PALBA.CZ

Vietnam 1964-1975 XIX. Závěr Č 1.

Díl XIX.

Část 1.

A jsme u konce, jdeme do finále!

Mapa ofenzívy 1975.




Komunistická ofenzíva začíná v březnu 1975. Již dne 13. března 1975 VLA po frontálním útoku rychle dobude město Ban Me Thuot a dál obsadí celé toto regionální středisko v Centrální vrchovině.
Dne 14. března 1975 nařídí prezident Thieu vojskům ARVN, aby se z Centrální vrchoviny stáhli. Rozhodl se, že se tohoto území vzdá, aby tak získal čas a mohl přeskupit své ozbrojené jednotky. Chtěl konsolidovat nadvládu nad Saigonem a připravit obranu tak, aby mohl vojensky ovládat celou bývalou Končinčínu s deltou Mekongu. To představovalo, že by ovládal 10 miliónů obyvatel Jižního Vietnamu.
Jenže stalo se co se stát muselo. Přikázal velícímu generálovi, aby vyklidil oblasti v okolí Pleiku a Kontumu, aby odsud stáhl jednotky a vydal se na pochod na pobřeží, kde by zaujal obranu. Jenomže velící generál spolu s několika svými důstojníky tajně uprchl a nechal jednotky ARVN svému osudu.
Katastrofa byla nevyhnutelná. Do pohybu se dají vojáci bez koordinace velení. Ústup se promění v bezhlavý útěk. Na útěk se vydají i desetitisíce rodinných příslušníků a obyvatel měst. Davy lidí ucpou silnice. Ti velící důstojníci, kteří zůstali Thieuovi a saigonské vládě věrni nemohou manévrovat ani pěšími jednotkami, ani municí, ani PHM. Vše zůstává stát a kdo může uteče. Jednotky ARVN nechávají svou výzbroj a materiál na místě a prchají.
Vojáci VLA obsazují již 25. března 1975 bývalé hlavní město Annanského císařství Hue a za několik dní padne i Da Nang.
Když to Giap a velení v Hanoji vidí, všechny tyto vojenské úspěchy, rozhodnou se zaútočit na Saigon a obsadit i jižní provincie.
Jednotky VLA ještě během několika následujících týdnů likvidují všechny místní odpory vojáků ARVN v severních a středních provinciích Jižního Vietnamu a postupují směrem k hlavnímu městu Saigonu z několika směrů (viz. mapa).
Prezident Thieu dne 21. dubna 1975 rezignuje a uvolní místo nové vládě. Sám Thieu uteče i se svým majetkem ze země. Vlády v hroutícím se jihovietnamském režimu se ujímá generál Duong Van Minh, který je ochoten ke kompromisům.
Ale VDR vědoma si svých vítězství už Minhovy nabídky na mír ignoruje.
Již 9 dní po útěku Thieua z Jižního Vietnamu jsou jednotky VLA v Saigonu a 1. května 1975 přijímají „bezpodmínečnou kapitulaci Minha“.

Konec 1975.




Po 30 letech války je Vietnam jednotný. Válka ve Vietnamu skončila po 30 letech.


VLA v Saigonu 1975.




V USA, mezi vysokými důstojníky Pentagonu, zavládne zděšení a všichni jsou překvapeni. Neměli velké mínění o důstojnících ARVN, ale takto slabý odpor jednotek ARVN neočekávali.
Na počátku dubna 1975 konzultuje štáb Pentagonu situaci se štábem ARVN. Náčelník štábu armády USA, generál Frederick Weyand, po konzultacích, doporučí americkému prezidentu Fordovi, aby obnovil leteckou válku proti VDR a nasadil americké letectvo i v Jižním Vietnamu. Žádá také okamžitou finanční pomoc RVN (ARVN) ve výši 720 miliónů dolarů.
Jenomže v Kongresu USA je situace jiná. Prezident Ford to ví, zná tamější atmosféru. Zná atmosféru ve společnosti a ví, že podpora by nebyla žádná. Sice předloží kongresmanům nepřesvědčivou prosbu o poskytnutí finančních prostředků pro Jižní Vietnam. Nenařídí však bombardování a tím je vše jasné. Vojenská situace v Jižním Vietnamu je čím dál horší a ještě během jednání Kongresu USA se zhoršuje.
Mezi tím americký velvyslanec v Saigonu Graham Martin váhá jak se zachovat. Jeho váhání zapříčiní, že je příliš pozdě nařízena evakuace Američanů z Jižního Vietnamu. Nastane příšerný chaos! Kdo může z Jižního Vietnamu prchá.
Přestože je evakuace pozdním spuštěním chaotická, dopraví ozbrojené síly USA z Vietnamu většinu svých občanů a také 150 000 loajálních Vietnamců. Záchranná opatření jsou prováděna zbrkle a dochází k zoufalým scénám. Lidé se věší na vrtulníky a křídla letadel. Hrozný chaos je v okolí ambasády USA.



Mnozí lidé zaplatí horentní sumy za víza, která vůbec neobdrží. Skutečností je, že velké množství úředníků, vojáků RVN a jejich rodinných příslušníků se vůbec z Vietnamu nedostane.

