Trail, sklady FNO a VLA. Také nyní v únoru a březnu 1971 chtějí v Laosu získat čas pro „Vietnamizaci“. Jako další cíl má DEWEY CANYON II./ Lam Son 719 přivést Hanoj k jednacímu stolu a americké veřejnosti chce ARVN ukázat úspěšnost „Vietnamizace“ a zároveň má invaze dodat sebevědomí vládě RVN.
Byl tady však háček. Generalita ARVN byla prolezlá špiony FNO a VLA. Špioni pracující pro Hanoj sehnali veškeré operační plány invaze DEWEY CANYON II./Lam Son 719 a předali je jednotkám FNO a VLA.
Když potom 8. února 1971 překročí jednotky ARVN severozápadní hranice s Laosem, očekává je tam v léčkách překvapení. Dobře maskované, velkou palebnou silou disponující jednotky VLA a FNO je všude ničí. Jihovietnamská generalita není schopna vůbec na vojenskou situaci v Laosu reagovat. ARVN okamžitě žádá o pomoc americké letectvo. Jen díky ohromnému leteckému nasazení všech složek USA se daří trochu zabránit panice. Americké letectvo bombarduje všechny zjištěné cíle nebývalou silou. Jednotky ARVN začínají z Laosu ustupovat a jejich ústup má daleko k ústupu spořádanému. Fiasko!!!