Mnohem horší situace nastane v Kambodži.
V Kambodži uprchne generál Lon Nol po sérii vojenských porážek ze země již začátkem dubna 1975. USA zde leteckým mostem spořádaně evakuuje americké občany, mnoho cizinců a mnoho Kambodžanů.
Dne 17. dubna 1975 vstupují do Phnom Penhu Rudí Kmérové. Rudým Kmérům se pak podaří, během několika dnů zcela vylidnit Phnom Penh, ve kterém bylo 3 000 000 lidí. Pol Potovi přívrženci vyženou na „Pochod smrti“ i těžce nemocné pacienty, všichni musí do venkovských oblastí. Pro Kambodžu začíná „Rok nula“.
Kambodža je katapultována do doby kamenné!!!
Začíná nepředstavitelná genocida z jejíchž následků se Kambodža vzpamatuje „až někdy“!!!

Ofenzíva ve Vietnamu spustí také politické zemětřesení v Laosu.
Jak víme bylo v Laosu od února 1973 uzavřeno příměří mezi vládou a komunisty.
Křehká koaliční vláda mezi komunistickým hnutím Pathet Lao a ostatními stranami se pomalu hroutila. Pathet Lao, podporované z Hanoje, získávalo ve vládě čím dál tím větší moc. Když komunisté ovládli po ofenzivě násilně Saigon a Rudí Kmérové násilně v Kambodži získali moc, nesmí ani Pathet Lao zůstat stranou. A tak stejně jako ve Vietnamu a Kambodži strhne i moc na svou stranu Pathet Lao ve Vientianu v Laosu.

USA je zdrceno. Zhroutily se režimy v Jižním Vietnamu, v Laosu i Kambodži. Všichni spojenci v Indočíně jsou ztraceni.
Ale Amerika již nechce o „Teorii domina“ nic slyšet.
Prezident Ford, již několik dní před zhroucením Saigonu, uzavírá jednu z nejtěžších kapitol amerických dějin ve svém projevu ke studentům Tulaneovy univerzity když říká cituji dle – Address ad a Tulane University Convacation, 23.4. 1975, in: Public Papers of the Presidents, Gerald R. Ford, 1975, Washington 1977, I, str. 568-573:
„Amerika může opět nabýt pocitu hrdosti, který tu byl před Vietnamem. Toho se ale nedá dosáhnout válkou, která – co se Ameriky týče – už skončila.“
Všichni v Americe, kteří poslouchali Fordův projev měli pocit vysvobození, který se ještě prohloubil, když Ford prohlásil, že se Amerika ze svých chyb poučila. Tehdy ty pocity byly tak velké, že se vůbec žádný komentátor nezeptal, jaké poučení si Amerika z této války trvající 11 let vlastně vzala???

Obyčejný vietnamský člověk za vítězství komunistů a FNO nad Francouzi, Američany a jihovietnamskou vládou zaplatil hroznou cenu!!!
Ta první válka v Indočíně, ta si vyžádala 800 000 lidských životů.
Ta druhá válka v letech 1961 až 1975 přinesla pro Vietnam 2 milióny obětí a 300 000 jich zůstalo pohřešováno.
V Indočíně padli také statisíce Laosanů a milióny Kambodžanů (v Kambodži ty milióny způsobí Rudí Kmérové – válkou jsou to statisíce).
Nálety v Severním Vietnamu je těžce poškozeno 6 průmyslových aglomerací a 4 000 z 5 800 zemědělských družstev je také těžce poškozeno.
Na jihu Vietnamu zničí všechny válčící strany 9 000 z přibližně 15 000 vesnic. Milióny hektarů půdy se stanou nepoužitelnými kvůli minám, kvůli rozbombardování a nasazení herbicidů. Ohromné oblasti lesů jsou zničeny odlisťovacími prostředky a jedy proti rostlinstvu.
Válka v Jižním Vietnamu pro lidi, kteří chtějí žít v míru, zanechá 900 000 sirotků, 1 000 000 vdov a také 200 000 prostitutek.
Pro Ameriku také znamená velké zlo. Ze skoro 3 000 000 vojáků, kteří ve Vietnamu sloužili v letech 1961 až 1973, padlo něco přes 58 000 vojáků. Znamená také pro USA, že jenom na boj, tedy na bezprostřední válečné náklady vydalo 167 miliard dolarů.

Vietnam 1964-1975 XIX. Závěr Č 2.

Díl XIX.

Část 2.

Bylo popsáno mnoho papírů, bylo vysloveno mnoho názorů proč nejmocnější země světa USA prohrála v konfliktu s poměrně malou a chudou rozvojovou zemí. Kdo pozorně sledoval všech předchozích XVIII. Dílů určitě svou představu má. Pojďme si nyní říct 3 základní příčiny, které vyslovují kritici války ve Vietnamu v USA nejčastěji a sami si vyhodnoťme, která je nám nejbližší.
1) Mnoho kritiků zastává názor, že správnou odpověď na občanskou válku v Jižním Vietnamu dává strategie protipartyzánské války (counterinsurgency), který vypracovala již Kennedyho státní administrativa.
Podle této teorie existují počátkem 60. let velmi dobré vyhlídky, že by se v kombinaci s politickými a hospodářskými opatřeními mohla stabilizovat saigonská vláda a u venkovského obyvatelstva by to zajistilo důvěru v režim Ngo Dinh Diema. Tento slibný experiment, tedy „vytvoření národa“ (nation building) byl prý dobrý, ale pokazili ho vojáci z Pentagonu, kteří nerespektovali to, že bylo nutné změnit Diemovo autokratické vládnutí a kteří hodnotili občanskou válku, jako povstání podněcované zvenčí a kteří s ním chtěli bojovat vojenskými prostředky.
Zastánci tohoto názoru tvrdí, že by prezident Kennedy tak jako tak válku ve Vietnamu ukončil a to po úspěšné pacifikaci, nebo kdyby zjistil, že jihovietnamský režim není životaschopný.
2) Zastánci tohoto druhého názoru, nejčastějšího vždy říkali: USA mohlo po roce 1965 zvítězit, pokud by politici dali vojákům naprostou volnost jednání. Pokud by Johnson netrval na koncepci omezené války a překonal své přehnané obavy z intervence ČLR. Pokud by Johnson nařídil totální leteckou ofenzívu proti Ho Chi Minh Trail, VDR a všem cílům FNO. Pokud by Johnson převel do Jižního Vietnamu okamžitě dostatečný počet vojáků k pozemním operacím. Pokud by všechno toto Johnson udělal, válka ve Vietnamu by jistě brzy skončila.
Tak tento názor zastává v průzkumech veřejného mínění až do roku 1980 celých 65% Američanů.
3) A třetí názor zastávají vojenští analytici. Názor kritizuje především „Strategii opotřebování“. Analytici říkají, že bylo především chybou přenechávat ARVN pouze defenzivní, zajišťovací úkoly. ARVN měla útočit i zajišťovat. Dále analytici říkají, že americké vojenské úspěchy v letech 1969 až 1970 jasně ukazují, že ohromné ozbrojené síly USA, které operovaly ofenzivně v malých jednotkách, měly nad pravidelnými jednotkami VLA a partyzány FNO jasnou převahu. Touto taktikou se měla válka vyhrát.

Všechny tyto 3 teorie a názory mají však některé argumenty nad kterými se člověk musí zamyslet. Když se zamyslí, vyjdou mu otázky, na které postrádá uspokojivou odpověď. V první řadě je to, že není úplně jasné jestli by ČLR zasáhla, kdyby USA vedlo proti Severnímu Vietnamu ničím neomezenou válku. Není úplně jasné ano, nebo ne.
Stejně nejasné je zda by Kennedy do Vietnamu pozemní jednotky USA poslal a stejně tak nejasné je zda by je z Vietnamu stáhl a kdy. Je příliš spekulací dalších, které je nutno si říci, než by se člověk přidal k některé z teorií, nebo některému z těchto 3 názorů. Proto dalšími problémy jsou, že na výsledku války má určitě vliv to, že v USA došlo k rozdělení společnosti. Že po „Ofenzívě Tet“ chce většina obyvatelstva USA rychlé stažení jednotek z Jižního Vietnamu a že únava z války jasně snižuje manévrovací prostor Nixonovy administrativy. Nutí to prezidenta, aby nařídil postupné stahování. Další otázky se nabízí v tom, že po kulturní revoluci v Číně a Nixonově návštěvě v Pekingu odpadají zahraničněpolitická hlediska pro vedení další války. V té chvíli je přece jasné, že Čína se angažovat nebude. Jako protiklad je tady, že mezi USA a ČLR se vztahy zlepšují a mezi ČLR a SSSR se zhoršují. Je to důkaz, že „teorie domina“ je překonaná a neudržitelná.
A pak to v myšlení zákonitě přijde!
Náhle se nám nabízí otázka, že komunisté nabízí něco lepšího.
Komunisté nabízí svá lákadla. Lákadly je hospodářské a sociální řešení problémů, jistota, sociální rovnost a hospodářská nezávislost. Vždyť tímto vítězilo hnutí Viet Minh u vietnamského obyvatelstva již ve 40. a 50. letech. Již tehdy se Viet Minhu podařilo rozptýlit obavy obyvatelstva Jižního Vietnamu z kolektivního zemědělství a zestátněného hospodářství. Ideologii spojili komunisté s národním vědomím Vietnamců, což ani Francouzi, ani Američané neuměli. Vůdcové v Jižním Vietnamu Bao Dai, Ngo Dinh Diem a Nguyen Van Thieu nikdy nevystoupili z koloniálního a postkoloniálního myšlení a neuměli se ve srovnání s komunisty prosadit tak, aby byli přesvědčivou politickou alternativou.
Francouzi a Američané s jihovietnamskými vládci jen vojensky potlačovali povstalecké hnutí. Komunisté nabízeli kombinaci politiky a až potom i vojenství. Komunisté uměli reagovat na vzniklé situace mnohem pružněji. Po celou dobu vše ukazovalo na to, že pokud by byly vypsány v celém Vietnamu všeobecné volby, komunisté by v nich vždy zvítězili.
Na celém vítězství komunistů ve Vietnamu mají určitě velký podíl osobnosti.
Komunisté měli charismatického Ho Či Mina, generála Giapa, předsedu vlády Pham Van Donga a mezi osobnosti patřil i Le Duan.
Na druhé straně stál Diem s aurou mandarína 19. století a Thieu, který se obklopoval systémem korupce, a oba masám lidí neměli co říci.
Ho Či Min, Giap, Pham Van Dong a Le Duan šli za svými cíli, kterými byla vietnamská suverenita a „vietnamský socialismus“.
Jihovietnamská elita nikdy nepřekonala svou koloniální mentalitu a před všechny ostatní cíle kladla svou kapsu.

Vietnamský lid ukázal svou sílu a vytrvalost a s ní také tuto třicetiletou válku za svou samostatnost vyhrál. A vyhrál ji proti mnohem silnějším soupeřům.
Po pádu saigonského režimu však tento lid pozná, že je možná jednodušší za cenu strašných lidských obětí v revoluci zvítězit, než potom po převratu, vládnout v zemi, která byla velice dlouho rozdělena a je tak strašně zpustošena válkou. Náhle Vietnamce čekají ohromné potíže při obnově. Svět je nevítá, mají zničenou zemi, ve které jsou hrozné ekologické problémy, stejně jako problémy psychologické, sociální i hospodářské. K tomu se přidá i značné sebepřeceňování komunistů, kteří očekávají, že je skutečně většina Vietnamců bezvýhradně přivítá a bude s nimi budovat socialismus.
Hlavní město jižního Vietnamu Saigon, je po dobytí VLA přejmenováno na Ho Či Minovo Město a v červenci 1976 vyhlašuje vedení komunistů Vietnamskou socialistickou republiku – VSR. FNO se vtěluje do „Vlastenecké fronty“ a ve sjednocené zemi většinu věcí řídí kádry ze severu, tedy z bývalé VDR.
Komunisté celou dobu války a i krátce po ní ujišťují veškeré obyvatelstvo na jihu, že na jejich soukromý majetek nesáhne.
Ale podívejme se! Již v březnu 1978 začíná pro všechny na jihu překvapivě Hanoj, její úředníci, zestátňovat hospodářství a zemědělce převádí do kooperativ. Všem tvrdí, že chce omezit vliv ČLR, neboť první jsou na pořadu etničtí Číňané, kteří jsou těmi nejbohatšími na jihu Vietnamu.
Při tomto procesu, v jeho průběhu, vzrůstá pobouření jihovietnamského lidu. To proto, že úřední místa převzali byrokrati (komunisté), kteří přišli ze severu. Také již od začátku, po pádu Saigonu, musí statisíce Jihovietnamců ( státní úředníci, důstojníci ARVN a další) trávit mnoho svého času (měsíce, léta) v převýchovných táborech, kde vykonávají nucené práce.
Mnozí, kteří praktiky komunistů znají, utíkají ze země již po pádu Saigonu. Je to 1,5 miliónu Vietnamců, kteří opustí svou zemi. Kdo by se divil, že mezi „lidmi ve člunech“ (boat people), kteří utíkali v malých loďkách do Číny, Hongkongu nebo na Filipíny, je zvláště mnoho etnických Číňanů. Velké množství uprchlých Vietnamců v moři utone.

Lidé ve člunech – boat people.



Ti, kteří se dostanou do Hongkongu stráví mnoho let v táborech a nakonec jsou odsunuti zpět do Vietnamu.
Přes 100 000 Vietnamců se ocitne v USA, kde dodnes tvoří relativně chudou, nevlivnou skupinu na okraji společnosti.
Hovořili jsme také o některých etnických menšinách, které žijí v Centrální vrchovině a které vyzbrojila a vycvičila v době vietnamské války CIA. Ti se po pádu Saigonu bouří proti komunistům. Komunisté proti nim vystoupí nemilosrdně vojensky a neustále je pronásledují. Problém menšin v Centrální vrchovině zaměstnával komunisty mnoho let.
Ale ani bez války Vietnam dlouho nezůstal.
Mezi Rudými Kméry v Kambodži, které podporovala Čína, a mezi komunisty Vietnamu, již dlouho doutnalo napětí. Rudí Kmérové i Čína pozorovali s rostoucími obavami, jak si Hanoj dělá nároky na vedoucí roli v Indočíně. Již po roce 1975 dokonce Rudí Kmérové vedeni Pol Potem bojují ve skutečné válce s Vietnamem o hranice. Pol Pot chtěl připojit ke Kambodži provincie, které si Vietnam přisvojil již někdy v 17. století.
Když VSR přistoupí k RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) a v prosinci 1978 podepíše obrannou smlouvu s Moskvou, rozjede se Vietnamská lidová armáda na západ a vpadne do Kambodže. Je zajímavé, že ač je Vietnam agresor, Kambodžané jej vítají. Není se co divit. Nelidský režim Rudých Kmérů stačil dohnat k smrti minimálně 2 000 000 Kambodžanů.
Západ, ani jihovýchodní Asie tehdy všechny tamější skutečnosti hrůzného režimu Rudých Kmérů v Kambodži a jejich řádění neznají.
Vpád Vietnamu do Kambodže proto v té době jihovýchodní Asie i Západ přijal nelibě, neboť měl obavy z dosazené kambodžské vlády závislé na Vietnamu. Tehdy této politické neznalosti ostatních využívá, jako pro ni příznivého okamžiku, ČLR.
ČLR v únoru 1979 přepadne severní hraniční provincie Vietnamu. Peking chce totiž zabránit hegemonii Vietnamu v Indočíně, zároveň chce posílit své nároky na Spratleyovy ostrovy v Jihočínském moři, u nichž se předpokládaly velké zásoby ropy. Čínská armáda vrazí do severu Vietnamu „frontálně“!
Jako kdyby Čína Vietnamce neznala.
Vietnamci tak jak byli zvyklí bojovat, bojují i s Čínou. Všude narušují postup čínských kolon v členitém terénu (Vietnamci využívají terén, mlhy, malé jednotky, narušování týlu – něco jako Finové proti SSSR 1939). Čínská armáda chce také vytáhnout hlavní vietnamskou 1. a 2. armádu od Hanoje na sever a má i na mysli, že vietnamská armáda se bude muset stáhnout z Kambodže.
Čínská lidová armáda má velké ztráty na technice i na lidech. A to jen od zadržovacích oddílů, z jejich neustálých protiútoků a Tygřích jednotek, které jim útočí do týlu ( nejdále postoupí ČLA 40 km do vnitrozemí VSR a to jen na 1 místě). Když se začíná na sever, proti čínské armádě, přesouvat vietnamská armáda, její pravidelné jednotky, zatroubí Číňané k ústupu.
Již tedy po několika týdnech se čínská armáda stáhne za svou stranu hranic, neboť jestli byl do teď odpor prudký, jak by to vypadalo proti válkou zkušeným vietnamským sborům. Konec války by byl v nedohlednu, anebo by to byl velký výprask ( on to byl slušný výprask i tak). Konflikt ČLR nazve „trestnou výpravou“!
Ale Vietnam má stejně dál starosti v Kambodži.
Tady Rudí Kmérové vedou proti pravidelným jednotkám Vietnamu tu samou krvavou partyzánskou válku, jakou vedli Vietnamci proti USA. Rudí Kmérové podporovaní ČLR vždy někde kousnou a zmizí do Číny. Rudí Kmérové stále na sebe vážou v Kambodži ( 12 let) desetitisíce vojáků pravidelných jednotek VLA.
V roce 1991 se OSN podaří zprostředkovat příměří, které Vietnamu umožní stažení svých jednotek z Kambodže. Příměří OSN také vede k ustavení kambodžské koaliční vlády, ve které mají zastoupení i odštěpené skupiny Rudých Kmérů.
V Kambodži však politické střety pokračují dál. Pol Pota v létě 1997 jeho vlastní lidé zbaví moci. Různé státní a politické převraty ukazují, že Kambodža bude ještě dlouhou dobu krizovou oblastí.

Vietnam 1964-1975 XIX. Závěr Č 3.

Díl XIX.

Část 3.

Vietnam musel po vzniku VSR čelit trvalému napětí mezi ním a ČLR a hospodářsky ho také vyčerpávala i 12 let trvající okupace Kambodže (1979 až 1991). Vývoj VSR se částečně přizpůsoboval vývoji, který probíhal u jeho největšího přítele SSSR a později Ruska.
Hospodářské reformy ve VSR začínají až od 2. poloviny 80. let. Teprve po roce 1985 jsou ve VSR povoleny soukromé podnikatelské aktivity a do země je zván zahraniční kapitál (doi moi) a také zemědělství je v malé míře privatizováno. Přinese to zvýšení výnosů a krize v zásobování potravinami se stane pro Vietnam minulostí. Pracovitost Vietnamců se projeví tak, že koncem 80. let je Vietnam 3. největším vývozcem rýže na světě. Některé úspěchy i soukromého podnikání jsou vidět, ale Hanoj je stále věrná socialistickému plánovanému hospodářství. Podíl státu na hospodářství země stoupne v letech 1990 až 1997 z 33% na 40%. Co však pro Vietnam zůstalo i na konci století tabu, a to i po rozpadu SSSR, je politická liberalizace a demokratizace.
Vietnamský prezident Le Duc Anh ještě v dubnu 1997 prohlašuje, cituji z – The Economist, 17. 5. 1997:
„Individualismus je nejstrašnějším nepřítelem socialismu.“
Vietnam na konci 20. století patřil mezi 10 nejchudších zemí světa. To přesto, že v roce 1997 měl roční nárůst HDP 9%. Roční hrubý národní produkt se při přepočtu na 72,5 miliónu lidí (rok 1994) pohyboval kolem 200 dolarů na obyvatele.
Vietnam má vysoký přírůstek obyvatelstva, přetrvává u něj závislost na zemědělství, přetrvávají ekonomické a ekologické problémy, které pocházejí ještě z války a jsou dosud nevyřešené. Vietnam čekají zásadní společenské, politické a hospodářské reformy.

Sbližování mezi USA a VSR má mnoho fází a trvalo několik desítek let.
Začínalo totiž prazvláštně. Většinou přeci vítěz diktuje poraženému. Tady naopak. Poražený, tedy USA, diktuje tvrdé podmínky vítězi, tedy VSR. Už v roce 1973 americký Kongres zamítá poskytnutí prostředků na obnovu Vietnamu, které slíbil americký prezident Nixon. Americký prezident Ford jde ještě dál a vyhlašuje hospodářské embargo Vietnamu, popře tak tajné sliby Nixona dané Mírovou smlouvou z Paříže. Ale USA jde ještě dál, v roce 1976 uplatní „Právo Veta“ v OSN na přijetí Vietnamu do Organizace spojených národů. To všechno proto, že USA stále žádá od Hanoje úplnou zprávu o místech pobytu všech pohřešovaných amerických občanů z války ve Vietnamu.
Za prezidentování Jimmy Cartera vedlo USA s VSR rozhovory o americké hospodářské pomoci. Tyto rozhovory vedly k mnoha nedorozuměním a skončily neúspěšně. Prezident USA Carter se v roce 1978 zasadil o přijetí ČLR do OSN (zbavil tak Tchaj-wan jeho stálého místa v Radě bezpečnosti OSN). To, že by byla přijata i VSR do OSN bylo pro něho moc, neboť se obával co by tomu řekli konzervativci a v Kongresu USA by narazil na odpor.
Když se stal prezidentem USA Ronald Reagan, stala se otázka pohřešovaných Američanů ve Vietnamu přímo křížovou výpravou na VSR. Téma pohřešovaných ve VSR se probíralo v Kongresu a mocné lobby ho vnutilo médiím, kde se tím zabývala celá americká veřejnost.
Přesto se nikomu nepodařilo řádně prokázat, nebyl nalezen žádný věrohodný důkaz, že by ve Vietnamu nadále zůstávali nějací američtí váleční zajatci. I tak však tisk USA opakovaně strašil celou veřejnost, že ve Vietnamu existují cely smrti a v nich věznění američtí piloti.
Vietnam v 80. letech umožnil americkým státním občanům soukromé pátrání po pohřešovaných v celém Vietnamu, státní úřady VSR dokonce nabídly neomezenou pomoc úřadů. Vstřícnost VSR však u Reaganovy administrativy nenarazila na pochopení. Washington totiž doufal, že to co nedokázal vojensky dosáhne hospodářskou cestou a komunistický režim ve VSR se zhroutí.
Také Georgie Busch senior, jako prezident USA, blokoval francouzské pokusy o hospodářskou pomoc Mezinárodního měnového fondu.
Byl to až jeho nástupce, prezident Bill Clinton, který spustil v lednu 1993 v otázce Vietnamu pohyb. Clinton reagoval na tlak amerického hospodářství, které již nechtělo přihlížet jak ve Vietnamu čile obchoduje západní Evropa a Japonci. V této době již se k otázce Vietnamu stavělo kladně i americké veřejné mínění a tak Clinton v červenci 1993 ukončil americkou blokádu úvěrů mezinárodních organizací. Clinton šel i dál a v únoru 1994 zrušil americké hospodářské embargo. V roce 1995 pak USA a VSR zřizují kanceláře styčných misí a na jaře 1997 pak otevírají Vietnam a Spojené státy v Hanoji a ve Washingtonu svá velvyslanectví.
Další vývoj je zajímavý v tom, že se obě země domluví na vojenském výcvikovém programu.
Ovšem teď pozor!
V tomto vojenském programu nepřipravují Američané Vietnamce, ale naopak!
Vietnamci v něm cvičí své staré nepřátele Američany pro boj v džungli!

Na všechny tyto změny a zvláště na konec hospodářského embarga, reaguje Vietnam s velkým ulehčením. Vietnam vyzve americké firmy, aby u něho investovaly. Ovšem nejdůležitější pro lepší vztahy mezi USA a VSR se ukáží osobní kontakty mezi americkými veterány a vietnamskými veterány. V druhé polovině 90. let zaznamenávají tyto kontakty veteránů obou stran velký boom. Americký turistický průmysl začal nabízet skutečné veteránské zájezdy a také pro mladé Američany se Vietnam, se svou bohatou historickou tradicí, půvabnou krajinou, stává postupně atraktivním turistickým cílem.

Vietnam vyhrál válku a prohrál mír. Spojené státy naopak prohrály válku a vyhrály mír.
Pro USA má první vojenská porážka v amerických dějinách krátkodobé i dlouhodobé důsledky jak ve Spojených státech, tak mezinárodně, což ovlivňuje vývoj v Americe a svou roli bude hrát i v budoucnosti.
Mezinárodně ta porážka způsobila menší ztráty vážnosti USA ve světě než by se zdálo. Tady se jen projevilo, že USA bez zvláštní koncepce podporuje pravicové diktatury a v době války ve Vietnamu zanedbávala Jižní Ameriku. V době války trvalo USA 10 let než pochopila hluboké rozpory mezi Čínou a SSSR.
Tato zanedbávání ze strany USA urychlila zhroucení světového měnového systému, který byl nastaven v roce 1944/45 a posílila tak globální význam japonského jenu a západoněmecké marky. To, že v USA válkou ve Vietnamu vznikla hospodářská krize vede k tomu, že to již není jen Amerika, která má co říci do hospodářství světa.
Válka ve Vietnamu tehdy také pomohla SSSR. SSSR dosahuje ve stínu války ve Vietnamu strategické rovnováhy vojenských sil s USA a klidně si ve stínu této války vybuduje mohutné válečné loďstvo a tím se stane Moskva ve světě globálním činitelem.
V té době války ve Vietnamu, koncem 60. let projde Sovětům klidně obsazení ČSSR. V té době klidně Kuba a SSSR v 70. letech vedou války v Etiopii a v Angole. Světu se zdá, že komunismus je celosvětově na postupu.
Zahraniční slabost USA vrcholí v roce 1979, kdy ztroskotá pokus o osvobození rukojmích zadržovaném v Teheránu na americkém velvyslanectví.
Ale velmoci jsou velmoci.
Dlouhodobě válka ve Vietnamu postavení Ameriky ve světě moc neovlivní.
Ona totiž ta druhá velmoc, kterou je SSSR vpadne do Afghánistánu a tak urychlí svůj vlastní zánik, viz. http://www.palba.cz/viewforum.php?f=107
USA pak svoji sílu demonstruje v 80. letech.
Když se země východního bloku vymaní z nadvlády Ruska a padne „Berlínská zeď“ má většina Američanů pocit, že vyhráli „Studenou válku“.
Koncem 20. a začátkem 21. století měla Amerika pocit, že na válku ve Vietnamu může zapomenout, neboť „Říše zla“, komunistický mocenský svět skončil a zvítězil společenský systém Západu a USA.

Za prezidentování Reagana, Bushe (sen.) a Clintona si při všech intervencích Spojené státy vždy vzpomněly na debakl ve Vietnamu a poučení z něj.
Reaganova administrativa financovala v Salvadoru a Nikaragui dvě krvavé občanské války a vyslala vojáky do Grenady. Ovšem ve srovnání s tím co předvádělo USA mezi roky 1898 až 1965 je intenzita a četnost intervence v Karibiku a ve Střední Americe mnohem menší.
Když se roku 1982 stane hodně amerických vojáků obětí pumového atentátu, rozhodne Reaganova administrativa o rychlém ukončení tamní americké účasti.
Poučení z války ve Vietnamu ukáže Bushova (sen.) administrativa v letech 1990/91 v operaci proti Iráku, kdy nepožaduje souhlas Kongresu USA, ale žádá přímo mandát OSN, sestaví širokou koalici se Spojenci a teprve tak jde do vítězné války. Teprve tehdy vysílá svou armádu s jasně definovaným úkolem. Ukončí i humanitární účast v Somálsku ( po masakru v Mogadiši) a velice opatrně postupuje v Bosně. To vše svědčí o tom, že americká zahraniční politika se až do konce 20. století snažila vyhnout druhému Vietnamu.

Vietnam 1964-1975 XIX. Závěr Č 4.

Díl XIX.

Část 4.

Po válce ve Vietnamu vystřídá ve vnitropolitickém myšlení Američana „Mnichovský syndrom“ náhle věc nová, kterou je tzv. „Vietnamský syndrom“. Pod tímto „Vietnamským syndromem“ se skrývá velmi rozšířené zpochybňování všech záměrů vlády na poli vojenském i politickém. Američan zpochybňuje veškeré nasazení svých vojáků v zahraničí, jeho myšlení se blíží myšlení Američana před 2. světovou válkou, tedy až k „Izolacionalismu“. Nálady trochu mizí, když ztroskotá pokus o osvobození rukojmích v Iránu, ale již nikdy to není ta shoda, která panovala mezi obyvatelstvem USA a její výkonnou mocí, mezi roky 1945 až 1965.
Válka ve Vietnamu, která urychlila vzestup i pád „imperiálního prezidentství“ a která přispěla k soustřeďování moci uvnitř exekutivy se špatně Američanům překousávala. Vždyť za prezidentování Kennedyho, Johnsona a Nixona se Bílý dům stal vládnoucím centrem americké politické mašinérie. Watergate, tato největší státní krize v dějinách USA byla také dítětem války ve Vietnamu. To, že se s tím USA vyrovnávalo, zato vděčí investigativní žurnalistice. Médiím to dodalo takového významu, že se hovoří o tzv. „čtvrté velmoci“, vedle exekutivy, legislativy a soudnictví. Válka posílila roli Kongresu USA, ale zároveň poškodila dobré jméno vládnoucích elit. V USA zmizí všeobecný názor platný do roku 1965, že si vláda USA umí poradit se všemi problémy. Veřejnost USA po válce ve Vietnamu těžko přežívá rozsah prezidentských pravomocí a o vládnoucím systému USA obecně pochybuje a především je kritická k „Washingtonu“ jako takovému.
Už Nixon se pokoušel porážku přikrašlovat, aby se na ni zapomnělo, jeho nástupce Carter pak například prohlásil, že Amerika Vietnamu nic nedluží a není za nic zodpovědná, „protože ničení bylo oboustranné“. No a Reagan tomu potom dodal korunu, když nazval účast ve Vietnamu „Ušlechtilou záležitostí“ (Noble cause). Oba prezidenti se snažili léčit šrámy společnosti, které utrpěla během Vietnamské války.
Veškeré emoce a frustrace z Vietnamské války vyvrcholily v USA sporem o tzv. vietnamský památník (Vietnam Memorial). Po těžkých a vzrušených debatách veřejnosti nakonec stojí památník na ulici Mall ve Washingtonu, vedle památníku padlých v 1. a 2. světové válce. Nefinancoval ho však stát, ale je pořízen z peněžních darů veteránů ve Vietnamu. V roce 1993 je postaven i pomník desetitisícům Američanek, které sloužily ve Vietnamu jako zdravotní sestry, sekretářky, nebo tlumočnice.
Dnes je upravený „Vietnamský památník“, s vytesanými jmény všech amerických padlých, jednou z nejnavštěvovanějších pamětihodností Washingtonu.

Vietnamský památník ve Washingtonu.



Američané mají svůj Vietnam ve svém podvědomí stále přítomen.
„Generace osmašedesátníků“ a jejich děti jsou poměrně často ochotni se s válkou ve Vietnamu vyrovnat kriticky. Některé široké vrstvy amerického obyvatelstva jsou však náchylné k tomu, vytěsnit válku ve Vietnamu ze svého vědomí.
Jeden z posledních střetů, zapomenout, nebo pamatovat a jak reagovat, se odehrál při volebním boji v roce 1992, mezi prezidentem Bushem (sen.) a budoucím prezidentem Clintonem, když Bush (sen.) předhazoval Clintonovi, že se vyhnul vojenské službě ve Vietnamu. Americká veřejnost zůstala chladná a potom z jiných důvodů zvítězil Clinton.
Válkou ve Vietnamu se zabývají hrané filmy USA, které ukazují miliónům diváků různé interpretace. Některé filmy jsou ponuré, jako „Lovec jelenů“, nebo „Apokalypsa“. Jiné jsou kritické, jako „Četa“, nebo „Full Metal Jacket“. A pak jsou filmy jako je „Rambo“, které glorifikují amerického vojáka a z vietnamského protivníka dělají sadistu.
V americké kultuře o válce ve Vietnamu má pevné místo mnoho literárních děl, které napsali většinou veteráni války ve Vietnamu.
Mnoho intelektuálů se v době, kdy Reagan směřoval jinam, ke konfrontaci se SSSR, dále snažilo utvářet veřejné mínění a otevřeně se hlásilo k vyrovnání s minulostí. Tito intelektuálové přiřadili „utváření veřejného mínění“ k americkému národnímu odkazu. Uznali také, že akademická mládež v době války ve Vietnamu bojovala proti systému legitimně a že „Hnutí všech hnutí“ si vzalo vážně příkaz otců zakladatelů USA, kteří usilovali o společnost, která bude navenek příkladem a uvnitř dá rovné šance všem.

V intelektuálních a akademických kruzích USA došlo k zásadnímu vyhodnocení vietnamské problematiky, která vyústila do 4 bodů:
1) Přenesení politiky zadržování na Vietnam bylo chybou. Trumanova a Eisenhowerova vláda špatně odvodily příčiny války z faktorů, které měly k dispozici. Byl to lokální konflikt, ve kterém šlo o sebeurčení Vietnamu, o jeho suverenitu a sjednocení.
2) Za Eisenhowerova a Kennedyho se USA spojili s tím nejhorším spojencem, který by bez americké účasti nebyl životaschopný. Chybné bylo Kennedyho rozhodnutí z roku 1961, když nedal na závěry Ženevské konference a vyslal do Jižního Vietnamu americké vojenské poradce. To posílilo vzájemnou závislost USA a Jižního Vietnamu. Tady Kongres USA přihlédl i ke svým chybám a v červenci 1996 odhlasoval zákon, který nejen zajišťoval zvláštní důchod pro invalidy těm vojákům, kteří sloužili ve Vietnamu od „Rezoluce o Tonkinském zálivu“ (srpen 1964), ale také na odškodnění získali nárok i ti příslušníci armády, kteří utrpěli zranění s trvalými následky v roce 1961.
3) Bylo to Johnsonovo rozhodnutí o vyslání pozemního vojska do Jižního Vietnamu, které válku zcela amerikanizovalo a zapletlo USA do vojenského střetnutí, které zvolenými prostředky nemohlo vyhrát.
4) Byl to Nixon, kterému se podařilo americkou válku ve Vietnamu ukončit. Nelze však souhlasit s volbou Nixonových metod a cenou – především také pro Vietnamce – to vše vždy zůstane předmětem diskuze.
My, kteří se díváme na USA (stejně jako na všechny ostatní velmoci světa – Rusko, ČLR), budeme vždy muset počkat jak konstruktivně zvládnou své problémy, jako je v tomto případě Vietnamská válka.
USA také ze začátku chtělo Vietnamu pomoci, chtělo „vytvoření národa“ (nation building). Tento dobře míněný experiment, přenos severoatlantického kulturního prostředí do Jižní Asie se setkal s nepochopením. Všechny tyto experimenty a pokusy Západu většinou krachnou, protože na světě existují kultury, které nevnímají demokracii a západní a severoatlantické chápání světa stejně. Ne všechny státy středního východu, jihovýchodní Asie chtějí bezvýhradně převzít demokraticky pluralitní společnost tak, jak ji naznačuje Západ.
Podobný je vztah mezi velmocemi. Jinak přemýšlí Amerika, jinak Rusko a jinak ČLR. Tak tomu bude i v 21. století. Pokud budou velmoci respektovat mezi sebou jedna druhou a třetí, pokud budou velmoci respektovat i malé státy, nemusí dojít k „střetu civilizací“.



Vietnam 1964 -75 _ Použité podklady:

Vietnamský deník 1964 _ 1975 _ Chris Bishop.
Dějiny vietnamské války ¬_ Marc Frey.
Duely na obloze _ E. H. Sims.

Odkazy: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=908
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=615
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1029
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1436
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=501
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=524
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=675
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1632
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1626
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1420
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=558
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=844
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34075#34075
http://www.palba.cz/viewtopic.php?p=34801#34801
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2290

PVO a PVOS Vietnamu: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1544
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1621
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1601


A další letité podklady a zápisky.


Úmyslně jsem nepřisazoval hodnocení posledních 10 let. Nepřisazoval a nehodnotil jsem roky mezi 1997 – 2007 v kontextu války ve Vietnamu. Je to „blízká historie“, nemáme všechny podklady, nemáme všechny informace. Hodnocení tohoto období ať si udělá každý sám!

Debata o vojenských aspektech války ve Vietnamu je zde:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2362

Debata o politických aspektech války ve Vietnamu a o politice velmocí je zde:
http://www.debata.palba.cz/viewtopic.php?id=187

Mam jednu velmi vaznu vyhradu proti tomuto poslednemu clanku. A to je ta, ze vdaka nemu sa z pondelka opat stane ten hnusny vsedny den po vikende a uz sa nebudem moct tesit na dalsiu cast VYNIKAJUCEHO serialu o vietnamskom konflikte. Tento serial mi poslednych 15 tyzdnov znacne ulahcil nabeh do pracovneho tyzdna, lebo vzdy pri odchode z domu som sa tesil na to, ako si precitam dalsiu cast. Skoda, ze je uz koniec.
Takze na zaver - velka VDAKA za tento serial. Popri inych printovych publikaciach o Vietname ktore mam mi pomohol doplnit udalosti ktore mi chybali a zaroven PERFEKTNE komplexne popisat vyvoj vojny vo Vietname za ucasti USA.

Věř, že Ti za Tvá slova děkuji, potěšila mě. Snažil jsem se, aby to bylo čtivé a zároveň to i osvětlovalo určité období.

Proč je politická debata odsunuta na vedlejší (slepou...sory, já to tak vidím) kolej? Když už tak už, ne?

YAMATO:
Zklamu tě. Když už.... tak už NE!!
Pro "politiku" už je tu POUZE Extra diskuze zvaná DEBATA a "tlačítko" DELETE určené pro ty, co "hůř chápou".
Politických vášní a různého FLAME Palba zažila již dost - nyní je pro ní prostor jinde.

Tak né, no